Kořeny antisystémových protestních hnutí
Josef Poláček
Tento text je kopií komentáře, který jsem připojil k úvaze Petra Janyšky na Deníku Referendum, který tam byl otištěn pod názvem „Strana Le Penové prohrává už půl století. A není důvodu, aby tomu bylo jinak.“: https://denikreferendum.cz/clanek/32882-strana-lepenove-prohrava-uz-pul-stoleti-aneni-duvod-aby-tomubylo-jinak
Tato záležitost se mi zdá být nakolik zásadní, že jsem se rozhodl mou odpověď na tento článek umístit i zde.
Zajímavá a kompetentní analýza současné situace, a to nejen ve Francii.
Jedná se o zcela obecný fenomén, který přece jenom dost výrazným způsobe podkopává základy stávajících standardních politických systémů. Tedy těch, které se samy definují jako „demokratické“.
Stav věcí je tedy takový, že v těchto systémech politické demokracie prakticky trvale existuje v populaci určitý potenciál fundamentálního, antisystémového odporu. Není to tedy protest proti té či oné politické straně, nýbrž proti danému způsobu politiky vůbec. Jestliže chceme tomuto fenoménu porozumět, musíme si napřed rozebrat jeho kořeny.
Autor článku vypočítává základní charakteristiky těchto hnutí: plebejský odpor k elitám a k jejich myšlení, tedy populismus, demagogie v argumentech, nacionalismus, hledání nepřítele a stavění skupin obyvatelstva proti sobě.
Přičemž zcela centrální příčinou bude zřejmě právě onen „plebejský odpor k elitám“. Je prostě určitá část populace, která nesnese konfrontaci s ničím, co přesahuje jejich omezený intelektuální obzor; a tento svůj pociťovaný deficit si kompenzuje agresivním vystupováním proti těmto „elitám“. Bezprostředně vzato je sotva možné s touto věcí něco udělat; je to prostě psychologicko-sociologická danost, která se víceméně konstantně táhne lidskými dějinami zřejmě od té chvíle, kdy vůbec vznikla vyšší kultura. Jediné řešení leží v systematickém vzdělávání a kultivování (nakolik je to vůbec možno) i této části populace, a to od nejútlejšího mládí. Když už jednou s tímto osobním nastavením dosáhnou dospělého věku, nedá se s tím už prakticky nijak hnout.
Tohle je tedy jak řečeno bezprostřední, psychologicko-sociologická příčina takových společensko-politických fenoménů jako je francouzské hnutí Le Penů, rakouští Svobodní, němečtí „Querdenker“ respektive Pegida, ale i američtí trumpovci a další.
Ale: bylo by velice povrchní a laciné, kdyby se zůstalo jenom u tohoto ryze psychologického vysvětlení. Agresivní vystupování příslušníků tohoto hnutí proti stávajícímu politickému uspořádání a jeho hodnotám vyvěrá z jejich hluboké frustrace; a je nutno položit otázku, jestli tato frustrace nemá příčiny nejen subjektivní, ale přinejmenším z části i objektivní.
Jak už bylo uvedeno, jedná se především o plebejské hnutí; a jeho účastníci mají pocit, že se o ně politické elity ve skutečnosti vůbec nezajímají. Že se tyto politické elity zcela odtrhly od života lidu, že si „tam nahoře“ provozují nějakou svou vlastní politiku, která je obyčejným lidem nesrozumitelná, a navíc mnohdy slouží jenom úzkým partajním či skupinovým zájmům. A tato plebejská část populace pro sebe nevidí žádnou reálnou možnost, jak tento stav změnit; a proto se obrací paušálně proti celé této společenské a politické „elitě“.
I na tomto místě musíme ale učinit ještě další rozlišení. Na jedné straně je tato nesrozumitelnost, odcizenost velké státní politiky vůči lidem objektivně podmíněná, a fakticky neodstranitelná. Řízení moderního státu je krajně komplexní záležitost, velkou část agendy není možno vyřizovat jinak nežli čistě technokraticky a byrokraticky. To jediné čím by bylo možno působit proti této formě politického odcizení by bylo, kdyby politikové vůči lidu vystupovali skutečně přesvědčivě, odpovědně a jaksi „s lidskou tváří“. Člověk „dole“ dozajista nemusí všemu ve vysoké politice rozumět – pokud může mít reálný pocit že svým politickým reprezentantům může věřit.
