Eva Hájková
KOLEDNÍČCI
Letos na Štěpána
žádná vánoční idyla
Sníh zmizel po oblevě –
až na pár špinavých hromádek
A těžké mraky stály
nad mokrou zemí
po většinu dne
Ptáčci – jediní koledníčci
se obsloužili sami
na krmítku
Dívali jsme se na ně
přes sklo
Ani nám nezazpívali
(Komu by se teď chtělo?)
Radši s tím počkají
na jaro
Až jestli přežijí
zubatou zimu
VÍTR
Mám ráda vítr
když hučí v korunách stromů
vysoko nad hlavami
Starý známý
který v dětství
honíval draky po obloze
a obracel mokré deštníky
Starý známý
a přece stále tak čerstvý
oživující zemi
a vzrušující
Mám ráda vítr
když fičí okolo tváře
a cuchá volné vlasy
Něco se ve mně probouzí
Něco co by chtělo
letět s tím větrem
jako na křídlech
Daleko do jiných krajů
nad pole nad lesy
nad řeky nad hory
nad moře nad pouště
i nad lidnatá města
plná světel
Držím si čepici přes uši
jako bych už s větrem
letěla
neznámo kam
A zatím stojím
oběma nohama
pevně na zemi
Dnes jsem byl na chvíli venku, a zrovna foukal dost divný vítr. Nebyl jsem jím nijak potěšen; za prvé jsem chtěl zapálit svíčku na hrobě mého dřívějšího kolegy z práce, a za tohoto větru nebyla naděje že by svíčku neuhasil. A za druhé, čistě pocitově – i když dnes bylo vzhledem k roční době nezvykle teplo, přesto ten vítr poněkud studil, a já nesnáším chlad.
Ale přitom – slovům paní Hájkové o jejích pocitech z větru mohu rozumět. Snad v dobách svého mládí jsem to cítil nějak dost podobně. Jako by vítr čistě svou živelnou silou rozbíjel stav bezčasí, jako by člověka unášel do jiných krajin, kde se ještě možno zakusit a zažít věci nevšední, poutavé, naplněné smyslem a očekáváním.
Ano, budí se v nás občas takové pocity, takové touhy; a přitom ale „stojíme oběma nohama pevně na zemi…“