Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

1 343 komentářů u „Forum“

  1. Panu Poláčkovi

    K mému tvrzení o neslučitelnosti dvou uvedených výroků a Vašemu tvrzení o jejich slučitelnosti:

    Můj 2)
    „Každý člověk má právo rozhodnout se, ve které zemi bude žít.“

    Váš 2)
    „Každý člověk se může rozhodnout, ve které zemi c h c e žít; ovšem ne každý stát je povinen mu toto jeho přání splnit.“

    Můj (původní) 1)
    „Každý stát má právo rozhodovat o tom, koho pustí na své území.“

    Můj (nový – jakožto ironická reakce na Váš způsob argumentace) 1)
    Každý stát se může rozhodnout, koho c h c e pustit na své území; ovšem ne každý člověk je povinen mu toto jeho přání splnit.

    Aby tedy byly výroky slučitelné, můžeme je, pane Poláčku, poupravit nejen tím Vaším způsobem, ale i způsobem mým.

    Takže ještě jednou, pane Poláčku:

    1)Každý člověk má právo rozhodnout se, ve které zemi bude žít.

    2) Každý stát se může rozhodnout, koho c h c e pustit na své území; ovšem ne každý člověk je povinen mu toto jeho přání splnit.

    Abychom to tedy shrnuli: Každý člověk i každý stát má právo rozhodnout se, ovšem zdaleka ne každému rozhodnutí musí být vyhověno.

  2. Paní Zemanová, tohle je slušný web a diskutují zde rozumní lidé, kteří se dovedou ovládat. Nezavádějte tu laskavě žádné kolaříkovské vulgarity. Máte ještě docela štěstí, že tenhle web má doménu EU, jinak by nám ho CZ.NIC taky zablokovalo:-(.

  3. Jednoduché vysvětlení – co vedlo ke „zlomu“ v přístupu k uprchlíkům u obyvatel východní Evropy:

    „Vidíme, že přicházejí skuteční uprchlíci, převážně matky s dětmi a staří lidé, zatímco zdatní Ukrajinci naopak jdou z Česka domů bojovat. Nevalí se sem zástupy namakaných dvacátníků mávajících mobily, kteří zanechali svoje ženy a děti doma ve válce, pokud vskutku z válečné oblasti přicházeli. Což obvykle nebylo, jelikož válek je naštěstí jak šafránu a ta ukrajinská je zrůdná anomálie, svého druhu unikum v první pětině jednadvacátého století. Od Ukrajinců nehrozí, že tu založí no-go zóny a že před synagogami kvůli nim budou muset vartovat ozbrojení policisté. Takže vlnu akceptujeme v klidu, stejně jako před lety uprchlíky z války v Jugoslávii.“

    https://neviditelnypes.lidovky.cz/cirkus/jednoduche-vysvetleni.A220307_211740_p_cirkus_nef

  4. Jestě bych dodal: nejen před synagogami, ale i před muničními sklady…

  5. TROJÍ DOPLNĚNÍ

    1.
    Samozřejmě, že si uvědomuji, že leckteré přehodnocení vlastních názorů a východisek je bolestné a obtížné. To, co dokáže většinou bez újmy dítě, stěží nepoznamená stárnoucího člověka. Většina lidí své názory (svůj světonázor) jednou dvakrát za život transformuje. Často jde o postupný proces, kterého si člověk nemusí být dlouho ani vědom. Někdy ovšem po těžké krizi přichází katarze, občas i potřeba něčeho jako coming out.

    Myslím nyní nejen na Ukrajince, ale občas i na Rusy. Možná, že desítky milionů z nich stojí teď před takovou těžkou výzvou: Aspoň vnitřně se rozejít s politikou vlastní země, jež se jim zdála směřovat k obnově, jako se zvrhlostí. Většina to asi nedokáže, nebo jen zčásti. Případný zdar může ovšem přinést úlevu a osvobození.

    2.
    Nestal jsem se žádným stoupencem prezidenta Zemana. Nemám však ve zvyku chtít víc a víc. Nečekal jsem ani tolik, co on nyní dokázal. Jeho politické zhodnocení jistě netřeba měnit z gruntu, ale jak se říká „konec dobrý, všechno dobré“. Nepovažuji za úplně rozhodující, nakolik je prezidentovo „obrácení“ výsledkem osobního prozření, politické úvahy nebo třeba pocitu dotčenosti.

    Formulace mé glosy výše vycházela z mého pocitu ze Zemanova vystoupení ve Vladislavském sále. Zdál se mi spokojený, uvolněný a v lepší kondici.

    3.
    Od nové německé vlády, nezatížené letitým jednáním s Putinem, jsem očekával principiálnější politiku, aspirující na určující roli v Evropě. O. Scholz a A. Baerbocková stále nevystupují jako protagonisté snahy o maximální izolaci Ruska.

  6. Pane Nusharte, mýlíte se: mnohým Čecháčkům už otrnulo, a už také vyrukovali s tím, proč prý pomáhat „Ukrajincům s drahými mobily v rukou…“

    A ještě jedna zajímavůstka v souvislosti se současnou uprchlickou krizí: polští představitelé prohlásili, že Polsko samo nebude schopno pojmout celý nápor uprchlíků; a nastolilo požadavek že tento problém bude nutno řešit na celoevropské úrovni. Jinak řečeno: že část uprchlíků kteří jsou teď v Polsku bude muset být přerozděleno i do jiných zemí.

    Tak to je opravdu zajímavé: když západní země přijaly uprchlíky ze Sýrie (z toho jenom samotné Německo celé milióny!), a když žádaly po svých východoevropských partnerech, aby alespoň malou část z nich přijali na své území, tak to byl okamžitě oheň na střeše. (Jedni z nejhlasitějších odpíračů evropské solidarity byli právě Poláci.) No – a když teď to jsou Poláci, kdo se musejí vypořádávat s uprchlickým problémem, pak najednou v sobě objeví panevropskou solidaritu!!

  7. Pane Horáku, od německé politiky je sotva možné očekávat více, nežli kolik jí je objektivně možno učinit.

    Já bych si sice od německé vlády také přál rozhodnější postoj vůči Rusku a Putinovi; ale tady je přece jenom nutné vzít v úvahu několik okolností, které možnosti německé politiky především směrem k Rusku velice limitují:

    1. Při pohledu zvenčí se to asi nemusí jevit tak palčivé, ale Německo má jmenovitě ve válečných záležitostech stále ještě velmi svázané ruce svou minulostí, to jest svými činy za druhé světové války. Stále nad ním stojí stín fašismu, kterýžto „argument“ proti nim vždy může být použit. A jak řečeno jmenovitě ve vztahu k Rusku by jakýkoli tvrdý postoj či akt mohl být druhou stranou okamžitě zneužit k propagandě typu: „Podívejte se, ti němečtí fašisté už na nás zase útočí!“ Bylo by to sice naprosto neodůvodněné a podlé; ale nedá se nic, tato zátěž nad německou (Ost)politikou stále leží.

    2. Olaf Scholz byl ve svém mládí mírovým aktivistou, odmítl vojenskou službu, namísto toho příslušnou dobu odsloužil v domově důchodců. Baerbocková – je členkou strany Zelených, a tato strana jako taková se do značné míry zrodila právě z protiválečného hnutí. Nějakou (studeno)válečnickou rétoriku od ní tedy také není možno očekávat, respektive by si jí ve své straně vůbec nemohla dovolit.

    Za těchto okolností to byl až neuvěřitelný obrat, když Scholz – po určitém váhání – přece jenom dal souhlas s přímými dodávkami zbraní do Ukrajiny; v naprostém rozporu s dosavadní německou doktrínou, zakazující dodávky zbraní do krizových oblastí. Navíc ten samý pacifista Scholz nechal německý vojenský rozpočet skokově navýšit o celý 100 miliard (!) euro; to je skutečně obrovská částka. (Zrovna dneska jsem četl v Právu, že už se mu proto začalo říkat „válečný kancléř“.)

    Co se ekonomických sankcí týče: tady je nutno si uvědomit, že Německo 55 procent své potřeby topného plynu odebírá z Ruska; kdyby tedy souhlasilo s naprostou – finanční a ekonomickou – izolací Ruska, pak by to mělo nevyhnutelně drastické důsledky nejen pro německé hospodářství, ale i pro vytápění budov. Tedy obytných domů. – Mimochodem, česká spotřeba plynu je dokonce z 90 procent kryta ruskými zdroji!

    Takže ono to s těmi ekonomickými (a jinými) sankcemi opravdu není tak zcela jednoduché. Na straně druhé EU oznámila záměr už do konce roku svou závislost na ruském plynu snížit o celé dvě třetiny! To je až neuvěřitelně ambiciózní plán, který bude stát obrovské částky peněz; ale Rusko tím pak bude opravdu velice citelně přitlačeno ke zdi. Tyto sankce sice budou působit až ve střednědobém horizontu, ale pro ruskou ekonomiku budou znamenat obrovské zatížení, ne-li vyslovený kolaps.

  8. „Od Ukrajinců nehrozí, že tu založí no-go zóny“ – a co ukrajinská mafie, pane Nusharte, z té nemáte strach? Ta přece představuje zcela reálné nebezpečí; a tak bychom s pohledem na toto nebezpečí snad přece jenom do země neměli pustit ani jednoho jediného Ukrajince?!…

    Ano, teď sem sice přichází relativně malé množství ukrajinských mužů; ale kdoví, co všechno nám jednou může vyrůst z těch napohled tak nevinných ukrajinských malých chlapců, kteří už začínají zaplavovat celou tu naší krásnou českou zemi…

  9. „Vyrukovali s tím, proč prý pomáhat…“

    Pane Poláčku, takové šplechty (a reakce na ně) přijdou vždy, dá se to využít třeba v prezidentské volební kampani, rozfoukávání tohoto sporu pak také dokáže velmi efektivně vnášet do společnosti nepřátelství (to už je v praxi odzkoušené), takže zkuste hádat, kdo by na tom vzájemném znepřátelení a vnesení rozkolu do společnosti asi tak mohl mít zájem.

    V tomto „budování rozkolu“ je tedy ta situace stejná jako před pár lety. Liší se ale v tom, že „humanisté“ zatím naštěstí nepožadují respektování velkoruské mentality (jako přínosu pro rozmanitou multikulturní společnost) a nenálepkují ty, kteří by případně kritizovali zabírání míst pro ukrajinské uprchlíky ruskou ekonomickou migrací; nenálepkují je zatím jako údajné xenofoby, nácky a rasisty. V tom je ta situace zatím lepší.

  10. „… respektování velkoruské mentality jako „přínosu“ pro multikulturní společnost…“ (Ten „přínos“ má být samozřejmě v uvozovkách.)

  11. „DOBRÝ FAŠISMUS“

    Já se ještě vrátím k tomu „dobrému fašismu“, jak ho zmínila paní Hájková. A musím potvrdit: jakkoli se to – po všech historických zkušenostech s hrůzami především německého fašismu – může zdát nemožné a nemyslitelné, podle všeho i něco takového jako „dobrý fašismus“ skutečně existovalo.

    Mě vždycky fascinovala otázka, co to vlastně bylo, čím fašistické/nacistické hnutí vykonávalo tak obrovský vliv na masy. Jistě, Hitler měl jedinečné charisma, Mussolini měl charisma, Goebbels byl až geniálně nadaný řečník; ale to všechno nemůže ještě vysvětlit celou tu fascinaci, kterou fašismus dokázal na tolik lidí vykonávat. A to i na ty, kteří byli členy středostavovské společnosti, nebo dokonce i vyšších vrstev, tedy vzdělaných lidí zvyklých myslet racionálně. Muselo tady být přítomno něco, co mělo obrovskou přitažlivou sílu.

    Já tady nechci dopodrobna rozebírat všechny aspekty, všechny příčiny rozmachu fašistického hnutí (byla jich dozajista celá řada); chci se soustředit na jeden určitý moment.

    Klíčovým zážitkem v tomto ohledu pro mě byla četba úryvků z deníku jedné německé ženy – členky nacistické NSDAP. Samozřejmě, v tomto kontextu nás spontánně napadne jediné: aha, nacistka! Jenže, jak se ukáže, celá záležitost byla mnohem složitější.

    Především je nutno podotknout: jednalo se skutečně o záznamy z jejího deníku; ten vydala až po její smrti její dcera. Ta žena tedy žádný důvod tu cokoli předstírat, ohledně svých tehdejších názorů a pocitů. Povoláním to byla, pokud si dobře vzpomínám, učitelka.

    Co je naprosto klíčové: ona sice až do konce války zůstala členkou NSDAP; ale fakticky se se stranou, nebo přesněji řečeno s partajními kádry, už dávno rozešla. Podle jejího přesvědčení strana svým pozdějším vývojem zcela opustila a zradila své původní ideály. A toto své mínění zřejmě také dávala dost najevo; kromě jiného je v jejích záznamech poznámka, že její straničtí nadřízení jí pak atestovali „nedostatečné nacionálně socialistické smýšlení“.

    V čem viděla tuto zradu původních ideálů? – Ona vzpomínala, že ve svých počátcích nacistické hnutí bylo především zážitkem pospolitosti; pořádaly se prázdninové tábory pro děti, vařila se společná jídla, byla podpora chudších členů, byly pěvecké kroužky, a tak dále a tak dále. Zatímco později se všechno zpolitizovalo, a na místo této přirozené mezilidské vzájemnosti nastoupil vojenský dril, ideologie německé výlučnosti a nenávisti vůči jiným národům a rasám.

    Vraťme se ale k tomu počátku: v každém případě skutečně souhlasí, že všechna fašistická hnutí jsou založena na principu pospolitosti. Samozřejmě dnes už víme, že tato pospolitost nakonec vždy končí právě v oněch negativních formách, v pocitu vlastní kolektivní, národní či rasové nadřazenosti; ale ve své původní formě a podobě tuto pospolitost, tuto vzájemnost, solidaritu skutečně mnozí mohli prožívat a cítit jako „dobrý fašismus“.

    Ale přesto, ani tento v zásadě poctivě míněný „dobrý fašismus“ není možno exkulpovat beze zbytku; stále tu jako vina stojí za prvé to, co prohlásil onen zajatý ruský důstojník: „nemysleli jsme vlastní hlavou“; a za druhé to co napsala paní Hájková, že tu absentovalo ono „hledání toho co jsem“. Toto vlastní myšlení, toto vlastní hledání pravého já, pravého žití tu bylo až příliš snadno vytěsněno tím hřejivým, nijak kriticky nepřezkoumaným pocitem pospolitosti, nežli aby bylo možno jen tak bez dalšího uznat, že oni to tehdy „přece mysleli dobře“. A že „až později se to všechno zvrtlo“. Fašistické a nacistické hnutí byly už ve svých počátcích až příliš militantní, nežli aby nebylo možno už tehdy rozpoznat, kam to všechno jednou povede.

  12. Já vás, pane Nusharte, za vaše bláboly o „humanismu“ a „humanistech“ pošlu do hajzlu kdykoli znovu, i když hrozí, že tím jedním slovem raním některé útlocitné diskutéry.
    Ale snad jich většina uzná, že forma protestu není tak podstatná jako sprostý obsah, na který míří.

  13. No, co se dá dělat, paní Zemanová, když pošlete, tak pošlete. Omlouvám se, že jsem Vás rozčílil a řekl něco, s čím nesouhlasíte. Vynasnažím se, abych se Vás jakožto bezbranné ženy v budoucnu už ničím nedotkl a budu s Vámi nadále mluvit jen tak, abyste se vším, co řeknu, mohla už bez problémů vždy souhlasit. Je mi velmi líto, že jsem Vás svým troufalým názorem vyvedl z duševní rovnováhy a slibuji, že se to víckrát nestane.

    (S Kolaříkem to taky není snadný a taky se mu nesmí odporovat.)

