Kapitalismus a demokracie I.

Josef Poláček

Díl první: Sociální dynamika kapitalismu

Tento text musím zahájit trochu osobně. Před nedávnem jsme se neshodli s Petrem Kužvartem ohledně toho, jakým způsobem hodnotit charakter čínského modelu kombinace kapitalistického produkčního způsobu a totalitního způsobu vlády. Má téze byla, že tato kapitalistická „materiální základna“ nutně bude posilovat především střední třídu, kteréžto její nové sebevědomí časem zákonitě dospěje do zásadního konfliktu se systémem politické diktatury. Jinak řečeno: přijatý model kapitalismu postupem času nevyhnutelně smete (pseudokomunistickou) totalitní diktaturu, která se nachází v zásadním rozporu s kapitalistickým principem osobní autonomie volného ekonomického subjektu. Oproti tomu P. Kužvart tvrdí, že kapitalistům ve skutečnosti diktátorská metoda vládnutí vyhovuje mnohem lépe, protože jim umožňuje ovládat – a tedy vykořisťovat – dělnickou respektive pracující třídu. Jinak řečeno: podle jeho názoru je pro kapitalismus diktatura nejvýhodnější formou vlády; zatímco podle mého tvrzení je diktatura za podmínek kapitalismu pouhou anomálií, zatímco jeho pravidelnou a přirozenou formou vlády je (občanská, buržoazní) demokracie.

Je nabíledni, že tato otázka o kauzálním vztahu mezi kapitalismem a demokracií je velice zásadní; rozeberme si ji tedy více do hloubky, a především systematicky. Protože jinak stojí jenom názor proti názoru, tvrzení proti tvrzení. Jako naprosto první bod si ale musíme určit, co vlastně vůbec myslíme pod pojmem „demokracie“. Napohled by se totiž sice zdálo, že je to naprosto jasné a samozřejmé; ale ve skutečnosti se pravidelně ukazuje, že si pod tím téměř každý představuje něco zcela jiného.

Především je nutno zcela zásadně rozlišit, jestli hovoříme o demokracii ve smyslu politicko-institucionálním, anebo ale ve smyslu obsahovém, substanciálním. Ten první smysl je víceméně jasný: jedná se o klasickou politickou demokracii, kde občan je politicky svobodný, a kde má k dispozici instituce zaručující mu možnost aktivní účasti na tvoření státní vůle. Ten druhý způsob demokracie, který jsem nazval „substanciálním“, je ale o dost nesnadnější jasně uchopit a konturovat.

Svým způsobem by se totiž dalo prohlásit, že – pokud pomineme antické republiky respektive městské demokracie – že k první velké vlně demokratizace v Evropě došlo už někdy za Karla IV., nejpozději za Václava IV.! Už v té době totiž došlo ve feudální společnosti k tomu naprosto zásadnímu zvratu, že sice vládnoucí vrstva (respektive: třída) feudálů stále ještě nadále požívala svá stavovská privilegia, nicméně v oné době enormně vzrostla ekonomická síla měst. Ne tedy už jenom venkov se svou zemědělskou produkcí, ale i města se stala ve státě významným ekonomickým faktorem. A tito bohatí měšťané, řemeslníci, kupci pak naprosto přirozeně čím dál tím méně byli ochotni snášet stav, kdy by stále byli ve srovnání s feudály jenom víceméně zcela neprivilegovanou, podřízenou vrstvou. Jinak řečeno: ekonomická síla, ekonomická emancipace s sebou zákonitě přináší i emancipaci občanskou a politickou. Nebo přinejmenším touhu po takovéto emancipaci.

Přičemž tato tendence k politické emancipaci sama sestává ze dvou složek. Za prvé ta ekonomická, materiální síla danému subjektu či společenské vrstvě přináší vůbec základní možnost, potenciál usilovat o svou emancipaci. To mohlo nabývat i naprosto přímých forem: bohatá města si mohla vydržovat svou vlastní vojenskou moc, která mohla být schopna konkurovat vojenské moci vládnoucí třídy feudální. Ale byly i formy nepřímé: jak známo královské pokladny byly chronicky prázdné, a bohatství produkované městy tedy mohlo být velmi vítaným zdrojem k jejich naplnění. Ovšem města pak měla docela příznivou vyjednávací pozici vůči panovníkovi: ano, my ti přepustíme část našeho bohatství – ale za to žádáme přiznání těch či oněch privilegií a svobod.

