Diskuse a dialogy z perspektiv levicově orientovaného humanismu
Hledám džbán.
Prohrávám.
Co mohu dělat?
S čím mohu pro vodu jít?
Na kusy už je džbán.
A každý střep
samotný bude teď žít.
To, co je na střepy,
to už se neslepí.
Voda se ztratila.
Země ji vypila.
Škoda je nádoby hliněné.
Jinou už nebudu mít.
Nezbývá, než vodu z pramene
nabírat dlaní a pít.
Nový rok
Na dně černého poháru noci
se jiskří
bílé závěje sněhu.
A nad tím vším luna –
veliká a jasná.
Jsme v zajetí
mrazivého ticha.
Cítíš to?
Slyšíme údery zvonů:
První, druhý, třetí…
Dvanáct úderů do noci.
Rozumíš jim?
Zítra
bude všechno
jako dnes,
a přece jiné.
Stojíme na prahu
nové doby.
Návrat
Chlad.
Mrazivá samota.
Ticho za zavřenými dveřmi
zlomí ostrý hlas zvonku.
Vteřiny plynou…
Váhavé kroky se vrývají
do sešlosti
starého koberce.
V kukátku
zahlédneš jiskřičku oka.
Dveře se rozplývají
a pak vidíš
jen maminku
a slzy.
Úvodem napřed vysvětlení, proč a za jakých okolností byl sepsán tento text. Poněkud náhodnými cestami došlo k určitému prvotnímu kontaktu mezi mnou, a mezi některými osobnostmi z mladé politické strany jménem „Levice“. V rámci těchto kontaktů mi byla nabídnuta možnost spolupráce na vypracování programových tézí „Levice“. Tím pro mě ale vyvstalo určité dilema: o interním ideovém prostředí „Levice“ mám příliš málo vědomostí, nežli aby na tomto nedostatečném základě bylo možno se zavázat k nějaké dále jdoucí spolupráci. Podle těchto dílčích znalostí soudě se mi celkové ideové zaměření „Levice“ i jejích členů sice jeví být značně blízké a sympatické; ale na straně druhé v jejích konkrétních programových tézích nacházím množství nemálo problematických momentů.
Zásadním problémem se jeví především vztah mezi snahou o celkovou, systémovou změnu společnosti na straně jedné – a mezi běžnou politickou agendou levicové strany usilující o úspěch ve volbách na straně druhé. To jsou ale dva diametrálně odlišné cíle; které vyžadují strategie nejen různé, nýbrž mnohdy i vysloveně protichůdné. Protože pro mě osobně je naprosto prioritní ona celková, systémová změna, je z mého hlediska napřed zapotřebí vyjasnit si právě tuto otázku, jak se k dané věci staví sama „Levice“. Výsledkem mých prvotních kontaktů s představiteli „Levice“ byla tedy dohoda, že já napíšu text, ve kterém dané téma podrobně rozeberu; na tomto základě pak už bude možno si ujasnit, do jaké míry jsou mé vlastní vize a programové cíle „Levice“ skutečně kompatibilní.
Co je autentická levice?
Jako první věc je nutno si napřed vyjasnit, proč vůbec se „Levice“ může jevit právě tím „exkluzivním“ subjektem v levé části politického spektra, se kterým by bylo možno uvažovat o bližších formách vzájemné spolupráce. „Levice“ se totiž zdá být levicovým subjektem skutečně autentickým; a to – bohužel – naprosto není samozřejmost.
Co je míněno touto „autentičností“? Především toto: na rozdíl od levicových subjektů systémově konformních, které se pasivně smířily s existencí kapitalismu respektive buržoazní společnosti samotné, a které veškeré své cíle omezují jenom na zabraňování nejhorším sociálním excesům, se zdá že ambice „Levice“ jdou mnohem dále – za hranice stávajícího systému, směrem ke zřízení autenticky humánního světa.
A za druhé se zdá – a to je krajně významný moment – že „Levice“ se neomezuje jenom a pouze na opatření politického, respektive ekonomického a sociálního charakteru, nýbrž staví si zároveň i otázku samotného člověka, podstaty a smyslu jeho svobody. Jednou větou řečeno: cílem není pouze ta či ona politická (systémová) změna, nýbrž všeobecná emancipace lidské bytosti vůbec.
V tomto smyslu tedy hovořím o „autentické levici“; a pokud strana „Levice“ skutečně vnitřně souzní s těmito idejemi, pak by skutečně nic nehovořilo proti vzájemné spolupráci. Na straně druhé je ovšem zároveň nutno učinit i vymezení na opačném konci spektra. Jestliže „autentická levice“ ideově míří mnohem dále nežli levice systémově konformní, pak tato autentická levice nesmí podlehnout pokušení upadnout do opačného extrému, totiž do svodů fundamentalistického levičáctví. Které stále ještě vede svůj „třídní boj“ proti kapitalismu, bez ohledu na to že z dřívějšího Marxova proletariátu není dnes už možno nalézt téměř vůbec nic. Dnešní situace je krajně obtížná (k tomu více později); a autentická levice musí dokázat proplouvat mezi Scyllou konformismu a Charybdou zaslepeného fundamentalismu.
Koho chce/může oslovit autentická levice?
Touto otázkou se hned dostáváme ke zcela klíčovému problému. Který má ovšem mnoho dalších aspektů, to samé téma by bylo možno otevřít i v jiných souvislostech; ale zůstaňme u otázky, jak zde byla položena. Tedy: jestliže Levice (respektive obecně: autentická levice) chce uspět v politickém i ideovém souboji – koho se má snažit získat na svou stranu, přesvědčit ho o své pravdě? Které části společnosti jí stojí nejblíže?
Připomeňme si hned: tato poslední formulace je naprosto rozhodující; a to přesně v jejím znění. Strana „Levice“ si vytyčuje cíl sjednotit kolem sebe doposud roztříštěné levicové subjekty. Tedy dosavadní politické strany či spíše hnutí. Ovšem: toto je počin respektive cíl ryze politický. Základní otázka musí jít mnohem hlouběji, v onom zmíněném smyslu: jaké části samotné společnosti je dnes vůbec možno oslovit pod jménu levicových idejí?
A přiznejme si rovnou: tady je situace krajně nepříznivá. Současná levice jako by stále ještě žila v přesvědčení, že se někde za rohem pořád skrývá onen původní Marxův masový proletariát, vykořisťovaný a zbědovaný, který jenom čeká na to, až mu někdo zatroubí polnicí k pochodu. A že on se pak radostně shromáždí pod praporem revoluce, nebo přinejmenším pod praporem autentické, tedy systémově kritické opozice.
Uveďme si napřed holá čísla statistiky: podle aktuálních sociologických výzkumů je v české populaci podíl klasických dělníků nějakých 14 procent. To je opravdu velice málo na to, aby s tímto marginálním množstvím bylo možno provádět nějakou revoluci, ať už jakéhokoli druhu. Navíc: zdaleka ne všichni tito dělníci jsou proletáři, v Marxově smyslu. Především kvalifikovaní dělníci mohou mít relativně velmi dobrý příjem, a jsou se svým sociálním statutem naprosto spokojeni. Jednoduše řečeno: velká část z těchto čtrnácti procent inklinuje nikoli k levici, nýbrž k pravici!
Ovšem, bylo by možno namítnout, že dnešní levice se nestará a nezajímá zdaleka jenom o dělníky, nýbrž prostě o všechny prekarizované, sociálně i jinak znevýhodněné. Jenže: podle zmíněných výzkumů je podíl těchto prekarizovaných na celkové populaci ne více nežli patnáct procent! A z těchto patnácti procent je velká část politicky zcela pasivních; a nemalá část z nich svou sociální deprivaci netransformuje v zastávání levicových hodnot vzájemné solidarity, nýbrž ji naopak ventiluje příklonem k ideologii reakčně pravicové, fašistické!
Krátce řečeno, budiž to řečeno na rovinu a beze všeho přikrašlování: objektivně tvoří potenciální klientelu „Levice“ maximálně tak 7 – 10 procent populace; přičemž o tento podíl se musí ještě dělit na jedné straně s komunisty, na druhé straně se sociální demokracií, na třetí straně s fundamentalistickými levičáky. I při největším optimismu tedy pro dohlednou dobu není možno „Levici“ prognostikovat větší rezonanci ve společnosti, nežli nanejvýš nějakých 5 procent. A to je opravdu dost málo na to, stát se opravdu relevantním politickým aktérem.
Politická strana, anebo ideové hnutí?
„Levice“ se konstituovala jako politická strana, která chce dosáhnout určitých politických cílů. Autorovi těchto analýz nejsou známy konkrétní okolnosti vzniku strany s tímto názvem; ale politické subjekty tohoto druhu povstávají obvykle z pocitu, že „něco se musí udělat“. Že není možno se už nadále pasivně smiřovat s danými poměry, které jsou – z levicového hlediska – jenom neustálým točením se v tom samém kruhu. Bez naděje na nějaké opravdu zásadní řešení. Z tohoto pocitu marnosti, ale zároveň z pocitu nutnosti z tohoto stavu najít východisko vznikají pokusy o vytvoření autentické levice.
Dost dobře nemohu mít těm, kteří „Levici“ založili, tento počin vytýkat. Sám jsem svého času – je tomu opravdu už hodně dávno – pokušení nějakou takovou levicovou stranu založit podlehl; abych vzápětí udělal tu zkušenost, že prakticky není s kým. O něco později – bylo to těsně po listopadovém převratu 1989 – jsem byl v určitém kontaktu s tehdejší „Levou alternativou“ – která ovšem za nějaký čas zčásti zašla na úbytě, zčásti se rozpadla v důsledku interních sporů.
