Nebeské ptactvo

Eva Hájková

Je-li v Bibli řeč o ptácích, mluví se o nich často jako o ptactvu nebeském. Zní to velmi poeticky. Naproti tomu, je-li řeč o zvěři, přidává se obvykle přívlastek zemská nebo polní. A ryby jsou mořské ryby, pokud se ovšem právě nejedná o ryby, které žijí v řekách, rybnících či jezerech.

Vedle ustáleného spojení „nebeské ptactvo“ se užívá též sousloví „nebeské hvězdy“. Ale možná jsou ptáci trochu jinak nebeští, než hvězdy. Nebeští ptáci jsou totiž zároveň pozemští, protože byli, podobně jako jiní živočichové, vytvořeni ze země (Gn 2 19). Jsou však určeni k tomu, aby létali pod nebeskou klenbou, proto se o nich soudilo, že spojují nebe se zemí.

„Být volný jako pták“, zní oblíbené rčení. Kdo jiný by měl být symbolem svobody nežli nebeské ptactvo? Nebe přece nezná ploty, zámky a závory. Ptáci nemají žádné jmění, které je zapotřebí střežit. Nejsou k ničemu připoutáni, přestože si budují svá hnízda. Ptáci mají křídla jako andělé, což znamená, že mohou letět, kam chtějí. Nezadrží je žádné terénní překážky – lesy, hory, vody, pouště, propasti… Nelekají je výšiny, protože jim není na překážku zemská přitažlivost. Nemusí pracovat, protože nebeský Otec je všechny živí.

V Bibli najdeme mnoho veršů nejenom o ptácích obecně. Jsou tam zmíněny i konkrétní ptačí druhy. Osobně jsem našla zmínky o následujících: Čáp, dudek, havran, holub, hrdlička, ibis, jeřáb, jestřáb, kohout, kormorán, koroptev, krkavec, křepelka, luňák, orel, pelikán, pštros, racek, rorýs, sokol, sova, sup, vlaštovka, volavka, vrabec, vrána. Na požádání mohu předložit ke každému ptačímu druhu seznam biblických citací. Ale kdo by se zabýval výčtem citací! Raději vnímejme krásu biblického jazyka:

„Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí…“ (Dt 32, 11 )

„Jak se blyští stříbrem potažená křídla holubice, perutě zlatavě zelenavé!“ (Ž 68, 14)

„Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!“ (Ž 84, 4 )

„A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp.“ (Ž 104, 17)

„Jako rorejs a jeřáb, tak sípám, kvílím jako holubice, zemdlely mé oči upírající se na výšinu.“ (Iz 38, 14 )

„Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo?“ (Jb 39, 27)

„Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce.“ (Mt 10, 29)

„Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí.“ (Lk 12, 24)

A tak bychom mohli pokračovat.

Ráda pozoruji nebeské ptactvo ve svém okolí. V posledních časech ho značně ubylo, podobně jako ubylo hmyzu. Naše zahrada patří ptákům v zimě i v létě. V zimě je jejich prostřeným stolem krmítko, kam denně sypeme slunečnici. Utratíme za ni dost peněz. Nejčastěji ji zobou zelení zvonci, sýkorky a pěnkavy. Občas se přidá nějaký ten holub. A černí kosi poskakující po bílém sněhu klovou do zmrzlých jablek.

Na jaře ovládnou zahradu špačci a drží se v ní celé léto. Zahrada je plná jejich švitoření. Až dvakrát za rok tu vyvádějí svá mláďata. Na stromy jsme pro ně rozvěsili několik budek. Špačci se nám „odměňují“ tím, že ozobávají salátové listy. V létě se vrhají na třešně a na hrušky. Ale zakažte jim to! A tak jen občas otevřu okno a hlasitě zatleskám nebo něčím zaklepu, aby toho nechali.

Občas zaklepe na hrušeň datel (ale úplně z jiného důvodu). Letos se na hrušni usadil párek lesních holubů hřivnáčů. V červnu se jejich mláďata učila létat. Přítomnost lidí prý hřivnáčům vadí čím dál tím méně. Patrně i jiným ptákům, protože nedávno si to přes naši zahradu namířila divoká kachna s káčaty.

V jedné ze sousedních zahrad je živý plot z ptačího zobu, ve kterém se někdy schovává hejno vrabců. Už z dálky je slyšet jejich halasné čimčarování. Když jde někdo okolo, ztichnou jako pěna. Jakmile kolemjdoucí zahradu mine, spustí znovu rámus. Líbí se mi ti vrabci!

Když traktor orá pole naproti našemu domu, slétnou se čápi zdaleka široka, až se člověku nechce věřit, že jich v okolí tolik bydlí. Čekají, až vylezou hraboši, ale vypadají při tom jako by měli sněm.

