Eva Hájková
1 Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí,
2 a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché.
3 I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“
4 Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!
5 Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete.
6 Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“
7 Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé.
8 Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.
9 Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“
10 Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.
11 Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘
12 Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země.
13 I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide.
14 Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“
(Ezechiel 37)
Proroctví z třicáté sedmé kapitoly knihy proroka Ezechiela patří k těm biblickým textům, které mě kdysi oslovily nejvíce. Poprvé jsem se s ním setkala na začátku své cesty hledání Boha a hledání víry. Mám pocit, že úplně poprvé to snad ani nebylo při četbě Bible, ale při četbě Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. V Komenského textech se to biblickými odkazy a metaforami jen hemží. Dalo by se říct, že Komenský žil svůj život skrze Bibli, že se jí nechal úplně prostupovat, o čemž svědčí také jazyk, kterým se vyjadřoval. Izraelští proroci mu byli zvlášť blízcí a v jeho knihách i v jeho životě jako by ožívali.
Ezechiel patří vedle Izajáše a Jeremjáše ke třem největším starozákonním prorokům. Autor biblického komentáře ke Starému zákonu nazval Ezechiela básnickým prorokem – pro množství fantastických vizí či alegorických obrazů, jimiž se snažil vyjádřit vztah mezi Hospodinem a jeho lidem. Vedle toho ho nazval i prorokem útěšným, protože on nejen poukazoval na Hospodinův soud jako následek hříchu Božího lidu, ale snažil se také vlévat naději do srdcí všech, kteří trpěli v babylónském zajetí. Obracel se i k těm, kteří zůstali doma, ve zničené vlasti, která byla připojena k babylónské říši jako okrajová provincie, takž v zajetí se ocitli vlastně všichni. Ty i ty se snažil prorok přesvědčit, že Hospodin se jistě slituje, pouze je zapotřebí se k němu navrátit. Hospodin jeho ústy slibuje svému lidu, že je vysvobodí z moci nehodných pastýřů a stane se sám jejich pečujícím pastýřem, který jim ováže rány a zlomeniny. To, co zlého se jim dělo, měli učinit součástí svého pokání.
Ezechiel pocházel patrně z izraelské šlechty, možná přímo z královské rodiny. Do babylónského zajetí byl odveden hned při prvním napadení Jeruzaléma babylónským králem Nebúkadnezarem, ještě dříve, než došlo ke zničení chrámu. Byl povolán za proroka poté, co se mu dostalo vidění Hospodinovy slávy, která právě opouštěla jeruzalémský chrám, krátce před jeho zničením Babylóňany.
Hospodinova sláva opustila chrám, ale Hospodinův duch neopustil Židy v babylónském zajetí, i když jim nezbývalo nic jiného, než se smířit se svým údělem a čekat v naději na budoucí vysvobození. Naděje, kterou je vidět, není už naděje, řekl by apoštol Pavel. Jenže je velmi těžké žít z toho, co je neviditelné.
Symbolem úplné ztráty naděje jsou v Ezechielově obraze ony suché kosti. Co beznadějnějšího si lze představit než vysušené lidské kosti, navíc povalující se kdesi v pustině, rozházené a nepohřbené. Nelze přitom nevzpomenout na Boží slova: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“
Je pryč všechna víra, všechny možnosti obnovení života! Kdo by ještě něco čekal? Podobně se asi cítili Židé v tom babylónském zajetí, s pohledem upřeným do nenávratné minulosti. A přece – prorok uposlechne zdánlivě absurdního Hospodinova příkazu, aby nad kostmi prorokoval, že jim bude navrácen život.
Možná se někomu bude zdát divné, že v prvních větách je řeč o kostech ležících na pláni, tedy vlastně o kostech neuložených do hrobu, a následně Hospodin ústy proroka mluví o hrobech: „Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide.“ Znamená to asi tolik, že ve skutečnosti se zde nejedná o kosti, že v hrobech se vlastně nacházejí duše Izraelských, sevřené smutkem a sužované těžkým trápením z toho, co prožívali, i ztrátou jakékoli naděje v lepší budoucnost.
Komenský musel mít hluboké porozumění pro tehdejší situaci Božího lidu, pro jejich rozjitřené city vedoucí až k nenávisti vůči věznitelům. Vždyť i on trávil život daleko od domova – i když on nebyl odvlečen násilím, on odešel dobrovolně; ale vlastně nedobrovolně, protože doma vzhledem k těžkému pronásledování zůstat nemohl.