  14. Pane Nusharte, nevím, ale Vy přece většinou neodporujete. Je to něco trochu jiného..

  15. „Každý člověk, ať přijde kamkoli, má právo na takové zacházení, které neporušuje jeho lidskou důstojnost, a to bez ohledu na to, jestli má podle mezinárodních úmluv nárok na azyl.“

    No, hlavně, aby s těmi Rusy, co přišli na Ukrajinu (a co tam třeba z vlastní vůle ani přijít nechtěli), bylo zacházeno tak, aby to neporušovalo jejich lidskou důstojnost. Je zastřelení porušením lidské důstojnosti? Protože kdyby bylo, nemohli by po nich Ukrajinci střílet, aby neporušili jejich důstojnost.

  16. Ano, pane Horáku, někdy se cítím vůči vzájemnému neporozumění bezmocný. Každý z nás to neporozumění ale může vnímat jen ze svého úhlu pohledu, z té své strany. Kritické myšlení je iluze, nikdo z nás není čistě racionální (čistě racionální člověk by byl psychopat), všichni podléháme emocím (a podvědomým touhám) a v té chvíli, kdy jim podléháme, si to většinou neuvědomujeme. To, že se jako lidé nedokážeme navzájem pochopit, je prostě fakt, nedá se s tím nic dělat – snad jen nepovažovat člověka s odlišným názorem za nepřítele – akceptovat ho jako člověka. Tím vzrůstá i ta šance na vzájemné pochopení. Když ale někdy z toho hlediska vzájemného pochopení jako cíle diskuse nevidím už smysl v „rozumné argumentaci“, zkouším to „přes emoce“ s argumentací absurdní… Uznávám, že každému to nemusí být po chuti.
    Nepochopeni však zůstáváme všichni. A spolehlivou cestou k nepochopení je přisuzování zlé vůle nebo hlouposti našim oponentům… Nikdo se tomu nemůžeme vyhnout.

  17. Když pan Poláček zakládal tento web, domníval jsem se, že lidé s dobrou vůlí, kteří se tu sešli, si prostě v té diskusi nakonec musí porozumět a navzájem se pochopit (pochopení není shoda – tu jsem neočekával). Teď se mi ale zdá, že i lidé s dobrou vůlí se tomu vzájemnému pochopení vlastně jaksi podvědomě brání… (v to pochopitelně zahrnuji i sám sebe).

  18. Ano, pane Poláčku, takhle to je. Německo se po porážce ve 2. světové válce skutečně dalo mírovou cestou a stálo ho úsilí přesvědčit o tom sousedy i celou Evropu. Právě tak platí, že svět je dnes ekonomicky silně provázán, takže nejen Německo je závislé na dovozu surovin ze země, která nově vsadila na vojenskou agresi a revanš. Do třetice pak, politici rudo-zelené koalice vyrůstali spíše na zkušenosti, řekněme, ze Sevesa a Comisa, než na obavě ze sovětského (či ruského) nebezpečí.

    No, co to ale znamená? Jde o danost nepřekonatelnou, takže případné upřednostnění zájmu Ruska, dejme tomu, na „zřízení“ neširokého koridoru do oddělené Kaliningradské oblasti přes Lotyšsko a Litvu před „pacifikací a denacifikací“ Ukrajiny by na ní nic nezměnilo? Kdyby nešlo o Kyjev, ale o Varšavu, stále nic? No pak si nehrajme na to …NATO.

    Pokud však platí: to by byla ovšem jiná, Ukrajina přece není členem aliance? Pak je třeba říci jasně, že váží pro nás příliš málo tahle země větší než Francie, než abychom učinili k čemu musíme být a jsme připraveni a odhodláni. Otázka je, zda nám to budou příslušní lidé věřit?

    V případě, že Ukrajina bude donucena přistoupit na nějakou kapitulantskou dohodu, jak dlouho bude držet (výše charakterizovaný) Západ (či jeho umírněná část) Rusko sankcemi „out“ a „down“?

    Ztratil tedy Putin smysl pro realitu, nebo právě naopak?

  19. Bude Putin na „stará kolena“ Rusy zatracován, nebo oslavován? Nebylo by kouskem zastrašení, přechytračení a rozklížení „změkčilého“ Západu kouskem velikána, když členské státy toho jejich NATO mají 6x víc obyvatel než Rusko a podstatně vícekrát větší ekonomiku?

  20. „Rusové jsou mistři světa v utrpení,“ řekl nedávno Petr Pithart.
    „Když mají na výběr mezi pravdou a vlastí, vždycky dají za pravdu vlasti.“ (Čaadajev v 19. století) Tahle kolektivní charakteristika zní jako kolektivní vina (čili jako předsudek).

    Čili na „stará kolena“ bude Putin Rusy oslavován, pane Horáku. Dovedu si představit, že by byl zbytkem Rusů oslavován i po „vítězné“ atomové válce.

  21. K tomu, co napsal pan Nushart o pochopení.
    Četla jsem, že když se člověk setkává jen s lidmi stejně smýšlejícími, tak neroste. Nechápe, že lze svět vidět i jinak.
    Na tom jistě něco je.
    Zároveň však člověk potřebuje kolem sebe i lidi stejně smýšlející, kteří ho chápou a tím jaksi podporují. Protože setkávat se s těmi jinými je do značné míry utrpení.
    Dnes však často nenajdete stejně smýšlející ani v rodině. A kdyby i ano, tak rodina člověku v tomto směru většinou nestačí. Člověk potřebuje trochu širší okruh.

  22. Paní Zemanová, říká se že opakovaný vtip přestává být vtipem. Je nutno soudit, že to samé bude analogicky platit i v případě užívání neortodoxních slovních obratů. Co v prvním případě může znít – jakožto pochopitelná reakce na trvalé insistování pana Nusharta ohledně určitých témat spojených s problematikou migrace – šarmantně, to už při druhém opakování ztrácí tento půvab spontaneity, a nebezpečně sklouzává do rovin osobních ataků.

    Paní Zemanová, mám právě za sebou několik dní velice tvrdých názorových sporů a konfliktů na diskusním fóru strany Levice. V jejichž důsledku jsem právě dnešním dnem komunitu diskutérů Levice definitivně opustil. Došlo ke skutečně vyhroceným střetům, a dokonce i s jedním velice kultivovaným pánem jsme si nakonec „šli po krku“. Ale – jak konstatoval jeden z účastníků – dokonce i za této situace nedošlo ke vzájemným invektivám; na rozdíl od prakticky všech jiných diskusních fór, diskutujících o ožehavých politických tématech. A bylo by skutečně škoda, kdyby i naše diskusní fórum mělo sklouznout na úroveň „těch druhých“. Jistě, názory jiných lidí nám mohou být (a velmi často také bývají) nepříjemné až nesnesitelné; nicméně právě v takovýchto situacích je vyžadována naše schopnost sebeovládání, jakož i schopnost naznačit uměřeným způsobem tomu druhému, co si o něm myslíme.

  23. „Když ale někdy z toho hlediska vzájemného pochopení jako cíle diskuse nevidím už smysl v „rozumné argumentaci“, zkouším to „přes emoce“ s argumentací absurdní“ – pane Nusharte, klíčový problém je ten, že Vy svým způsobem diskutování velice nápadně připomínáte svého času jistého římského senátora, který každý svou řeč končil – zcela bez ohledu na smysluplnost či nesmyslnost kontextu – slovy: „A nadto se domnívám, že Kartágo musí být zničeno!“

    A u Vás je tomu tak, že ať se v diskusi jedná o cokoli, Vy vždy prohlásíte: „A nadto se domnívám, že jakákoli migrace musí být zakázána!“

    Pak se ovšem sotva můžete divit, že tyto neustálé údery tím samým tématem jiným účastníkům diskuse mohou už dost akutně lézt krkem.

  24. Pane Horáku, musím přiznat že mi pořád není tak docela jasné, jaké činy či postoje byste vlastně od současné německé vlády očekával. Vyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou? – Toho se neodváží nikdo, včetně Američanů, protože riziko že šílený Putin pak odpoví nasazením jaderných zbraní je považováno za příliš vysoké. (Já osobně se domnívám že ve skutečnosti tomu tak není, že Putin jenom blufuje; ale můj názor tu nehraje roli, já nemám odpovědnost za tuto planetu, a proto si mohu dovolit i radikálnější postoje.) Vyhlásit totální ekonomické a finanční embargo vůči Rusku? – To by vedlo k naprostému rozvratu německé ekonomiky; a ve svém důsledku k tomu, že by se ochota německého obyvatelstva snášet důsledky sankcí dramaticky snížila.

    Snad máte na mysli to, že by němečtí představitelé vůči ruské agresi měli čistě verbálně vystupovat rozhodněji; na tom samozřejmě něco je, ale je nutno si uvědomit že Scholz je sociální demokrat, a ti jsou většinou „softer“, měkčí ve svých postojích, nežli činitelé pravicoví respektive konzervativní, kteří mají ze své podstaty většinou tvrdší naturel.

  25. „Četla jsem, že když se člověk setkává jen s lidmi stejně smýšlejícími, tak neroste“ – paní Hájková, právě tohle jsem dnes jako jejich zásadní vadu vyčetl členům strany Levice. Vytkl jsem jim že oni se uzavřeli jenom do své vlastní názorové bubliny, a že nejsou ani v nejmenším ochotni a schopni kritického přezkoumání jejich ideových respektive ideologických pozic. Zatímco já, který se o toto kritické přezkoumávání snažil, jsem se tam od počátku stal cílem neustálých ataků především ze strany tamější (ultra)ortodoxní frakce.

    A pak jsem jim ještě napsal, že až si zase někdy budou lámat hlavu nad tím, proč zůstávají stranou zájmu veřejnosti, proč jim nikdo nedává své hlasy, proč se o ně nikdo nezajímá – že by snad přece jenom mohlo stát za to zamyslet se nad tím, jestli příčinou toho všeho nebude právě jejich zapouzdření se v jejich vlastní názorové bublině.

    Toto nezlomné přesvědčení o nezpochybnitelnosti své vlastní pravdy – to je opravdu naprosto zničující, jak intelektuálně tak ohledně kvality celé osobnosti vůbec. Vlastně by právě tato názorová zapouzdřenost musela být zařazena do katalogu základních hříchů. Je opravdu jen málo co jiného, co tak fatálně rozvrací nejen možnost společnosti dosáhnout obecného konsensu, ale i vůbec individuální schopnost člověka k osobnímu rozvoji, k osobnímu růstu.

    Už jsem si vícekrát říkal, že tohle by se vlastně muselo dětem vštěpovat už od raného dětství, a cíleně to učit a cvičit ve školách: tuto základní schopnost respektive připravenost zpochybnit svůj vlastní názor, a dokázat se podívat na celou věc i ze strany druhé.

  26. Co se pak toho týče, že „dnes se nenajdou stejně smýšlející ani v rodině“ – to ovšem není nijaké novum, například když se na americké politické scéně objevil Donald Trump, pak i to vedlo v mnohých amerických rodinách k názorovým rozvratům, kdy někteří ho nenáviděli, a jiní vynášeli.

    A už John Steinbeck ve svých „Toulkách s Charleym“ líčil, jak – když se někdy společně sešla jejich zřejmě značně rozvětvená rodina – tak že si na počátku vždy dali předsevzetí, že nebudou vést žádné spory o politice, že „jsme přece jedna milující rodina“. A výsledek? – Už za chvíli vzduchem létaly rozhořčené výkřiky „Johnson je…“, „Kennedy je…“

    A v dřívějších, „idylických“ dobách našich předků? Když se třeba v jedné rodině vyskytli jak přívrženci katolicismu, tak přívrženci husitství?… To pak už šlo rovnou o život.

    Vlastně to naprosto přesně vystihl Karel Kryl v jednom ze svém songu (tuším že v „Rakovině“), když zpíval: „Syn otce nenáviděl, bratr bratru škodil…“

    Jedna moje sestřenice říkala, že ona se o politiku nezajímá, protože ta rozděluje lidi. Na tom samozřejmě mnoho je; ale na straně druhé je sotva možné aby každý takto zcela ignoroval všechny světonázorové střety, to by pak znamenalo naprostou rezignaci na občanskou společnost.

    Je to všechno opravdu začarovaný kruh, a sotva je možné z něj najít nějaký rozumný východ.

  27. „Vy vždy prohlásíte: ‚A nadto se domnívám, že jakákoli migrace musí být zakázána!‘“

    ————–

    Pane Poláčku, to prostě není pravda. Například bezvýhradně podporuji přijetí ukrajinských uprchlíků, chcete-li, tak tedy jejich migraci k nám. A jsem velmi proti tomu, aby se tato uprchlická vlna stala podnětem k opětovnému vytažení kvót, jsem proti tomu, abychom ty kvóty v rámci EU tentokrát prosazovali my.

    Téma uprchlíků je nyní prostě aktuální, není, pane Poláčku, pravda, že bych ho vytahoval zcela bez ohledu na smysluplnost kontextu a není pravda (jak jsem výše uvedeným příkladem doložil), že jsem proti „jakékoliv migraci“.

    Ano, neustálé nepochopení je utrpení.

  28. „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“

    Jestliže tedy paní Zemanová chce, aby ji lidé, kteří s ní v něčem nesouhlasí a mají jiný názor než ona, posílali do hajzlu, ať i ona mě posílá do hajzlu.

    Není to ale tak, že já ji tam pak (na oplátku) budu posílat také. Proč bych to pro Boha dělal? Já přece nechci, aby mě lidé, kteří se mnou v něčem nesouhlasí a mají jiný názor než já, posílali do hajzlu. Samozřejmě, tím, že to nebudu dělat já vůči jiným, tím nedosáhnu toho, že to nebudou dělat oni vůči mně (ale to ani není cílem této zásady), například paní Zemanová to dělat asi bude a cílem té zmíněné zasady samozřejmě není to, abych byl této nepříjemnosti ze strany paní Zemanové ušetřen. Cílem té zmíněné zasady je dát (z hlediska věčnosti) najevo, co chci. Dát to najevo nikoli tím, že „zformuluji co chci“ a hodím to na papír, ale dát to najevo prostě (bez formulování) tím, že se tak budu snažit chovat, i když to sám nemohu zvládnout.

    Představme si to tak, že se chceme chovat jako bychom už byli v ideální společnosti (nazvěme tuto ideální lidskou společnost pro jednoduchost třeba „nebe“). Dejme tomu, že i v ideální lidské společnosti mají lidé různé názory. A teď si představte, že by z tohoto „nebe“ někdo někoho jiného (někoho s jiným názorem než má on sám) posílal do hajzlu (hajzl si pro jednoduchost představme třeba jako „peklo“). Představme si třeba že jsem s paní Zemanovou v nebi a ona mě pošle do hajzlu, protože tam se mnou nevydrží. Já ale CHCI být s paní Zemanovou v nebi, i když je těžké s ní vydržet, takže ji nikam jinam posílat nebudu.

    A tak jsem prostě vděčnej za tu šanci, že přijde po životě ráj, kde ti suchou deku daj. Snad tam budou pěkný stromy a čistý záchody – to mám rád.

    Jak se tahle zapeklitá situace nakonec vyřeší? Kdo tedy půjde do hajzlu a kdo na čistý záchody?

  29. Jsem rád, že jsme si co se týče nynější vlny uprchlíků s panem Nushartem názorově blízko. Myslím, že tu nejspíš všichni patříme k lidem, kteří nejsou v takových případech předpojatí a úzkoprsí. Jestliže jsme zde dříve někdy kroužili kolem nějakých formulací, které se nám zdály zpochybňovat snahu mnohých pomoci, neměli bychom v tom, myslím, už pokračovat.

    Společná minulost by nás měla vzájemně sbližovat, ne vzdalovat.

  30. Pane Poláčku, psal jsem výše v souvislosti s novou vládou v ČR o nemilém očekávání a (proto) o následujícím příjemném překvapení, zatímco v případě Německa že byla má původní spokojenost nyní vystřídána vystřízlivěním. Takové pocity jsou závislé nejen na přítomnosti obav resp. nadějí, jsou také nemálo subjektivní. Třeba rakouskou reakcí na válku proti Ukrajině nejsem nikterak zasažen, neboť jde o menší neutrální stát. (Sám však nyní považuji neutralitu za překonaný koncept.) Německo je však přirozený lídr EU a já se domníval, že předěl mezi pořád ještě vojenským cvičením Ruska a uskutečněnou (nepředpokládanou) invazí bude z jeho strany dramatičtější. (Že se potká velké rozhořčení shora a zdola.) Odhodlání zvýšit zásadně německé výdaje na obranu považuji za potřebné a správné opatření.