Nejraději mám jiřičky. V létě je často vídám na návsi u rybníka. V teplém vzduchu krouží nad hladinou a chytají mouchy. Umně si lepí hnízda na zdi obecního sálu. Létají tiše a plavně. Občas zalétne některá z nich také k nám na zahradu. Přikládám na okna samolepky, aby se nezabily nárazem do skla. Dvakrát se to už stalo. Když pozoruji jiřičky, vím, že je stále ještě léto. Koncem srpna zneklidní a posedávají na drátech. A začátkem září zvednou kotvy a letí do Afriky nebo do Asie.

Když vidím jiřičky odlétat s železnou pravidelností na jih nebo když pozoruji jiné tažné ptáky, vždycky si přitom vzpomenu na Jeremiáše: „I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržují čas svého příletu, ale můj lid nezná Hospodinovy řády.“ (Jr 8, 7)

Čas od času též žasnu nad hejnem holubů, které se naráz vznese vzhůru a v naprosto stejný zlomek sekundy všichni ptáci odbočí stejným směrem, aby velkolepě zakroužili v oblacích. Jaká úžasná síla řídí jejich souhru? A jak úžasně tu sílu poslouchají!

A to přitom my lidé, zvyklí na svůj domnělý pořádek, pohrdavě říkáme: Nedělejte mi tady z toho holubník!

36 komentářů u „Nebeské ptactvo“

  1. Když jsem se včera po třech dnech vrátil z chalupy, přečetl jsem si jako vždy, co je nového na Humanistických. Na jakoukoli poznámku jsem však byl příliš utahaný a jen si říkal, paní Hájková, zda tu zahradu neidealizujete. Teď si to už nemyslím.

  2. Ani já jsem včera už neměl čas na nějaký komentář; tak tedy až dnes.

    První věc: vůbec bych si nebyl jistý tím tvrzením, že ptactvo nebeské „nemusí pracovat“. Především v době hnízdění se takový ptačí (rodičovský) pár skoro vůbec nezastaví: napřed postavit hnízdo (kdyby nic jiného, tak už toto je naprosto regulérní práce); a potom uživit všechny hladové potomky, to vyžaduje obrovské množství práce a shánění.

    A i mimo dobu hnízdění – i pro ptáky platí, že kdo chce jíst, musí si to nějakým způsobem opatřit. Totiž i to poletování, shánění potravy – i to je výdajem energie, i to je tedy svým způsobem „práce“.

    Ovšem – v této souvislosti je opravdu docela zajímavá úvaha, jestli toto pouhé „sezobávání“ je či není méně náročné respektive efektivní. Totiž ohledně lidí. Dlouhou dobu se totiž soudilo, že prvotní lidští sběrači měli velmi nuznou existenci; ale podle nejnovějších nálezů je tomu prý naopak, právě tito prostí sběrači mají nejvyšší efektivitu v poměru vynaložené energie respektive času a získaného efektu. Zkrátka: oni si své živobytí opatří daleko snadněji a rychleji, nežli jak je tomu u jiných druhů obživy. V určitém smyslu tedy právě tito sběrači žili ve víceméně rajském stavu.

    Ostatně jsou názory, že to místo v Bibli kde Bůh lidstvo vyžene z ráje a potrestá ho tíží těžké práce – že je to odleskem a odrazem právě tohoto reálného historického přelomu, kdy lidé přestali žít tímto sběračským způsobem života, a místo toho začali pracovat.

    Tady by ovšem bylo nutno se ptát, proč tedy lidé vlastně odložili toto své pohodlné, rajské sběračství, a začali svou obživu zabezpečovat úmornou prací.

    Jedna možnost je, že se změnily klimatické podmínky; a že volná příroda prostě už nebyla tak bohatá jako předtím.

    Druhé možné vysvětlení by bylo, že ten sběračský způsob obživy byl sice relativně snadný – ale na druhé straně velmi nejistý. To platí nakonec stejně tak i pro samotná zvířata či ptáky – když přijde špatný rok, pak najednou není co jíst. Zatímco pastevectví i zemědělství přece jenom umožňují vytvořit si nějaké zásoby především na zimu.

  3. Paní Hájková, jaké samolepky dáváte na ta okna? – Jestli ty klasické s dravými ptáky, tak ty sotva pomohou; podle výzkumů je létající ptáci většinou vůbec neuvidí. Shodou okolností zrovna v minulých dnech v Právu byla fotografie s „vědeckými“ samolepkami (tuším že na oknech nějakého příslušného výzkumného institutu, už si přesně nevzpomínám). Byly to takové žluté kroužky, ve vzdálenosti 10 centimetrů od sebe navzájem. – Nevýhodou ovšem je, že je tím pak prakticky polepené celé okno.

