Autor: Josef Poláček

Manifest Strany autentické levice

Josef Poláček

Úvodem: jak už jsem nedávno zmínil, došlo k určité dohodě mezi mnou a částí vedení strany Levice, že vypracuji můj vlastní návrh ideového programu autenticky levicové strany, který pak předložím k posouzení straně Levice, jestli ta si z něj pro sebe dokáže něco pozitivního vybrat. Následující dokument tedy v žádném případě není oficiální dokument strany Levice, nýbrž výhradně mým vlastním dílem. Použil jsem proto v tomto textu který zde překládám neutrální respektive fiktivní označení pro onen potenciální autenticky levicový subjekt: „Strana autentické levice.“

STRANA AUTENTICKÉ LEVICE – STRANA NADĚJE

Na tržišti politických idejí se to přímo hemží celou řadu partají, z nichž každá se snaží se vší vehemencí přesvědčit voliče, že právě a jedině ona sama je tím, kdo přichází s tím správným programem, kdo národu přinese štěstí a státu blahobyt. Proč a z jakých důvodů by to tedy měla být – v tuto chvíli ještě se teprve rodící, slabá a neznámá – Strana autentické levice, která by se měla nějakým zásadním způsobem odlišit od tohoto množství všech ostatních?

První odpověď je zcela jednoduchá: právě Strana autentické levice je ta, která jediná usiluje o skutečnou změnu. Která si za svůj cíl klade ne pouze dílčí přesuny v aktuálních politických konstelacích a v mocenských postech, nýbrž která usiluje o zásadní proměnu nejen politického systému samotného, ale nakonec i celého společenského uspořádání.

Kdo je tedy naprosto spokojený se současným stavem, komu k pocitu životního naplnění postačí to co poskytuje standardní tržně-kapitalistický systém současnosti, tedy neustálá honba za penězi, za materiálními statky, za osobní kariérou, a kdo si ohledně smyslu svého života neklade žádné vyšší nároky – ten se o Stranu autentické levice skutečně nemusí zajímat.

„Naplnil svůj dům věcmi a zemřel“ – takto začínalo svého času jedno vyprávění. On to vlastně měl být román; ale autor poté co napsal tuto úvodní větu o hlavním hrdinovi, svém strýci, zjistil že už není dále o čem psát. V této jediné větičce byl obsažen celý strýcův život. Byl to život naplněný pouhým pachtěním se za věcmi; a nebylo v něm nic dalšího. A to je zároveň přesně ten samý život, který dnešnímu člověku nabízí standardní konzumní kapitalismus. Naplňte svůj život věcmi – jedině tak budete šťastni! A až pak zemřete, pak se můžete ještě nechat pohřbít v luxusní urně; jako konečný projev a důkaz vaší životní úspěšnosti.

Veškerý ideový program Strany autentické Levice je možno nakonec koncentrovat do jedné jediné věty: do hlubokého přesvědčení, že člověk je více nežli pouhá věc. Že tento svět má být v nejhlubším smyslu světem lidským; a že není přípustné, aby život člověka byl fakticky podřízen světu věcí. Že je v plném slova smyslu ne-lidské, když je lidský život ovládán slepými zákony trhu a zisku; když člověk sám je jenom tržní komoditou, volně obchodovatelnou na trhu práce. Ano, liberální demokracie velice úspěšně člověku sugeruje iluzi jeho osobní svobody; ale fakticky ho plně ponechává v moci zvěcnělých sil, které on nemá pod svou kontrolou, které nemá ve své moci; naopak je jimi ovládán, musí se podřídit jejich slepým mechanismům, jejich odosobněné logice, pokud se nechce ocitnout na okraji společnosti, respektive na jejím spodním konci. Ano, člověk tu sice má osobní svobodu hledat ve svém životě i hodnotnější obsahy nežli jen onen svět mrtvých věcí; ale s tímto svým hledáním vyššího smyslu – pokud to v něm vůbec není vytěsněno svůdným rejem reklamy na nikdy nepřestávající konzum – zůstane sám, nadále vystavený mechanismům trhu a stejně tak odcizeného světa politiky.

Strana autentické Levice tvrdí, že tento svět se opět musí stát světem člověka. Standardní politická demokracie nikdy nemůže dosáhnout tohoto cíle; ta umožňuje jenom čistě technokratickou správu veřejných záležitostí, a je pojistkou proti přímé politické diktatuře. Nic víc. Je to ale Strana autentické Levice, která žádá něco navíc. Autentická levice žádá „návrat věcí tvých zpět do rukou lidu“, ve smyslu Komenského provolání. Autentická levice žádá, aby středobodem všeho společenského dění se stal znovu sám člověk; a aby veškerá materiální produkce sloužila člověku, a ne aby člověk zůstával pouze jakýmsi vedlejším přívěskem produkčního procesu plně podřízeného diktátu zisku.

V tomto vytčení našich cílů se plně hlásíme k odkazu někdejšího „Pražského jara“ – toho času naděje, tohoto jedinečného pokusu o spojení ideálů lidské pospolitosti na straně jedné, a nepodmíněné osobní svobody na straně druhé. Jistě, jsme si plně vědomi toho že dnes není možno jen tak bez dalšího vstoupit do stop tehdejších reformátorů; ti ještě nebyli tak daleko, aby mohli dokázat pozitivně vyřešit tento základní problém, překlenout tento protiklad. To k čemu se ale hlásíme je jejich humanismus; jejich snaha o občanskou svobodu, ale přitom jejich setrvávání na základní ideji společného úsilí celého národa o naplnění ideálů lidskosti; usilování o rovnost všech lidí nejen politickou a občanskou, ale i materiální a sociální.

Jsme si plně vědomi toho, že tento dějinný projekt komplexní společenské transformace kapitalismu v nějakou formu postkapitalistické společnosti je velice složitý, a že jeho uskutečnění vyžaduje ještě velmi mnoho práce a hledání nových cest. Zveme proto všechny, kdo touží po něčem více nežli pouze „naplnit svůj život věcmi a zemřít“, aby se připojili k tomuto našemu hledání. Nemáme žádnou záruku, že se nám v dohledné době podaří tohoto cíle dosáhnout; ale jak už bylo kdysi jednou řečeno, „samotná cesta je cíl“.

Tento projekt všeobecné společenské transformace je tedy naším konečným ideovým cílem; ale protože jsme zároveň politická strana působící v reálném čase a v reálném světě, do té doby nežli by se podařilo tohoto konečného cíle dosáhnout, chceme už teď ve všech oblastech života společnosti působit k tomu, aby se tak dalece jak jen možno zmírnila nadvláda odcizeného světa věcí nad světem lidským, aby už teď se prosazovaly ideály humanismu a spravedlnosti tak dalece, jak to jenom současný systém kapitalismu připustí a umožní. Chceme náš přítomný svět humanizovat až po samé hranice kapitalismu – a tím zároveň ukázat jeho zásadní omezenost a neperspektivnost.

Proto hodláme v praktickém politickém životě podporovat především všechny, kdo se v tomto světě odosobněného kapitalismu nejvíce dostali pod jeho kola: především v oblasti ryze materiální respektive sociální, ale i ve všech dalších oblastech lidského života.

Jsme levicoví, a tedy primárně sociálně orientovaní; ale to neznamená, že bychom byli fundamentalistickými odpůrci produkční sféry. Naopak: hodláme podporovat veškerou společenskou produkci, která má svůj pozitivní smysl, která slouží člověku a jeho dalšímu osobnímu a kulturnímu rozvoji. Naši podporu může očekávat především veškerá produkce ekologická; ale stejně tak i každá produkční inovace, která slouží k ulehčení života člověka, která mu umožní čím dál tím více se osvobozovat od sféry věcí směrem k jeho vlastnímu osobnímu a kulturnímu vyžití.

