Eva Hájková
Kdysi jsem si kupovala časopis Naše krásná zahrada. Byl to měsíčník (myslím, že stále ještě vychází). Na každé číslo jsem se moc těšila. Po přečtení jsem časopisy nevyhazovala, ale shromažďovala je. Každý ročník jsem uchovávala ve zvláštním pořadači. Ve volných chvílích jsem Naši krásnou zahradu vytahovala a prohlížela. Líbily se mi hlavně barevné fotografie, ale vracela jsem se i k některým článkům. Pamatuji si, jak mě nadchl jeden článek o modré zahradě, v níž rostou a kvetou květiny a keře převážně modré barvy. Autor článku barvitě líčil „modrou zahradu“, jíž se nic nevyrovná. Modř je uklidňující barva. Klid prý z takové modré zahrady přímo „tryská“.
Toužila jsem po klidu uprostřed zahrady, a tak jsem článek četla opakovaně, poměrně dlouhou dobu. Manžel se té mé zálibě v modré zahradě jen usmíval. Věděl, že jsem romantická duše.
Tehdy jsme už měli skutečnou zahradu, ale teprve krátce. Vzhledem k zaměstnání a třem dětem jsem na ni neměla dost času ani sil. Nevypadala jako ty zahrady v časopise. Ale přesto v ní byly keře a květiny, které jsme sami zasadili a které rozkvétaly, když přišel jejich čas. Ve volných dnech, pokud bylo teplo a slunečno, jsem nejraději sedávala ve stínu stromů a listovala v Naší krásné zahradě. To bývala moje oblíbená relaxace v letních měsících. Pár let mi to vydrželo.
„Chceš-li být šťastný jeden den, opij se. Chceš-li být šťastný jeden rok, ožeň se. Chceš-li být šťastný celý život, založ si zahradu“ – zní jedno staré čínské přísloví. Existují různé citáty a přísloví o zahradě, například toto: „Kniha je jako zahrada, kterou nosíš v kapse“. Myslí se tím patrně, že kniha, podobně jako zahrada, je pro duši člověka zdrojem osvěžení.
A co naše kniha knih – Bible? Ta je nepochybně také zdrojem osvěžení duše. Ale píše se tam také něco o zahradě? Ano, zahrada je zde zmiňována mnohokrát, zvlášť ve Starém Zákoně. Hned zkraje se dočteme: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil“ (Gn 2, 8). Zahradu tedy člověk poznal dříve než cokoli jiného. Zahradu Eden, kterou sám nevysadil, nicméně, měl ji obdělávat a střežit (Gn 2,15). Člověk si však zahrady Eden (která je předobrazem každé zahrady) nevážil, a tak ji musel opustit.
Někdy se slova „zahrada“ užívá jako metafory: „Zahrada uzavřená jsi, sestro má, nevěsto, uzavřený val, zapečetěný pramen“ (Pís 4,12). Zahrada se stává symbolem, je protiváhou pustiny, ale musí v ní být voda. Musí být zavlažovaná. Bývá s ní srovnávána duše. („Jejich duše bude jako zavlažovaná zahrada. Už nikdy nebudou tesknit“ – Jr 31,12). I my víme, že duše potřebuje vodu, aby mohla být jako zavlažovaná zahrada. Živou vodu, jakou nabízel Ježíš samařské ženě u studny. Jiný prorok přirovnává k zahradě Jákoba – izraelský lid: „Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí“ (Iz 58,11).
Slovo zahrada samo za sebe vypovídá, že se jedná o ohrazený či oplocený pozemek. Místo, které je pěstěno a chráněno, aby neutrpělo škodu, podobně jako vinice. I ta bývá v Bibli metaforou. U Izajáše se dočteme: „Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána“ (Iz 5,5). A žalmista se ptá: „Proč pobořils její zídky? Aby trhali z ní všichni, kdo jdou kolem?“ (Ž 80,13). A dál naříká: „Rozrývá ji kanec z lesa a spásá ji polní havěť….Spálena je ohněm, porubána.“ I v evangeliích je podobenství o vinici, v němž je mimo jiné zmíněno, že hospodář ji obehnal zdí a postavil strážní věž (Mt 21,33, Mk 12,1).