A právě tohle je ten zcela zásadní problém pro všechny pokusy autentické levice konstituovat se jako reálný politický subjekt: chybí zde skutečná substance. Reálný základ, který by mohl zaručit že takto orientovaná levicová politická strana přežije a přetrvá delší časový úsek. Takovéto pokusy vznikají vždy znovu a znovu (jako příklad je možno jmenovat třeba hnutí ProAlt); ale jejich poločas rozpadu bývá pravidelně velmi krátký. A zcela otevřeně řečeno: nezdá se, že by nově vzniklá „Levice“ mohla mít nějaké záruky, že ji časem nepotká ten samý osud.
Proč jsou tyto snahy vytvořit stálý orgán autentické levice natolik křehké a nejisté? – Budiž řečeno ještě jednou: chybí zde substance. Podle Marxe má úspěšná revoluce zapotřebí dvou zásadních předpokladů: stránku objektivní a stránku subjektivní. V tuto chvíli z těchto obou faktorů není přítomen ani jeden. Že zde není objektivní stránka, to jest reálná sociální základna, už bylo řečeno. Subjektivní stránka (tedy dostatečný revoluční nebo přinejmenším radikálně levicový entuziasmus v populaci) na jedné straně souvisí s tou chybějící stránkou objektivní (kde není dost vykořisťovaných, tam není dost revolucionářů); ale navíc má i své vlastní příčiny. Ale to už bude tématem pro příští kapitolu.
Ideové zázemí autentické levice
Pokud uvažujeme o perspektivách levice v současné době (tedy v časech její postupující marginalizace), je nutno vrátit se v čase zpět, do éry její síly, její slávy; a položit si otázku, v čem spočívá ten natolik zásadní rozdíl.
Jeden faktor jsme si už jmenovali: ryze objektivní rozdíl v sociálním složení společnosti. Dělnická třída, vykořisťovaný proletariát, tato sociální vrstva za časů Marxe tvořila naprostou většinu populace, a její boj za základní sociální spravedlnost byl mohutným impulsem pro politickou i ideovou levici. Ovšem – tohle naprosto nebyl jediný faktor. Pro sílu tehdejšího levicového, respektive levicově-emancipačního hnutí byly klíčové ještě faktory další, a to sice v oblasti ryze ideové.
Tehdy se spolu – ve velice šťastné konstelaci – setkaly vlastně tři rozhodující faktory: dělnické sociální hnutí, osvícenský racionalismus, a křesťansko-hegelovská idea finálního, dokonalého dovršení lidských dějin. Osvícenský racionalismus vedl k euforickému optimismu, že lidský rozum a moderní věda dokáží vyřešit všechny problémy lidstva; zatímco křesťansko-hegelovská myšlenka dovršeného, finálního stadia lidských dějin vedla ke stejně tak euforickému přesvědčení, že teď a právě teď lidstvo dosáhne svého vrcholu, nejlepšího možného uspořádání společenských poměrů. Všechny tyto tři faktory se pak přetavily v koncept marxismu: tedy v koncept globální sociální revoluce, která přinese definitivní osvobození člověka jak od vší ekonomicko-sociální závislosti a vykořisťování, ale navíc mu dá do rukou naprosto nové, doposud netušené potenciály ohledně jeho schopností a možností vytvářet aktivně svůj nový, humánní a pokrokový svět.
Je tedy nutno si uvědomit: síla tehdejší levice nespočívala zdaleka jenom v samotném sociálním hnutí; nýbrž byla bytostně spojena s novým, optimistickým pojetím člověka a jeho světa. Byl to právě tento dějinný optimismus, tato přelomová dějinná idea, které s marxistickým hnutím spojily především četné řady literátů, intelektuálů, umělců, kteří v něm spatřovali netušené možnosti nových kreativních potenciálů člověka. Byla to tato jedinečná syntéza sociálního hnutí a intelektuálních vizí, která dokázala vykonávat natolik fascinující vliv na velké části společnosti.
Že jedna z obou těchto stránek – silné sociální hnutí – dnes není přítomna, bylo už řečeno. To je fakt, s kterým se nedá nic dělat. Jediná možnost by tedy byla o to více posílit onen faktor druhý: kreativní intelektuální vizionářství. Ovšem – i tady se dnes nacházíme ve zcela jiné situaci. Tehdejší historicky-společenský optimismus byl spojen se zcela specifickými ideovými koncepty, a se zcela specifickým obrazem člověka, které ale dnes už nemají platnost. Dřívější víra v rozum dnes znovu a znovu dostává těžké údery při pohledu na masové projevy lidské iracionality, dějinný optimismus je zatlačován především katastrofickými vyhlídkami na ekologický kolaps, a dřívější pohled na člověka jakožto svébytného a emancipovaného tvůrce své vlastní budoucnosti je vystřídán skeptickým pohledem na lidské individuum, zdánlivě svobodné, ale ve skutečnosti ovládané jak anonymními silami tržní ekonomiky, tak i nevypočitatelnými sklony a spády svého vlastního nevědomí.
Co tedy dělat? Je vůbec možno ještě dnes nějakým způsobem obnovit onen dřívější dějinný impuls levicového hnutí? Na jakém základě?
Zopakujme si ještě jednou: sociální základna klasické levice je dnes objektivně velice úzká, a nedává žádné naděje na úspěch tradiční cestou. Budiž to řečeno naprosto zpříma:
Levice si nemůže dělat žádné naděje na to, že by znovu získala většinu ve společnosti.
Nemá smysl se utápět v iluzích: klasický sociální potenciál levice je v současné době naprosto minoritní; a pokud by nedošlo k nějakým naprosto nepředvídaným událostem a krizím, nelze počítat že by se navýšil na nadpoloviční většinu populace. Vedle tohoto sociálního potenciálu levice totiž existuje přinejmenším stejně silný potenciál pravice; a vedle toho existuje i velmi početná střední třída. Která může zastávat v zásadě liberální názory; ale nikoli názory vyhraněně (respektive autenticky) levicové.
To znamená: jestliže chce levice mít ještě vůbec nějakou budoucnost, pak musí
1. dokázat oslovit i střední třídu, tak jako ji dokázali nakonec oslovit například němečtí Zelení, a jak to zčásti dokáží Piráti; a
2. levice musí být dokonce schopna uchopit i klasická pravicová (!) témata; a musí být schopna pro ně poskytovat přesvědčivější a progresivnější řešení, nežli jak to dokáže samotná pravice. Pokud právě tohle levice nedokáže – pak se musí smířit s tím, že natrvalo zůstane jenom společenskou a politickou minoritou.
Uvědomme si jedno: pravicově orientovaný člověk je především člověk aktivní, agilní, podnikavý. Je to člověk v zásadě tvořivý; ale on chce tvořit ve své vlastní odpovědnosti, a také ve svůj vlastní prospěch. Ale pro nás je tu v tuto chvíli rozhodující jeho aktivní, podnikatelské nastavení.
Dřívější levice měla také ještě určitý potenciál k sobě lákat aktivní, rozhodné, charismatické osobnosti; to bylo právě ještě v dobách, kdy levice mohla reálně budit naděje na aktivní proměnu společnosti a světa. Současná levice však tento impuls ztratila; dnešní levice je do značné míry už jenom pasivní, omezuje se jenom na obranu už vydobytých sociálních práv. To je sice samo o sobě chvályhodný počin; ale je to příliš málo pro to, aby tím bylo možno zaujmout a přilákat osobnosti výrazné, rozhodné, činorodé.
Jestliže tedy levice chce znovu získat svůj někdejší potenciál, svou někdejší atraktivitu, pak musí být schopna na svou stranu opět získat člověka aktivního, energického; a musí být tedy schopna pokrýt ta témata, která jsou dnes obsazena pravicí. K tomuto účelu by ale levice byla nucena přehodnotit velmi mnoho ze svých tradičních klišé; bylo by nutno obětovat leckterou „posvátnou krávu“ klasické levice. A právě tady se staví naprosto klíčová otázka, bude-li současná levice něčeho takového schopna, bude-li k něčemu takovému ochotna.
Nestačí stále znovu vzývat nutnost systémové změny; ale je nutno předkládat konkrétní a reálné koncepty, jak tuto systémovou změnu provést. A – opakuji znovu – komplexní systémovou změnu není možno provést jenom na základě samotné levicovosti, to jest když se a priori vyloučí všechno, co je dnes spojeno s protichůdným ideovým táborem. Jinak by bylo nutno jednat zase „po bolševicku“ – tedy provádět revoluci s menšinou proti většině, což ale nikdy nemůže skončit jinak nežli dalším politickým diktátem.
Je nutno vytvořit zcela nový koncept společnosti, a tedy i zcela nový obraz samotného člověka. K tomu je ale zapotřebí skutečně intenzivní a fundované intelektuální činnosti, analýz a diskusí. Ještě jednou: marxisticky orientované levicové hnutí vycházelo z myšlenkové tradice křesťansko-hegeliánské; a Hegelova filozofie v oné době představovala nejvyšší úroveň filozofického myšlení vůbec. Je nevyhnutelné vrátit se k těmto počátkům; znovu promyslet co v tehdejších společenských konceptech bylo natolik progresivní a atraktivní, a co z nich už je zastaralé a nepoužitelné. Ano, levici v tomto ohledu čeká ještě velké množství práce; tak velké, že se to leckomu může zdát nezvládnutelné, či přímo zbytečné. Ale – jestliže se levice právě k tomuto dílu neodhodlá, pak veškeré její snahy o společenské změny nakonec nebudou ničím jiným, nežli jenom slepým akcionismem. Který bude fakticky předem odsouzen k neúspěchu.
