Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.
A to už vůbec nemluvím o tom, že latinsky revolutus = zašlý, vrátivší se. To už do toho vnáší úplný zmatek.
Pojem revoluce byl a je používán široce. Masaryk napsal knihu Světová revoluce, nikoli třeba Světová válka a její (převratné) důsledky. Běžně však o 28. říjnu jako o převratu mluvíval. Také povstání na konci 2. světové války bylo u nás leckdy nazýváno Květnovou revolucí, neboť „pouhé“ povstání se nezdálo být dost oceňující. Vynucení si pádu režimu udržovaného (vedením) KSČ bylo (v zahraničí) označeno jako „sametová revoluce“. Později sice převládly procesy restaurační povahy, jak to bylo zřejmě skoro nevyhnutelné, ale to nic nemění na tom, že „starý režim“ byl již „přežilý“ a (dávno) ztratil, tak jako jinde, atraktivitu a perspektivnost.
Myslím, že výraz revoluce je pro řadu událostí, když ne adekvátní, tak aspoň přijatelný: Třeba pro úspěšná i neúspěšná vystoupení lidu v centrech mnoha zemí bývalého SSSR i arabských zemí. Není ovšem na místě v případě operací, které se pokoušejí o jejich zmaření a o upevnění (či revanš) moci staré (třeba i mírně obměněné) státní struktury. A nepomůže, když posléze buduje dosud chybějící hospodářskou infrastrukturu. Označit něco výrazem revoluce totiž tradičně předpokládá smysl pro společenský pokrok. Proto se zdráháme označit za revoluční třeba afghánský převrat v režii Tálibánu. Podobný problém při povstáních, jež vyústí v teokracii, míváme vždy. Případ Íránu roku 1979 by nás však měl nabádat ke smířlivosti. Což neznamená, že se nověji země již znovu nepřiblížila revoluční situaci jiného typu (režim ovšem mocensky obstál).
Především je nutno rozlišovat mezi „revoltou“ a „revolucí“. Například hnutí lidu v rámci „arabského jara“ bych považoval spíše za revoltu (proti panující elitě), nežli za skutečnou revoluci. (Ovšem to rozlišení může být v konkrétních případech dost obtížné respektive sporné.)
Listopadový převrat: ten byl obojím, jak revolucí tak i restaurací. (Za „kontrarevoluci“ bych ho ovšem nepovažoval; neboť režim který jím byl svržen už dávno nebyl revoluční, nýbrž už jenom konzervoval svou vlastní moc.)
Byl revolucí, protože – v progresivním smyslu – nastoloval svobodnější poměry, ve srovnání s předcházející diktaturou. Ale byl zároveň restaurací – protože restauroval poměry z první republiky. A jak naprosto trefně napsal L. Vaculík, byly tím zároveň obnoveny poměry, které svého času k revoluci vedly.
Pokrok řízený státem je iluzí. Jak svého času poznamenal Tolstoj – přestanu-li už zítra ubližovat kterémukoli jinému člověku, udělal jsem pokrok.
Tolstoj měl dozajista pravdu; ovšem je i celá řada různých jiných druhů a projevů pokroku, nežli pouze tento.
Pokrokem řízeným státem byl dozajista osvícenský stát; například reformy Josefa II. byly bez jakýchkoli pochybností velkým pokrokem. On se snažil zmodernizovat, a až vysloveně zdemokratizovat monarchii; jenže ta nakonec raději setrvala ve svém zatuchlém konzervatismu, a dost možná právě to nakonec vedlo k jejímu rozpadu.
Tak tedy Rusko opravdu zaútočilo na Ukrajinu. Musím přiznat, že jsem skutečně nečekal že Rusko k tak masivnímu kroku přistoupí.
Ovšem: zrovna včera jsem četl psychogram Putina, podle něj trpí tzv. „velmocenským syndromem“, kdy se dotyčný cítí být osobním ztělesněním své velmoci, a v jejím zájmu je ochoten udělat cokoli, bez ohledu na následky. Pro ně platí jenom buďto všechno nebo nic; a Putin se teď rozhodl riskovat všechno.
Nevím, zda teď Putin riskuje všechno. Já bych řekl, že přebíjí krizi, jež ho v Bělorusku a doma ohrožovala před třemi i dvěma lety.
Varovných příznaků a důvodů k zásadnímu přehodnocení Ruska měl Západ (a celý „svět“) dostatek. Před tím, co viděl, však zavíral oči a myslel hlavně na to, jak vršit penízky na penízky. Rusko ocenilo tuto jeho mírumilovnost despektem, jako úbytě a dalo se s klidem a přesvědčeně hodně starou cestou.
Ad Jeremjáš
Předevčírem jsem se zmínila o Egypťance – postavě z knížky F. Werfela Jeremjáš. Dívka nakonec zemřela při pokusu vymanit se z moci archetypů kolektivního nevědomí starých Egypťanů.
Kdyby se to stalo v pozdější době, kdy už se narodil a byl vzkříšen Ježíš Kristus, tak by se jí to možná podařilo.
Prorok Jeremjáš je zajímavá postava. Loni v listopadu jsem o něm napsala kázání. Myslím, že jsem sem na to kázání dávala už dříve odkaz. Ale můžu ještě jednou:
http://evahajkova.blogspot.com/2021/11/nadeje-na-obnoveni.html
Ad Putin
Také jsem přece jenom doufala, že nakonec nezaútočí přímo. Ano, jistě se pokládá za ztělesnění Ruska, podobně jako se za ně pokládal Stalin.
Ale pozor, mnoho Rusů, i těch obyčejných, se s Ruskem také zcela identifikuje. Individualita je tam slabá.
Putin: ano, už někdy před dvěma týdny jsem napsal na Deníku Referendum, že podle mého názoru jsou příčiny jeho aktivit proti Ukrajině především vnitropolitické. Zahájit válku proti vnějšímu nepříteli, to je pro každého vládce ta nejjistější cesta k tomu jak semknout národ za sebou.
Ovšem: zřejmě vnitropolitické důvody nejsou podle všeho jediné, podle všeho došlo k fatálnímu souběhu dvou faktorů, na straně jedné Putinova osobní potřeba upevnit si politickou moc, a na druhé straně jeho velmocenské cítění, já jsem už také v minulosti napsal že Putin cítí Majdan – tedy vytrhnutí se Ukrajiny na poslední okamžik z jejího připoutání k Rusku – jako osobní urážku. Jako ponížení. A zřejmě celou dobu jenom čekal na příležitost, kdy bude moci tuto „pohanu“ splatit.
Ano, velmi mnoho Rusů se identifikuje jak se samotným „velkým vůdcem“ Putinem, tak i s jeho imperiálními choutkami.
Na straně druhé podle dnešních zpráv je v ruském internetu spousta protestů proti Putinovu útoku na Ukrajinu. Ale v tuhle chvíli je samozřejmě nemožné rozpoznat, jaký je poměr těchto názorů.
Jeremiáš: ano, skutečně si vzpomínám, že jsem toto Vaše kázání už jednou četl. Ovšem: toto lavírování tehdejšího Izraele mezi mocnostmi, to také velice úzce připomíná současnou Ukrajinu, její polohy nárazníku mezi dvěma mocenskými bloky. Ovšem – Jeremiášovo nabádání na izraelské panovníky, aby se nemíchali do těchto politických sporů, aby se nepřidávali na žádnou stranu, to asi mělo velice málo nadějí na úspěch. Ty tři mocnosti soupeřily o sféry vlivu, to znamená o to kdo se Izraele zmocní jako první. Nějaké „vnitřní umravnění“ izraelského lidu v těchto mocenských bojích samozřejmě nehrálo sebemenší roli. I kdyby Izraelité byli národem samých beránků, dopadli by naprosto stejně. Izraelským králům objektivně nezbylo nic jiného nežli se přidat na něčí stranu. Ovšem bohužel se zřejmě zmýlili v tom, která strana bude ta nejsilnější.
Aktuální zpráva: v centru Moskvy bylo zatčeno 60 lidí protestujících proti ruské invazi v Ukrajině. A zatýká se i v jiných městech.
Určitý odpor mezi Rusy (pokud tedy skutečně ti co protestovali byli Rusové, a ne třeba Ukrajinci žijící v Rusku) tu tedy je; ale toto vojenské dobrodružství bude mít pro Putina ještě tu výhodu, že svůj už tak autoritativní režim bude moci přeměnit ve víceméně otevřeně represivní. Dost možná vyhlásí i v Rusku výjimečný stav; a nebude se už muset vystavit žádným dalším volbám.
Ještě ad Jeremjáš. Vůbec nebylo nutné přidávat se na něčí stranu, natož na stranu vítěze, pane Poláčku. Šlo o to, zachovat si vlastní identitu a víru. A lidskost. To se přece nakonec dalo i v tom babylonském zajetí. Mimochodem, loni jste to zajetí v Babylóně málem vychvaloval, že vůbec nebylo tak špatné.
Já jsem jenom konstatoval, že pro Židy babylónské zajetí nebylo zdaleka tak tvrdé, jak by se mohlo zdát z pozdější židovské mytologie.
A co se toho „přidávání se na tu či onu stranu“: v danou chvíli se jednalo ale právě o to, aby se Izrael vůbec NEDOSTAL do zajetí – ať té či oné mocnosti. A jednou reálnou možností k tomu bylo přidat se preventivně na stranu někoho silného – jako jeho spojenec. Sice fakticky závislý, ale přece jenom alespoň do určité míry svébytný. Ovšem, jak už jsem napsal, izraelští panovníci bohužel vsadili na špatnou stranu.
No tak, například církev by se rozhodně na žádnou stranu přidávat neměla. Ani na stranu státu, na jehož území působí, aby z toho nevzniklo nějaké spojenectví trůnu a oltáře. Bůh totiž také nikomu nestraní. A církev poslouchá především Boha.
Lze říct, že Izraelci, kteří přišli o svou zem, se vlastně octli v pozici církve.
Snad už jste o tom také slyšeli: ruská cenzura zakázala médiím v aktuálním zpravodajství používat pojmy jako „válka“, „útok“, „invaze“. Namísto toho se v souvislosti s akcemi ruských vojsk na území Ukrajiny mají používat obraty jako „mírová mise“!
To je už opravdu čirý Orwell; kdy se překrucováním smyslu slov má vytvářet zcela nová realita.
Jedna trochu pozitivnější zpráva: podle výzkumů veřejného mínění jenom 3 procenta Čechů schvalují ruský útok na Ukrajinu. Z toho jenom 1 procento bezpodmínečně, 2 procenta „spíše“.
To znamená: v české populaci se nacházejí jenom 3 procenta naprostých „politických deviantů“. Zcela upřímně řečeno, poté jak se určité části (české) veřejnosti projevovaly v poslední době, je to nečekaně – a potěšitelně – nízké číslo.
Ovšem může být, že v současné obecné atmosféře se řada respondentů neodváží veřejně deklarovat své skutečné mínění.
18. ledna 2017:
„Musím přiznat, pane Nusharte, že dost dobře nechápu tu Vaši poslední otázku (o přílivu miliónu ruských uprchlíků do Německa). Snad jste už zapomněl, že v předminulém roce do Německa ten milión uprchlíků skutečně přišel – a ti uprchlíci byli nejen německou kancléřkou, ale i převažující většinou německého obyvatelstva přivítáni vstřícně a pohostinně.“
„Neptám se německé kancléřky a německého obyvatelstva, jak by vnímali příchod milionu uprchlíků z Blízkého východu a z Afriky. Odpověď na tuto otázku je mi známa. Ptám se, jak byste v hypotetickém případě válečného konfliktu na území Ruska vnímali hypotetický příchod milionu ruských uprchlíků do Německa… Před žiletkovým plotem na hranicích Německa
stále čeká milion zbídačených ruských uprchlíků a vy v roli německého kancléře máte rozhodnout, zda je bez zbytečného otálení a zbytečných kontrol pustíte do Německa. Jak se zachováte?“
28. února 2018:
„Mezi příchozími migranty do Německa je vysoký podíl Rusů. Kromě neofašistů nikdo neprovádí žádnou selekci.“
———————-
„V mém dotazu, pane Poláčku, nešlo o to, zda je v Německu prováděna selekce příchozích podle jejich národnosti či původního občanství (na což odpovídáte záporně), ale o principiální postoj k migraci. Pokud podle Vás není možné mezi příchozími rozlišovat, pak by se tento postoj neměl měnit ani v závislosti na více či méně pozitivním – negativním vztahu k rozličným skupinám migrantů. Někdo má třeba problematický vztah k muslimům, někdo k Rusům a někdo jiný zase k českým voličům Miloše Zemana. Principiální postoj k migraci by tedy v intencích tohoto Vašeho postoje měl být otestován vždy tou skupinou (hypotetických migrantů), ke které je náš vztah nejvíce problematický, skupinou, která je v daném případě vnímána jako největší nebezpečí. Představte si tedy masivní, jen s obtížemi kontrolovatelnou migrační vlnu z Ruska do Německa (nebo třeba masivní vlnu hypoteticky pronásledovaných a z ČR do Německa utíkajících příznivců Miloše Zemana). Vadil by Vám masivní a nekontrolovaný příliv Rusů do Německa? Vadil by vám milión uprchlíků – voličů Miloše Zemana – v Německu? Je selektivní postoj k migrantům neofašistický?“
Pane Nusharte, odpověď je naprosto jednoduchá: kdyby ti Rusové, anebo třeba i ti příznivci Zemana byli ve své vlasti vystaveni teroru ze strany své vlády, akutnímu ohrožení života v důsledku válečných událostí, či jiným nesnesitelným útrapám, pak by je západní státy dozajista přijaly. A nedělaly by žádnou selekci jejich politických či dejme tomu náboženských přesvědčení. (Ostatně naprosto stejně jako se to v současné době děje s uprchlíky z Ukrajiny.)