Druhá složka oné tendence k emancipaci je sice „pouze“ psychologické povahy, ale jak uvidíme později, právě ona je svým způsobem rozhodující. Jde o to, že kdo vládne určitým bohatstvím, ten přirozeně má určitou moc. Svými hmotnými prostředky může ovlivňovat dění okolo sebe, může působit na jiné subjekty aby se chovaly v souladu s jeho přáními. Je tu tedy přítomen někdo, kdo je fakticky, materiálně mocný, dominantní; ale zároveň je s ním v občansko-politické rovině zacházeno tak, jako by byl stále ještě pouhým kmánem. On je tedy v materiální rovině tím, kdo rozhoduje, kdo vydává příkazy – a přitom v rovině občanské a politické se naopak musí sklánět před někým, kdo fakticky nemá o nic větší materiální moc či dokonce menší než on, ale kdo má vůči němu ta či ona politická privilegia. Je samozřejmé, že tyto dva stavy se nacházejí v hlubokém vzájemném konfliktu. Kdo je emancipovaný materiálně, ten nebude ochoten natrvalo setrvávat ve stavu osobní a politické závislosti. Bouří se v něm celá jeho hrdost, celé jeho vědomí, že ve skutečnosti je tomu druhému naprosto roven, či dokonce materiálně stojí nad ním. A jednou nutně dojde ke chvíli, kdy tento konflikt musí být vyřešen vzájemným bojem. Který v dlouhodobé, historické perspektivě nakonec nevyhnutelně vyhraje ten, kdo má moc materiální, ekonomickou. Protože ten kdo se opírá jenom o svá stavovská privilegia, ale nemá k dispozici reálnou moc materiální, ten má ve svém boji na své straně nakonec jenom pouhé chiméry.

Pro náš výklad je důležité si uvědomit: tato druhá forma demokracie sice není (ještě) samotnou standardní demokracií politickou; nicméně – jmenovitě v uvedeném případě středověkého městského živlu – se jedná o silný prvek demokratizace, který byl prvním, ale rozhodujícím krokem na cestě k celkové emancipaci dolních společenských vrstev.

——————————————————-

S tímto vědomím o základní kauzální souvislosti mezi emancipací ekonomickou a emancipací občansko-politickou se můžeme vrátit k naší výchozí otázce: zda kapitalismus demokracii plodí, anebo zda je s ní v protikladu.

Napřed si připomeňme, co k danému tématu řekl Karel Marx; tedy vlastně opovědný nepřítel kapitalistického společenského řádu. Kdo se jenom trochu hlouběji seznámil s dílem Karla Marxe, ten ví, že Marx vůči kapitalismu ve skutečnosti zároveň choval hluboký obdiv: neboť to byl právě kapitalismus, kdo svou enormní produkční silou a kreativitou dokázal společnost doslova katapultovat na vyšší civilizační stupeň, kdo dokázal rozbít přežilý a zatuchlý řád feudální, s jeho stavovskými hierarchiemi a privilegii. Byl to právě tento kapitalismus, který přivodil nástup nového, osobně svobodného člověka-občana.

Marx znovu a znovu zdůrazňoval, že tuto občanskou emancipaci kapitalismus přinesl nikoli náhodně, nýbrž naprosto nevyhnutelně: neboť kapitalismus nemůže nic smysluplného počít s nevolníkem připoutaným k půdě, nýbrž kapitál nezbytně potřebuje pracovníka osobně volného, nezávislého, mobilního, který může kdykoli putovat tam, kde ho produkční kapitál zrovna potřebuje.

