Volby: opravdu změna?

Josef Poláček


Je svým způsobem opravdu pozoruhodné, jak snadno je u některých lidí možno vybudit pocit životního štěstí. V ten volební večer, kdy se ukázalo že dosavadní český ministerský předseda ztratil většinu ve sněmovně, zavládla v mnohých kruzích vyslovená euforie. Znovu a znovu bylo opakováno a radostně zvoláváno jediné slovo: ZMĚNA!!

Budiž; nelze popírat že k určitým změnám v české politické krajině skutečně dojde. Ovšem – nejedná se v prvé řadě ani tak o Babiše samotného, nýbrž především o to, že se teď konečně rozlomí populisticko-nacionalistický, xenofobní a mnohdy vysloveně reakční blok Babiš – Zeman. Posledně jmenovaný se nyní dostane do citelné izolace; snad stále ještě ne společenské (v národě samém má ještě mnoho svých věrných), ale do izolace politické. Nyní proti sobě bude mít jak senát, tak poslaneckou sněmovnu, tak i vládu. Lze jen doufat, že těmto třem orgánům se podaří spojenými silami potlačit jeho šovinistické a vůči jistým autoritativním a totalitním státům velmi vstřícné choutky.

Ale jinak? Pokud se na proběhlé volby podíváme z poněkud jiného pohledu, pak se nám ukáže obraz dosti odlišný. Ano, na politické šachovnici se vyměnilo několik figurek; a co dál? Pojede se víceméně podle toho samého scénáře, podle těch samých pravidel; s tím jediným rozdílem, že tato pravidla teď snad přece jenom budou dodržována poněkud více, že – alespoň pro tuto chvíli – určitá základní solidnost v jednání vytlačí (zjevný) populismus, respektive – v případě M. Zemana – vyslovené buranství.

Ale: co se tak zásadního změní na celkovém pojetí politického – a především společenského – provozu? Změní se snad nějak základní nastavení celého systému? Přestane snad být ta zmíněná šachovnice politického života jenom kolbištěm pro prosazování partikulárních a partajních zájmů, těch či oněch ideologií?… Přestane snad jenom odvolením jednoho oligarchy celý společenský život být nadále ovládán zákony kapitálu, zákony zisku, zákony soukromého prospěchu? Jaký skutečně emancipační potenciál může mít heterogenní soubor různých politických subjektů, ve kterém vedoucí silou je strana otevřeně pravicová, která programaticky vzývá „prosperitu“, tedy nekonečnou honbu za ziskem? Ano, Česká republika se nyní více přiblíží Západu; což ovšem neznamená nic jiného, nežli že se přiblíží právě té západní společnosti, která se trvale utápí ve svém bezduchém konzumu, a navíc je rozštěpená na ty, kteří tohoto konzumního bohatství mají nadbytek, a na ty pro které z něj zůstanou jenom drobty. K jaképak „změně“ v těchto zcela klíčových oblastech dojde jenom tím, že nyní k té samé šachovnici usedli noví hráči?… Když se na výsledek voleb podíváme poněkud s odstupem, pak dospějeme s určitým zjednodušením k závěru, že pravostředové ANO nyní bude vystřídáno – pravostředovou koalicí!

Ponechme tedy ty, jejichž občanský horizont je omezen pouze sférou bezprostředních politických konstelací, aby se nyní opájeli nadšením ze své „změny“; a podívejme se raději na mnohem hlouběji ležící faktory, které budou skutečně rozhodovat o tom, jakým směrem se bude pohybovat budoucí vývoj.

Volební debakl levice

Že v právě proběhlých volbách naprosto propadla levice, je všeobecně známo. Mnoho politických komentátorů (především těch z pravicové strany politického spektra) už ohlašuje definitivní konec levice v Česku. Ale – při bližším pohledu situace nebude zdaleka tak jednoznačná. Celá tato záležitost stojí za hlubší analýzu, a za hlubší zamyšlení.