    Zastáncem bezletové zóny nad Ukrajinou nejsem. Nešlo by o realistický krok. Nicméně zaneprázdnění Ruska na jihu mělo být využito k bleskovému přesunu adekvátních zbraňových systémů do oblastí, kde jich není na každý pád dostatek.

  31. Včera pan Poláček použil neobvyklé slovo, které možná zase jakoby telepaticky přijal ode mne. Já jsem totiž to slovo (zapouzdření) předevčírem použila na Facebooku, v úryvku z knížky Tak věříme.
    Úryvek je o hříchu a o spáse, je z knihy A. Grüna a D. Steindl-Rasta.
    Nedávno papež František vyzval lidi, aby do světa nevylévali jedy v podobě zlých slov (https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2022-02/papez-neznecistujme-svet-sirenim-jedu.html ) Píše tam: Slova, která používáme, vypovídají o tom, kdo jsme.
    Myslím si, že dobrá slova by naopak mohla působit na svět pozitivně, a tak tady také uvedu onen úryvek, ač jsem to původně neměla v úmyslu.
    „Žijeme ve světě, kde mnoho věcí není v pořádku. Svět je zkrátka takový. Křesťané často mluví o padlém (hříšném) světě. Svět je svým způsobem nešťastný, „vymknutý z kloubů.“
    Nauku o dědičném hříchu vymyslel Augustin na základě svých osobních životních zkušeností. Přiléhavější pojem by bylo odloučení, oddělení (od Božského prazákladu, od Bytostného já, od druhých lidí), přičemž oddělení od jednoho z té trojice znamená oddělení i od dvou zbývajících)
    Buddhisté nazývají stejnou zkušenost slovem „dukkha“. Za tím původně stála představa kola, které nesedí správně na nápravě, a proto drhne.
    Když se v žalmu 51,7 říká: Matka mne počala v hříchu,“ pak to znamená, že k hříšnému světu (čili ke společnosti vymknuté z kloubů) patřila už moje matka v době, kdy jsem byl počat. Lidé to bohužel pochopili úplně jinak, totiž tak, jako by sexuální akt plození byl něco hříšného, zač by se člověk měl cítit provinile.
    „Zemřel za naše hříchy“ konkrétně znamená, že hříchem byla Pilátova zbabělost, veleknězovy intriky, Jidášova zrada – tyto hříchy byly příčinou Ježíšovy smrti. Ježíšova smrt nezpůsobila odpuštění. Bůh odpouští, protože je Bůh, ne proto že Ježíš zemřel. Ježíšovým poselstvím přece je, že Bůh nám odpustil, jaksi ještě než jsme zhřešili. U Boha není žádné napřed a žádné potom. Hřích byl odpuštěn už před veškerým časem.
    Ježíšova smrt na kříži zprostředkovává odpuštění hříchů, protože na kříži je odpouštějící Boží láska nejvíc viditelná. U Jana kříž znamená, že Ježíš nás miloval až k dovršení. Kříž znamená, že jsem objímán i se svými protiklady, se svými ranami a se svou vinou. Ježíš se ve své lásce stal jakoby houbou, která do sebe natahuje a odstraňuje všecky hříchy. V Ježíši se projevuje Boží láska snímající hřích. Pasáž „snímá hříchy světa“ pochází původně z knihy Exodus, kde Bůh říká Mojžíšovi: Jsem milosrdný Bůh. Neuvaluji na tebe hřích. Já hříchy snímám. V Ježíši se projevuje Boží láska snímající hříchy. Tělo (sarx), beránek (amnos, t. j. slabý, čistý, nevinný) a kříž (stauros) – to je vrchol pomíjivosti. A že kříž je povýšení, dovršení, to je paradox.
    Chceme-li přesně porozumět tomu, o co jde při spáse, zdá se mi důležitá jedna věta v Janově evangeliu, ve kterém Ježíš říká: „Já jsem přišel, aby (ovce) měly život a měly ho v plnosti.“ (Jan 10, 10) Tato plnost života znamená osvobození od naší úzkosti a malého ega. Jedná se o osvobození ze zapouzdření v hříchu, do společenství nejen s lidmi, ale také se zvířaty, rostlinami a celým vesmírem. Jde o opětovné sloučení, o to, stát se znovu součástí celku a spolu s celkem oslavovat Boha radostně vděčným životem. To je pro mě spása, a ne to, že mám na vestě skvrnu od hříchu, která se musí spásou smýt.

  32. „Kdo tedy půjde do hajzlu a kdo na čistý záchody?“

    Aby mi bylo dobře rozuměno, zopakuji to raději ještě jednou: nezastávám postoj, že by paní Zemanová proto, že se s ní teď nemohu shodnout, měla patřila někam, kde se jí to nebude líbit. Naopak – chci s ní sdílet ty čistý genderově neutrální záchody v ideální lidské společnosti s rozmanitými názory a se svobodou smýšlení (společnosti, kterou si pro jednoduchost představme třeba jako „nebe“).

  33. Tak dobře, pane Horáku, myslím že už si začínáme rozumět.

    Takhle: tuto nerozhodnost respektive slabost v (zahraničněpolitických) postojích německých představitelů já sám jen dost těžko snáším vlastně celou dobu co žiji v Německu. Ovšem – nemám srovnání jak je tomu v jiných zemích Západu. Ale ono to také do nemalé míry bude souviset s čistě osobním nastavením toho či onoho politika.

    O Scholzovi už jsme mluvili; ale i Merkelové jsem také jenom krčil rameny nad tím, jak se znovu a znovu snažila o „mírové“ dialogy s Putinem, i tehdy když bylo zcela zřejmé že jemu se o žádný mír nejedná. A dokážu si představit, že svého času takový Franz Josef Strauß by zaujal podstatně rozhodnější postoj.

    Na straně druhé – jak už jsem vysvětlil, důsledně mírová politika skutečně patří k základním sloupům německé politické doktríny. A ono se mohlo dlouhou dobu zdát, že přece jenom ta neustálá vyjednávání s Putinem mohou vést k určitým výsledkům. Opravdu jen sotva kdo mohl předpokládat, že se Putin dopustí tak šíleného počinu, kterým především svou vlastní zemi vrhne o celá desetiletí zpět.

    Zkrátka, jednou větou: ano, i mně to věčné německé lavírování (místo rozhodného slova) bylo vždy proti mysli; ale na straně druhé nemohu vyloučit, že tato důsledně mírová snaha (bez jakýchkoli agresivních postojů či výroků) většinou vede k lepším výsledkům, nežli silácké výroky.

    A je také nutno připomenout: opravdu se dost dobře nedá říci, že by Německo bylo „lídrem EU“. Ono je do jisté míry jeho lídrem ekonomickým, čistě na základě váhy své ekonomiky; ale že by bylo nějakým lídrem politickým, o tom by se opravdu jenom stěží dalo hovořit. Za prvé by ostatní státy v EU nikdy nepřipustily, aby si jeden jediný z nich osoboval takovýto status; a za druhé, myslím že ani Německo samotného o takovou pozici nestojí.

    Co se bezletové zóny týče: já jsem byl napřed pro ni, ale podle posledního vývoje se opravdu zdá, že její zřízení by bylo politicky „neprůchodné“. (Je ovšem otázka jestli by se světové veřejné mínění radikálně nepřehouplo na druhou stranu, kdyby Rusové – třeba i nechtěně – vybombardovali dejme tomu porodnici nebo dětskou nemocnici, s desítkami či řádově stovkami dětských obětí, a tyto obrazy by pak běžely před televizní obrazovky diváků celého – západního – světa.) Ale je fakt že bezprostředně vzato by nejúčinnější pomocí Ukrajincům bylo dodání účinných raketových protiletadlových systémů. Právě o tom v posledních dnech pronikly nějaké útržkovité zprávy, ale dost se kolem toho mlží. Ovšem právě toto mlžení podle mého názoru naznačuje, že tyto protiletadlové systému budou Ukrajině skutečně dodány; a dost možná už dodávány jsou.

    Problém je v tom, že to opět mohou být jenom takové zbraňové systémy, na které jsou ukrajinští vojáci zvyklí, které tedy mohou používat bez delšího zaučování. Čili prakticky protiletadlové rakety sovětské provenience.

  34. S tou diskutovanou nerozhodností či nevýrazností německých politiků vlastně souvisí to, co říká – v onom kázání jak na něj dala odkaz paní Hájková – papež František: „A pak, mluvíme s mírností, nebo znečišťujeme svět šířením jedu: kritizujeme, stěžujeme si, živíme všeobecnou agresivitu?“

    Ano, německou politikou je toto „mluvení s mírností“; ovšem právě u vědomí toho, že tvrdá a rozhodná slova – ať třeba jakkoli oprávněná – ve svém důsledku přece „živí všeobecnou agresivitu“. A je velice pravděpodobné: čím více je teď Putin označován za agresora, za válečného zločince, tím více on se zřejmě uzavře do svého autistického vnímání světa, tím méně bude přístupný jakýmkoli argumentům, tím agresivněji a násilničtěji bude sám vystupovat.

    Zatímco ono „mluvení s mírností“, jakkoli se může zdá být v dané situaci nepřiměřené, přece jenom může uchovat alespoň určitou možnost kontaktu s tímto aktérem, možnost přes psychopatické rysy jeho osobnosti přece jenom ho nějak dosáhnout, poté co pochopí že další válečné snahy jeho zem budou strhávat čím dál tím více do propasti.

  35. „Svět vymknutý z kloubů“ – paní Hájková, mně zase v posledních dnech opakovaně kroužilo hlavou slovo „vyosený“. Ve smyslu „vychýlený ze středové osy“, „ex-centrický“. Napadalo mě to v souvislosti s mými posledními názorovými a ideovými boji s členy strany Levice.

    Není pochyb o tom, že toto je strana radikální. To samo o sobě ještě nemusí být žádný zločin či hřích, pokud se tímto radikálním postojem překonává ideová dezorientace, rozbahněnost mainstreamu. Jenže – v konkrétní podobě jejich postojů se do značné míry jedná právě o toto „vyosení“. Ztráta smyslu pro vyváženost. Z legitimního aktu negace názorového mišmaše mainstreamu se tak stává radikalismus ideologický, dogmatický, který se uzavírá jenom do této své vlastní radikálnosti. A pak nechápe, proč se ocitá na periférii společenského dění, proč pro jeho radikálně-extremistické názory nikdo nemá pochopení.

    Aristoteles napsal, že – v procesu hledání pravdy – je možno zaujmout i velice vyhraněnou pozici; pokud tato ovšem logicky vyplývá ze všech konkrétních okolností daného případu. Jinak řečeno: pravda neleží v tom mechanickém, „mainstreamovém“ středu, nýbrž za určitých okolností se může blížit i ke zdánlivě extrémním pozicím a postojům. Ale – přesto je i tato vyhraněná pravda stále ještě vyvážená, a proto legitimní, pokud skutečně vychází z odpovědného posouzení všech aspektů daného případu.

    Aristoteles tedy – jako vždy – nestanovuje nějaké fixní určení, kde by mělo stát jediné správné řešení, jedná správná pravda. On jenom ukazuje, jakým způsobem tuto pravdu hledat.

  36. K tomu, co napsal pan Poláček 10 března 2022 (16:13)
    Ještě mám v živé paměti, jaké politické spory vedl můj tatínek s jedním ze svých zeťů v roce 1968. Myslím, že při tom nemluvili vulgárně, aspoň můj tatínek určitě ne. Jen si nerozuměli. Každý byl někde jinde.
    Ani oni spolu úplně nepřestali komunikovat, protože byli rodina. Tedy tatínek se s ním nemohl rozejít kvůli své dceři (i když v roce 1948 se s bratrem rozešel). Se zetěm se jen časem naučili vyhýbat mezi sebou politickým řečem a jelo se dál.
    Já, tehdy devítiletá, jsem byla tím, kdo při těch sporech vnitřně trpěl, protože jsem vnímala, že tatínek těmi spory také trpí. Bylo mi ho líto, a tak jsem se rozhodla, že budu vždycky na jeho straně. A proto mou první starostí při hledání partnera bylo zjistit, jaký má vztah ke komunismu. I když tatínek už byl po smrti, protože zemřel, když mi bylo dvacet.

    Úplně chápu, že pro tohle nikdo nebude mít pochopení. Jen mám jaksi potřebu to napsat.

  37. Pane Poláčku, omlouvám se za dvojnásobné použití jednoho vulgárního výrazu na adresu Jiřího Nusharta ve vašem diskusním prostoru.
    Vtip opravdu může trpět opakováním. Pokud je to vtip. Já jsem ale nechtěla být vtipná. Protože vtipné nejsou ani Nushartovy řeči, kterými se na vašich stránkách, nazvaných záměrně Humanistické dialogy, setrvale naváží do humanismu a humanistů. Přičítá jim vinu za kdeco, hlavně za to, co ho dopaluje: že se civilizované země nedívají na migranty jako na hmyz, ale jako na lidi.
    Čili hlavně touto okolností, související s prostředím, kam pan JN vkládá své provokace, jsem se nechala ovlivnit natolik, že jsem ujela takto emotivně. Asi si budu muset uložit mlčení.

  38. Paní Zemanová, určitě jste musela zaznamenat, že vůči jistým názorům pana Nusharta i (nejen) já jsem v trvalé opozici. A i já je někdy považuji za naprosto nepřijatelné. Z toho důvodu – musím přiznat – pro první Váš inkriminovaný výrok jsem měl nemalé pochopení. A právě z toho důvodu jsem ho – v daném kontextu – označil za „šarmantní“.

    Ale jde o to, abychom si – třeba i hněvem spravedlivých – nezaplevelili nadmíru tyto naše webové stránky, které podle všeho stále ještě zůstávají dost vzácnou oázou v divokých polích ostatních internetových diskusí, či spíše střetů.

    P.S. Bobříka mlčení si ukládat nemusíte, byla by to škoda. Opravdu Vás tu rád vidím, a rád poslouchám. Jenom byste si možná někdy mohla uložit bobříka – poněkud větší – trpělivosti. 😉 Já vím, je to někdy velice těžké; jenže právo od toho jsou bobříci, aby jimi člověk trénoval něco, co je mu obtížné či jinak nepříjemné.

  39. No ano, paní Hájková, je na tom opravdu až něco vysloveně patologického: lidé mnohdy skutečně trpí těmito politickými spory, a přitom jich nemohou nechat. Jediná použitelná strategie (pokud jsou lidé s takto vyhraněnými, ale navzájem neslučitelnými názory nějak navzájem spojení) je opravdu to, určitým tématům se důsledně vyhýbat.

    Ovšem – jak jste zmínila – ani to nepomůže stoprocentně, ten skrytý konflikt je i tak pořád ještě nějak „ve vzduchu“. Vlastně právě o tom byla slavná Sartrova hra „S vyloučením veřejnosti“ (i když se tu jednalo o konflikty osobní, nikoli politické): i když se všichni účastníci dohodnou, že na sebe vůbec nebudou navzájem mluvit, pak po chvíli takto vynuceného mlčení jeden z účastníků stejně vybuchne: „Ale ona JE pořád tady! Já ji pořád musím vnímat, pořád musím myslet na to jak ona je proti mně!“ (Cituji jenom po paměti, ale v zásadě jádro této situace bylo takové.)

    Je to skutečně nějaké prokletí lidského rodu, že těmto konfliktům není možno žádným způsobem uniknout.

    —————————-

    Já sám jsem dneska – v souvislosti s tímtéž tématem, ale v poněkud jiné poloze – myslel na to, jak politická zaujatost dokáže i z normálních, mnohdy i velmi inteligentních lidí dělat skutečné zabedněnce. Kteří se zcela vážnou tváří dokáží tvrdit i ty nejneuvěřitelnější nesmysly.