Budiž závěrem řečeno ještě jednou: my nepřicházíme v tuto chvíli s žádnými definitivními řešeními aktuálních problémů kapitalismu; ale my – ve zmíněné tradici legendárního Pražského jara – přicházíme s nadějí na změnu. Přicházíme s nadějí pro člověka, že on jednou dokáže svůj osud, svůj život jako bytosti společenské a pospolité vzít do svých vlastních rukou.

Žlutá chryzantéma. Hlubiny. Život na podzim.

Eva Hájková

ŽLUTÁ CHRYZANTÉMA

Padá listí do zahrádky

Rozkvétají listopadky

Pomalu a váhavě

rozsvěcují svatozář

v celé pozdní kráse

Slunce začíná svou tvář

skrývat před chladnoucí zemí

Místo rosy na trávě

jiskřivě či mlhavě

jinovatka zamrazí

Utrhnu si do vázy

kvítek žluté chryzantémy

Kousek slunce dopřeje mi

v dušičkovém čase

HLUBINY

Každý člověk

je zrníčkem vesmírného prachu

Každý člověk

je středem vesmíru

Každý člověk

nese v sobě celý vesmír

Kdo prozkoumá hlubiny vesmíru

kdo prozkoumá hlubiny člověka

rozprostřené či schoulené

mezi počátkem a koncem?

ŽIVOT NA PODZIM

Podzim už rozpouští slunce v mlze

Mrazivý vítr zavane z polí

Tma se prohlubuje

a rozpíná v čase

Život se stává křehčím

a stahuje se zvnějšku do nitra

jak míza do kořenů

Za dveřmi na závoru potichu skomírá

Možná se mu zdá sen

o košatější budoucnosti

Živá voda

Eva Hájková

Kdo měl v dětství rád pohádky, jistě ví, že některé z nich vyprávějí o živé vodě. Vzpomínám si namátkou, že se o takové zázračné vodě můžeme dočíst ve Zlatovlásce, v pohádce Pták Ohnivák a liška Ryška a také v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Tam na prameni živé vody seděla veliká žába, kvůli níž voda nemohla prýštit.

Ale i zcela obyčejná voda je k životu nezbytná. Lidé si jí někdy začínají vážit teprve tehdy, až se jim jí nedostává. V tomto smyslu může být i obyčejná voda živou vodou.

Voda má své nezastupitelné místo také v Bibli, která nám vypráví úžasný příběh o vztahu Stvořitele a stvoření. Hned od samého počátku, když byla země ještě pustá a prázdná se vznášel Boží Duch nad vodami. Bez vody by to nešlo.

Voda napájí vše živé. Zahradu Eden zavlažoval pramen, jenž se větvil ve čtyři mohutné řeky. Voda ale také přinášela zkázu a smrt, když jí bylo příliš, jak názorně ukazuje příběh o potopě světa. I hučící a hlučící moře, k němuž jsou často přirovnávány národy, bylo krajně nebezpečné. Jeho hlubiny patřily k říši smrti, k hlubinám podsvětí, jak o tom svědčí prorok Jonáš: „Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky.“ (Jn 2,6) O propastných tůních je ve Starém zákoně mnoho zmínek. Je to tak krásně poetické sousloví (aspoň mně se tak jeví), že by snad byla věčná škoda přeložit jej jiným výrazem.

Nebezpečná je nejen hlubina, ale i valící se proud vody. Proto je nepřítel líčen jako povodeň, jako záplava: „Hle, od severu vystupují vody a stanou se rozvodněným tokem. Zaplaví zemi se vším, co je na ní, město i ty, kdo v něm bydlí“ (Jr 47,2).

Nebo zde: „hle, proto Panovník na ně uvede vody Řeky, dravé a mnohé, krále asyrského s celou jeho slávou. I vystoupí ze všech svých řečišť a bude se valit přes všechny své břehy.“ (Iz 8,7) Řekou s velkým Ř je snad Eufrat. Valícím se veletokem je i Nil. „Egypt vystupuje jako Nil, jako řeky, jejichž vody se vzdouvají.“ (Jr 46,8)

Valit se jako řeka či záplava mohou však nejen nepřátelé, ale též právo a spravedlnost: „Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.“ (Am 5,24) „jako záplava se valí spravedlnost.“ (Iz 10, 22) A dokonce i pokoj či moudrost lze přirovnat k řece nebo k záplavě: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny, (Iz 48,18)“ „Poznání moudrého stoupá jako záplava a jeho rada je jako životodárný pramen.“ (Sír, 21,13)

A zase jsme u vody životadárné. Ale voda v biblických knihách je živá i jinak, jak názorně ukazují zejména žalmy. Je živá v tom smyslu, v jakém je živé veškeré stvoření, zvlášť to, které je nadáno pohybem. Bůh totiž stvořil živou přírodu, nikoliv mrtvou, pasivní hmotu. Stvořil živly, které se dovedou i bouřit, ale nakonec stejně poslechnou Pána stvoření, protože On je umí ukáznit svým řádem.

Voda je symbol života. Voda je živá, voda se nejen vzdouvá a hučí. Voda vidí, voda mluví, voda volá, voda má ruce, voda truchlí, voda utíká, voda chválí Hospodina, ale též se před ním svíjí v křeči, protože On přece dokáže ve svém stvoření vzbuzovat respekt.

„Dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory.“ (Ž 98, 8)

„Propastná tůň praví: ‚Ve mně není,‘ moře říká: ‚Já ji nemám.‘“(Jb 28,14)

„Ať ho chválí nebesa i země, moře se vším, co se v nich hemží.“ (Ž 69,35)

„Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých.“ (Ž 42, 8)

„Propastná tůň do křiku se dala, vysoko vzpíná své ruce.“ (Abk 3, 10)

„V den, kdy sestoupí do podsvětí, zavřu nad ním propastnou tůň a způsobím, aby truchlila, zadržím její proudy, hojné vody budou zastaveny.“ (Ez 31, 15)

„Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své vlnobití. Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině. (Ž 93, 3-4)

„Moře to vidělo a dalo se na útěk, Jordán se nazpět obrátil.“ (Ž 114, 3)

„Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči.“ (Ž 77, 17)

„Umíš zvládnout zpupné moře, zkrotit jeho vzduté vlny.“ (Ž 89, 10)

Jistě bychom v biblických knihách našli ještě mnoho podobných překrásných obrazů vody.

Mojžíše, když byl ještě nemluvnětem, unášel proud. Bůh ho zachránil a Mojžíš, jehož jméno znamená „z vody vytažený“, se později stal člověkem, který se nenechal unášet proudem. Plynutí vody se podobá plynutí času a její proměnlivost se podobá proměnlivosti světa. Když byli Šimon Petr a jeho bratr Ondřej svým Mistrem učiněni rybáři lidí, pomáhali je jakoby vytahovat z vody – dělali z lidí ty, kteří se nenechají unášet proudem, kdo nepodléhají proměnám světa, protože jsou zachráněni pro věčnost.

Ponořit se do vody a vyjít z ní znamená získat nový život. Koupel ve vodě byla znakem rituální čistoty – omytí od hříchů. Zaujalo mě, že u Šalamounova chrámu byla zřízena bronzová vodní nádrž, kterou nazývali mořem. V bronzovém moři se omývali kněží, jak nás zpravuje Druhá kniha Královská. Podle popisu to musela být nádhera! Později se dovídáme, že Babylóňané po dobytí Jeruzaléma bronzové moře rozbili a kov odvezli do Babylónu. A jak smutné pak asi bylo sedávat u babylónských řek, jejichž vlny se valily do dáli, a vzpomínat na rozbitý chrám a na bývalou slávu!