  4. A co se toho hejna holubů týče, jejich – zdánlivě dokonalé – organizace společného letu, pak podle posledních výzkumů to není žádné mystérium: pro tyto jakoby nějakou vyšší vůlí řízené náhlé změny letu celého hejna ptáků nebo ryb prý naprosto postačí, když se všichni jeho jednotliví členové řídí jedním jediným jednoduchým pravidlem: dělej to samé co tvůj soused. Takže postačí když jeden jediný pták změní svůj let – napodobí ho jeho nebližší sousedi, ty zase další, a během několika okamžiků směr letu změní celé hejno.

    Ovšem – tady je otázka, kdo má vlastně to „právo“ určovat směr letu. Protože jinak by se nevyhnutelně muselo stávat, že se několik jedinců zároveň rozletí různými směry. Musel by tu tedy být nějaký jasný vedoucí člen celého hejna.

  5. Já dávám na okna většinou takové ty samolepky z papírnictví. Květiny, ovoce, listy atd. A jenom na okna do zahrady. Oni ptáci většinou proti oknům nelétají. Myslím si, že to dělají, když se domnívají, že proletí skrz (například když je proti oknu jiné okno, třeba na protější zdi, a ptáci ho vidí). Já si myslím, že to pomáhá, protože když byla okna polepena, tak se to nestalo.
    Pokud jde o toho Ježíše, faktem je, že on neřekl přímo „nepracují“, nýbrž „nesejí, nežnou, nesklízí do stodol“. Nemluvil ani tak o práci, jako o to, nemít strach, že se neuživíme.
    25Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
    26Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
    27Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?

  6. O těch létajících hejnech je zde https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2366317-hejna-spacku-na-obloze-za-nadhernymi-obrazci-stoji-tvrda-fyzika
    Vypadá to, že kterýkoliv pták může spustit impuls. Třeba ten, který první postřehne nebezpečí nebo nějaký jiný podnět. Ptáci prý pro své sousedy fungují jako magnety.
    Píšou tam:
    „Evoluční smysl tohoto složitého mechanismu je obrana proti predátorům. Pokud hejno funguje jako jednotné, snižuje se pravděpodobnost, že jednotlivý pták podlehne dravci, například sokolovi: predátoři si totiž většinou vybírají osamocené a jinak oslabené kusy, pokud ale hejno drží pohromadě, jsou jednotliví členové v relativním bezpečí. Hejna jsou proto přírodou „naprogramována“ tak, aby se i při útoku ptáků nerozpadala, ale stále držela při sobě – hejno se sice při útoku predátora může prohnout, vyboulit, změnit zcela nečekaně tvar, ale zachovává si jednotu.“

  7. „26Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?“

    U tohoto Ježíšova výroku si ale stále nejsem jistý, jak to doopravdy myslel. Původně jsem se domníval že to myslel doslova, jako skutečnou materiální obživu. Ale pak jsem začal uvažovat o možnosti, že on to ve skutečnosti myslel v přeneseném, duchovním smyslu.

    Protože jen dost těžko by bylo možno si myslet, že by Ježíš mohl vážně myslet to, že se lidé nemusejí sami starat o svou obživu, a že už je „Otec nebeský“ nějak uživí…

  8. S těmi samolepkami: ano, o tom psali v tom článku v novinách, že jde o to aby ptáci získali pocit že je tady nějaká překážka, kterou oni nedokáží proletět. Pak se tomu oknu vyhnou.

  9. S těmi hejny jako ochrana proti predátorům: ano, to má dozajista svou logiku. Ale stejně mi pořád připadá trochu divné, kdo tedy vlastně určuje směr letu celého hejna. Je sice pochopitelné, že když někdo uvidí predátora a změní náhle směr letu, tak že se tomu přizpůsobí i všichni ostatní. Ale – co když se žádný predátor neobjeví?… To by pak hejno muselo letět pořád stejným směrem, donekonečna. Takže se zdá že tam přece jenom musí být nějaký vůdce, který rozhoduje o tom, kterým směrem se poletí.

  10. K tomu článku: ano, tam píšou zřejmě o tom samém výzkumu, o kterém jsem svého času něco četl i já. To co se zdá být jakousi „tajemnou rukou“ řídící pohyb celého hejna, to je ve skutečnosti jenom reakce na pohyb nejbližších sousedů. Zajímavý je ovšem ten údaj, že i počet těch sousedů je přesně matematicky spočítaný – šest až sedm. Ovšem vysvětlené je to tím, že ti špačci neumí počítat dále.