V prvé řadě je nutno konstatovat: skutečně a na celé čáře propadly jenom klasické levicové strany, které se spolehly víceméně jenom na tradiční sociální agendu. Propadla KSČM, propadla sociální demokracie; a nijak neuspěla ani radikální Levice.

Na straně druhé nelze zapomínat, že Piráti dostali svých 15 procent hlasů. A v určitém smyslu je paradoxem, že právě díky tomu, že se Babišovi ve svých tvrdých atacích proti Pirátům v předvolebním boji podařilo tuto stranu prezentovat jako „neomarxistickou“, je možno právem předpokládat, že těchto patnáct procent bylo voliči v naprosté většině skutečně míněno jako hlasy pro levici. Ovšem: nikoli pro levici tradicionalistickou, nýbrž pro levici moderní, liberální, tak jak ji představují například němečtí Zelení. (Kteří mimochodem v nedávných volbách dostali prakticky stejně tolik hlasů jako čeští Piráti.)

Za druhé je stále nutno mít na paměti, že Babišovo ANO, přestože v jeho čele stojí oligarcha, se na pravolevé ose rozkročilo značně doširoka, takže někdy bylo nakonec pokládáno za spíše levicové, nežli pravicové. V tuto chvíli je zcela nedůležité, do jaké míry tento názor odpovídal či neodpovídal realitě; rozhodující je, že v každém případě určitou část elektorátu A. Babiše je možno přinejmenším tendenciálně připočítat k táboru levice. A to samé platí dozajista i pro KDU-ČSL a pro STAN. Za této situace je tedy možno udělat dvě klíčová konstatování:

1. levicový potenciál v české společnosti naprosto není mrtev; jenom se přeskupuje

2. spoléhat se jenom na klasickou sociální agendu je pro levici cesta do propasti. Současný volič žádá od levicových stran mnohem více, nežli aby mu jenom neustále přisypávaly peníze ze státních fondů.

Záleží teď tedy jenom na levicových stranách samotných, jestli dokáží pozitivně odpovědět na tato očekávání současného voliče. Jestli dokáží přijít s novými myšlenkami, s novými vizemi, které by potenciálně levicovému občanu/voliči ukázaly, že on pro ně není jenom jakýmsi pasivním příjemcem státních sociálních podpor, nýbrž že je pro ně partnerem při hledání cest, jak vytvořit lepší, humánnější, spravedlivější svět.

Mlčící většina

Jako vždy po proběhlých volbách, i teď političtí komentátoři a astrologové dopodrobna rozebírají vzniklé politické konstelace, počty hlasů pro vítězné i pro poražené strany, vypočítávají možné koalice. Ale – jako zcela pravidelně, i tady prakticky zcela mimo pozornost těchto znalců zůstává strana, která je fakticky ta ze všech největší – totiž strana nevoličů.

Tato „strana“ v právě proběhlých volbách dosáhla úctyhodných 35 (!) procent z celkového volebního potenciálu. Kdyby se tato skupina populace dokázala domluvit, zorganizovat, dát dohromady – pak by fakticky právě ona musela být pověřena sestavováním nové vlády!!

Samozřejmě; takto jednoduchým způsobem není možno se na věc dívat. Ale přece jenom – i když odpočítáme dejme tomu 15 procent takových, kteří jsou nejen pro politiku v užším smyslu, ale vůbec pro občanskou společnost z těch či oněch důvodů ztracení, i pak tu zůstane potenciál 20 procent populace, který stojí za bližší prozkoumání.

Dalo by se totiž případně soudit, že velká část, dost možná většina z nich touto svou neúčastí ve volbách fakticky vyjadřuje souhlas se známým heslem: „Kdyby volby něco mohly změnit, už dávno by je zakázali.“

Pokud je tento předpoklad správný, pak by to ovšem znamenalo, že je tu velký společenský potenciál, který si přeje skutečnou, zásadní, systémovou změnu! A protože o takovouto zásadní systémovou změnu v současné době usiluje pouze (radikální, autentická) levice, pak by bylo nutno dospět k závěru, že právě tato autentická, antisystémová levice má ve společnosti mnohem vyšší potenciál, než by se na první pohled zdálo.