Vize systémové změny versus politické aktivity levicové strany
Z toho co bylo napsáno výše vyplývá: pokus vytvořit už dnes aktivní politickou stranu autentické levice, s cílem získat reálný politický vliv či dokonce politickou hegemonii – to je objektivně vzato velice předčasný počin, pokud není k dispozici opravdu přesvědčivá a nosná politická vize, založená na odůvodněné a promyšlené ideji člověka a společnosti. Pro takovéto snahy používám přirovnání „zapřahat vůz před koně“. Napřed se vytvoří politická strana – a teprve potom se pro ni hledá nosný ideový fundament.
Co tedy dělat teď, když už strana „Levice“ byla založena? Zase ji rozpustit, a veškeré úsilí upřít na onu zmíněnou oblast ryze ideovou? – Ne, to by byl samozřejmě nesmysl. Vznik strany „Levice“ byl sám o sobě reálným počinem, spojeným s určitou nadějí, s vydanou energií. Nějaký impuls tu tedy je; jde jenom o to, jakým způsobem tento impuls udržet v chodu. Jak předejít tomu, aby strana „Levice“ nezašla na úbytě stejně tak, jako všechny dřívější obdobné iniciativy.
Sám – jakožto nestraník – samozřejmě nemohu nijak předepisovat členům „Levice“, jakým způsobem chtějí provádět své aktivity, a vůbec kterým směrem chtějí směřovat. Mohu jenom vyjádřit svůj názor, snad svou radu, na základě předchozích analýz dané situace.
Za prvé: pro dlouhodobější trvání (případně úspěch) má strana „Levice“ jenom tehdy reálné vyhlídky, když se zároveň s plnou intenzitou bude věnovat i oné činnosti ideové, programově-teoretické. I když tedy ještě nebude k dispozici samotná nová nosná idea, i tak už by zde bylo přítomno vědomí: ano, my někam směřujeme, my něco hledáme, my na tom už pracujeme.
Za druhé: strana „Levice“ sice může (a vlastně samozřejmě musí) vykazovat i běžnou politickou aktivitu, tedy zaujímat postoje ke konkrétním politickým a společenským tématům, vznášet určité požadavky, navrhovat určitá řešení. Ovšem: pokud chce „Levice“ mít opravdovou perspektivu do budoucnosti, musí dokázat překročit omezený horizont ryze levicového vidění společenské skutečnosti. Právě tady dochází ke zcela zásadnímu konfliktu mezi každodenní politickou činností, a mezi strategickým cílem celkové systémové změny. Každodenní politická činnost levicově orientované strany samozřejmě volá po ryze levicových řešeních; ale – opakuji ještě jednou – kdo chce vznášet cíl komplexní systémové (společenské) proměny, ten musí být schopen uchopit i témata středová, a to dokonce i ta která jsou tradičně obsazená pravicí.
Strana „Levice“ by tedy musela provozovat svou vlastní, levicovou politicko-ideovou agendu; ale musela by dokázat i pro tradičně pravicová témata předkládat řešení progresivnější, společensky odpovědnější, nežli jak to dokáže samotná pravice. „Levice“ by tedy musela dokázat vzdát mnohá ze svých oblíbených ideových klišé; kterých je ovšem v jejím programovém prohlášení možno nalézt celou řadu.
To je vlastně všechno; tady se členové strany „Levice“ už musejí rozhodnout sami. Buďto budou setrvávat na své výlučné – respektive radikální – levicovosti; ale pak nejsou žádné reálné vyhlídky na to, že by „Levice“ mohla získat ve společnosti nějaký větší vliv; a ani není nijak jisté zda se vůbec dožije dejme tomu svých pátých narozenin. Anebo „Levice“ dokáže překonat přirozený sklon k levičáckým receptům, a dokáže předkládat komplexní, společensky progresivní, nicméně reálná řešení aktuálních problémů.
Systémová změna a revoluce
Ještě je nutno si vyjasnit jednu záležitost, tak trochu jenom technického rázu, nicméně dost důležitou. V dosavadních úvahách se jednalo především o vztah běžné levicové aktivity, a komplexní systémové změny.
„Systémová změna“ – to je slovní spojení dost často frekventované v prostředí autentické (respektive radikální) levice. Přičemž ovšem tento pojem je historicky dost nový; dříve se sotva používal. V počátečních časech radikálního sociálního hnutí se totiž nezakrytě a bez okolků používal termín jiný: revoluce. Ovšem – po neblahých zkušenostech s komunistickými, respektive pseudokomunistickými revolucemi v minulém století je krajně problematické ještě toto slovo vyslovovat v jiné nežli jenom negativní konotaci. Každý si hned vybaví diktát jedné vládnoucí partaje, ideologizování celého životního prostoru, gulag. Takže: jaký je tedy vlastně vztah mezi „systémovou změnou“ a revolucí?
Budiž řečeno rovnou: fakticky se skutečně jedná jenom o rozdílné označení. Není žádné revoluce, která by zároveň nebyla zásadní a komplexní systémovou změnou; a je sotva možno myslet nějakou zásadní systémovou změnu, která by zároveň nebyla také revolucí.
Jistě; pojem „revoluce“ je automaticky asociován s představou revolučního násilí. Ale to naprosto a v žádném případě není nutnost. Pro mnohé asi bude nemalým překvapením, že dokonce sám Lenin (!) naléhavě doporučoval představitelům dělnického hnutí v západní Evropě, aby provedli – pokud jim to vůbec nějak bude možné – revoluci nenásilnou cestou! Ještě jednou tedy: „revoluce“ naprosto ještě nemusí znamenat užití revolučního násilí.
Pokud se tedy autentické levici jedná o komplexní přeměnu společenského nastavení, základního charakteru společenských vztahů, pak je sice možno zástupně používat i toho označení „systémová změna“; ale je dobré si přitom být vědom i té skutečnosti, že se nakonec skutečně jedná o nic méně, nežli o skutečnou revoluci. To je potřebné pro uvědomění si, jak skutečně zásadní a obtížný je to úkol.
Co říci závěrem?
Vlastně už téměř nic. Vše potřebné bylo tak či onak řečeno a rozebráno už v rámci předchozích úvah a výkladů. Připomeňme si tedy jenom ještě jednou, o co se nakonec jedná. Před nějakým časem vznikla strana „Levice“; tedy strana, která podle všeho usiluje o to, být skutečně autentickou levicí. Tedy takovým aktérem, který se nespokojí s dílčími, víceméně kosmetickými změnami stávajícího (kapitalistického) systému, nýbrž který má za cíl komplexní a kompletní humanizaci celého života společnosti. Tohle je bezpochyby pozitivním momentem „Levice“; a vše se točí kolem toho jak tento pozitivní moment uchovat.
Vyjmenoval jsem podmínky, za kterých by bylo možno v uchování tohoto pozitivního momentu doufat. Natrvalo vyžít pouze z počátečního entuziasmu není možné; je nutno si vypracovat pevnou a nosnou ideovou základnu. Takovou, která dokáže navázat na velké ideje levicově emancipačního hnutí v minulosti; aniž by přitom opakovala jeho chyby.
To je všechno; záleží teď na členech „Levice“, jak se k dané záležitosti postaví, jaké rozhodnutí přijmou. Pokud by přijali za své ty téze které jsem zde formuloval – pak bych se sám nijak nebránil tomu, s „Levicí“ navázat a rozvinout spolupráci na těchto programově-ideových projektech. Pokud by se „Levici“ tato cesta zdála být ať už z jakýchkoli důvodů neschůdnou či nevhodnou – budiž, pak budu sám na stránkách mých „Humanistických dialogů“ dále pokračovat v rozpracovávání principiálních ideově teoretických témat, spojených s projektem zásadní a komplexní společenské proměny.
Ukázali jsme si, že samotné spoluvlastnictví (prostřednictvím akciových podílů) vlastní firmy zaměstnanci ještě zdaleka nezaručuje kýžený cíl, tedy skutečné sebeurčení pracujícího člověka, nýbrž ho naopak může ještě více spoutat pod nadvládou kapitálu. Ovšem – tvůrci programu „Levice“ tento problém zřejmě do jisté míry tuší, a proto svůj projekt osvobození pracující vrstvy staví ještě na jeden základ, totiž na princip podnikové respektive zaměstnanecké samosprávy. Odvolávají se přitom především na dvě události z minulosti: za prvé na zřizování podnikových zaměstnaneckých rad v průběhu reformního roku 1968, a za druhé na snahy tyto podnikové rady obnovit po listopadovém převratu roku 1989.
Než se blíže podíváme na tyto dva pokusy o podnikovou samosprávu, musíme si napřed ujasnit jednu věc. Podnikové rady totiž existují už i dnes, v rámci běžných kapitalistických firem. Aniž by se ovšem něco zásadního změnilo na soukromovlastnickém respektive kapitalistickém charakteru těchto firem. Podnikové rady tohoto druhu mají totiž víceméně jenom charakter jakýchsi zástupných odborů: jejich smyslem je především chránit práva pracujících, proti potenciální zvůli ze strany soukromého majitele respektive kapitálu. To je sice bezpochyby pozitivní funkce; ale sama o sobě ještě nepřináší opravdovou zaměstnaneckou samosprávu.
O skutečné zaměstnanecké samosprávě je možno hovořit prakticky jenom tehdy, když tato má přímou a autonomní rozhodovací pravomoc ohledně interních rozhodnutí v rámci podniku, a to především při
– rozhodování o výši mezd
– rozhodování o intenzitě práce
– rozhodování o propouštění zaměstnanců.