Vrátím se ještě k citátu z jeho „Kšaftu“, jak jsem se o něm výše zmínila, k jednomu ze šesti odkazů, které Jednota zanechává svému národu, z něhož byla násilím vytržena:
„Za čtvrté zapečeťuji buď svým životem nebo smrtí svou, aby bylo nejdokonalejší spojení ostatků všech mých dítek se všemi ostatky věrných Čechů jedním dřevem v ruce Boží, když rozmetané kosti naše zase shromáždí, masem a kůží potáhne a duchem života naplní všemohoucí ten Pán, jemuž nemožného nic není.“
Byla v tom jakási Komenského naděje, že národ přece jen bude žít, ať už Jednota bratrská bude či nebude obnovena. Duchovní bohatství nashromážděné kdysi bratřími je zde odkazováno „národu českému a moravskému“. Duch se neztrácí, ale může se předávat.
Metafora „jednoho dřeva“, v něž se mají spojit dřeva dvě, kterou Komenský použil, ta pochází rovněž z třicáté sedmé kapitoly Ezechielova proroctví. Je symbolem žádoucí jednoty a svornosti Božího lidu, jehož rozdělení na „dřevo Judovo“ a „dřevo Efrajimovo“ bylo jednou z příčin tehdejšího jejich neutěšeného postavení. Podobně asi doufal Komenský v možnost znovuspojení emigrantů s domácími Čechy a Moravany, možná dokonce ve znovuspojení církve, nešťastně rozdělené na katolíky a protestanty a štěpící se dál a dál. Když už se tak nestane v tomto životě, tedy snad v tom budoucím.
Jistě i nás napadají myšlenky na nepřeberné množství rozdělení, svárů i projevů vzájemné nenávisti, které trápí současného člověka, současného křesťana i současného Čecha. Nikdo z nás nežije ve vzduchoprázdnu. Každý někam patří a zároveň všichni lidé, zejména ti blízcí, patří k sobě a měli by patřit Ježíši Kristu, který jediný je schopný naše rozdělení, jímž často tolik trpíme, překonat. A on jediný je také schopen poskytnout nám už nyní naději, jakou nelze najít u nikoho jiného. Naději, že v něm máme věčný život a že je možné i potřebné žít ho už tady a teď. Vždyť to, co je nemožné u lidí, je u Boha možné.
Musím přiznat: ani v nejmenším jsem nepočítal s tím, že bych pro toto velmi specifické biblické téma mohl někde objevit nějaký příhodný ilustrační obrázek. O to větší bylo mé překvapení když jsem zjistil, že takovéto ilustrace nejen že existují, ale že jich je dokonce v internetu k nalezení nepřeberné množství! Tento obrázek je sice poněkud narušen komerčními vzorci, ale na straně druhé právě tento ze všech nejpřesvědčivěji vyjadřuje jak samotné dění, tak i s ním spojený výraz naděje.
Dostávám se až teď k tomu abych na nový text paní Hájkové reagoval i ohledně jeho obsahu. Jedinou nadějí člověka tedy má být už jenom sám Bůh. (V podstatě stejně zněl známý výrok Heideggera, nedlouho před koncem jeho života, že „už jenom nějaký bůh nás může zachránit“.)
Tato naděje vkládaná do nejvyšší instance ovšem zároveň znamená jedno: totiž naprostou rezignaci na naději, že nějakou lepší, humánnější, hodnotnější skutečnost by mohl vytvořit sám člověk.
Samozřejmě – při pohledu na současný svět se tato rezignace zdá být jediným legitimním postojem. Velkolepé vize a projekty minulosti jsou pryč, jediné co zbývá je to, co i sám V. Havel svého času nazval „tupým samopohybem industriální civilizace“. A nutno ještě konstatovat: i sám Havel musel ke konci svého života rezignovaně konstatovat, že jeho vlastní záměr vytvořit autentickou občanskou společnost se nezdařil, že tedy nakonec vyhrál onen „tupý samopohyb“.
Nicméně: ve své knize o „Pražském jaru“ M. Hauser nabízí jinou alternativu, jiný scénář. Podle jeho názoru se samy dějiny vyznačují svou vlastní dialektikou, která nevyhnutelně povede k dalším pokusům o vytvoření autenticky demokratické, autenticky humánní lidské společnosti.