Inter arma silent musae…
V posledních dnech provoz na našem webu poněkud usnul. Z mé strany (a dost možná i u jiných účastníků) je příčina především v tom, že já trávím doslova celé dny sledováním aktuální situace kolem Ukrajiny. Válečná situace zatlačuje do pozadí všechna témata ostatní; a v tuto chvíli by bylo jak dost obtížné, tak ale i vůbec nepřípadné věnovat se nějakým sofistikovaným filozofickým úvahám či krásné poezii.
————————
Ostatně, filozofie: jeden český korespondent v Ukrajině referoval o tom, že jeden tamější profesor filozofie se sám šel dobrovolně přihlásit na vojenské středisko, aby byl zařazen do oddílů sebeobrany, a mohl se zbraní v ruce hájit svou vlast…
„Válečná situace zatlačuje do pozadí všechna témata ostatní; a v tuto chvíli by bylo jak dost obtížné, tak ale i vůbec nepřípadné věnovat se nějakým sofistikovaným filozofickým úvahám či krásné poezii.“
Mně se docela líbil článek na KD, kde se píše:
„Kdyby zítra měl přijít konec světa, ještě dnes se můžeme odlepit od obrazovky a jít na chvilku ven.
Bude západ slunce. Už nespočetné nám Bůh daroval, všechny překrásné a ani dva stejné. Budou tam stébla trávy, možná uschlá, ale přesto podivuhodná. Bude tam vzduch a možná zvířata a možná dokonce jiní lidé. Jestli bude zítra konec světa, už naposled je budeme vnímat v této podobě.
A to je příležitost plivnout do moře vděčnosti.“
https://www.krestandnes.cz/bude-li-zitra-konec-sveta-jeste-dnes-zasadim-strom/?noamp=mobile#comments
Jestli tedy dobře chápu ten humanistický postoj k migraci – selektivní postoj k migrantům je neofašistický a my bychom tedy měli pomáhat bez rozdílu jak ruským, tak i ukrajinským migrantům. Už to ví Lukašenko a Putin?
Včetně samozřejmě i těch ruských ekonomických migrantů… Jinak bychom se nemohli považovat za humanisty.
(Možná těch ekonomických bude přibývat, jestli budou ty sankce úspěšné a ruská ekonomika půjde ke dnu.)
A kdyby snad dokonce došlo k vyčerpání kapacit naší humanitární pomoci pro Ukrajince už nebylo místo, tak prostě prosadíme v EU ty kvóty a budeme ruské ekonomické migranty posílat dál do západní Evropy. Pomůžeme tak řešit nedostatek odborníků v jejich zemích a přispějeme tím k větší rozmanitosti a pestrosti západní multikulturní společnosti. Rusko má třeba odborníky na muniční sklady…
Ještě by mě zajímalo, jak je to tedy vlastně s tím národem. Progresivisté i Putin tvrdí, že žádný ukrajinský národ ve skutečnosti neexistuje – je to prý jenom takový sociální konstrukt. Tak já nevím, komu mám věřit…
Pane Nusharte, nevím, proč se vracíte ke kauze, kdy některé země EU, žel včetně naší, výslovně odmítly přijmout byť i jediného uprchlíka ze Sýrie. Dnes je nám všem zde snad jasné, že také v Sýrii docházelo k podobným, tragickým událostem, jaké zasáhly nyní v případě útoku Ruska Ukrajinu. Potřeba pomoci byla také tehdy velmi naléhavá. Rozdíly, třeba zda vede agresi cizí velmoc, nebo vlastní režim, zda je Sýrie od nás o něco dál než Ukrajina, nebo že u nás žije málo Syřanů a že arabsky nerozumíme, nemohou nedávný přístup ČR ospravedlnit. Selhala politická reprezentace, nemálo ovšem i opozice a média. Při opačném přístupu by se našlo dostatečné množství lidí, kteří by pomohli. Stačí pár let, jiné reálie, aktivní přístup vlivných osobností a jsme docela jinou zemí! Mimochodem, Rusko před několika lety spory v EU živilo, aby z nich těžilo. Dnes snad víme, kým jsme se nechali zneužít. Znevážili jsme se však sami a máme co napravovat.
Nevracím se, pane Horáku, ke kauze, kdy některé země EU, žel včetně naší, výslovně odmítly přijmout byť i jediného uprchlíka ze Sýrie. Vracím se ke kauze obecně humanistického postoje k migraci. Tvrdím, že jako „humanisté“ bychom neměli rozlišovat mezi ukrajinskými uprchlíky a ruskými ekonomickými migranty a přijímat je všechny. Pokud nám dojdou kapacity, zavedeme kvóty a tím se to vyřeší. Nesmíme ale v žádném případě být tak krutí a necitelní a odmítat ruské ekonomické migranty.
Vzpomněl jsem si, pane Nusharte, na cestu do Anglie, jak jsme byli po vylodění v Doveru dotazováni na účel své cesty a jak důchodci, účastnící se zájezdu, nerozuměli ani slovo a odpovídali podle instrukce, s určitou nejistotou a docela německou intonací, „Touristik“. A pak jsem si představil trému Romana Abramoviče, když měl říct „Chelsea“.
Určitá nerovnost pánů a kmánů trvá. Však pro ni kapitalismus kritizuji. Na druhou stranu, určité paušálnosti a nepříjemnostem se úplně vyhnout nedá. Když se před pěti lety dostali třeba do Německa lidé, kteří si azyl nezasloužili, byl jim odmítán. Když se ukázalo, že mají na svědomí válečné zločiny, byli postaveni před soud.
Kdyby země, jež jsem zmínil výše, přistoupily v minulosti na kritizované kvóty, mohly by nyní oprávněně počítat se západní reciprocitou. Doufám, v zájmu EU a Ukrajinců, že nyní se staré vášně a spory recipročně neprojeví. Doufejme, že ani v případě uvalení sankcí na agresora.
Pane Nusharte, psal jsem naprosto jasně o migrantech v akutním ohrožení. O nějakých „ekonomických migrantech“ v tom smyslu jak Vy to míníte nepadlo z mé strany ani slovo.
—————————-
Pan Horák: ano, přesně tohle je moment který mě na vší té – jinak bezpochyby chvályhodné – solidaritě Čechů s uprchlíky z Ukrajiny čím dál tím více naplňuje pohybnosti: to že Ukrajincům je poskytována pomoc a pohostinství, které byly odpírány (kromě jiného) uprchlíkům ze Sýrie. Jako by snad utrpení ukrajinských uprchlíků bylo nějak „privilegovanější“, nežli utrpení válečných uprchlíků syrských. – Anebo má snad být jediným důvodem to, že pomocí Ukrajincům si Čechové mohou hojit své antiruské resentimenty?…
Paní Hájková, v dost podobném duchu jsem zrovna v minulých dnech psal jeden dopis. Jednalo se o to, v co je ještě možno – v tomto rozvráceném světě – možno ještě vůbec legitimně a odůvodněně věřit.
Nechci tu teď opakovat celou – dost složitou – filozofickou argumentaci kterou jsem přitom použil; ale mou základní myšlenkovou linií bylo to, že tento vezdejší svět nikdy už se své vlastní podstaty nemůže být dokonalý a harmonický, ale že nicméně je v něm stále ještě obsaženo něco, co má své vlastní pnutí, své vlastní směřování ke svému dovršení, a tedy k dokonalosti. A že když už jednou jsme součástí tohoto světa, pak máme podporovat právě toto pozitivní směřování.
A na závěr svého dopisu jsem citoval Jana Wericha, který svým typickým – nefilozofickým, ale velice jadrným způsobem – vyjádřil prakticky to samé: „Když už člověk jednou je, pak má hledět, aby byl. A byl doopravdy.“
Na otázku Einsteina „Proč válka“ odpovídá Freund v r. 1932 mj. následovně:….. nacházíme se pouze v počátku procesu nárůstu schopnosti povahy a kontroly patologických následků lidské agresivity. Válka kterou nám aktuální kulturní stádium vnucuje je proto pro pacifisty jednou z nejostřejších nesnesitelností a idiosynkrasií v nejkrajnějším zvětšení, takže nezbývá než válku pouze jak intelektuálně tak citově odmítat.
Pohříchu jde o stejně neuspokojující, i když o něco víc zadání bližší odpověď.
Na otázku Einsteina „Proč válka“ odpovídá Freund v r. 1932 mj. následovně:….. nacházíme se pouze v počátečním stadiu znalosti kontroly patologických následků lidské agresivity. Válka kterou nám aktuální kulturní stádium vnucuje je proto pro pacifisty jednou z nejostřeji nesnesitelnou idiosynkrasií v nejkrajnějším zvětšení, kdy nezbývá než pouze afektivně a intelektuálně reagovat.
Pane Poláčku, nezní ta Werichova průpovídka takto?
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“
Ale vy jste asi měl na mysli, že člověk je doopravdy, když je sám sebou. Tedy když „je to, co je“. Je to tak?
Pane Petrasku, shodou okolností jsem zrovna včera četl v novinách rozhovor s nějakým znalcem v oboru výzkumu mozku. Ten se vyjádřil, že naše současné znalosti o tom, co se děje v našem mozku (tedy v procesu našeho myšlení) dosahují teprve nějakých 60 – 65 procent celkového poznání. Přičemž – my (tj. vědci) jsme už do velké míry poznali jednotlivé oddíly, sekce mozku, a celkem známe způsob jejich fungování. Ale co se děje na vyšších úrovních kognitivní činnosti – tedy v té vlastní sféře kde se formují naše myšlenky – o tom máme stále ještě jenom rudimentární znalost.
Zkrátka, jak vlastně funguje onen „stroj člověk“, a jaké jsou mechanismy jeho fungování, o tom i ta nejmodernější věda ví stále ještě jenom velice málo.
– Mimochodem, v dané záležitosti: už jsem si několikrát v posledních dnech říkal, že pokud by se skutečně jednou podařilo dostat Putina před mezinárodní trestní tribunál, že by bylo opravdu zajímavé, jaký by soudní znalci stanovili jeho psychogram.
V základní míře jsme diagnózu kremelského vůdce Putina – ovšem že zcela laicky – mezitím už stanovili s jedním mým německým známým; plně jsme se shodli na úsudku, že je to naprosto klasický psychopat (ostatně stejně jako Trump; proto si ti dva také tak dobře rozumějí). A ještě by snad bylo možno dodat: psychopat, a k tomu ještě naprostý egocentrik. Jakožto psychopat nemá sebemenší schopnost empatie, vcítění se do pocitů někoho druhého (natož pak na něj brát nějaký ohled); a jako egocentrik je nezlomně přesvědčen, že celý svět se točí jenom kolem něj, a že on má naprosté právo své zájmy prosazovat bez ohledu na kohokoli jiného.
Co se pak jím iniciované agrese proti Ukrajině týče, tak v současné době všichni politologové tohoto světa vysloveně chrlí celé stohy analýz a komentářů, z jakých – mocenských, geopolitických či psychopatologických – příčin se Putin k tomuto šílenému kroku rozhodl.
Já sám jsem ale už v souvislosti s povstáním na Majdanu – kdy Putin už myslel, že Ukrajinu získal do své moci, ale pak mu v poslední vteřině toto sousto bylo odtrženo od úst – tak už tehdy jsem napsal, že něco takového Putin nevyhnutelně bude považovat na palčivou, nesnesitelnou osobní urážku; a že od té doby bude jenom čekat na příležitost, až tuto svou „pohanu“ bude moci smýt. A to sice drtivou a krvavou pomstou.