    Například před časem – bylo to tuším v souvislosti s nějakými kontroverzemi kolem Donalda Trumpa, nejspíše v konečné fázi posledních prezidentských voleb – se zpěvačka Olga Blechová, manželka Waldemara Matušky, která s ním odešla do emigrace do USA, vyjádřila že prý američtí demokraté jsou všichni komunisté (!), jejichž jediným zájmem je „nás všechny zotročit“!!! Musím přiznat že se mi Olga Blechová kdysi docela líbila; ale její tak neuvěřitelně stupidní výrok mnou hluboce otřásl. Je sotva možno pochopit, jak dospělý člověk, pokud není psychicky chorý, vůbec může s vážnou tváří veřejně vyslovit natolik paranoický blábol.

    Svým způsobem měl naprostou pravdu Platón: řízením státu (a tedy politikou) se mají zabývat jenom ti, kdo jsou v tom opravdu kompetentní. Zatímco ostatní příslušníci státu se stejně tak mají zabývat tím, co dokáží nejlépe; a nemají se míchat do věcí (státních záležitostí), o kterých nemají sebemenší ponětí. Když tedy každý bude dělat jenom to k čemu má schopnosti, pak bude pro celý stát nejlépe.

    Kdyby O. Blechová zůstala jenom u svého zpívání, rád bych si ji ze starých archivních nahrávek poslechl; ale takto i za jejím zpěvem vždy musím vidět tuto její politickou paranoiu.

  40. Pro zajímavost, včera jsem četl v německých novinách o nových psychologických výzkumech ohledně politických postojů, politických přesvědčení lidí.

    Jak už jsme o tom sami v minulých dnech diskutovali, každý člověk je pevně přesvědčen o správnosti svých (politických) názorů, a pro každého je velice obtížné a sotva snesitelné muset přiznat, že se mýlil. Ovšem v tomto ohledu existují dost výrazné rozdíly. Podle těchto výzkumů je 15 procent vyznavačů středových (tedy v zásadě umírněných) pozic přesvědčeno, že jejich politický názor je absolutně, stoprocentně správný. Zatímco u vyznavačů radikálních politických směrů (bez rozdílu zda pravicových či levicových) bylo takovýchto „skalních“ 30 procent, čili dvojnásobek!

    To jsou pak takoví (a právě tohle jsem v minulých dnech zažil na fóru Levice), u kterých je naprosto zbytečné pokoušet se je přesvědčit nějakými logickými, racionálními argumenty. Oni vědí vždy všechno nejlépe (ačkoliv ve skutečnosti bývá jejich věcná kompetence u daného tématu spíše jen minimální); každý věcný argument okamžitě odmrští, aniž by se o něm vůbec jenom pokusili přemýšlet.

  41. „Přičítá humanistům vinu za to, že se civilizované země nedívají na migranty jako na hmyz, ale jako na lidi.“

    Není to pravda, paní Zemanová. Například přijetí ukrajinských uprchlíků považuji za akt humanismu, nikomu za to vinu nedávám a toto přijetí Ukrajinců u nás naopak zcela bezvýhradně podporuji. Říkám to poněkolikáté, ale je to asi zbytečné. Evidentně i tak jednoduchou věc, jako že podporuji přijetí ukrajinských uprchlíků, není prostě schopen pochopit ani vysoce inteligentní člověk. Nemůžeme se tedy divit, že se lidé nemohou dorozumět, když i tak jednoduchý výrok je naprosto nepochopitelný.

  42. Takhle, paní Zemanová:

    Když tedy na mě útočíte nejspíše asi z toho důvodu, že jsem pro přijímání ukrajinských uprchlíků, tak budete nejspíš proti jejich přijímání, že ano. Díváte se na ně jako na hmyz, že ano. Co tedy hodláte s tou svojí xenofobií dělat?

    (To je jen taková ukázka Vašeho vlastního způsobu argumentace, paní Zemanová.)

  43. Čili mi dovolte, abych Vám položil otázku: O co se hádáme, jestliže náš názor na přijetí ukrajinských uprchlíků je stejný?

  44. Paní Hájková, zdá se to být jako vystřižené z filmu z 50. let…, ale pochopení, ve smyslu, jak to myslíte, mám (už) celkem značné, takže se do něho, i tehdejší, „vejdete“. Můj mladší bratr zase fandil hokejistům SSSR, když s nimi naši v památných utkáních roku 1969 hráli a vyhráli 2:0 a 4:3. Já jsem se ho zastával, jako vždycky. Doma mi proto od mala říkali „advokát chudých“. Tím jsem zůstal už napořád.

  45. Moje maminka také fandila v hokeji Rusům. Poněkud naschvál. Tatínek hokej moc nesledoval. Mě hokej nikdy nezajímal, podobně jako mě nezajímaly ani jiné sporty.
    Ale ten švagr, který se tehdy tak hádal s tatínkem, prostě jen podléhal tehdejšímu mainstreamovému názoru a všeobecným protiruským náladám. Ne že by nějak zvlášť myslel vlastní hlavou. Zůstalo mu to i dlouho potom. Dnes je z něj takový zapšklý pětasedmdesátník, tak trochu rasista a antifeminista, který je pořád naštvaný na všechny „ty nahoře“. Všichni jsou „blbci“, Evropská unie se mu nelíbí, protože to není to, co to mělo být a „všecko to jde někam do háje“.

  46. Paní Hájková, těmi posledními charakteristikami jako byste mluvila o panu Krupičkovi. 😉 Nevím jestli ještě vůbec sledujete diskuse na Deníku Referendum; ale pan Krupička je přesně takový typ, který nadává na všechno a všechny, především právě na „ty nahoře“. Ono to sice napřed působí hodně levicově, když si pořád stěžuje na to jak se vláda nestará o chudé; ale ve skutečnosti z něj čiší především osobní zapšklost. To jsou lidé, kteří budou kverulanty vždy a všude. A i kdyby nastal komunismus a pečení holubi jim létali přímo do úst, tak oni si stejně zase budou stěžovat, že ti holubi jsou málo propečení, a že soused dostal tučnějšího holuba.

  47. Myslím, pane Poláčku, že kdyby nastal komunismus, pan Krupička si na nic stěžovat nebude a stejně tak Vy nebudete psát žádné analýzy.

  48. „O co se hádáme, jestliže náš názor na přijetí ukrajinských uprchlíků je stejný?“

    Vezmeme-li v úvahu ta další vyjádření paní Zemanové, tak tím předmětem sporu, pane Poláčku, patrně je ono naše navzájem dost rozdílné pojetí humanismu a také to, zda je dovoleno dělat si z humanismu legraci.

    Já například nejsem vůbec proti tomu, abychom si dělali legraci z křesťanství, takže myslím, že bychom si ji mohli dělat i z humanismu, který v tom křesťanství má své kořeny. Navíc nemám žádné obavy, že by humor mohl být pro křesťanství nebezpečný, takže totéž bych se analogicky domníval i o humanismu. Chápu ovšem, že všem „…istům“ (radikálům, kteří nejdou ke skutečným kořenům) se humor může jevit jako nebezpečný. Pokleslý humor asi už tak nebezpečný není, ale ani ten bych smrtí a vystřílením redakce netrestal a dokonce bych na něj nereagoval ani „šarmantně“, pane Poláčku.

    Pokud jde tedy o humor, vědci doporučují otevřít hranice a uvolnit bránice.

  49. K těm diskusím, které jsme tu nedávno vedli na téma podmínek a okolností vzniku lidské inteligence, mám k dispozici další materiál. Televize Prima ZOOM vysílala dokumentaci o srovnávacím výzkumu chování (a inteligence) hyen a lvů (zatím první část, bude následovat ještě druhá).

    Ukázalo se, že přinejmenším při plnění určitých úkolů jsou hyeny mnohem inteligentnější nežli lvi; v dané ukázce hyena už po chvíli pochopila, že aby se dostala ke kusu masa v nádobě musí napřed nadzvednout příklop; zatímco lvici to trvalo mnohem déle, a nebyla schopna si tento poznatek zapamatovat, druhý den se snažila znovu a znovu nádobu atakovat čirou silou, navíc ze špatné strany.

    Tento rozdíl v situační inteligenci byl v pořadu vysvětlován tím, že hyeny žijí v sociálně velmi složitě strukturovaných komunitách – velmi podobně jako opice nebo lidé. Existují zde sociální hierarchie, které každý jedinec musí respektovat – a každý tedy musí neustále hledět na to, aby nějakým způsobem neporušil pravidla, tedy především k sociálně nadřazeným jedincům. Zatímco lvi – tam je sice vedoucí samec smečky dominantní, ale jinak zde neexistují v zásadě žádné další hierarchie. U lvů to také není zřejmě zapotřebí, lví smečka je relativně malá, je to vlastně jenom jedna rodina.

    Zatímco u hyen – byl tu ukázán dokonce případ, kdy jedinec s nízkým sociálním postavením, který věděl ve které nádobě je uschováno maso, zcela vědomě odvedl pozornost dominantnějších členů své smečky jiným směrem, aby se pak k masu mohl sám dostat.

    V té dokumentaci pak bylo řečeno, že je to dost možná právě umění klamu (!), které je jedním ze základních zdrojů inteligence. A bohužel – podle všeho na tomto tvrzení opravdu něco je.

    Pro nás – příslušníky lidské smečky – by to pak ovšem znamenalo, že se jednou provždy musíme smířit s tím, že nikdy nenastane „rajský stav“ všeobecné rovnosti, ale že dokonce my vysloveně musíme pěstovat své umění klamu, abychom tak rozvíjeli svou inteligenci! Pro idealisty a rovnostáře jsou to tedy opravdu těžké rány.

    A je nutno konstatovat, že tyto téze skutečně nacházejí oporu v lidských dějinách. Ty komunity, ve kterých vládne naprostá rovnost a harmonie, bez vzájemného soupeření a klamu (jako například na některých tichomořských ostrovech) – ty zřejmě ustrnuly ve svém vývoji, nebyly schopny dobrat se vyšších, strukturovanějších stupňů civilizace.

  50. Pane Poláčku, a proč se potom říká, že moudřejší ustoupí? Když jde vlastně hlavně o to prodrat se „k masu“?

  51. Což o to, paní Hájková, v podstatě přesně toto „moudřejší ustoupí“ byla taktika toho hyeního samečka s nižším sociálním statusem. On věděl, že v přímém boji o maso by neměl šanci. A proto se stáhl stranou, předstíral nezájem. A počkal si až ostatní – kteří nevěděli v které nádobě je maso ukryto – ztratili zájem, a odešli pryč. A teprve potom si v klidu pro potravu došel. Takže jeho „moudrost“ se tady projevila tím, že ustoupil z přímého boje, a díky svému promyšlenému jednání se pak nicméně dobral svého cíle.

  52. Zatímco u lidí – jmenovitě ve válečných konfliktech – mnohdy veškerá moudrost či inteligence mizí naprosto. Respektive – mizí vůbec základní schopnost racionálního uvažování, racionálního vnímání světa.

    Projevilo se to teď znovu v souvislosti s válkou na Ukrajině. Nejde jenom o válku samotnou a její nesmyslnost; ale mnozí Ukrajinci mají své příbuzné v Rusku. Ale když jim tito Ukrajinci zatelefonují, že ruští vojáci je – civilisty – naprosto bezohledně bombardují, tak ti Rusové prostě odmítají tomu uvěřit, a tvrdí že jsou to prý všechno jenom výmysly! A to přesto že jim o tom podávají zprávy jejich vlastní příbuzní, kteří to všechno vidí a zakouší z bezprostřední blízkosti! Tito Rusové jsou opravdu natolik zmanipulovaní (nechceme-li přímo říci: zblblí) státní propagandou, že jí věří daleko více, než svým vlastním příbuzným.

    Kdyby ještě někdo nechápavě kroutil hlavou nad tím, jak se svého času mohli Němci nechat ke slepému následování zmanipulovat Hitlerem, pak dnes můžeme to samé spatřit u Rusů prakticky v přímém přenosu. Ukazuje se znovu a znovu, že lidé jsou schopni a ochotni zcela potlačit, vytěsnit i ten nejzákladnější smyl pro realitu, když je jim propagandou vsugerován pocit jakési národní výlučnosti, exkluzivity.

  53. Ještě k hyenám
    Mám takový dojem, že tato taktika se dá nazvat chytrým jednáním. Chytrost ale není totéž co moudrost. Chytrost je skutečně taktika, jak dosáhnout svého, aniž by člověk musel nasazovat krk.
    Moudrost je spíš pochopení mnoha souvislostí, po něm člověk přestává bažit po světských věcech. Ale nakonec to bude on, kdo neprohloupí.
    Mě přitom napadá kázání na hoře Mt 5,6:
    „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“
    Jiný překlad:
    „Šťastni jsou ti, kteří pro sebe nic nevymáhají, vždyť jim Bůh dá celou zemi.“

  54. Je to až neuvěřitelné, ale zrovna před chvílí jsem při četbě Komenského Unum necessarium narazila na Epiktétův citát, který hezky ilustruje tu moudrost, která se vzdává touhy po „mase“.
    „V životě se má člověk chovat jako na hostině. Když předkládaný pokrm přijde až k tobě, skromně natáhni ruku a vezmi si. Ještě u tebe není? Zdálky si nedělej laskominy. Minul tě? Nemysli na to.“

  55. Paní Hájková, podobenství s říší zvířat bohužel často pokulhává, hlavně když přijdou na řadu slova jako moudrost a podobně.
    Šelmy se nenaučí žrát trávu, takže kdyby se „moudře“ vzdaly masa, umřely by hlady.

  56. Bajka obvykle pracuje se symbolikou, personifikuje, zvířata v ní jednají jako lidé a zosobňují lidské vlastnosti.
    V příkladu pana Poláčka pokulhává to, že on pro symbolizaci lidských společenských útvarů/struktur zvolil dva různé druhy šelem, jejichž cílem je samozřejmě maso. Mohl taky zvolit jiný druh živočichů.
    Ale možná je fakt, že vzdání se něčeho (ať už masa nebo trávy) je čistě lidskou záležitostí.

  57. Možná platí, že to, co odlišuje lidský druh od jiných, je dobrovolné vzdání se života.

  58. Pro živočišné druhy je typické „hledání“ (zatím) nevyužitých nebo nedostatečně využitých zdrojů potravy. Přesto samozřejmě běžně ke sdílení jednoho zdroje dochází. Je-li ho k dispozici dostatek, mezidruhová konkurence klesá, pakliže je vzácný, je tomu naopak.

    Vnitrodruhově se různí živočichové o své potravní zdroje dělí mnoha způsoby. Většinou se tak děje v důsledku kooperace nebo na základě reciprocity mezi navzájem si blízkými jedinci.

    Jeden druh vzdání se části potravy je zřejmě u lidí novem. Její obětování. Bible to vystihuje patřičně časným příběhem o Kainu a Ábelovi.

  59. Moudrost a chytrost – paní Hájková, v této oblasti se prolíná celá řada aspektů, které je někdy velice obtížné od sebe navzájem odlišit.

    Když se podíváme například jenom na Aristotela (především na jeho „Etiku Nikomachose“), pak on v každém případě stejně jako Vy od sebe odlišuje „chytrost“ (fronesis) a „moudrost“. To jsou opravdu dvě principiálně odlišné záležitosti. A Aristoteles výslovně píše, že chytrost nikdy není přípustné stavět nad moudrost, jakož i nad „lepší část duše“.

    Na straně druhé ovšem ten samý Aristoteles píše, že „není žádné ctnosti, která by nebyla zároveň chytrá“. To je naprosto zásadní vymezení. Podle Aristotela tedy naprosto nepostačí být „ctnostný“, ve smyslu mít dobré úmysly, dobrá předsevzetí. Ctnost má jedině tehdy smysl, když nalezne svého uplatnění v reálném životě, v reálném světě. (Jinak by zůstala jenom planým, prázdným idealismem.) Je tedy nutno být ctnostným; ale zároveň je nutno i vypracovat si schopnost tyto vyznávané ctnosti realizovat. Chytrost – ve smyslu „fronésis“ je tedy vždy svázána s dobrem, s mravními ctnostmi.