A právě tady se dostáváme ke zcela klíčovému problému. Povrchní návod k řešení by zde byl apel na politiky, aby vůči lidu vystupovali oním uvedeným způsobem, tedy „s lidskou tváří“. (A je nutno konstatovat, že českoslovenští reformní politikové v roce osmašedesátém právě tohle dokázali, s jedinečnou přesvědčivostí.) Jenže: tady je naprosto klíčovým momentem uvědomit si, že tito politikové jsou skutečně reprezentanty – nikoli lidu, jak se to tradičně kolportuje, nýbrž v prvé řadě reprezentanty celého společensko-politického s y s t é m u. Oni jsou nakonec přesně takoví, jak si je tento systém zformuje, podle své vlastní reálné podstaty.
Petr Janyška celou věc podává tak, že se jedná o střet „demokracie“ s elementy antidemokratickými. To je sice v bezprostřední rovině dozajista pravda; jenže stávající systém v celém komplexu jeho reality není jenom a pouze ona „demokracie“, nýbrž je to stále – starý dobrý kapitalismus!
Zopakujme si: základním problémem je odcizení elit a lidu. Toto odcizení by bylo možno překonat na základě společně sdílené lidskosti; jenže – je tento přítomný systém skutečně založený na principech humanity? Nemusíme sahat ani po Marxových analýzách ekonomicky podmíněného odcizení za kapitalismu; můžeme si zcela vystačit i s Kantem, abychom zjistili, že v tomto systému kapitalismu není člověk samoúčelem, nýbrž pouhým n á s t r o j e m pro sebereprodukci kapitálu! Kapitál, zisk, ekonomické kalkulace, růst hrubého národního produktu, míra státního zadlužení – to jsou ty pravé „hodnoty“, kolem kterých se točí naprostá většina r e á l n é h o života této společnosti. A to až do jejích nejvyšších pater, tedy do sfér politiky. A tam kde středobodem dění není sám člověk, nýbrž odosobněné kalkulace zisku, tam k odcizení člověka dochází naprosto nevyhnutelně.
Toto odcizení je tedy systémově podmíněné; a když ho netematizuje – a neřeší – systém sám (to jest právě jeho politické elity), pak je samozřejmé a nevyhnutelné, že frustrace z tohoto odcizení se ventiluje živelně, slepě a agresivně. A vybíjí se pak útoky nejen proti „elitám“, ale i slepou nevraživostí vůči všemu, co je pociťováno jako „cizí“, co tedy nabourává pocit vlastní – náhražkové – skupinové identity.
Když si tedy znovu položíme onu úvodem položenou otázku, zda se v uvedených případech jedná o legitimní či nelegitimní protest, pak nutně obdržíme podvojnou odpověď: je stejně tak nelegitimní, jako je zároveň i legitimní. Je nelegitimní svými doprovodnými formami lidské obhroublosti; ale ani tyto zavrženíhodné formy jeho manifestace nemohou a nesmějí zakrývat fakt, že v tomto protestu je přinejmenším jedna naprosto legitimní, objektivně podmíněná složka. A pokud před ní vládnoucí elity budou nadále zavírat oči, pak budou s těmito protesty a projevy nahromaděné frustrace z odcizení konfrontováni znovu a znovu.
Ještě malá poznámka: pro mě byl tento aktuální popud především podnětem k tomu, abych si na dané téma systematicky uspořádal myšlenky. Především v souvislosti s excesy příznivců Donalda Trumpa se opakovaně stavěla otázka, do jaké míry se zde manifestuje oprávněný protest dejme tomu dělnických vrstev proti samovládným washingtonským elitám – a do jaké míry se jednalo prostě o řádění chátry. Svůj názor na danou věc jsem měl už předtím v zásadě vytvořený; ale jak řečeno tady jsem si tyto názory mohl (či byl donucen) si utřídit systematicky, včetně důkladnějšího odůvodnění.
Nenásilný protest, natož voličský názor považujeme vesměs za legitimní. To však neznamená, že jej proto máme za rozumný a pozitivní. Často se domníváme, že prostí lidé nejsou dost vzdělaní a přemýšliví, aby hájili svůj skutečný zájem, natož aby poznali a zažehnali nebezpečí pro celou společnost. Předpokládáme většinou, že se určitá část adeptů moci specializuje na jejich klamání, zavádění a zneužívání. Pro avanturistické zastánce kapitalismu může být kanalizování vůle nespokojených populisticky pravicovou cestou skloubením příjemného s užitečným. Jako medikament na určitou vnucenou shrbenost „uraženým a poníženým“ nabízejí možnost zažít pocit užitečnosti a sounáležitosti.
Přestože je jistě nemálo na místě pochybovat o předvídavosti a společenské zodpovědnosti velmi mnoha spoluobčanů, neměli bychom proto nedocenit, že reprezentanti zatímní většiny rozumnějších „ztraceným ovcím“ cestu zpět právě nedláždí. Takhle prostě působí volební ohledy, politici znají své pappenheimské. Přechod deseti i dvaceti procent občanstva pod (doopravdy) pirátský prapor vyvolá sice zvedání morálního ukazováku, ale na program liberální ekipy velký vliv nemá. A je to škoda, když časem musí být po pravdě konstatováno, že pravicovějšího populistu někde u moci drží také sociálnější politika.
