Je možná socialistická tržní ekonomika?
Josef Poláček
Tento text je kopií mého diskusního příspěvku na Deníku Referendum, v rámci diskuse o vztahu kapitalismu a socialismu, konkrétně pak o tom jestli v reformním roku 1968 bylo či nebylo možno vytvořit životaschopný model tržní, ale zároveň kapitalistické ekonomiky. https://denikreferendum.cz/clanek/32868-proc-pirati-ztraceji-podporu
„Es ist ein ebenso frommer wie dummer Wunsch, daß der Tauschwert sich nicht zum Kapital entwickle oder die den Tauschwert produzierende Arbeit zur Lohnarbeit.“
Tedy v češtině: „Je to stejně tak zbožné jako hloupé přání, aby se směnná hodnota nevyvinula v kapitál nebo práce produkující směnnou hodnotu v práci za mzdu.“
Tak tohle je orginál Marx, pane Profante. Už za jeho časů totiž existovaly iluze, že je možno zachovat jakousi přirozenou, neškodnou, neagresivní tržní ekonomiku, aniž by tato časem zmutovala v kapitalismus.
Marx tady naprosto jasně konstatuje, že takové představy jsou naprostou iluzí. Tržní ekonomika nevyhnutelně vede k akumulaci finančních prostředků v rukou omezené skupiny (úspěšnějších) tržních subjektů. A tyto akumulované finanční prostředky – pokud jsou použity na své další zhodnocení, prostřednictvím námezdní práce – to není nic jiného než docela obyčejný kapitál.
A kde máme kapitál jako klíčový moment, motor celé ekonomiky – tam máme i kapitalismus.
To že tento kapitalismus sekundárně a parciálně omezuje volnou konkurenci (tedy volnou tržní ekonomiku) – to je sice fakt, ale to naprosto nic nemění na to zcela zásadním faktu, že tržní ekonomika nevyhnutelně vede k instalaci (a k dominanci) kapitalistického způsobu produkce.
——————————–
A teď se tedy ještě jednou podívejme na ekonomické reformy roku osmašedesátého.
„Šikův tým chtěl socialistický trh při delegovaném státním vlastnictví“ – ano, tato charakteristika je v zásadě naprosto přesná; ale naprosto klíčové je uvědomit si přitom jednu věc: ti osmašedesátníci pořád ještě mohli žít v blahé víře v „čistý“ socialismus marxisticko-leninského ražení. To jest: oni mohli stále ještě věřit v zásadní homogenitu zájmů mezi státem, produkčními subjekty a (pracujícím) lidem. Oni tedy vycházeli z toho, že „socialistické“ národní podniky budou přirozeně usilovat o to samé, o co usiluje socialistický stát – tedy o další výstavbu socialismu, o všestrannou produkci humánních hodnot. Kde materiální produkce měla sloužit humanizaci člověka, ale neměla být samoúčelem, tedy úpadkem k plochému konzumismu v klasickém kapitalismu.
Ty národní podniky, kterým nyní měla být poskytnuta operační a tržní autonomie, tedy nadále zůstávaly ve státním vlastnictví, a očekávalo se tedy, že už jenom tím se budou chovat „socialisticky“.
– Ovšem, dnes už samozřejmě dávno víme, jak dramatický rozpor může existovat mezi „zespolečenštěním“ a „zestátněním“ produkčních prostředků. A že samotné státní vlastnictví ještě nijak nezaručuje, že produkce materiálních statků bude skutečně mít celospolečenský, tedy socialistický charakter.
Musíme si danou situaci představit naprosto konkrétně. Národní podniky tedy sice neměly mít soukromého vlastníka; nicméně měly pracovat pro zisk. A to sice pro vlastní zisk. Státu měly odvádět jenom odvody – tedy jako jakýkoli jiný subjekt v běžné tržní (kapitalistické) ekonomice. Tento zisk měl v zásadě zůstat podniku; měl pak být rozdělen na část která bude použita na investice, a část která bude rozdělena osazenstvu (tedy zaměstnancům a managementu) jako prémie.