Teprve v případě kdy má podniková rada právo rozhodovat nebo přinejmenším spolurozhodovat v těchto otázkách, jedině tehdy je možno hovořit o pravé zaměstnanecké samosprávě; neboť jenom tehdy mají zaměstnanci reálnou možnost sami (spolu)rozhodovat o naprosto zásadních otázkách týkajících se charakteru jejich práci a odměny za ni.
S tímto vědomím se tedy můžeme blíže podívat na to, jakým způsobem se plánovaly modely podnikové samosprávy v rámci reformního procesu roku osmašedesátého. Tady je klíčovým momentem uvědomit si jedno: už tehdy byla tato zaměstnanecká spoluúčast diskutována velice kontroverzně. Nebylo tomu tedy v žádném případě tak, že by se jednalo prostě a jednoduše o bezproblémový element celkového procesu demokratizace všech úrovní společenského a ekonomického života.
V první řadě (a právě tohle je ze strany zastánců podnikové samosprávy zcela pravidelně naprosto přehlíženo) tehdejší českoslovenští ekonomové měli před očima příklad jugoslávské podnikové samosprávy – a to sice jako příklad velmi odstrašující!
Orgány jugoslávské podnikové samosprávy měly pravomoci „pravé“ samosprávy, jak byly definovány výše; to jest především, měly pravomoc rozhodovat o výši mezd. Výsledek? Zaměstnanecké rady dopřávaly svým zaměstnancům nadměrně vysoké mzdy, které nijak nebyly kryty skutečným pracovním výkonem a ekonomickým výnosem daného podniku. Autoři programu „Levice“ zmiňují tunelování privatizovaných podniků po Listopadu jako odstrašující příklad kořistnictví soukromovlastnického elementu; ale v rámci oné jugoslávské samosprávy to byli fakticky sami zaměstnanci, kteří bez skrupulí „tunelovali“ svůj vlastní podnik! Který byl těmi nadměrnými a ekonomicky nijak neopodstatněnými mzdami samozřejmě zle zatížen; a jenom díky tomu že tyto podniky měly většinou monopolní postavení a nebyly tedy vystaveny přímé tržní konkurenci, mohly vůbec přežívat. Za podmínek volné tržní konkurence by byly nevyhnutelně odsouzeny k zániku.
Krátce řečeno: princip podnikové samosprávy naprosto neznamená, že se zaměstnanci budou chovat ekonomicky odpovědně. Do hry vstupuje jeden zásadní moment, který byl vlastně příčinou ekonomického ztroskotání celého socialismu vůbec: že totiž místo předpokládaného socialistického kolektivismu zvítězil princip „košile bližší než kabát“. Zkrátka: zaměstnancům je daleko milejší jejich plat, nežli blaho jejich vlastní firmy.
Zdálo by se to ovšem být naprosto protismyslným počínáním, ruinovat svůj vlastní podnik; jenže jak se můžeme znovu a znovu přesvědčovat právě v současné době – ať už v souvislosti s děním okolo Donalda Trumpa nebo se současnou epidemií anebo i s klimatickou krizí – člověk je velice iracionální tvor, a v zájmu svého bezprostředního prospěchu skutečně dokáže zcela bezmyšlenkovitě podřezávat větev, na které sám sedí. A to samé co bylo řečeno o výši mezd, to samé platí i ohledně pracovního tempa: pokud by rozhodující slovo měli mít samotní zaměstnanci respektive jejich samospráva, pak je možno s naprostou jistotou uhadovat, že pracovní výkon by zcela dramaticky poklesl. A to samé platí ovšem i o propouštění zaměstnanců: podniková samospráva by bránila propouštění i těch zaměstnanců, kteří jsou pro daný podnik evidentně nadbyteční či jinak nepoužitelní. To všechno by ve svém souhrnu nevyhnutelně vedlo k propadu ekonomické efektivity podniku – a za podmínek volné tržní konkurence k jeho nevyhnutelné zkáze.
Samozřejmě, určitá část zaměstnanců by byla ochotna a schopna chovat se racionálně, tedy nezatěžovat vlastní podnik nadměrnými mzdami. Jenže – je nutno předpokládat, že by se v tomto ohledu osazenstvo podniku rozpoltilo na dva protichůdné, a pravděpodobně nakonec zle znepřátelené tábory: na tábor odpovědných zaměstnanců, a na tábor těch, kteří hledí jenom na výši vlastní mzdy a na nic jiného. Podíl těch rozumnějších by byl zřejmě vyšší v malých firmách, kde víceméně každý zná osobně každého, a především kde ekonomické a finanční proudy jsou jasně přehlédnutelné, a každý si může spočítat ekonomickou situaci firmy a její zatížení (nadměrnými) mzdami. Ovšem – čím větší firma, tím nepřehlednější je tento kauzální vztah mezi výší mezd a mezi prosperitou firmy; a tím větší a bezohlednější by byl tlak ze strany osazenstva na zvyšování mezd.
Zrekapitulujme si tedy: už v samotném roce osmašedesátém byl projekt podnikové samosprávy nemálo sporný; a jestliže radikální demokratizátoři žádali víceméně „čistou“ zaměstnaneckou samosprávu se všemi právy v oněch třech zmíněných oblastech (mzdy, intenzita práce, propouštění), pak vládní reformní ekonomové daleko spíše preferovali takový model, kdy by zaměstnanecké rady měly spíše jenom poradní charakter, zatímco operativní řízení firmy (včetně všech zásadních interních rozhodnutí) by činil podnikový management, mnohem více hledící na ekonomické potřeby celého podniku.
Se zmíněnými problémy úzce souvisí i vývoj po listopadovém převratu v r. 1989. Autoři programového prohlášení „Levice“ tvrdí, že snahy o zavedení (respektive obnovení) zaměstnaneckých rad po listopadovém převratu byly uměle zardoušeny seshora, ze strany Klausových neoliberálů. Zatímco pracující vrstvy si prý přály opak, tedy zavedení samosprávy. Respektive oni argumentují tím, že po převratu si naprostá většina lidu nepřála rozbití socialismu, nýbrž jenom jeho demokratizaci.
Jenže jak už zcela právem poukazuje historik Rychlík ve své knize o vývoji socialismu v poválečném Československu, všechno záleží na tom, co si kdo vlastně konkrétně pod pojmem „socialismus“ představoval. Lidé by si tehdy samozřejmě přáli zachování pohodlných sociálních jistot z dob socialismu; jenže oni tehdy fakticky stáli před alternativou, buďto sociální jistoty, ale nevýkonná ekonomika (a tedy nízká životní úroveň), anebo tržní ekonomika – v principu asociální, ale s vysokou efektivitou a až přímo oslepující konzumní nabídkou. Třetí cesta tehdy fakticky nebyla možná; neboť jak jsme si vysvětlili výše, jakákoli sociální opatření která nějakým způsobem přesahují zavedený průměr zatěžují dramaticky firemní rozpočet, a v otevřeném konkurenčním prostředí nevyhnutelně vedou ke krachu, k zániku celé firmy.
To že po Listopadu tedy byly udušeny snahy po zřízení podnikové samosprávy, to nebylo primárně dílem nějakého démonického Klause a jeho neoliberálních pohůnků, nýbrž to bylo nevyhnutelným důsledkem tržní ekonomiky. Tržní ekonomika s její nemilosrdnou konkurencí se nesnáší se skutečnou samosprávou; podniky bez této samosprávy by vždycky měly vysokou konkurenční výhodu oproti těm, ve kterých by byla zavedena. Bylo by samozřejmě možno uvažovat o tom, že by byla zavedena povinně ve všech firmách; ovšem ve volné, pohyblivé, dynamické tržní ekonomice je něco takového reálně sotva možné, bylo by totiž zároveň nutno zajistit že všechny tyto podnikové samosprávy zavedou ta samá sociální opatření, to jest stejně vysoké mzdy, stejně vysokou intenzitu práce atd.atd. – a to je reálně naprosto nemožné zabezpečit.
Závěrem je ještě jednou nutno připomenout, že model zaměstnanecké samosprávy z ideové dílny „Levice“ sestává ze dvou komponent – majetkového (akciového) spoluvlastnictví na jedné straně, a podnikových (zaměstnaneckých) rad na straně druhé. Přičemž tyto dvě komponenty se mají navzájem vyvažovat – princip ekonomismu (ekonomické racionality) má být vyvažován momentem zaměstnanecké samosprávy, demokracie, humanismu.
Nutno uznat: samotná tato myšlenka vzájemného vyvažování dvou protikladných momentů je naprosto správná, a je nutno jí vyslovit respekt. Problém je jenom v tom, že – jak vyplývá z našich analýz – především onen moment podnikové samosprávy je sám o sobě příliš rozporuplný, nežli aby mohl plnit funkci účinné a rovnovážné protiváhy. Celý komplex vztahů kolem vlastnictví, tržní ekonomiky, kapitalismu a samosprávy je ještě mnohem složitější, nežli aby bylo možno ho vyřešit takovýmto relativně jednoduchým modelem.
K tomu je nutno připojit ještě jedno: programoví autoři „Levice“ veškerou svou pozornost upírají především na samotný moment samosprávy, sebeurčení. To jsou sice bezpochyby důležité hodnoty; ale samotný moment samosprávy či sebeurčení ještě zdaleka nezadává skutečnou a všeobsáhlou lidskou svobodu. To jsou dva pojmy, dvě skutečnosti, které se velmi pravidelně zaměňují.