Ano, všechno je tak k uzoufání propletené, je krajně obtížné od sebe nějak čistě a přehledně separovat jednotlivé aspekty a motivace.
Pokud bychom měli zůstat v rovině konkrétního, pak jmenovitě u D. Trumpa lze pro jeho politické aktivity sotva předpokládat jiné motivy nežli zájmy výhradně osobní; kdy tedy pro svůj politický boj o post prezidenta Spojených států velmi úspěšně zahrál na strunu frustrace nezaměstnaných nebo přinejmenším nezaměstnaností ohrožených manuálních pracovníků z určitých regionů USA. Přičemž ještě stejně tak úspěšně vnesl (Trump) do hry nacionalistický aspekt.
Nicméně, přes to všechno že tedy ve hře byly zájmy ryze osobní a mocenské, na straně druhé přece jenom není možno zcela popřít, že určitý oprávněný aspekt zde přítomen byl. Za prvé, pracovní respektive sociální situace oněch dělnických vrstev byla skutečně prekérní.
A za druhé (a dost možná především): washingtonská liberální elita opravdu nebudila dojem, že by ji osud těchto prekarizovaných nějak akutně zajímal či palčivě znepokojoval. A je potom objektivně zcela přirozené, že ti se upnuli k tomu jedinému, který – a to velice hlasitě a velice vehementně – alespoň verbálně ujišťoval, že on je právě tím, koho jejich osud skutečně zajímá. Aby dokázali prohlédnout faleš jeho postojů, to asi těmto povětšině nijakým vyšším vzděláním nevybavených manuálních pracovníků sotva bylo možné. A dokonce – v určitém smyslu on je vlastně skutečně neobelhával, on opravdu zavedl cla na dovoz jmenovitě laciné čínské oceli, která byla přímou (a podle všeho nekalou) konkurencí průmyslu americkému.
Jestli tímto aktem Trump ale opravdu reálně zachránil (či dokonce vytvořil) nějaká pracovní místa pro americké dělníky, je asi značně diskutabilní otázkou.
Weniger Bruch als Kontinuität
Nicht alle Neoliberalen haben die Wende zu ausgrenzenden Konzepten der Kultur und Ethnie mitgemacht. Manche mobilisieren gegen das, was sie als feindliche Übernahme von Hayeks und Mises kosmopolitischem Erbe durch intolerante Fremdenfeinde sehen. Doch die Vehemenz ihres Protests kann manchmal die Tatsache verschleiern, dass die angeblichen populistischen Barbaren an den Toren eigentlich aus dem Inneren der Festung genährt wurden.
Ein bemerkenswertes Beispiel ist Václav Klaus, in den Neunzigerjahren der Liebling der neoliberalen Bewegung in seiner Rolle als Finanzminister, Ministerpräsident und Präsident der postkommunistischen Tschechischen Republik. Klaus, ein entschiedener Verfechter der Schocktherapie während der Wende, war Mitglied der Mont Pèlerin Society und regelmässiger Redner bei Treffen. Er nahm Hayek als seinen persönlichen Weisen in Anspruch. 2013 wurde Klaus Senior Fellow am Cato Institute, der Hochburg des kosmopolitischen Libertarismus, die sogar ein «F. A. Hayek»-Auditorium hat.
Doch man schaue sich Klaus’ politische Reise an. Er begann in den Neunzigerjahren damit, den Ruf nach einem ordoliberalen starken Staat in einem Moment des Wandels mit einem hayekschen Bekenntnis zur Unvorhersehbarkeit des Marktes zu verbinden. Zehn Jahre später war er dazu übergegangen, die Umweltpolitik der Europäischen Union immer vehementer anzugreifen. In den Nullerjahren war er schliesslich ein kompletter Klimawandelleugner, der 2008 das Buch «Blauer Planet in grünen Fesseln» schrieb. In den Zehnerjahren entdeckte Klaus die populistische Bewegung endgültig als Kraft, rief nach einem Ende der Europäischen Union, einer Rückkehr zum Nationalstaat und dem Schliessen der Grenzen für Migrantinnen.
Aber dieser taumelnde Schwenk nach rechts führte nicht zu einem Bruch mit der organisierten neoliberalen Bewegung.