Čistá voda z pramenů zahání žízeň a osvěžuje. Studny a studánky byly nezbytnou součástí země. Lidé, kteří dobře znali pouštní suchopár, si jich velmi vážili. Také Ježíš, když byl unaven cestou Samařskem, se potřeboval docela obyčejně napít, proto se zastavil u Jákobovy studny a požádal ženu, která se tam vyskytla, aby mu nabrala vodu. Na oplátku Samařance prozradil, že existuje ještě jiná voda: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-14)

Ano, Bůh chtěl, aby celé jeho stvoření bylo plné života, a nejvíc mu záleželo na tom, aby byl živý ten, koho si stvořil jako svého společníka a přítele, kdo však ho neustále opouštěl a zrazoval. Bůh sám je pramenem, z něhož vyvěrá živá voda, jak je zmíněno už v Jeremiášovi: „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ (Jr 2, 13)

Opouštěli a potom litovali. A zase věřili, že Bůh je neopustí, jako oni jeho, že jim svou živou vodu jednou vrátí, jak to slibovali proroci: „V onen den potečou z Jeruzaléma živé vody, polovina k Mrtvému moři na východě a polovina ke Středozemnímu moři na západě. Potečou v létě tak jako v zimě.“ (Za 14, 8)

Ezechiel ve 47. kapitole vypráví o prameni, který vytéká z pod prahu chrámu. Je to životodárný pramen, „neboť kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá.“ (Voda je živá a když se její proud vlije do Mrtvého moře, jeho voda se uzdraví, ožije). Ezechiel dále líčí, že „na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“

Táž nekonečná touha Božího lidu po živé vodě se projevuje téměř stejným obrazem v poslední kapitole knihy Zjevení. Tam však živá voda nevyvěrá z pod chrámového prahu, ale přímo z Božího a Beránkova trůnu. „Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.“ (Zj 17, 22) Je to voda zahánějící žízeň navěky, voda uzdravující, voda oživující, kterou nám připravil sám Bůh a nic za ni od nás nežádá, přestože si ji nezasloužíme.

Volby: opravdu změna?

Josef Poláček

Je svým způsobem opravdu pozoruhodné, jak snadno je u některých lidí možno vybudit pocit životního štěstí. V ten volební večer, kdy se ukázalo že dosavadní český ministerský předseda ztratil většinu ve sněmovně, zavládla v mnohých kruzích vyslovená euforie. Znovu a znovu bylo opakováno a radostně zvoláváno jediné slovo: ZMĚNA!!

Budiž; nelze popírat že k určitým změnám v české politické krajině skutečně dojde. Ovšem – nejedná se v prvé řadě ani tak o Babiše samotného, nýbrž především o to, že se teď konečně rozlomí populisticko-nacionalistický, xenofobní a mnohdy vysloveně reakční blok Babiš – Zeman. Posledně jmenovaný se nyní dostane do citelné izolace; snad stále ještě ne společenské (v národě samém má ještě mnoho svých věrných), ale do izolace politické. Nyní proti sobě bude mít jak senát, tak poslaneckou sněmovnu, tak i vládu. Lze jen doufat, že těmto třem orgánům se podaří spojenými silami potlačit jeho šovinistické a vůči jistým autoritativním a totalitním státům velmi vstřícné choutky.

Ale jinak? Pokud se na proběhlé volby podíváme z poněkud jiného pohledu, pak se nám ukáže obraz dosti odlišný. Ano, na politické šachovnici se vyměnilo několik figurek; a co dál? Pojede se víceméně podle toho samého scénáře, podle těch samých pravidel; s tím jediným rozdílem, že tato pravidla teď snad přece jenom budou dodržována poněkud více, že – alespoň pro tuto chvíli – určitá základní solidnost v jednání vytlačí (zjevný) populismus, respektive – v případě M. Zemana – vyslovené buranství.

Ale: co se tak zásadního změní na celkovém pojetí politického – a především společenského – provozu? Změní se snad nějak základní nastavení celého systému? Přestane snad být ta zmíněná šachovnice politického života jenom kolbištěm pro prosazování partikulárních a partajních zájmů, těch či oněch ideologií?… Přestane snad jenom odvolením jednoho oligarchy celý společenský život být nadále ovládán zákony kapitálu, zákony zisku, zákony soukromého prospěchu? Jaký skutečně emancipační potenciál může mít heterogenní soubor různých politických subjektů, ve kterém vedoucí silou je strana otevřeně pravicová, která programaticky vzývá „prosperitu“, tedy nekonečnou honbu za ziskem? Ano, Česká republika se nyní více přiblíží Západu; což ovšem neznamená nic jiného, nežli že se přiblíží právě té západní společnosti, která se trvale utápí ve svém bezduchém konzumu, a navíc je rozštěpená na ty, kteří tohoto konzumního bohatství mají nadbytek, a na ty pro které z něj zůstanou jenom drobty. K jaképak „změně“ v těchto zcela klíčových oblastech dojde jenom tím, že nyní k té samé šachovnici usedli noví hráči?… Když se na výsledek voleb podíváme poněkud s odstupem, pak dospějeme s určitým zjednodušením k závěru, že pravostředové ANO nyní bude vystřídáno – pravostředovou koalicí!

Ponechme tedy ty, jejichž občanský horizont je omezen pouze sférou bezprostředních politických konstelací, aby se nyní opájeli nadšením ze své „změny“; a podívejme se raději na mnohem hlouběji ležící faktory, které budou skutečně rozhodovat o tom, jakým směrem se bude pohybovat budoucí vývoj.

Volební debakl levice

Že v právě proběhlých volbách naprosto propadla levice, je všeobecně známo. Mnoho politických komentátorů (především těch z pravicové strany politického spektra) už ohlašuje definitivní konec levice v Česku. Ale – při bližším pohledu situace nebude zdaleka tak jednoznačná. Celá tato záležitost stojí za hlubší analýzu, a za hlubší zamyšlení.

V prvé řadě je nutno konstatovat: skutečně a na celé čáře propadly jenom klasické levicové strany, které se spolehly víceméně jenom na tradiční sociální agendu. Propadla KSČM, propadla sociální demokracie; a nijak neuspěla ani radikální Levice.

Na straně druhé nelze zapomínat, že Piráti dostali svých 15 procent hlasů. A v určitém smyslu je paradoxem, že právě díky tomu, že se Babišovi ve svých tvrdých atacích proti Pirátům v předvolebním boji podařilo tuto stranu prezentovat jako „neomarxistickou“, je možno právem předpokládat, že těchto patnáct procent bylo voliči v naprosté většině skutečně míněno jako hlasy pro levici. Ovšem: nikoli pro levici tradicionalistickou, nýbrž pro levici moderní, liberální, tak jak ji představují například němečtí Zelení. (Kteří mimochodem v nedávných volbách dostali prakticky stejně tolik hlasů jako čeští Piráti.)

Za druhé je stále nutno mít na paměti, že Babišovo ANO, přestože v jeho čele stojí oligarcha, se na pravolevé ose rozkročilo značně doširoka, takže někdy bylo nakonec pokládáno za spíše levicové, nežli pravicové. V tuto chvíli je zcela nedůležité, do jaké míry tento názor odpovídal či neodpovídal realitě; rozhodující je, že v každém případě určitou část elektorátu A. Babiše je možno přinejmenším tendenciálně připočítat k táboru levice. A to samé platí dozajista i pro KDU-ČSL a pro STAN. Za této situace je tedy možno udělat dvě klíčová konstatování:

1. levicový potenciál v české společnosti naprosto není mrtev; jenom se přeskupuje

2. spoléhat se jenom na klasickou sociální agendu je pro levici cesta do propasti. Současný volič žádá od levicových stran mnohem více, nežli aby mu jenom neustále přisypávaly peníze ze státních fondů.