Vinici i zahradu je možno chránit, ale člověk sám (jeho duše), byť se v něčem podobá zahradě, se neuchrání tím, že se oplotí či ohradí. Bůh ústy Izajáše říká: „Své hradby budeš nazývat ‚Spása‘ (Iz 60,18).
Skutečná zahrada není bezpečné místo, ačkoli může sloužit k odpočinku, vzdálení se světskému ruchu, k relaxaci, meditaci, modlitbě. Sama o sobě nemůže být bezpečná. Koneckonců – Ježíš byl zatčen právě v zahradě, kde v modlitbách trávil svou poslední noc. Bezpečí lze hledat jenom v Bohu a není to tělesné bezpečí, jak ukázal Ježíš.
Pozoruhodné je, že Ježíš byl v zahradě i pohřben a pak vzkříšen z mrtvých: „V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko“ (Jan 19, 41-42). Marie Magdalská ho po vzkříšení dokonce považovala za zahradníka. Ale možná v tomto evangelijním popisu nešlo o skutečnou zahradu, jak my dnes tomu slovu rozumíme. Tím slovem totiž Židé označovali hřbitov – „zahrada mrtvých“. A proč ne? Vždyť je to ohrazený kus země, porostlý stromy i jinými rostlinami. O pohřbení některých osob v zahradě se zmiňuje i Starý Zákon (2 Kr 21, 18 a 26). Když se nad tím člověk zamyslí, je pozoruhodné, že zahrada stála u zrodu člověka – byla místem pobytu prvních lidí, a zároveň lidem sloužila jako místo posledního odpočinku.
Na závěr dodám, že přísloví „chceš-li být šťasten celý život, pořiď si zahradu“, není tak úplně pravdivé. Máme zahradu už bezmála třicet let. Za tu dobu mnohé stromy, které jsme v zahradě vlastníma rukama zasadili, vyrostly a přinesly ovoce. Jednu dobu se mi dokonce zdálo, že mít vlastní zahradu je známka svobody, protože si v ní člověk může zasadit, co chce, a utrhnout, co chce. Ale to je jen jeden z lidských sebeklamů. Zahrada je sice celoročním zdrojem mnoha radostí, jenže sama o sobě k naplněnému životu nestačí. Skutečné naplnění musí člověk hledat jinde.
Nějak se mi nedařilo najít příhodný ilustrační obrázek. Chtěl jsem zobrazit zahradu s nějakým duchovním rozměrem, hledal jsem tedy napřed japonské zahrady, které mají nějaký takový duchovní rozměr či výraz prakticky ze své definice. Jeden takový jsem našel (ten horní); není špatný, ale viděl jsem už lepší, přesvědčivěji vypracované japonské zahrady.
Pak jsem si uvědomil že intencím autorky by ale spíše odpovídala nějaká zahrada křesťanské provenience; začal jsem tedy hledat pod heslem „Klášterní zahrada“. Což o to, obrázků je nespočet; ale opět jen velice málo skutečně přesvědčivých. V naprosté většině se jedná jenom o to, že v popředí jsou nějaké rostliny které by mohly stát v jakékoli jiné zahradě, a v pozadí nějaká klášterní zeď. O nějakém autenticky duchovním sdělení sotva může být řeč. A v těch několika málo případech kdy tomu tak bylo, byl onen obrázek pořízen z nějakého podivného úhlu, takže celá scenérie vypadala dosti ploše. Takže jsem nakonec vybral záběr zahrady v německém klášteře v Lerchu, kterýžto výjev se mi alespoň díky paprskům prosvítajícího slunce jeví být přece jenom poněkud ne-li přímo duchovní, pak alespoň nezvyklý, inspirující.
Oba obrázky jsou hezké, pane Poláčku. Ten motiv skrze stromy prosvítajících slunečních paprsků dokonce dosti často používám na svých fotografiích.
Článek moc neuspěl – ani na KD ani na Facebooku KD ani na mém Facebooku (vůbec žádný „lajk“). Pro křesťany je asi málo křesťanský, zatímco pro nevěřící je zase moc křesťanský.