Während sich die Mont Pèlerin Society in Pose warf, indem sie eine Konferenz zum Thema «Die populistische Gefahr für die gute Gesellschaft» veranstaltete, argumentierte Klaus im selben Jahr bei ihrer Konferenz: «Masseneinwanderung nach Europa (…) droht die europäische Gesellschaft zu zerstören und ein neues Europa zu erschaffen, das ganz anders ist als in der Vergangenheit und nicht der Denkweise der Mont Pèlerin Society entspricht.» Zusammen mit den Rechtsaussenparteien, mit denen er im EU-Parlament zusammenarbeitet, akzeptiert Klaus den Freihandel und die freie Bewegung von Kapital, während er bei bestimmten Menschen Grenzen zieht.
Ideologen wie Klaus lassen sich besser als fremdenfeindliche Libertäre beschreiben denn als Populisten. Sie sind nicht so sehr Feindinnen des Neoliberalismus, die mit Fackeln und Mistgabeln vom Land kommen, sondern vielmehr Kinder des Neoliberalismus, genährt von jahrzehntelangen Gesprächen und Debatten darüber, welche Dilemmata der Kapitalismus überleben muss.
Das neue Dilemma findet sich bei Ethnie, Kultur und Nation und bedingt die neueste Strömung: eine Philosophie, die für den Markt ist und nicht auf der Vorstellung basiert, dass wir alle gleich sind, sondern dass wir auf grundlegende und vielleicht endgültige Weise verschieden sind. Trotz allem Rummel um den Aufstieg einer neuen Rechten sind wir nicht in eine politische Ära mit einer grundlegend neuen Geometrie eingetreten. Den Riss grösser zu machen, als er ist, bedeutet, die grundsätzliche Kontinuität zu übersehen.
Vyňato z eseje v Republik: Hayeks Bastarde, uber die neoliberalen Wurzeln der Rechtspopulisten https://www.republik.ch/2021/07/30/7-uhr-newsletter
ROZŠTĚPENÁ PODSTATA NEOLIBERALISMU
Zajímavý článek, pane Petrasku. Ale – ve své (zdánlivě paradoxní) výpovědi vposledku nijak překvapivý.
Je nutno si uvědomit, že tento novodobý „neoliberalismus“ ve svém jádru není fakticky nic jiného, nežli „starý dobrý“ raný kapitalismus ještě z Marxových časů.
A už tento Marx naprosto jasně viděl, že kapitalismus na jedné straně obsahuje určitý emancipační potenciál – nepotřebuje nevolníka osobně svázaného s kusem půdy, nýbrž potřebuje osobně svobodného námezdního pracovníka, který může volně migrovat sem a tam, podle toho kde ho právě potřebuje kapitál. A i kapitál sám je vlastně „věčným migrantem“, on se ještě daleko rychleji a snadněji potřebuje přesouvat k místům kde mu kyne nejvyšší zisk, nejvyšší míra vlastního zhodnocení. A z tohoto hlediska jsou mu veškeré národní hranice jenom na obtíž.
V daném smyslu je tedy kapitalismus liberální, „migrationsfreudig“, vstřícný vůči veškeré migraci.
Jenže: na straně druhé má kapitalismus ještě i jinou vlastnost – totiž naprostou převahu soukromých zájmů nad zájmy veřejnými, společenskými, univerzálně humánními. A kdykoli se může stát, že tyto soukromé, partikulární zájmy se propojí se zájmy státními, respektive nacionálními. A potom kapitalismus může skutečně vystupovat jako nacionalista, jako nepřítel všeho cizího.
Jestliže tedy náš Václav Klaus ukázal dvě (zdánlivě) zcela protikladné tváře, pak to zdaleka není takový paradox respektive záhada, jak by se napohled mohlo zdát; nýbrž přesně naopak, on je tímto vlastně dokonalou personifikací rozpolceného charakteru samotného kapitalismu. U něhož se také neustále sváří jeho univerzalistický charakter s jemu imanentními zájmy soukromými a skupinovými.
Ostatně, pane Petrasku, jak jste pokročil s tím překladem onoho textu od H. Arendtové? Pokud byste s tím translatorem DeepL měl nějaké potíže, tento (strojový) překlad bych mohl udělat já sám; ale na následnou kontrolu textu bych asi neměl moc času (podle toho jak je ten text dlouhý), mám v současné době rozpracovaný můj vlastní text (respektive celou sérii článků) o Marxovi, je to dost zásadní záležitost, a celkem vzato se teď nedostanu k ničemu jinému.
Ještě jsem si vzpomněl: pane Petrasku, nevím jestli jste sledoval poslední diskuse na Deníku Referendum, tam jedna diskuse běžela právě o vztahu neoliberalismu a tvrdě pravicového smýšlení. Bohužel redakce DR podle svého „dobrého“ zvyku tuto diskusi utnula (tj. odsunula někam do archivu) právě když byla v nejlepším. (Ta diskuse, nikoli redakce. 😉 )
Kdo v0lí protimigrační AfD?
