Autor: Josef Poláček

Nebeské ptactvo

Eva Hájková

Je-li v Bibli řeč o ptácích, mluví se o nich často jako o ptactvu nebeském. Zní to velmi poeticky. Naproti tomu, je-li řeč o zvěři, přidává se obvykle přívlastek zemská nebo polní. A ryby jsou mořské ryby, pokud se ovšem právě nejedná o ryby, které žijí v řekách, rybnících či jezerech.

Vedle ustáleného spojení „nebeské ptactvo“ se užívá též sousloví „nebeské hvězdy“. Ale možná jsou ptáci trochu jinak nebeští, než hvězdy. Nebeští ptáci jsou totiž zároveň pozemští, protože byli, podobně jako jiní živočichové, vytvořeni ze země (Gn 2 19). Jsou však určeni k tomu, aby létali pod nebeskou klenbou, proto se o nich soudilo, že spojují nebe se zemí.

„Být volný jako pták“, zní oblíbené rčení. Kdo jiný by měl být symbolem svobody nežli nebeské ptactvo? Nebe přece nezná ploty, zámky a závory. Ptáci nemají žádné jmění, které je zapotřebí střežit. Nejsou k ničemu připoutáni, přestože si budují svá hnízda. Ptáci mají křídla jako andělé, což znamená, že mohou letět, kam chtějí. Nezadrží je žádné terénní překážky – lesy, hory, vody, pouště, propasti… Nelekají je výšiny, protože jim není na překážku zemská přitažlivost. Nemusí pracovat, protože nebeský Otec je všechny živí.

V Bibli najdeme mnoho veršů nejenom o ptácích obecně. Jsou tam zmíněny i konkrétní ptačí druhy. Osobně jsem našla zmínky o následujících: Čáp, dudek, havran, holub, hrdlička, ibis, jeřáb, jestřáb, kohout, kormorán, koroptev, krkavec, křepelka, luňák, orel, pelikán, pštros, racek, rorýs, sokol, sova, sup, vlaštovka, volavka, vrabec, vrána. Na požádání mohu předložit ke každému ptačímu druhu seznam biblických citací. Ale kdo by se zabýval výčtem citací! Raději vnímejme krásu biblického jazyka:

„Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí…“ (Dt 32, 11 )

„Jak se blyští stříbrem potažená křídla holubice, perutě zlatavě zelenavé!“ (Ž 68, 14)

„Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!“ (Ž 84, 4 )

„A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp.“ (Ž 104, 17)

„Jako rorejs a jeřáb, tak sípám, kvílím jako holubice, zemdlely mé oči upírající se na výšinu.“ (Iz 38, 14 )

„Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo?“ (Jb 39, 27)

„Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce.“ (Mt 10, 29)

„Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí.“ (Lk 12, 24)

A tak bychom mohli pokračovat.

Ráda pozoruji nebeské ptactvo ve svém okolí. V posledních časech ho značně ubylo, podobně jako ubylo hmyzu. Naše zahrada patří ptákům v zimě i v létě. V zimě je jejich prostřeným stolem krmítko, kam denně sypeme slunečnici. Utratíme za ni dost peněz. Nejčastěji ji zobou zelení zvonci, sýkorky a pěnkavy. Občas se přidá nějaký ten holub. A černí kosi poskakující po bílém sněhu klovou do zmrzlých jablek.

Na jaře ovládnou zahradu špačci a drží se v ní celé léto. Zahrada je plná jejich švitoření. Až dvakrát za rok tu vyvádějí svá mláďata. Na stromy jsme pro ně rozvěsili několik budek. Špačci se nám „odměňují“ tím, že ozobávají salátové listy. V létě se vrhají na třešně a na hrušky. Ale zakažte jim to! A tak jen občas otevřu okno a hlasitě zatleskám nebo něčím zaklepu, aby toho nechali.

Občas zaklepe na hrušeň datel (ale úplně z jiného důvodu). Letos se na hrušni usadil párek lesních holubů hřivnáčů. V červnu se jejich mláďata učila létat. Přítomnost lidí prý hřivnáčům vadí čím dál tím méně. Patrně i jiným ptákům, protože nedávno si to přes naši zahradu namířila divoká kachna s káčaty.

V jedné ze sousedních zahrad je živý plot z ptačího zobu, ve kterém se někdy schovává hejno vrabců. Už z dálky je slyšet jejich halasné čimčarování. Když jde někdo okolo, ztichnou jako pěna. Jakmile kolemjdoucí zahradu mine, spustí znovu rámus. Líbí se mi ti vrabci!

Když traktor orá pole naproti našemu domu, slétnou se čápi zdaleka široka, až se člověku nechce věřit, že jich v okolí tolik bydlí. Čekají, až vylezou hraboši, ale vypadají při tom jako by měli sněm.

Nejraději mám jiřičky. V létě je často vídám na návsi u rybníka. V teplém vzduchu krouží nad hladinou a chytají mouchy. Umně si lepí hnízda na zdi obecního sálu. Létají tiše a plavně. Občas zalétne některá z nich také k nám na zahradu. Přikládám na okna samolepky, aby se nezabily nárazem do skla. Dvakrát se to už stalo. Když pozoruji jiřičky, vím, že je stále ještě léto. Koncem srpna zneklidní a posedávají na drátech. A začátkem září zvednou kotvy a letí do Afriky nebo do Asie.

Když vidím jiřičky odlétat s železnou pravidelností na jih nebo když pozoruji jiné tažné ptáky, vždycky si přitom vzpomenu na Jeremiáše: „I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržují čas svého příletu, ale můj lid nezná Hospodinovy řády.“ (Jr 8, 7)

Čas od času též žasnu nad hejnem holubů, které se naráz vznese vzhůru a v naprosto stejný zlomek sekundy všichni ptáci odbočí stejným směrem, aby velkolepě zakroužili v oblacích. Jaká úžasná síla řídí jejich souhru? A jak úžasně tu sílu poslouchají!

A to přitom my lidé, zvyklí na svůj domnělý pořádek, pohrdavě říkáme: Nedělejte mi tady z toho holubník!

Ekonomické reformy „Pražského jara“

Je možná socialistická tržní ekonomika?

Josef Poláček

Tento text je kopií mého diskusního příspěvku na Deníku Referendum, v rámci diskuse o vztahu kapitalismu a socialismu, konkrétně pak o tom jestli v reformním roku 1968 bylo či nebylo možno vytvořit životaschopný model tržní, ale zároveň kapitalistické ekonomiky. https://denikreferendum.cz/clanek/32868-proc-pirati-ztraceji-podporu

„Es ist ein ebenso frommer wie dummer Wunsch, daß der Tauschwert sich nicht zum Kapital entwickle oder die den Tauschwert produzierende Arbeit zur Lohnarbeit.“

Tedy v češtině: „Je to stejně tak zbožné jako hloupé přání, aby se směnná hodnota nevyvinula v kapitál nebo práce produkující směnnou hodnotu v práci za mzdu.“

Tak tohle je orginál Marx, pane Profante. Už za jeho časů totiž existovaly iluze, že je možno zachovat jakousi přirozenou, neškodnou, neagresivní tržní ekonomiku, aniž by tato časem zmutovala v kapitalismus.

Marx tady naprosto jasně konstatuje, že takové představy jsou naprostou iluzí. Tržní ekonomika nevyhnutelně vede k akumulaci finančních prostředků v rukou omezené skupiny (úspěšnějších) tržních subjektů. A tyto akumulované finanční prostředky – pokud jsou použity na své další zhodnocení, prostřednictvím námezdní práce – to není nic jiného než docela obyčejný kapitál.

A kde máme kapitál jako klíčový moment, motor celé ekonomiky – tam máme i kapitalismus.

To že tento kapitalismus sekundárně a parciálně omezuje volnou konkurenci (tedy volnou tržní ekonomiku) – to je sice fakt, ale to naprosto nic nemění na to zcela zásadním faktu, že tržní ekonomika nevyhnutelně vede k instalaci (a k dominanci) kapitalistického způsobu produkce.

——————————–

A teď se tedy ještě jednou podívejme na ekonomické reformy roku osmašedesátého.

„Šikův tým chtěl socialistický trh při delegovaném státním vlastnictví“ – ano, tato charakteristika je v zásadě naprosto přesná; ale naprosto klíčové je uvědomit si přitom jednu věc: ti osmašedesátníci pořád ještě mohli žít v blahé víře v „čistý“ socialismus marxisticko-leninského ražení. To jest: oni mohli stále ještě věřit v zásadní homogenitu zájmů mezi státem, produkčními subjekty a (pracujícím) lidem. Oni tedy vycházeli z toho, že „socialistické“ národní podniky budou přirozeně usilovat o to samé, o co usiluje socialistický stát – tedy o další výstavbu socialismu, o všestrannou produkci humánních hodnot. Kde materiální produkce měla sloužit humanizaci člověka, ale neměla být samoúčelem, tedy úpadkem k plochému konzumismu v klasickém kapitalismu.

Ty národní podniky, kterým nyní měla být poskytnuta operační a tržní autonomie, tedy nadále zůstávaly ve státním vlastnictví, a očekávalo se tedy, že už jenom tím se budou chovat „socialisticky“.

– Ovšem, dnes už samozřejmě dávno víme, jak dramatický rozpor může existovat mezi „zespolečenštěním“ a „zestátněním“ produkčních prostředků. A že samotné státní vlastnictví ještě nijak nezaručuje, že produkce materiálních statků bude skutečně mít celospolečenský, tedy socialistický charakter.

Musíme si danou situaci představit naprosto konkrétně. Národní podniky tedy sice neměly mít soukromého vlastníka; nicméně měly pracovat pro zisk. A to sice pro vlastní zisk. Státu měly odvádět jenom odvody – tedy jako jakýkoli jiný subjekt v běžné tržní (kapitalistické) ekonomice. Tento zisk měl v zásadě zůstat podniku; měl pak být rozdělen na část která bude použita na investice, a část která bude rozdělena osazenstvu (tedy zaměstnancům a managementu) jako prémie.

A tady už máme první zádrhel: ve volném tržním (a tedy konkurenčním) prostředí by některé národní podniky byly úspěšnější, a některé by se potácely na hraně konkursu. To pak ale znamená: namísto spravedlivé socialistické rovnosti, stejné odměny za stejnou práci, by nastal stav, kdy zaměstnanci bohatých národních podniků by měli mnohem vyšší příjmy, nežli ti z podniků chudých! A to za stejnou práci!

A za druhé: jak už řečeno, některé podniky by v nové volné konkurenci podlehly. (To byl ostatně výslovně jeden z cílů reformy: vysoce ztrátové, doposud masivními státními subvencemi uměle při životě udržované podniky měly zmizet, skončit v konkursu.) To pak ale znamená, že by zde nevyhnutelně nastal ten samý nemilosrdný boj o přežití, jaký vládne v kapitalismu!! Namísto nějaké „socialistické pospolitosti“ by zde tedy zavládl docela obyčejný boj všech proti všem.