    Ovšem: český spisovatel (povoláním hajný) Jan Vrba vylíčil ve své knize o přírodě jednu zajímavou historku (myslím že to bylo ještě za první republiky, takže ještě nebyla žádná vědecká zkoumání): on si chtěl sám ověřit, jestli koroptví matka či kvočna dokáže spočítat svá mláďata. A tak si jednu takovou vyčíhal v lese, a její kuřata – počtem dvanáct – před ní schoval v křoví. Ona samozřejmě nešťastně pobíhala před tou křovinou, ale nemohla dovnitř. A on jí začal ta kuřata jedno po druhé vypouštět ven. Ona je samozřejmě radostně vítala, schovala je hned pod křídly. A on jich vypustil už jedenáct, ale to poslední ještě zadržoval, čekal jestli ona pozná že jí ještě jedno chybí – ale ona se nedala odbýt, pořád čekala na to dvanácté. Tak tedy vypustil i to poslední – a teď byl napjatý, jestli ona si třeba nebude myslet, když jí teď ta křovina vypouštěla jedno mládě po druhém, jako automat, tak jestli tam nebude čekat ještě dál, jestli jí nepřibude ještě nějaké „nad plán“.

    Ale – koroptví kvočna ne. Jakmile dostala poslední, dvanácté kuře – sebrala se a pelášila s nimi pryč. A tak docela obyčejný český předválečný hajný možná jako první na světě zjistil, že koroptví samice umějí počítat přinejmenším do dvanácti – a že svá mláďata mají naprosto přesně spočítané.

    Mě tato historka už tehdy – četl jsem tu knihu ve svém mládí – docela nadchla, cítil jsem v ní něco mimořádného. V každém případě se tedy zdá, že koroptve umějí počítat dále nežli špačci.

  11. Nezbývá než upozornit po mém na
    sýčka – rád doprovází lidskou nespavost hlasem upozorňujícím na věci nelibé. Svého času dokonce vypudil z naší obce seskupení esoteriků, kterým znemožnil pokus o dosažení harmonické meditace.
    a kukačku – nikoliv pro její zcela perfidní a asociální pojetí péče o svá pacholátka, ale pro její muzikálnost. Sdělení nekonečným úmorným opakováním e-cis, inspiruje pouze k úvahám o úloze pocitu beznaděje a zbytečnosti a to nejen v životě lidském.

  12. „Sdělení nekonečným úmorným opakováním e-cis, inspiruje pouze k úvahám o úloze pocitu beznaděje a zbytečnosti a to nejen v životě lidském“ – pane Petrasku, v dnešním vydání deníku Právo je karikatura, kdy premiér (a zřizovatel proslulého „Čapího hnízda“) Andrej Babiš stojí před vchodem do jeskyně, ve které hlavou dolů visí několik netopýrů. A tito netopýři si mezi sebou povídají: „Zdá se, že otázka problematičnosti evropských dotací je jenom otázkou perspektivy.“ – Tento vtip samozřejmě reaguje na včerejší výrok téhož A. Babiše, že v ČR údajně žádné problémy s evropskými dotacemi nejsou.

    Takže Vy se tedy domníváte, že stále stejná tónina kukaččího hlasu zadává příčiny k pouze neveselým úvahám. – Svého času ovšem velký Hegel napsal, že dokonce i vrah je mnohem pozitivnějším úkazem nežli třeba takový kámen; neboť na rozdíl od vraha kámen neumí myslet.

    Hegel tím chtěl říci toto: evoluce je sama o sobě trvalým progresem, neustálým vzestupem k vyšším a dokonalejším (a mravnějším!) formám existence. A na této – dozajista optimistické – skutečnosti nic zásadního nemění ani to, že se u představitelů oněch progresivnějších forem najdou jedinci s regresivními znaky.

    Takže bych – poněkud optimisticky – soudil, že i ona (natolik asociální a natolik monotónní) kukačka je stále ještě reprezentantem mnohem pokročilejší formy obecného vývoje, nežli docela obyčejný kámen. A kukačce asi budeme asi spíše moci odpustit její asociální jednání; neboť ani ona – na rozdíl od člověka – neumí myslet.

    A její monotónní zpěv? – Milý pane Petrasku, co by například autor těchto řádků za to dal, kdyby dokázal svým hlasem vyloudit alespoň to stále relativně libozvučné kukaččí e-cis! 😀

    Zkrátka, to celé v kostce: vždy záleží na úhlu pohledu. A člověk proto ani vůbec nemusí být netopýrem, a pověsit se hlavou dolů.

  13. Ovšem – nutno ještě připojit – ta optimistická perspektiva je principiálně jenom tehdy možná, když v zásadě budeme vycházet z přesvědčení, že zde přese všechno existuje onen globální progresivní vývoj. Tak, jak to věřili ještě Hegel a Marx. Ale – jak v to nevěří a to popírá soudobá evoluční teorie, která nevidí žádný vývoj od nižších forem k vyšším, nýbrž jenom holý tlak na přizpůsobování se rámcovým životním podmínkám daného biologického druhu.