Pokud tuto skutečnost spojíme s výše uvedeným faktem, totiž že volební potenciál levice se v současné době posouvá od klasické sociální agendy k modernějším, aktivnějším formám politické spoluúčasti, pak by nám z toho vyplynul tento závěr:

Přes zdánlivě totální porážku levice v posledních volbách se ve společnosti naopak ukazuje velký potenciál pro novou, autentickou levici, která by dokázala přinést nové impulsy, jdoucí za rámec současného systému, který jen donekonečna reprodukuje sám sebe. Záleží jenom na samotné levici, zda dokáže tento trend uchopit, odpovědět na jeho požadavky novými vizemi a idejemi.

Politika, systémová změna a revoluce

aneb

Kudy vede cesta autentické levice?

Josef Poláček

Úvodem napřed vysvětlení, proč a za jakých okolností byl sepsán tento text. Poněkud náhodnými cestami došlo k určitému prvotnímu kontaktu mezi mnou, a mezi některými osobnostmi z mladé politické strany jménem „Levice“. V rámci těchto kontaktů mi byla nabídnuta možnost spolupráce na vypracování programových tézí „Levice“. Tím pro mě ale vyvstalo určité dilema: o interním ideovém prostředí „Levice“ mám příliš málo vědomostí, nežli aby na tomto nedostatečném základě bylo možno se zavázat k nějaké dále jdoucí spolupráci. Podle těchto dílčích znalostí soudě se mi celkové ideové zaměření „Levice“ i jejích členů sice jeví být značně blízké a sympatické; ale na straně druhé v jejích konkrétních programových tézích nacházím množství nemálo problematických momentů.

Zásadním problémem se jeví především vztah mezi snahou o celkovou, systémovou změnu společnosti na straně jedné – a mezi běžnou politickou agendou levicové strany usilující o úspěch ve volbách na straně druhé. To jsou ale dva diametrálně odlišné cíle; které vyžadují strategie nejen různé, nýbrž mnohdy i vysloveně protichůdné. Protože pro mě osobně je naprosto prioritní ona celková, systémová změna, je z mého hlediska napřed zapotřebí vyjasnit si právě tuto otázku, jak se k dané věci staví sama „Levice“. Výsledkem mých prvotních kontaktů s představiteli „Levice“ byla tedy dohoda, že já napíšu text, ve kterém dané téma podrobně rozeberu; na tomto základě pak už bude možno si ujasnit, do jaké míry jsou mé vlastní vize a programové cíle „Levice“ skutečně kompatibilní.

Co je autentická levice?

Jako první věc je nutno si napřed vyjasnit, proč vůbec se „Levice“ může jevit právě tím „exkluzivním“ subjektem v levé části politického spektra, se kterým by bylo možno uvažovat o bližších formách vzájemné spolupráce. „Levice“ se totiž zdá být levicovým subjektem skutečně autentickým; a to – bohužel – naprosto není samozřejmost.

Co je míněno touto „autentičností“? Především toto: na rozdíl od levicových subjektů systémově konformních, které se pasivně smířily s existencí kapitalismu respektive buržoazní společnosti samotné, a které veškeré své cíle omezují jenom na zabraňování nejhorším sociálním excesům, se zdá že ambice „Levice“ jdou mnohem dále – za hranice stávajícího systému, směrem ke zřízení autenticky humánního světa.

A za druhé se zdá – a to je krajně významný moment – že „Levice“ se neomezuje jenom a pouze na opatření politického, respektive ekonomického a sociálního charakteru, nýbrž staví si zároveň i otázku samotného člověka, podstaty a smyslu jeho svobody. Jednou větou řečeno: cílem není pouze ta či ona politická (systémová) změna, nýbrž všeobecná emancipace lidské bytosti vůbec.