Z tohoto hlediska je tento jeho – sám o sobě naprosto šílený – počin svým způsobem vlastně „logický“; v tom smyslu že byl naprosto předvídatelný. Ano, byla a je to logika psychopata; ale v jeho deformovaném myšlení se jedná skutečně o akt zákonitý, a z jeho pohledu i „legitimní“.
Jak jsem ovšem mezitím napsal na Deníku Referendum, zdá se že v ruské říši přece jenom alespoň někteří začínají jednat logičtěji, nežli její vládce. Ruský ropný gigant Lukoil veřejně vyhlásil nutnost obnovení míru na Ukrajině. To se může zdát být naprostou maličkostí; ale za dané situace je to jasný akt opozice vůči Putinovi. Je to nakonec pochopitelné: právě ruští oligarchové (s jejich komerčními impérii) budou ekonomickými sankcemi postiženi nejvíc. A pokud by se proti Putinovi postavili i další ruští oligarchové – pak by mohli dát dohromady sílu, která by Putina mohla odstavit, nebo přinejmenším donutit ho k zastavení jeho expanze na Ukrajině.
No ano, paní Hájková, ten Werichův výrok jsem citoval po paměti, a tedy poněkud nepřesně. Ale myslím že podstata je skutečně ta samá – a teď mě napadá, vlastně jsme tím zase jednou u onoho Frommova „být“ (místo pouhého „mít“).
Protože právě to „aby člověk byl tím čím je“ se vztahuje k onomu pravému „být“; zatímco když se člověk staví do nějaké jiné, jemu nepříslušící role (aby budil u svého okolí lepší dojem), pak sice třeba „má“ nějaký vyšší společenský status, ale ztrácí to své vlastní původní, opravdové lidské bytí.
Chybně jsem se, pane Horáku a pane Poláčku, domníval, že každému jsou jasné tyto dvě věci:
A) Přijímat u nás v současné situaci ruské ekonomické migranty je chucpe.
B) „A“ odpovídá postoji z předchozí uprchlické krize (počínaje rokem 2015), který můžeme pracovně označit jako „postoj humanistický“.
Pokud jsem správně pochopil, na „A“ by mezi námi snad mohla panovat shoda; pokud tomu tak skutečně je, pojďme tedy diskovat o „B“.
„Tvrdím, že jako „humanisté“ bychom neměli rozlišovat mezi ukrajinskými uprchlíky a ruskými ekonomickými migranty a přijímat je všechny. “
Pan Nushart se nám snaží namluvit, že migraci v Evropě řídí nějací „humanisté“, kteří neuznávají žádná rozlišovací kritéria při udělování povolení k pobytu. Proč to dělá? Jedno z vysvětlení by mohlo být, že chce zdiskreditovat pojem humanismu, který je v názvu tohoto diskusního prostoru.
Snažím se Vám, paní Zemanová, namluvit :-), že když jsem od začátku tvrdil, že mezi migrací je třeba rozlišovat „ruské ekonomické migranty“ a „ukrajinské válečné uprchlíky“, tak Vy jste mě vůbec nekritizovala.
Sice jsem napsal, že v době trvání války není prostor pro filozofii ani pro poezii, přece jenom není možno nechat zapadnout jednu filozofickou vsuvku. Na internetovém serveru „Forum24“ vyšel skutečně velice kompetentní komentář k dílu (a ideovému horizontu) F. Nietzscheho, kterou by bylo škoda nechat si ujít: https://www.forum24.cz/biografie-mysleni-friedricha-nietzscheho/
Přednost této úvahy nad dílem tohoto německého filozofa spočívá v tom, že není jenom jakýmsi obecným, faktografickým přehledem – nýbrž že se v této souvislosti znovu staví základní otázky morálky, a vůbec samotné podstaty lidské existence, smyslu lidského bytí.
Z mého hlediska je nejzajímavější (ale svým způsobem i nejkritičtější) ten moment, kde se – v závěru článku – konstatuje, že rozpory našeho bytí jsou tak hluboké, tak vyostřené, že nikdy není možno je skutečně syntetizovat; a pokud jimi lidská mysl nemá být roztržena, pak to jediné co je možno s nimi racionálně učinit, je ignorovat tuto jejich palčivost.
Pro mě je právě proto tato téze natolik problematická, protože sám jsem zastáncem dialektiky – která ve své podstatě není nic jiného, nežli právě metoda ke sjednocování, k překlenování, k syntéze protikladů.
Ovšem – tady by bylo nutno vždy jasně říci, o jaký druh protikladů se jedná. Samozřejmě ani dialektika netvrdí, že dokáže jako mávnutím kouzelného proutku spojit, překlenout, zharmonizovat všechny protiklady naší existence. Ale jde o to, že tady je tato možnost spojování, syntéze protikladů zřejmě popírána zcela zásadně, paušálně.
rozpory našeho bytí jsou tak hluboké, tak vyostřené, že nikdy není možno je skutečně syntetizovat; a pokud jimi lidská mysl nemá být roztržena, pak to jediné co je možno s nimi racionálně učinit, je ignorovat tuto jejich palčivost.
taktak
F.N. zodpovídá otázku „Jak je možné, že pro člověka je nesmysl radostnou zábavou?
Pokud totiž existuje na světě smích tak je možné říci, že skoro všude kde se vyskytuje pocit štěstí, vládne i radostná zábava z nesmyslnosti.
Jak virtuózně doložil Hašek……bych dodal.
Rozpory našeho bytí se smiřují na kříži (nebo z kříže), na němž Ježíš objímá celý svět. Anselm Grün napsal:
„Kříž je obrazem takového smíření, že se spolu smíří všechny protiklady mezi nebem a zemí, světlem a temnotou, mezi tím, co je dole a co je nahoře, mezi tím, co je napravo a co nalevo; kříž smíří protiklady mezi bohatými a chudými, mezi Židy a Řeky, mezi věřícími a pohany… “
Je to prapůvodní lidský symbol jednoty.
Pane Nusharte, mohl byste konečně přestat žonglovat s tím Vaším výmyslem „ekonomických migrantů“? Nemluví o nich nikdo jiný kromě Vás.
Paní Hájková, ten symbol křesťanského kříže je mezi námi už nějakých dva tisíce let; ale prozatím se nezdá, že by jeho účinnost ohledně „smíření všech protikladů“ byla nějak přesvědčivá (kromě ovšem spisků jistých teologů; na papíře se veškeré protiklady smiřují vždy mnohem snadněji, nežli v realitě).
„Smysl nesmyslnosti“ – zajímavá úvaha, pane Petrasku. Aristoteles prý napsal celý jeden spis na téma humoru (a tedy i smíchu); ale ten se bohužel nedochoval.
Nejsem si sice nijak jistý tím, do jaké míry by právě dost „sucharský“ Aristoteles mohl mít možnost oblast humoru projednávat tak, aby forma podání byla alespoň v zásadní shodě se samotným předmětem; nicméně právě jeho úvahy na téma „smysl nesmyslu“ by mohly být velice zajímavé, a v tomto ohledu je skutečně krajně politováníhodnou ztrátou pro lidstvo, že se právě tento Aristotelův spis nedochoval.
Jak by asi tento racionalisticky uvažující myslitel odůvodňoval potřebnost a hodnotu něčeho napohled tak nelogického, neracionálního jako je humor? Jistě; mohl by tuto potřebnost odůvodňovat v prvé řadě čistě psychologicky, jako dejme tomu moment odlehčení tíže života; taktéž psychosociologicky, jako pozitivní tmel mezi příslušníky dané komunity. Ale – přes to všechno se mi zdá, že tak velký myslitel by se nemohl vyhnout tomu, aby nejen bezprostřední smysl, ale i samotnou podstatu humoru vysvětloval, analyzoval také čistě metafyzicko-ontologicky.
Jaký to má – hlubší – smysl, když člověk vědomě a úmyslně naruší logiku věcí, a lineárně-logický sled věcí jaksi „vykolejí“, prostřednictvím humorné smyčky?
Jediné možné odůvodnění by tu mohlo být právě to, že samotná racionalistická logika se ukazuje být nedostatečná, aby mohla plně pokrýt všechny potřeby člověka, jeho mysli, jeho duše. Jinak řečeno: i onen „racionalistický suchar“ Aristoteles by zřejmě musel dospět k závěru, že lidská duše bytostně touží i po něčem jiném, po něčem více, nežli je pouhý logický racionalismus.
Jestli by Aristoteles dospěl k tomu – co se nám zde vyjevilo – že humor může být prostředkem ne-li k překonávání, pak přinejmenším ke zmírňování nám jinak nesnesitelných protikladů?… Těžko soudit. Hérakleitos – tento vlastní otec učení o protikladech – ovšem ve svém díle nezanechal sebemenší stopu po humoru. – I když kdo ví? Některé jeho sentence se vyznačovaly dost citelnou mírou (sžíravé) ironie; a ironie, to je – možná – počátek všeho humoru.
Těžko soudit; ale v každém případě je možno opravdu jenom litovat, že se nám toto Aristotelovo dílo nezachovalo.
Už asi nebudu psát, pane Poláčku. Nějak se necítím dobře a svět mě unavuje.
Ostatně, i tak tragická záležitost jako je ruská invaze na Ukrajinu nepostrádá určité až komické momenty. Nevím jestli jste to video také viděli: bylo to někdy snad už v první den invaze, po silnici na Ukrajině jede osobní automobil, ve kterém běží palubní kamera (pro neautomobilisty: tu si často pořizují řidiči pro případ nehody, aby byl k dispozici důkazní materiál o jejím průběhu). Náhle je na té silnici v dálce vidět stojící ruský obrněný transportér. Když ho onen automobil míjí, jeho řidič náhle zabrzdí, a s nenuceným tónem zavolá na ruské vojáky: „Tak co, malčiki, co se vám stalo?“ Oni bezradně odpovídají: „Došlo nám palivo!“ Na to on jim nabízí: „Vezmu vás na hák, a odtáhnu vás za hranice!“
Už samotná tato představa – jak malý osobní automobil táhne na laně ruské pancéřové vozidlo – je sama o sobě humorná. Ale celá scénka šla ještě dále. Řidič se jich pak zeptal: „A víte kam vlastně jedete?“ Oni přiznali, že o tom nemají vůbec ponětí. Na to on: „Na Kyjev!“ Poté odjel; ale jak se pak ukázalo, tím to všechno ještě stále neskončilo.
Tito ruští vojáci totiž ve své bezradnosti nevěděli nic jiného, než se obrátit na nejbližší ukrajinskou policejní stanici (!!), aby jim ukrajinští policisté v jejich nouzi pomohli. Zkrátka: oni v tu chvíli nejenže nevěděli kde vlastně jsou; ale oni ani vůbec nevěděli, že už je válka! Jenom proto se mohli takto bezelstně vydat do rukou orgánů nepřítele.
Zdálo by se to až neuvěřitelné; ale mezitím vypověděla celá řada ruských zajatců, že to tak skutečně bylo: že byli svými veliteli často obelháni, že ti jim řekl že jedou jenom na cvičení. A až v bojové linii se pak náhle dozvídali, že je válka…
Toto obelhávání vlastních vojáků je ostatně vlastně jenom opakováním toho, co my už známe ze sovětské okupace Československa v roce 1968; i tady sovětští vojáci často vůbec nevěděli ani, v které zemi vlastně jsou; a pokud ano, tak si mysleli že budou bojovat proti „kontrarevoluci“, anebo dokonce proti německému bundeswehru…
Ještě něco k otázce (nesnesitelných) protikladů: celá Hegelova dialektika nebyla prakticky o ničem jiném, nežli o sjednocování, o syntéze protikladů. Ovšem – i Hegel věděl že určitý typ protikladů není možno spojit, zharmonizovat v bezprostředně jsoucím (lidském) světě.
V souvislosti s antickými tragédiemi napsal, že hrdinové, polapeni do mocných střetů dějinně-metafyzických protikladů, hynou nebo ztrácejí rozum, protože nedokáží snést, unést tento obrovský náboj jejich protikladnosti. Vzápětí Hegel ovšem píše, že „z těchto jejich vnitřních bojů ovšem vzchází sama idea, očištěná od všech nánosů a partikularit předmětného světa.“
To znamená: k tomu „smíření protikladů“ podle Hegela dochází jenom v nadzemské, metafyzické rovině. Nová, nově se zrodivší „idea“ je výrazem tohoto smíření, syntézy, sjednocení. Ale obyčejný lidský smrtelník, ten musí ty boje, kterými se tato nová idea rodí a očišťuje, prožít a protrpět jako nesnesitelné, jako – v jeho vlastním životě – neřešitelné.