Jaký reálný význam by tu tedy měl ještě onen formální titul „státního vlastnictví“? Když by tento stát těmto „národním“ podnikům fakticky nemohl a nesměl nic předepisovat, o všem podstatném by si rozhodovaly samy?…

A dále: zisk (kromě standardních odvodů státu) by tedy zůstával v podniku. Tento zisk jak řečeno měl být rozdělován podle určitého klíče, ve formě prémií. Ovšem – u těch úspěšných podniků by se časem nahromadil obrovský kapitál, z onoho podílu určeného k novým investicím. A teď – nedošlo by snad k tomu samému efektu jako to bylo po Listopadu? – Tedy k masivnímu tunelování tohoto podnikového majetku jeho manažery? Kteří by se asi mnohdy nespokojili jenom se svým platem, když by měli na dosah tak obrovské finance?…

A pak by tu byl ještě jeden aspekt, který se všeobecně zcela přehlíží. Totiž: mělo být povoleno volně zakládat nové podniky. A ty by vlastně už vůbec nebyly vázány nějakými „socialistickými hodnotami“. Dejme tomu, že by se zde vynořil nějaký Bill Gates. Který by dostal nějaký výborný inovační nápad, slibující vysoký zisk. Tak by si – třeba s několika přáteli – založil podnik, který by pro formu měl družstevní (tedy „socialistickou“) vlastnickou strukturu. Toto „družstvo“ by tedy bylo veleúspěšné, pohádkově by zbohatlo, a jeho družstevní spolumajitelé také. A teď: co by toto všechno ještě mělo společného s nějakým „socialismem“? Když by se nakonec nejednalo o nic více, nežli o holý zisk?! A navíc: tyto nové, inovační, fakticky soukromé produkční subjekty by svou dravostí vysloveně válcovaly staré, většinou těžkopádné a neefektivní národní podniky. Které by tedy jeden za druhým šly do konkursu, a jejich místa by zaujímali tito noví, agilní dravci.

Ještě jednou tedy: ano, českoslovenští reformátoři v roce 1968 skutečně chtěli zavést socialistickou ekonomiku s elementy volného trhu. Ovšem – naprosto nic nehovoří pro to, že by mohli být schopni tuto kvadraturu kruhu vyřešit. Jejich trvalým odkazem zůstává, že se o to alespoň – v dobrém úmyslu – pokusili; ale řešení tohoto problému (pokud je vůbec objektivně možné) je natolik krajně složité, že v každém případě ještě dodnes nikdo takový model vytvořit nedokázal; a současnému lidstvu bude trvat asi ještě hodně dlouho, než to dokáže.

Pro tuto chvíli bychom byli velmi spokojeni s tím, kdyby se alespoň nutnost a potřebnost usilovat o tuto „třetí cestu“ mezi komunismem a kapitalismem dokázala konstituovat jako obecně sdílený společenský konsens.

Legitimní, či nelegitimní protest?

Kořeny antisystémových protestních hnutí

Josef Poláček

Tento text je kopií komentáře, který jsem připojil k úvaze Petra Janyšky na Deníku Referendum, který tam byl otištěn pod názvem „Strana Le Penové prohrává už půl století. A není důvodu, aby tomu bylo jinak.“: https://denikreferendum.cz/clanek/32882-strana-lepenove-prohrava-uz-pul-stoleti-aneni-duvod-aby-tomubylo-jinak

Tato záležitost se mi zdá být nakolik zásadní, že jsem se rozhodl mou odpověď na tento článek umístit i zde.

Zajímavá a kompetentní analýza současné situace, a to nejen ve Francii.

Jedná se o zcela obecný fenomén, který přece jenom dost výrazným způsobe podkopává základy stávajících standardních politických systémů. Tedy těch, které se samy definují jako „demokratické“.

Stav věcí je tedy takový, že v těchto systémech politické demokracie prakticky trvale existuje v populaci určitý potenciál fundamentálního, antisystémového odporu. Není to tedy protest proti té či oné politické straně, nýbrž proti danému způsobu politiky vůbec. Jestliže chceme tomuto fenoménu porozumět, musíme si napřed rozebrat jeho kořeny.

Autor článku vypočítává základní charakteristiky těchto hnutí: plebejský odpor k elitám a k jejich myšlení, tedy populismus, demagogie v argumentech, nacionalismus, hledání nepřítele a stavění skupin obyvatelstva proti sobě.

Přičemž zcela centrální příčinou bude zřejmě právě onen „plebejský odpor k elitám“. Je prostě určitá část populace, která nesnese konfrontaci s ničím, co přesahuje jejich omezený intelektuální obzor; a tento svůj pociťovaný deficit si kompenzuje agresivním vystupováním proti těmto „elitám“. Bezprostředně vzato je sotva možné s touto věcí něco udělat; je to prostě psychologicko-sociologická danost, která se víceméně konstantně táhne lidskými dějinami zřejmě od té chvíle, kdy vůbec vznikla vyšší kultura. Jediné řešení leží v systematickém vzdělávání a kultivování (nakolik je to vůbec možno) i této části populace, a to od nejútlejšího mládí. Když už jednou s tímto osobním nastavením dosáhnou dospělého věku, nedá se s tím už prakticky nijak hnout.

Tohle je tedy jak řečeno bezprostřední, psychologicko-sociologická příčina takových společensko-politických fenoménů jako je francouzské hnutí Le Penů, rakouští Svobodní, němečtí „Querdenker“ respektive Pegida, ale i američtí trumpovci a další.

Ale: bylo by velice povrchní a laciné, kdyby se zůstalo jenom u tohoto ryze psychologického vysvětlení. Agresivní vystupování příslušníků tohoto hnutí proti stávajícímu politickému uspořádání a jeho hodnotám vyvěrá z jejich hluboké frustrace; a je nutno položit otázku, jestli tato frustrace nemá příčiny nejen subjektivní, ale přinejmenším z části i objektivní.

Jak už bylo uvedeno, jedná se především o plebejské hnutí; a jeho účastníci mají pocit, že se o ně politické elity ve skutečnosti vůbec nezajímají. Že se tyto politické elity zcela odtrhly od života lidu, že si „tam nahoře“ provozují nějakou svou vlastní politiku, která je obyčejným lidem nesrozumitelná, a navíc mnohdy slouží jenom úzkým partajním či skupinovým zájmům. A tato plebejská část populace pro sebe nevidí žádnou reálnou možnost, jak tento stav změnit; a proto se obrací paušálně proti celé této společenské a politické „elitě“.

I na tomto místě musíme ale učinit ještě další rozlišení. Na jedné straně je tato nesrozumitelnost, odcizenost velké státní politiky vůči lidem objektivně podmíněná, a fakticky neodstranitelná. Řízení moderního státu je krajně komplexní záležitost, velkou část agendy není možno vyřizovat jinak nežli čistě technokraticky a byrokraticky. To jediné čím by bylo možno působit proti této formě politického odcizení by bylo, kdyby politikové vůči lidu vystupovali skutečně přesvědčivě, odpovědně a jaksi „s lidskou tváří“. Člověk „dole“ dozajista nemusí všemu ve vysoké politice rozumět – pokud může mít reálný pocit že svým politickým reprezentantům může věřit.

A právě tady se dostáváme ke zcela klíčovému problému. Povrchní návod k řešení by zde byl apel na politiky, aby vůči lidu vystupovali oním uvedeným způsobem, tedy „s lidskou tváří“. (A je nutno konstatovat, že českoslovenští reformní politikové v roce osmašedesátém právě tohle dokázali, s jedinečnou přesvědčivostí.) Jenže: tady je naprosto klíčovým momentem uvědomit si, že tito politikové jsou skutečně reprezentanty – nikoli lidu, jak se to tradičně kolportuje, nýbrž v prvé řadě reprezentanty celého společensko-politického s y s t é m u. Oni jsou nakonec přesně takoví, jak si je tento systém zformuje, podle své vlastní reálné podstaty.

Petr Janyška celou věc podává tak, že se jedná o střet „demokracie“ s elementy antidemokratickými. To je sice v bezprostřední rovině dozajista pravda; jenže stávající systém v celém komplexu jeho reality není jenom a pouze ona „demokracie“, nýbrž je to stále – starý dobrý kapitalismus!

Zopakujme si: základním problémem je odcizení elit a lidu. Toto odcizení by bylo možno překonat na základě společně sdílené lidskosti; jenže – je tento přítomný systém skutečně založený na principech humanity? Nemusíme sahat ani po Marxových analýzách ekonomicky podmíněného odcizení za kapitalismu; můžeme si zcela vystačit i s Kantem, abychom zjistili, že v tomto systému kapitalismu není člověk samoúčelem, nýbrž pouhým n á s t r o j e m pro sebereprodukci kapitálu! Kapitál, zisk, ekonomické kalkulace, růst hrubého národního produktu, míra státního zadlužení – to jsou ty pravé „hodnoty“, kolem kterých se točí naprostá většina r e á l n é h o života této společnosti. A to až do jejích nejvyšších pater, tedy do sfér politiky. A tam kde středobodem dění není sám člověk, nýbrž odosobněné kalkulace zisku, tam k odcizení člověka dochází naprosto nevyhnutelně.

Toto odcizení je tedy systémově podmíněné; a když ho netematizuje – a neřeší – systém sám (to jest právě jeho politické elity), pak je samozřejmé a nevyhnutelné, že frustrace z tohoto odcizení se ventiluje živelně, slepě a agresivně. A vybíjí se pak útoky nejen proti „elitám“, ale i slepou nevraživostí vůči všemu, co je pociťováno jako „cizí“, co tedy nabourává pocit vlastní – náhražkové – skupinové identity.

Když si tedy znovu položíme onu úvodem položenou otázku, zda se v uvedených případech jedná o legitimní či nelegitimní protest, pak nutně obdržíme podvojnou odpověď: je stejně tak nelegitimní, jako je zároveň i legitimní. Je nelegitimní svými doprovodnými formami lidské obhroublosti; ale ani tyto zavrženíhodné formy jeho manifestace nemohou a nesmějí zakrývat fakt, že v tomto protestu je přinejmenším jedna naprosto legitimní, objektivně podmíněná složka. A pokud před ní vládnoucí elity budou nadále zavírat oči, pak budou s těmito protesty a projevy nahromaděné frustrace z odcizení konfrontováni znovu a znovu.

Socialistický humanismus kontra princip samosprávy

Josef Poláček

Tento text je psán tak trochu z nouze. Zabývá se jedním velmi zásadním tématem, které se dotýká jak politických souvislostí, jmenovitě československého reformního „Pražského jara“, tak i daností existenciálně-filozofických, jmenovitě otázky (pravé) svobody člověka. Pro tuto komplexnost a obtížnost jsem plánoval toto téma zpracovat až někdy v budoucnosti, poté co budou napřed vyřízeny záležitosti naléhavější; nicméně stalo se, že právě toto téma se samo náhle ukázalo být aktuálním. A to sice v souvislosti s diskusním vláknem ve „Fóru Levice“ týkajícím se právě „Pražského jara“. V této souvislosti tam byl zanechán odkaz na pódiovou diskusi za účasti filozofů Michala Hausera, Petra Kužela a Ondřeje Lánského k tehdejším událostem, a k jejich významu pro dnešek: https://youtu.be/GL-KtpB3UOE

Způsob, jakým se tito prominentní čeští levicoví filozofové postavili k danému tématu jsem podrobil zásadní kritice přímo na Fóru Levice – pro až nepochopitelnou povrchnost jejich přístupu, kdy namísto důkladné, marxisticko-materialisticky fundované hloubkové systémové analýzy procesů a konfliktů reformního Pražského jara oni zůstali stát jenom u vnější, subjektivní, politické stránky celého dění. Nicméně – ukazuje se potřebnost jedno téma projednat ještě jednou, a to opravdu do hloubky a ve všech jeho souvislostech. Je to totiž téma opravdu naprosto zásadní, jak politicky tak i – dejme tomu – antropologicky. Jedná se totiž o to, v čem doopravdy spočívá pravá lidská svoboda, a jaký charakter musí mít politické uspořádání, aby dosažení této pravé svobody napomáhalo.