Nebudu zde tyto jeho názory komentovat podrobněji, to udělám až v avizovaném souhrnném komentáři k jeho knize. Nicméně je možno s ním plně souhlasit v tom ohledu, že člověk nikdy nesmí přesouvat svou odpovědnost za stav svého světa na nějakou vyšší, nadzemskou instanci. Ano, my se teď pohybujeme v jakémsi bezčasí, kde se – až na politické aféry a vojenské střety – neděje nic podstatného, nic smysluplného, nic co by legitimně vzbuzovalo lidský zájem. To ale naprosto nemusí znamenat že by v hloubce tohoto zdánlivě stagnujícího světa neexistovalo vnitřní pnutí, které si dříve či později vynutí své řešení. Už v tuto chvíli je ale záhodno analyzovat příčiny tohoto pnutí, a hledat cesty k jeho pozitivnímu překonání.
Nevím, proč se pořád domníváte, pane Poláčku, že Bůh je pro člověka něco cizího a že je někde v nadzemských výšinách.
Vždyť přece Otec předal svou moc Synovi, který přijal lidskou přirozenost:
„Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Mt 27, 19
S touto svou „mocí“ ovšem Ježíš na zemi jak známo příliš neuspěl, paní Hájková. Po své popravě se i s touto „mocí“ odebral do nebes – a tam stále setrvává, mimo samotný lidský svět.
Vrátím se k Hauserovi, abych dokumentoval v čem leží zásadní rozdíl: podle Hausera je to sám člověk, respektive je to samotná lidská pospolitost, která svým vlastním činem, svým autonomním počinem má vygenerovat lepší, humánnější svět. Zatímco v křesťanství zde svět lidí zůstává pouze v pasivní pozici, má pouze – svou mravní obrodou – provést intence které mu byly dány shůry.
Neuspěl, jak si představujete, protože jeho moc, to není moc násilná. Ale předal tady svého ducha.
Pokud jde o toho Hausera, vzpomínám si, jak nebožtík psycholog pan Kubička, ještě když diskutovával na Referendu, předpovídal, že to s ním nedopadne dobře.
A Ivan Štampach dal tuhle na Facebooku najevo, že s ním nechce nic mít, dokud bude obdivovat Lenina.
No ano, paní Hájková, ten Hauserův článek kterým se snažil obhajovat Lenina mě také nemálo zarazil. Něco podobného jsem zažil ale už u Levice, jeden ze členů, který tam jinak patřil k nejrozumnějším (je také už z naší generace) tam najednou napsal, že slyšel či četl něco o tom že Lenin se v době svého vládnutí choval k politické opozici umírněně respektive tolerantně. Přitom to byl právě tento Lenin, který ještě v době konání ústavodárného shromáždění (tedy ještě než se bolševici definitivně dostali k moci) na prohlášení opozice (snad sociálních demokratů) že mají právo protestovat (proti samovládným snahám bolševiků) odpověděl, že „Ovšem! Ale stejně pak my máme právo vás postavit ke zdi.“ (!)
Ano, za Lenina ještě nedošlo k masovému teroru jako za Stalina; ale politické odpůrce i Lenin nechával zavírat a popravovat.
Obecně je už dávno můj názor či zjištění o radikálních socialistech, že jsou v naprosté většině nějakým způsobem „ujetí“; že pod vlivem své radikální ideologie naprosto ztrácejí smysl pro realitu. A to se týče i těch nejinteligentnějších lidí. Svým způsobem by se tedy dala pochopit i Bělohradského naprostá averze vůči ideologiím (respektive ideám) všeho druhu, neboť to nebezpečí že zatemní lidské mozky je skutečně akutní.
Ovšem co Bělohradský nikdy nepřizná je to, že i liberalismus jehož je on sám vyznavačem je stejně tak ideologií. Jenom že je v zásadě ideologií středovou, takže nevede k natolik nápadným excesům jako ideologie politicky vyhraněné.
A ještě k té diagnóze pana Kubičky: ano, i to je moje zkušenost z mého setkání se stranou Levice: nechci nijak tvrdit že všichni, ale přinejmenším určitá část si svým příklonem k radikálním politickým (jmenovitě anarchistickým) teoriím a konceptům zřejmě kompenzuje či ventiluje nějaké své vnitřní pnutí, svou niternou neschopnost smířit se, vyjít s vnějším světem. Právě proto je tam tolik anarchistů, ať zjevných či skrytých.