    Aristoteles takto definovanou chytrost odlišuje jak od hodnotově neutrální chytrosti „deinotés“ (ta by se snad dala přeložit jako „šikovnost“ nebo „schopnost“); tak ale i od chytrosti vedoucí ke špatnému cíli (to je pak „prohnanost“).

    Ovšem ani sám Aristoteles není v tomto svém rozlišování respektive určování zcela důsledný; on například tuto chytrost (fronésis) přiznává i zvířatům – pokud je účelem jejich jednání prevence, respektive zabezpečení do budoucnosti. (Tím by se asi mínilo například to, když si zvíře ukládá zásoby potravy pro nepříznivé časy.) Je ovšem otázkou, do jaké míry takové jednání může být považováno za „ctnostné“; neboť jak jsme viděli, Aristoteles tuto chytrost-fronésis spojuje s ctností.

    Abychom se tedy vrátili k jednání oné hyeny, pak podle Aristotelovy stupnice se samozřejmě nejednalo o pravou „moudrost“; bylo by ovšem poněkud nejisté jestli by bylo možno ho hodnotit jako chytrost-fronésis (jednalo se přece vlastně o budoucnost, vědomé vyšachování konkurentů za účelem vlastního materiálního zabezpečení), anebo přece jenom spíše o hodnotově neutrální deinotés – čistě utilitaristické jednání.

  60. Paní Hájková, s tím citátem z NZ jste asi měla na mysli 5,5? (A ne 5,6)

    Podle německého univerzitního překladu tam (v 5,5) stojí:

    „Blažení (blahoslavení) ti, kdo neužívají násilí; neboť ti podědí zemi.“

    V tom případě ovšem ta hyena jednala přesně podle této maximy: neužila násilí, a přesto nakonec „zdědila“ všechno… 😉

  61. A co se toho mého výběru masožravých šelem pro můj příklad týče – tady je problém, že výběr je velice úzký. Jak už jsem napsal, vedle lidí a některých opic je sotva v které jiné komunitě natolik složitě a komplexně strukturovaný sociální život, jako právě u hyen. A jestliže tu byla zkoumána otázka jestli tato sociální strukturovanost/hierarchizace (a z ní vyplývající potřebnost respektive výhodnost schopnosti klamavého jednání) nějak souvisí s mírou inteligence, pak sotva bylo možno udělat jiné srovnání nežli s jinou komunitou, ovšem méně strukturovanou. A u hyen ze samotné podstaty není možno experimenty dělat jinak, nežli s kusem masa.

    Ale pro zajímavost: slyšel jsem, že klamavého jednání se dopouštějí například i mravenci. Kteří tedy nejsou (primárně) masožravci. Na rozdíl od obecného mínění totiž i u mravenců existuje nemálo individualistů, kteří hledí jenom na vlastní prospěch. Slyšel jsem například vyprávět od jednoho pozorovatele mravenišť, jak viděl, že jeden takový mravenec-individualista položil záměrně překážku na cestu, kde jiní mravenci nosili do mraveniště nalezenou potravu. Když pak takový mravenec-nosič přišel k překážce, odložil onen kus potravy, aby mohl překážku odstranit. Toho pak využil náš individualista-loupežník, aby potravu popadl, a zmizel s ní v travinách…

    Při pohledu na takto promyšlené jednání je pak ovšem nutno se ptát, kde vlastně leží samotné prvopočátky skutečně vědomého, inteligentního jednání. Neboť takto promyšlená lest v žádném případě nemůže být výsledkem jenom čistě instinktivního jednání.

  62. „Obětování potravy jakožto novum u člověka“ – zajímavá myšlenka, pane Horáku. Nicméně na straně druhé tomu není tak, že by se lidé takto jenom něčeho vzdávali, jednostranně. Naopak: vždycky tu platí čistě obchodní kalkul „má dáti – dal“. Nebo spíše ve formě: „já dám – já dostanu“. Já obětuji (mou potravu) bohům; ale za to od nich dostanu protiplnění, ochranu všeho druhu.

    Ostatně: toto „obětování potravy bohům“ bylo mnohdy velice sofistikované (bylo by možno hovořit až přímo o cynismu): ve skutečnosti byly spáleny jenom pro člověka nestravitelné části obětního zvířete, zatímco ty stravitelné byly zkonzumovány lidmi, v lepším případě rozdány chudobnému lidu.

  63. „Obětování sebe sama jako novum u člověka“ – ano, paní Zemanová, takto by dozajista bylo možno tuto záležitost nazírat. Ovšem na straně druhé je známo, že i ve zvířecí říši samice ne-li snad přímo obětují svůj život, pak přinejmenším ho vydávají v nebezpečí, když bojují o svá mláďata s dravcem, nebo se ho snaží odlákat předstíráním vlastního zranění. U člověka by tedy pak byl jenom ten rozdíl, že on je skutečně schopen obětovat svůj život zcela vědomě; a za druhé (a snad především), že je (někdy) ochoten ho obětovat za ideální, nemateriální hodnoty.

  64. Ano, je to Mt 5,5 ne 5,6.
    Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
    Šťastni jsou ti, kteří pro sebe nic nevymáhají, vždyť jim Bůh dá celou zemi.
    Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví.
    Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi.

    Můžete si to vyložit jak chcete, pane Poláčku. Bibli si každý vykládá podle svého.

  65. Paní Zemanové
    Myslím, že dobrovolné vzdání se života u zvířat také existuje. I když asi méně často než u lidí. Například pes, kterému zemře pán, může úplně předat přijímat stravu.

  66. Na toho – věrného – psa jsem také myslel, paní Hájková. Ovšem – to se přece jenom nedá dost dobře vykládat jako vědomé sebeobětování, to je prostě výraz hlubokého smutku.

    Takovýto hluboký smutek se ovšem může projevovat i u jiných zvířat, četl jsem například že když labuť ztratí životního partnera, tak také přestane přijímat potravu, může to snad vést také i ke smrti.

    Nebo je také možné že jedinec který byl v dané smečce či komunitě doposud dominantní, alfa samec či samice, v důsledku hlubokého smutku po smrti partnera zcela ztratí svou niternou sílu, a spolu s tím ztratí i toto vůdčí postavení.

  67. Když už jsme u těch zvířat, shlédl jsem mezitím další část oné dokumentace o lvech a hyenách, byl tady proveden další zajímavý experiment, pro tentokrát se zrcadlem. Jednalo se o to že před daného zvířecího jedince bylo postaveno velké zrcadlo, které ale bylo postaveno trochu našikmo, takže v něm byl viděn experimentátor, jak za neprůhlednou stěnou hází do nádoby kus masa. Test inteligence spočíval v tom, jestli ten lev nebo hyena pochopí, že to maso se nenalézá před ním v zrcadle či za ním (jak se bezprostředně opticky zdálo), ale že musejí obejít tu stěnu, aby se k masu dostali.

    Napřed ten úkol měly plnit lvice. Zpočátku se se zájmem dívaly na svůj obraz v zrcadle; a zdálo se jako se v něm samy zálibně shlížely. Pak když jim byl v zrcadle ukázán ten kus masa, napřed ho zkoušely hledat za zrcadlem; ale po chvíli vyřešily úlohu, obešly dělící stěnu a dostaly se ke své odměně.

    Pak tentýž úkol měl splnit samec-lev; a je nutno přiznat, že tento zástupce mužského rodu naprosto ostudně selhal. 😉 Ovšem – příčina byla evidentně v jeho vrozené respektive genderově podmíněné agresivitě: on v onom zrcadlovém odraze nepoznal sám sebe, a tak se ho pořád snažil atakovat, jakožto cizího konkurenta. Takže pak vůbec nebyl schopen věnovat se nějakým vědeckým experimentům.

    Ovšem: když na scénu přišly hyeny, ty pak tento úkol zvládly všechny bravurně; ještě mnohem rychleji nežli lvice.

    Což by pak opět podporovalo tézi, že jedinci žijící v sociálně strukturovaných komunitách mají vyšší inteligenci nežli ti v „rovnostářských“ komunitách.

  68. Pane Poláčku, paní Zemanová mluvila o dobrovolném vzdání se života, které se vyskytuje u lidí, ale ne u zvířat. Pan Horák na to bůhví proč navázal něčím úplně jiným – obětováním části stravy bohům či Bohu. A vy jste pokračoval slovy o sebeobětování. Já si ale myslím, že paní Zemanová mluvila o lidech, kteří nechtějí žít, nikoliv o sebeobětování nebo obětování potravy božstvu. Ať už tím „nechtějí žít“ měla na mysli sebevraždu nebo jenom jakousi „neúčast“ na životě.
    Mně po těch jejích slovech napadla myšlenka na psa, který odmítá stravu že žalu.
    Každého z nás napadlo něco jiného.

  69. Paní Hájková, já jsem výše nereagoval na poznámku paní Zemanové (již jsem tehdy ještě nečetl), ale na Vás. („Ale možná je fakt, že vzdání se něčeho (ať už masa nebo trávy) je čistě lidskou záležitostí.“)

  70. Dobře, pane Horáku. Vzdání se je tedy podle vás totéž, co obětování. Já se poslední dva týdny každodenně vzdávám večeře. Takže podle vás ji obětuji Bohu?

  71. Já jsem mínil, že zatímco vzdát se potravy v něčí prospěch je praxe známá u mnoha živočišných druhů (ve prospěch vlastních potomků velmi běžná), tak vzdání se jí formou (náboženské) oběti zřejmě bude podmíněno schopností dostatečné abstrakce, tedy dispozicí výlučně lidskou. Pan Poláček ovšem vzápětí podotkl, že se tak u člověka neděje bez naděje na odměnu. Pak je třeba dodat, že veskrze lidská patrně bude nejspíš naděje jako taková.

    Na Vaší otázku, paní Hájková, bych spíše řekl, že ne. Jistý si tím ovšem být nemohu.

  72. Dovolím si sem umístit odkaz na jeden můj vlastní text. Na Deníku Referendum na jeden můj komentář reagoval nějaký vyznavač pravicového vidění světa. Což je ovšem na levicovém DR dost vzácný úkaz. Ale – pro mě to byla svým způsobem „nahrávka na smeč“, při té příležitosti jsem podal základní odůvodnění toho, proč má, proč dokonce musí existovat levice, levicové vidění světa.

    Toto diskusní vlákno je zde: https://denikreferendum.cz/clanek/33796-jet-do-kyjeva, ten můj avizovaný příspěvek nese název „Levice versus pravice“.

  73. „veskrze lidská patrně bude nejspíš naděje jako taková“ – pane Horáku, tady jste vyslovil skutečně nevšední myšlenku.

    Ano, jakkoli nám moderní etologie stále více ukazuje – dříve zcela popírané – další a další příbuznosti mezi říší zvířat a světem lidí, přesto se dá říci, že zcela zásadní, a nepřekročitelný rozdíl tu existuje v horizontu naděje.

    Jistě, i zvířata mají své potřeby, svá toužení; ale ta (alespoň pokud je nám známo) nepřekračují horizont bezprostřední časové přítomnosti. Jak ukázal například ten zmíněný experiment s hyenami, i zvíře dokáže pro krátkou chvíli překonat svůj pud zmocnit se okamžitě potravy – když vidí že je přítomen silnější, dominantnější konkurent, který by ho o ni připravil. Ale i to je jenom momentální, okamžitou situaci nepřekračující taktika klamu. Ale není známo nic o tom, že by si zvířata vytvářela nějaká přání, nějaké naděje do – abstraktně vzdálené, aktuálně nepřítomné – budoucnosti.

    Zatímco člověk dokáže právě toto: překročit horizont bezprostředně daného okamžiku, dané situace, a své naděje projektovat do budoucnosti. Tedy do reality, která ještě nenastala; není přítomná, a proto vlastně vůbec neexistuje.

    Člověk má tedy schopnost překračovat meze bezprostřední reality, a spojit ji s „nerealitou“, tedy s tím co – snad – teprve přijde.

  74. Anselm Grün píše o naději: „Jde o aktivní lidskou činnost, v níž člověk natahuje ruku po tom, co nadchází. Kdo žije v naději, uchovává si duševní rozpoložení radosti a vitality. Ona napřimuje, zatímco zoufalství skličuje. Kdo ztratil všechnu svou naději, ztrácí i pružnost a mládí. Žít bez naděje znamená peklo. Bez ní je život nesnesitelný.“
    Zajímavé je, že podle Grüna „řecký výraz pro naději, elpis, se vztahuje na očekávání pozitivních i negativních událostí v budoucnosti. Na rozdíl od tohoto přesvědčení používá Bible téhož řeckého pojmu výlučně ve smyslu očekávání pozitivní budoucnosti, jejíž zárukou je sám Bůh. On připravuje člověku dobrou a spásnou budoucnost, jež je lepší než minulost i přítomnost.“

  75. Pane Horáku, máte pravdu, že to není oběť. Ale mně to v současné době v jistém smyslu pomáhá. Tělesně i psychicky.

  76. Paní Hájková, možná bych to měl zkusit také. Jsem totiž hodně doma a tak je k jídlu blízko. Zvláště, když ho mám na starost. Navíc, ono asi opravdu „obaluje nervy.“

    Raději bych to ovšem řešil jinak. Ráno jsem si třeba prošel všechny filmy, zařazené letos v rámci festivalu Jeden svět. Vybral jsem si jich čtrnáct. Je mi ovšem jasné, že když uvidím dva, tak to bude úspěch.

  77. „Askeze (z řeckého ἄσκησις askésis cvičení, praxe, disciplína; z ἀσκέω askeó cvičit) původně znamenala jakoukoli formu praxe, jíž se upevňuje disciplína. Pojem asketa pak značí toho, kdo se prakticky zříká světských zájmů, aby mohl dosáhnout pokroku v duchovním životě. V určitém kontextu může askeze znamenat též určitý druh umrtvování či trýznění těla.“
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Askeze
    Možná to může podpořit i hledání vnitřní autority.
    https://humandesign.cz/autority/

  78. Připojím ještě malou poznámku k té „Cestě do Kyjeva na DR“: nemálo zajímavé je, že onen zastánce pravicového vidění světa, poté co jsem tam napsal mou repliku, se náhle z celé diskuse rozloučil. A přitom původně svou pravicovost deklaroval tak sebevědomě! S tak naprostou jednoznačností tvrdil, že jenom kdo podává maximální pracovní výkon, se chová skutečně „pospolitě“! Ale po kritickém přezkoumání těchto jeho pozic mu, zdá se, velmi rychle došly argumenty.

    Tento případ má ovšem ještě dalekosáhlejší význam a důsledky. Celé to vzniklo vlastně kolem konstatování, že se v dnešní době promíchávají, respektive navzájem blíží pojmy respektive pozice pravice a levice. (Bezprostředně s ukrajinskou krizí; ale tento trend směrem ke středu je možno pozorovat už dlouhou řadu let. Svého času – někdy v 60. – 70. létech minulého století – byla dokonce v módě teorie konvergence – postupného splývání světa kapitalismu a komunismu.)

    Ale jak se ukazuje: jakmile řeč přijde na zásadní světonázorové otázky, hned vzápětí se ten pravolevý konflikt vynořuje v plné kráse. Možná – to by přece jenom byl určitý pokrok – ne v tak vyhraněné podobě jako dříve, ale přece jenom, výchozí pozice jsou zcela zásadně odlišné, protikladné.

    A přitom – zrovna tohle mohla být jedinečná příležitost ke vzájemnému smíření, nebo přinejmenším ke vzájemnému pochopení. Já z mé strany jsem ve své replice naprosto uznal, že pro společnost je přínosem, když má schopné podnikatele; a uznal jsem dokonce i jeho argumentaci, že neschopní respektive vyloženě líní spolupracovníci jsou pro firmu přítěží, někdy vysloveně prokletím.

    Byl to ale on, který zřejmě nedokázal unést kritický pohled z druhé strany, který nebyl schopen recipročně uznat, že i levicový pohled na svět má svou oprávněnost, svou potřebnost.