V tomto smyslu tedy hovořím o „autentické levici“; a pokud strana „Levice“ skutečně vnitřně souzní s těmito idejemi, pak by skutečně nic nehovořilo proti vzájemné spolupráci. Na straně druhé je ovšem zároveň nutno učinit i vymezení na opačném konci spektra. Jestliže „autentická levice“ ideově míří mnohem dále nežli levice systémově konformní, pak tato autentická levice nesmí podlehnout pokušení upadnout do opačného extrému, totiž do svodů fundamentalistického levičáctví. Které stále ještě vede svůj „třídní boj“ proti kapitalismu, bez ohledu na to že z dřívějšího Marxova proletariátu není dnes už možno nalézt téměř vůbec nic. Dnešní situace je krajně obtížná (k tomu více později); a autentická levice musí dokázat proplouvat mezi Scyllou konformismu a Charybdou zaslepeného fundamentalismu.

Koho chce/může oslovit autentická levice?

Touto otázkou se hned dostáváme ke zcela klíčovému problému. Který má ovšem mnoho dalších aspektů, to samé téma by bylo možno otevřít i v jiných souvislostech; ale zůstaňme u otázky, jak zde byla položena. Tedy: jestliže Levice (respektive obecně: autentická levice) chce uspět v politickém i ideovém souboji – koho se má snažit získat na svou stranu, přesvědčit ho o své pravdě? Které části společnosti jí stojí nejblíže?

Připomeňme si hned: tato poslední formulace je naprosto rozhodující; a to přesně v jejím znění. Strana „Levice“ si vytyčuje cíl sjednotit kolem sebe doposud roztříštěné levicové subjekty. Tedy dosavadní politické strany či spíše hnutí. Ovšem: toto je počin respektive cíl ryze politický. Základní otázka musí jít mnohem hlouběji, v onom zmíněném smyslu: jaké části samotné společnosti je dnes vůbec možno oslovit pod jménu levicových idejí?

A přiznejme si rovnou: tady je situace krajně nepříznivá. Současná levice jako by stále ještě žila v přesvědčení, že se někde za rohem pořád skrývá onen původní Marxův masový proletariát, vykořisťovaný a zbědovaný, který jenom čeká na to, až mu někdo zatroubí polnicí k pochodu. A že on se pak radostně shromáždí pod praporem revoluce, nebo přinejmenším pod praporem autentické, tedy systémově kritické opozice.

Uveďme si napřed holá čísla statistiky: podle aktuálních sociologických výzkumů je v české populaci podíl klasických dělníků nějakých 14 procent. To je opravdu velice málo na to, aby s tímto marginálním množstvím bylo možno provádět nějakou revoluci, ať už jakéhokoli druhu. Navíc: zdaleka ne všichni tito dělníci jsou proletáři, v Marxově smyslu. Především kvalifikovaní dělníci mohou mít relativně velmi dobrý příjem, a jsou se svým sociálním statutem naprosto spokojeni. Jednoduše řečeno: velká část z těchto čtrnácti procent inklinuje nikoli k levici, nýbrž k pravici!

Ovšem, bylo by možno namítnout, že dnešní levice se nestará a nezajímá zdaleka jenom o dělníky, nýbrž prostě o všechny prekarizované, sociálně i jinak znevýhodněné. Jenže: podle zmíněných výzkumů je podíl těchto prekarizovaných na celkové populaci ne více nežli patnáct procent! A z těchto patnácti procent je velká část politicky zcela pasivních; a nemalá část z nich svou sociální deprivaci netransformuje v zastávání levicových hodnot vzájemné solidarity, nýbrž ji naopak ventiluje příklonem k ideologii reakčně pravicové, fašistické!

Krátce řečeno, budiž to řečeno na rovinu a beze všeho přikrašlování: objektivně tvoří potenciální klientelu „Levice“ maximálně tak 7 – 10 procent populace; přičemž o tento podíl se musí ještě dělit na jedné straně s komunisty, na druhé straně se sociální demokracií, na třetí straně s fundamentalistickými levičáky. I při největším optimismu tedy pro dohlednou dobu není možno „Levici“ prognostikovat větší rezonanci ve společnosti, nežli nanejvýš nějakých 5 procent. A to je opravdu dost málo na to, stát se opravdu relevantním politickým aktérem.