Navíc: moderní produkce – ať průmyslová či neprůmyslová – potřebuje čím dál tím více ne pouhého dělníka vykonávajícího stále stejnou činnost, nýbrž pracovníka vzdělaného, aktivního, samostatně se rozhodujícího v neustále se měnících pracovních činnostech. A zase platí: spolu s touto pracovní emancipací pracovníka stoupá i jeho všeobecný „emancipační potenciál“. Ten kdo už není pouhým – kdykoli zaměnitelným – přidavačem, nýbrž má vysoce specializovanou roli v produkci, ten se sebou nenechá pasivně manipulovat ani u svého zaměstnavatele, ani jako občan.

A do třetice: samotná řídící struktura moderní produkce si vyžaduje demokratičtější formy rozhodování. Za starého způsobu produkce stačilo, když majitel továrny vydal své příkazy, a dělníci plnili jeho pokyny. Ale moderní produkce vyžaduje neustále nová rozhodnutí, neustále nová přizpůsobení produkce – a toto už potřebuje kolektivní rozum, tedy nikoli pouze hierarchicky-vertikální, nýbrž horizontální, čili ve svém jádru demokratické formy rozhodování. Navíc: především velké firmy jsou čím dál tím méně vlastněné jedním jediným soukromým vlastníkem, nýbrž jsou to většinou akciové společnosti, tedy prakticky s kolektivním vlastnictvím a s kolektivními řídícími orgány. I tady je tedy možno nalézt prvky alespoň určitého demokratismu.

Samozřejmě; kapitál neposkytuje tomuto osobně svobodnému dělníkovi svobodu skutečnou, svobodu skutečně všestranně emancipované lidské bytosti, nýbrž hned vzápětí ho uvrhuje do závislostí jiných, podřizuje ho svým vlastním zájmům a tlakům, především zájmu na permanentní maximalizaci zisku.

A právě tady leží ten zcela klíčový bod sporu o to, zda kapitalismus podporuje demokratizaci, anebo ji potlačuje. V každém případě je tady nutno si zcela jasně uvědomit: v daném ohledu má kapitalismus zcela zásadně podvojný, ambivalentní charakter. Jsou v něm tedy faktory působící v obou směrech: jak ve směru větší demokratizace, tak i ve směru opačném.

Kapitalismus samozřejmě vytváří příjmové, majetkové, a tedy i mocenské hierarchie; ale stejně tak ten samý kapitalismus vytváří i struktury a faktory, které působí ve smyslu demokratizačním, emancipačním. Kapitalismus tyto demokratizační faktory samozřejmě nevytváří záměrně; ony jsou jenom jakýmsi jeho „vedlejším efektem“, nechtěným dítětem.

(Pokračování)

Demokracie – otázka legality a legitimity II.

Josef Poláček

V první části našich úvah na dané téma jsme se seznámili s tím, jak český kabaretiér Jiří Suchý sice humorným, ale velice trefným způsobem zpochybnil legitimitu standardního modelu demokratického nalézání politických většin. Shodou okolností jsem se v této době setkal i s úvahami literáta Ludvíka Vaculíka víceméně na to samé téma, v jednom z jeho proslulých fejetonů. Jedná se v daném případě o fejeton „Monarchie – cesta ke království“ z roku 1999. Takže se vlastně čistě tematicky úzce dotýká Suchého jevištní scénky, která také počínala monarchou – Jindřichem Osmým. Uveďme si zde tedy Vaculíkovy úvahy na téma politické demokracie; stojí to opravdu za to:

„Vůbec to nechápu. Jak může někdo navrhovat,aby se prezident volil všelidovým hlasováním? (…) Hlavně nevím, odkud a jak se mají všichni lidé dovědět, kdo je vhodnou osobou pro ten úřad, když přece lidově známí jsou jen zpěváci a sportovci! Ano, řeknete, kdo kandidáta navrhne, ten ho představí a bude ho propagovat. Ale to prosím znamená, že ho hned na začátku zvolil ten, kdo měl dost peněz na úspěšnou reklamu. Prezidenta udělají vlastně peníze, čili zvolí si ho kapitál, takového, aby mu nevadil.

Jestliže Václav Klaus teď rozptyluje masarykovský mýtus, rozumím tomu tak, že by příští prezident neměl být vybírán s myšlenkami na Masaryka. Volba prezidenta formou plebiscitu bude mít ráz a kvalitu televizní soutěže Tý-tý. Bude to tanec kolem telete demokracie, prázdná figura, vynesená na podstavec davem.