Tady se zase jednou ukazuje, že pro Hegela byla ze všeho nejdůležitější ona čistě metafyzická rovina; člověk sám měl pro něj jenom tu hodnotu, že byl vlastně jenom „materiálem“ pro dějinný rozvoj, pro dovršení této čisté – metafyzické – ideje.
KOLIK LET VĚZENÍ ZA PRAVDU?
Snad jste tu zprávu už také slyšeli. Ruská duma přijala (a to snad bez jakéhokoli hlasu proti!) zákon, který pod drastickými tresty zakazuje zveřejňovat zprávy, které by byly „urážkou ruských ozbrojených sil“. To znamená: když někdo třeba řekne nebo napíše, že ruská okupační vojska bombardují civilní objekty na Ukrajině – může za to dostat mnohaleté vězení!!
V českém filmu z šedesátých let „Bílá paní“, který – na pozadí jedné klasické legendy – ukazuje (vlastně taktéž neřešitelné) rozpory ohledně potřeby mluvit pravdu za podmínek totalitního režimu, hlavní postava (Vlastimil Brodský) přesvědčuje svou manželku (Vlasta Chramostová), že je přece mravní povinností člověka za všech okolností říkat pravdu. Ona mu poté poděšeně oponuje: „Pravdu?!… Za tu se přece dává i deset let!“
Ruská duma – ovšemže na příkaz Kremlu – nyní přímo uzákonila, že tomu tak skutečně má být; že za pravdu je vězení, a že povinností je lhát.
Kdyby celá záležitost nebyla tak tragická, bylo by v ní možno objevit snad až přímo groteskní momenty: současné putinovské Rusko čím dál tím více nabývá rysů čiré orientální despocie, kde to jediné co má platnost je naprostá podřízenost vůli absolutního vládce…
Tento svět nás unavuje, tíží vždy znovu a znovu, paní Hájková. Jde o to jestli my se tomu poddáme, anebo jestli naopak budeme vytvářet „ostrůvky pozitivní deviace“.
Ano, tento boj, tento zápas o lepší, lidštější svět je mnohdy velice únavný; ale – abych zase znovu využil moudrosti Jana Wericha, pro tentokrát parafrází jednoho jeho slavného výroku – „tento boj nikdy nemůžeme vyhrát; ale nikdy ho nesmíme vzdát“.
Však já svůj boj nevzdávám. pane Poláčku. I když chvílemi mě skutečně přemáhá únava a cítím se mizerně. Ono to pak zase přejde.
Když tak čtu titulky na internetu (např. Český lev se přebarvil do žlutomodré) a vidím záplavu těch ukrajinských vlaječek (i u svého syna), vzpomenu si matně na pana Ungera, který říkal o Češích, že se vždycky identifikují s někým úplně vzdáleným, namísto se svými vlastními spoluobčany a s lidmi, kteří jsou okolo nich. On měl v něčem pravdu. Mimochodem, škoda, že sčítání lidu už je za námi. Teď bych si s největší pravděpodobností napsala moravskou národnost místo české. Nějak to tak začínám cítit.
Paní Hájková, naprosto upřímně: i já mívám chvíle, kdy se mi zdá že to všechno stejně nemá cenu. Že se stejně nepodaří něčím pohnout. Že tento svět se valí někam, vůbec ani neví kam, a že většině lidí je to nakonec stejně jedno.
Ale jak sama říkáte, člověk se potom zase z této skepse přece jenom trochu probudí, a zjistí že to přece jenom nemůže nechat jenom tak. 😉 Právě proto že svět je tak lhostejný, nesmíme takovými být ještě i my.
————————-
Co se té – až euforické – solidarity s ukrajinskými uprchlíky týče: ano, opravdu to vypadá tak, že vždycky napřed musí přijít nějaká katastrofa, aby se lidé k sobě začali chovat solidárně.
Ovšem, to není nic nového, ani specificky českého. Myslím že jsem už jednou zmínil, jak jedna obyvatelka Londýna v době druhé světové války zjistila, že ji náhle začal na ulici zdravit nějaký muž, zřejmě z lepších vrstev, který ji doposud vždy přehlížel. Zkrátka – za válečné situace najednou zmizely stavovské rozdíly, všichni se cítili být součástí jedné společné pospolitosti.
No; jenže pak válka skončila, a onen muž ji pak zase začal přehlížet. A ona pak k tomu podotkla, že „my Angličané zřejmě máme vždycky zapotřebí nějakou válku, abychom s k sobě začali chovat jako rovný k rovnému…“
Solidarita je jistě dobrá a vítaná věc. Sama jsem přispěla na pomoc Ukrajině prostřednictvím Červeného kříže a Adry. Připínání vlaječek a symbolů mně ale připadá příliš zjednodušující. Kdesi jsem četla, že náhle vzniklá vzájemná pospolitost, bez nutnosti hledat, kdo vlastně jsme, je jedním ze znaku fašismu.
Ovšem také jsem četla, že někteří lidé prý fašismus tak trochu obdivují. Že podle nich existuje něco jako „dobrý fašismus“, který se liší od toho zlého fašismu.
To ve mně vzbuzuje znepokojení.
Ve mně vzbuzuje znepokojení, že někdo může hledat apriorně fašismus v lidské pospolitosti, aniž by zjištoval, co za takovou náhle vzniklou pospolitostí stojí.
Paní Zemanová, toto jsem četla ještě před vznikem otevřeného konfliktu na Ukrajině, takže ten text vlastně s ukrajinskými vlaječkami přímo nesouvisí. Já, bohužel, mám možná sklon vidět někdy souvislostí až příliš.
Onen autor psal, že fašismus podceňuje význam vědomí, myšlení a teorií vůbec. Vlastně upřednostňuje kolektivní duši namísto individuální.
Dav je také určitý druh (náhle vzniklé) pospolitosti.
Ty mé obavy nejspíš budou způsobeny sledováním Facebooku. Lepší by asi bylo ho nesledovat. 🙂
Říkal jste „žonglovat“, pane Poláčku?
„Finské dráhy posílí vlaky mezi Petrohradem a Helsinkami. Důvodem je extrémní poptávka ze strany Rusů, kteří se snaží utéct ze země.
‚Lidé odjíždějí natrvalo, což je vidět podle jejich zavazadel,‘ citovala Yle viceprezidenta finských drah Topiho Simolu.
Směrem do Petrohradu jezdí vlaky téměř prázdné. Linka je společným podnikem finských a ruských železnic.“
https://zdopravy.cz/finske-drahy-posili-vlaky-mezi-petrohradem-a-helsinkami-vlaky-jsou-z-ruska-preplnene-106701/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=710601&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&dop_req_id=u84KPxzVnIn-202203061804&dop_id=15678049
—————————
Aby se pak ve Finsku najednou neobjevili nějací zelení mužíci – jako onehdy na Krymu…
Je velmi málo pravděpodobné, že by finským úřadům uniklo, že příchozí mají v kufrech výzbroj a výstroj typickou pro ruské zelené mužíky.
Jestli Rusové, kteří teď nasedají v Petrohradu do vlaků směr Helsinki, požádají ve Finsku o povolení pobytu, budou se jejich žádosti posuzovat individuálně, a to na základě předchozí situace žadatele v Rusku. Ale asi všem pomůže fakt, že kdyby je Finové poslali zpátky, půjdou do basy.
To je přesně ono, pane Nusharte: tito Rusové zcela evidentně prchají před Putinem a jeho šílenstvím. Zcela otevřeně řečeno: kdybych byl Rus, pak bych také už dávno byl buďto ve vězení, anebo v emigraci…
Paní Hájková, zcela upřímně, já to fangličkářství také vůbec nemám rád. Neměl jsem ho rád nikdy, vždy mi to připadalo příliš okaté, jako příliš laciné gesto. Z toho důvodu jsem nikdy neměl rád například excesivní fangličkářství Američanů. Příliš z toho na mě dýchal americký nacionalismus.
V jednom z „emigrantských“ filmů režiséra Šafaříka je ukázána jedna česká emigrantská rodina ve Švýcarsku; která se usilovně snaží vzbudit dojem „dobrých Švýcarů“ tím, že každé ráno na zahraně vztyčovala – za doprovodu hymny – švýcarskou státní vlajku. Tato scéna byla opravdu naprosto výstižnou ukázkou toho, jak takovéto konání může být jenom aktem čirého pózérství.
V současné ukrajinské krizi: jistě, na jednu stranu je bezpochyby pozitivním činem, když lidé (respektive politikové) demonstrují solidaritu s lidem Ukrajiny; ale na straně druhé v mnohých případech je dost oprávněná otázka, jestli se nejedná jenom o deklarativní, konjunkturální akt v současné situaci.
Zrovna včera jsem se díval v televizi na nějaké osoby s ukrajinskou stužkou na klopě; a dospěl jsem k závěru, že já bych něco takového neudělal. Nechci to paušálně zavrhovat; ale mně osobně se skutečně naprosto příčí jakákoli vnějšková gesta. Kdo chce pomoci Ukrajincům, ať tak udělá reálným činem. Něco jiného je, když se uspořádá nějaká akce přímo na podporu Ukrajiny, tam jsou tyto symboly na místě; ale když si najednou tuto stužku připíná – přehnaně řečeno – každý metař, působí to ne zcela přesvědčivě. A tím méně pak, když si ji připne státní prezident, který dříve celá léta pěstoval velice družný vztah k ruskému vůdci. I když už dávno muselo být jasné, co on je zač.
Co se pak těch uvedených příznaků fašismu (náhle vzniklá vzájemná pospolitost, bez nutnosti hledat, kdo vlastně jsme) – tak ta je skutečně velice výstižná. (Což ovšem samo o sobě nijak neznamená, že současná pospolitost podporovatelů Ukrajiny by bez dalšího měla být fašistickým hnutím.)
Ale sám fašismus – ano, jeho podstatou je skutečně vytváření pouze povrchní pospolitosti, která nijak nejde do hloubky. A základními nástroji pro vytváření této povrchní pospolitosti je za prvé nacionalismus, a za druhé boj proti nějakému společnému nepříteli.
To jsou v zásadě obecně známé znaky fašismu; ale ten Vámi uvedený dodatek „bez nutnosti hledat, kdo vlastně jsme“ – ano, ten je opravdu velice výstižný, a snad nakonec ze všeho nejlépe vyjadřuje duchovní prázdnotu fašismu.
Protože to klasické fašistické „jsem příslušník našeho – privilegovaného, nadřazeného – národa“ – to skutečně nevyžaduje naprosto žádný akt hlubšího hledání či přemýšlení, je to jen výraz naprosto bezprostředního, plochého identitarismu.
Zrovna dnes je na BL možno přečíst si výpovědi na Ukrajině zajatých ruských důstojníků, kteří prohlédli zločinnost Putinovy agrese proti Ukrajině: https://blisty.cz/art/107292-v-ukrajinskem-zajeti-hovori-tri-vysoci-rusti-dustojnici.html A jeden z nich říká, na vysvětlenou proč se toho Rusové dopustili, respektive proč Putinovi jeho agresivní jednání umožnili: „Málo jsme mysleli vlastní hlavou.“
Jakýkoli fašismus, jakýkoli nacionalismus se nachází v přímém protikladu s myšlením, s tímto osobním „hledáním kdo vlastně jsme“. Každý fašismus (i nacionalismus) proto nesnáší myšlení; a lidi glajchšaltuje, vytvářením této ploché, prázdné stádní identity.
Paní Hájková, připojím ještě něco k tomu, že i mě se někdy zmocňují pocity marnosti: v určitém smyslu nejsilnější pocity frustrace prožívám ve střetu s politickou respektive světonázorovou levicí. Jak asi víte, od jistého času jsem se přidružil (ne jako člen, ale jako „registrovaný sympatizant“) ke straně Levice. Jenže – vlastně od prvního okamžiku s nimi vedu trvalé, tuhé a nesmiřitelné boje. Které se vyostřily právě v tuto chvíli, v souvislosti s ukrajinskou krizí.
Na jednu stranu to pro mě nebylo nijakým překvapením; bylo mi už předem jasné, že tam bude přinejmenším celá řada levičáckých fundamentalistů. A jestli něco nesnáším, pak je to právě fundamentalismus, dogmatismus jakéhokoli druhu.
Ale co pro mě bylo a je skutečně hlubokým zklamáním, to je naprostá nepřipravenost, respektive vůbec neochota v této komunitě přemýšlet o věcech alespoň trochu více do hloubky. Je to naprosto typický případ známého „uzavření se do vlastní bubliny“; oni mají v zásadě postoj „my jsme přece na levici, a proto máme vždycky pravdu!“ A tím pro ně celá záležitost končí, oni mají svá nedotknutelná, posvátná přesvědčení, svá dogmata, a nejsou schopni ani v nejmenším přiznat, že by na těchto dogmatech mohlo být něco nepravého, falešného.
