Eva Hájková
U RYBNÍKA
Zamračená obloha
nad předjarní krajinou
zastiňuje slunce
jak stanová plachta
napjatá větrem
Šedé stříbro rybníka
leskne se a zmítá
na udici stavidla
jako tělo velké ryby
s ploutvemi rákosí
Po hladině rychle plují
drobné mihotavé vlnky
jak měňavé řetízky
rybích šupin
V křivolakých řadách
běží s větrem sem a tam
až přechází zrak
A člověk je tou vodní krásou
závratně vtahován
do jiného světa –
– světa za hmotou
až raději
rychle zavře oči
aby jím nebyl pohlcen
CO PÍŠÍ PTÁCI?
Co asi chtějí sdělit ptáci
letící šedivou oblohou?
Co asi píší na nebe
když mluvit nemohou?
Chvílemi vidíš písmeno C
po něm dvojité W
a hned zas jiné tvary
neznámé abecedy
Smysl mi uniká
Písmena plynou
jak tahy perem
v sešitu básníka
Co to jen píší
na papír oblohy?
Neptej se augurů
ptej se své duše
Nebo se zeptej ptáků!
Co bychom měli psát?
Píšeme sami sebe
jak káže odvěký řád