  14. Já nepovažuji holý tlak na přizpůsobování se rámcovým životním podmínkám daného biologického druhu za pouhou chiméru.
    A tak v područí mé neskromnosti, bych upozornil na jednu z možných přizpůsobení kterou se zaobírala H.A. a po ní dnešní radikálně demokratická obec (für 19,99 Euro gibt es Hannah-Arendt-T-Shirts im Warhol-Stil mit waschechter street credibility – »Think Arendt).
    A to natolik, že jsem nakloněn pokusu o překlad úmorně náročné eseje T. A., a nejen protože irdische Raumvorrat ist aufgebraucht und die Natur bedarf/ruft nach radikalem Schonung.
    Tedy pokud by vaše nabídka vámi ovládaného překladače zůstala platnou a zdejší demokratická obec měla zájem……bych zdvořile tázavě dodal.

  15. Pane Poláčku, holubí hejno neřídí žádný holub-vůdce. Ani včely nebo mravence přece nikdo neřídí, a přitom vědí, co mají dělat. Mají sice královnu, ale ta jim nedává rozkazy, nýbrž plní jinou funkci. Včely a mravenci se chovají jako jeden superorganismus. Mají ještě vyšší stupeň oganizovanosti než ptačí hejno.

  16. Myslím že ty různé evoluční mechanismy není nutné stavět jako buď/a nebo. Genetické „recepty“ na přežití a předání života jsou stále znovu testovány stále trochu a někdy velmi rychle se měnícími okolnostmi životních podmínek a často mohou být efektivní recepty velmi jednoduché. Z druhé strany ale můžeme pozorovat „přirozenou“ tendenci živých systémů ke zvyšování podivuhodných forem komplexity jejich organizace – jak dokumentujete na hejnech ptactva (socializace vlaštovek pod tlakem zkracování doby k lovu…) , mravenčích nebo včelích společenstvech…. Jak lze vidět i na spolužití tkání a orgánů v jednotlivém lidském těle… a stále nových pokusech o spolužití těchto… 😉

  17. „.. Nesejí, nežnou.. “ Ano, pane Poláčku, také se mi to tak jeví, že jde o poukaz na jejich bytí v samozřejmé „důvěře“ (z lidského pohledu nesamozřejmé) v jeho/svoji konkrétní přítomnou formu. Jinak pro udržení energetické bilance se třeba ty vlaštovky nalétají/napracují docela hodně 🙂

  18. No, vždyť já jsem to tak vyjádřila. To, že nemají mít starost o zítřek, neznamená, že nemají dělat to, co je třeba.
    Ovšem kdyby holubům někdo rozkazoval, kam mají létat, tak by ho možná neposlouchali.

  19. Pane Petrasku – podlehl jste snad i Vy módní vlně změny pohlaví, anebo Vám tu ženskou formu Vašeho jména přiřkl stále ještě svérázně náladový přihlašovací modul našeho webu?…

  20. O prázdninách jsem kdysi na vesnici u Labe slýchával kukačku často. Nyní se z přilehlé oblasti (byť je z ní Natura 2000) již neozývá. Dospělí tehdy říkávali „honem, zatřes peněženkou“. Já však u sebe žádnou neměl a podle toho to také dopadlo… Spíš jsem myslel na to, jak loupežník Rumcajs počítal s kukáním roky, které mu zbývají. Co snad bylo dost pro „starého“ loupežníka, zacházejícího navíc s nebezpečnými žaludy, nestalo se ovšem vůbec povzbuzením pro mě. Málokdy bylo slyšet zakukání víc jak patnáct. Naštěstí mi řekli, že se kukání během dne sčítají a já na ně za chvíli zapomněl.

    V mírném pásu žije jediná kukačka obecná, v tropech je kukaček druhů mnoho. Pouze ta naše však praktikuje výlučný hnízdní parazitismus. Žije tu asi právě proto, že se jí zatím daří udržovat si před „napálenými“ druhy pěvců specifickou evoluční výhodu. Nejspíš to souvisí s nedlouhou dobou vývoje zdejšího ekosystému od skončení (některé) doby ledové. Možná bychom se mohli vsadit, že kukaččí vejce bude dotčenými hnízdícími ptáky časem pravidelně ne-li likvidováno, tedy i s hnízdem opouštěno. To se někdy již stává.

  21. Paní Hájková, já jsem to samozřejmě nemyslel tak že to ptačí hejno by mělo nějakého „oficiálního“ vůdce, který by určoval co a jak se bude dělat. Jenže – v jakémkoli společenství (ať u zvířat nebo u lidí) se pravidelně už po krátké chvíli někdo ukáže být přirozeným (či samozvaným, podle toho) vůdcem. On je prostě agilnější, rozhodnější, a když se začne rozvažovat o tom co dělat a kam jít, on má vždy hlavní slovo. Myslel jsem to tedy tak, jestli i to ptačí hejno se – za normálních okolností – ve směru svého letu neřídí takovými přirozenými vůdci, kteří se umístí na jeho špici. A který tedy fakticky svým vlastním pohybem řídí, kterým směrem poletí hejno. A jenom v tom případě kdy nějaký (kterýkoli) člen hejna spatří predátora, a v důsledku toho prudce změní směr letu, se mu automaticky přizpůsobí i všichni ostatní.