V jedné části programového prohlášení „Levice“ se konstatuje, že otázka svobody je velmi komplikovaná, a že k jejímu zodpovězení bude ještě zapotřebí mnoho diskusí a bádání. To je naprosto správné zjištění; a je nutno jenom pozdravit, že osobnosti kolem „Levice“ jsou si tohoto problému vědomy, a chtějí ho řešit. Jenže, nedá se nic dělat: přátelům z „Levice“ je nutno vzkázat, že dokud nedokáží pozitivně vyřešit právě tuto otázku, pak vůbec nemají k dispozici dostatečný ideový fundament prakticky ani na založení nějakého hnutí; natož pak politické partaje. Otázka svobody souvisí podstatně s tím, jak chceme pojímat člověka vůbec, jeho místo a jeho určení na této planetě. Dřívější socialistické hnutí pracovalo s určitým obrazem člověka, který dnes už ale ztratil na platnosti. Pro budoucnost (a tedy už i pro současnost) je nutno vytvořit obraz zcela nový; a teprve na tomto základě je možno pak postulovat konkrétní politické požadavky a podnikat politickou akci.
———————————————————————————————-
V samotném závěru je možno konstatovat: podle programového prohlášení „Levice“ soudě je to v zásadě značně sympatický subjekt, který se poctivě snaží o humanizaci a demokratizaci především ekonomicko-sociálních poměrů; ale který přinejmenším v tuto chvíli ještě není v teoretické rovině tak daleko, aby byl v této oblasti schopen předkládat skutečně přesvědčivá a perspektivní řešení.
(Dokončení)
Poněkud jsem váhal, jestli mám tuto zprávu či úvahu uvést jenom v rubrice „Nástěnka“, jakožto víceméně jenom čistě věcné konstatování. Ale pak jsem dospěl k přesvědčení, že se přece jenom jedná o událost zasluhující více pozornosti.
Je tomu tedy – alespoň podle dokumentů které mám k dispozici – dnes právě rok, kdy byl zřízena naše webová stránka „Humanistické dialogy“. Co je tedy dnes možno říci k této skutečnosti, k tomuto počinu? Stálo to všechno vůbec za to? A jaké jsou případné další perspektivy?
Proč k tomuto kroku vlastně došlo, to je známo všem současným aktivním členům naší komunity. Nové uspořádání Deníku Referendum, především jeho diskusní části, prakticky zcela zadusilo tamější dříve tak živé a rozsáhlé diskuse. Pokud se z ducha těchto diskusí, výměn a střetů názorů mělo alespoň něco zachránit, nebylo to možné jiným způsobem nežli právě tímto, tedy založením vlastní webové stránky.
Do jaké míry se tento účel podařilo naplnit? – V každém případě naše diskusní platforma přežila už celý jeden rok; a je možno konstatovat že po obsahové stránce, tedy po stránce závažnosti myšlenek a témat zde diskutovaných se nemáme za co stydět. Primární úkol byl splněn: jádro diskusí na DR ohledně společenských, ale i obecně filozofických či duchovních témat bylo víceméně bez větších ztrát přeneseno sem, a je dále rozvíjeno a pěstováno.
Samozřejmě: okruh diskutujících je zde (doposud) mnohem menší, nežli jak tomu bylo na Deníku Referendum. Ovšem – to nemusí být po všech stránkách pouze nevýhoda. Musím přiznat, že v předchozích diskusích na DR mě už mnohé unavovalo; bylo opravdu obtěžujícím a frustrujícím stavem, když se některým diskutujícím znovu a znovu dokola musely vysvětlovat stále stejné banality. V daném smyslu přineslo toto redukování počtu účastníků dokonce jisté očištění, je možno se daleko lépe a cíleněji věnovat skutečně podstatným tématům a záležitostem.
A jak důležité tyto diskuse na tato témata jsou, se ukazuje právě v těchto dnech, kdy současně zveřejňuji můj kritický komentář k programovému prohlášení strany „Levice“. Tedy subjektu nám v zásadě blízkému, příbuznému. Nicméně – program této strany jsem musel podrobit dosti zásadní kritice, neboť spočívá nakonec na příliš zjednodušeném, příliš optimistickém pohledu na společenské dění. A jsou to právě tato témata, která my zde projednáváme znovu a znovu, u kterých analyzujeme a krok za krokem rozpoznáváme jejich složitost, jejich nejednoznačnost, jejich ambivalentní charakter. V daném smyslu si troufám tvrdit, že jsme o dosti dále nežli teoretici kolem „Levice“; neboť jsme dokázali odolat všem (nebo alespoň téměř všem) svodům k příliš zjednodušujícím modelům řešení aktuálních společenských, ekonomických a politických problémů.
Samozřejmě, v tuto chvíli ještě není možno nijak uhadovat, jestli tyto naše diskuse, toto naše hledání pravého stavu věcí objektivně k něčemu bude; jestli to nakonec nezůstane jenom uzavřeným diskusním kroužkem mezi malou skupinkou účastníků. Ovšem – toto se předem neví nikdy. Když svého času započali své dílo zakladatelé marxismu, byli vlastně jenom dva: Marx a Engels. A přece se z jejich hlav, z jejich diskusí, z jejich hledání nakonec zrodilo něco, co dokázalo pohnout celou půlkou světa. O nové myšlence se nikdy nedá předem říci, jaký bude její osud. Je to jako v evoluci: když se vytvoří nějaký nový biologický druh, tak je to napřed jenom malá skupinka jedinců dané species. Kteří mohou zmizet ze světové scény stejně tak rychle, jak se na ní objevili. Ale – když se ukáží být dostatečně vytrvalými a když se pro jejich nový způsob existence dostaví příhodné podmínky, pak se časem mohou rozrůst ve velmi úspěšný evoluční subjekt.
Jsme tedy v každém případě na cestě. Naše diskuse – i když samozřejmě mnohdy volně střídají různá témata, podle aktuální potřeby – nejsou jenom nějakým nezávazným internetovým „chatováním“, nýbrž mají svůj určitý základní směr: rozpoznání podstatných rysů společnosti, člověka, celého světa. A nejen rozpoznání: konečným cílem je nalézt cesty k tomu, jak tento svět napravit, zhumanizovat, vrátit ho k žití jeho vlastní podstaty.
Mimochodem, když už zde padl pojem „humanizovat“ – tato webová stránka nese název „Humanistické dialogy“. Nebyl jsem si tehdy nijak jistý, jestli je tento název opravdu správný a výstižný; a nejsem si tím zcela jist ani dnes. Je nepochybné, že tento název je poněkud „neskladný“, obzvláště při jeho skloňování. Ovšem – jsou chvíle kdy se mi jeví, že je to nakonec název naprosto trefný. Toto fórum je sice v zásadě levicově orientované; ale na straně druhé – a ukázalo se časem jak potřebný je to krok! – se naprosto jasně vymezuje proti jakémukoli dogmatickému, fundamentalistickému levičáctví. „Levicovost“, levicový postoj má jenom tehdy a jenom potud smysl a oprávnění, pokud a dokud jejich konečným cílem je všeobecná humanizace společenských poměrů. Je naprosto nepřípustné tento poměr obracet: tedy hlásat a prosazovat levicovost za každou cenu, s tím že nějaký ten humanismus se pak už dostaví sám od sebe. Jakmile tu tato zásadní idea humanismu není jako vůdčí princip přítomna už od samotného počátku, pak se z ní nevyhnutelně stane pouhý přívěšek těch či oněch ryze politických cílů a ideologií.
Právě tím by snad bylo možno vystihnout základní smysl a cíl našeho webu a na něm probíhajících diskusí: pěstovat ideje, ale bez jakékoli ideologie. V tomto snažení máme už první rok víceméně úspěšně za sebou; a není žádného důvodu na této cestě nepokračovat i nadále. K čemuž nám všem přeji mnoho úspěchů, a mnoho kreativní invence.
Tak trochu oklikami jsem narazil na programové prohlášení relativně nedávno založené strany „Levice“. Z tohoto jejího programu mě nejvíce zaujala pasáž o zaměstnaneckém spoluvlastnictví; v neposlední řadě proto že se zde autoři textu odvolávají na reformní rok osmašedesátý, který je stálým předmětem mého zájmu. Cíle v tomto programu jmenované jsou bezpochyby sympatické, je za nimi cítit poctivá snaha „vrátit lidu vládu věcí svých“. Ovšem, nedá se nic dělat – v celé řadě bodů se znovu vracejí a opakují klasická levicová klišé, která sice mají ušlechtilé prosociální cíle, ale bohužel berou jen velmi malý ohled na realitu ekonomických vztahů. Napřed jsem zamýšlel mé kritické poznámky poslat jednomu z vedoucích členů „Levice“ (který nedávno na podobné téma napsal článek na stránkách Deníku Referendum); ale protože se jedná zároveň o témata která jsou tak či onak permanentně diskutována i na našem vlastním webu, a o kterých se tedy dá předpokládat že budou zajímavá i pro jeho účastníky, rozhodl jsem se nakonec tyto mé kritické úvahy zveřejnit ve formě „otevřeného dopisu“. Který si tedy stejnou měrou mohou přečíst jak členové „Levice“, tak i „Humanistických dialogů“.
I. Programové body „Levice“
Zrekapitulujme si napřed základní téze programového prohlášení „Levice“ ohledně zaměstnaneckého spoluvlastnictví, tak jak jsou v originále publikovány zde: https://jsmelevice.cz/wp-content/uploads/2021/01/Verejne-LEVICOVINY.-vydani-1.pdf (Ještě je nutno zmínit, že onen text poukazuje ještě na nějaké další pokračování; ale to zřejmě doposud nevyšlo. Ale už v tom co bylo doposud zveřejněno jsou vytyčeny ve zřejmě dostatečné míře základní programové body, takže je možno už na tomto základě provést jejich kritické zhodnocení.)