Centrálním tématem kolem kterého se točila ona pódiová diskuse byl termín „zaměstnanecká samospráva“. V podání oněch tří českých levicových filozofů se věc jevila tak, že právě tato zaměstnanecká samospráva prý byla naprosto ústředním momentem celého reformního procesu roku osmašedesátého. (A je nutno podotknout, že tento výklad je sdílen i mnoha členy samotné „Levice“. Už z toho důvodu je nezbytně nutné udělat si v dané záležitosti definitivně jasno.)

Budiž řečeno hned úvodem: takovýto pohled je krajně plochý, povrchní a zavádějící. Z celého komplexu dění kolem „Pražského jara“ je zde vytržen jenom jeden jediný dílčí moment, a to na úkor momentů, témat a konfliktů mnohem hlubších a významnějších. A je naprosto nepochopitelné, že takto povrchní pohled mohou zaujímat zrovna ti, kdo mají filozofické myšlení za svou profesi; bylo by tedy právě jejich první povinností nasměrovat pozornost veřejnosti k oněm událostem podstatnějším, nežli aby ji ještě více uvazovali do tohoto pohledu povrchního.

V čem tedy spočívala pravá a hluboká podstata reformního dění roku osmašedesátého? – V průběhu diskuse se sami její účastníci tohoto tématu dotkli; aniž by ale dokázali uchopit jeho zásadní význam, a místo toho se dále věnovali onomu povrchnímu tématu samosprávy. Toto téma bylo a je: „humanistické hodnoty a pravá svoboda člověka“. Anebo zkráceně: jedná se o „socialistický humanismus“.

Běžný čtenář (a tím spíše asi běžný člen „Levice“) si na tomto místě zřejmě pomyslí: „No a co má být?! Proč by princip zaměstnanecké samosprávy měl stát v nějakém konfliktu s postulátem socialistického humanismu? Není tomu přece naprosto opačně: že zaměstnanecká samospráva je sama naplněním, nebo přinejmenším základní podmínkou pro naplnění tohoto socialistického humanismu?!… Co vlastně žene autora tohoto článku, že zde vytváří naprosto umělé konflikty a protiklady?

Odpověď autora zní: bohužel, celá věc je skutečně mnohem a mnohem složitější. V určitém smyslu by sice skutečně mohlo platit, že princip zaměstnanecké samosprávy je podmínkou socialistického humanismu; ovšem toto může platit opravdu jenom za zcela specifických okolností. A nám tady nezbývá nic jiného, nežli rozebrat danou záležitost ze všech – a to i napohled velmi vzdálených – souvislostí.

Marxovo pojetí svobody

Je vlastně samozřejmé, že když se zabýváme reformním procesem roku osmašedesátého, že se musíme zabývat základními principy Marxovy teorie socialistické respektive komunistické společnosti. Neboť tehdy se jednalo především právě o to, aby byly – po deformacích způsobených stalinistickým modelem socialismu – obnoveny původní marxistické principy a koncepty nekapitalistické společnosti. A v prvé řadě se jednalo o obnovení původního socialistického humanismu, a pravé lidské svobody.

Věnujme svou pozornost napřed oné svobodě. Tady se samozřejmě nutně vynořuje námitka: proč by princip zaměstnanecké samosprávy – který se vynořil v průběhu tehdejších reforem – měl stát v nějakém protikladu s Marxovým pojetí svobody? Vždy přece Marx (a je to dokonce samotný základ celého jeho konceptu socialistické/komunistické společnosti) s naprostou samozřejmostí vyžadoval právě toto: aby dělník, dělný člověk byl sám svrchovaným pánem celého procesu společenské produkce! Jak by tady princip zaměstnanecké samosprávy vůbec mohl být s tímto Marxovým cílem v nějakém protikladu? – A přece, právě tak tomu je. Ale k vysvětlení tohoto tvrzení se musíme podívat až do velmi daleké minulosti, až k samotnému počátku evropských dějin.

A to sice do časů antického filozofického, respektive teologicko-filozofického myšlení. Toto řecké myšlení totiž kladlo v prvé řadě jednu zcela zásadní otázku: Co je dobro? A jako druhá pak následovala otázka: Jakým způsobem může člověk tohoto dobra dosáhnout?

Tady je naprosto rozhodující si uvědomit: klasické řecké myšlení nekladlo otázku: Co mně je příjemné, co mně se zdá být dobrem pro mě? – nýbrž přesně naopak, „dobrem“ byl celý kosmický řád, dokonale se jevící uspořádanost světa, která měla svůj výraz v říši bohů. A člověk pro sebe mohl nalézt skutečné dobro, své vlastní naplnění jenom a pouze tehdy, když a do jaké míry se dokázal přiblížit této jako božské deklarované dokonalosti. Řecké myšlení sice neoperovalo primárně s pojmem „svobody“; ale naprosto jasně z něj vyplývá, že pravé lidské svobody je možno nalézt jenom v tomto naplnění a dovršení všech těchto „božských“ potenciálů člověka. A ne v jeho vlastních, pouze subjektivních představách o tom, co je mu příjemné, co se jemu zdá být „dobré“.

Ještě ostřeji tento protiklad vyjádřila tradice judaisticko-křesťanská, podle které člověk, když své vlastní chtění povýšil nad tento boží princip, dopustil se tím svého prvního a největšího hříchu. Hegel – tento bezprostřední filozofický předchůdce Marxe – sice rozopoznal, že tento takzvaný „hřích“ byl nutný a nezbytný, neboť jenom tím aktem vlastní vůle si člověk otevřel vstupní bránu ke své svobodě; ale na straně druhé právě tento Hegel stejně tak naprosto jasně viděl, že tento moment vlastní, subjektivní vůle je právě jenom touto vstupní branou, pouze podmínkou svobody – ale že pravý obsah této svobody není možno hledat nikde jinde, nežli zase v řádu celého jsoucího, progresivně se vyvíjejícího světa.

Teprve když si uvědomíme celou tuto cestu evropského pojetí pravé, obsažné svobody člověka, jenom tehdy můžeme pochopit i samotného Marxe. Samozřejmě, Marx jakožto ateista nepoužíval náboženské symboliky; a jakožto zásadní odpůrce Hegelovy idealistické filozofie nemohl sáhnout ani po jeho pojmovém aparátu jímž Hegel odůvodnil svůj koncept substanciální svobody; ale ve skutečnosti i sám Marx stojí plně v této tradici takto pojímané svobody. Tedy takové svobody, která nijak nekončí u pouhé autonomie individua, jenom u bezprostřední volnosti jeho rozhodování – nýbrž která obsahuje veškerý horizont lidské existence, v kontextu vývoje celého lidského rodu, a nakonec v kontextu celé evoluce, ke stále vyšším a progresivnějším formám.

Marxův pojem humanismu – a tedy socialistického humanismu – je možno pochopit jenom v tomto kontextu, jakožto plnou realizaci všech bytostných možností a potenciálů lidské bytosti. A stejně tak Marxův pojem svobody je možno chápat jenom v té samé souvislosti – pravá svoboda je jenom taková, která vytváří podmínky pro realizaci takto pojatého humanismu. Celý proces reforem slavného „Pražského jara“ pak ve své nejhlubší podstatě nebyl ničím jiným, nežli obnoveným pokusem o realizaci tohoto původního Marxova humanismu, a původního Marxova konceptu pravé lidské svobody.

Princip zaměstnanecké samosprávy

V jakém vztahu k tomuto Marxovu pojetí humanismu a pravé svobody se tedy nachází princip zaměstnanecké samosprávy? – Jak už bylo řečeno, napřed se zdá, že spolu jsou ve vzájemném souladu. Marx žádal, aby dělný člověk byl vlastním pánem celého produkčního procesu, všech podmínek své vlastní práce; aby produkt jeho vlastních rukou mu nebyl cizí, aby jím sám nebyl ovládán, aby ten vůči němu nevystupoval jako nějaká vnější, slepá moc. Ovšem – jaký dosah, jaký reálný charakter měla mít tato „zaměstnanecká samospráva“ roku osmašedesátého?… Fakticky se nejednalo o nic jiného, nežli že zaměstnanci daného národního podniku měli mít možnost volit svého ředitele; pak ještě snad rozhodovat o prémiovém řádu, a pak se spolupodílet na určitých strategických rozhodnutích podniku. A – co dál? Zakládá snad takto pojatá „zaměstnanecká samospráva“ skutečné sebeurčení pracujícího člověka?

Je možno odpovědět naprosto jednoznačně: alespoň podle Marxe v žádném případě. Takováto „samospráva“ vůbec necílí na skutečné a všeobsáhlé uskutečnění lidské humanity, všech lidských potenciálů; nýbrž se omezuje jenom na několik málo dílčích momentů. Pracující člověk se tu v žádném případě nestává pánem celého produkčního procesu; nýbrž je nadále jenom nepatrným kolečkem v celém odosobněném mechanismu tržní produkce, i tady pracovník zůstává fakticky sám pouhou věcí, jenom příslušenstvím stroje, který je nakonec mnohem důležitější nežli on sám.

Tady není prostor pro to rozebírat dopodrobna celý problém Marxova konceptu tzv. „odcizení“ (to bude zapotřebí udělat jindy); ale budiž to se vší zřetelností zopakováno ještě jednou, takto koncipovaný model „zaměstnanecké samosprávy“ v žádném případě nemůže naplnit Marxův požadavek plné a všeobsahující humanizace veškeré produkčně-tvůrčí činnosti člověka, celého života lidské společnosti.

A nejenže tato „zaměstnanecká samospráva“ nemůže těmto Marxovým požadavkům dostát; ale ještě mnohem horší je, že ona naopak u velmi mnohých na levici velice úspěšně budí právě tuto iluzi, že prý je to opatření v zásadě pozitivní, které – pokud už samo o sobě by nepřinášelo pravou lidskou svobodu – je k ní přinejmenším tím potřebným krokem a směrem. Ve skutečnosti tato „zaměstnanecká samospráva“ fakticky nepřekračuje omezený horizont pojetí svobody liberalistického, tedy „buržoazního“, které se vyčerpává pouhou osobní autonomií jednotlivce. Jediný rozdíl je v tom, že tato zaměstnanecká samospráva klasickou liberální svobodu rozšiřuje i na sociální respektive pracovní sféru; a že je pojímaná nikoli ryze individuálně, nýbrž skupinově. Ale – tato pouhá skupinovost není ještě v žádném případě pravou společenskostí ve smyslu Marxe; a tyto bezprostředně pracovní či sociální zájmy dělníků ještě v žádném případě nevytvářejí půdu pro skutečně naplněný humanismus v Marxově pojetí.