  22. Pane Petrasku, s tím překladem textu H. Arendtové je mi to teď trochu nejasné: jedná se o text na papíře, který byste musel sám kompletně překládat – anebo se jedná o text ve formě digitální, který by tedy bylo možno přeložit nějakým automatickým translatorem?

    A jak dlouhý je vlastně ten text? Pokud by byl na papíře, tak pokud by nebyl nějak extrémně dlouhý (na mnoho stránek), pak by snad bylo možno ho zkopírovat, a uložit do počítače jako PDF. Takto naformátovaný text by pak snad mohl být přeložen i tím automatickým translatorem.

  23. Jinak co se týče toho nutného množství práce k „udržení energetické bilance“: zrovna včera jsem viděl zajímavý televizní dokument o jednom americkém výzkumníkovi, který už půl století zkoumá tlupy makaků na Srí Lance. (K těm makakům se dostal víceméně náhodou, respektive z nouze; ale pak zjistil že to bylo jeho štěstí, neboť právě ti mají ve srovnání s jinými tamějšími opičími druhy mnohem komplexnější sociální struktury a vztahy. A ke „kariérnímu vzestupu“ na společenském žebříčku je nutno používat nejen hrubou sílu, ale i vysloveně – politiku!) Napohled se zdálo, že to ty – vzrůstem nevelké – opičky mají celkem jednoduché, nasbírají si nějaké ty lesní plody, a mají vystaráno. Jenže – v jednu chvíli tam bylo řečeno, že ony ve skutečnosti až 90 procent svého času musejí vynakládat na shánění potravy! Takže uživit se není nijak jednoduché ani u opic; a navíc i tam existuje vzájemná konkurence a boj o zdroje, jak uvnitř jedné skupiny, tak ale i mezi skupinami. Byla tu ukázána situace, kdy se na území pozorované tlupy urodilo na některých stromech mnoho lákavého ovoce; jenže se náhle vynořila sousední opičí tlupa, početně silnější, a tu domácí prostě zahnala.

    Ovšem – co se výživy týče, v poslední době dochází k dosti paradoxnímu stavu, že na jedné straně lidé čím dál tím více omezují opičí teritoria – ale na straně druhé svou přítomností opicím mnohem usnadňují jejich shánění potravy, neboť ty mnoho cenných kalorií získávají z toho, co lidé vyhazují. Takže i když se během doby pozorování opičí teritorium zmenšilo o polovinu, tak naopak jejich populace stoupla na dvojnásobek!

  24. Co se těch kukaček týče: tak tady je skutečně možno pozorovat velice zajímavý evoluční souboj, víceméně v živém přenosu.

    Ano, jak napsal pan Horák, ti ptáci (respektive ptačí rodiče), kterým kukačka do jejich hnízda vpašuje své vejce, se tomu trpně nepodvolují, nýbrž se proti tomu brání. Zkrátka: když ve svém hnízdě najdou kukaččí vejce, prostě a jednoduše ho vystrčí ven. (Ovšem že by proto opouštěli hnízdo, o tom jsem sám ještě nic neslyšel.)

    Jenže kukačka ze své strany zase vyvíjí své vlastní strategie. Především ona snese vajíčko které je pokud možno vzhledem podobné oněm vejcím originálním – a to dokonce s přizpůsobením přesně tomu ptačímu druhu, kterému se ho chystá podstrčit! Ona tedy nejen že už musí předem vědět, které konkrétní hnízdo (a jaký druh ptáků) bude jejím cílovým objektem; ale i tvorba jejího vajíčka má pak přesně odpovídající kamufláž!

    A pokud na to má dost času, pak ta původní vajíčka rovnou vystrčí z hnízda. – Ovšem, tady by bylo pak možné že někdy skutečně nastane to, že ti původní majitelé hnízda ani pak to kukaččí vejce nepřijmou, a raději opustí celé hnízdo.

    Tady je právě vidět celý ten neustálý vývoj evoluce: neustálé střetávání se stále promyšlenějších strategií. Jakmile jedna strana přijde s nějakou novou strategií, hned se protistrana snaží ji trumfnout něčím ještě vychytralejším.

  25. RECIPROČNÍ ALTRUISMUS

    V té reportáži o opicích byla ovšem jedna opravdu velmi zajímavá scéna. (Bohužel jsem právě v této pasáži poněkud podlehl únavě, takže jsem pochytil až jenom konec oné záležitosti.) Jednalo se o to, že nějaké opičí mládě osiřelo; a ujala se ho nějaká jiná opičí samice, s kterou toto ale nijak nebylo příbuzné.