A oni se pak ještě diví, že s tímto ideovým respektive ideologickým sektářstvím zůstávají jenom izolovanou sektou, že je nikdo nebere vážně.
Pane Poláčku, nedávno jsem v jedné diskusi četla takový názor, že přiznat vlastní omyl znamená prakticky totéž jako přijít o část svého já. Ono to prý bolí, a z toho důvodu lidé nechtějí své omyly přiznávat. Protože nechtějí zakoušet tu bolest.
Třeba je to problém i těch levičáků.
Přiznat si vlastní omyl pro mě znamená část svého těla uzdravit! Je samozřejmě dobré, když se tak děje vskutku dobrovolně a upřímně a když je to přijímáno s uznáním. Myslel jsem na to, když jsem sledoval prezidenta Zemana při slavnostním aktu ve Vladislavském sále Pražského hradu.
„Jestli Rusové požádají ve Finsku o povolení pobytu, budou se jejich žádosti posuzovat individuálně…“
Existují, paní Zemanová, dvě navzájem se vylučující protichůdná tvrzení:
1) Každý stát má právo rozhodovat o tom, koho pustí na své území.
2) Každý člověk má právo rozhodnout se, v které zemi bude žít.
Buď platí to první, nebo platí to druhé. Obojí současně ale platit nemůže.
Vědci ovšem (jak se píše v DR) „doporučují otevřít hranice“ [https://denikreferendum.cz/clanek/20932-vedci-doporucuji-otevrit-hranice], takže to první tvrzení je nehumánní a Rusové prostě mají právo rozhodnout se žít ve Finsku, když budou chtít. (Kdyby Stalin lépe znal lidská práva, mohl si tu válku proti Finsku ušetřit.)
Symbolická vnějšková gesta mohou být důležitá. Ruší se jimi část smutku, či zoufalství, překonává osamění a posiluje sounáležitost. Chodíme po ulicích a jen málokdy přitom s někým promluvíme. Zavedení řeči na „tu hrůzu“ nemusí být snadné a silně jí zasaženým (zvláště mělo-li by být častější) ani příjemné. Velké množství u nás žijících a pracujících Ukrajinců má samozřejmé právo svou vlajku a další národní symboly v čase napadení své vlasti veřejně vyvěšovat. Byli bychom chladně lhostejní a bezcitní, kdybychom je v tom nechali samotné. Tím spíše, jsme-li jim z minula co se týče zájmu a pozornosti něco dlužni. Myslím, že jsou díky naším vnějškovým projevům nyní rádi, v jaké zemi se nalézají.
Hlavně aby Finové nepodlehli xenofobii a otevřeli svá srdce ruským uprchlíkům.
Ostrá názorová polarizace, jež se (nejen v ČR) stala charakteristickým jevem, nás právem trápila. Cítili jsme, že nejde pouze o přirozený důsledek demokratických poměrů ani kapitalismem generovaných nerovností. Bylo čím dál zřejmější, že zákopová mentalita odráží ne toliko odcizení části veřejnosti, jež k tomu povzbuzována silně halasila, nýbrž že tu bylo zaděláváno na potenciální pátou kolonu.
Došlo-li nyní v důsledku nepokryté agrese Ruska vůči Ukrajině k cézuře, k projevům jednoty a solidarity, řekl bych, že bychom určitě měli být rádi. Dokonce dvakrát: protože je to dobré a protože to (aspoň v současné míře) není nadlouho.
Proč nyní v případě Ukrajiny a ukrajinských uprchlíků přišlo na projevy jednotící aktivity, účasti a podpory, když dříve, např. při vrcholící krizi v Sýrii u nás převládly nálady právě opačné, neochota pomáhat, lhostejnost, zatvrzelost, ba cynismus?
-Nemůžeme pominout faktor času. Ani marasmus neroste věčně. Vítězstvím volební koalice pěti začalo nové dějství. (Sám jsem žádnou z jejich stran nevolil, ale nyní se na vývoj dívám jinak, aktuálním prizmatem. V Německu jsem naopak vítězům přál a nyní jsem zklamán.)
-V ČR jsou Ukrajinci vskutku nepřehlédnutelní. Mnozí lidé s nimi pracují, nebo je zaměstnávají, leckdo s jejich pomocí modernizoval své bydlení, či je potkává v domě a v obchodech. (Oproti tomu zkušenost se Syřany byla nedostatečná.)
-S Moskvou máme traumatickou zkušenost z roku 1968 (a vlastně až do roku 1990). Vůči Ukrajině právě Rusko podniklo za našich životů bezprecedentní nepokrytý útok. (Oproti tomu na Blízkém východě je „stále něco“ a Syřané „se perou mezi sebou“.)
-Pozitivní vztah Čechů k Ukrajině plyne i z kouska společné (československé) minulosti. (Podkarpatská Rus v nás stále rezonuje.)
-Ukrajinci jsou Slované, v lecčem nám podobní a blízcí. (Oproti tomu Syřané byli jako muslimové spojováni s radikalizací a problémy.)
-Zatímco protiuprchlické nálady byly před několika lety u nás přiživovány zvenčí (aby došlo k rozkolu v EU), přípravu nynější agrese proti Ukrajině srovnatelná kampaň neprovázela (provázet nemohla).
-Převládne-li ve veřejnosti nějaký aktuální postoj, zasáhne také většinu méně vyhraněných lidí.
-V případě Ukrajiny měla podstatný pozitivní dopad politická jednota, jasný postoj vlády i opozice, dokonce prezidenta, a působivá angažovanost kulturních elit. Jako vlivné se ukázalo rovněž vážné, podrobné a nezavádějící mediální zpravodajství a publicistika. (V případě Sýrie byla situace samozřejmě naprosto jiná.)
V něčem bych souhlasil s paní Hájkovou (jestli jsem dobře rozuměl): „působivá angažovanost kulturních elit“ může působit inflaci proukrajinského postoje, protože pak už prostě úplně nevíte, co z té jednoty je upřímné a co je předstírané z toho důvodu, že se to teď takhle nosí.
Ale zkusme si, pane Horáku, představit jinou situaci: Co myslíte, že by se stalo se silnou českou solidaritou vůči ukrajinským uprchlíkům a také vůči humanismu, pokud by tu náhle začal být propagován humanistický postoj, že mezi (ukrajinskými a ruskými ekonomickými) migranty nesmíme dělat rozdíly a musíme je přijmout všechny?
Asi tak nějak, pane Nusharte. Může, i když nemusí, v tom být jakési farizejství, póza, vnějškové přidání se k tomu, co je teď právě „in“.
Pane Horáku, ani v římskokatolické církvi není veřejná zpověď. Takže přiznat si své chyby musí člověk především sám před sebou, což se má projevit v celém jeho jeho životě a ve vztahu k druhým. V tom je zárodek uzdravení.
Jistě je tu také touha člověka někam patřit. Ale společenství symbolů je povrchní společenství.
Ale mluvili jsme předtím s panem Poláčkem o levičácích. Miloš Zeman samozřejmě žádným levičákem není, ačkoli kdysi patřil k soc. dem. Pan Poláček měl zřejmě na mysli příslušníky Levice. Ti se jistě s Putinem nekamarádili ani ho neobdivovali. Mýlili se patrně „jen“ v tom, jak předpokládali, že Putin válku proti Ukrajině nerozpoutá. Podhodnotili, čeho je schopen. Ani já jsem do poslední chvíle nevěřila, že válku skutečně rozpoutá.
Pane Nusharte, už s tím předstíráním, že existuje cosi jako „humanistický“ postoj, který nutí státy nedělat administrativní rozdíl mezi uprchlíky a ostatními migranty, jděte do hajzlu.
Pokud byste hledal skutečně humanistický postoj, pak existuje tento: každý člověk, ať přijde kamkoli, má právo na takové zacházení, které neporušuje jeho lidskou důstojnost, a to bez ohledu na to, jestli má podle mezinárodních úmluv nárok na azyl.
Dodám, že Rus, kterému doma hrozí uvěznění za politické projevy a názory, má samozřejmě právo požádat ve Finsku /anebo v jiné demokratické zemi/ o povolení k pobytu. Pokud své důvody prokáže /stejně jako váleční uprchlíci z Ukrajiny a dalších zemí, anebo lidé, kteří jsou doma politicky pronásledovaní/ má šanci.
PŘIZNAT SI VLASTNÍ OMYL
To je skutečně velmi zajímavá protipozice: znamená akt přiznání vlastního omylu újmu, anebo ale zisk? Ztrátu vlastního já, anebo ale naopak jeho uzdravení, rozšíření?
Tato dichotomie je ale pouze zdánlivá; ve skutečnosti platí obojí, ale v různých ohledech. Anebo možná: v různých časových fázích.
Bezprostředně vzato skutečně doznání vlastního omylu (především pokud se jedná o zásadní, světonázorovou záležitost) představuje těžký otřes, ztrátu cti: doznávám tím, že jsem doposud hájil špatné pozice, že jsem se mýlil ve svých základních hodnotách a prioritách. To všechno skutečně těžce otřásá vlastním já, základním pocitem jistoty o správnosti vlastního jednání. Právě na to jsem sám musel myslet v posledních dnech, jmenovitě když vedu ty ostré názorové střety s členy Levice: nejde jen o to že máme různé názory, ale z jejich strany znovu a znovu zaznamenávám naprostou neschopnost, přesněji řečeno neochotu uznat a přiznat i ty nejpřesvědčivější argumenty. Je to opravdu jako mluvit k hluchým. (A přitom jsou mezi nimi i někteří vzdělaní, jinak velmi kultivovaní lidé.) Je to možno vysvětlit opravdu jenom tím, že je to opravdu zoufalý boj o udržení vlastní identity, tedy integrity, nenarušení vlastního já. Je to skutečně vlastně „boj o život“; a proto jsou tyto spory tak vyhrocené.
Především právě u těch lidí, kteří celá léta žijí v určité – ideové či ideologické – bublině, ti se neustále navzájem přesvědčují o tom, že jenom a jedině jejich názory jsou ty jedině pravé; až tato svá ideologická přesvědčení začnou pokládat za nezpochybnitelnou realitu.
Pro paní Hájkovou: ovšem se členy Levice teď nevedu spor o roli Ruska; v tomto ohledu mezi námi nejsou zásadní názorové rozdíly. (Musím ovšem přiznat že pro mě bylo docela pozitivním překvapením, že Levice okamžitě uspořádala demonstraci proti ruskému vpádu na Ukrajinu.) Celý spor počal ale tím, když tam někteří z nich začali dělat rovnítko mezi Ruskem a Spojenými státy respektive aliancí NATO – jako by měly naprosto bez rozdílu stejně tak agresivně-imperialistický charakter, jako by na ukrajinské krizi nesly naprosto stejný podíl jako putinovské Rusko. Právě tento doktrinální antiamerikanismus a antiNATOismus patří ovšem ke standardní ideologické výbavě radikální levice, a proto je okamžitě oheň na střeše když se jim připomene, že přece jenom není možné házet mechanicky do jednoho pytle v zásadě demokratický Západ a samoděržavné, imperiální Rusko. V tomto svém fundamentalistickém zaujetí pak používají zčásti i naprosto nesmyslné argumenty; například NATO kladou za vinu i akce, kterých se tato aliance vůbec nezúčastnila! (Musím přiznat, že i pro mě samotného bylo docela překvapením, když jsem v dané souvislosti zjistil, že v celé své historii NATO provedlo jeden jediný (!) zásah, který by bylo možno považovat za invazivní: totiž bombardování Bělehradu. Jehož účelem ovšem bylo ukončení teroristických akcí srbských vládních komand proti civilnímu obyvatelstvu kosovských Albánců.)
—————————-
Ve výše uvedeném smyslu je tedy doznání si vlastního omylu skutečně hlubokou újmou, ztrátou části vlastního já. Na straně druhé má ale naprostou pravdu i pan Horák: když dokážu vybojovat tento boj sám se sebou, když dokážu ustat ten prvotní moment studu za to že jsem se mýlil – pak se tím naopak vnitřně velmi obohatím, protože jsem tím do svého vnitřního světa (a tedy i do mého vlastního já) implementoval něco nového, něco co tu reálně je, a co je tedy pravdivé, ale co jsem předtím neznal, neměl, respektive jsem před tím zavíral oči.