    Takže nějaké definitivní smíření mezi pravicí a levicí se zase nekonalo. 😉

  79. Objevil jsem teď náhodou na svém psacím stole jeden lístek s poznámkami – o čem jsem se tady chtěl rozepsat už před časem, ale pak pro to aktuálně nebyla příhodná situace, diskutovalo se o něčem jiném. Pak jsem na celou věc zapomněl; a teď, po jejím znovuobjevení, se příhodně řadí k právě aktuálnímu tématu.

    I když je bezprostředně vlastně o něčem zcela jiném. Díval jsem se tehdy na jeden dokumentární seriál o české folkové a trampské hudbě. A tam někteří pamětníci jejích začátků vzpomínali, že napřed na příslušných festivalech platil železný kánon, že se mají zpívat klasické táborové písničky, tedy jedna kytara a sbor. A když potom přišly první kapely s novým pojetím, tedy s více hudebními nástroji, tak že došlo k rozhořčeným sporům s tradicionalisty, a prý „skoro i na facky“! Ti tradicionalisté prostě vůbec nedokázali skousnout, že najednou někdo hraje nějak jinak, než jak oni byli celá léta zvyklí.

    Nemohl jsem si tehdy pomyslet nic jiného, nežli to, že když už ani jenom v oblasti trampské či folkové hudby (!) se lidé nedokáží navzájem dohodnout, navzájem tolerovat, aniž by přitom došlo k nesmiřitelným „ideologickým“ sporům a bojům – jak by pak bylo možné očekávat, že k takové toleranci bude docházet v mnohem zásadnějších ideových názorových rozdílech, týkajících se klíčových otázek života člověka a společnosti.

    Úplně to vypadá, jako by člověk měl v sobě přímo zakódováno něco, co mu brání i v té základní toleranci vůči tomu druhému. Nebo snad přesněji: ne snad vysloveně vůči druhému člověku, ale vůči tomu co se jeví být nezvyklé, cizí, cizorodé. V daném případě tato až iracionálně ostrá reakce tradicionalistů vyniká o to více, že se odehrála v prostředí trampů, kteří přece většinou vynikají spíše životní pohodovostí.

  80. To, že se Pavel Sucháček záhy stáhl z diskuse na DR, mi ušetřilo psaní, k němuž jsem se už odhodlával. Tady uvedu pouze tolik, že samostatně výdělečně činný, nezávislý a emancipovaný člověk mívá zpravidla lepší předpoklady zastávat mnohé rozumné názory, v daném případě k ruské invazi, resp. k cestě tří premiérů do Kyjeva. Mívá však ve svém náhledu podstatnou slepou skvrnu, jíž si není vědom.

    Současné chování Ruska vůči Ukrajině by bylo stěží myslitelné, kdyby v zemi nevládlo povýšenectví, založené především na vědomí převahy ve výzbroji a (subjektivněji) ve volních vlastnostech. Není takové mínění o sobě podobné tomu, jež cítí, příp. formuluje, mnohý podnikatel a pravičák, pana Sucháčka nevyjímaje?

  81. „Jako by člověk měl v sobě přímo zakódováno něco, co mu brání i v té základní toleranci vůči tomu druhému.“

    Ano, přesně to chci říct. Jinými slovy (postaru) – člověk je hříšník.

    Jste taky člověk, pane Poláčku? Spojuje nás člověčenství?

  82. Ano a právě ta reflexe – uvědomění a akceptace toho, že i ve mně je „zakódováno něco, co mi brání i v té základní toleranci vůči tomu druhému“…

    [když třeba poprvé spatřím nějakého člověka a bez jakéhokoliv racionálního důvodu je mi ihned – ještě než vůbec stihne cokoliv promluvit – je mi ihned – z nějakého pro mě naprosto nepochopitelného důvodu odporný; a to jde, prosím pěkně, o člověka bílé barvy, katolického vyznání, muže středního věku, heterosexuální orientace, pravicové politické orientace, hluboce tíhnoucího ke tradičním konzervativním hodnotám, slušně oblečeného, bez zápachu… takže racionálně je můj odpor k němu prostě nevysvětlitelný]

    … takže právě ta reflexe – uvědomění a akceptace toho, že i ve mně je „zakódováno něco, co mi brání v té základní toleranci vůči druhému“, uvědomění si toho a přijmutí toho, že takový prostě jsem – to je základem tolik potřebné pokory.

    Kdyby například všichni lidé byli tak pokorní jako já (stálo to samozřejmě mnoho úsilí dopracovat se k této obdivuhodné pokoře), kdyby tedy všichni lidé byli tak pokorní jako já, mohlo by být prakticky nebe hned na zemi – třeba nějaká forma komunismu ap. Musím k tomu ovšem zpracovat ještě nějaký koncept, jak by se lidé měli změnit, aby dosáhli mojí úrovně pokory, aby to celé bezchybně fungovalo. Nějakých – dejme tomu asi tak desatero přikázání, když ti blbci do víc počítat nezvládnou.

  83. Z internetu by to pravděpodobně smazal nějaký woke cenzor, lepší by tedy bylo tesat to do kamene. Takže maximálně desatero.

  84. Neberte to jako provokaci, ty jeho písničky jsou krásný a rád je poslouchám. Nebo jsou vlastně ošklivý a poslouchám je nerad. Dneska to máte těžký.

  85. Pane Horáku, a Vy jste zase tímto komentářem vlastně předběhl to, co jsem právě napsal (a zveřejnil) jako můj nový text („Válka a cukr“). jenomže já jsem ten text napřed napsal a teprve poté jsem shlédl Váš příspěvek, takže jsem si tu práci s psaním bohužel neušetřil. 😉 Nicméně určitý rozdíl je v tom, že Vy jste psal o – typických – vlastnostech (a slepých skvrnách ve vidění) podnikatele, zatímco já jsem se zaměřil na slepé skvrny ruské populace jakožto celku.

    Ale ty slepé skvrny – ano, to je víceméně kámen (veškerého) úrazu, v určitém smyslu je má každý člověk, ale když tyto jsou ještě světonázorově, ideologicky cementovány, pak už se s tím prakticky vůbec nedá pohnout. A vlastně je nutno jít ještě dále; neboť právě v daném případě (pana Sucháčka) tyto slepé skvrny nejsou jenom součástí jeho osobního světonázoru, nýbrž jsou navíc podmíněny i jeho profesním postavením, čili komerčním zájmem. Čímž jsme zase jednou zpátky u Marxe; u jeho stěžejní téze, že „společenské vědomí“ je determinováno společenským, respektive materiálním bytím.

    Ovšem – na straně druhé zde mohu ještě jednou zopakovat co už jsem napsal v mé replice panu Sucháčkovi, nevím jak v poměrech českých ale v každém případě na Západě není nijakou extrémní výjimkou, když nějaký podnikatel ve volbách dává svůj hlas levicovým stranám. Já jsem si prostudoval sociální složení německých voličů jednotlivých stran v posledních německých volbách; už si teď nevzpomenu na přesná čísla, ale z voličské skupiny „samostatně výdělečně činný“ byl nezanedbatelný podíl voličů buďto sociální demokracie nebo Zelených. Řádově počítám tak 10 – 20 procent.

    Což je dalším potvrzením toho, že se dřívější příkré rozdíly mezi pravicí a levicí postupně přece jenom časem zmírňují, nejsou už tak „fundamentalistické“ jako dříve.

    Tím spíš je škoda, že pan Sucháček z oné diskuse tak rychle odešel; mohl se tam opravdu rozvinout zajímavý, a dost možná přínosný dialog mezi pravicí a levicí.

  86. Co nás spojuje, co nás rozděluje – ano, pane Nusharte, máte plně pravdu v tom že my hodnotíme své protějšky/jiné lidi v prvé řadě čistě intuitivně. Prakticky naprosto s vyřazením ryze intelektuální, racionální složky mysli. Současná psychologie už tento fenomén podrobně prozkoumala; dokonce změřila, kolik milisekund trvá toto bleskové zhodnocení vlastního protějšku; tedy jeho zařazení do kategorie „sympatický“ – „nesympatický“.

    Ale mám v tomto ohledu jednu docela zajímavou vzpomínku. Když jsem si svého času nechal udělit zasvěcení v léčivých energiích reiki, pak ta mistryně-učitelka reiki která mi toto zasvěcení udělovala jednou zmínila, že když byla ve Státech (USA), tak že právě díky svému léčitelství získala přístup i k lidem, kteří jí původně nebyli sympatičtí.

    Zdá se, že tedy přece jenom existují možnosti, existují cesty jak toto své původní „zakódování“ překonat, potlačit; ovšem je k tomu zřejmě zapotřebí nějaký nosný základ. Něco, co tuto vzájemnou vstřícnost bude podporovat. Tímto společným základem může být (intenzivně prožívaná a sdílená) víra, může jím být léčitelství; Marx byl přesvědčen o tom že tímto základem vzájemné pospolitosti bude společně prováděná produkční činnost pracovního kolektivu.

    Jinak ale tento fenomén hluboké, primární osobní předpojatosti mám už dávno v plánu rozebrat dopodrobna; je to skutečně velice zásadní věc. Ale nevím kdy se k tomu dostanu; jako příští mám v plánu konečně napsat komentář k té knize o Hannah Arendtové, kterou mi poslal pan Petrasek; její úvahy o odpovědnosti člověka v totalitním režimu totiž právě v souvislosti s ukrajinskou krizí nečekaně obdržely žhavou aktuálnost.

  87. No ano, paní Hájková, ta písnička od Nohavici je naprosto výstižným dokreslením a potvrzením toho, o čem jsem tu psal. (Výborný je například jeho obrat „trampské úřady“. !!) Nohavica je bezpochyby velice talentovaný písničkář; ovšem jeho osobní/občanské postoje budí mnohdy krajní pochybnosti. Ukazuje se vždy znovu a znovu, že umělecký talent a osobní charakter mohou být dvě zcela rozdílné záležitosti.

  88. Paní Hájková, my jsme těm jeho slovům o tom, že má zaracha, i „trampským úřadům“ rozuměli po svém.
    Kdo si pamatuje Portu, tedy celou tradici festivalů trampských písniček, folku, country i jejich různých odnoží, ví, že se styly mnoha skupin prolínaly a že na přísné zařazování do škatulek se moc nehledělo, i když je pravda, že se ceny v těch několika kategoriích udělovaly zvlášť.
    A už vůbec by ten pamětník neuvěřil, že tam vládla nějaká nevraživost mezi folkaři a autory trampských písní nebo country. U táboráků se pak zpívalo všechno, co se na Portě líbilo. Bez ohledu na žánr nebo styl. Stačila jedna kytara a pár akordů.

  89. „…umělecký talent a osobní charakter mohou být dvě zcela rozdílné záležitosti.“
    Jeden známý z ProAltu říkal už před lety prakticky totéž, totiž že vždy posuzuje odděleně charakter autora a jeho dílo. Myslím, že to tenkrát bylo právě v souvislosti s Nohavicou.
    Ale možná je takový zdánlivý rozpor mezi autorem a tvorbou naopak důkazem, že nikdo není tak špatný, aby na něm nebylo něco dobrého.
    Jaromír Nohavica napsal a zazpíval mnoho krásných písní. I když ne všechny byly krásné. A možná ještě nějaké napíše.

    Jednou jsme tu v kterési diskusi došli k tématu, že každý člověk je něco jako malý vesmír. Předevčírem jsem při četbě Komenského Unum necessarium (Jedno nezbytné) našla citát, který vyjadřuje podobnou myšlenku:
    „Jako je každý člověk výtah světa, má sám v sobě nebe a zemi, vodu a oheň, hmotu a ducha, světlo a tmu, pohyb a klid atd., tak se také božským řízením obrážejí v každém zvlášť dějiny celého lidského rodu, takže není nikoho, kdo by neměl svého Boha a Satana, svůj ráj a peklo, svůj strom života a smrti, svá pokušení a zápasy, svá vítězství a porážky, svého Kaina a Ábela, jedním slovem semeno ženy a semeno hada, a to převládající u každého jinak.“

  90. Paní Zemanová, tu nevraživost ohledně „jedině správného pojetí“ trampských písní potvrdili i členové Spiritál kvintetu, ti měli ty samé zážitky. Jiří Tichota to ještě zdrženlivě opsal slovy, že „když jsme tam s naší hudbou poprvně vystoupili, tak nás chtěli vyhodit“ – zatímco Zdena Tichotová napřímo (a i po těch letech evidentně zhrozeně) řekla, že „oni jim chtěli dokonce namlátit!“

    Jestliže Vy máte z Porty jiné zážitky, je to možná jenom rozdíl v časech, tyto konflikty které jsem vylíčil se vztahovaly zřejmě k samotným počátkům (ani nevím jestli se tehdy už jednalo o Portu, nebo jiné trampské sleziny) nástupu nových forem folkové a trampské hudby; později už byl tento dogmatismus ovšem překonán.

  91. „obrážejí v každém zvlášť dějiny celého lidského rodu“ – paní Hájková, musím přiznat že bych nikdy neřekl že už Komenský si této skutečnosti byl vědom, tato myšlenka je vlastně ryze evolucionistická, skutečně se v každém jedinci odráží, zrcadlí celá dosavadní historie jeho rodu, i tady se opět potvrzuje že i ve společenském dění platí zákon zachování hmoty a energie (respektive v modifikované formě: zákon zachování informace). Komenský má tedy s tímto poukazem naprostou pravdu, ale jak řečeno nikdy bych nevěřil že už on si toto dokáže uvědomit, je nutno si uvědomit že v té době vlastně ještě vůbec nebyla na světě myšlenka vývoje, tím spíše v souvislosti s božím momentem, tady platilo že vše je jednou provždy dáno tím, co stojí v Písmu svatém, až teprve Kant vůbec do své filozofie nějak implantoval moment dějin, ale byl to až Hegel, který tuto myšlenku dějinného vývoje učinil jedním ze základních principů svého filozofického systému.

    Komenský tu tedy značně předběhl dobu, zdá se. Bylo by ovšem velmi zajímavé zvědět, jestli na tuto myšlenku přišel naprosto sám, anebo přece jenom navazoval na předcházející úvahy někoho jiného. Ale to se asi už nikdy nedozvíme.

  92. O historii a vývoji trampské písně, folku či country u nás mám jen velmi povšechnou představu, takže se mohu vyjádřit jen v obecně. V umění (a nejen umění) platí téměř železný „zákon secese“. Zakladatelé zpravidla střeží původní svou představu o autenticitě a čistotě směru (i když ne každý je Breton), zatímco mladší tvůrci si (jako nakonec skoro všichni mladí lidé) hledí vykolíkovat své vlastní území.

    K rozporům a konfliktům dochází nejčastěji právě v „malých rybnících“. Jde o důsledek přímé konkurence, jež se leckdy projevuje něčím jako alergickou reakcí. Ježíš se vymezoval proti farizeům spíše než proti saduceům, komunisté proti sociálním demokratům, Sokol vůči olympismu atd. Samozřejmě, někdy jde o vysloveně žabomyší války. Jonathan Swift v Gulliverových cestách paroduje tento sklon Angličanů (a lidstva): K válce mezi Liliputem a Blefuskem dochází pro spor o to, na které straně se mají naklepávat vejce naměkko (vážící ke všemu 1728x méně než u nás). Samozřejmě, že když se takhle dva perou, třetí se často směje, vývoj ovšem probíhá právě takto.

  93. Nevím, jak jste to s tím Komenského citátem pochopil vy, pane Poláčku, ale já tomu rozumím takhle: pro Komenského jsou dějiny světa (vesmíru) křesťanskými dějinami spásy. Je jeden Bůh, který stvoří nejprve anděly. Část z nich zůstane poslušná a část se vzbouří. Čili jsou zde jakoby dva protipóly – Bůh a Satan. Potom Bůh stvoří zemi se všemi tvory i s člověkem. Satan v podobě hada člověka svede, odpoutá ho od Boha a svádí ho i nadále. Bůh Satana nezničí, protože chce, aby člověk Satana sám odmítl a přiklonil se k dobru, čili k němu. Atd. Nakonec sám sestoupí na zem v podobě Ježíše Krista, aby člověku přinesl spásu. A celé dějiny končí porážkou a úplným zničením Satana.
    Tento základní konflikt se podle Komenského opakuje v každém jedinci. Každý člověk má v sobě i toho Kaina, který má někdy chuť zabít Ábela. Ale jen u málokterých tento sklon převáží, že dojde k otevřené agresi.
    Vlastně se to trochu podobá tomu, co si asi islámští mystikové představují pod pojmem džihád. Není to u nich boj proti jinověrecům, ale vnitřní boj člověka se svými vlastními špatnými stránkami.