Závěrem je možno už jenom ještě jednou zopakovat: projekt zaměstnaneckých samospráv byl ve skutečnosti jenom jedním dílčím momentem celého obrodného procesu „Pražského jara“; zatímco jeho pravé jádro a jeho pravý smysl byly někde zcela jinde, totiž ve snahách o vytvoření podmínek pro pravý humanismus, a pro pravou lidskou svobodu, v uvedeném obsažném a intenzivním smyslu.

Hvězdy. Minulost. Smutná duše.

Eva Hájková

Tři další básně paní Hájkové, pro tentokrát z roku 2019.

HVĚZDY

Plují hvězdy černým nebem

Jako loďky v moři

Černým nebem hvězdy plují

Já je zdola pozoruji

Za obzor se noří

Tiše září, tiše hasnou

Září tiše, hasnou tiše

Jako jiskry shoří

Moje oči nad tím žasnou

Moje ruka verše píše

Moje duše tvoří

MINULOST

Já žila jsem před tisíci let. Dnes už to vím.

Nad strmými štíty hor letěli ptáci v slunečních paprscích.

Hledali úkryt před nepřízní doby.

Stará borovice na skále sahala po nich zelenými větvemi.

A dole v údolí stály jezerní vody jako temná stráž.

Viděla jsem daleké kraje a taky jsem zřela dávné časy.

Co propadly se neúprosně do zapomnění věků.

A z jejich pamětníků zbyly jen bílé kosti.

Kdo mě chce o něčem poučovat?

Já zažila jsem všechno.

Já u všeho jsem byla.

A všechny znala jsem.

SMUTNÁ DUŠE

Má duše bloudila okolo zdí,

za nimiž rozkvétaly bílé lilie.

Vzduch plný vůně se linul ze zahrad.

A rozechvělý vánek proudil

ze stinných zákoutí přes kamennou ohradu,

nad níž se klenulo tmavé nebe

plné zářících hvězd.

Kámen a kámen. Nemá to konce!

Kde najdu branku,

abych mohla proklouznout?

Kde najdu dveře? – pláče duše.

Mám navždy zůstat vyhnancem?

Co je autentická levice?

Josef Poláček

Tento text navazuje systematicky na můj dřívější článek „Autentická levice mezi mainstreamem a fundamentalismem“: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/levice-mezi-mainstreamem-a-fundamentalismem/ . Jak už sám název napovídá, v tomto prvotním nalézání se jednalo víceméně jednom o negativní vymezení; tedy o určení toho, co autentická levice není a ani být nesmí. Teď tedy nastala chvíle kdy je nutno pokusit se o určení pozitivní; tedy o obsahové vymezení toho, co politický subjekt rozumějící se a označující se jako „autentická levice“ má být, jaké mají být jeho cíle a jeho směřování. Je přitom zcela jasné, že takovéto pozitivní určení bude mnohem obtížnější nežli vymezení negativní, kde postačí pouze distancovat se od toho, co zde už je a existuje; zatímco teď bude zapotřebí hledat a popisovat něco, co zde ještě není aktuálně přítomno, nanejvýš jako představa či naděje.

Připomeňme si ale ještě napřed v krátkosti, co tato „autentická levice“ není, v čem spočívá její specifikum v rozdílu k oněm dvěma v první úvaze uvedeným „konkurenčním“ pozicím jiných částí politické a ideové levice. V prvé řadě autentická levice nesmí a nemůže zaujímat ty pozice, které zaujímá levice „mainstreamová“ – to jest levice systémově konformní. Tato systémově konformní levice totiž stojí v tom trvalém vnitřním protikladu, že chce učinit sociálně snesitelnějším systém kapitalismu, který je ve svém jádru principiálně asociální. Není možné humanitu úspěšně prosadit tam, kde vládne slepý kapitál.

V tuto chvíli se nám ale vynořil jeden pojem, který bývá dost frekventovaný, který je klíčový – ale který je ve skutečnosti velice obtížně uchopitelný. Jedná se tady o pojem „systém“. Jak nesnadno definovatelný, respektive vůbec rozpoznatelný tento „systém“ může být, o tom svědčí právě ta skutečnost, že příslušníci mainstreamové levice tento fenomén vůbec nevidí, nechápou a nevnímají; oni stávající společensko-politické uspořádání pojímají primárně jako „demokracii“, kde přítomnost kapitalismu (pokud ji vůbec uznávají) chápou jenom jako jakýsi vedlejší fenomén. A ne jako základní, určující princip, který nakonec ovládá a formuje život celé společnosti.

Je nutno přiznat: toto pochopení charakteru společnosti jako jednoho jediného, vnitřně provázaného celku, tedy jakožto „systému“ – to je velice obtížná záležitost. Lidská mysl je uvyklá tomu vnímat věci v jejich jednotlivé existenci, nikoli v jejich (skrytých) souvislostech; a v jejich vnější podobě, nikoli v jejich (skrytých) vnitřních určeních. A tady se po této lidské mysli najednou žádá, aby překonala oba tyto své limity zároveň. Fakticky jsou jenom dvě cesty, jak společnost skutečně důsledně pochopit jako systém: buďto na základě dlouholetého a cíleného studia – anebo ale z hlubokého emocionálního prožitku odporu, nenávisti k tomuto celku. Kterýžto odpor se ovšem nevztahuje na předmět v jeho obecné podobě (sotva kdo nesnáší, nenávidí společnost jako takovou); nýbrž se jedná o odpor vůči nějaké její konkrétní podobě. V daném případě se jedná o společenský systém kapitalismu.

Protože ta první cesta k pochopení společnosti respektive kapitalismu jako systému je otevřená jenom určitému počtu jedinců (a fakticky je tady alespoň určitá zběhlost ve filozofickém myšlení víceméně nepostradatelná), je pak přirozené, že naprostá většina levicové antisystémové opozice se ke svému náhledu dostává cestou druhou – tedy na základě vnitřního pocitu odporu vůči všem nespravedlnostem a nerovnostem, které systém kapitalismu trvale produkuje.

Toto vědomí, uvědomění si charakteru kapitalistické společnosti jako jednoho jediného uceleného systému na základě pocitu odporu vůči jeho nespravedlnosti je tedy samo o sobě naprosto legitimní; ale na straně druhé platí i dávný poznatek, že nenávist zaslepuje. A z čiré nenávisti nikdy nemůže vzniknout něco opravdu dobrého, pozitivního.

Je velmi mnoho takových v táboře antisystémové, antikapitalistické levice, kteří sami sebe s naprostým přesvědčením považují za příslušníky autentické levice – jenom proto že se vymezují proti kapitalismu, že kritizují kapitalismus, že bojují proti kapitalismu. Ovšem – tento jejich postoj má tu zásadní vadu, že má konec konců jenom a pouze negativní charakter. Oni sice – samozřejmě – hlásají socialismus jakožto naprostou kontrapozici proti kapitalismu; ale ve skutečnosti nejsou schopni pracovat na konkrétní, promyšlené výstavbě tohoto socialismu, nýbrž prakticky všechnu svou energii vybíjejí jenom v neustálých útocích na všechno, co nějak souvisí s kapitalismem. Oni sice negují kapitalismus; ale tato negace je – v rámci dialektické triády – jenom prvotní, jenom mechanickou, lineární negací; tedy tou negací, o které Hegel konstatuje, že s sebou nese všechny znaky toho, čeho chce být popřením a protikladem. „Bílé“ tu pak není skutečným světlem, nýbrž jenom opakem černého, pouhým „ne-černým“.

Konkrétněji: už Aristoteles ve své „Politice“ konstatoval, že ve vzájemném soupeření principů oligarchie na straně jedné a demokracie na straně druhé (přičemž „demokracie“ tu znamená ne pouze formu vlády, ale zároveň představuje nemajetný lid) – tak že v tomto vzájemném soupeření se nakonec jedná jenom o to, že oligarchie si chce uchovat svůj nashromážděný majetek, zatímco demokracie chce tento majetek bohatým vzít a rozdělit ho mezi chudé. To se napřed může zdát být spravedlivým počinem; ovšem reálným faktem je, že nakonec i oné „demokracii“ se nejedná o nic jiného, nežli o peníze! Tato demokracie respektive lid tedy nemají fakticky o nic vyšší, o nic ušlechtilejší cíle nežli sama oligarchie – jedná se jenom o jiné rozdělení hromady zlaťáků! A jak málo se změnilo do dob Aristotela, o tom svědčí to, že i dnes velmi mnozí z těch, kteří sami sebe prohlašují za „autentickou levici“, ve skutečnosti hovoří stále dokola jenom a pouze o penězích; o tom jak je vzít dnešním oligarchům, a jak je rozdat dnešním nemajetným. A i veškerá „demokracie“ v jejich pojetí neznamená fakticky nic jiného, nežli snadnější přístup dolních vrstev k materiálnímu bohatství, ke konzumu.

Ještě jednou: tato kritika příkrých rozdílů v přístupu ke společenskému bohatství je sama o sobě dozajista oprávněná; ale jakmile svou perspektivu omezíme jenom a pouze na otázku peněz, pak už jsme svůj boj o skutečně lepší, veskrze humánnější a kulturnější společnost prohráli; protože jsme zůstali polapeni v myšlení, v logice kapitálu, v logice peněz.

Jestliže tedy pojem „autentická levice“ má mít skutečně pozitivní význam a hodnotu, pak je nutno se vyvarovat nejen krátkozrakosti mainstreamové levice – ale stejně tak slepého negativismu (ultra)radikální levice, která sice vede úporný a halasný boj proti kapitalismu, ale sama není schopna uvést v život nějaký opravdu pozitivní projekt nekapitalistické, respektive postkapitalistické společnosti. Skutečně autentickou levici je nutno měřit právě na tomto centrálním úkolu – na schopnosti určit alespoň základní rysy, kterými by se takováto postkapitalistická společnost musela vyznačovat, aby vůči kapitalismu opravdu představovala vyšší životní a humánní kvalitu. Při tomto požadavku se pak dostáváme ke klíčovému principu či heslu, kolem kterého se toto uvažování o pozitivním projektu nekapitalistické společnosti nutně musí točit: totiž princip „demokratického socialismu“.

Demokratický socialismus

Jestliže je řeč o demokratickém socialismu, pak jmenovitě v českých poměrech není vůbec možné něco jiného nežli připomenout si reformní proces známý jako „Pražské jaro“ roku osmašedesátého, který ve svém jádru nesměřoval nijak jinam, nežli právě k nastolení demokratického socialismu.