Vždy mě zaráželo, že v Americe se může prezidentem stát jen ten, kdo dostane většinu hlasů i od prostých nevědomců. Ve skutečnosti i tam si kandidáta vybere užší skupina lidí, a pak najme obrovský aparát, který ho má před očima davu protlačit křovím otázek – jaké prádlo nosí? U koho nakupuje? Co si myslí o homosexuálech a o tom kubánském chlapečkovi? Jaký sport dělají jeho děti? A čeho si jeho manželka váží na Rusech? Tu práci je třeba vykonat, aby byla obelstěna část voličů, s nimiž by ani nemělo cenu bavit se o politice.“

Podobně jako Jiří Suchý, i Ludvík Vaculík zde tedy vyjadřuje hlubokou pochybnost o samotných základech standardní demokracie založené na lidovém hlasování. Rozdíl je snad jenom v tom, že zatímco J. Suchý jenom staví otázku, jenom zpochybňuje tento princip rozhodování prostřednictvím pouhé aritmetické většiny, tak Vaculík zcela bez obalu rozebírá nevědomost a bezbřehou manipulovatelnost volebního davu: „Volba prezidenta formou plebiscitu bude mít ráz a kvalitu televizní soutěže Tý-tý. Bude to tanec kolem telete demokracie, prázdná figura, vynesená na podstavec davem.“

Sotva je možno sžíravějším způsobem demaskovat prázdný, fiktivní, falešný charakter stávajícího modelu politické demokracie, tak jak je praktikován ve státech „vyspělého“ Západu. A Vaculík sám zároveň uvádí, co je pravým, materiálním základem tohoto způsobu demokracie: „Prezidenta udělají vlastně peníze, čili zvolí si ho kapitál, takového, aby mu nevadil.“

Takové je tedy konstatování (jak ze strany J. Suchého tak i L. Vaculíka) reálného stavu současné podoby masové demokracie. Jak jsme si uvedli minule, J. Suchý jenom naznačuje, že jeho kritéria pravdy leží někde jinde, nežli v pouhé většině daným politikem nashromážděných hlasů; ale sám nijak blíže neurčuje, kde by tato kritéria pravdy bylo možno hledat. Vaculík je v tomto ohledu konkrétnější. Píše:

„A třebaže král je instituce nedemokratická, proces šlechtění k němu je naopak velice lidový. V každé rodině se přece ví, co je správné a co ne, co by se mělo dělat a umět a nedělá se a neumí. Práci od lenosti pozná každý, i ten, kdo to neuznává. Vzdělání je svobodné a neomezené, dokonce nezávislé na škole a na penězích. Všichni v skrytu duše víme, co vlastně nepotřebujeme, a lze se toho vzdát. A každý může někomu pomoci. Také tělesné ctnosti jsou známé a dostupné – čistota, cvičení, skok do výšky, lyžování i do kopce, zpěv… A proto že každý toto ví, je cesta ke království vlastně nakreslena.“

Vaculík tedy základ pro nacházení správných politických rozhodnutí nachází v lidské přirozenosti, tedy v přirozených vztazích rodinných. Kde se podle něj každý naprosto přirozeným způsobem učí, co je pro život správné a potřebné, a co je naopak škodlivé.

To je sice napohled dozajista velice přesvědčivý argument; nicméně při bližším pohledu se rychle odhalí jeho limity. Takovýto náhled je v prvé řadě velmi konzervativní; je to ve své podstatě konfuciánský model, kdy striktní rodinná hierarchie a poslušnost má být zároveň základem dobře uspořádaného a mravně kvalitního státu. Klíčová vada je v tom, že tento model společnosti je krajně statický. Že se vychází z předpokladu, že to co je „dobré“ platí pro všechny členy společnosti naprosto nerozdílně. Jenže – v moderní dynamické společnosti je právě tomu zcela jinak, jestliže pro jednoho je „dobrem“ stálý a neměnný řád, pak pro toho druhého za správný stav věcí platí přesně naopak osobní aktivita, inovace, podnikavý duch, změna. Je sice pravda že „rodina je základ státu“; ale na straně druhé není možno celý krajně složitý komplex společenských vztahů redukovat jenom na jejich prazákladní formy v úzkém kruhu rodinném.