Programové téze „Levice“ na poli zaměstnaneckého spoluvlastnictví jsou tedy v zásadě tyto:
– V průběhu listopadového převratu r. 1989 si lidé přáli nikoli odstranění socialismu, nýbrž jeho zhumanizování; kromě jiného si přáli demokratizaci ekonomického sektoru, to jest nastolení možnosti spoluúčasti zaměstnanců na vedení jejich firem. Tato možnost však lidem reálně dána nebyla; místo toho se prosadil klausovský neoliberální model výhradně soukromého vlastnictví, spojeného s diktátem zisku nad celým produkčním procesem i nad samotnými zaměstnanci.
– Tento fatální krok je tedy nutno revidovat; demokratizaci a humanizaci celé produkční sféry je nutno provést především prostřednictvím dvou základních institutů:
– Za prvé prostřednictvím zaměstnaneckých akcií, které ze zaměstnanců udělají reálné spoluvlastníky firmy ve které pracují; a tím se zároveň zvýší míra jejich identifikace s firmou, jejich vlastní zájem na zdravém fungování a prosperování firmy.
– Za druhé prostřednictvím zaměstnaneckých rad, na jejichž základě se zaměstnanci budou moci podílet na strategickém řízení podniku, čímž se zamezí případným nekompetentním rozhodnutím technokratického managementu; a zároveň zde zaměstnanci získají možnost ovlivňovat i interní rozhodnutí v rámci firmy, například v oblasti zdravého pracovního prostředí.
– Tato dvojí účast zaměstnanců na vlastnictví a řízení firmy pak vytvoří potřebnou rovnováhu mezi tím, že zaměstnanci budou na jedné straně motivováni k vykonávání poctivé a odpovědné práce ve prospěch firmy – ale zároveň budou moci zabránit svému nemilosrdnému vykořisťování, ke kterému vždy přinejmenším tenduje ryze soukromovlastnický kapitál.
II. Kritické přezkoumání programu „Levice“
Není pochyb: každý komu se jedná o pravou humanizaci a demokratizaci produkčního procesu a v něm vznikajících společenských vztahů nemůže jinak nežli tento program „Levice“ pozdravit. Jeho požadavky jsou – z čistě morálního hlediska – oprávněné a spravedlivé, a z tohoto hlediska není proti nim možno mít zásadních námitek. A především je nutno pozdravit, že je zde přítomno základní povědomí o tom, že konečný stav musí být oboustranně vyvážený; že je tedy nutno nalézt rovnováhu mezi nutností produkční efektivity na straně jedné, a mezi požadavkem humánních, snesitelných pracovních podmínek (a pracovního tempa) na straně druhé.
A. Zaměstnanecké akcie
Tady je nutno v prvé řadě konstatovat: tyto „zaměstnanecké akcie“ samozřejmě už dávno existují. A jakousi podivuhodnou shodou okolností v nejvyšší míře zřejmě v samotných Spojených státech – tedy právě ve vedoucí zemi současného kapitalismu! Zdá se tedy, že samotná existence zaměstnaneckých akcií ještě nijak nemá potenciál zlomit samotnou moc kapitálu nad člověkem (pracujícím).
Ovšem: je nutno zmínit, že z programového prohlášení „Levice“ nevyplývá zcela jasně, jestli vlastním cílem mají být zaměstnanecké akcie jako takové – anebo ale takový stav, kdy by zaměstnanci prostřednictvím akcií vlastnili celou firmu. To by byl samozřejmě dost podstatný rozdíl.
Je nepochybné, že možnost vlastnit akcie podniku kde je dotyčný pracovník zaměstnán má vždy pozitivní efekt v tom, že on za prvé participuje na výsledcích (tedy na zisku) firmy; a za druhé protože se cítí být v určité míře jejím spoluvlastníkem, může se s ní (i s jejím vedením) lépe identifikovat, a celkově se v ní cítí spokojeněji. Ovšem: onen poukaz na rozšířenost těchto zaměstnaneckých akcií v USA nevyhnutelně budí pochybnosti, jestli se ve skutečnosti nejedná pouze o další, a to dost zákeřný trik kapitálu: zaměstnancům se sice přepustí určitá míra akcií a tedy i určitá míra spolupodílnictví na zisku – ale kapitál tím získá tu nedocenitelnou výhodu, že nyní on už nebude muset své zaměstnance honit k maximálnímu výkonu, nýbrž že zaměstnanec se nyní stane svým vlastním drábem! Když s vidinou vyššího zisku bude nemilosrdně „huntovat“ své vlastní zdraví, jenom aby si mohl dopřát více zisku a více konzumu.
Jak řečeno do jisté míry jiný stav by byl tehdy, když by sami zaměstnanci byli jedinými akcionáři; když by tedy byli přímými, výlučnými vlastníky své firmy. Pak už by tu nebyl žádný – externí – kapitál, který by je mohl vykořisťovat, v zájmu kapitálových vlastníků.
Ale – právě tady se dostáváme k jednomu krajně důležitému momentu; a to sice právě k tomu, který přívrženci levice znovu a znovu naprosto přehlížejí. Vraťme se o kousek zpátky: bylo řečeno a konstatováno, že vlastnictví podnikových akcií naprosto může – a má – ten efekt, že zaměstnanec je pak „sám sobě drábem“. Na tomto efektu se ale nemění naprosto a vůbec nic jenom proto, když zaměstnanci vlastní prostřednictvím akcií celou firmu! Naopak: čím větší podíl na firmě (a tedy na výsledném zisku) vlastní jednotlivý zaměstnanec, tím více je poháněn k tomu vyždímat sám ze sebe maximální výkon! Fakticky zde vzniká stav velmi podobný práci v akordu; a odbory celého tohoto světa vědí velice dobře proč proti práci v akordu vedou permanentní boj, protože ta je přesně takový systém, který pracovníka fakticky nutí „dobrovolně“ pracovat až do úmoru!
Jinak řečeno: ten pouhý fakt že zaměstnanci vlastní celý firemní kapitál ještě nijak nebrání tomu, že ve skutečnosti je to právě tento kapitál sám, který vládne nad pracovníkem, který z něj ždímá maximální výkon, který ho nutí vykořisťovat sám sebe! Právě v tomto bodě se skrývá klasická iluze levice, když uvěří tomu, že jenom a pouze samotný moment (formálního) vlastnictví má potenciál zlomit moc kapitálu nad člověkem. (Ostatně, tento fenomén jsem rozebral i v mém nedávném textu „Perspektivy socialismu“.)
Ještě jednou tedy: i když vlastnictví firemních akcií má sice pro pracovníka bezpochyby určité pozitivní efekty, samo o sobě ho ještě zdaleka nečiní pánem jeho vlastního osudu. I nadále je ovládán potřebami kapitálu, nemilosrdného zákona neustálé maximalizace zisku; jediný rozdíl je v tom, že jestliže předtím jasně viděl a cítil stav svého vykořisťování, nyní se nechává vykořisťovat naprosto „dobrovolně“, a ještě si přitom pěstuje iluzi své vlastní svobody.
(Pokračování)
Dešťové kapky bubnují na sklo
smuteční pochod.
A já tu tak sedím
a tiše naslouchám
jejich koncertu.
A říkám si –
už tak dávno
nevyšlo slunce,
aby svým žhavým vodotryskem paprsků
zkropilo letní louky
jako je dnes
zkrápí déšť.
Stojíš
a stíny vysokých bílých sloupů
které už nenesou nic
než věčně modrou oblohu
se ti sklánějí k nohám.
Čas je neúprosný.
Ubírá na kráse
i na slávě.
Zahlazuje stopy.
Jenom zářící slunce
si pamatuje
na triumfy vojevůdců
i na sténání otroků.
Tento text je doplňkem k mé sérii úvah o podstatě systému reálného socialismu. V těchto analýzách jsem dospěl k závěru, že podstatné znaky reálného socialismu je možno popsat a vysvětlit čistě v rámci samotné marxistické teorie, a to sice analogií s ekonomicko-společenským modelem tzv. „asijského výrobního způsobu“. Ovšem tento produkční způsob by se mohl někomu zdát přece jenom příliš exotickým, nežli aby nám mohl poskytnout nějaké bezprostředně srozumitelné vysvětlení ohledně charakteru a budoucích možností vývoje (reálného) socialismu.
Připomeňme si tedy ještě jednou: nejedná se o tento „asijský výrobní způsob“ jako takový. Jedná se především o toto: ať zavedeme jakýkoli model socialismu, vždycky a za všech okolností budeme konfrontováni s tím samým základním problémem. Který se vynořuje pravidelně vždycky, když se pokusíme jak produkční sféru, tak ale i sféru společenských vztahů organizovat na základě principu totálního kolektivismu. A kterýžto problém se historicky poprvé objevil právě v souvislosti s oním „asijským výrobním způsobem“. Takže při zavedení socialistických modelů nebyl zásadní problém v jakési „předčasnosti“ tohoto pokusu, ani ve specifických ruských podmínkách. Tento problém je principiální, systémově podmíněný. Nelze se mu vyhnout.
Jedná se v prvé řadě o holou otázku vlastnictví. Ano, ta původní myšlenka socialismu byla dozajista sugestivní: všechny továrny a všechny další produkční prostředky už nebudou ve vlastnictví skupiny privilegovaných jedinců a skupin; nýbrž všechno bude patřit nám, pracujícímu lidu. Všechno tedy bude společné, nebude žádných příčin pro vzájemné spory; společnou produkci a vůbec společné záležitosti budeme řídit a spravovat rozumně a po vzájemné dohodě.