K tomuto „demokratickému socialismu“ se nevyhnutelně hlásí každý, kdo to myslí s vytvořením nekapitalistické, humánní a svobodné společnosti opravdu vážně a poctivě. Hlásí se k němu výslovně i strana „Levice“. Ovšem – tady dochází k jednomu naprosto zásadnímu omylu. Celá věc se pravidelně podává tak, že tehdejší českoslovenští reformátoři byli na nejlepší cestě k dosažení tohoto cíle, tedy spojení socialismu s demokracií – a že to byl jenom zásah zvenčí, intervence států Varšavské smlouvy, co zabránilo vytvoření světa demokratického socialismu. Ve skutečnosti ale tehdejší proces probíhal mnohem složitěji, mnohem rozporuplněji; a v konečném efektu daleko spíše směrem zcela opačným!

Když se totiž dění roku osmašedesátého sleduje zcela podrobně, pak je v něm možno vydělit tři základní vývojové fáze:

– v první fázi po svržení konzervativní kliky kolem prezidenta Novotného je (po určitém váhání) vyhlášen program vnitrostranické demokratizace

– ve druhé fázi proces demokratizace neplánovaně překračuje okruh samotné komunistické strany, a přeskakuje na celou společnost; v důsledku toho se postupně začíná probouzet a formovat klasická občanská liberální demokracie

– ve třetí fázi i samotní reformátoři začínají chápat, že tato občanská liberální („buržoazní“) demokracie má ve svém jádru nekomunistický charakter, který čím dál tím více podrývá nejen vedoucí úlohu KSČ, ale i samotný socialismus; a snaží se tento demokratizační proud zase utlumit.

A dokonce leccos hovoří pro to, že když po návratu z moskevského zajetí vedoucí představitelé KSČ strávili první šok z tohoto násilného činu ze strany„velkého bratra“, že jim nakonec nebylo nijak příliš proti mysli, že na nátlak Sovětského svazu byla znovu obnovena cenzura. Oni tak mohli odpovědnost za tento akt svalit na SSSR – a přitom mohli profitovat z toho, že díky obnovené cenzuře se zbavili nebezpečí, že touto „ze řetězu utrženou“ demokratizací bude stále více zpochybňován, a nakonec podemlet celý jejich svět socialismu!

Nedá se nic dělat, ale je to holá realita: právě v průběhu „Pražského jara“ se zcela jasně ukázalo, že socialismus a demokracie jsou protiklady, které není možné bez dalšího navzájem propojit v jeden jediný celek. Socialismus je založen na principu kolektivismu, pospolitosti, solidarity a vzájemné odpovědnosti – zatímco liberální demokracie naopak vychází z individua, z jeho nepodmíněné autonomie, z jeho vlastních osobních respektive soukromých zájmů, které zásadně nemají žádný vztah odpovědnosti vůči společnosti.

Je tedy všechno definitivně ztraceno? Ztroskotá každý pokus o autentický socialismus na tom, že je nutno se rozhodnout buďto pro demokracii bez socialismu, anebo pro socialismus bez demokracie?… – Nežli bychom učinili tento – poněkud předčasný – závěr, připomeňme si naprosto přesné znění onoho protikladu, jak se nám (v osmašedesátém) zjevil: socialismus se ukázal být neslučitelný s tradiční občansko-liberální demokracií. Ne tedy bezpodmínečně s demokracií vůbec; nýbrž jenom s její jednou zcela určitou formou. Socialismus je neslučitelný pouze s tou formou demokracie, která vychází pouze z lidského individua, a s tímto individuem – a jeho omezeným životním a hodnotovým horizontem – zároveň také končí.

Není účelem tohoto pojednání zabývat se dopodrobna otázkou různých forem demokracie. Pro nás je tady rozhodující toto: neexistuje přímá cesta k demokratickému socialismu. Není možno jen tak prostě spojit demokracii a socialismus. Naopak – tato cesta je krajně obtížná, a předpokládá vyřešit celou řadu zcela zásadních problémů. Vybudovat demokratický socialismus, to je něco jako vystavět gotickou katedrálu: napohled něco zcela nemožného, něco co se zdá odporovat všem zákonům gravitace. Něco co musí s nejvyšší pečlivostí vyvážit celou řadu navzájem protichůdných sil, aby na konci mohlo vzniknout toto velkolepé dílo.

A úkolem autentické levice musí být právě toto: nespokojit se s malými, neambiciózními cíli jako to činí mainstreamová levice; ale na straně druhé nepodlehnout nakonec stejně tak plochému myšlení ultraradikální, fundamentalistické levice, která se domnívá že naprosto postačí povalit, rozbít, zplanýrovat všechny dosavadní budovy (kapitalismu) – a že ty vznešené katedrály nám pak už do nebe vyrostou samy od sebe. Autentická levice si musí klást nejvyšší cíle – cíle komplexní a všeobsáhlé transformace kapitalismu; ale jestli chce mít reálnou naději tohoto záměru dosáhnout, musí toto dílo konat s naprostou vážností a odpovědností, u plného vědomí obtížnosti a náročnosti tohoto úkolu.

Být součástí celku

Eva Hájková

Všechno na světě je součástí něčeho většího. Květina je součástí louky, strom je součástí lesa nebo zahrady. Les i zahrada jsou součástmi krajiny. Krajina je součástí země. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. V přírodě můžeme rozeznat jednotlivé organismy, ať rostliny nebo živočichy, ale všechno je zároveň součástí nějakého většího celku. Dá se říct – většího organismu. Proč bychom si měli myslet, že my nejsme? Být součástí něčeho většího má smysl. Znamená to mít z toho většího užitek a zároveň se starat o to, aby to (větší) také prospívalo. Jinak bychom z toho přece nemohli mít užitek.

Kořeny stromů čerpají vláhu ze země a zároveň drží v zemi vodu. Vykácení velkého množství stromů může mít za následek ztrátu podzemní vody v krajině a vznik pustiny, zatímco živé kořeny stromů pomáhají udržovat zemi živou a plnou vláhy. Jedno je podmíněno druhým.

Mám zahradu a mám i mnoho pokojových květin. Každá má svůj vlastní květináč, takže jejich kořeny jsou oddělené, ale přesto i na nich je možné pozorovat, jak jim prospívá, když jich postavím několik vedle sebe. Živé rostliny si vytvářejí kolem sebe příznivé mikroklima. Probíhá v nich fotosyntéza, látková výměna s okolím. Každá rostlina k tomu vytváření společného mikroklimatu přispívá a každá z něj zpětně čerpá užitek. Daří se jí mnohem lépe, než kdyby stála o samotě v prázdné místnosti. I člověk se na tom pokojovém mikroklimatu spolupodílí a ono mu zároveň také prospívá (pokud není pokoj přeplněn květinami přespříliš). Pokojovým květinám se mnohem lépe daří v obytných místnostech, kde se lidé často zdržují, než v neobydlených prostorách, kam občas někdo vkročí jen kvůli zalévání. Svým tělem a duší spoluvytváříme mikroklima, které je založeno na teplotě, vlhkosti a dalších faktorech.

My lidé ovšem vytváříme také společenské klima. Společnosti prospíváme nejen svou prací a dosaženým vzděláním, ale třeba i tím, že udržujeme v pořádku sebe, svou rodinu i své okolí, že se chováme ohleduplně k druhým. Ohleduplnost k druhým může mimo jiné spočívat například v tom, že v době pandemie nosíme respirátory nebo že se dáváme očkovat. Touto zmínkou nemíním doporučovat očkování, protože není stoprocentní jistota, že to bude fungovat k našemu prospěchu. Je to otázka důvěry vůči státu. Vlastně nejen vůči státu, ale vůči širší společnosti. Já tu důvěru mám, i když jsem si vědoma, že se mohu dočkat zklamání. Bez důvěry by ale společnost vůbec nemohla fungovat.

Apoštol Pavel napsal, že se máme podřizovat vládní moci. Jistě to není žádný absolutní příkaz. Na špatnou vládu, která neplní své poslání, nebo na některé její příkazy se to nemusí vztahovat. Ale to, jaká vlastně je ve společnosti vláda a jaké jsou zákony státu, hodnotí každý z nás s použitím vlastních poznatků a zkušeností, zkrátka svým lidským rozumem. Každý to tedy vidí jinak, a proto plně chápu lidi, kteří se nechtějí dát očkovat, protože očkování proti covidu považují za něco nedobrého, ba dokonce za jakési spiknutí mocných.

Mocní tohoto světa mohou společnost skutečně ovládat – tomu se dá asi těžko zcela zabránit, ale jsme to my, kdo ji utváříme svou každodenní činností. My všichni máme na společnost a na společenské klima vliv. My všichni tvoříme celek, který žije. Máme vliv na utváření vzájemné důvěry, i ve vztahu k úřadům, na udržování kultury ve společnosti a prohlubování porozumění mezi lidmi. Budeme-li předem vidět všechno černě, bude se to možná promítat i do našeho jednání.

Společnost je jakýmsi kulturním organismem. Je-li člověk součástí většího celku, s nímž se vnitřně ztotožňuje, a na jehož trvání mu záleží, lépe se vyrovnává se smrtí. Protože ten celek, který ho přesahuje, a k němuž svým životem přispíval, tady zůstane i po jeho odchodu. Nepochybuji o tom, že se každý člověk zachvěje strachem, když zjistí, že tento jeho život je u konce. Smrt je strašná a bylo by nelidské to popírat. I Ježíš se bál smrti, přestože byl Bůh a přestože věděl, že bude vzkříšen. Bál se jí, protože byl zároveň člověk jako my. Byl dokonale lidský. Sledoval, co se děje okolo něj. Svým tělem i duchem byl plně přítomen na zemi, v tomto životě, ne v nějakém jiném, nadpozemském životě. Jistě k němu mluvil Otec, ale mluvil k němu v době, kdy Ježíš žil tady na zemi jako její součást.

Ano, i Ježíš se zachvěl hrůzou ze smrti. Vědomí jeho poslání mu patrně pomohlo strach přemoci. Ti, kteří přijali jeho ducha, později utvořili církev, která se nazvala tělem Kristovým. Čili šlo o nový organismus, tentokrát duchovní povahy. Ale církev sama o sobě nebyla a není konečným Božím cílem. Víme, že „až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.“ (1 Kor 15, 28). Jednou tedy všechno, co existuje, bude tvořit dokonalý celek naplněný Božím duchem. Než k tomu dojde, trvá zatím církev. Ekosystém či organismus, v němž je život, růst, zrání… Mělo by v ní být dokonce více života než v okolním světě, proto by se církev neměla světa bát. To, v čem je více života, se přece nemusí bát toho, v čem je méně života. Církev by měla být otevřená, jako všechno, co je živé. Otevřená Bohu, lidem, naději, budoucnosti…

Budoucnost je něco, co všichni společně vytváříme, není předem daná. I ona je otevřená, jinak bychom nebyli svobodní. Když se v lidském vědomí propojuje minulost s přítomností a s otevřenou budoucností takovým způsobem, že to všechno dohromady dává člověku (nebo celé společnosti) smysl, víme pak, že směřujeme k dobrému, i když v minulosti všechno dobré nebylo. I když se v ní odehrálo mnoho zlého, i když vztahy mezi lidmi byly nepřátelské, i když si způsobili různé křivdy. Bůh může dát smysl i nepochopitelným katastrofám, protože je schopen obracet zlé v dobré. Pomáhá lidem reflektovat minulost a brát si z ní poučení.