  94. Pane Horáku, pro mě se klíčovým obrazem pro tyto žabomyší spory o to, co je „jedině správné“, stalo jiné literární dílo (Gulliverovy cesty jsem četl už hodně dávno, a jen málo mi uvízlo v paměti). Jedná se o – taktéž satirickou – knihu francouzského spisovatele Alpohnse Daudeta „Tartarin z Tarasconu“. Ústřední postavou těchto příběhu je pan Tartarin, klasický maloměšťáček, typologicky něco takového jako náš pan Brouček.

    A tento pan Tartarin – už si také přesně nevzpomenu na kontext – se jednou zúčastnil nějaké večeře, snad na nějakém výletním parníku. Byl zde tedy velký, dlouhý jídelní stůl, u kterého sedělo množství strávníků. Jednalo se tedy o nějakou pasažérskou loď, čili ti strávníci se už navzájem znali; zatímco náš Tartarin tu byl zcela nový. On tedy – stejně jako ostatní – pojedl svou večeři; a pak přišel čas na dodatečný pokrm. A pan Tartarin měl už předem jakýsi podivný pocit, že ostatní strávníci na něj hledí s jakýmsi nevysloveným, napjatým očekáváním. Poté se k němu dostavil číšník, a zeptal se ho co by si nyní přál jako finální pokrm stolování: snad rýži? – „Zase ta věčná rýže!“, vybuchl náš pan Tartarin.

    Na to se zvedla jedna polovina stolovníků, a uraženě odešla. „Přejete si tedy švestky, pane?“, otázal se číšník. „Zase ty věčné švestky!“, dopálil se opět pan Tartarin. Nato se – stejně tak uraženě – zvedla druhá polovina strávníků, a pan Tartarin zůstal u stolu naprosto sám. A takto osamocen zůstal po celý zbytek oné výletní plavby; neboť ho ze svého středu jednou provždy vyvrhli jak „rýžoví“, tak i „švestkoví“.

    I tuto knihu jsem četl někdy v dobách svého mládí; neměl jsem tehdy ještě dost vlastních zkušeností se světonázorovou fixací naprosté většiny lidí, takže jsem nedokázal pochopit satirický smysl této scény. A až mnohem později jsem pochopil, že v této jediné scéně je skutečně obsaženo základní diferenční schéma lidského rodu vůbec. Ať se jedná o cokoli, o fotbal či politiku, o umění či o jídlo, nakonec se naprostá většina lidí okamžitě rozdělí na tyto dva nesmiřitelné tábory: rýžové a švestkové. Navzájem si vytýkají, navzájem sebou pohrdají pro jejich švestky a pro jejich rýži; ale zároveň se vždy všichni dohromady spojí ve společném odporu proti každému, kdo se opováží nevstoupit ani do jednoho z obou táborů; kdo se opováží zůstat sám sebou.

  95. Paní Hájková, díky za vysvětlení; nejsem si teď ale sám jistý jestli to tedy Komenský opravdu myslel jinak nežli já, anebo ne.

    Totiž – Hegel kterého jsem v této souvislosti zmínil, ten své pojetí dějin, dějinného vývoje myslel víceméně tím samým způsobem jako Komenský. Hegel tento dějinný vývoj také spojil s křesťanstvím. Rozdíl je tady především v tom, že podle Hegela byl onen nástup „hada“ na scénu naprosto nutný; stejně tak jako byla nutná a nevyhnutelná revolta Adama a Evy proti boží vůli. Protože – jak dovozuje Hegel – teprve tímto aktem vzdoru se zrodila lidská subjektivita, jakožto základní předpoklad svobodné vůle. A tedy samotného člověka. Kdyby nedošlo k tomuto aktu vzpoury, Adam by navěky zůstal v ráji jenom jako mluvící opice. Bez vlastní subjektivity, bez vlastní vůle.

    Ovšem – další dějinný vývoj i podle Hegela skutečně slouží k tomu, aby člověk opět překonal tento svůj vzdor; aby se opět ztotožnil s boží vůlí; tentokrát ale už ne na základě slepé poslušnosti, nýbrž na základě vlastního poznání, vlastního uvědomění. – Což tedy skutečně víceméně plně odpovídá tomu, co na dané téma píše Komenský.

  96. Nevím, pane Poláčku. Totiž nevím jistě, zda si Hegel nepředstavoval, že Bůh je něco, co působí jaksi jenom vně člověka.

  97. Především, paní Hájková, Hegel jako důsledný dialektik vůbec nemohl nějak zásadně rozlišovat mezi „vnějším“ a „vnitřním“. To všechno jsou nakonec jenom dvě stránky té samé věci.

    Já zkusím celou záležitost ilustrovat na pojetí Platóna, které přece jenom není tak akademicky suchopárné jako u Hegela. Ale přitom se jedná prakticky o to samé. U Platóna má jak známo vše jsoucí svůj pravý původ v nehmotných „idejích“, dokonalých pravzorech jsoucího. A nejvyšší ideou je idea dobra a krásy, která je prakticky identická s božím momentem, s božím Dobrem.

    Tyto ideje mají samozřejmě svou svébytnou, samostatnou existenci; ve vztahu k člověku jsou tedy něčím „vnějším“, na něm nezávislým. Na straně druhé ale – kdo chce dosáhnout této nejvyšší ideje Dobra, ten ji musí zvnitřnět, musí ji nechat působit ve svém nitru.

    I Hegel sám se vší samozřejmostí uznává úlohu působení božské ideje v nitru člověka; ovšem pro něj je přece jenom rozhodující vždy teoretická stránka celé věci, tedy jeho filozofické analýzy toho, co tato „božská idea“ vlastně vůbec je, kde se vzala a jaký je její konkrétní charakter.

  98. Ano, pro Hegela je bohem jakási idea. Jenže ta idea se podle Hegela zhmotnila nikoli v člověku, nýbrž v pruském státu. A člověk, který ji nechává „zvnitřnět“ je podle něj nejspíš středostavovský úředník. Dočetla jsem se, že Hegel v jistém smyslu pruskému státu poklonkoval, že státu nasazuje svatozář.
    Podle Hegela není božským člověk, který je plně lidský, nýbrž člověk, který v sobě zvnitřňuje státní ideu založenou na rozumu.
    Hegelův hrdina není Ježíš, nýbrž Sokrates (to jsem se také někde dočetla).
    A Hegelova svoboda je patrně poznaná nutnost.

  99. Hegelův postoj v dané věci se snad dá nejlépe vyjádřit tím, že Hegelovi se jednalo o Boha – a nikoli o člověka, nikoli o to jak jednotlivý člověk svůj vztah k Bohu prožívá. Hegelovi se jednalo o Boha jako stavitele, konstruktéra celého vesmírného dění; a ne o religiózní city či prožitky jednotlivce.

    Hegel se jednou zcela explicitně – a dost sarkasticky – vyjádřil na adresu kněží, kteří stále jenom dokola volají své vzývání „Ó Pane! Ó Pane!“, a přitom vůbec nemají žádné hlubší povědomí o tom, co vlastně skutečně znamená křesťanský Bůh, v čem spočívá jeho výjimečnost. Takovíto kněží jsou skutečně omezení jenom na tento svůj akt vzývání, oni by tuto svou funkci dokázali stejně tak plnit v jakémkoli jiném čase, s jakýmikoli jinými bohy, u nich se nejedná o nic jiného nežli o čirý rituál vzývání, zcela bez ohledu na vlastní obsah.

    Konečným smyslem křesťanství je podle Hegela svoboda; ovšem svoboda skutečná, svoboda vědomá, svoboda směřující k ideji dobra. Z tohoto hlediska je – ne sice snad vyloženě věcně chybné, ale v každém případě velice zkracující, když se Hegelovi dělají předhůzky že u něj se tato božská idea „zhmotnila v pruském státu“. Ano, je fakt že Hegel naplnění „rozumné ideje“ spatřoval ve státě konstituční monarchie; ale to nic nemění na tom, že celý jeho filozofický koncept svobody měl nesrovnatelně širší a hlubší záběr a význam. Ostatně, právě proto se pak hegeliánství (už po smrti Hegela) rozštěpilo na dva protichůdné směry, na směr konzervativní (který se skutečně identifikoval s pruským státem) – ale na straně druhé na směr mladohegeliánců, kteří Hegela vykládali ve smyslu důsledné občanské svobody. – Ostatně, ve svých časných létech i Marx a Engels neměli zřejmě k těmto mladohegeliáncům nijak daleko; až později se proti nim postavili proto, protože mladohegeliánci se nakonec spokojili jenom s touto ryze občanskou („buržoazní“) svobodou, zatímco Marx a Engels samozřejmě požadovali svobodu reálnou, materiální, nejen pro měšťáky, ale pro celou pracující třídu.

  100. Že Hegelova svoboda je „poznaná nutnost“ – to opět na jedné straně souhlasí, ale na straně druhé je to velice zkracující pohled na Hegela. Tady je nutno si uvědomit, vlastním obsahem této „poznané nutnosti“ je idea dobra, čili v náboženském pojetí samotný Bůh. To pak křesťané nevidí vůbec nijak jinak – i pro ně jako skutečná svoboda neplatí nic jiného, nežli návrat k Bohu, k Božímu dobru. Pokud by se tedy v tomto ohledu měl kritizovat Hegel, pak se musí – z toho samého důvodu – kritizovat i koncept křesťanský.

  101. To se mi nezdá. Kdyby Bůh byl ideou, proč by se k němu někdo modlil? Proč by s ním lidé mluvili?

  102. A kromě toho – idea by těžko mohla odpouštět hříchy a uzdravovat zranění duše.

  103. Paní Hájková, jak už jsem několikrát v minulosti uvedl, podle Hegela existuje pro člověka trojí přístup k Absolutnu (což vlastně znamená totéž jako „idea“): cesta logického pojmu (filozofie); cesta nazírání (umění), a cesta představy (náboženství). Všechny tyto tři cesty jsou legitimní, všechny mají stejný obsah; jenom formy jsou jiné.

    Podle Hegela ovšem nejvyšší, nejprivilegovanější z těchto cest je cesta filozofického pojmu, neboť jenom ta dokáže onen společný obsah rozpoznat v jeho konkrétní podobě.

    Pokud bychom se na celou záležitost podívali poněkud smířlivěji, pak by bylo možno říci, že žádná z těchto cest není privilegovaná; každá z nich má své přednosti, a také své nedostatky.

    Daleko spíše by bylo možno říci, že skutečně dokonalý přístup k Absolutnu získal jenom ten, kdo dokáže jít všemi těmito třemi cestami zároveň: cestou filozofického poznání, cestou uměleckého nazírání, i cestou duchovního prožitku.

    Problém je ovšem v tom, že – jak se nám ukazuje znovu a znovu – to striktní filozofické poznání není slučitelné s oním niterným náboženským prožitkem. Alespoň v dosavadních náboženských formách ne. (Snad jedinou výjimkou v tomto ohledu byli pythagorejci, u kterých jejich filozofie čísel měla bezprostředně duchovní, či přímo náboženský význam.)

    Proč se jeden člověk vydá po cestě filozofického poznání a jiný se místo toho modlí ke svému Bohu a očekává od něj „odpuštění hříchů“, to je pak už daleko spíše záležitostí psychologie, osobního nastavení toho či onoho jednotlivce.

  104. Já vám váš přístup k Absolutnu neberu, pane Poláčku.
    Ale co říkáte na to, jak jsme v těchto dialozích osaměli? Myslíte si, že to aspoň někdo čte?

  105. Já si tu ráda čtu, paní Hájková. I když přiznávám, že sem tam něco přeskakuju.

  106. Leda snad že by se zpřítomnila v nějakém okamžiku pravdivé otevřenosti člověka (nechat se) uzdravovat, odpouštět…

    K pravdivosti je ale nutná odvaha. Pro poznání že nepřítel, kterého jsme si pro přehlednost a klid externalizovali, je pro nás skutečný uvnitř. A že nás neochrání ani společenství rýže, ani bratrstvo švestek. Ani bratrstva žádných jiných přesvědčení. Nevím kde jinde by mohl člověk hledat odvahu pro takovou pravdivost než v návratu od nejistoty (jak to s námi ten Bůh myslí, když nám zakazuje dopovat se tím jistě skvělým nedozrálým ovocem) do účasti na Důvěře.

    K toužení po takové pravdivosti asi má „ústrojí“ jen jednotlivý člověk, neumím si představit (zvláště i dnes) že nějaký jakkoli pokročile dialekticky vyvinutý stát.
    (s výjimkou biblického Izraele?)

  107. (odpověď byla na p. Hájkovou 27.3. 6,32)
    Také si tu rád čtu, jen už většinou nevím co psát. A taky přeskakuju:-)

  108. Paní Hájková, já to zde čtu komplet, ba skoro výlučně. Ke knihám se nyní téměř nedostávám (a to je u mně tradiční indikátor toho, jak na tom jsem). Jakžtakž nyní, od začátku února, kdy narostla hrozba ze strany Ruska, sleduji opět DR. Přestože jsem neměl přes rok zaplacený příspěvek, zapojit se do diskuse jsem tam stále mohl. Záhy jsem ovšem příspěvek uhradil: Člověk nikdy neví, co se ve světě ještě semele.

    Za normálních okolností dávám přednost psaní sem. Několik příspěvků na různá témata mám „napsaných“ v hlavě. Doufám, že aspoň některé budou ještě aktuální.

  109. Pane Poláčku, Vaše poznámka o třech přístupových cestách k Absolutnu mi připomněla knížku mého oblíbeného spisovatele Hermanna Hesseho. Jeho Narcis a Goldmund reprezentují cesty dvě. Duchovno a filosofie vplývají u Narcise v jedno. Goldmund pak představuje podobnou syntézu smyslnosti a umění.

  110. Já jako první musím ještě něco připojit k oněm – platónovsko-hegelovským – idejím. Které paní Hájkové připadají příliš suchopárné, příliš vzdálené bezprostřednímu prožitku víry.

    Je především nutno si uvědomit jedno: tyto „ideje“ – to je bezprostředně vzato jenom určité pojmenování, označení, nálepka. Je to – vlastně předem ke ztroskotání odsouzený pokus – něco co je ve své vlastní podstatě nekonečné, neuchopitelné, nějakým způsobem vměstnat do kategorií lidské řeči.

    „Ideje“ – to je v prvé řadě poukaz na to, že se jedná o něco bezprostředně nehmotného; něco dejme tomu „transcendentálního“. Něco co překračuje bezprostřední jsoucnost věcí našeho předmětného světa, co stojí za touto předmětností, a přitom utváří skrytou podstatu těchto předmětných, viditelných forem.

    Ale zpět k té neuchopitelnosti: pokud bychom k sobě byli zcela (snad až brutálně) upřímní, museli bychom si přiznat, že my, s celou naší vlastní existencí, jsme vlastně „nepoznané v Nepoznaném“. My sami nedokážeme rozpoznat, určit nejhlubší jádro naší vlastní bytosti – ani té individuální, ani té rodové. A stejně tak nemáme žádné definitivní vědění, poznání o tom, jaká je poslední podstata jsoucího světa vůbec. Proto jsem napsal, že my jsme stále ještě oním „nepoznaným v Nepoznaném“. A všechny naše cesty k poznání – ona zmíněná filozofie, náboženství či víra – nakonec nejsou ničím jiným nežli snad až poněkud zoufalými pokusy si v tomto chaosu nepoznaného/nepoznatelného vytvořit alespoň určité záchytné body.

  111. Ano, pane Horáku, i já jsem přesvědčen že duchovno a filozofie by měly (respektive musejí) splynout v jedno. Jenomže jsem k této syntéze (spolu s uměním) stále ještě nenašel cestu.