Člověk, který se nachází v jakési mezeře, se na to asi nemá ohlížet, pokud má potřebu psát.
Touha po zahradě? To pro mne znamená touhu po skutečné zahradě. Bohužel zaniklé.
Je to zvláštní, jak něco, co před mnoha lety zničily pily a bagry, dokáže tak jasně přežívat v mé hlavě. Nejen barvy a vůně, ale taky pocity, jaké prožívám, když jdu bosa po trávníku…i to, jak ráno vylézám z okna ložnice, sklouznu po ohlazeném parapetu a seskakuju dolů, jak šplhám na jabloň, trhám lískové ořechy z pororozpadlé zídky v odlehlém rohu, trhám jahody na babiččiných záhonech a hlídám, kdy dozrají jablka na stromcích, které sázel děda, ale jejich úrody se nedožil…cítím chlad vody, do které se nořím v kamenné kašně…
To všechno mi vzali a nic mi zahradu mého dětství nedokázalo nahradit.
Přes to místo dnes jezdí stovky kamionů čtyřproudou silnicí a nikde nezbyl ani kámen, ani keříček, který by napovídal, kde stál altán, kde byly stromy a cesty mé milované zahrady. Jen vzpomínka, tak živá a tak bolestná, zatím existuje. Dokud existuju já.
Paní Zemanová, díky za tu vaši vzpomínku na zahradu dětství. Já taky ráda vzpomínám na zahrádku u domu, kde bydleli rodiče, i když jim ta zahrádka nepatřila, ale byla součástí nájemního bydlení. Na té „mojí“ je dnes parkoviště autobusů u nádraží. Dům ještě stojí, ale je přestavěný a už se v něm nebydlí. Je tam lékárna a nějaké kanceláře…
Ale v našich duších to stejně pořád zůstává, tak jak to bylo.
Napsal jsem párkrát v DR poznámku proti dálničnímu „náboženství“ nebo v tom smyslu s někým diskutoval, a vždy se víc než jindy jako vosy na mě vrhli jeho stoupenci. Proto mě po únavném dni (jako kdybych na toho prezidenta sám kandidoval) potěšil silný text a argument paní Zemanové. Je mi jasné, že kdybych se dožil ještě prezidentů kolika chtěl, stěží některý bude k tomuhle druhu témat přistupovat s podobnou citlivostí, nebo aspoň jako Václav Havel, který přitom záhy na konkrétní boj s betonářskou mentalitou rezignoval. Lidé sice často na marketing ve prospěch výstavby dálnic plus příslušenství zabírají, když však pocítí, že nemají peníze, aby je využívali jako někteří jiní, dají to jasně najevo ve volbách. Mají pocit, jako pan Valendin na DR, že peněz je přece dost na všechno a že jim jsou jen zlovolně odpírány.
No, nějaké dálnice asi být musí, pokud se chce velké množství lidí přemisťovat na velké vzdálenosti. Zřejmě je to jen otázkou míry – jak mnoho? Také by se mohlo více využívat třeba hromadné železniční dopravy… Ale pozoruji, že lidé spíš chtějí jezdit autem. Nejlépe každý sám. A nikdo neuvažuje, že možná jezdí přes něčí zahradu.
Aby to nevypadalo, že se železnice nevyužívá. Možná se nevyužívají malé tratě. Ale třeba vlaky od nás na Prahu jsou vytížené dost. Když chce člověk někam tím směrem, tak to aby si zajistil dostatečně dopředu místenky.
Václav Havel kritizoval také paneláky, z čehož někteří lidé usoudili, že ve svobodné zemi paneláky už nebudou a všichni budeme bydlet v něčem lepším. Někomu se to podařilo, někomu ne a někdo bydlí v paneláku dokonce rád.