Všeho všudy, Vaculík nám tedy správně a právem naznačuje, kde by bylo možno hledat nejvlastnější základy obecné mravnosti – tedy v přirozených mezilidských respektive rodinných vztazích – ale nedává nám žádný reálný návod pro to, jak ve složitých a spletitých politických konstelacích rozlišovat pravé od nepravého podle obecně uznávaných a obecně srozumitelných kritérií.

(Dokončení)

Demokracie – otázka legality a legitimity I.

Josef Poláček

V dokumentárním filmu o legendě českého kabaretního umění Jiřím Suchém od režisérky Sommerové se vyskytuje jedna scéna z divadelního představení, kde se rozvine dialog J. Suchého s jeho partnerkou Molavcovou na téma anglické monarchie. Jiří Suchý napřed konstatuje: „No takový Jindřich VIII. to měl docela snadné, on svůj trůn prostě zdědil po tatínkovi.“

Pak však ale J. Suchý dále rozvíjí řetěz svých úvah: „Jenže kdyby on žil dneska, tak by to měl daleko těžší. Dneska je demokracie, tak je zapotřebí lidi přesvědčit. Jenže, co on by teď měl dělat, kdyby zjistil, že jedni mají pravdu – ale těch druhých je víc?!…“

Divadelní partnerka Jiřího Suchého Jitka Molavcová se viditelně zarazila nad tímto problémem; a obecenstvo pochopilo, a přišel potlesk. A před námi tu zůstává nezodpovězené dilema demokracie, kterou český humorista vyjádřil v geniální jevištní zkratce: co dělat, když jedni mají pravdu – „ale těch druhých je víc“.

Co teď dělat, jak se rozhodnout, Jindřichu? Havlíčku Havle? Klausi, Zemane?… Moc láká; a „těch druhých“, kteří k moci dopomohou, těch je víc. Mnohem, mnohem víc…

V nadlehčeném humoristickém předvedení se tu před námi otevírá zcela zásadní dilema dnešní standardní občanské demokracie: dilema mezi legalitou a legitimitou. V této demokracie je legální (téměř) všechno, co si dokáže získat většinu. Jenže: je tato většina skutečně dostatečně kvalifikovaná k tomu, aby její názory, její přesvědčení mohly být bez dalšího dostatečným zdrojem (společenské, kulturní, civilizační) legitimity? Co dělat, když těch co „mají pravdu“ je méně – a to ne jenom jednou či dvakrát, ale znovu a znovu?!… Do jaké míry je možno za „legitimní“ označit názory oné většiny, pokud se tato znovu a znovu míjí s tím, co je skutečnou pravdou?

Nad těmito otázkami se nám vyjevuje jedna věc, která je v běžném provozu této demokracie zcela přehlížena, vytlačována do pozadí: totiž že tato demokracie svou legitimitu zakládá výhradně a pouze jenom na čistě kvantitativním momentu. V tom nakonec zcela nejtriviálnějším pojetí, že „kdo sebere víc hlasů, ten má také pravdu“.

To znamená, ještě pregnantněji vyjádřeno: tato demokracie naprosto a zcela opouští kvalitativní kritérium legitimity, a na místo kvality staví holou kvantitu. Na místo obsahu, tedy na místo posuzování obsahové, meritorní pravdy, staví pouhou formu, to jest pouhé mechanické sečtení hlasů.

Zopakujme si: pro tuto demokracii je „pravdou“ to, co dokáže nashromáždit větší kvantum voličských hlasů. Jenže – Jiří Suchý zcela evidentně vychází ze zcela jiného pojetí toho, co je pravda. On nespecifikuje nijak blíže, co tato pravda je, či jak k ní dospět. On jenom zcela zásadně zpochybňuje nevyslovenou, implicitní tézi tohoto způsobu demokracie, totiž že na pravdu má patent většina.