Obohacuji se tu vlastně dvakrát: jednou oním novým obsahem, novou pravdou, které jsem předtím neměl; ale především tím obohacuji, respektive „uzdravuji“ mé vlastní já jako takové, právě tím že tímto aktem rozbíjím, překonávám jeho dosavadní uzavřenost, a činím ho vnímavým vůči všem dalším, novým aspektům života a pravdy.
Ovšem, pane Horáku, přece jenom bych dost váhal s tím, právě Miloše Zemana uvádět jako příklad takovéhoto poctivého doznání vlastního omylu. Nedíval jsem se sice na slavnost předávání státních cen (dost těžko bych snášel pohled na to, jak vedle skutečných národních hrdinů nejvyšší státní řády dostávají i prezidentovi patolízalové, respektive hvězdy plytké popkultury); ale když vyjdeme z hned prvního projevu Zemana po ruském útoku na Ukrajinu, on zde sice zdánlivě zcela otevřeně veřejně přiznal svůj omyl, ale když si onu scénu promítneme znovu, pak se ukáže, že Zeman zde fakticky nepřiznal nic jiného, nežli že se zmýlil ve svém odhadu „že Putin není šílenec“.
To samo o sobě není nic více, nežli přiznání čistě faktického omylu; a Zeman ovšem není psychiatr, takže je mu takovýto omyl snadno možné odpustit. Jenže – Zeman nijakým způsobem nezmínil a nepřiznal, že jeho omylem – a to sice naprosto zásadním – bylo jeho dlouholeté nadbíhání jak Putinovi, tak i čínským autokratickým vůdcům; a u Putina dokonce i poté, co tento anektoval Krym a rozpoutal separatistické boje na Donbasu! Právě tady Zeman už dávno mohl, a fakticky musel vědět, co je Putin zač, a jaké jsou jeho imperiální choutky; ale nic z toho mu (Zemanovi) nebránilo v tom, aby s Putinem i nadále pěstoval „družbu“.
Jedině a teprve tehdy, když by Zeman i v tomto ohledu veřejně doznal – ne pouze jakýsi „omyl“, nýbrž své naprosté selhání, teprve poté by bylo možno mu uvěřit, že svůj obrat myslí opravdu upřímně a čestně. Takto učinil obrat pouze politický; ale nikoli mravní.
Pane Nusharte, zase vytváříte naprosto falešnou dichotomii. Ve skutečnosti platí obojí: každý člověk se může – samozřejmě! – naprosto svobodně rozhodnout, ve které zemi c h c e žít; ovšem ne každý stát je povinen mu toto jeho přání splnit. (S výjimkou jeho státu vlastního.)
Co se té otázky týče, proč je tak dramatický rozdíl mezi solidaritou vůči uprchlíkům z Ukrajiny a nesolidaritou (nejen u nás) vůči uprchlíkům ze Sýrie, pak ve hře budou dost možná všechny aspekty které vyjmenoval pan Horák; nicméně za rozhodující příčinu bych přece jenom považoval společně sdílený osud. Za prvé je tu přece jenom teritoriální blízkost; ale především je to společný osud ve vztahu k imperiálním choutkám ruské říše.
Rok 1968: ano, ten u nás bezpochyby vykonává veliký vliv; ale na straně druhé to se netýká Poláků, a ti se ukrajinským uprchlíkům otevřeli v až neuvěřitelné míře (a to přesto že historicky mají s Ukrajinci nemálo třecích ploch!). Příbuznost jazyková: může také hrát určitou roli, ale domnívám se že stejné sympatie vůči Ukrajincům pociťují i Maďaři, ačkoliv tady o nějaké jazykové či jiné příbuznosti nemůže být ani řeč. (Je ovšem fakt že maďarský předseda vlády už začíná vybočovat z původní jednotné fronty proti ruské agresi; oznámil že Maďarsko už neumožní žádné transporty zbraní na pomoc ukrajinské armádě přes maďarské území. To samo ovšem nemusí nic vypovídat o tom, jaký vztah k uprchlíkům mají obyčejní Maďaři.)
Ještě jednou tedy: domnívám se že k tomuto zlomu v přístupu k uprchlíkům u obyvatel východní Evropy vedlo skutečně vědomí, že ruskou rozpínavostí jsme ohroženi nakonec i my všichni. A za druhé, jsou to také ty televizní záběry ze zničených měst a zabíjených civilistů; to všechno bylo sice v Sýrii také (a ještě nesrovnatelně horší), ale to přece jenom bylo „kdesi daleko“, a nás se to bezprostředně nedotýkalo.
Jen tak pro zajímavost: v jedné televizní reportáži nějaký činovník – aby zdůraznil jak málo je nám vzdálený konflikt na Ukrajině – uvedl, že například z Ostravy do Karlových Varů je delší vzdálenost, nežli z Ostravy k hranicím Ukrajiny…
—————————
Mimochodem, pane Horáku, směl bych se zeptat, v čem Vás zklamala německá – vítězná – vládní koalice?
Co se té české týče, tady prožívám podobné pocity jako Vy: neměl jsem vůči ní žádná mimořádná očekávání, ale je nutno uznat, že v současné krizové situaci si vede obdivuhodně, a je nutno jejím členům vyslovit naprosté uznání.
Jedna aktuální zpráva: podle vyjádření Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z Ukrajiny uprchly už 2 milióny (!) jejích obyvatel.
Přitom: naprostá většina z nich jsou ženy a děti. Zkusme si teď představit, co by se stalo kdyby tento uprchlický proud pokračoval i nadále, a Rusko Ukrajinu ovládlo natrvalo, takže by se uprchlíci většinou nemohli/nechtěli vrátit: Ukrajina by se vlastně stala zemí bez žen a bez dětí!! To je naprosto děsivá, apokalyptická představa.
Panu Poláčkovi
K mému tvrzení o neslučitelnosti dvou uvedených výroků a Vašemu tvrzení o jejich slučitelnosti:
Můj 2)
„Každý člověk má právo rozhodnout se, ve které zemi bude žít.“
Váš 2)
„Každý člověk se může rozhodnout, ve které zemi c h c e žít; ovšem ne každý stát je povinen mu toto jeho přání splnit.“
Můj (původní) 1)
„Každý stát má právo rozhodovat o tom, koho pustí na své území.“
Můj (nový – jakožto ironická reakce na Váš způsob argumentace) 1)
Každý stát se může rozhodnout, koho c h c e pustit na své území; ovšem ne každý člověk je povinen mu toto jeho přání splnit.
Aby tedy byly výroky slučitelné, můžeme je, pane Poláčku, poupravit nejen tím Vaším způsobem, ale i způsobem mým.
Takže ještě jednou, pane Poláčku:
1)Každý člověk má právo rozhodnout se, ve které zemi bude žít.
2) Každý stát se může rozhodnout, koho c h c e pustit na své území; ovšem ne každý člověk je povinen mu toto jeho přání splnit.
Abychom to tedy shrnuli: Každý člověk i každý stát má právo rozhodnout se, ovšem zdaleka ne každému rozhodnutí musí být vyhověno.
Paní Zemanová, tohle je slušný web a diskutují zde rozumní lidé, kteří se dovedou ovládat. Nezavádějte tu laskavě žádné kolaříkovské vulgarity. Máte ještě docela štěstí, že tenhle web má doménu EU, jinak by nám ho CZ.NIC taky zablokovalo:-(.
Jednoduché vysvětlení – co vedlo ke „zlomu“ v přístupu k uprchlíkům u obyvatel východní Evropy:
„Vidíme, že přicházejí skuteční uprchlíci, převážně matky s dětmi a staří lidé, zatímco zdatní Ukrajinci naopak jdou z Česka domů bojovat. Nevalí se sem zástupy namakaných dvacátníků mávajících mobily, kteří zanechali svoje ženy a děti doma ve válce, pokud vskutku z válečné oblasti přicházeli. Což obvykle nebylo, jelikož válek je naštěstí jak šafránu a ta ukrajinská je zrůdná anomálie, svého druhu unikum v první pětině jednadvacátého století. Od Ukrajinců nehrozí, že tu založí no-go zóny a že před synagogami kvůli nim budou muset vartovat ozbrojení policisté. Takže vlnu akceptujeme v klidu, stejně jako před lety uprchlíky z války v Jugoslávii.“
https://neviditelnypes.lidovky.cz/cirkus/jednoduche-vysvetleni.A220307_211740_p_cirkus_nef
Jestě bych dodal: nejen před synagogami, ale i před muničními sklady…
TROJÍ DOPLNĚNÍ
1.
Samozřejmě, že si uvědomuji, že leckteré přehodnocení vlastních názorů a východisek je bolestné a obtížné. To, co dokáže většinou bez újmy dítě, stěží nepoznamená stárnoucího člověka. Většina lidí své názory (svůj světonázor) jednou dvakrát za život transformuje. Často jde o postupný proces, kterého si člověk nemusí být dlouho ani vědom. Někdy ovšem po těžké krizi přichází katarze, občas i potřeba něčeho jako coming out.
Myslím nyní nejen na Ukrajince, ale občas i na Rusy. Možná, že desítky milionů z nich stojí teď před takovou těžkou výzvou: Aspoň vnitřně se rozejít s politikou vlastní země, jež se jim zdála směřovat k obnově, jako se zvrhlostí. Většina to asi nedokáže, nebo jen zčásti. Případný zdar může ovšem přinést úlevu a osvobození.
2.
Nestal jsem se žádným stoupencem prezidenta Zemana. Nemám však ve zvyku chtít víc a víc. Nečekal jsem ani tolik, co on nyní dokázal. Jeho politické zhodnocení jistě netřeba měnit z gruntu, ale jak se říká „konec dobrý, všechno dobré“. Nepovažuji za úplně rozhodující, nakolik je prezidentovo „obrácení“ výsledkem osobního prozření, politické úvahy nebo třeba pocitu dotčenosti.
Formulace mé glosy výše vycházela z mého pocitu ze Zemanova vystoupení ve Vladislavském sále. Zdál se mi spokojený, uvolněný a v lepší kondici.
3.
Od nové německé vlády, nezatížené letitým jednáním s Putinem, jsem očekával principiálnější politiku, aspirující na určující roli v Evropě. O. Scholz a A. Baerbocková stále nevystupují jako protagonisté snahy o maximální izolaci Ruska.
Pane Nusharte, mýlíte se: mnohým Čecháčkům už otrnulo, a už také vyrukovali s tím, proč prý pomáhat „Ukrajincům s drahými mobily v rukou…“
A ještě jedna zajímavůstka v souvislosti se současnou uprchlickou krizí: polští představitelé prohlásili, že Polsko samo nebude schopno pojmout celý nápor uprchlíků; a nastolilo požadavek že tento problém bude nutno řešit na celoevropské úrovni. Jinak řečeno: že část uprchlíků kteří jsou teď v Polsku bude muset být přerozděleno i do jiných zemí.
Tak to je opravdu zajímavé: když západní země přijaly uprchlíky ze Sýrie (z toho jenom samotné Německo celé milióny!), a když žádaly po svých východoevropských partnerech, aby alespoň malou část z nich přijali na své území, tak to byl okamžitě oheň na střeše. (Jedni z nejhlasitějších odpíračů evropské solidarity byli právě Poláci.) No – a když teď to jsou Poláci, kdo se musejí vypořádávat s uprchlickým problémem, pak najednou v sobě objeví panevropskou solidaritu!!
Pane Horáku, od německé politiky je sotva možné očekávat více, nežli kolik jí je objektivně možno učinit.
Já bych si sice od německé vlády také přál rozhodnější postoj vůči Rusku a Putinovi; ale tady je přece jenom nutné vzít v úvahu několik okolností, které možnosti německé politiky především směrem k Rusku velice limitují:
1. Při pohledu zvenčí se to asi nemusí jevit tak palčivé, ale Německo má jmenovitě ve válečných záležitostech stále ještě velmi svázané ruce svou minulostí, to jest svými činy za druhé světové války. Stále nad ním stojí stín fašismu, kterýžto „argument“ proti nim vždy může být použit. A jak řečeno jmenovitě ve vztahu k Rusku by jakýkoli tvrdý postoj či akt mohl být druhou stranou okamžitě zneužit k propagandě typu: „Podívejte se, ti němečtí fašisté už na nás zase útočí!“ Bylo by to sice naprosto neodůvodněné a podlé; ale nedá se nic, tato zátěž nad německou (Ost)politikou stále leží.
2. Olaf Scholz byl ve svém mládí mírovým aktivistou, odmítl vojenskou službu, namísto toho příslušnou dobu odsloužil v domově důchodců. Baerbocková – je členkou strany Zelených, a tato strana jako taková se do značné míry zrodila právě z protiválečného hnutí. Nějakou (studeno)válečnickou rétoriku od ní tedy také není možno očekávat, respektive by si jí ve své straně vůbec nemohla dovolit.