Politická strana, anebo ideové hnutí?

„Levice“ se konstituovala jako politická strana, která chce dosáhnout určitých politických cílů. Autorovi těchto analýz nejsou známy konkrétní okolnosti vzniku strany s tímto názvem; ale politické subjekty tohoto druhu povstávají obvykle z pocitu, že „něco se musí udělat“. Že není možno se už nadále pasivně smiřovat s danými poměry, které jsou – z levicového hlediska – jenom neustálým točením se v tom samém kruhu. Bez naděje na nějaké opravdu zásadní řešení. Z tohoto pocitu marnosti, ale zároveň z pocitu nutnosti z tohoto stavu najít východisko vznikají pokusy o vytvoření autentické levice.

Dost dobře nemohu mít těm, kteří „Levici“ založili, tento počin vytýkat. Sám jsem svého času – je tomu opravdu už hodně dávno – pokušení nějakou takovou levicovou stranu založit podlehl; abych vzápětí udělal tu zkušenost, že prakticky není s kým. O něco později – bylo to těsně po listopadovém převratu 1989 – jsem byl v určitém kontaktu s tehdejší „Levou alternativou“ – která ovšem za nějaký čas zčásti zašla na úbytě, zčásti se rozpadla v důsledku interních sporů.

A právě tohle je ten zcela zásadní problém pro všechny pokusy autentické levice konstituovat se jako reálný politický subjekt: chybí zde skutečná substance. Reálný základ, který by mohl zaručit že takto orientovaná levicová politická strana přežije a přetrvá delší časový úsek. Takovéto pokusy vznikají vždy znovu a znovu (jako příklad je možno jmenovat třeba hnutí ProAlt); ale jejich poločas rozpadu bývá pravidelně velmi krátký. A zcela otevřeně řečeno: nezdá se, že by nově vzniklá „Levice“ mohla mít nějaké záruky, že ji časem nepotká ten samý osud.

Proč jsou tyto snahy vytvořit stálý orgán autentické levice natolik křehké a nejisté? – Budiž řečeno ještě jednou: chybí zde substance. Podle Marxe má úspěšná revoluce zapotřebí dvou zásadních předpokladů: stránku objektivní a stránku subjektivní. V tuto chvíli z těchto obou faktorů není přítomen ani jeden. Že zde není objektivní stránka, to jest reálná sociální základna, už bylo řečeno. Subjektivní stránka (tedy dostatečný revoluční nebo přinejmenším radikálně levicový entuziasmus v populaci) na jedné straně souvisí s tou chybějící stránkou objektivní (kde není dost vykořisťovaných, tam není dost revolucionářů); ale navíc má i své vlastní příčiny. Ale to už bude tématem pro příští kapitolu.

Ideové zázemí autentické levice

Pokud uvažujeme o perspektivách levice v současné době (tedy v časech její postupující marginalizace), je nutno vrátit se v čase zpět, do éry její síly, její slávy; a položit si otázku, v čem spočívá ten natolik zásadní rozdíl.

Jeden faktor jsme si už jmenovali: ryze objektivní rozdíl v sociálním složení společnosti. Dělnická třída, vykořisťovaný proletariát, tato sociální vrstva za časů Marxe tvořila naprostou většinu populace, a její boj za základní sociální spravedlnost byl mohutným impulsem pro politickou i ideovou levici. Ovšem – tohle naprosto nebyl jediný faktor. Pro sílu tehdejšího levicového, respektive levicově-emancipačního hnutí byly klíčové ještě faktory další, a to sice v oblasti ryze ideové.

