Kořeny antisystémových protestních hnutí
Josef Poláček
Tento text je kopií komentáře, který jsem připojil k úvaze Petra Janyšky na Deníku Referendum, který tam byl otištěn pod názvem „Strana Le Penové prohrává už půl století. A není důvodu, aby tomu bylo jinak.“: https://denikreferendum.cz/clanek/32882-strana-lepenove-prohrava-uz-pul-stoleti-aneni-duvod-aby-tomubylo-jinak
Tato záležitost se mi zdá být nakolik zásadní, že jsem se rozhodl mou odpověď na tento článek umístit i zde.
Zajímavá a kompetentní analýza současné situace, a to nejen ve Francii.
Jedná se o zcela obecný fenomén, který přece jenom dost výrazným způsobe podkopává základy stávajících standardních politických systémů. Tedy těch, které se samy definují jako „demokratické“.
Stav věcí je tedy takový, že v těchto systémech politické demokracie prakticky trvale existuje v populaci určitý potenciál fundamentálního, antisystémového odporu. Není to tedy protest proti té či oné politické straně, nýbrž proti danému způsobu politiky vůbec. Jestliže chceme tomuto fenoménu porozumět, musíme si napřed rozebrat jeho kořeny.
Autor článku vypočítává základní charakteristiky těchto hnutí: plebejský odpor k elitám a k jejich myšlení, tedy populismus, demagogie v argumentech, nacionalismus, hledání nepřítele a stavění skupin obyvatelstva proti sobě.
Přičemž zcela centrální příčinou bude zřejmě právě onen „plebejský odpor k elitám“. Je prostě určitá část populace, která nesnese konfrontaci s ničím, co přesahuje jejich omezený intelektuální obzor; a tento svůj pociťovaný deficit si kompenzuje agresivním vystupováním proti těmto „elitám“. Bezprostředně vzato je sotva možné s touto věcí něco udělat; je to prostě psychologicko-sociologická danost, která se víceméně konstantně táhne lidskými dějinami zřejmě od té chvíle, kdy vůbec vznikla vyšší kultura. Jediné řešení leží v systematickém vzdělávání a kultivování (nakolik je to vůbec možno) i této části populace, a to od nejútlejšího mládí. Když už jednou s tímto osobním nastavením dosáhnou dospělého věku, nedá se s tím už prakticky nijak hnout.
Tohle je tedy jak řečeno bezprostřední, psychologicko-sociologická příčina takových společensko-politických fenoménů jako je francouzské hnutí Le Penů, rakouští Svobodní, němečtí „Querdenker“ respektive Pegida, ale i američtí trumpovci a další.
Ale: bylo by velice povrchní a laciné, kdyby se zůstalo jenom u tohoto ryze psychologického vysvětlení. Agresivní vystupování příslušníků tohoto hnutí proti stávajícímu politickému uspořádání a jeho hodnotám vyvěrá z jejich hluboké frustrace; a je nutno položit otázku, jestli tato frustrace nemá příčiny nejen subjektivní, ale přinejmenším z části i objektivní.
Jak už bylo uvedeno, jedná se především o plebejské hnutí; a jeho účastníci mají pocit, že se o ně politické elity ve skutečnosti vůbec nezajímají. Že se tyto politické elity zcela odtrhly od života lidu, že si „tam nahoře“ provozují nějakou svou vlastní politiku, která je obyčejným lidem nesrozumitelná, a navíc mnohdy slouží jenom úzkým partajním či skupinovým zájmům. A tato plebejská část populace pro sebe nevidí žádnou reálnou možnost, jak tento stav změnit; a proto se obrací paušálně proti celé této společenské a politické „elitě“.
I na tomto místě musíme ale učinit ještě další rozlišení. Na jedné straně je tato nesrozumitelnost, odcizenost velké státní politiky vůči lidem objektivně podmíněná, a fakticky neodstranitelná. Řízení moderního státu je krajně komplexní záležitost, velkou část agendy není možno vyřizovat jinak nežli čistě technokraticky a byrokraticky. To jediné čím by bylo možno působit proti této formě politického odcizení by bylo, kdyby politikové vůči lidu vystupovali skutečně přesvědčivě, odpovědně a jaksi „s lidskou tváří“. Člověk „dole“ dozajista nemusí všemu ve vysoké politice rozumět – pokud může mít reálný pocit že svým politickým reprezentantům může věřit.
A právě tady se dostáváme ke zcela klíčovému problému. Povrchní návod k řešení by zde byl apel na politiky, aby vůči lidu vystupovali oním uvedeným způsobem, tedy „s lidskou tváří“. (A je nutno konstatovat, že českoslovenští reformní politikové v roce osmašedesátém právě tohle dokázali, s jedinečnou přesvědčivostí.) Jenže: tady je naprosto klíčovým momentem uvědomit si, že tito politikové jsou skutečně reprezentanty – nikoli lidu, jak se to tradičně kolportuje, nýbrž v prvé řadě reprezentanty celého společensko-politického s y s t é m u. Oni jsou nakonec přesně takoví, jak si je tento systém zformuje, podle své vlastní reálné podstaty.
Petr Janyška celou věc podává tak, že se jedná o střet „demokracie“ s elementy antidemokratickými. To je sice v bezprostřední rovině dozajista pravda; jenže stávající systém v celém komplexu jeho reality není jenom a pouze ona „demokracie“, nýbrž je to stále – starý dobrý kapitalismus!
Zopakujme si: základním problémem je odcizení elit a lidu. Toto odcizení by bylo možno překonat na základě společně sdílené lidskosti; jenže – je tento přítomný systém skutečně založený na principech humanity? Nemusíme sahat ani po Marxových analýzách ekonomicky podmíněného odcizení za kapitalismu; můžeme si zcela vystačit i s Kantem, abychom zjistili, že v tomto systému kapitalismu není člověk samoúčelem, nýbrž pouhým n á s t r o j e m pro sebereprodukci kapitálu! Kapitál, zisk, ekonomické kalkulace, růst hrubého národního produktu, míra státního zadlužení – to jsou ty pravé „hodnoty“, kolem kterých se točí naprostá většina r e á l n é h o života této společnosti. A to až do jejích nejvyšších pater, tedy do sfér politiky. A tam kde středobodem dění není sám člověk, nýbrž odosobněné kalkulace zisku, tam k odcizení člověka dochází naprosto nevyhnutelně.
Toto odcizení je tedy systémově podmíněné; a když ho netematizuje – a neřeší – systém sám (to jest právě jeho politické elity), pak je samozřejmé a nevyhnutelné, že frustrace z tohoto odcizení se ventiluje živelně, slepě a agresivně. A vybíjí se pak útoky nejen proti „elitám“, ale i slepou nevraživostí vůči všemu, co je pociťováno jako „cizí“, co tedy nabourává pocit vlastní – náhražkové – skupinové identity.
Když si tedy znovu položíme onu úvodem položenou otázku, zda se v uvedených případech jedná o legitimní či nelegitimní protest, pak nutně obdržíme podvojnou odpověď: je stejně tak nelegitimní, jako je zároveň i legitimní. Je nelegitimní svými doprovodnými formami lidské obhroublosti; ale ani tyto zavrženíhodné formy jeho manifestace nemohou a nesmějí zakrývat fakt, že v tomto protestu je přinejmenším jedna naprosto legitimní, objektivně podmíněná složka. A pokud před ní vládnoucí elity budou nadále zavírat oči, pak budou s těmito protesty a projevy nahromaděné frustrace z odcizení konfrontováni znovu a znovu.