Záleží teď tedy jenom na levicových stranách samotných, jestli dokáží pozitivně odpovědět na tato očekávání současného voliče. Jestli dokáží přijít s novými myšlenkami, s novými vizemi, které by potenciálně levicovému občanu/voliči ukázaly, že on pro ně není jenom jakýmsi pasivním příjemcem státních sociálních podpor, nýbrž že je pro ně partnerem při hledání cest, jak vytvořit lepší, humánnější, spravedlivější svět.

Mlčící většina

Jako vždy po proběhlých volbách, i teď političtí komentátoři a astrologové dopodrobna rozebírají vzniklé politické konstelace, počty hlasů pro vítězné i pro poražené strany, vypočítávají možné koalice. Ale – jako zcela pravidelně, i tady prakticky zcela mimo pozornost těchto znalců zůstává strana, která je fakticky ta ze všech největší – totiž strana nevoličů.

Tato „strana“ v právě proběhlých volbách dosáhla úctyhodných 35 (!) procent z celkového volebního potenciálu. Kdyby se tato skupina populace dokázala domluvit, zorganizovat, dát dohromady – pak by fakticky právě ona musela být pověřena sestavováním nové vlády!!

Samozřejmě; takto jednoduchým způsobem není možno se na věc dívat. Ale přece jenom – i když odpočítáme dejme tomu 15 procent takových, kteří jsou nejen pro politiku v užším smyslu, ale vůbec pro občanskou společnost z těch či oněch důvodů ztracení, i pak tu zůstane potenciál 20 procent populace, který stojí za bližší prozkoumání.

Dalo by se totiž případně soudit, že velká část, dost možná většina z nich touto svou neúčastí ve volbách fakticky vyjadřuje souhlas se známým heslem: „Kdyby volby něco mohly změnit, už dávno by je zakázali.“

Pokud je tento předpoklad správný, pak by to ovšem znamenalo, že je tu velký společenský potenciál, který si přeje skutečnou, zásadní, systémovou změnu! A protože o takovouto zásadní systémovou změnu v současné době usiluje pouze (radikální, autentická) levice, pak by bylo nutno dospět k závěru, že právě tato autentická, antisystémová levice má ve společnosti mnohem vyšší potenciál, než by se na první pohled zdálo.

Pokud tuto skutečnost spojíme s výše uvedeným faktem, totiž že volební potenciál levice se v současné době posouvá od klasické sociální agendy k modernějším, aktivnějším formám politické spoluúčasti, pak by nám z toho vyplynul tento závěr:

Přes zdánlivě totální porážku levice v posledních volbách se ve společnosti naopak ukazuje velký potenciál pro novou, autentickou levici, která by dokázala přinést nové impulsy, jdoucí za rámec současného systému, který jen donekonečna reprodukuje sám sebe. Záleží jenom na samotné levici, zda dokáže tento trend uchopit, odpovědět na jeho požadavky novými vizemi a idejemi.

Sokrates: hořící kámen, rozumný oheň a van Gogh

Josef Poláček

V románu „Sokrates“ autorů Josefa a Miroslavy Tomanových je líčena scéna, kdy mladý Sokrates v rozhovoru se svým učitelem, materialistickým filozofem Anaxagorasem prožívá těžký otřes, když tento mu sdělí, že podle jeho soudu slunce není nic jiného, nežli prostě velký hořící kámen.

„Mé slunce kámen!?“ zvolal v bolestném zklamání. „Každé ráno se před ním ukláním! Slunce je má milá! Bez její lásky by nebylo žádného života! Nebyli by žádní lidé, žádná zvířata, žádné rostliny! Slunce je nejmilovanější ze všech lásek!“

V tomto svém úleku se Sokrates nenechá utišit ujišťováním Anaxagorase, že on jeho lásce přece nezkřivil ani jeden vlas na hlavě. Sokrates naříká: „Když je slunce kámen, pak to nemůže být bůh Hélios se zlatými vlasy a s korunou ze žhnoucích paprsků! Pak ani nemůže den po dni putovat na své cestě po nebi ve svém zlatém, čtyřspřežím okřídlených koní taženém voze!“

Na to mu Anaxagoras odpovídá, že on sám se přece také nepřestal slunci klanět. A pak mladému Sokratovi sděluje rozhodující slova:

„Uvědom si, že to, co tvrdíme my filozofové, se v podstatě nijak neliší od starých mýtů. My často pouze převádíme verše a básnické obrazy, proroctví a vize do prózy!“

Samo o sobě zde není vyřčeno nic tak převratného; konstatoval to například už Hegel, že náboženství a filozofie jsou v určitém smyslu jenom dvě stránky té samé mince. Mají oba společný obsah – jsoucí svět, a místo člověka v něm. Jenom jejich úhel pohledu je rozdílný – na jedné straně stojí racionální způsob uvažování, na straně druhé niterné vizionářství. Anebo jak to formuloval Hegel, obojí (ještě spolu s uměním) má za svůj předmět Absolutno; ovšem filozofie toto Absolutno pojímá prostřednictvím precizního pojmu, zatímco náboženství prostřednictvím představy (Vorstellung). – Ten třetí ve svazku, umění, pak toto Absolutno člověku zviditelňuje prostřednictvím nahlížení (Anschauung). Nicméně tato románová pasáž nám vykresluje s jedinečnou názorností, jak velice blízce se mohou navzájem dotýkat tyto dvě napohled zcela rozdílné sféry, tedy náboženská představa a racionální (a dokonce materialistické!) myšlení.

Anaxagoras ostatně pokračuje ještě dále se svou řečí, když mladého Sokrata upomíná na dílo Hérakleita z Efesu: „Jistě jsi také četl, že Hérakleitos určil věčný oheň za základ veškerého světa. Není tomu tak?“ A poté co Sokrates potvrdil tato slova svého mistra, vykládá Anaxagoras dále: „A nyní – netvrdí snad Hérakleitos, že oheň je příčinou veškerých změn? Že oheň je síla? A dokonce, že síla ohně je nositelem rozumu? Já, milý Sokrate, považuji rozum za vrchol veškerého lidského konání. Rozum je onen velký bůh, před kterým se lidé mají sklánět! Co chceš tedy více? Když já o slunci prohlásím, že je žhnoucí kámen, neuctívám ho tím víc, než kdybych v něm viděl jenom vozku s rozpálenou korunou na hlavě?“

Na to Sokrates ale stále ještě namítá, že potom by slunce nebylo tak krásné. Poté ho ale jeho mistr ostře napomene: „Nemluv tak! Obojí je zcela stejné, neboť pravda znamená zároveň krásu!“

Tady autoři románu zjevně chtějí ukázat kořeny vlastního jádra Sokratovy filozofie (ke kterému se on sám ovšem zřejmě dopracoval až mnohem později), totiž že pojmy „krása“ a „pravda“ znamenají fakticky to samé; a že obé v souhrnu znamená „dobro“.

V dalším průběhu hovoru pak Anaxagoras Sokratovi sděluje, že tedy není naprosto nic závadného v tom, když tento – jakožto mladý sochař – slunce zobrazí v poetických obrazech, čili (obdobně jako Homér) jako planoucího vozku či běžce s olympijským ohněm.

Tolik tedy k této scéně z románu „Sokrates“; povšimněme si zde jenom ještě, že jestliže Hérakleitos sám napsal, že onen kosmický oheň je rozumný, pak autoři knihy se uchylují k formulaci zdrženlivější, totiž že oheň je nositelem rozumu.