Ten efekt, ke kterému pravidelně dochází po zavedení tohoto kolektivního (respektive celonárodního) vlastnictví je mezitím už dostatečně znám: toto „společenské vlastnictví“ je ve skutečnosti naprosté abstraktum. Jakmile je odstraněn vlastník individuální, soukromý, pak je naprosto přervána vazba mezi produkcí na straně jedné, a mezi vlastníkem ve smyslu hospodáře na straně druhé. Není tu náhle nikdo, kdo by byl s konkrétním produkčním prostředkem spjatý celou svou osobou, který by na jeho prosperitě, na jeho efektivitě měl eminentní vlastní osobní zájem. Lid jako celek nemůže, nedokáže být vlastníkem jinak, nežli v ryze formálním smyslu. Tento abstraktní, anonymní celek vůbec nemá reálnou možnost vykonávat tuto pozitivní funkci vlastníka-hospodáře ve vztahu k jednotlivým, konkrétním produkčním místům.
Po instalování tohoto abstraktního „všelidového“ vlastnictví tedy dojde vlastně ke dvěma základním efektům:
– Za prvé, produkce o kterou se nestará řádný hospodář se nevyhnutelně propadne – kvantitativně, ale především kvalitativně. Jakákoli produktivní činnost, to je v prvé řadě neustálý, každodenní boj o kvalitu; a kde není neustálý dohled vlastníka-hospodáře, tam tato kvalita nevyhnutelně upadá. Nad běžnou produkcí – a tedy nad samotnými pracovníky – musí být neustálý dohled; jinak okamžitě poleví v pozornosti. Neučiní tak třeba úmyslně; ale jakmile zde není ten tlak „shora“, tedy od majitele-hospodáře, pak prakticky není možné, aby každý pracoval – jenom na základě jakéhosi ušlechtilého pracovního étosu – s tím samým nasazením, s tou samou pečlivostí, jako to činí za stálého dohledu majitele.
– Druhý efekt je pak ten, že na místo onoho abstraktního, tedy fakticky zcela fiktivního „všelidového“ majitele pak musí nastoupit majitel skutečný, reálný. Který si fakticky přivlastní atributy majitele, tedy právo řídit, právo rozhodovat, právo ovládat. Řekli jsme si, že onen „všelidový vlastník“ je nakonec vlastníkem pouze formálním. Vzniká nám tu tedy stav, že tu na jedné straně stojí vlastník oficiální, ale pouze formální, fiktivní (to je onen „lid“) – zatímco na straně druhé stojí někdo, kdo sice oficiálně žádným vlastníkem není (pouze pověřeným správcem); ale který je ve skutečnosti vlastníkem reálným, neboť fakticky vykonává všechna vlastnická práva. Tímto faktickým – byť nepřiznaným – vlastníkem je určitá společenská vrstva či skupina, která ovládá řízení státu, a tedy i řízení ekonomiky. Marx a Engels ve svých pozdějších létech – když už přece jenom poněkud nahlédli naprostou nereálnost svých původních představ o tom, že veškerou produkci by za komunismu měly přímo řídit „asociace bezprostředních producentů“, tedy dělníků – tak poté teoretici marxismu připustili, že i za komunismu bude společnou produkci muset spravovat a řídit centrální vláda. Jenom že – prý – tato vláda „bude pouze vládou nad věcmi, nikoli nad lidmi“.
Ovšem, Marx a Engels se nijak nezdržovali vysvětlováním, jak by to vlastně mělo fungovat: je tu tedy dán nějaký vůdčí subjekt který fakticky ovládá a řídí veškeré produkční procesy – a přitom se ale jeho rozhodnutí, jeho řídící pravomoci nijak osobně nemají dotýkat těch, kteří v této produkční sféře pracují! Když i podle základních principů samotné marxistické teorie materiální sféra určuje všechno ostatní; a tedy kdo ovládá ekonomiku, ten ovládá nutně i všechno ostatní! A to samozřejmě i včetně těch, kdo jsou v této ekonomice činní.
V minulosti se mnohokrát diskutovalo o tom, jak se jenom mohlo stát, že se původní čistá myšlenka socialismu, všeobecné produkční i veškeré jiné pospolitosti mohla v reálných dějinách natolik zvrhnout, ve vládu úzké skupiny lidí nad celým zbytkem společnosti. Toto převrácení mocenských poměrů od samosprávy lidu, od jeho vlády nad věcmi svými v nadvládu jedné kasty či třídy se většinou vysvětlovalo subjektivně, tedy jako svévolný akt oné nově vládnoucí skupiny. Ovšem – z toho co bylo řečeno výše jednoznačně vyplývá, že oni vlastně vůbec nemohli jinak. To abstraktní, anonymní „všelidové vlastnictví“ svou vlastní logikou, svou vlastní dynamikou nevyhnutelně vede k tomu, že tento fiktivní všelidový vlastník musí být substituován nějakým vlastníkem reálným, který bude schopen vykonávat reálné atributy vlastníka. Samozřejmě, ten subjektivní moment je také vždy přítomen, toto odrodilství dřívějších revolucionářů od svého vlastního lidu; ale rozhodujícím faktem je to, že „příležitost dělá zloděje“. Tato příležitost k reálnému uchopení panství ve státě a v produkci je dána naprosto objektivně; a kde je příležitost, tam se zloděj najde už vždycky.
Pro levici by tato skutečnost měla znamenat jedno definitivní poučení: přestaňme se jednou provždy utápět v iluzích, že až jednou bude provedena „ta správná“ revoluce, s „těmi správnými“ revolucionáři (přičemž každá levicová frakce je o sobě samé naprosto pevně přesvědčena, že právě ona je ta správná a ušlechtilá) – že potom se konečně podaří zavést ten jedině správný, čistý, nezkalený a nezkažený socialismus. Úmysly těchto revolucionářů mohou být jakkoli čisté a ušlechtilé; ale proti realitě materiálních vztahů nezmohou nakonec naprosto nic. Tyto reálné vztahy si nakonec vždycky samy vynutí toto převrácení, kdy se „ve jménu lidu“ reálného výkonu vlastnictví, a tedy i reálné moci ve státě zmocní jenom určitá, kvantitativně omezená vládnoucí skupina. Čistě objektivně to nemůže dopadnout jinak.
Tak jaké jsou tedy perspektivy socialismu do budoucna? Jsou ještě vůbec nějaké? – Jisté je: nějaký „socialismus“ ve smyslu veskrze kolektivního, komunistického vlastnictví zůstane provždy jenom utopií. Samotné objektivní, strukturální podmínky jeho vznik vůbec neumožňují. Znamená tento fakt ale nutně zároveň, že by nebyl vůbec možný žádný jiný druh či způsob socialismu?
Uvědomme si: samotná skutečnost bude vždycky příliš komplexní, tedy ambivalentní, rozporuplná, než aby bylo možné ji uvést do stavu naprosté homogenity (pospolitosti) jinak, nežli aby se přitom násilně nepotlačily některé její – legitimní – součásti a momenty. V tomto smyslu tedy socialismus není možný. Ale – pokud pod „socialismem“ nerozumíme nakonec nic jiného nežli prostý fakt „vlády lidu nad věcmi svými“, pak není žádného důvodu tento projekt, tuto ideu vzdávat. Tuto reálnou vládu je ale nutno postavit na zcela jiný základ; je možno se k ní dostat jenom zásadní restrukturalizací samotných produkčních vztahů. Principiální chyba levice je v tom, že vždycky znovu a znovu převrací poměr věcí: že na první místo staví otázku vlastnictví. A domnívá se, že už jenom změnou vlastnických poměrů bude možno zásadně humanizovat celou produkční, a tím i státně-společenskou sféru. Toto už sám Marx viděl naprosto jinak; on věděl, že k rozhodujícímu pohybu musí napřed dojít na samotné základně, tedy v produkčních vztazích; změna vlastnictví je až pak jenom tím zcela posledním aktem celého dějinného procesu. (Dalo by se říci: změna vlastnických poměrů je až jenom tou pověstnou „třešničkou na dortu“.) Marx pouze učinil chybné předpoklady ohledně vlastní dynamiky této „materiální základny“.
V každém případě celou sféru vztahů vznikajících v procesu produkce (a přerozdělování) je nutno promyslet od počátku znovu. Vůdčí myšlenkou přitom už nesmí být pouhé „jak zkolektivizovat vlastnictví“, nýbrž jak zhumanizovat tuto produkční sféru. Socialismus, to je nakonec jenom slovo. Naprosto rozhodující je konečný cíl, a to je právě ono zhumanizování; tedy stav, kdy člověk se stane skutečným subjektem, středobodem a účelem své vlastní produkční činnosti, nikoliv jejím víceméně pasivním, ovládaným objektem. „Socialismus“ tady znamená jenom tolik, že této humanizace produkce není možno dosáhnout bez přítomnosti určitého základního momentu vzájemné pospolitosti, solidarity; ale už nikdy se nesmí opakovat ten fatální omyl, že by se korzet dogmaticky pojaté pospolitosti násilně navlékal na přirozené, spontánně vzniklé produkční i jiné společenské vztahy.
Slavný ruský spisovatel a filosof L. N. Tolstoj ještě před svou smrtí vzpomínal, jak si v dětství se svými sourozenci hrával na „mravenčí bratry“. Nejstarší z bratrů – Nikolaj totiž ostatním dětem vyprávěl, že kdesi pod zemí je ukryta kouzelná hůlka. Až ji jednou někdo najde a rozluští tajný nápis na ní, svět se jako zázrakem úplně promění. Stane se místem lásky a porozumění mezi lidmi, protože ze všech lidí se stanou „mravenčí bratři“. Záhadní „mravenčí bratři“ byli pravděpodobně moravští bratři, o nichž Nikolaj musel někde slyšet nebo číst, že žijí v lásce a svornosti. Jenom si asi popletl pojmy – vzhledem k podobnosti ruských slov „Moravija“ (Morava) a „muravěj“ (mravenec).