Staří Řekové vycházeli z přesvědčení, že „pravda“ je identická se samotným bytím. „Pravda“ jako lidský výrok, jako lidská myšlenka je „logos“; jenže tento logos je zároveň podstatou dané věci samé, jejím vlastním bytím (ousia). „Pravda“ tedy není něčím, co by stálo člověku nějak volně k dispozici, čím by mohl manipulovat podle svých vlastních představ, či přímo choutek. „Pravda“ pro ně byl objektivní stav věcí; a lidské mínění (doxa) o tomto objektivním stavu věcí mohlo být pouze buďto správné, anebo falešné. Nic více.

V křesťanství pak toto přesvědčení o objektivní jsoucnosti pravdy nabývá podoby eminentní pravdy boží. „Já jsem pravda“ – lhostejno zda tento výrok připisovaný Ježíšovi je či není opravdu autentický, či zda je snad pozdním odrazem právě onoho antického myšlení, v každém případě se tu znovu reprodukuje ono původní přesvědčení řeckých filozofů o principiální identitě pravdy a vlastní jsoucnosti věcí. Tato „boží pravda“ pak doprovázela evropskou civilizaci po další téměř dvě tisíciletí jejího trvání; a vykonávala svou suverénní vládu jak nad lidem obecným, tak ale i nad samotnými světskými vládci. Nebyl nikdo, kdo by byl oprávněn touto boží pravdou jakkoli manipulovat; jediné co bylo (do jisté míry) možné, bylo hledat její různé interpretace.

Až při tomto kontrastu s anticko-křesťanským pojetím pravdy jakožto objektivní jsoucnosti se nám ukáže, jak naprosto novodobá občansko-liberální demokracie vztah člověka k pravdě postavila na hlavu. Vztah mezi logem jakožto nálezem lidského ducha a mezi logem jako vlastní jsoucí podstatou věci byl přerván; objektivní pravda přestala být předmětem zájmu, a jediné co ještě nadále platí je čistě kvantitativní poměr lidských mínění. Tedy právě toho obecného mínění-doxa, které – pokud nebylo vedeno vědomým, vyspělým, filozofickým rozumem – bylo pro antické myslitele zdrojem vší omylnosti, nepravdivosti a falše.

Ano, současná masová politická demokracie už jenom z čistě pragmatických důvodů dost dobře nemůže fungovat jinak, nežli prostřednictvím určování volebních či hlasovacích většin. To všechno ale nemění naprosto nic na onom zcela zásadním faktu, že tato demokracie permanentně zaměňuje legalitu s legitimitou; respektive že svou legitimitu nedokáže opřít o nic jiného, o nic obsažnějšího, nežli jenom o formální legalitu čistě kvantitativně pojatého sčítání hlasů.

Tento fatální deficit současné politické demokracie je vlastně už dávno znám. V politologické literatuře byl už před léty konstatován a popsán. Tato demokracie však prostě jede dále, stále pokračuje čirou setrvačností svého každodenního provozu. To ale nijak neznamená, že by tímto holým pragmatismem byl onen fundamentální deficit tohoto způsobu demokracie odstraněn. On je tu stále; a jako spící vulkán čeká jenom na vhodnou chvíli ke svému probuzení. A až tato chvíle nastane – on vybuchne.

(Pokračování)

Havlovo hledání třetích cest I.

V našich diskusích jsme nedávno narazili na reprodukci názorů V. Havla v jeho životopisu od Edy Kriseové na současný svět, ale i na samotný princip klasické západní demokracie. Tyto jeho názory jsou i po létech natolik překvapivé, že v každém případě stojí za to se k nim znovu vrátit. Podle Kriseové Havel neustále hledal nějakou třetí cestu, kde by bylo možno nalézt naplnění jeho humanistických ideálů; třetí cestu mezi „nepodařeným socialismem“ a dekadentním Západem. Zopakujme si na úvod to, jak Eda Kriseová charakterizuje tyto Havlovy ideové pozice:

„Svět byl fascinován sametovou revolucí a Havel se zdál být mužem, který přijde s novou vizí uspořádání světa, s něčím, co nebude ani nepodařený socialismus, ani nespravedlivý a nesociální kapitalismus. Že konečně objeví něco lepšího, než je demokracie, a lidé to budou chtít.“