V té zmíněné diskusi na DR se jednalo především o tézi M. Plevy, že nástup (ultra)pravice v poslední době je důsledkem neoliberalismu. Jeho rovnice je taková: neoliberalismus = zchudnutí = příchylnost k ultrapravici.
Ovšem – takto jednoduchá tato rovnice skutečně není. Takto bezprostředně platí jenom pro skutečnou ultrapravici, tedy – v německých podmínkách – nikoli AfD, nýbrž fašistoidní NPD. Ta má skutečně vysoko nadprůměrné procento příznivců v dolní příjmové skupině. (Ovšem jen o málo nižší je toto procento u „rudě levicové“ Die Linke. Tady se skutečně potvrzuje, že míra chudoby zvyšuje míru náchylnosti k extrémním politickým uskupením.)
Ale AfD – to je o dost složitější případ. Jak se vyjádřila jedna německá socioložka (viz zde: https://www.deutschlandfunkkultur.de/soziologin-cornelia-koppetsch-wer-waehlt-afd-und-warum.990.de.html?dram:article_id=453189 ), AfD má své příznivce napříč celým příjmovým spektrem. (V jiné statistice jsem našel, že v průměru jenom o málo nižším nežli jaký je průměrný rodinný příjem voličů SPD.)
Podle nálezu této socioložky trpí sice příznivci AfD skutečně pocitem nejistoty ze své budoucnosti – ale tato nejistota je spíše „kulturního“, nežli ryze ekonomického rázu. Svým způsobem to může být důsledkem neoliberalismu – ale opět ve smyslu spíše „kulturním“, psychologickém, nežli příjmově-ekonomickém. V zásadě se jedná především o pocit osobního vykořenění. Dalo by se asi říci: je to spíše důsledkem globalizace, nežli neoliberalismu.
překlad onoho textu od H. Arendtové?
zrovna jsem dokončil úmornou revizi 6 stránek digitálního překladu a teď zbývá jen to nejhorší – dostat to do uspokojivého stavu.
Rozměrem se sem nehodí – popř. vyloupnout pár odstavců.
Budu s tím hauzírovat po známých v cz, a navíc se pokusím doporučit Apologii der Pluralitaet k překladu……když je H.A. v NYC, tak in….. a demokratické menšině ve vlasti tak neznámá….. jak stále zjišťuji
Asi nepřekvapí, že osobně neznám žádného voliče AfD. O stoupencích SPD či KSČ však totéž říct nemohu. Souhlasím, že se leckdy nejedná o sociálně potřebné lidi, což však neznamená, že nemají staré křivdy, či nejsou jinak frustrovaní. Rovněž potvrdím, že procesy globalizace lze považovat za spouštěč specificky ochranářských reakcí.
Na prahu 21. století jsem příliš nechápal, o co mladým odpůrcům globalizace jde. Nepřišli mi ve zvolené roli právě přesvědčiví. Jejich hnutí také zakrátko vyhaslo. Štafetu ovšem nenápadně převzali původní nositelé „blbé nálady“. Ukázalo se, že nejde jen o projev postkomunistického světa. Tentokrát autenticitu jeho nositelů nezpochybňuji a jejich vitalita mi asi dává za pravdu.
Národ jako úběžník, či akcent společenského pohybu přece tvořil podstatný prvek systému volební demokracie po celou dobu její existence. Býval ke všemu přiživován, aby „celá ta hra“ neskončila sociální revolucí. Nejde tedy zřejmě dnes o nic nového pod sluncem.
Pane Petrasku, 6 stránek textu by bylo pro zdejší zvyky přece jenom poněkud nad limitem; jako maximální „stravitelná“ délka textu se ukázaly být víceméně 4 stránky. Pokud by se Vám tedy podařilo daný text odpovídajícím způsobem zahustit, bylo by to optimální. V opačném případě by ovšem také bylo možno text rozdělit na dvě části.
V každém případě téma by pro nás bylo dozajista zajímavé; já sám jsem ho ovšem už četl také, ale možná že by se o něm rozproudila příslušná diskuse.
Já sám jsem s tou knihou o Sokratovi od téže autorky zatím ještě nepokročil dále (o kterém tu pak také dozajista napíšu komentář), jak už jsem zmínil teď mi to koliduje s mými pracemi na Marxovi). Takže kdyby tu v mezičase vyšel ten překlad od Vás, bylo by to dozajista přínosné. A mohl byste tím přispět k rozšíření známosti této Vámi natolik ceněné autorky v českém prostředí. 😉 Můj Statify-program mi stále sděluje, že čtenářů/návštěvníků našeho webu je mnohem více, nežli jeho aktivních, tedy viditelných účastníků.