    Teď se jedná o to: i v opičí říši existuje fenomén altruismu. Jenže: obecně v živočišné říši platí, že altruismus se projevuje jenom vůči vlastním příbuzným. Souvisí to se známou teorií „egoistického genu“: tento altruismus vůči příbuzným se projevuje přesně v té míře, v jakém je vzájemný příbuzenský stupeň! Je to možno přímo matematicky kvantifikovat, právě poměrem genů. Čím je tedy vyšší pravděpodobnost, že svou pomocí nějakému příbuznému pomohu uchovat mé vlastní geny (to jest jeho geny, které má ale – v daném poměru – s p o l e č n é se mnou), tak o to vyšší je ochota pomoci.

    Ovšem – kromě tohoto geneticky podmíněného altruismu existuje i tzv. „reciproční altruismus“ – kdy se tedy podpora a pomoc poskytuje i jedinci, s kterým dárce nemá naprosto žádnou genetickou příbuznost. A teď se samozřejmě staví otázka, proč tomu tak je. Neboť evoluce – ta nedělá nic nadarmo. Respektive – nic zadarmo. Veškerá vynaložená energie se musí danému jedinci nějakým způsobem vrátit, vyplatit. I když – jak je vidět – tato rentabilita může být někdy i velmi zprostředkovaná.

    Co se tohoto „recipročního altruismu“ týče, ten funguje prakticky na základě principu: „Jak ty mně, tak já tobě“. To znamená: když někdo pomůže jinému (geneticky nepříbuznému) jedinci, pak to pro něj samého má jenom tehdy smysl, když může právem očekávat, že ten mu zase pomůže jindy. Vynaložená energie se tedy vrátí zpět.

    Pro tento reciproční altruismus – aby skutečně fungoval – jsou nutné tři základní předpoklady:

    – altruistické jednání mezi zúčastněnými individui musí být vzájemně vyrovnané

    – musejí se střídat role dárce a příjemce (což ovšem vyplývá už z prvního bodu)

    – celkový užitek recipročně altruistického jednání musí přesahovat celkové náklady.

    Velmi důležitý je tady jeden aspekt: někdo tedy poskytuje plnění, zatímco v tu chvíli může pouze d o u f a t, že někdy v budoucnu od toho druhého obdrží odpovídající protiplnění.

    Tady je tedy bezpodmínečně nutná určitá minimální úroveň i n t e l i g e n c e, aby si daný (opičí) jedinec dokázal zapamatovat, zda mu ten druhý jeho „vloženou investici“ skutečně také vrátí. Neboť – toto altruistické jednání samozřejmě svádí k podvodu. A – je nutný systém t r e s t ů. Samotný altruismus by tedy zřejmě nebyl (evolučně) udržitelný, kdyby první příjemce nemusel počítat s tím, že v případě podvodu (neplnění) z jeho strany bude postižen odpovídající sankcí.

    ———————–

    Potud tedy teorie. Ale vraťme se k našemu konkrétnímu případu: proč opičí samice přijme naprosto cizí (geneticky nepříbuzné) mládě? Když od něj fakticky nemůže očekávat žádné reciproční plnění? S péčí o něj tedy vynakládá obrovská kvanta energie – aniž by se jí to mohlo nějakým způsobem vyplatit. – V onom pořadu byl podán komentář, že tento altruistický akt, i když se nikdy nevrátí k původnímu „donátorovi“ (tedy k opičí samici), že přesto bude výhodný a přínosný pro tlupu jako takovou. Právě protože v něm bude upevňovat normu vzájemné pomoci, vzájemného altruismu.

    Opravdu zajímavé tvrzení; pokud by mělo být reálné, pak by to muselo znamenat že v oné (opičí) komunitě existují skutečně velice subtilní vzájemné vztahy, které vysoce přesahují všechno, co si jednotliví členové mohou dokázat uvědomit jako víceméně lineární vazbu mezi „poskytl – obdržel“.

    Ovšem, já sám bych si dokázal představit i jiné, profánnější vysvětlení: u oné opice se prostě (jaksi „mimo pořadí“) probudily mateřské city. Které ona pak projektovala na ono – jí nepříbuzné – mládě. Nakonec – takovéto případy známe dokonce i v mezidruhovém jednání, kdy samice k sobě přijme mládě zcela jiného zoologického druhu.

  26. Teď mi u jména naskočilo znaménko plus, ale dalo se smazat, což někdy nešlo. Ovšem pak mi tam naskočilo nově upravené jméno pana Petraska. Pane Poláčku, zdá se, že ta vaše firma si neví příliš rady.

  27. Paní Hájková, právě jsem poslal vzkaz webmasterovi, že se ten problém znovu objevil. Ovšem – tady je nutno mít určité pochopení, tyhle programy jsou velice složité, a ten problém je zřejmě usazený někde hluboko v systému.