Tato diskuse mi připomněla jeden televizní pořad někdy z devadesátých let, byla to vlastně jakási reportáž o stavění dálnic, co mi tu uvízlo v paměti byl spor spisovatele Ludvíka Vaculíka s nějakým představitelem snad nějaké silničářské stavební firmy, nebo státního referátu pro stavění silnic a dálnic, už si přesně nevzpomenu. Jednalo se myslím konkrétně o stavbu dálnice z Prahy směrem na sever. V každém případě L. Vaculík se stavěl silně proti této dálnici, jakož vlastně i vůbec proti dálnicím vůbec, pociťoval jejich stavbu za projev znásilňování přírody člověkem, za projev kulturního barbarství, kdy se přirozený ráz krajiny, s přirozeně vzniklým osídlením zplanýruje ve prospěch komerčního provozu.
Oproti tomu jeho kontrahent neustále dokola argumentoval tím, jaké tyto dálnice přinesou ekonomický prospěch, jak zefektivní dopravu, a dokonce jak se díky jim omezí škodlivé emise z automobilového provozu.
V tu chvíli bylo jasně vidět: narážejí tu na sebe dva naprosto rozdílné světy, které není možno sloučit na nějaké společné základně. Na straně jedné svět přirozeného, tradičního lidského žití, a na straně druhé svět produkční racionality, tvrdé kalkulace nákladů a výnosů.
Přitom – nelze popírat že i ten zastánce výstavby dálnic měl přinejmenším určitou část pravdy, především ten argument se snížením emisí zkrácením dopravních cest má svou váhu, ani sám Vaculík zde nenašel dostatečně pádný protiargument.
Ale přece… Kdyby byly těmto propagátorům výstavby silnic plně popuštěna uzda, pak by i česká krajina jednoho dne vytvářela téměř stejný obraz jako městské aglomerace ve Spojených státech nebo i v Japonsku, kde celé soustavy silničních a dálničních cest a přípojek pohlcují nakonec veškerý prostor, vše jsoucí je podřízeno zájmům automobilistů.
A možná že už v blízké budoucnosti se ti začnou zmocňovat i vzduchu, už dnes byly postaveny první létající automobily, takže – hororová představa! – jednou snad ani nebude možno vystrčit hlavu z okna z obavy, aby ji jednomu neurazil okolo letící automobil.
Ta úvaha paní Hájkové mi ale připomněla jedno místo z Exupéryho „Citadely“. Vladař státu či království zde vzpomíná na to, že měl dva zahradníky. Kteří ovšem se vší pečlivostí obstarávali a kultivovali jeho zahradu. Oba byli blízcí přátelé; ale stalo se pak nějak, že jeden z nich se vydal do dalekého světa, a už se nevrátil.
Nicméně, po mnoha letech od něj přišel z této daleké ciziny dopis, kterým se připomněl svému příteli. Chtěl mu vylíčit svůj nový život; ale protože to byl jenom jednoduchý člověk, nezběhlý v písemné formě vyjadřování, napsal mu jenom jakési klopotné vyprávění o tom, že „dnes jsem ve své zahradě zasadil novou růži“.
Ten první zahradník, který zůstal ve své domovině, byl nicméně potěšen sdělením svého přítele, a rozhodl se mu také poslat dopis, aby mu vylíčil jak šel dál jeho vlastní život. Ale protože to byl stejně tak prostý, v písemném vyjadřování nezběhlý člověk, po dlouhé námaze a přemýšlení mu nenapsal o nic moc více, nežli „Ano, i já jsem dnes zasadil novou růži“.
Vládce-vypravěč pak k této historce míní: „Mohlo by se zdát, že mezi těmito dvěma nepříliš vzdělanými muži došlo jenom k bezvýznamné, triviální výměně několika vět. Ale ve skutečnosti oni do těchto napohled nicotných sdělení vložili celé své životní úsilí, celou svou životní péči o zvelebování, zkrášlování zahrad. Tato „jedna zasazená růže“ byla obrazem, symbolem jejich celoživotní tvůrčí činnosti. K čemuž je ještě nutno připojit, že pro Exupéryho tvůrčí činnost vždy měla zároveň vyšší duchovní rozměr. Stále se u něj opakujícím motivem byla stavba chrámu, chrámové budovy; ale toto pěstování růží, respektive péče o zahrady zde měly ten samý význam jako budování chrámu. I ta zdánlivě nejnepatrnější lidská činnost může mít vyšší smysl, duchovní rozměr, pokud je poctivým dílem, konaným s plným nasazením, konaným jako projev samotného života.