Je skutečně krajně nečekané, a svým způsobem až fascinující takto zásadní kritiku západního politického i ekonomického systému spatřovat ve spojitosti s mužem, z kterého si právě tento dekadentní Západ udělal svou ikonu, když ho prezentoval jako neúplatného bojovníka právě za principy západní, liberální demokracie. Podívejme se ale ještě podrobněji, jak Havel tuto svou fundamentální kritiku současného, jmenovitě západního světa konkretizuje ve svém proslulém eseji „Moc bezmocných“:

„Posttotalitní systém je jen jednou tváří této celkové neschopnosti moderního člověka být ‚pánem své vlastní situace‘: ‚samopohyb‘ tohoto systému je určitou speciální a extrémní verzí globálního ‚samopohybu‘ technické civilizace; lidské selhání, které zrcadlí, je jen jednou z variant celkového selhání moderního člověka.

Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských podob. Heidegger výslovně mluví o krizi demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje. (!!)

Skutečně: nezdá se že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ‚samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější (!!) než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex zatuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe. (…) Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího, než jen obrat k obvyklým mechanismům západní /anebo chcete-li – buržoazní/ demokracie.“

****************************************************

Takovýmto zcela zásadním způsobem tedy V. Havel ve své „Moci bezmocných“ kritizuje systém respektive princip západní liberální demokracie. Jeho kritika západní společnosti je natolik rozhodná, že by mohla být bez dalšího otištěna jako programové prohlášení kteréhokoliv radikálního levicového hnutí současnosti. Poté si ovšem Havel pokládá i otázku, jestli je možno z dané situace nalézt nějaké pozitivní východisko. Jaký je tedy jeho alternativní model k systému západní liberální demokracie? Havel píše:

„Zdá se, že perspektivu, v jejímž směru různí myslitelé a různá hnutí cítí ono neznámé východisko, by bylo možno nejobecněji charakterizovat jako perspektivu nějaké obsáhlé ‚e x i s t e n c i á l n í r e v o l u c e‚. Sdílím tuto orientaci a sdílím i názor, že východisko nelze hledat v nějakém ‚technickém grifu‘, tj. vnějškovém projektu té či oné změny nebo revoluce pouze filozofické, pouze sociální, pouze technologické, či dokonce jen politické. To všechno jsou oblasti, kam ona ‚existenciální revoluce‘ může a musí svými konsekvencemi dolehnout; jejím nejvlastnějším prostorem však může být jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu. Teprve odtud může přerůstat v nějakou celkovou mravní – a nakonec ovšem i politickou – rekonstrukci společnosti. (…)

Perspektiva ‚existenciální revoluce‘ je především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval ‚lidským řádem‘ /a co nemůže být suplováno žádným řádem politickým/. Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená ‚vyšší odpovědnost‘; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde.

A politické důsledky?

Nejspíš by asi mohly být v konstituci takových struktur, které víc než z té či oné formalizace politických vztahů a záruk budou vycházet z jejich nového ‚ducha‘, to znamená především z jejich lidského obsahu. Jde tedy o rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska. Věřím ve struktury neorientované k ‚technické‘ stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit než společně sdílenými ambicemi směrem ‚ven‘. Mohou a musí to být struktury otevřené, dynamické a malé; nad jistou hranici nemohou už ony ‚lidské vztahy‘ jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost, fungovat. Musí to být struktury nikoli jako orgány či instituce, ale jako společenství. (…)

Autorita vůdců by měla vyrůstat z jejich osobnosti, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení; měli by být vybaveni velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí; jedině tudy vede zřejmě cesta z klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací, které se mnohdy zdají být založeny spíš na vzájemné nedůvěře (!) než na důvěře; a spíš na kolektivní neodpovědnosti než odpovědnosti. (…) Co se hospodářského života týče, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou /tj. neformální/ účast pracujících na hospodářském rozhodování, a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce. Princip kontroly a disciplíny by měl být vytěsňován spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní.