——————————————————————————–

Učiňme teď na tomto místě určitý úkrok stranou. Shodou okolností v těch samých dnech, kdy jsem pročítal tyto stránky románu Sokrates, vzal jsem do rukou knihu s reprodukcemi obrazů impresionistického malíře Vincenta van Gogha. Musím přiznat: jak jsem na jedné straně vždy byl fascinován stylem a způsobem jeho malby, na straně druhé tato mi vždy zůstávala nepochopitelnou záhadou. Pro popis, pro charakteristiku jeho jedinečně dynamických silokřivek zachycujících jakési neustálé pnutí a chvění znázorněných objektů, především samotného nebe, jsem si vytvořil příměr, že van Gogh na malířském plátně dokázal zachytit a zobrazit nejen trojrozměrný, ale dokonce i jakýsi čtyřrozměrný prostor. Přičemž tato hypotetická „čtvrtá dimenze“ bylo právě toto tajemno, bylo to právě ono vnitřní pnutí které svým dosahem a významem překračovalo jakýkoli nám známý pohyb standardního prostoru trojrozměrného. – Téměř bych si skutečně troufal vyslovit příměr, že ve svém čase byl van Gogh doslova Einsteinem malířské tvorby.

O co se tady v tuto chvíli jedná: všechny tyto obrazy a příměry se mi náhle spojily v jeden jediný celek, v jednu jedinou kauzální linii. Slunce – žhnoucí kámen – rozumný oheň – a van Goghovy žhnoucí silokřivky prostoru. Právě tady se mi odhalilo doposud nepochopitelné tajemství jeho malby: asi se sotva budeme mýlit, když vyslovíme přesvědčení, že van Gogh svou tvorbou konec konců směřoval – právě k Hérakleitovu „rozumnému ohni“!! Tento „kosmický oheň“, ten bychom dnes nazvali „vesmírnou energií“; energií která mohla být před vznikem našeho strukturovaného vesmíru ještě chaotická, tedy „nerozumná“, ale jakmile se z ní zrodil tento strukturovaný svět, pak už ona sama nemůže působit libovolně, chaoticky, nýbrž jenom v rámci zcela určitých zákonitostí, pravidel uspořádanosti; a tedy „rozumně“.

Van Gogh smělými křivkami své malby opustil vnějškovou strukturovanost viditelného světa, aby za ní spatřil mnohem hlubší, mnohem významnější, mnohem pravdivější strukturovanost „rozumného ohně“, samotného dynamického základu celého jsoucího vesmíru.

Vrací se nám tak tedy v našem moderním věku zpět původní poznání starých antických myslitelů, že jsoucí svět je ve své strukturované uspořádanosti rozumný; že tato rozumnost je sama pravdou; že tato pravda je totožná s krásou; a že toto všechno ve svém souhrnu je dobré.

Biblické stromy

Eva Hájková

V Bibli je mnoho překrásných obrazů živé přírody. Mnoho krásného je zde nejen o ptácích a zvířatech, ale také o vodě, o bylinách, o stromech. Moc ráda to čtu. Za těmito obrazy přírody se často skrývá ještě jiná skutečnost – ta lidská, neboť biblické myšlení je analogické. Tráva bývá analogií pomíjivosti, všeho, co není věčné. Kupříkladu u proroka Izajáše: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky“ (Iz 40, 6-8).

Jindy bývají k trávě přirovnáváni nepřátelé: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou“ (Ž 37, 1-2). „Cizinci jak tráva zvadnou, vypotácejí se ze svých hradišť“ (Ž 18,46 a 2S 22, 46). Naproti tomu spravedlivý člověk je přirovnáván ke stromu zasazenému u vody: „Je jako strom zasazený u tekoucích vod, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří“ (Ž 1, 3). Strom u tekoucích vod – nádherný obraz!

Izrael je přirovnáván k olivě (Jr 11, 16). I apoštol Pavel v listu Římanům využil této analogie Božího lidu s ušlechtilou olivou. Ježíš sebe sama přirovnává ke kmeni vinné révy (J 15, 5) a své učedníky k ratolestem, které čerpají sílu z tohoto kmene.

Bible je plná obrazů krásných zdravých stromů s korunami zeleného listoví nebo s chutnými plody, v jejichž větví hnízdí ptáci, a které poskytují stín všemu živému kolem. Ať už jde o skutečné stromy nebo symbolické obrazy.

Krásný vysoký strom rostoucí až do nebes je v Bibli obrazem mocného sebejistého vládce, jako je tomu ve čtvrté kapitole proroka Daniela. Babylónský král Nebúkadnesar viděl ve snu nádherný vysoký strom pokrytý svěžím listím a obtěžkaný plody, který stál uprostřed krajiny a stále rostl, až nakonec dosáhl nebe. Tu se v králově snu objevil nebeský posel, který rozkázal ten strom skácet, osekat jeho větve, otrhat jeho listí a rozházet jeho plody. Byl z něj ponechán jen pařez s kořeny. Prorok Daniel vyložil králi ten sen. Znamenal brzký konec Nebúkadnesarova kralování. A vskutku se tak stalo. Král byl vyhnán z paláce do lesů, přišel o rozum a sedm let žil v divočině, kde se živil jako zvíře, dokud se neobrátil k Bohu, který mu potom vrátil zdraví i trůn.

Podobný obraz urostlého stromu sahajícího až k nebi je u Ezechiela (kapitola 31), kde je líčen vpád Babylóňanů do Egypta. Faraón je varován příkladem asyrského krále, který je poeticky vylíčen jako vysoký cedr z Libanonu, jenž byl zničen pro svou pýchu: „Hle, Ašúr byl jako cedr na Libanónu, krásně rozvětvený, vrhající hluboký stín, vysokého vzrůstu, jeho vrcholek byl mezi košatými korunami. Vody mu daly velikost, propastná tůň ho vyhnala do výše, její proudy protékaly kolem místa, kde byl vysazen; své potůčky vysílala ke všem stromům pole. Proto se svým vzrůstem vynášel nad všechny stromy pole, jeho větve se rozrostly, ratolesti se prodloužily díky hojným vodám, když vyrůstal. V jeho větvích hnízdilo kdejaké nebeské ptactvo, pod jeho ratolestmi se rodila kdejaká polní zvěř, v jeho stínu sídlily kdejaké početné pronárody. Byl krásný svou velikostí a délkou svého větvoví, neboť zakořenil u hojných vod. Nepřesahovaly ho cedry v zahradě Boží, cypřiše se nevyrovnaly jeho větvím, platany nebyly jako jeho ratolesti. Žádný strom v zahradě Boží se mu krásou nevyrovnal. Krásným jsem jej učinil množstvím jeho větvoví, záviděly mu všechny stromy Edenu, které byly v zahradě Boží.“

Libanonské cedry jsou ve Starém zákoně zmíněny vícekrát, podobně jako bášanské duby. V Týru se z nich vyráběly lodě. Vysoké silné kmeny se upravovaly jako stěžně. Cedrů se užívalo též ke stavbě domů. I David bydlel v domě cedrovém, jak sám připomíná. Vzácné dřevo cedrů a cypřišů použil Šalamoun ke stavbě chrámu.

Život stromu se v něčem může podobat životu člověka. Anebo životu celého národa, jak o tom svědčí výše zmíněná metafora olivy. Stromy i lidé žijí sice dlouho, ale věčný je jenom Bůh. My všichni, od prvního do posledního, jsme závislí na Bohu. Víme, že Bůh může „nechat uschnout strom zelený a dát vypučet stromu suchému“ (Ez 17,24). Může dát vyrůst mohutnému stromu z nepatrného výhonku. To všechno je v jeho moci. Strom, který nenese dobré ovoce, může být i vyťat a hozen do ohně, jak připomínají evangelia.

Posezení ve stínu stromu (fíkovníku nebo vinné révy) symbolizovalo život v pokoji a v bezpečí. Izraelité po staletí toužili právě po takovémto pokoji. I proroci slibovali, že v budoucnu zase jednou nastanou dobré časy, jaké bývaly za králů Davida a Šalomouna (1Kr 5,5): „A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalomounovy, každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, od Danu až po Beer-šebu.“ Tentýž obraz je u Micheáše: „Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí“ (Mi 4,4) a také v 1. knize Makabejské: „Každý seděl pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem a nebyl nikdo, koho by se musel bát“ (1Mak 14,12).