To souvisí také s oním článkem v Právu od Jana Géryka – totiž že i revoluce potřebuje mít alespoň určitou míru důvěry v „systém“. Tedy – v určitý řád, pořádek. To je právě to co oni nedokáží, oni jsou ti věční rebelové, místo skutečného řádu (který ovšem vyžaduje také alespoň základní míru disciplíny, ochoty podřídit se zájmům celku) oni sní o anarchistických (respektive samosprávných, ale to je fakticky jenom jiné označení pro totéž) komunitách bez jakýchkoli hierarchií, kde všichni budou společně rozhodovat v ničím nezkalené bratrské (či sesterské) soudržnosti. A vůbec si nepřipouštějí, že i mezi těmito „bratry a sestrami“ by mohlo docházet k zásadním konfliktům, když nic jiného tak o nejlepších strategiích společného podnikání.
Totiž, pane Poláčku, ona ta komunitní (nebo podobná) soudržnost nefunguje bez určité dávky sebeomezení, což znamená dobrovolné nadřazení prospěchu druhých svému vlastnímu prospěchu.
Našla jsem nějaký text, kde je o tom sebeomezení řeč – o tom, co to vlastně znamená a že musí být naprosto dobrovolné. Sice se to týká spíš změny klimatu, ale myslím, že bez sebeomezení se neobejde ani lidské soužití, pokud má být pokojné.
https://zpravy.proglas.cz/komentar-tydne/komentar-pavla-jajtnera-sebeomezeni-nebo-sebezniceni/
No ano, paní Hájková, tato ochota k sebeomezení představuje do značné míry to samé jako to, o čem jsem před chvílí psal v sekci Forum ohledně principu „odpovědné svobody“.
Ovšem – nedá se nic dělat, i autor této úvahy si „příliš zkracuje“ cestu k žádoucímu cíli. Že k zásadní společenské a hodnotové transformaci nepostačí pouhé apely na svědomí jednotlivců (a to ani apely křesťansky fundované) by mělo být už dávno známo. Kromě jiného je nutno odpovídajícím způsobem přeměnit celý komplex produkčně-tržních vztahů, tedy transformovat celý aparát motivací které nyní ženou lidstvo ke stále rychleji se točícímu kolotoči produkce a konzumu. Málo přinese apel na sebeomezení koncového spotřebitele, když sama produkce je založena na neustále maximalizovaném zisku, a tedy i odbytu – a proto nevyhnutelně neustále duši právě tohoto koncového spotřebitele masíruje a manipuluje všudypřítomnou reklamou. Ekologické svědomí versus lákadla konzumu – v reálném životě to pravidelně vyhrávají lákadla konzumu.
Stejně je to podivuhodné. Já jsem ten odkazovaný článek neměla vyhledaný dopředu. Mně se prostě po přečtení vašeho příspěvku o potřebě řádu, kterou prý radikální levičáci nechtějí uznávat, v mysli vynořilo slovo „sebeomezení“. Jako by mi někdo napovídal. Já jsem to slovo v duchu přečetla a pak jsem ho teprve začala hledat na internetu, přičemž jsem narazila na onen text z Radia Proglas.
Před několika dny jsem se zabývala na internetu nalezenými citáty Komenského. Bylo tam, i jaké měl názory týkající se svědomí. Svědomí druhého člověka prý nemůžeme ovlivnit, můžeme ovlivnit jen to svoje. Říkala jsem si- tak v tomhle se Komenský mýlil.
A vida, tenhle náhodně nalezený text to upřesnil:
„Svědomí člověka nelze ovlivnit mocensky ani politicky.“
Zato ale říká, že „církev, která „má blízko ke svědomí“ věřících, disponuje jedinečným potenciálem: jak přispět zásadním způsobem ke změně smýšení.“
No, ono nejde jen o tu ekologii. Sebeomezení se týká i mezilidských vztahů. A patří to i k duchovním pojmům.
https://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=3644
Ovšem ten pojem „sebeomezení“ – ten je sice sám o sobě věcně správný, ale u individualistů by zase okamžitě budil odpor, že se po nich chce aby obětovali, vzdali něco ze své výsostné „svobody“.
Spíš by tedy byla příhodnější formule „dát něco ze svého, ale díky tomu dostat mnohem více zpět“.
Křesťané také říkají, že Bůh, když člověku něco vezme, dá mu za to něco jiného.
Nebo když zavře jedny dveře, že místo nich otevře druhé.
Nedávno jedna věřící žena umístila na svůj Facebook modlitbu: Bože, kdy už konečně otevřeš ty druhé dveře?