Zkrácení doby cestování vůbec nemusí znamenat jen ekonomický efekt. Tedy – nemusí se na ně nahlížet jen ekonomickými brýlemi. Představte si, že by se vám děti rozutekly do světa. Občas je chcete navštívit, občas si přejete, aby navštívily ony vás. Ale co když bydlí daleko? Někdo snáší cestování špatně. A pracující si na ně dokonce musí vyhradit dovolenou, které nemá neomezené množství….
Jistě, dá se také říct, že nebylo-li by cestování tak jednoduché, jako je dnes, možná by se nikdo neusazoval tak daleko od původního domova. Nebo jen výjimečně, jako oni dva zahradníci, co si vyměnili stejnou větu o růži a rozuměli si.
Ještě dodatek k té mé zaniklé zahradě:
Je to případ, kde se nedá vysledovat vůbec žádný přínos silnice, která teď tudy prochází. Měla odlehčit dopravní situaci v centru města, ale ačkoli existoval projekt na obchvat, zvolené řešení nakonec rozetnulo město na dvě části, rozbilo dosavadní přirozené vazby a vedlo k demolici mnoha cenných lokalit. Lidé odtud byli vystěhováni do bytovek, na jejichž výstavbu padla celá další městská část. Dosavadní lidské měřítko přirozeně rostlého městského organismu bylo zničeno, paneláky v těsném sousedství historického jádra působily jako facka. Dnes, když se pomalu blíží stavba dálnice, která silnici vedoucí skrz město udělá zbytečnou, radnice přemýšlí, co s onou osudnou jizvou provede. Odčarovat ji nelze.
Také jsem se dnes díval naší zahradou 😉
.. Směrem ke staré studni nad níž dříve stála tehdy pro mne trochu tajemná kůlna, vedle ní holubník,…a děda s babičkou štípali a rovnali dřevo na zimu, nebo sedávali na sluníčku u té studny…
A pak jsem taky vyklízel kusy lipového dřeva bohatě provrtané červotočem, které táta před lety uložil ale už nestačil zpracovat a já se to od něj nenaučil…
Oproti paní Zemanové a paní Hájkové mám to velké štěstí, že mi zahrada dětství zůstala…Opravdu („mi“) zůstala?
Se závěrečnými větami článku se mi propojila známá stať o ptactvu nebeském a kráse polních lilií z Matouše 6. Jenže podíval jsem se na ni asi poprvé o něco pozorněji a teprve dnes si pořádně uvědomil slova co jí předchází:
Mt 6.21-23
Končí větou: „Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“
A navazuje tím už známým „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.. „
https://pisnicky-akordy.cz/ozvena/strom
Tak už tomu snad trochu rozumím. Kdysi kdosi udělal hloupé a nesmyslné rozhodnutí, kterým zničil zahradu a půl města. Napravit se to nedá. Leda snad přijmout jako nezměnitelnou realitu.
Nevykoupená minulost bolí v paměti.
Ale vzpomínky na dětství mohou být i zdrojem útěchy. Třeba nás mohou ujistit, že jsme pořád těmi, kteří se kdysi koupali v zahradní kašně a chodili bosí po trávníku. Zahrada v paměti může být skutečnější než hmotná zahrada, která už by možná stejně vypadala jinak. Bude žít tak dlouho jako žijeme my. A možná ještě dál, pokud budeme vzpomínky s někým sdílet.
Děkuji, paní Hájková. Snad jsme opravdu pořád těmi, co chodili bosí po trávě.
K té mé předchozí rekapitulaci zkázy jednoho města ještě jeden víceméně směšný detail:
Silnice byla narýsována tak, že procházela středem parku, kde je krásná modřínová alej. Protesty proti jejímu zničení byly neúspěšné. Ale víte, co modříny zachránilo? Kousek od aleje stál v parku pomník KSČ. Velikánský žulový balvan s příslušnými symboly a nápisem. Než aby stěhovali památník na jiné místo, soudruzi v projektu silnice prosadili narýsování mírného oblouku, čímž ji odsunuli do zářezu při okraji parku. Pomník se tak na onom místě dožil roku 1989 a modříny přežívají dodnes.