Pod fíkovníkem ostatně seděl i Nathanael, když si ho Ježíš poprvé všiml.

Fíkovník se objevuje jak ve Starém tak v Novém zákoně. Kromě toho v Bibli najdeme názvy mnoha dalších stromů a keřů: Dub, granátovník, ořešák, olivovník, vinná réva, myrta, cedr, cypřiš, platan, jasan, sosna, datlovník (palma), jabloň, mandloň, moruše, akácie, topol, vrba, lentišek, tamaryšek, zimostráz…

„V poušti dám vyrůst cedrům, akáciím, myrtě a olivám, na pustině vysadím cypřiš, platan i zimostráz“ praví Bůh (Iz 41,19). Stromy představují oázu v poušti. I zahrada Eden, v níž kromě stromu poznání dobrého a zlého a stromu života rostlo ještě množství jiných krásných stromů, připomíná jakousi oázu, z níž jsou lidé po svém pádu vyhnáni do pouště tvrdého života.

Pod zelenými stromy se ovšem mohlo nejen odpočívat, ale mohly se tam dít i nekalé věci – například se tam mohlo obětovat modlám, podobně jako na posvátných návrších (např. v 2 Kr 17,10). Hospodin ústy proroků připomíná, že panna sijónská mu byla nevěrná pod kdejakým zeleným stromem.

Hospodinův svatostánek, který dal postavit Mojžíš, byl, včetně schrány úmluvy, zhotoven ze dřeva akácií, jež je vysoce odolné vůči povětrnostním vlivům. Někteří křesťané v tom vidí souvislost. Akácie je totiž strom s trny a Ježíšovi byla před ukřižováním nasazena trnová koruna. Víko akáciové schrány úmluvy (tzv. „slitovnice“) zakrývalo desky zákona, který připomíná hříchy, a skrápělo se ve stanovený čas krví obětních zvířat. A v Pavlíkově překladu Bible je o Ježíši Kristu psáno jako o Boží slitovnici: „Toho Bůh vystavil za slitovnici skrze víru v jeho krev…“ (Žd 4, 25).

Stromy a dřevo z nich vyprovázely člověka po celou jeho historii a dodnes vyprovázejí i každého jednotlivce – od kolébky až po rakev. V Bibli mají stromy své místo snad ve všech jejích knihách. I Ježíšův kříž byl ze dřeva. Posledním zmíněným biblickým stromem je strom života z knihy Zjevení, nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka, k němuž budou mít přístup všichni obyvatelé svatého města – nebeského Jeruzaléma.

Smrt stromu. Černé slunce.

Eva Hájková

SMRT STROMU

Starý dub na kraji paseky

Vydechl naposledy

Podříznut pilou

A podťat sekerou

Nebude už nikdy slunce vítat

Slunce co noří se z ranních mlh

Z červánků na obloze

Nebude naslouchat ptačímu zpěvu

Houkání sovy za nocí

Bzučení včel

Ani bublání potoka

Neuslyší

Neucítí vůni pryskyřice

Ani svěžího lesního vzduchu

Padl strom

Dohořel život

Zalomil větvemi

Zanaříkal listím

Míza v něm nebude dále proudit

Kolik let tady stál

Srostlý se zemí

Zbude tu po něm

Jenom prázdné místo

ČERNÉ SLUNCE 

Den dohořel. Jak popel zhas.

Nastává konce věků čas.

A nad skalnaté pohoří

se černé slunce vynoří,

jež temným ohněm plápolá

jak černý démant blýskavý.

Ach běda! Kdo mu odolá?

Svým žárem srdce roztaví. 

Polní tráva. Hvězdnatá noc. Košíček.

Eva Hájková

POLNÍ TRÁVA

Tráva prožívá jarní obrození

Velké obrození trávy

Zelená bylina v zimě jako by nebyla

Suché loňské listy padly za oběť mrazu

A brzy se obrátí v prach

(Život něco stojí)

Zatímco tiše hynou,

už týmiž drny prorážejí

nové zelené čepele,

obnažené a hladové po slunci

Polní tráva vyrůstá

do nové slávy

A co my lidé?

Hladíme trávu očima

Dotýkáme se jí dlaněmi

Akumulujeme sluneční světlo

Přemáháme nemoci a únavu,

kterou pociťujeme ve všech tkáních

S nadějí vyhlížíme jarní rovnodennost

a lepší časy

HVĚZDNATÁ NOC

Nastal večer

Tiše sedím

Noc už ke mně pluje tichem

Oknem vstoupí do domu

Březnový vzduch voní chladem

Pozorně naslouchám bezvětří

Jak krásná je ta noc!

Jak prozářená světlem měsíce!

Nemohu odtrhnout oči

od souhvězdí za oknem

Cítím s nebem i se zemí

a vyznávám to slovy,

která nikdo z lidí neslyší

Možná je slyší nebe i země,

ale neodpovídají

Jen hvězdy sem tam mrknou z výšin

nad hlubokou propastí světa,

v jehož rozvalinách žijeme

KOŠÍČEK

Starý šicí košíček z proutí

Uvnitř potažený hedvábím

Které už ztratilo barvu

A taky bylo trochu ušpiněné

Víko zevnitř vypolštářované

Propíchané jehlami a špendlíky

Nedovíralo

Na dně košíčku pestrá směs utržených knoflíků

Malých i velkých, bílých i barevných, kostěných, dřevěných, perleťových

Patentek, sponek a přezek

A všeho, co se někdy mohlo hodit

Nechyběly nůžky a náprstek

Prádlová guma

Cívky s nitěmi (černou i bílou)

A všechno to bylo trochu v nepořádku

Protože se v tom každou chvíli někdo hrabal

Když potřeboval něco přišít

Nebo spíchnout

Ta hrdost, že už si umím

Přistavit židli

Sundat košíček

Navléknout nit do jehly

Udělat uzel

A přišít knoflík

Říjnový večer. Jednou odejdu. Únorové slunce.

Eva Hájková

ŘÍJNOVÝ VEČER

Sirotci teplých slunných dní se chvějí v podzimním chladu

Odvěká tma už vchází otevřenou bránou noci

A vzpomínky se noří z tůně zapomnění

Když jsem byla malá, čas plynul velmi pomalu

Spousta ho zbývala k lelkování

Slunce si hrálo s duhou, podle jejíchž odstínů jsem si v krabičce rovnala

pastelky

Na motýlích křídlech se třpytil hvězdný prach

Vlaštovky před odletem smutnily z dálav

Po skleněných okenních tabulích stékaly provázky deště

Jantarové listí se kladlo na chodníky

A když je svým ledovým dechem odvál vítr

Sněhové vločky tiše mrzly na bruslích

V temnotě za zavřenými víčky se odehrávaly barevné příběhy

Děd Vševěd tam svítil svými zlatými vlasy

Kvetla tam jabloň s mladicími jablky

Žába seděla na prameni živé vody

A černý převozník převážel přes černé moře

Bylo to všechno tak živé

Že se to nemohlo nikam ztratit

Jednou to přece musíme prožít znovu

Jednou snad budeme pozváni na královskou svatbu

Tou vždycky končívají dobré pohádky.

JEDNOU ODEJDU

Jednou odejdu

údolím slz

Zamířím daleko

daleko za sluncem

Po žhavém písku budu kráčet

bosýma nohama

A všechny starosti a všechen smutek

nechám za sebou

Už se nebudu trápit marnostmi

Půjdu vstříc věčné radosti

a věčnému létu

Jásavému létu

Švitoření ptáků

Bzučení hmyzu

Mlčení hvězd a měsíce

Tichým vodám

zarostlým temnou zelení

oázy života

Pulsujícího života

ÚNOROVÉ SLUNCE

Toto je slavná chvíle, která vplouvá do věčnosti.