Věřící mluví o svém odděleni od světa. Jenže oddělení věřícího spočívá v tom, že si je vědom, kdo je, a co je jeho posláním, že se se vším obrací k Bohu o radu. Jiné oddělení od světa snad ani není žádoucí. Křesťané potřebují nejen sebe navzájem, ale potřebují také celou společnost. I oni jsou přece její součástí a mají užitek z toho, je-li to dobrá společnost. To nemohou popřít. A společnost zase potřebuje církev, která by viditelně byla solí země. I když si možná takovou potřebu neuvědomuje.

Jak zkrotit kapitalismus? Piketty versus Drulák

Josef Poláček

Byl jsem upozorněn na jeden text Petra Druláka, ve kterém tento známý politolog představuje, a zároveň kriticky hodnotí názory velmi populárního autora současné doby Thomase Pikettyho na to, jakým způsobem by bylo možno zkrotit současný kapitalismus – to jest v prvé řadě, jakým způsobem by bylo možno odstranit či alespoň radikálně zmenšit dramatické nerovnosti v rozdělení společenského bohatství, kterými se vyznačuje současný kapitalismus.

Tento Drulákův článek je možno si přečíst zde: https://issuu.com/mdakademie/docs/201214_piketty_drulak_web

(Pro jistotu připomínám, že je nutno si ono video zvětšit kliknutím na obdélníček vpravo dole na velikost obrazovky; potom je tento text už docela dobře čitelný.) Je to sice dost dlouhý text; ale opravdu se vyplatí ho číst, Drulák – to je nutno mu uznat – zde naprosto precizně populární Pikettyho návrhy na prosté zdanění kapitalismu demaskuje jako naprosto iluzorní, a především vnitřně rozporuplné.

Potud je tedy P. Drulákovi nutno vyslovit plné uznání. Ovšem – v závěrečné pasáži kde naznačuje vlastní návrhy na řešení problému současného kapitalismu, tam nakonec propadá té samé naivitě jako Piketty – navíc okořeněné jeho zřejmě nevyléčitelným nacionalismem. Tam kde Piketty propadá naivní představě že kapitalismus je možno zkrotit prostě a jednoduše tím, že ho zdaníme, tam Drulák řešení spatřuje v jakémsi mystickém pojetí národní jednoty, kdy kapitalisté prý dobrovolně svůj majetek rozdají svému národu, jenom aby se nemuseli vystěhovat do ciziny!!

Podrobný rozbor a kritiku těchto představ – jak Pikettyho tak Druláka – jsem podal na Fóru Levice; zde tento můj elaborát přetiskuji:

PIKETTY VERSUS DRULÁK; OTÁZKA SOCIÁLNÍ ROVNOSTI

Co k tomu říci? – V prvé řadě je nutno uznat: Drulákova analýza (a zároveň kritika) Pikettyho názorů a návrhů je vynikající. Naprosto precizně Drulák odhaluje všechny slabiny Pikettyho koncepce. Především její naprostou rozporuplnost: krátce řečeno Piketty chce provést revoluci bez revoluce. On chce prosadit změny které by ve svém souhrnu znamenaly zásadní změnu celého ekonomicko-společenského uspořádání, tedy fakticky revoluci – ale přitom zachovává samotný základ kapitalistického řádu zcela netknutý, tedy volný trh s jeho principiálně komerčním charakterem, který nevyhnutelně směřuje k nerovnoměrné distribuci vytvořených hodnot. To je u Pikettyho skutečně naprosto zásadní protiklad; vzhledem k tomu jsou Pikettyho představy o řešení prostřednictvím jakési deliberativní demokracie vyloženě naivní.

Takže tedy – naprosté a bezvýhradné uznání vůči jedinečnému intelektu a erudici Petra Druláka? Uznalé sklonění se před železnou logikou jeho argumentace? Skoro; ale toto „skoro“ ve skutečnosti znamená velice dramatické limity.

Podívejme se napřed na to, jakou sám Drulák navrhuje alternativu vůči Pikettovým představám o vyrovnání příkrých sociálních a příjmových rozdílů. A jediné Drulákovo řešení je – národ!! Po rozsáhlé systémově-společenské a systémově-ekonomické analýze zde Drulák najednou – bez jakéhokoli přechodu, naprosto iracionálně a protismyslně vyrukuje s představou, že všechny problémy jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší – národ!

Naprostou nesmyslnost takovýchto představ si uzřejmíme, když si uvědomíme, že všechny uvedené problémy (sociální a příjmová stratifikace za kapitalismu) mají objektivní, univerzální charakter, to jest platí stejným způsobem ve všech průmyslově vyspělých zemích. A tento naprosto univerzální rys soudobého kapitalismu má být řešen jenom jakousi mystikou národa!! Je to asi něco takového, jako kdybychom dejme tomu teorii relativity chtěli řešit tím, že ji zasadíme do kategorií a hranic jednoho jediného (výlučného?..) národa. Nakonec bychom tímto způsobem ještě nejspíše skončili někde u „židovské fyziky“… Tyto společensko-ekonomické struktury jsou totiž stejně tak univerzální, jako přírodní zákony. Že Drulák tady dokáže „řešení“ hledat s odvoláním na národ, to je možno vysvětlit jenom jeho až vysloveně patologickým nacionalismem, který mu doslova zatemňuje mozek. Takovéto výklady a představy nemohou být předmětem seriózní diskuse společenskovědní, nýbrž vysloveně zkoumání ryze psychologického.

Že se Drulák nakonec dostává k takto nesmyslným závěrům a představám, to je ovšem podmíněno jednou zcela fatální chybou v jeho úvahách ryze teoretických. Ocitujme si klíčovou pasáž jeho vývodů:

„Ukazuje (Piketty) sice, že jevy jako trh, vlastnictví či nerovnost nejsou přirozeně dané, nýbrž ideologické konstrukce s mocenskými a ekonomickými důsledky, ale ideologie vlastnictví je pouze klíčový kámen ideologické stavby liberalismu, kterou sám Piketty nikdy tak úplně neopouští.“

Tak tedy podle Druláka je trh – tedy tato nejvlastnější materiální základna kapitalismu – pouhá „ideologická konstrukce“!! Trh, tržní ekonomika, to tedy nemá být objektivní realita, nýbrž jenom konstrukt našich vlastních představ; snad nám nakonec Drulák vysvětlí, že celý ten kapitalismus se nám prostě jenom zdá!..

Je až neuvěřitelné, jak může natolik erudovaný autor s vážnou tváří vůbec jenom vyslovit takovýto nesmysl. – Ano, je sice fakt že i sám Marx vznik komunistické společnosti podmiňoval odstraněním tržní ekonomiky (neboť tato nevyhnutelně vede ke kapitalismu); ovšem za prvé, právě odstranění trhu (a víra v možnost „společenského vlastnictví“ a společenského řízení ekonomiky) bylo jedním z úplně největších Marxových omylů (a celá historie reálného socialismu je jedním jediným dokladem naprosté omylnosti této představy); a za druhé, Marx sice věřil že trh je možno zrušit – ale jenom na základě objektivního vývoje materiální základny společnosti. Marx by nikdy nemohl vyslovit tak neuvěřitelný nesmysl, že trh je jenom „sociální konstrukt“, který si kdokoli může vytvořit či zase odmyslet, jak se mu jenom zachce!

Zkrátka: Drulák sice kritizuje Pikettyho pro polovičatost jeho řešení, které zůstávají jenom v rovině institucionální, zatímco základ kapitalismu zůstane netknutý; ale sám Marx by Druláka s Pikettym hodil oba do stejného pytle nepolepšitelných idealistů, kteří zcela na hlavu převracejí poměr „materiální základny“ a „společenské nadstavby“, a kteří propadají maloburžoazní představě, že materiální společenské danosti je možno měnit jenom tím, že změníme naše představy o nich.

Drulák, ačkoli se hlásí k marxismu, vůbec nikde netematizuje onen zmíněný Marxův model vztahu mezi „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“; a přitom právě tohle je vztah naprosto klíčový. A právě tady se ukazuje, proč je tak důležitý: jakmile se ignoruje (respektive vůbec nepochopí) jeho důsažnost, jakmile se nepochopí určující role „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“, pak nevyhnutelným důsledkem je takováto idealistická eskamotáž. Kdy se pak dokonce propadne i oné fantaskní představě, že problém (planetárního) kapitalismu by nějakým kouzelným způsobem měl vyřešit „národ“!..

Ovšem: je fakt že dokázat skutečně pochopit tento Marxův model „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ a dokázat s ním aktivně pracovat, to je záležitost velmi obtížná; a ukazuje se znovu a znovu, že i velmi mnoho z těch kteří se verbálně hlásí k Marxovu dědictví, právě toto ve skutečnosti nikdy nezvládli.

Ukažme si ještě jednou konkrétně, v čem je chyba. Piketty chce drastickými – především daňovými – zásahy minimalizovat majetkové rozdíly. Jeho zásadní chyba spočívá v tom, že on tady hledí jenom na ty majetky samotné – a že vůbec nehledí na trh, tedy na objektivní ekonomický základ, který za tím stojí. Tento trh sám totiž nevyhnutelně směřuje k příjmovým a majetkovým rozdílům, a znovu a znovu je produkuje. Nepřetržitá produkce zisku, a tedy i reálná možnost dosahovat (ovšemže nestejného) zisku je základním životním principem tržní ekonomiky. Zrušte možnost dosahovat zisku – a v tom okamžiku jste pohřbili celou tržní ekonomiku. Co je pak nevyhnutelným důsledkem, jsme už zažili v naprostém marasmu „socialistické“ plánované ekonomiky. (Která ovšem nakonec stejně musela akceptovat faktor zisku.)

Jednou větou: Piketty chce odstranit symptomy – ale vůbec se nezabývá příčinami.

Tohle mu Drulák naprosto právem vytýká; ale vzápětí Drulák činí naprosto to samé, totiž že chce – jakýmsi záhadným aktem „národní pospolitosti“ – nivelizovat všechny sociální a příjmové rozdíly, aniž by přitom ale zrušil tržní ekonomiku, potažmo kapitalismus jako takový! Drulák nepocítí žádný stud vědeckého pracovníka při tvrzení, že prý národní kapitalisté by před svým nuceným odchodem do zahraničí (i se svým bohatstvím) daleko raději dali přednost své národní identitě, s platem běžného krejčího či popeláře! Jako by už před půl druhým stoletím Marx nekonstatoval, že buržoazie – stejně jako proletariát – nemá fakticky žádnou národní příslušnost, neboť kapitál sám je bez hranic, a kapitalista sám je (stejně jako proletář) konec konců jenom pomocníkem kapitálu, nikoli jeho pánem.

Ještě jednou tedy: Drulákova analýza a kritka Pikettyho je naprosto výstižná a přesná; ale Drulák sám se utápí v jakési mystické představě národní pospolitosti, která je nakonec ještě mnohem naivnější, nežli všechny Pikettyho představy.