Tak to je smutné. Když se dal udělat maličký odklon kvůli jakémusi pomníku, mohla jistě silnice vést úplně mimo město.
Panu Nushartovi
Po nahlédnutí do biblického komentáře – to o ptactvu nebeském, polních liliích a pokladu v nebi je prý jednou z Ježíšových nejrevolučnějších pasáží.
To oko, které je světlem (někde překládají „lampou“) těla je analogie. Znamená to duchovní zrak. Tam, kde to duchovní vidění chybí (světlo je temné), tam je tma, čili neporozumění duchovním věcem.
A ještě píše biblický komentář, že „dobré oko má člověk, jehož motivy jsou čisté“, jeho touhou je Boží zájem a přijímá bezvýhradně Kristovo učení.
Ta silnice vedoucí středem města paní Zemanové dost připomíná pražskou magistrálu, která je také velmi kontroverzní. Ta také rozpoltila samotný střed města na dvě části, jen na málo místech je možno přejít na druhou stranu. Také kvůli ní se muselo mnoho bourat. A důsledkem byl prakticky nedýchatelný vzduch, a mnohem vyšší úmrtnost pro ty co bydlí vedle ní. Alespoň tento problém bude v už relativně dohledné budoucnosti odstraněn tím, že automobilová doprava přejde na bezemisní pohon.
Ta písnička na kterou nechal odkaz pan Nushart (byla to skupina Neřež?…) mi ale připomněla jeden ruský film z časů Gorbačovovy perestrojky.
Byl to tehdy dost známý film, promítal se i tady v Mnichově. (Mám pocit že ho snad režíroval Klimov?…) V zásadě byl právě o tom: jak pod záminkou modernizace člověk naprosto bezohledně zachází s přírodou. Ale – nebyl to jenom jakýsi moralizující film, který by pouze ukazoval devastaci přírrody, nýbrž byl to film umělecký, který pracoval se symboly, se stylizovanými situacemi.
Jednalo se o to, že pro stavbu jakési přehradní nádrže s elektrárnou měla být zlikvidována, zplanýrována celá jedna vesnice. Na příjezdu do této vesnice stál starý, mohutný strom, který platil jako její symbol, její strážce, její ochránce. (Tak trochu jako stará lípa v Jiráskově Lucerně.) Došlo k těžkým názorovým střetům (snad i napříč samotnou vesnicí), zda má mít přednost industrializace, anebo ale tradice, přirozený život. V každém případě nakonec došlo ke klíčové scéně, že jeden obyvatel vesnice, který pracoval jako bagrista, mladý muž, příznivec industrializace, se s buldozerem rozjel s plnou vahou tohoto mohutného stroje proti tomuto stromu, aby ho porazil. Ale v poslední vteřině ho v jeho jízdě zarazil; neboť uviděl že ke stromu se řetězem připoutala jeho vlastní matka.
Tato scéna svou dramatickou vyhroceností nade vše jiné ukázala, jak naprosto rozdílné, navzájem neslučitelné jsou tyto dva světy, které na sebe narážejí: svět modernity a industrializace za každou cenu, který pro účely efektivity bez mrknutí oka obětuje vše přirozeně rostlé, ať strom či lidské osídlení; na straně druhé uchovávatelé a strážci tradice, právě onoho přirozeně vzniklého a vzrostlého světa.
K tomu duchovnímu vidění jsem si ještě vzpomněla na tento citát:
„Není-li žádného vidění, lid pustne, ale blaze tomu, kdo zachovává Zákon.“ (Přísloví 29, 18)
„Není-li žádného vidění“ – paní Hájková, tento výrok z Bible vlastně naprosto koresponduje s tím, co jsem právě před chvílí napsal ve „Foru“ v souvislosti s autentickým způsobem života. Respektive s vyšší, nadindividuální formou této autenticity.