Zkroucené holé větve stromů prozářené sluncem dožluta

ční na pozadí čistého modrého nebe,

odkud zaznívá ptačí cvrlikání.

Chce se mi plakat štěstím a zároveň žalem.

Vždyť ta chvíle se nikdy nevrátí.

Věčná je zima a věčné jaro.

Věčný je led a věčné slunce.

A přece tak rychle pomíjejí,

vejde-li pod naši střechu smrt.

Až jednou zemřu,

půjdu po cestě mrtvých,

rozlehlým údolím tmy,

za vzdálenou hvězdou na obzoru.

A přesto věřím, že jednou, uprostřed věčnosti,

se vrátí tatáž chvíle.

Že znovu uvidím prudkou oslepující záři únorového slunce,

která zbarvuje větve stromů dožluta.

A švitořící hejno ptáků se rozletí modrou oblohou.

Sokratův pluralismus

podle Hannah Arendtové

Josef Poláček

Úvodní poznámka: tento text vzniká spontánně, víceméně jako poněkud systematičtější doplněk k běžícím diskusím na HD. Jeho autor si nečiní žádný nárok na plnou (vědeckou, teoretickou) správnost hodnocení na adresu Hannah Arendtové, které zde budou učiněny. Nicméně ukázala se natolik aktuální potřebnost vyrovnat se s tézí pluralismu, že i přes tyto okolnosti padlo rozhodnutí sepsat tento text.

Základní předlohou pro následující analýzy je spisek Hannah Arendtové s názvem „Sokrates. Apologie plurality.“ Zrekapitulujme si napřed, co zde jeho autorka na dané téma píše a tvrdí.

Celé jádro autorského konceptu H. Arendtové na dané téma je zřejmě možno shrnout do těchto tří klíčových bodů:

– za prvé se opírá o známý Sokratův výrok „vím, že nic nevím“. Z toho Arendtová vyvozuje, že Sokrates (na rozdíl od Platóna) netvrdil existenci nějakých konečných, absolutních pravd. „Žádnému smrtelníkovi není možno poznat celou pravdu.“

– za druhé Arendtová operuje se Sokratovým postojem „přátelství“, kdy společník v diskusi není chápán jako oponent, jako někdo koho je nutno ve střetu názorů vyvrátit, porazit – nýbrž jako přítel, jehož (byť i dílčí) pravdu je nutno bezpodmínečně respektovat, a právě v aktu vzájemného přátelství je možno (a nutno) si ji sám přisvojit. Z toho Arendtová vyvozuje, že Sokrates zaujímal principiálně pluralistický postoj k pravdě.

– a do třetice, jestliže tedy nikdy není (smrtelníkům) možno dobrat se konečné, absolutní pravdy, pak tedy konečným měřítkem a úběžníkem lidského hledání pravdy nemá (a nemůže) být pravda samotná; nýbrž místo toho má být tímto kritériem pravdivost, tedy poctivost, důkladnost, upřímnost, odpovědnost v tomto (věčném, nikdy nekončícím) přibližování se k pravdě.

Takový je tedy Hannah Arendtové výklad Sokrata. A teď: co s tím? Jak zhodnotit tento její náhled na Sokrata? Odsouhlasit, anebo zavrhnout? – Kdyby tak věci byly natolik jednoduché, aby právem bylo možno učinit pouze jedno, anebo druhé…

V každém případě není žádného sporu o tom, že Arendtová byla příliš důkladnou a erudovanou znalkyní Sokratových myšlenek, nežli aby bylo možno u ní hledat nějaké ryze věcné chyby. Její výklad Sokratových postojů, tak jak zde byl reprodukován, má samozřejmě svou velkou přesvědčivost, svou vnitřní logiku.

Proč se nicméně něco příčí proti tomu, tento její výklad Sokrata prostě bez dalšího akceptovat, uznat ho jako naprosto správný a bezpochybný?

Především je zde jeden aspekt obecného filozofického rázu. Ano, víceméně všechno co Arendtová jak o samotném Sokratovi, tak vůbec o tehdejším řeckém duchovním a intelektuálním prostředí píše, je věcně správné. Jenže: samotná věcná správnost, to ještě zdaleka není zárukou toho, že jsme skutečně pronikli k samotné hluboké podstatě dané záležitosti. A tady se začínají projevovat principiální limity způsobu myšlení Hannah Arendtové.

Zcela bezprostředně vzato, při bližším pohledu si čtenář uvědomí, že Arendtová sice cituje mnohé pasáže z originálních platónsko-sokratovských dialogů; ale že se zde ukazuje jenom velice málo ze samotných obsahů sokratovsko-platónské filozofické tradice. Krátce řečeno: Arendtová daleko spíše sděluje pouze „jak“, nežli samotné „co“. Ona zůstává stát pouze u – údajného – sokratovského pluralismu; ale nijak se nezabývá tím, co Sokrates vlastně obsažného sdělil. Ona jako by celou sokratovsko-platónskou myšlenkovou tradici zcela rozštěpila na „pluralitního“ Sokrata, a na doktrinářského Platóna. Vést takovýto jasný, chirurgický řez ale opravdu není možné; už proto ne, že Sokrata známe prakticky jenom prostřednictvím Platóna, jeho sokratovských dialogů.

Tato snaha Arendtové „pluralitního“ Sokrata naprosto separovat od „doktrinářského“ Platóna, a dokonce Sokrata postavit nad Platóna (!) úzce souvisí s jedním jejím vlastním zásadním deficitem: totiž se zjevně naprostým neporozuměním toho, v čem závisí a co v sobě skrývá metafyzika, metafyzické filozofické myšlení.

K tomu je nutno vysvětlit: filozofické myšlení jako takové sestává v zásadě ze dvou hlavních směrů, respektive přístupů: na straně jedné stojí víceméně přirozené filozofování, které vychází z přirozené lidské zkušenosti, a snaží se do lidského světa vnést nějaký pořádek, především ve smyslu mravních norem. Na straně druhé ovšem stojí filozofie pojmová, striktní, strukturální; filozofie která přesahuje veškerou přirozenou lidskou zkušenost, veškeré přirozené lidské nazírání. Tento druhý sektor filozofického myšlení nese tradičně označení „metafyzika“.

I ten první způsob „přirozeného filozofování“ (u nás byl jeho vyznavačem Masaryk, s jeho „přemyšlováním“) má samozřejmě svou hodnotu, svou nezastupitelnou úlohu. A Arendtová (a všichni ostatní z této skupiny) mají samozřejmě plnou pravdu v tom, že když se to doktrinální, metafyzické myšlení příliš daleko vzdálí od přirozeného světa (a navíc mu začne vnucovat svou vůli, svou „jedinou pravdu“), že je pak často doopravdy zle.

Ale – to všechno naprosto nic nemění na tom, že je to právě tato myšlenková tradice metafyzická, která vytvořila ústřední linii celého evropského filozofického myšlení. Tady a právě tady jsou samotné filozofické obsahy; ale Arendtová jmenovitě celý ten obrovský myšlenkový monument, který po sobě zanechal Platón, prakticky jediným pohybem ruky smetá se stolu, jako neživotnou doktrínu, jako hluboký omyl o možnosti dosáhnout jediné platné pravdy!