Zaměstnanecká spoluúčast

Tento článek je určen především členům „Levice“. Princip zaměstnanecké spoluúčasti je v rámci „Levice“ ovšem velmi diskutován a velmi propagován; v německém deníku Süddeutsche Zeitung k tomuto tématu právě vyšel jeden velmi zajímavý článek. Je to nezaujatá, objektivní analýza toho, proč a za jakých okolností v Německu vlastně vůbec vznikl institut zaměstnanecké spoluúčasti na řízení koncernů; jsou zde rozebrána všechna základní pozitiva i negativa.

Napřed je zde otištěn původní německý text v originálu; potom v překladu do češtiny – ovšem v překladu strojovém, tedy místy poněkud svérázném. Ty nejhorší textové deformace jsem korigoval, zbytek by snad měl být už víceméně srozumitelný.

„Un­ter­neh­mer nicht un­ter sich las­sen“

Seit ge­nau 70 Jah­ren spre­chen Ar­beit­neh­mer in Auf­sichts­rä­ten mit. Schafft das so­zia­len Frie­den oder wirft
das Deutsch­land zu­rück? Ei­ne Wirt­schafts­ge­schich­te mit Na­zis, Wahl­kampf 2021 und Elon Musk

VON ALEX­AN­DER HA­GE­LÜ­KEN

Klingt nach Witz, ist aber wahr: Es wa­ren aus­ge­rech­net die Bos­se, die den Ar­bei­tern Macht an­bo­ten. Weil die Her­ren im An­zug die schmut­zi­gen Ma­lo­cher nach De­ka­den des Klas­sen­kampfs plötz­lich als Part­ner brauch­ten. Nach dem Zwei­ten Welt­krieg gin­gen die Bri­ten dar­an, das Herz von Adolf Hit­lers Rüs­tungs­in­dus­trie zu zer­schla­gen. Die Stahl- und Koh­le­bos­se im Ruhr­ge­biet woll­ten ei­ne gro­ße Ent­flech­tung ver­hin­dern. Den Ar­bei­tern, die bei den Bri­ten bes­ser an­ge­se­hen wa­ren als mit den Na­zis ver­quick­te In­dus­tri­el­le, of­fe­rier­ten die Bos­se da­her: Sit­ze im Auf­sichts­rat. Al­so ein Stück Macht.

Hans Böck­ler sah die Chan­ce so­fort. „Wir dür­fen ei­gent­lich die Un­ter­neh­mer kei­nen Au­gen­blick un­ter sich las­sen“, no­tier­te der ers­te Vor­sit­zen­de des Deut­schen Ge­werk­schafts­bunds (DGB), der un­ter den Na­zis in Haft ge­ses­sen hat­te. So kam es zur in­ter­na­tio­na­len Be­son­der­heit, dass deut­sche Ar­bei­ter Kon­zer­ne mit­kon­trol­lie­ren. Doch was be­deu­tet das heu­te? Ist die Mit­be­stim­mung „ein Grund­stein so­zia­ler Markt­wirt­schaft, ent­schei­dend da­für, dass un­se­re Wirt­schaft Kri­sen über­wand“? So sag­te es die­se Wo­che CDU-Kanz­ler­kan­di­dat Ar­min La­schet. Man­che Ma­na­ger da­ge­gen kla­gen, die Mit­be­stim­mung scha­de Deutsch­land – ge­ra­de jetzt im här­tes­ten Struk­tur­wan­del seit Jahr­zehn­ten.

Um­kämpft war die Fir­men­de­mo­kra­tie im­mer. Die Schutz­ver­ei­ni­gung für Wert­pa­pier­be­sitz sah gleich „ein von den Bri­ten lan­cier­tes Ku­ckucks­ei, dass un­se­re Schwie­rig­kei­ten meh­ren soll“. Lud­wig Er­hard, der für die CDU im Kanz­ler­amt saß, wo Ar­min La­schet erst hin­will, war auch kein Freund. Als Wirt­schafts­mi­nis­ter woll­te er die von den bri­ti­schen Be­sat­zern ge­währ­ten Auf­sichts­pos­ten kip­pen. Da stimm­ten über 600 000 Ar­bei­ter für Streik. Dar­auf schrieb die Re­gie­rung per Ge­setz fest, dass die Hälf­te der Sit­ze für die Werk­tä­ti­gen sei und der Per­so­nal­chef nicht ge­gen ih­ren Wil­len ins Amt kommt – im Ju­ni 1951, vor 70 Jah­ren.

Das galt al­ler­dings nur für Koh­le und Stahl, die Mon­tan­be­trie­be. Es auf an­de­re Bran­chen aus­zu­deh­nen, miss­lang den Ge­werk­schaf­ten. Erst ei­ne SPD-Re­gie­rung wei­te­te den hal­ben Him­mel für Ar­bei­ter 1976 auf al­le Ka­pi­tal­ge­sell­schaf­ten ab 2000 Be­schäf­tig­ten aus. Die Ar­beit­ge­ber klag­ten beim Ver­fas­sungs­ge­richt und ver­lo­ren.

Was be­wirkt die Mit­be­stim­mung? „Ar­beit­neh­mer be­geg­nen den Ma­na­gern nun auf Au­gen­hö­he“, glaubt Wolf­gang Jä­ger, der als Ge­werk­schaf­ter bei Adi­das und Thys­sen Krupp Stahl im Auf­sichts­rat saß. „Die Bos­se mit ih­rem Stan­des­dün­kel, ei­ge­ner Jagd und An­zug mit Sil­ber­kra­wat­te müs­sen sich zu Ar­beit­neh­mern an ei­nen Tisch set­zen“.

Jä­ger er­forscht in­zwi­schen an der Ruhr-Uni Bo­chum so­zia­le Be­we­gun­gen. Er schreibt der Mit­be­stim­mung zu, dass der im­mer­wäh­ren­de Struk­tur­wan­del in Deutsch­land fried­li­cher läuft als et­wa in Frank­reich, wo Ar­bei­ter den Chef auch mal ent­füh­ren. „Schon in der Koh­le­kri­se der 1950er Jah­re wur­de der So­zi­al­plan er­fun­den, der heu­te in Kri­sen ein ent­schei­den­des In­stru­ment ist“, sagt His­to­ri­ker Jä­ger. „Nach der Schlie­ßung des Stahl­werks Rhein­hau­sen En­de der 80er-Jah­re ent­stand auf dem Ge­län­de ein Lo­gis­tik­zen­trum mit 4000 Jobs. In den USA oder Großbri­tan­ni­en wä­re das heu­te noch ei­ne Bra­che“. Der Rechts­drall in die­sen Län­dern, wo frus­trier­te Ar­bei­ter für Brexit und Trump stimm­ten, sei kein Zu­fall.

Ha­gen Lesch vom ar­beit­ge­ber­na­hen In­sti­tut der deut­schen Wirt­schaft sieht das na­tur­ge­mäß kri­ti­scher. Wenn Fa­bri­ken schlie­ßen, kön­ne es trotz Mit­be­stim­mung zum gro­ßen Krach kom­men: „Es lässt sich nicht al­les im Kon­sens re­geln, im Zwei­fel muss der un­ter­neh­me­ri­schen Ent­schei­dung Vor­rang ein­ge­räumt wer­den“. Er will Fir­men wäh­len las­sen, ob sie Ar­beit­neh­mern die Hälf­te oder nur ein Drit­tel der Auf­sichts­pos­ten zu­ge­ste­hen.

Auch Lesch sieht aber die Chan­ce, Wan­del so­zi­al­ver­träg­lich zu ge­stal­ten. „Deutsch­land hat den in­dus­tri­el­len Struk­tur­wan­del mit am bes­ten ge­meis­tert, auch im Ver­gleich zu Großbri­tan­ni­en, Frank­reich, Ita­li­en. Die Mit­be­stim­mung scha­de­te da al­so nicht.“ Es ge­be kei­ne Be­le­ge, dass Ar­beit­neh­mer-Auf­sichts­rä­te um je­den Preis Stel­len hiel­ten: „Der Ge­werk­schaf­ter weiß, wenn er den Struk­tur­wan­del ver­schleppt, wird es viel­leicht noch schlim­mer.“

Um die Jahr­tau­send­wen­de ge­riet die Mit­be­stim­mung in Kri­tik. Ge­werk­schaf­ter im Auf­sichts­rat ver­hin­der­ten we­der über­trie­be­ne Vor­stands­be­zü­ge noch Ma­nage­ment­feh­ler oder das Fi­as­ko der Daim­ler-Fu­si­on mit Chrys­ler, hieß es. Ob die­se Ent­schei­dun­gen nicht auch oh­ne Ge­werk­schaf­ter ge­fal­len wä­ren, so wie in den USA, wo eben­falls Fu­sio­nen schei­tern und Ma­na­ger ein Mehr­fa­ches ver­die­nen?

Die Kri­tik pass­te je­den­falls zum Zeit­geist von Share­hol­der Va­lue und So­zi­al­ab­bau. Der da­ma­li­ge BDI-Prä­si­dent brand­mark­te Mit­be­stim­mung als „Irr­tum der Ge­schich­te“. Fir­men be­gan­nen ge­zielt, durch die Grün­dung Eu­ro­päi­scher Ak­ti­en­ge­sell­schaf­ten SE Ar­beit­neh­mer aus dem Auf­sichts­rat zu hal­ten. 2002 wa­ren 770 Fir­men per ge­teil­tem Auf­sichts­rat voll mit­be­stimmt, seit­her sank die Zahl auf 650. Als dann noch von VW be­zahl­te Pro­sti­tu­ier­te für Be­triebs­rä­te auf­flo­gen, ver­damm­te das selbst ein SPD-Po­li­ti­ker als „kei­ne Emp­feh­lung für die Mit­be­stim­mung“, ob­schon es mit dem Auf­sichts­rat we­nig zu tun hat­te.

Die Stim­mung än­der­te sich mit der Fi­nanz­kri­se 2008, die Ma­na­ger und Ge­werk­schaf­ter ge­mein­sam meis­ter­ten. „Kurz­ar­beit wur­de in mit­be­stimm­ten Fir­men er­probt und dann zum ge­sell­schaft­li­chen Mo­dell für die ak­tu­el­le Kri­se“, lob­te am Mon­tag Nach­mit­tag SPD-Kanz­ler­kan­di­dat Olaf Scholz. Auf dem­sel­ben Kon­gress klang CDU-Kan­di­dat Ar­min La­schet, als be­te er Stu­di­en der ge­werk­schafts­na­hen Hans-Böck­ler-Stif­tung her­un­ter: „Mit­be­stimm­te Fir­men sind sta­bi­ler und er­folg­rei­cher, die Stel­len si­che­rer, die Ge­häl­ter hö­her, es wer­den mehr Frau­en in den Auf­sichts­rat be­ru­fen und Nach­hal­tig­keit spielt ei­ne gro­ße Rol­le. Ich will die Stär­ken der Mit­be­stim­mung nut­zen, um die Wirt­schaft in die Zu­kunft zu trans­for­mie­ren.“

Nun war für die­se In­brunst wo­mög­lich ur­säch­lich, dass eben­je­ne nach dem ers­ten DGB-Chef Böck­ler be­nann­te Stif­tung den Kon­gress aus­rich­te­te. Doch es fällt auf, dass La­schet schon im April be­kun­de­te, „auch dank Mit­be­stim­mung“ wer­de nir­gend­wo Stahl un­ter so ho­hen Um­welt- und So­zi­al­stan­dards er­zeugt wie hier­zu­lan­de. Sieht der mög­li­che nächs­te Kanz­ler die Mit­spra­che der Ar­beit­neh­mer als He­bel für die Trans­for­ma­ti­on zu Kli­ma­schutz und Di­gi­ta­li­sie­rung, nicht als Hemm­nis? Dür­fen Ge­werk­schaf­ter Zu­ge­ständ­nis­se er­war­ten?