Což o to, pane Horáku – i já jsem svého času v určitém smyslu byl „odpůrcem globalizace“. A do jisté míry jsem jejím odpůrcem dodnes. Respektive vůči ní chovám značně ambivalentní postoj.
Ale tady je ve hře celá řada velmi různých faktorů, které se navzájem překrývají, a mnohdy si navzájem protiřečí.
Za prvé: já jsem vždy měl jakýsi instinktivní, podvědomý odpor vůči kosmopolitismu. Vztah k vlastnímu národu jsem pojímal víceméně přesně tak, jak to říká Exupéryho Malý princ: každý se má starat především o tu svou vlastní růži. Právě proto, že ona a jedině ona patří k němu, a on k ní. A bez jeho péče by zahynula. A kosmopolitismus, toto pobíhání po světě vedené jenom tím cílem, kde se dotyčnému právě bude dařit lépe, kde mu kyne větší užitek, větší zisk, větší sláva – to mi bylo vždy bytostně cizí, pociťoval jsem to jako vykořeněnost. A globalizace – ta s sebou nutně nese alespoň určitý moment tohoto kosmopolitismu.
Na straně druhé – já jsem si pozitivních stránek globalizace začal opravdu vážit až teprve tehdy, když jsem narazil na projevy antiglobalistů. Když jsem viděl jejich nacionální omezenost, jejich zavilé, ale ploché národovectví. Když pod heslem věrnosti národu skrývali jenom svou provinciální malost, své xenofobní vyvyšování se nad všechno, co nepochází z domácí stáje.
„…procesy globalizace lze považovat za spouštěč specificky ochranářských reakcí“ – ano, za spouštěč ano, ale tady je nutno jít dále, zeptat se co je skutečnou příčinou.
Jistě, může tu svou roli hrát bezpochyby do jisté míry oprávněná obava o určitou ztrátu národní identity; ale mnohem větší roli asi bude hrát onen zmíněný provincialismus. Kdo je sám světovým – totiž světovým v pozitivním smyslu, tedy kdo je – intelektuálně nebo kulturně – na výši ostatního světa, ten nemusí být obavy o svou národní identitu, jenom proto že se vystaví volnému kontaktu s tímto okolním světem. Ale obavu mít musí ten, kdo ve vztahu k „velkému světu“ nemůže sám nabídnout nic jiného, nic více, nežli právě jenom tuto svou ryze národní jinakost. Kterou pak musí pozdvihovat do výšin národního mýtu, kterým prý převyšuje všechny národy jiné.
Já pane Poláčku se cítím v náručí globalizace, z které není úniku……Ponejprv je „celá příroda zahrnuta do dějinného osudu člověka“, poprvé byla stržena „ochranná hranice mezi přírodními silami a lidským světem“. Dnešek tomu říká antropocén a myslí se tím věk, ve kterém příroda a civilizace navzájem prolínají natolik hluboko, že už nikdo nemůže říci, zda jsou „přírodní katastrofy“ přírodní nebo způsobené člověkem. „Příroda se pro nás stala hrozivější“ a svět „smrtelnějším“ než kdykoli předtím……bych z T.A. úvah o úvahách H.A. vytrhl. …a předložil vzorek mého pokus o překlad.
Ovšem, pane Petrasku, to tvrzení autora že „Ponejprv je celá příroda zahrnuta do dějinného osudu člověka“ není tak docela korektní.
Byly totiž časy, kdy osud lidstva – v důsledku změn klimatu – visel na ještě mnohem tenčím vlásku, nežli dnes. Bylo to v jedném z ledových období, kdy postupující ledovce jak ze severu tak i z jihu obyvatelné pásmo na celé planetě zúžily už jenom na úzký pás kolem rovníku. Počet lidské populace prý tehdy poklesl už tak hluboko, že kdyby poklesl ještě o něco níže, byla by tím už překročena spodní hranice pod úroveň, která ještě umožňuje holou reprodukci.
No a kdyby se ty ledovce nestastavily a ve svém „dlouhém pochodu“ pokračovaly ještě dál, až by se spojily na rovníku – no, pak by byl prostě definitivní konec.
Jediný rozdíl mezi tehdejší a dnešní situací je ten, že ti pravěcí lidé na tehdejších změnách klimatu skutečně nenesli žádnou vinu… 😉
Ovšem problém viny v době antropocénu křesťanské civilizace a problém viny v době meziledové má výrazně rozdílný fundament. Příkladně dnešní chovatel prasat tím možná bude vystaven obavám z protiprávního postoje vůči domestikovaným zvířatům. Takže lze očekávat, že práva zvířat budou prosazená a příkladně prasata – ponejvíce vykořisťovaný živočich – se budou moci bránit ………. a státní zástupce vznášet obvinění.