Takováto představa systémových konsekvencí ‚existenciální revoluce‘ výrazně přesahuje rámec klasické parlamentní demokracie, jak se ve vyspělých západních zemích ustálila a jak v nich vždy znovu tak či onak selhává. (!) Když jsem si pro potřebu těchto úvah zavedl pojem ‚post-totalitního systému‘, snad bych mohl právě načrtnutou představu označit jako perspektivu systému ‚post-demokratického‚.“

Takové byly tedy představy V. Havla o tom, jakým způsobem by měla být uspořádána a organizována autentická samospráva lidské společnosti. Havel si sám byl zjevně vědom problematičnosti těchto svých vizí, to jest jejich vztahu k realitě tohoto světa. Proto své úvahy o tom, kde vzít reálný základ pro uskutečnění této vize v politické a společenské praxi, uzavírá nadhozením několik otázek:

„Nepřipomíná vize ‚post-demokratické‘ struktury některými svými prvky strukturu ‚disidentských‘ skupin či některých nezávislých občanských iniciativ, jak je ze svého okolí známe? Nevznikají snad v těchto malých společenstvích – stmelovaných tisícerými společně sdílenými útrapami – některé z oněch zvláštních ‚lidsky obsažných‘ politických vztahů a vazeb, o nichž byla v předchozím náčrtu řeč? Nespojuje tato společenství (…) přesně ta atmosféra, v níž mohou být zformalizované a zritualizované vazby nahrazovány živým pocitem solidárnosti a bratrství?

Vím z tisíceré osobní zkušenosti, jak pouhá okolnost společného signatářství Charty 77 dokáže mezi lidmi, kteří se dosud neznali nebo se znali jen povrchně, okamžitě založit hlubší a otevřenější vztah a vyvolat náhlý a silný pocit smysluplné pospolitosti, tedy něco co by jim jen vzácně mohla umožnit třebas i dlouhodobá spolupráce v nějaké apatické oficiální struktuře. Jako by samo vědomí společně přijatého úkolu a společně sdílené zkušenosti proměňovalo lidi a klima jejich soužití a jako by i jejich veřejné práci dávalo jakousi jinde vzácnou lidštější dimenzi.“

Havel tedy své vize o autentické společnosti do značné míry čerpal z osobní zkušenosti z neformálních společenství opozice za podmínek totalitního režimu (jeho konstatování o vzniku „vzácnější lidské dimenze“ mohu ostatně sám plně potvrdit).

Ovšem: sám Havel si je nakonec vědom výjimečnosti takovýchto zážitků a prožitků: „Možná to jsou všechno jen důsledky společného ohrožení a možná, že v okamžiku, kdy toto ohrožení skončí nebo poleví, začne vyprchávat i atmosféra, které dalo vzniknout.“

Nicméně i tak Havel trvá na tom, že „i kdyby tomu tak nebylo, nezměnilo by to nic na otázkách, které jsem položil“. – Ano, to je pravda; naprosto nic by se tím nezměnilo na kritických otázkách, které Havel vyslal směrem k etablované demokracii západního typu; jenže by se tím velice mnoho změnilo na odpovědích, které se Havel pokoušel dávat na tuto krizi demokracie. (K tomu podrobněji ve druhém pokračování tohoto textu.) Ostatně Havel vzápětí sám otevřeně přiznává: „Východisko z marasmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat.“

Závěrem svých úvah pak Havel uvádí myšlenku, která má skutečně velmi překvapivé historicko-teologické souvislosti: „Je totiž vůbec otázka, zda ‚světlejší budoucnost‘ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného ‚tam‘. Co když je to naopak něco co je už dávno zde – a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“

Kdo by si při těchto Havlových slovech nemohl vzpomenout na proslulý Ježíšův výrok o příchodu Království božího? „Království boží nepřijde tak, že by ho bylo možno poznat na vnějších znameních. Není ani možno říci: ‚Hle, zde je!‘ nebo ‚Tam je‘! Neboť: Království boží je (už) mezi vámi.“ Lk 17,20-21

——————————————————

Takové byly tedy názory V. Havla na systém a princip liberální politické demokracie západního typu. V příštím pokračování se pokusíme tyto jeho názory a vize zhodnotit; především pod tím zorným úhlem pohledu, jaký význam a inspiraci mohou znamenat ještě i pro současný či budoucí svět.