Das kommt dar­auf an, wie sehr La­schet doch auf die Skep­sis der Wirt­schaft hört. Ha­gen Lesch vom In­sti­tut der deut­schen Wirt­schaft et­wa miss­fällt, dass die Ge­werk­schaf­ten im­mer mehr die Fir­men-Stra­te­gie be­ein­flus­sen woll­ten. So durch Zu­kunfts­ta­rif­ver­trä­ge, die die IG Me­tall in der Lohn­run­de 2021 durch­drück­te.

Vie­le Ge­werk­schaf­ter se­hen sich tat­säch­lich als Co-Ma­na­ger, aber ih­nen fehlt Macht. DGB-Chef Rei­ner Hoff­mann zählt auf, 300 Fir­men mit zwei Mil­lio­nen Mit­ar­bei­tern um­gin­gen die vol­le Mit­be­stim­mung – oder igno­rier­ten sie il­le­gal. Kri­ti­siert wird der Großflei­scher Tön­nies ge­nau wie Elon Musk mit der Tes­la-Fa­brik in Grün­hei­de.

Hoff­mann will auch das dop­pel­te Stimm­recht kip­pen, mit dem Auf­sichts­rats­chefs wie bei Con­ti Fa­bri­ken dicht­ma­chen. Auf SPD und Lin­ke kann er da­bei nach der Wahl im Herbst zäh­len. Auf Ar­min La­schet noch nicht. Auf An­na­le­na Baer­bock auch noch nicht.

Die Ge­werk­schaf­ten konn­ten mehr Mit­be­stim­mung durch­set­zen, so­lan­ge die­se als Al­ter­na­ti­ve et­wa zum Kom­mu­nis­mus er­schien, re­sü­mier­te der His­to­ri­ker Jür­gen Ko­cka schon 2007. Doch dies sei seit dem En­de des Ost­blocks vor­bei: „Ei­ne wei­te­re De­mo­kra­ti­sie­rung der Wirt­schaft ist un­wahr­schein­lich“.

Nenechat podnikatele mezi sebou

Zaměstnanci spolurozhodují v dozorčích radách přesně 70 let. To vytváří sociální mír nebo vrhá to Německo zpět? Ekonomický příběh s nacisty, volební kampaň do roku 2021 a Elon Musk

ALEXANDER HAGELÜKEN

Zní to jako vtip, ale je to pravda: Byli to velcí šéfové, kteří pracovníkům nabídli moc. Protože pánové v oblecích po desetiletích třídního boje najednou potřebovali špinavého malíře jako partnera. Po druhé světové válce se Britové vydali na cestu

rozbít srdce zbrojního průmyslu Adolfa Hitlera. Šéfové oceli a uhlí v Porúří chtěli zabránit velkému rozdělení. Šéfové proto nabídli pracovníkům, kteří byli Brity lépe respektováni než průmyslníci zapletení s nacisty: místa v dozorčí radě. Takže kousek moci.

Hans Böckler viděl příležitost okamžitě. „Ve skutečnosti nesmíme podnikatele na chvíli nechat mezi sebou,“ poznamenal první předseda Německé odborové federace (DGB), který byl uvězněn za nacistů. Tak vznikla mezinárodní zvláštnost

že němečtí pracovníci společně kontrolují korporace. Ale co to znamená dnes? Je spolurozhodování „základním kamenem sociálně tržního hospodářství, které je rozhodující pro to, aby naše hospodářství překonalo krize“? To řekl tento týden kandidát na kancléře CDU Armin Laschet. Někteří manažeři si stěžují

spolurozhodování škodí Německu – zejména nyní v nejtěžších strukturálních změnách za poslední desetiletí.

Firemní demokracie byla vždy zpochybňována. Asociace pro ochranu cenných papírů okamžitě viděla „kukaččí vejce položené Brity, které má zvýšit naše potíže“. Ludwig Erhard,

Ten, kdo seděl za CDU v kancléřství, kam chtěl Armin Laschet poprvé jít, nebyl také její přítel. Jako ministr obchodu chtěl zrušit kontrolní místa udělená britskými okupanty. Více než 600 000 pracovníků hlasovalo pro stávku. Poté vláda stanovila zákon,

že polovina křesel je pro pracující a že personální manažer nenastupuje do funkce proti své vůli – v červnu 1951, před 70 lety.

To se však týkalo pouze uhlí a oceli, těžebních společností. Odbory to nedokázaly rozšířit do dalších průmyslových odvětví. Teprve SPD

– vláda v roce 1976 rozšířila polovinu nebe pro všechny podniky se 2 000 a více zaměstnanci. Zaměstnavatelé žalovali u ústavní soud a prohráli.

Co dělá spolurozhodování? „Zaměstnanci se nyní setkávají s manažery na úrovni očí,“ věří Wolfgang Jäger,

který seděl v dozorčí radě jako odborář ve společnostech Adidas a Thyssen Krupp Stahl. „Šéfové se svou arogancí třídy, vlastními honitbami a obleky se stříbrnými kravatami si musí sednout ke stolu se zaměstnanci.“

Jäger nyní zkoumá sociální hnutí na univerzitě v Porúří v Bochumu.

Spolurozhodování připisuje skutečnosti, že neustálé strukturální změny v Německu jsou mírumilovnější než například ve Francii, kde pracovníci někdy i unesou šéfa. „Sociální plán byl vynalezen již v uhelné krizi padesátých let a je dnes rozhodujícím nástrojem v krizích“,

říká historik Jäger. „Po uzavření ocelárny v Rheinhausenu na konci 80. let bylo na místě vybudováno logistické centrum se 4 000 pracovními místy.“ V USA nebo Velké Británii by to dnes ještě ladem leželo “. Správný obrat v těch zemích, kde frustrovaní pracovníci hlasovali pro brexit a Trumpa,

není náhoda.

Hagen Lesch z institutu německé ekonomiky zaměřeného na zaměstnavatele je přirozeně kritičtější. Pokud se továrny zavřou, může tu být navzdory účasti velká řada: „Vše nelze regulovat konsensem,

v případě pochybností je třeba dát přednost podnikatelskému rozhodnutí “. Chce, aby si společnosti zvolily, zda zaměstnancům umožní zaujmout polovinu nebo jen třetinu funkce dohledu.

Lesch však také vidí příležitost formovat změny sociálně přijatelným způsobem.

„Německo zvládlo průmyslové strukturální změny nejlépe, také ve srovnání s Velkou Británií, Francií a Itálií.“ Spolurozhodování neuškodilo. “Neexistují důkazy o tom, že by dozorčí rady zaměstnanců zastávaly zaměstnání za každou cenu:„ Odborář ví

pokud odloží strukturální změny, mohlo by se to zhoršit. “

Na přelomu tisíciletí se spolurozhodování dostalo pod palbu. Členové odborového svazu v dozorčí radě nezabránili nadměrnému odměňování výkonné rady, chybám v řízení ani fiasku fúze společností Daimler a Chrysler.

Nebyla by tato rozhodnutí učiněna i bez odborářů, jako v USA, kde také fúze selhávají a manažeři vydělávají několikrát více?

V každém případě se tato kritika shodovala s důrazem na hodnotu pro akcionáře a sociální škrty. Tehdejší BDI

Prezident označil spolurozhodování za „omyl historie“. Firmy začaly záměrně bránit zaměstnancům v dozorčí radě založením společnosti Europäische Aktiengesellschaft SE. V roce 2002 byla společnou dozorčí radou plně spolurozhodováno 770 společností, od té doby se jejich počet snížil na 650.

Když byly prostitutky placené společností VW dány k dispozici i členům podnikových rad, dokonce to politik SPD odsoudil jako „žádné doporučení pro spolurozhodování“, ačkoli to s dozorčí radou nemělo mnoho společného.

Nálada se změnila s finanční krizí v roce 2008,

kterou společně zvládli manažeři a odboráři. „Kurzarbeit byl vyzkoušen ve spolurozhodovacích společnostech a poté se změnil v sociální model pro současnou krizi,“ ocenil v pondělí odpoledne kandidát na kancléře SPD Olaf Scholz. Na stejném kongresu zazněl kandidát CDU Armin Laschet

Jako by se modlil za studie odborové nadace Hanse Böcklera: „Společnosti se spolurozhodováním jsou stabilnější a úspěšnější, pracovní místa jsou bezpečnější, platy jsou vyšší, více žen je jmenováno do dozorčí rady a udržitelnost hraje hlavní roli role.

Chci využít silné stránky spolurozhodování k transformaci ekonomiky do budoucnosti. “

Důvodem tohoto zápalu bylo pravděpodobně to, že kongres zorganizovala nadace pojmenovaná po prvním šéfovi DGB Böcklerovi. Je však patrné, že Laschet již v dubnu oznámil,

„také díky spolurozhodování“ se nikde ocel nevyrábí za tak vysokých ekologických a sociálních standardů jako v této zemi. Vidí snad budoucí kancléř účast zaměstnanců jako páku pro přechod k ochraně klimatu a digitalizaci, a

ne jako překážka? Mohou odboráři očekávat ústupky?

To záleží na tom, jak moc Laschet poslouchá skepsi hospodářské sféry. Hagen Lesch z Institutu deutschen Wirtschaft se nelíbí skutečnosti, že odbory stále více chtěly ovlivňovat strategii společnosti.

Například prostřednictvím budoucích kolektivních smluv, které IG Metall prosadila v mzdovém kole v roce 2021.

Mnoho odborářů se ve skutečnosti považuje za spolumanažery, ale chybí jim moc. Šéf DGB Reiner Hoffmann seznamy

300 společností se dvěma miliony zaměstnanců obcházelo plné spolurozhodování – nebo ho nelegálně ignorovalo. Velkouzenář Tönnies je kritizován stejně jako Elon Musk z továrny Tesla v Grünheide.

Hoffmann chce také zrušit dvojí hlasovací právo, s jehož pomocí šéfové dozorčích rad zavírali podniky

jako v továrnách Conti. Po volbách na podzim může počítat s SPD a levicí. Ještě ne na Arminovi Laschetovi. Ještě ne na Annaleně Baerbockové.

Odbory dokázaly prosadit větší účast,

pokud se to například ukázalo jako alternativa ke komunismu, shrnul historik Jürgen Kocka již v roce 2007. To však skončilo od konce východního bloku: „Další demokratizace ekonomiky je nepravděpodobná“.