Za těchto okolností to byl až neuvěřitelný obrat, když Scholz – po určitém váhání – přece jenom dal souhlas s přímými dodávkami zbraní do Ukrajiny; v naprostém rozporu s dosavadní německou doktrínou, zakazující dodávky zbraní do krizových oblastí. Navíc ten samý pacifista Scholz nechal německý vojenský rozpočet skokově navýšit o celý 100 miliard (!) euro; to je skutečně obrovská částka. (Zrovna dneska jsem četl v Právu, že už se mu proto začalo říkat „válečný kancléř“.)
Co se ekonomických sankcí týče: tady je nutno si uvědomit, že Německo 55 procent své potřeby topného plynu odebírá z Ruska; kdyby tedy souhlasilo s naprostou – finanční a ekonomickou – izolací Ruska, pak by to mělo nevyhnutelně drastické důsledky nejen pro německé hospodářství, ale i pro vytápění budov. Tedy obytných domů. – Mimochodem, česká spotřeba plynu je dokonce z 90 procent kryta ruskými zdroji!
Takže ono to s těmi ekonomickými (a jinými) sankcemi opravdu není tak zcela jednoduché. Na straně druhé EU oznámila záměr už do konce roku svou závislost na ruském plynu snížit o celé dvě třetiny! To je až neuvěřitelně ambiciózní plán, který bude stát obrovské částky peněz; ale Rusko tím pak bude opravdu velice citelně přitlačeno ke zdi. Tyto sankce sice budou působit až ve střednědobém horizontu, ale pro ruskou ekonomiku budou znamenat obrovské zatížení, ne-li vyslovený kolaps.
„Od Ukrajinců nehrozí, že tu založí no-go zóny“ – a co ukrajinská mafie, pane Nusharte, z té nemáte strach? Ta přece představuje zcela reálné nebezpečí; a tak bychom s pohledem na toto nebezpečí snad přece jenom do země neměli pustit ani jednoho jediného Ukrajince?!…
Ano, teď sem sice přichází relativně malé množství ukrajinských mužů; ale kdoví, co všechno nám jednou může vyrůst z těch napohled tak nevinných ukrajinských malých chlapců, kteří už začínají zaplavovat celou tu naší krásnou českou zemi…
„Vyrukovali s tím, proč prý pomáhat…“
Pane Poláčku, takové šplechty (a reakce na ně) přijdou vždy, dá se to využít třeba v prezidentské volební kampani, rozfoukávání tohoto sporu pak také dokáže velmi efektivně vnášet do společnosti nepřátelství (to už je v praxi odzkoušené), takže zkuste hádat, kdo by na tom vzájemném znepřátelení a vnesení rozkolu do společnosti asi tak mohl mít zájem.
V tomto „budování rozkolu“ je tedy ta situace stejná jako před pár lety. Liší se ale v tom, že „humanisté“ zatím naštěstí nepožadují respektování velkoruské mentality (jako přínosu pro rozmanitou multikulturní společnost) a nenálepkují ty, kteří by případně kritizovali zabírání míst pro ukrajinské uprchlíky ruskou ekonomickou migrací; nenálepkují je zatím jako údajné xenofoby, nácky a rasisty. V tom je ta situace zatím lepší.
„… respektování velkoruské mentality jako „přínosu“ pro multikulturní společnost…“ (Ten „přínos“ má být samozřejmě v uvozovkách.)
„DOBRÝ FAŠISMUS“
Já se ještě vrátím k tomu „dobrému fašismu“, jak ho zmínila paní Hájková. A musím potvrdit: jakkoli se to – po všech historických zkušenostech s hrůzami především německého fašismu – může zdát nemožné a nemyslitelné, podle všeho i něco takového jako „dobrý fašismus“ skutečně existovalo.
Mě vždycky fascinovala otázka, co to vlastně bylo, čím fašistické/nacistické hnutí vykonávalo tak obrovský vliv na masy. Jistě, Hitler měl jedinečné charisma, Mussolini měl charisma, Goebbels byl až geniálně nadaný řečník; ale to všechno nemůže ještě vysvětlit celou tu fascinaci, kterou fašismus dokázal na tolik lidí vykonávat. A to i na ty, kteří byli členy středostavovské společnosti, nebo dokonce i vyšších vrstev, tedy vzdělaných lidí zvyklých myslet racionálně. Muselo tady být přítomno něco, co mělo obrovskou přitažlivou sílu.
Já tady nechci dopodrobna rozebírat všechny aspekty, všechny příčiny rozmachu fašistického hnutí (byla jich dozajista celá řada); chci se soustředit na jeden určitý moment.
Klíčovým zážitkem v tomto ohledu pro mě byla četba úryvků z deníku jedné německé ženy – členky nacistické NSDAP. Samozřejmě, v tomto kontextu nás spontánně napadne jediné: aha, nacistka! Jenže, jak se ukáže, celá záležitost byla mnohem složitější.
Především je nutno podotknout: jednalo se skutečně o záznamy z jejího deníku; ten vydala až po její smrti její dcera. Ta žena tedy žádný důvod tu cokoli předstírat, ohledně svých tehdejších názorů a pocitů. Povoláním to byla, pokud si dobře vzpomínám, učitelka.
Co je naprosto klíčové: ona sice až do konce války zůstala členkou NSDAP; ale fakticky se se stranou, nebo přesněji řečeno s partajními kádry, už dávno rozešla. Podle jejího přesvědčení strana svým pozdějším vývojem zcela opustila a zradila své původní ideály. A toto své mínění zřejmě také dávala dost najevo; kromě jiného je v jejích záznamech poznámka, že její straničtí nadřízení jí pak atestovali „nedostatečné nacionálně socialistické smýšlení“.
V čem viděla tuto zradu původních ideálů? – Ona vzpomínala, že ve svých počátcích nacistické hnutí bylo především zážitkem pospolitosti; pořádaly se prázdninové tábory pro děti, vařila se společná jídla, byla podpora chudších členů, byly pěvecké kroužky, a tak dále a tak dále. Zatímco později se všechno zpolitizovalo, a na místo této přirozené mezilidské vzájemnosti nastoupil vojenský dril, ideologie německé výlučnosti a nenávisti vůči jiným národům a rasám.
Vraťme se ale k tomu počátku: v každém případě skutečně souhlasí, že všechna fašistická hnutí jsou založena na principu pospolitosti. Samozřejmě dnes už víme, že tato pospolitost nakonec vždy končí právě v oněch negativních formách, v pocitu vlastní kolektivní, národní či rasové nadřazenosti; ale ve své původní formě a podobě tuto pospolitost, tuto vzájemnost, solidaritu skutečně mnozí mohli prožívat a cítit jako „dobrý fašismus“.
Ale přesto, ani tento v zásadě poctivě míněný „dobrý fašismus“ není možno exkulpovat beze zbytku; stále tu jako vina stojí za prvé to, co prohlásil onen zajatý ruský důstojník: „nemysleli jsme vlastní hlavou“; a za druhé to co napsala paní Hájková, že tu absentovalo ono „hledání toho co jsem“. Toto vlastní myšlení, toto vlastní hledání pravého já, pravého žití tu bylo až příliš snadno vytěsněno tím hřejivým, nijak kriticky nepřezkoumaným pocitem pospolitosti, nežli aby bylo možno jen tak bez dalšího uznat, že oni to tehdy „přece mysleli dobře“. A že „až později se to všechno zvrtlo“. Fašistické a nacistické hnutí byly už ve svých počátcích až příliš militantní, nežli aby nebylo možno už tehdy rozpoznat, kam to všechno jednou povede.
Já vás, pane Nusharte, za vaše bláboly o „humanismu“ a „humanistech“ pošlu do hajzlu kdykoli znovu, i když hrozí, že tím jedním slovem raním některé útlocitné diskutéry.
Ale snad jich většina uzná, že forma protestu není tak podstatná jako sprostý obsah, na který míří.
No, co se dá dělat, paní Zemanová, když pošlete, tak pošlete. Omlouvám se, že jsem Vás rozčílil a řekl něco, s čím nesouhlasíte. Vynasnažím se, abych se Vás jakožto bezbranné ženy v budoucnu už ničím nedotkl a budu s Vámi nadále mluvit jen tak, abyste se vším, co řeknu, mohla už bez problémů vždy souhlasit. Je mi velmi líto, že jsem Vás svým troufalým názorem vyvedl z duševní rovnováhy a slibuji, že se to víckrát nestane.
(S Kolaříkem to taky není snadný a taky se mu nesmí odporovat.)
Pane Nusharte, nevím, ale Vy přece většinou neodporujete. Je to něco trochu jiného..
„Každý člověk, ať přijde kamkoli, má právo na takové zacházení, které neporušuje jeho lidskou důstojnost, a to bez ohledu na to, jestli má podle mezinárodních úmluv nárok na azyl.“
No, hlavně, aby s těmi Rusy, co přišli na Ukrajinu (a co tam třeba z vlastní vůle ani přijít nechtěli), bylo zacházeno tak, aby to neporušovalo jejich lidskou důstojnost. Je zastřelení porušením lidské důstojnosti? Protože kdyby bylo, nemohli by po nich Ukrajinci střílet, aby neporušili jejich důstojnost.
Ano, pane Horáku, někdy se cítím vůči vzájemnému neporozumění bezmocný. Každý z nás to neporozumění ale může vnímat jen ze svého úhlu pohledu, z té své strany. Kritické myšlení je iluze, nikdo z nás není čistě racionální (čistě racionální člověk by byl psychopat), všichni podléháme emocím (a podvědomým touhám) a v té chvíli, kdy jim podléháme, si to většinou neuvědomujeme. To, že se jako lidé nedokážeme navzájem pochopit, je prostě fakt, nedá se s tím nic dělat – snad jen nepovažovat člověka s odlišným názorem za nepřítele – akceptovat ho jako člověka. Tím vzrůstá i ta šance na vzájemné pochopení. Když ale někdy z toho hlediska vzájemného pochopení jako cíle diskuse nevidím už smysl v „rozumné argumentaci“, zkouším to „přes emoce“ s argumentací absurdní… Uznávám, že každému to nemusí být po chuti.
Nepochopeni však zůstáváme všichni. A spolehlivou cestou k nepochopení je přisuzování zlé vůle nebo hlouposti našim oponentům… Nikdo se tomu nemůžeme vyhnout.
Když pan Poláček zakládal tento web, domníval jsem se, že lidé s dobrou vůlí, kteří se tu sešli, si prostě v té diskusi nakonec musí porozumět a navzájem se pochopit (pochopení není shoda – tu jsem neočekával). Teď se mi ale zdá, že i lidé s dobrou vůlí se tomu vzájemnému pochopení vlastně jaksi podvědomě brání… (v to pochopitelně zahrnuji i sám sebe).
Ano, pane Poláčku, takhle to je. Německo se po porážce ve 2. světové válce skutečně dalo mírovou cestou a stálo ho úsilí přesvědčit o tom sousedy i celou Evropu. Právě tak platí, že svět je dnes ekonomicky silně provázán, takže nejen Německo je závislé na dovozu surovin ze země, která nově vsadila na vojenskou agresi a revanš. Do třetice pak, politici rudo-zelené koalice vyrůstali spíše na zkušenosti, řekněme, ze Sevesa a Comisa, než na obavě ze sovětského (či ruského) nebezpečí.
No, co to ale znamená? Jde o danost nepřekonatelnou, takže případné upřednostnění zájmu Ruska, dejme tomu, na „zřízení“ neširokého koridoru do oddělené Kaliningradské oblasti přes Lotyšsko a Litvu před „pacifikací a denacifikací“ Ukrajiny by na ní nic nezměnilo? Kdyby nešlo o Kyjev, ale o Varšavu, stále nic? No pak si nehrajme na to …NATO.
Pokud však platí: to by byla ovšem jiná, Ukrajina přece není členem aliance? Pak je třeba říci jasně, že váží pro nás příliš málo tahle země větší než Francie, než abychom učinili k čemu musíme být a jsme připraveni a odhodláni. Otázka je, zda nám to budou příslušní lidé věřit?
V případě, že Ukrajina bude donucena přistoupit na nějakou kapitulantskou dohodu, jak dlouho bude držet (výše charakterizovaný) Západ (či jeho umírněná část) Rusko sankcemi „out“ a „down“?
Ztratil tedy Putin smysl pro realitu, nebo právě naopak?
Bude Putin na „stará kolena“ Rusy zatracován, nebo oslavován? Nebylo by kouskem zastrašení, přechytračení a rozklížení „změkčilého“ Západu kouskem velikána, když členské státy toho jejich NATO mají 6x víc obyvatel než Rusko a podstatně vícekrát větší ekonomiku?