Kde asi mohli -Tolstoj nebo jeho bratr – už jako děti slyšet o moravských bratrech? Těžko soudit. Ale moravští bratři z hornolužického Ochranova vysílali své misionáře do různých koutů světa. Jednou z jejich vedlejších osad byla také ruská Sarepta.
Sarepta byla založena v Dolním Povolží, poblíž města Caricyn (dnešní Volgograd) v roce 1765. Moravští misionáři přišli do Ruska na pozvání carevny Kateřiny Veliké, která kvůli hospodářskému oživení málo osídlených oblastí s radostí podporovala usazování německých kolonistů. O bratřích slyšela jenom ty nejlepší reference. Zajímala se o zásady jejich víry i bratrského zřízení obce a usoudila, že jejich způsob života připomíná prvotní biblickou církev. Slíbila jim politické i náboženské záruky v případě, že se v Rusku usadí. Jedním z privilegií bylo zproštění vojenské služby.
Ochranovské vedení nabídku nejprve odmítlo. Měli zájem vysílat misionáře, nikoli kolonisty. Nakonec ale usoudili, že jde o příležitost šířit evangelium v oblastech, kde žijí Kalmykové a jiné stepní nebo horské národy. Mezi prvními osadníky byl Čech Josef Kučera .
Osada byla pojmenována pode biblické Sarepty, v níž pobýval prorok Eliáš, ale možná na ten nápad přivedl zakladatele i název řeky Sarpy, která na tomto místě ústila do Volhy. Stepní oblast vypadala zprvu tak vyprahle a bezútěšně, že to bratří chtěli po krátkém pobytu vzdát a vrátit se domů. Nebylo jim jasné, čím se budou živit. Nakonec ale vytrvali a brzy se dostavila prosperita. Osada se po několika letech rozrostla asi na dvě stovky obyvatel. Později jich zde žilo až tisíc.
V roce 1772 se konala první bohoslužba v nově postaveném kostele. První dřevěné domy byly brzy nahrazeny kamennými, což bylo tehdy široko daleko vzácností. Krátce po založení museli osadníci čelit povstání Jemeljana Pugačova, který osadu zapálil a srovnal se zemí. Obyvatelé se naštěstí včas ukryli, takže nikdo nezahynul.
Za krátký čas se Sarepta stala jedním z hospodářských a kulturních center regionu. Sarepťané významně přispěli k rozvoji místní ekonomiky. Vybudovali systém zavlažování. Prosluli pěstováním zemědělských plodin – hořčice, brambor, melounů a dalších. Postupně se v Sareptě rozvinula potravinářská výroba – vyráběli melounové pivo, hořčičný prášek, olej, perník a další produkty, které byly pro svou kvalitu žádány po celém Rusku. Sarepťané byli známí také výrobou tkanin, mýdla a oblíbeného balzámu. Objevili léčivé prameny a založili lázně, muzeum a veřejnou knihovnu. Osadníci se mohli chlubit nejlepším vzděláním v regionu. Studovali lingvistiku, historické disciplíny a přírodní vědy. Lékaři a lékárníci ze Sarepty se stali nejvyhledávanějšími v širém okolí. Sarepta byla dlouho požehnáním pro celé Dolní Povolží.
Nežili tu jen Němci. Osadníkem se mohl stát kdokoliv, bez ohledu na svůj původ, národnost či vyznání (mimo pravoslavné křesťany, což prý zakázala sama carevna), pokud přijal řád, jímž se zdejší komunita řídila. V Sareptě se na první místo kladla nezištná práce pro obec. Sňatky se uzavíraly až po třicátém roce věku, aby mladí lidé co nejdéle sloužili obci s plným nasazením. Do té doby bydleli muži a ženy odděleně, ve zvláštních domech, což odpovídalo způsobu života všech ochranovských obcí. Adepti pro manželství se vybírali losem z několika vhodných kandidátů. Děti byly od časného mládí vychovávány společně. Obec jim byla též rodinou. Za celou dobu existence Sarepty se prý na jejím území nestal jediný trestný čin. Věnovat se hlučným zábavám nebylo mezi osadníky zvykem.
Vesnice měla půdorys ve tvaru kříže, jejím srdcem byl kostel. Na věži měl hodiny se dvěma ciferníky. Bronzové ručičky na černém ciferníku obráceném k náměstí odpočítávaly pozemský život lidí a bílé hodiny obrácené směrem ke hřbitovu symbolizovaly věčný život v nebeském království.
Misionáři odcházeli na Kavkaz a mezi Kalmyky, ale celkově prý nebyly zdejší misie příliš úspěšné. Na konci 19. století byla osada dána do správy luterské církve. Podle dostupných informací se zdá, že společné hospodaření už v té době ustupovalo soukromému.
Dvacáté století Sareptě (a povolžským Němcům vůbec) přineslo mnoho zlého. Světová válka, revoluce a následné represe přivodily zánik prosperující oblasti. Němci z Povolží byli za Stalina deportováni na Sibiř. Teprve na konci dvacátého století byli rehabilitováni.
Sarepta je dnes součástí Volgogradu. V roce 1989 zde byl na ploše sedmi hektarů vytvořen muzejní skanzen zahrnující 26 historických budov, v němž se dnes návštěvníci mohou seznámit s historií této pozoruhodné obce moravských bratří.
Pozoruji obrázek zimní krajiny, který jsem sama malovala. Snažila jsem se vepsat do něj svou duši a ta se mi při tomto pohledu vrací. Zasněžený břeh jezera se zvětšuje, roste před očima, zapadající slunce září jako opravdové. Obraz se proměnil v otevřené okno. Stačí se vyhoupnout na okenní rám a rázem se ocitám v docela jiném světě. Je to snový pohádkový svět, který existuje pouze v našich představách. Nyní se tedy nacházím v něm.
Stojím na břehu zimního jezera, všude je plno sněhu. Na protějším břehu roste několik vysokých stromů a za nimi je černý les. Zapadá slunce v rudozlaté záplavě. Svou září zalévá nebe i vodu. Stromy a les se proti západu zdají být černé.
Jak se dostanu na druhý břeh? Najednou se u mého břehu objeví loďka. Nasedám a dávám se unášet stříbrnými ledovými vlnami. Konečně jsem na protějším břehu. Stačí několik málo kroků po měkkém sněhu, abych dosáhla lesa. Je ticho jako v prázdném prostoru. Slunce už zmizelo za černými kopci a noc přikryla krajinu. Nad jezerem se zažehla luna. Jako jediný zdroj světla ozařuje mou cestu černým lesem. Bílý sníh jiskří jako drobné hvězdičky. Vítr hvízdá mezi jehličím a pokouší se mě zmást. Najednou, cink-cink, přijíždějí sáně tažené ruskou trojkou. Neznámý kočí mi pomáhá nasedat a už letíme s větrem o závod cestou necestou, projeli jsme černý les a už jsme venku.
Podivný kočí mávne kloboukem a rázem se noc promění v den. Vysazuje mě do sněhu a mizí v dáli i se sáněmi. Já pokračuji v pouti po pohádkové zemi. V slunečním světle se přede mnou skví královský palác. Září jako by byl z křišťálu. Milióny světelných paprsků vytvářejí v jeho stěnách duhu a sluneční závoje.
Brána se otevírá, vcházím dovnitř. Procházím galerií chodeb a ocitám se v hlavním sále. Uprostřed, pod skleněnou sluneční klenbou tryská z mramorové podlahy pramen. Stojí zde dva trůny. Na jednom z nich vládne překrásná žena. Vlasy černé jak obloha zimních nocí, v očích svítí zelenavé plaménky studeným ohněm. Bílé roucho obepíná vysokou štíhlou postavu, po níž splývají havraní vlasy. Žena je vážná až zachmuřená. Její hlas je podobný nářku meluzíny. „Vítej v naší zemi“, promlouvá ke mně. „Ale přicházíš pozdě. Mé dny jsou sečteny. Vidíš slunce, které již plane tak vysoko a tak mocně? Zbývá mi už jen několik okamžiků a pak nastoupí vládu má sestra.“
Královna zimy ještě chvíli hleděla do prázdna. Najednou se otevřelo okno a zafoukal teplý vítr. Žena na trůně se schoulila a rozplynula se. Zároveň se začaly dít zázraky na druhém křesle. Vyrostla tam nádherná růže, dál rostla a zvětšovala se. Náhle se rozvinula a na levém trůnu seděla druhá žena – královna léta. Byla spanilá jako letní ráno. Zlaté vlasy se vlnily jako zralé obilí a ovíjely zářivou postavu. Oči, modré jako letní obloha usměvavě kvetly. Pleť lehce opálená od sluníčka, hlas zněl jako zurčení potůčku. Královna léta se zvedla, chopila se žezla a jediným mávnutím odčarovala všechen sníh a led. Přišlo jaro se všemi svými krásami. Všechno rozkvétalo a pučelo. I na královnině zelené říze se objevily květy. Pak mě vyzvala, abych šla s ní. Kráčela pohádkovou zemí a všude přinášela radost a úsměv. Každý příběh, který se v zimě špatně začal, nyní vesele končil. Královna léta mě provedla celou zemí a všechno mi ukázala. Odtud jsem si přinesla své pohádkové příběhy. Tento svět navštěvuji vždycky, když na mě doléhá smutek, abych se odpoutala od starostí a strastí skutečného světa.