Ovšem, pane Petrasku, i tehdejší příslušníci druhu sus scrofa se mohli bránit, a nepotřebovali tomu ani ochranu státního zástupce. Na agresi tehdejšího člověka vůči nim mohli odpovídat buďto útěkem, anebo případně dokonce vlastním útokem. – Ovšem, tehdejší prasata ještě nebyla domestikovaná, z toho vyplývá ten citelný rozdíl.
Ale za Vaší poznámkou tak nějak cítím osten pochybností, do jaké míry je – mravně, civilizačně či prostě racionálně – odůvodněné, aby příslušník pouze živočišné říše požíval ochrany státního zástupce, to jest aby byli vepři pokládáni za autonomní subjekt (nikoli pouze objekt) práva.
Což o to, to je dozajista zajímavá otázka právní filozofie; ovšem současná doba zná příklady ještě mnohem krajnější, jak známo v poslední době (tuším že se to stalo v USA, v této zemi neomezených možností) byla právní subjektivita přiznána dokonce i řekám či lesům! A to sice právě ve vztahu k případnému jejich poškozování ze strany ničitelů životního prostředí.
Shodou okolností jsem zrovna v minulých dnech shlédl vyprávění profesora V. V. Štěcha (o těchto jeho pořadech chci tak jako tak podat podrobnější zprávu) o počátcích našich národních dějin, jmenovitě o době přechodu mezi pohanstvím a křesťanstvím.
Profesor Štěch zde konstatoval jeden fakt, který si člověk za normálních okolností asi ne tak docela jasně uvědomí: že totiž do českých zemí křesťanství přišlo „shora“, tedy od panovníka. Tedy proti vůli a proti víře obecného lidu. A prof. Štěch tuto skutečnost dokládal tím, že se zachovaly dokumenty které zakazovaly uctívání řek a stromů, pochovávání na rozcestí a tak dále.
Tak tahle ne docela nezajímavá souvislost mi právě teď přišla na mysl, v souvislosti s tím že novodobé právní systémy najednou začínají řeky a stromy pojímat jako (živé) subjekty práva. To by ovšem mohlo znamenat dvojí:
– buďto se současná hypermoderní civilizace začíná opět navracet do časů a zvyků pohanských, když už zase začíná uctívat řeky a stromy
– anebo ale naši dávní, pohanští předkové vynikali mnohem zdravějším vztahem plným respektu k živé přírodě, kterému se my od nich teprve znovu musíme učit.
Rád bych neprohrál a přesto sázím na druhou variantu.
Taknějak v duchu Haničky……..Arendt chápání svobody bylo neomezené a přesto tato radikální demokratka věděla, co je svobodě nedostupné. „Pozemský prostor je vyčerpán“, příroda si žádá ohleduplnost…… a také věděla „skončí-li něco, musí existovat možnost nově začít“.
Což tentokrát více než kdy dříve odvisí od lidské svobody, předpokladu schopnosti zvrátit katastrofu…… jmenovitě umožnit další existenci lidstva na zemi.“
Co se Vaší oblíbené autorky Haničky Arendtové týče, pane Peterasku, mám pro Vás v tomto ohledu hned dvě zprávy: jednu dobrou, a jednu asi poněkud méně potěšitelnou.
Ta dobrá je, že se mi – přes mé současné vytížení – přece jenom podařilo její výklady o Sokratovi dočíst až do konce. Tedy – téměř; ještě mi zbývá ta dodatečná část vzpomínek jednoho z jejích posluchačů na její seminář. Ale i to bych měl v dohledné době dokázat zvládnout.
Ta méně příznivá zpráva ohledně této autorky je, že na jedné straně sice dozajista musím ocenit její erudici ohledně sokratovsko-platónské myšlenkové tradice; nicméně její pohled na toto téma ve mně definitivně potvrdil určitou apriorní nedůvěru, které jsem vůči jejímu způsobu filozofování vždy pociťoval. Ale – to všechno je opravdu dost hodně propletená záležitost, to budu muset vyložit opravdu dost dopodrobna. To jest, až knihu dočtu až do konce, napíšu o tom všem samostatný článek.
Je ovšem docela pikantní, že to, co se chystám vytýkat arendtovské metodice, se plně prolíná s tím, co jsem právě v minulých dnech napsal v mém chystaném elaborátu o Marxovi, respektive o recepci Marxe. A Arendtová vlastně plně potvrzuje mou základní tézi, že – téměř – nikdo dnes už nerozumí Marxovi správně; a toto neporozumění má své kořeny už u samotného Platóna. Tedy ne že by Platón neporozuměl Marxovi 😉 – k tomu jaksi ještě neměl dostatečnou příležitost; ale kdo neporozuměl Platónovi, ten neporozumí ani Marxovi. A Arendtová – nechci jí předhazovat že by neporozuměla Platónovi, ale jeho způsob myšlení jí zcela evidentně zůstal zásadně cizí.