A tady už máme první zádrhel: ve volném tržním (a tedy konkurenčním) prostředí by některé národní podniky byly úspěšnější, a některé by se potácely na hraně konkursu. To pak ale znamená: namísto spravedlivé socialistické rovnosti, stejné odměny za stejnou práci, by nastal stav, kdy zaměstnanci bohatých národních podniků by měli mnohem vyšší příjmy, nežli ti z podniků chudých! A to za stejnou práci!
A za druhé: jak už řečeno, některé podniky by v nové volné konkurenci podlehly. (To byl ostatně výslovně jeden z cílů reformy: vysoce ztrátové, doposud masivními státními subvencemi uměle při životě udržované podniky měly zmizet, skončit v konkursu.) To pak ale znamená, že by zde nevyhnutelně nastal ten samý nemilosrdný boj o přežití, jaký vládne v kapitalismu!! Namísto nějaké „socialistické pospolitosti“ by zde tedy zavládl docela obyčejný boj všech proti všem.
Jaký reálný význam by tu tedy měl ještě onen formální titul „státního vlastnictví“? Když by tento stát těmto „národním“ podnikům fakticky nemohl a nesměl nic předepisovat, o všem podstatném by si rozhodovaly samy?…
A dále: zisk (kromě standardních odvodů státu) by tedy zůstával v podniku. Tento zisk jak řečeno měl být rozdělován podle určitého klíče, ve formě prémií. Ovšem – u těch úspěšných podniků by se časem nahromadil obrovský kapitál, z onoho podílu určeného k novým investicím. A teď – nedošlo by snad k tomu samému efektu jako to bylo po Listopadu? – Tedy k masivnímu tunelování tohoto podnikového majetku jeho manažery? Kteří by se asi mnohdy nespokojili jenom se svým platem, když by měli na dosah tak obrovské finance?…
A pak by tu byl ještě jeden aspekt, který se všeobecně zcela přehlíží. Totiž: mělo být povoleno volně zakládat nové podniky. A ty by vlastně už vůbec nebyly vázány nějakými „socialistickými hodnotami“. Dejme tomu, že by se zde vynořil nějaký Bill Gates. Který by dostal nějaký výborný inovační nápad, slibující vysoký zisk. Tak by si – třeba s několika přáteli – založil podnik, který by pro formu měl družstevní (tedy „socialistickou“) vlastnickou strukturu. Toto „družstvo“ by tedy bylo veleúspěšné, pohádkově by zbohatlo, a jeho družstevní spolumajitelé také. A teď: co by toto všechno ještě mělo společného s nějakým „socialismem“? Když by se nakonec nejednalo o nic více, nežli o holý zisk?! A navíc: tyto nové, inovační, fakticky soukromé produkční subjekty by svou dravostí vysloveně válcovaly staré, většinou těžkopádné a neefektivní národní podniky. Které by tedy jeden za druhým šly do konkursu, a jejich místa by zaujímali tito noví, agilní dravci.
Ještě jednou tedy: ano, českoslovenští reformátoři v roce 1968 skutečně chtěli zavést socialistickou ekonomiku s elementy volného trhu. Ovšem – naprosto nic nehovoří pro to, že by mohli být schopni tuto kvadraturu kruhu vyřešit. Jejich trvalým odkazem zůstává, že se o to alespoň – v dobrém úmyslu – pokusili; ale řešení tohoto problému (pokud je vůbec objektivně možné) je natolik krajně složité, že v každém případě ještě dodnes nikdo takový model vytvořit nedokázal; a současnému lidstvu bude trvat asi ještě hodně dlouho, než to dokáže.
Pro tuto chvíli bychom byli velmi spokojeni s tím, kdyby se alespoň nutnost a potřebnost usilovat o tuto „třetí cestu“ mezi komunismem a kapitalismem dokázala konstituovat jako obecně sdílený společenský konsens.