„Rusové jsou mistři světa v utrpení,“ řekl nedávno Petr Pithart.
„Když mají na výběr mezi pravdou a vlastí, vždycky dají za pravdu vlasti.“ (Čaadajev v 19. století) Tahle kolektivní charakteristika zní jako kolektivní vina (čili jako předsudek).
Čili na „stará kolena“ bude Putin Rusy oslavován, pane Horáku. Dovedu si představit, že by byl zbytkem Rusů oslavován i po „vítězné“ atomové válce.
K tomu, co napsal pan Nushart o pochopení.
Četla jsem, že když se člověk setkává jen s lidmi stejně smýšlejícími, tak neroste. Nechápe, že lze svět vidět i jinak.
Na tom jistě něco je.
Zároveň však člověk potřebuje kolem sebe i lidi stejně smýšlející, kteří ho chápou a tím jaksi podporují. Protože setkávat se s těmi jinými je do značné míry utrpení.
Dnes však často nenajdete stejně smýšlející ani v rodině. A kdyby i ano, tak rodina člověku v tomto směru většinou nestačí. Člověk potřebuje trochu širší okruh.
Paní Zemanová, říká se že opakovaný vtip přestává být vtipem. Je nutno soudit, že to samé bude analogicky platit i v případě užívání neortodoxních slovních obratů. Co v prvním případě může znít – jakožto pochopitelná reakce na trvalé insistování pana Nusharta ohledně určitých témat spojených s problematikou migrace – šarmantně, to už při druhém opakování ztrácí tento půvab spontaneity, a nebezpečně sklouzává do rovin osobních ataků.
Paní Zemanová, mám právě za sebou několik dní velice tvrdých názorových sporů a konfliktů na diskusním fóru strany Levice. V jejichž důsledku jsem právě dnešním dnem komunitu diskutérů Levice definitivně opustil. Došlo ke skutečně vyhroceným střetům, a dokonce i s jedním velice kultivovaným pánem jsme si nakonec „šli po krku“. Ale – jak konstatoval jeden z účastníků – dokonce i za této situace nedošlo ke vzájemným invektivám; na rozdíl od prakticky všech jiných diskusních fór, diskutujících o ožehavých politických tématech. A bylo by skutečně škoda, kdyby i naše diskusní fórum mělo sklouznout na úroveň „těch druhých“. Jistě, názory jiných lidí nám mohou být (a velmi často také bývají) nepříjemné až nesnesitelné; nicméně právě v takovýchto situacích je vyžadována naše schopnost sebeovládání, jakož i schopnost naznačit uměřeným způsobem tomu druhému, co si o něm myslíme.
„Když ale někdy z toho hlediska vzájemného pochopení jako cíle diskuse nevidím už smysl v „rozumné argumentaci“, zkouším to „přes emoce“ s argumentací absurdní“ – pane Nusharte, klíčový problém je ten, že Vy svým způsobem diskutování velice nápadně připomínáte svého času jistého římského senátora, který každý svou řeč končil – zcela bez ohledu na smysluplnost či nesmyslnost kontextu – slovy: „A nadto se domnívám, že Kartágo musí být zničeno!“
A u Vás je tomu tak, že ať se v diskusi jedná o cokoli, Vy vždy prohlásíte: „A nadto se domnívám, že jakákoli migrace musí být zakázána!“
Pak se ovšem sotva můžete divit, že tyto neustálé údery tím samým tématem jiným účastníkům diskuse mohou už dost akutně lézt krkem.
Pane Horáku, musím přiznat že mi pořád není tak docela jasné, jaké činy či postoje byste vlastně od současné německé vlády očekával. Vyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou? – Toho se neodváží nikdo, včetně Američanů, protože riziko že šílený Putin pak odpoví nasazením jaderných zbraní je považováno za příliš vysoké. (Já osobně se domnívám že ve skutečnosti tomu tak není, že Putin jenom blufuje; ale můj názor tu nehraje roli, já nemám odpovědnost za tuto planetu, a proto si mohu dovolit i radikálnější postoje.) Vyhlásit totální ekonomické a finanční embargo vůči Rusku? – To by vedlo k naprostému rozvratu německé ekonomiky; a ve svém důsledku k tomu, že by se ochota německého obyvatelstva snášet důsledky sankcí dramaticky snížila.
Snad máte na mysli to, že by němečtí představitelé vůči ruské agresi měli čistě verbálně vystupovat rozhodněji; na tom samozřejmě něco je, ale je nutno si uvědomit že Scholz je sociální demokrat, a ti jsou většinou „softer“, měkčí ve svých postojích, nežli činitelé pravicoví respektive konzervativní, kteří mají ze své podstaty většinou tvrdší naturel.
„Četla jsem, že když se člověk setkává jen s lidmi stejně smýšlejícími, tak neroste“ – paní Hájková, právě tohle jsem dnes jako jejich zásadní vadu vyčetl členům strany Levice. Vytkl jsem jim že oni se uzavřeli jenom do své vlastní názorové bubliny, a že nejsou ani v nejmenším ochotni a schopni kritického přezkoumání jejich ideových respektive ideologických pozic. Zatímco já, který se o toto kritické přezkoumávání snažil, jsem se tam od počátku stal cílem neustálých ataků především ze strany tamější (ultra)ortodoxní frakce.
A pak jsem jim ještě napsal, že až si zase někdy budou lámat hlavu nad tím, proč zůstávají stranou zájmu veřejnosti, proč jim nikdo nedává své hlasy, proč se o ně nikdo nezajímá – že by snad přece jenom mohlo stát za to zamyslet se nad tím, jestli příčinou toho všeho nebude právě jejich zapouzdření se v jejich vlastní názorové bublině.
Toto nezlomné přesvědčení o nezpochybnitelnosti své vlastní pravdy – to je opravdu naprosto zničující, jak intelektuálně tak ohledně kvality celé osobnosti vůbec. Vlastně by právě tato názorová zapouzdřenost musela být zařazena do katalogu základních hříchů. Je opravdu jen málo co jiného, co tak fatálně rozvrací nejen možnost společnosti dosáhnout obecného konsensu, ale i vůbec individuální schopnost člověka k osobnímu rozvoji, k osobnímu růstu.
Už jsem si vícekrát říkal, že tohle by se vlastně muselo dětem vštěpovat už od raného dětství, a cíleně to učit a cvičit ve školách: tuto základní schopnost respektive připravenost zpochybnit svůj vlastní názor, a dokázat se podívat na celou věc i ze strany druhé.
Co se pak toho týče, že „dnes se nenajdou stejně smýšlející ani v rodině“ – to ovšem není nijaké novum, například když se na americké politické scéně objevil Donald Trump, pak i to vedlo v mnohých amerických rodinách k názorovým rozvratům, kdy někteří ho nenáviděli, a jiní vynášeli.
A už John Steinbeck ve svých „Toulkách s Charleym“ líčil, jak – když se někdy společně sešla jejich zřejmě značně rozvětvená rodina – tak že si na počátku vždy dali předsevzetí, že nebudou vést žádné spory o politice, že „jsme přece jedna milující rodina“. A výsledek? – Už za chvíli vzduchem létaly rozhořčené výkřiky „Johnson je…“, „Kennedy je…“
A v dřívějších, „idylických“ dobách našich předků? Když se třeba v jedné rodině vyskytli jak přívrženci katolicismu, tak přívrženci husitství?… To pak už šlo rovnou o život.
Vlastně to naprosto přesně vystihl Karel Kryl v jednom ze svém songu (tuším že v „Rakovině“), když zpíval: „Syn otce nenáviděl, bratr bratru škodil…“
Jedna moje sestřenice říkala, že ona se o politiku nezajímá, protože ta rozděluje lidi. Na tom samozřejmě mnoho je; ale na straně druhé je sotva možné aby každý takto zcela ignoroval všechny světonázorové střety, to by pak znamenalo naprostou rezignaci na občanskou společnost.
Je to všechno opravdu začarovaný kruh, a sotva je možné z něj najít nějaký rozumný východ.
„Vy vždy prohlásíte: ‚A nadto se domnívám, že jakákoli migrace musí být zakázána!‘“
————–
Pane Poláčku, to prostě není pravda. Například bezvýhradně podporuji přijetí ukrajinských uprchlíků, chcete-li, tak tedy jejich migraci k nám. A jsem velmi proti tomu, aby se tato uprchlická vlna stala podnětem k opětovnému vytažení kvót, jsem proti tomu, abychom ty kvóty v rámci EU tentokrát prosazovali my.
Téma uprchlíků je nyní prostě aktuální, není, pane Poláčku, pravda, že bych ho vytahoval zcela bez ohledu na smysluplnost kontextu a není pravda (jak jsem výše uvedeným příkladem doložil), že jsem proti „jakékoliv migraci“.
Ano, neustálé nepochopení je utrpení.
„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“
Jestliže tedy paní Zemanová chce, aby ji lidé, kteří s ní v něčem nesouhlasí a mají jiný názor než ona, posílali do hajzlu, ať i ona mě posílá do hajzlu.
Není to ale tak, že já ji tam pak (na oplátku) budu posílat také. Proč bych to pro Boha dělal? Já přece nechci, aby mě lidé, kteří se mnou v něčem nesouhlasí a mají jiný názor než já, posílali do hajzlu. Samozřejmě, tím, že to nebudu dělat já vůči jiným, tím nedosáhnu toho, že to nebudou dělat oni vůči mně (ale to ani není cílem této zásady), například paní Zemanová to dělat asi bude a cílem té zmíněné zasady samozřejmě není to, abych byl této nepříjemnosti ze strany paní Zemanové ušetřen. Cílem té zmíněné zasady je dát (z hlediska věčnosti) najevo, co chci. Dát to najevo nikoli tím, že „zformuluji co chci“ a hodím to na papír, ale dát to najevo prostě (bez formulování) tím, že se tak budu snažit chovat, i když to sám nemohu zvládnout.
Představme si to tak, že se chceme chovat jako bychom už byli v ideální společnosti (nazvěme tuto ideální lidskou společnost pro jednoduchost třeba „nebe“). Dejme tomu, že i v ideální lidské společnosti mají lidé různé názory. A teď si představte, že by z tohoto „nebe“ někdo někoho jiného (někoho s jiným názorem než má on sám) posílal do hajzlu (hajzl si pro jednoduchost představme třeba jako „peklo“). Představme si třeba že jsem s paní Zemanovou v nebi a ona mě pošle do hajzlu, protože tam se mnou nevydrží. Já ale CHCI být s paní Zemanovou v nebi, i když je těžké s ní vydržet, takže ji nikam jinam posílat nebudu.
A tak jsem prostě vděčnej za tu šanci, že přijde po životě ráj, kde ti suchou deku daj. Snad tam budou pěkný stromy a čistý záchody – to mám rád.
Jak se tahle zapeklitá situace nakonec vyřeší? Kdo tedy půjde do hajzlu a kdo na čistý záchody?
Jsem rád, že jsme si co se týče nynější vlny uprchlíků s panem Nushartem názorově blízko. Myslím, že tu nejspíš všichni patříme k lidem, kteří nejsou v takových případech předpojatí a úzkoprsí. Jestliže jsme zde dříve někdy kroužili kolem nějakých formulací, které se nám zdály zpochybňovat snahu mnohých pomoci, neměli bychom v tom, myslím, už pokračovat.
Společná minulost by nás měla vzájemně sbližovat, ne vzdalovat.
Pane Poláčku, psal jsem výše v souvislosti s novou vládou v ČR o nemilém očekávání a (proto) o následujícím příjemném překvapení, zatímco v případě Německa že byla má původní spokojenost nyní vystřídána vystřízlivěním. Takové pocity jsou závislé nejen na přítomnosti obav resp. nadějí, jsou také nemálo subjektivní. Třeba rakouskou reakcí na válku proti Ukrajině nejsem nikterak zasažen, neboť jde o menší neutrální stát. (Sám však nyní považuji neutralitu za překonaný koncept.) Německo je však přirozený lídr EU a já se domníval, že předěl mezi pořád ještě vojenským cvičením Ruska a uskutečněnou (nepředpokládanou) invazí bude z jeho strany dramatičtější. (Že se potká velké rozhořčení shora a zdola.) Odhodlání zvýšit zásadně německé výdaje na obranu považuji za potřebné a správné opatření.
Zastáncem bezletové zóny nad Ukrajinou nejsem. Nešlo by o realistický krok. Nicméně zaneprázdnění Ruska na jihu mělo být využito k bleskovému přesunu adekvátních zbraňových systémů do oblastí, kde jich není na každý pád dostatek.