    I když na straně druhé je pro mě přece jenom trochu překvapivé to, že podle jejich vyjádření oni vzali zcela novou, čerstvou instalaci WordPressu, a do toho jenom implantovali naše archivy. Takže v zásadě by to opravdu mělo být v pořádku. Ovšem na straně druhé, pokud vím samotné přihlašování běží přes ústřední server u Wedosu; že by tedy chyba byla někde tam?… Jako laik se tady opravdu neodvažuji soudit.

  28. Co se toho „adoptování neživé věci“ – no ano, to je vlastně jenom jiná varianta už celkem známé skutečnosti, že zvířata se mohou zamilovat do předmětu. Svého času například proběhl novinami článek o jedné labuti, která se „nesmrtelně“ zamilovala do šlapací loďky ve tvaru labutě…

    A stejně tak například když se dejme tomu kachním mláďatům místo jejich pravé matky podstrčí nějaká atrapa, tak ona ji pak považují za svou pravou matku, a už nechtějí žádnou jinou.

    To všechno svědčí o tom, jak až neuvěřitelně silná je síla (slepých) instinktů; a my lidé si sami raději vůbec nepřipouštíme a nepřiznáváme, jak dalece i my sami jsme těmito instinkty ovládáni…

  29. Nevím, nakolik je nutné považovat je za slepé. Ona ta falešná adopce asi nějaký význam má. Možná působí po nějakou dobu léčivě. A časem prý to stejně vymizí. To jen my v takovém pudovém chování spatřujeme čirý nerozum.

  30. No ano, pro tu labuť která se zamilovala do oné loďky ve tvaru labutě to docela jistě také byl pozitivní zážitek; nicméně objektivně se zdá, že to byl stav přece jenom dost „ujetý“.

  31. Trochu to může připomínat mezidruhové alternativní adopce psů nebo dalších domácích zvířat;-)

  32. Neřekl by Platón že se ta labuť zamilovala do čisté ideje (matky)? 🙂

  33. Na evoluci by se dalo dívat jako na první aplikaci trhu: s mutacemi, kombinacemi, variacemi strategií…

    Jen tu ještě možná (kdybychom nepočítali viry přepisující své geny do DNA hostitele) nedocházelo k osvobození investičního pokusu od fyzického nositele inovace.

  34. Pane Nusharte, tak zrovna na to téma „tržní ekonomika a evoluce“ se v dohledné době chystám napsat nový text! Bude ovšem až druhý v pořadí; jako nejbližší se chystám napsat text s názvem „Marx a dnešek“. (To jest přesněji: právě dnes jsem se konečně rozhoupal k tomu, tento text – který jsem už několikrát avizoval – začnout psát. Ovšem, jak se vzápětí ukázalo, bude to zřejmě celý seriál; už jenom samotný úvod se mi roztáhl na čtyři stránky textu, čili na celý jeden samostatný článek.)

    A co se toho „osvobození investičního pokusu od fyzického nositele inovace“ – i to má svou zajímavou souvislost, zrovna v minulých dnech jsem na diskusním fóru Levice vedl dost intenzivní diskuse na velmi podobné téma, především v souvislosti s teoriemi Janise Varufakise. Který tvrdí právě to, že v současné době se zisk negeneruje primárně v samotné produkční sféře, nýbrž už jenom ve sféře čistě finanční. (Dochází tedy právě k tomu „osvobození investičního pokusu od fyzického nositele“, reálného výrobce.) Varufakis z tohoto faktu vyvozuje závěr, že dnes prý už vlastně kapitalismus vůbec neexistuje (!), právě proto že většina zisku je produkována mimo vlastní reálnou ekonomiku. (Varufakis tvrdí dokonce, že nyní nastupuje jakýsi „technofeudalismus“, tedy že velké technologické koncerny jako Facebook a Google Maps své uživatele využívají pro vlastní zisk obdobně, jako velcí majitelé pozemků za středověku získávali svou pozemkovou rentu.)

    Ovšem: všechny tyto názory jsem podrobil naprosto zásadní kritice. Počínaje tím prvotním tvrzením o naprostém odtržení finančních (burzovních) operací od reálné ekonomiky. S odvoláním na Marxovy analýzy jsem dokládal, že ve skutečnosti i za všemi těmi – zdánlivě už zcela autonomními – burzovními operacemi stále nevyhnutelně stojí naprosto reálné hodnoty zcela reálné ekonomiky. Kdyby tomu tak nebylo, všechny tyto finanční operace by neměly naprosto žádnou základnu, celý tento finanční sektor by se nevyhnutelně okamžitě zhroutil.

    – Samozřejmě, že ten fenomén relativního (!) osamostatnění se této finančně-burzovní sféry existuje. Je to především celý sektor akciových derivátů – které jsou vlastně už jenom čirými sázkami na budoucí vývoj, svým způsobem ryzí ruletou. Ale – přes to všechno tady nevyhnutelně musí zůstávat ten prvotní základ zcela reálné ekonomiky, z uvedených důvodů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.