A jádro všeho bude asi právě v tom konstatování, že „Arendt chápání svobody bylo neomezené“ – ona zřejmě chce sugerovat, že u Sokrata to bylo stejné nebo přinejmenším velmi podobné, ale tady bych si tím vůbec nebyl tak jistý. Problém je v tom že my Sokrata známe prakticky jenom přes Platóna – a Platónovo chápání svobody bylo všechno jiné nežli „neomezené“.
Ano pane Poláčku….„Arendt chápání svobody nebylo neomezené“ chtěla jen vědět, proč se občané schovávají ve svých soukromých doupatech, místo aby koncipovali „společný svět“ a přeli se o tom, „jak v něm jednat“. A to i bez vyšších mravů, bez metafyziky, bez přetvářky a zištnosti, zato ale s důvěrou v možnost výsledku. „Smyslem politiky je svoboda, bez které je politický život zbaven svého smyslu .“……viz mnichovská aula tenkrát a mnohdy i dnes.
Jistě, pane Petrasku, občanský, politický, ale zřejmě i ideový a filozofický horizont H. Arendtové byl zcela evidentně formován (a obávám se, že i velice zúžen) jejími víceméně osobními zážitky (a traumaty) s totalitními režimy, především s tím nacionálně socialistického zbarvení.
Volání po bezpodmínečné svobodě je za těchto okolností naprosto pochopitelné; ale hrozí tu velké nebezpečí, že všechno ostatní bude podřízeno jenom a pouze tomuto – bezmála bych byl napsal – diktátu svobody.
Osobně mohu pro Arendtovou mít pochopení; dokud jsem sám žil v totalitě, také jsem žil v přesvědčení že jediné o co se jedná je obnovení svobody. A že potom se už řádné a humánní mezilidské/společenské vztahy obnoví jaksi samy od sebe.
Byla to ale moje další životní zkušenost, totiž ta se „svobodnou“ společností na Západě, která mě donutila pochopit, že komplex společenských a vůbec lidských vztahů je natolik složitě strukturovaný, že ho nikdy není možno subsumovat pod jeden jediný princip, pod jedno jediné heslo. I když třeba sebeušlechtilejší.
A především to byla moje zkušenost s tím, jak tato západní společnost svou vnitřní prázdnotu, svou plochost jak intelektuální tak emocionální neustále skrývá za tímto heslem prý „naprosté svobody“. Zjistil jsem, že stejně jako režim východně od Železné opony svou pokleslost skrýval za heslem socialismu a sociální spravedlnosti, že na západ od této dělící hranice se dělo (a děje) fakticky to samé, jenom pod jinými hesly.
Ale abychom se vrátili ke klíčové otázce H. A., totiž „proč se občané schovávají ve svých soukromých doupatech, místo aby koncipovali „společný svět“ a přeli se o tom, „jak v něm jednat““ – tady totiž všechno hovoří pro to, že chyba je právě v tom, že se tak děje „bez metafyziky“. Pro kterou sama Arendtová evidentně nemá žádné hlubší porozumění. Ona v ní vidí jenom to negativum, totiž její doktrinární tendence; ale není schopna spatřit a ocenit to nezastupitelně pozitivní, co se v říši metafyzické filozofie skrývá.
Tím ovšem vlastně poněkud předbíhám, respektive prozrazuji můj stěžejní argument proti Arendtové, s kterým jsem hodlal vyrukovat až v mém chystaném textu o ní. Respektive o „jejím“ Sokratovi. – Pane Petrasku, Vy jste mě teď bezmála dotlačil k tomu, abych tento text snad – mimo veškerého pořadí – sepsal ještě dnešního dne… Ještě uvidím, ale dost možná tak opravdu udělám. V běžící diskusi jsme se totiž dostali až tak daleko, že je zapotřebí celou záležitost projednat systematicky.
Ale tolik tady v každém případě ještě připojím: když se totiž vynechá ona říše metafyzicky koncipované filozofie, pak je na onu zmíněnou otázku fakticky možno odpovídat jenom čirým moralizováním. Respektive úvahami pouze psychologického, nanejvýš psychosociálního rázu. S odmítnutím metafyziky totiž mizí veškerá možnost člověka pojmout jako včleněného v řádu a vývoji veškerého bytí; a to co zbývá je lidská bytost redukovaná jenom na její holou subjektivitu. A pak je samozřejmě nutno marně si lámat hlavu nad tím, proč tento subjekt jedná jinak, nežli jak my bychom od něj chtěli očekávat.