Jen tak pro ilustraci: Arendtová – plným právem – konstatuje, že tato linie platónského myšlení se udržela až do novější doby, a (definitivně) skončila Marxem. V doktrínách marxismu tedy Arendtová zřejmě vidí definitivní ztroskotání této filozofické tradice snažící se dosáhnout nějakého definitivního poznání podstaty našeho světa; a nyní podle ní nastává (pro všechny časy a nikdy jinak?!…) říše myšlenkového pluralismu. Co je na tom celém pikantní z pohledu autora těchto řádek: já sám zrovna v této době pracuji na tom, abych právě Marxův koncept znovu uchopil, a rozvinul ho dále; a Arendtová mi tady ale předem sděluje, že to všechno je naprosto marné namáhání, neboť s Marxem je toto hledání pravdy už definitivně pohřbeno, a je naprosto nesmyslným počinem pokoušet se ho znovu oživit…

Budiž řečeno ještě jednou: zásadní deficit Arendtové spočívá v tom, že nakonec sděluje jenom „jak“, ale vůbec nic nám neříká o tom „co“ vlastně je. Ona tedy říká, jak se má myslet, respektive jak se má diskutovat; ale naprosto nic se od ní nedozvíme o tom, k jakým výsledkům, k jakým pravdám se vlastně má dospět. Tento výsledek, tento samotný obsah je fakticky vystaven čiré náhodě, je dán plně k dispozici účastníkům „pluralitních“ diskusí. Tato faktická bezobsažnost konceptu Arendtové se může jenom proto tak dlouho skrývat svému odhalení, protože ona se odvolává na díla velkých antických myslitelů; jenže jejich myšlenky jsou právě naopak apodiktické, jednoznačné! Právě v tom spočívá základní paradox – a protimluv – argumentace Arendtové: ona popírá tuto obsažnou, metafyzickou tradici řeckého myšlení – ale přitom její samotné výklady o údajné „pluralitě“ myšlení mohou mít nějaký vlastní obsah právě jenom na pozadí těchto „doktrinářských“ velkých myšlenkových konceptů! Jinak řečeno: kdyby nebylo Platónovy „doktrinářské“ metafyziky, pak by i všechno Sokratovo filozofování nemělo větší smysl nežli nezávazný potlach několika filozofů u sklenky dobrého vína.

——————————————–

Tolik tedy obecně k tomu, kde se Arendtová zcela míjí se samotným obsahem řeckého (a to i sokratovského) filozofického myšlení. Ale my můžeme i přímo u Arendtové odhalit zásadní protimluvy v její argumentaci.

Arendtová tedy tvrdí, že Sokrates sám byl „pluralista“, že „věděl že nic neví“, že si nečinil nárok na dosažení absolutní pravdy. A že každému z ostatních účastníků jeho hovorů přiznával legitimní právo na jeho vlastní část pravdy. – Ovšem, ta samá Arendtová přiznává, že Sokrates v těchto dialozích zaujímal vůdčí, dominantní pozici. Ale Arendtová si už vůbec nelámala hlavu s tím, vysvětlit tento rozpor.

Faktickým stavem věcí je totiž toto: Sokrates (alespoň tak jak ho známe z Platónova podání) v žádném případě nebyl hlasatelem nějakého názorového pluralismu ve vztahu k pravdě. Ano, Sokrates se svými partnery v dialogu jedná s vybranou přátelskostí, vždy jim – verbálně – přizná jejich filozofické kvality (a sám snižuje své vlastní); ale fakticky je to nakonec vždy Sokrates a jedině Sokrates, který celý hovor, celé hledání pravdy vede k jednomu zcela určitému cíli! Jestliže jeho spoludiskutující vždy dokáží odhalit nanejvýš jeden určitý aspekt konečné pravdy, je to právě Sokrates, který ví, kde je nutno tuto konečnou pravdu hledat! V tomto ohledu Sokrates nepěstuje a neuznává žádný „pluralismus pravd“; naopak zásadním rysem sokratovských dialogů je to, že Sokrates svým partnerům v diskusi znovu a znovu ukazuje (a dokazuje) chyby v jejich argumentaci!

Ano, jistě: stává se i to, že Sokrates daný dialog končí konstatováním, že onen cíl nebyl (ještě) nalezen, a že tedy bude nutno ještě hledat dále; ale to je něco naprosto jiného, nežli projev jakéhosi nezávazného pluralismu, že prostě každý má svou část pravdy, a tím je celá záležitost vyřízena!

Nad jiné jasně se tato Sokratova výjimečnost ukazuje v dialogu „Symposion“ (Hostina), kdy (na rozdíl od většiny ostatních sokratovských dialogů) se Sokrates sám po velkou část večera vůbec nevměšuje do diskuse; a tuto tedy vedou ostatní. A až teprve v samotném závěru sám Sokrates počíná svou řeč. Připomeňme si: jedná se zde o (pravé) určení pojmu „láska“. Ano, Sokrates skutečně nechává platit i dílčí názory a náhledy jeho předřečníků (v tomto ohledu postupuje skutečně „pluralisticky“); ale vzápětí se jasně ukazuje, jak vysoko sám Sokrates převyšuje všechny ostatní účastníky diskuse. On tyto jejich dílčí názory spojí v jeden jediný, integrovaný celek – ale přitom je zároveň demaskuje právě jenom jako pouze pravdy dílčí, a sám neúhybně a s plným vědomím směřuje k pravdě finální. Kterou – a o tom nenechává sebemenších pochybností – pokládá za pravda jedinou, nezpochybnitelnou, absolutní! Není tedy v žádném ohledu pravdou to, co sugeruje Arendtová – tedy že Sokrates by byl jakýmsi „antickým Leibnizem“, který každé monádě přiznává její naprosto legitimní právo jejího vlastního subjektivního pohledu na svět! Takovýto subjektivní pluralismus u Sokrata prostě neexistuje; Sokrates jednoznačně vychází z existence jedné jediné konečné pravdy o světě, a povinností člověka (jakožto myslící bytosti) je tuto jedinou pravdu hledat, k ní směřovat.

Zopakujme si ještě jednou, v čem se skrývá klíčový omyl: veškerý názorový pluralismus si jenom tam může dodat zdání vlastní obsažnosti, když se může postavit proti zcela zjevnému, dogmatickému doktrinářství. (A to tím spíše, nabude-li toto doktrinářství politické podoby, jmenovitě totalitní diktatury.) V této přímé konfrontaci se samozřejmě názorový pluralismus (a osobní svoboda) jeví vždy být tou lepší alternativou.

Jenže – jakmile zmizí tato bezprostřední konfrontace s panující doktrínou, pak se vzápětí ukáže naprostá vnitřní, myšlenková bezobsažnost tohoto „pluralismu“. Vztahem vzájemného přátelství – na který se Arendtová natolik odvolává – nijak není možno nahradit naprostou ztrátu všech konkrétních myšlenkových budov, které doposud vytvořila evropská myšlenková tradice, a které jediné mohou vytyčovat cestu k hledání pravdy. Zmizelo pak dokonce i všechno, podle čeho by mohlo být změřeno, zda ona požadovaná pravdivost v přístupu skutečně směřuje k nacházení hlubších, obsažnějších pravd, anebo je jenom bezcílným blouděním v kruhu.

—————————————————

Závěrem ještě musí být dodáno tolik: v dosavadních výkladech byla podána zásadní kritika na konceptu Hannah Arendtové údajného sokratovského „pluralismu“. Tato kritika však v žádném případě neznamená zavržení, odmítnutí pluralismu vůbec. Budiž řečeno ještě jednou: samozřejmě že Arendtová má v určitém smyslu naprostou pravdu. Co je ale zásadně důležité je uvědomit si, že tento názorový pluralismus jenom tehdy může mít skutečný smysl, když jde zároveň ruku v ruce s bezpodmínečným hledáním konečné, a tedy jediné a absolutní pravdy o tomto světě. Tento svět sám je konec konců jenom jeden; a tedy i pravda o něm – i když se ovšem skládá z mnoha faset – je sama o sobě taktéž jenom jedna jediná. Jestli tento fakt někdy ztratíme z očí, pak se onen pluralismus stane jenom samoúčelem, jenom výmluvou pro vlastní intelektuální plytkost.