    Takovýto náhled samozřejmě není sám o sobě ničím novým. Například zmíněný Hegel nejenže svůj filozofický systém úzce provázal s křesťanstvím, ale sám byl praktikující křesťan. Na druhé straně velmi mnoho umělců svou inspiraci čerpalo, a stále ještě čerpá z víry.

    Ovšem – nedá se nic dělat – i tady s během času dochází ke změnám. Shodou okolností jsem včera shlédl jeden díl pořadů s profesorem Dvořákem o moderních malířích; tento díl byl o uměleckých falzech. A prof. Dvořák tu sdělil jeden zajímavý poznatek: že moderní malíře je možno falzifikovat mnohem snadněji, nežli staré mistry. Za prvé, ti staří mistři – ti měli natolik dokonalé vedení štětce, že je pro falzifikátora extrémně obtížné se jim v tomto ohledu dokázat vyrovnat. A zároveň – v těchto dílech starých mistrů byla vždy navíc obsažena nějaká niterná idea (v oněch starých dobách prakticky výhradně religiózní), kterou je taktéž krajně obtížné vystihnout, jenom pomocí nápodoby. Prof. Dvořák vlastně přímo řekl, že falšovat ty staré mistry vůbec není možné.

    Napodobit tahy štětcem moderních malířů – to zručný falzifikátor může dokázat. Ale vystihnout to vlastní niterné umělecké, respektive umělecko-duchovní sdělení (o kterém sám Fr. Dvořák řekl že nám ve své podstatě natrvalo zůstává nepochopitelné), něco takového může dokázat jenom opravdový umělec.

    Proč jsem se o tom tady rozepsal: za prvé jako doklad toho, že je opravdu možno vycházet z toho, že tu existuje nějaký reálný základ, nějaká vnitřní substance – společná jak umění, tak filozofii, tak i náboženství. A že je tedy naprosto možné, a vlastně i nutné tento základ znovu a znovu hledat. (Svým způsobem je to právě ta „důvěra“, o které hovoří pan Nuhart; my věříme, my máme důvěru že tu nějaké takové „něco“ reálně existuje, je přítomno; a že má pro nás konstitutivní význam.)

    Na straně druhé jsem tím ale chtěl poukázat na to, že ne-li sama tato substance, pak v každém případě náš vztah k ní prochází vývojem. A to co vedlo k cíli včera, už nemusí vést k cíli dnes.

    I kdybychom zůstali jenom u duchovně orientovaného umění: jestliže ti staří mistři znovu a znovu zobrazovali přímo konkrétní scény z biblických příběhů, pak dnešní umělci, i pokud se ještě nechají inspirovat křesťanstvím, činí tam mnohem subtilnějším způsobem, jaksi „oklikou“. – Připomněl bych v této souvislosti například Václava Boštíka, kterého nám sem před časem „implantovala“ paní Zemanová. 😉

    Zpět k oné syntéze duchovnosti a filozofie: já v současné době nevidím nic, co by takovouto syntézu v plné míře umožňovalo. Jestliže je takováto syntéza snad stále ještě možná mezi duchovnem a umění (v obecném vztahu k Bohu), pak filozofie na současném stupni svého vývoje už překročila hranice, kde by mohla být ještě kompatibilní s klasickou křesťanskou teologií.

    Přesto se sám domnívám a trvám na tom, že nějaká taková syntéza mezi filozofií a duchovnem by musela být možná; ale jak řečeno v současné době nenacházím nic, co by pro takovouto syntézu mohlo vytvářet dostatečně nosný rámec.

  112. DIALEKTIKA PRAVDIVOSTI

    Já se musím vrátit zpět k tomu co tu před několika dny napsal pan Nushart:

    „K toužení po takové pravdivosti asi má „ústrojí“ jen jednotlivý člověk, neumím si představit (zvláště i dnes) že nějaký jakkoli pokročile dialekticky vyvinutý stát.“ Je to totiž velice významný moment. Který ostatně úzce souvisí s tím o čem byla řeč výše, tedy se vztahem člověka k jeho dějinám.

    Pan Nushart tedy zpochybňuje úlohu respektive možnosti „dialektického státu“. Pokud je tím ovšem míněn nějaký rekurs na marxismus, pak už se zde skrývá prvé (byť i velice časté) nedorozumění. (Které je ovšem velmi pochopitelné u nás, kteří jsme ještě zažili časy „reálného socialismu“, kdy to byl právě stát, který se prohlásil být ústředním činitelem a aktérem všeho lidského.)

    V obecné rovině pan Nushart zjevně míní to, že onen modus „pravdivosti“ je natolik hluboce individuální, až hluboce intimní záležitost, že není možné aby k ní měla reálný dosah nějaká pouhá instituce, byť to i byla instituce samotného státu.

    V rovině ještě obecnější se jedná o vztah vnitřního a vnějšího; o vztah mého já, a samotného světa. Abychom se vyhnuli – potenciálně doktrinářskému – Marxovi a jeho teoriím, vraťme se zpět k tomu, co řekl Komenský: člověk si v sobě nese celé dosavadní dějiny, všechny jejich boje a střety.

    To ale fakticky zároveň znamená: člověk JE dějiny. Člověk není něčím mimo dějiny, mimo jsoucnost tohoto světa. Člověk sám sebe samozřejmě bezprostředně vnímá jenom jako něco zcela autonomního, jako své vlastní svébytné já, vůči kterému je vše ostatní (svět) jenom vnějším rámcem, externím faktorem. Ale Komenský tu zcela správně poukázal na to, že tyto dějiny lidstva právě že nejsou něčím jenom vnějším, nýbrž že každý člověk – tedy každé individuum – je jejich dědicem, jejich ztělesněním. Nebo je to možno vyjádřit i naopak: dějiny (jakožto suma událostí, oněch zmíněných střetů a bojů) se nikam neztrácejí, ale udržují, reprodukují, ztělesňují se právě k konkrétních jedincích, jakožto jejich reálný životní obsah. Člověk jako jedinec je v této rovině vlastně jenom individuací celých dosavadních dějin.

    No – a pokud už jednou akceptujeme takovýto pohled na vztah člověka a jeho dějin, pak jsme bezprostředně u Marxe. Protože jeho centrální téze, že „člověk je soubor společenských vztahů“ neříká prakticky nic jiného, nežli onen výrok Komenského. Jedná se fakticky o ten samý vztah vnitřního a vnějšího. To co se nám zdá být jenom a pouze vnitřní, to je ve skutečnosti – svým původem, svým obsahem – vnější, zvnějšku k nám přicházející.

    První dialektický moment zde tedy je, že není možno od sebe navzájem mechanicky odtrhávat „vnější“ a „vnitřní“; obojí je jenom různá forma jedné a téže substance.

    Proto také – z daného hlediska naprostým právem – mohl Marx tvrdit, že charakter společenských vztahů je pro člověka konstitutivní; neboť člověk nemá žádnou jinou existenci, nežli právě prostřednictvím těchto společenských/dějinných vztahů.

    Ovšem – na straně druhé je nutno konstatovat i to, že v této úvaze či předpokladu se Marx přece jenom dopustil dvou pochybení, respektive opomenutí.

    Za prvé: Marx onen „soubor společenských vztahů“, které utváří člověka, redukoval v rozhodující míře jenom na vztahy vznikající v procesu produkce. Sice – on měl naprostou pravdu v tom, že v určitých souvislostech je tato produkční sféra skutečně klíčová, určující; ale v důsledku takovéhoto náhledu se mu z jeho schématu vytratilo všechno ostatní, co tvoří pro člověka jeho svět. Vytratily se všechny vztahy subtilnější; především tu zmizely všechny struktury, všechny entity metafyzické, transcendentální.

    A za druhé: Marx sice správně viděl, jak dalece je člověk formován oněmi „společenskými vztahy“ – ale na straně druhé naprosto přehlédl, že člověk je jedinečnou, svébytnou individuací těchto společenských vztahů. To jest: jestliže na straně jedné člověk jako konkrétní osoba existuje jenom díky zprostředkování těmito „společenskými vztahy“ (už Aristoteles věděl, že člověk žijící osaměle je „buďto bůh, anebo ale zvíře“), pak na straně druhé tyto „společenské vztahy“ nemohou existovat nijak jinak a nijak jinde, nežli prostřednictvím individuí; prostřednictvím zcela specifické, nezaměnitelné jsoucnosti každého jednoho individua. Jinak řečeno: Marx nebyl schopen tento vztah vnitřního a vnějšího pojmout skutečně dialekticky.

    ————————

    Tolik úvodem; podívejme se teď na onu „dialektiku pravdivosti“. Pan Nushart soudí, že tato pravdivost je ryze vnitřní, subjektivní záležitostí každého jedince, která nemůže mít podstatnou souvislost se „státem“, tedy s institucemi a danostmi vnějšího světa.

    Jenže: toto hledání vnitřní pravdivosti nemůže vůbec vznikat jinak, nežli na základě vnitřního pnutí. A to tedy znamená: pnutí mezi něčím a něčím. Musejí tu být nějaké zcela konkrétní obsahy, nějaké zcela konkrétní normy, které se nacházejí ve vnitřním konfliktu, kterýžto konflikt musí daný jedinec řešit. Ovšem – toto (dialektické) pnutí, tyto konflikty do člověka nemohou vstoupit nijak jinak, nežli právě přes ono společenské zprostředkování, ony Komenského „dějiny v nás“. Jinak bychom tu měli zase to Aristotelovo zvíře, respektive Freudova divocha, ještě předtím nežli se stal člověkem.

    Ostatně Freud – to je zrovna velice příhodný příklad. Protože u něj veškerá lidská civilizace – a tedy i sám člověk – vzniká z hlubokého, hluboce niterně prožívaného konfliktu mezi osobní touhou (žádostí) na straně jedné, a mezi společenskou normou, tabu, zákazem (zabít) na straně druhé.

    Vidíme tedy naprosto jasně, že i ve svém úplném prvopočátku je tato zdánlivě výsostná niternost nerozlučně spojena s dimenzí společenskosti, pospolité existence člověka.

    A jestliže jsme si úvodem řekli, že ono „hledání pravdivosti“ člověkem vychází z vnitřního pnutí, pak se nám vzápětí ukazuje, že toto zdánlivě pouze vnitřní pnutí je pouze zrcadlením pnutí mezi vnitřním a vnějším, mezi individuálním a společenským.

    A to pak nevyhnutelně znamená i toto: konkrétní charakter, konkrétní obsah tohoto vnitřního pnutí, vnitřního hledání stejně tak nerozlučně souvisí i s konkrétním charakterem, konkrétními obsahy pnutí, střetů a bojů uvnitř celé společnosti.

    Jednou větou: jaký charakter bude mít pnutí, hledání v rámci celé společnosti, takový charakter bude mít i pnutí, hledání pravdivosti uvnitř jednotlivých individuí.

    Vidíme tedy, že onu otázku po pravdivosti skutečně nesmíme, nemůžeme omezit jenom na vnitřní prožitek toho či onoho jedince; nýbrž že ta je za všech okolností nerozlučně spjata i s pohybem uvnitř celého lidského společenství.

    Připomeňme si ještě jednou: jedná se o dialektický vztah vnitřního a vnějšího; obě tyto strany mají ovšem svou relativní autonomii, nelze jednu mechanicky redukovat jenom na druhou; ale zároveň obě existují jenom v souvislosti s tou druhou, a prostřednictvím té druhé.

  113. Pane Poláčku, v tomto textu opravdu nedokážu přeskakovat, naopak – zkouším ho číst 2x, 3x…a pořád musím uznat, že jste mi souvislosti té otázky (kdo je skutečným nositelem požadavku pravdivosti ve vztazích) spolu s Komenským a Freudem velmi dobře vysvětlil 🙂
    Mám pocit že jsem se kostrbatým souslovím „dialekticky vyvinutý stát“ snažil vyjádřit právě to, čeho nutnou přítomnost v obsazích osobní touhy po pravdivosti podrobně instruktivně rozebíráte – kulturu (všech existenčně potřebných druhů) vztahů sdílenou/vyvíjející se v dané organické pospolitosti.

    Původní moje inspirace byla pokusem „dialekticky navázat“ na slova p. Hájkové 27.3. v 6,32 o tom, že idea těžko může odpouštět, uzdravovat – leda že by se zpřítomnila v příhodném momentu lidského života. Musí se v něm zpřítomnit v takovém, jaký právě je – určeném ve všech těch vztazích…
    Ale ta touha – Důvěra svěřená pravdivosti (jako podmínce-metodě uzdravení/ odpuštění) – ta může „napínat na kříž“ jen osobně jednotlivého člověka.
    A on může mít pokušení „vysvléci“ se z toho napínání přimknutím se ke své roli v systému vztahů onoho „superorganismu“ své (národní, názorové,..) pospolitosti… (který jako takový ale nositelem úkolu uzdravovat se pravdivostí není…Není?).

  114. Já se domnívám, že něčím podobným se zabýval Žižek ve své teorii subjektu a jeho úlohy v revolucích. Pokud se pamatuji, ten Žižekův subjekt byl vnitřně rozdělen na subjekt S a jakýsi subjekt S´. Ten první S byl součástí daného stavu, ve kterém měl své dané místo. Jinými slovy, byl součástí symbolického řádu. Zatímco subjekt S´ je subjekt mimo symbolický řád, subjekt v Reálnu (které stávající řád už jaksi nemůže pojmout a schovat. A Reálno se prostřednictvím toho subjektu S´ hlásí o slovo. Upozorňuje na sebe.
    Mám dojem, že Žižek psal i o tom, že není v silách člověka zůstat pod vlivem toho subjektu S´ příliš dlouho. Proto dějiny probíhaly tak, že byla vždy nějaká revoluce, která nastavila nový status quo. Tento nový status quo pojal do sebe i ty části Reálna, které se předtím hlásily o slovo, protože nebyly uspokojeny. Nějakou dobu byl klid a pak se to zopakovalo. Tak nějak to viděl Žižek, pokud jsem správně rozuměla jeho teorii.
    Walter Benjamin zase psal o jakýchsi revolučních melancholicích, kteří jsou aktivizováni jen v době revoluce. Mimo revoluci upadají do stavu apatie. Ale tuhletu školu nemám moc načtenou.
    Je docela možné, že existují i lidé, kteří jsou schopni žít v trvalém rozporu. Ale asi jich nebude moc.
    První křesťané vlastně také byli lidmi, kteří žili v trvalém rozporu se stávajícím symbolickým řádem. Ale zato v jednotě s Kristem.

  115. Já mám v tuhle chvíli už jenom minimálně času (konečně jsem dnes napsal ten už dlouho avizovaný komentář k pojetí odpovědnosti u Hannah Arendtové; zveřejním ho zítra); takže jenom zcela krátce k Žižekovi a spol.: musím přiznat že moc důkladné znalosti tady nemám, ale obecně bych řekl, že v zásadě to může být pravda – jenomže to všechno je velice abstraktní, velice popisné; a už tím se to naprosto míjí s tím, co je „skutečné“, co je reálně prožívané. – V tomto ohledu je skutečně nutno dát za pravdu panu Nushartovi, že za „skutečné“ může v daném ohledu platit jenom a výhradně to, co je niterně, osobně prožívané (respektive protrpěné). Zatímco tito teoretici – ti si píší o svém „subjektu s čárkou“ a „subjektu bez čárky“, ale to všechno jde naprosto mimo samotného člověka.

  116. No ano, pane Poláčku. Subjekty s čárkou trpí a teoretici, jako Žižek, Hegel a jiní o nich píší.

  117. Ani já jsem tento web nepustil ze zřetele 🙂
    Stále pročítám, byť se zpožděním (nyní přibližně vidíte jak velkým – poslední příspěvky na foru mi navíc zbývá ještě přečíst).

    Jen do psaní se moc nemám. Poslední dobou mi jaksi chybí potřeba své názory sdělovat; mnohdy převládne pocit „dyť je to stejně všechno jedno“ – vím, že není; asi nějaké temnější období…
    Nicméně zdejší čtení je příjemná vzpruha.

    Takže Bůh Vás vidí a Radek Vás čte 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.