Tehdy se spolu – ve velice šťastné konstelaci – setkaly vlastně tři rozhodující faktory: dělnické sociální hnutí, osvícenský racionalismus, a křesťansko-hegelovská idea finálního, dokonalého dovršení lidských dějin. Osvícenský racionalismus vedl k euforickému optimismu, že lidský rozum a moderní věda dokáží vyřešit všechny problémy lidstva; zatímco křesťansko-hegelovská myšlenka dovršeného, finálního stadia lidských dějin vedla ke stejně tak euforickému přesvědčení, že teď a právě teď lidstvo dosáhne svého vrcholu, nejlepšího možného uspořádání společenských poměrů. Všechny tyto tři faktory se pak přetavily v koncept marxismu: tedy v koncept globální sociální revoluce, která přinese definitivní osvobození člověka jak od vší ekonomicko-sociální závislosti a vykořisťování, ale navíc mu dá do rukou naprosto nové, doposud netušené potenciály ohledně jeho schopností a možností vytvářet aktivně svůj nový, humánní a pokrokový svět.

Je tedy nutno si uvědomit: síla tehdejší levice nespočívala zdaleka jenom v samotném sociálním hnutí; nýbrž byla bytostně spojena s novým, optimistickým pojetím člověka a jeho světa. Byl to právě tento dějinný optimismus, tato přelomová dějinná idea, které s marxistickým hnutím spojily především četné řady literátů, intelektuálů, umělců, kteří v něm spatřovali netušené možnosti nových kreativních potenciálů člověka. Byla to tato jedinečná syntéza sociálního hnutí a intelektuálních vizí, která dokázala vykonávat natolik fascinující vliv na velké části společnosti.

Že jedna z obou těchto stránek – silné sociální hnutí – dnes není přítomna, bylo už řečeno. To je fakt, s kterým se nedá nic dělat. Jediná možnost by tedy byla o to více posílit onen faktor druhý: kreativní intelektuální vizionářství. Ovšem – i tady se dnes nacházíme ve zcela jiné situaci. Tehdejší historicky-společenský optimismus byl spojen se zcela specifickými ideovými koncepty, a se zcela specifickým obrazem člověka, které ale dnes už nemají platnost. Dřívější víra v rozum dnes znovu a znovu dostává těžké údery při pohledu na masové projevy lidské iracionality, dějinný optimismus je zatlačován především katastrofickými vyhlídkami na ekologický kolaps, a dřívější pohled na člověka jakožto svébytného a emancipovaného tvůrce své vlastní budoucnosti je vystřídán skeptickým pohledem na lidské individuum, zdánlivě svobodné, ale ve skutečnosti ovládané jak anonymními silami tržní ekonomiky, tak i nevypočitatelnými sklony a spády svého vlastního nevědomí.

Co tedy dělat? Je vůbec možno ještě dnes nějakým způsobem obnovit onen dřívější dějinný impuls levicového hnutí? Na jakém základě?

Zopakujme si ještě jednou: sociální základna klasické levice je dnes objektivně velice úzká, a nedává žádné naděje na úspěch tradiční cestou. Budiž to řečeno naprosto zpříma:

Levice si nemůže dělat žádné naděje na to, že by znovu získala většinu ve společnosti.

Nemá smysl se utápět v iluzích: klasický sociální potenciál levice je v současné době naprosto minoritní; a pokud by nedošlo k nějakým naprosto nepředvídaným událostem a krizím, nelze počítat že by se navýšil na nadpoloviční většinu populace. Vedle tohoto sociálního potenciálu levice totiž existuje přinejmenším stejně silný potenciál pravice; a vedle toho existuje i velmi početná střední třída. Která může zastávat v zásadě liberální názory; ale nikoli názory vyhraněně (respektive autenticky) levicové.

To znamená: jestliže chce levice mít ještě vůbec nějakou budoucnost, pak musí

1. dokázat oslovit i střední třídu, tak jako ji dokázali nakonec oslovit například němečtí Zelení, a jak to zčásti dokáží Piráti; a

2. levice musí být dokonce schopna uchopit i klasická pravicová (!) témata; a musí být schopna pro ně poskytovat přesvědčivější a progresivnější řešení, nežli jak to dokáže samotná pravice. Pokud právě tohle levice nedokáže – pak se musí smířit s tím, že natrvalo zůstane jenom společenskou a politickou minoritou.

Uvědomme si jedno: pravicově orientovaný člověk je především člověk aktivní, agilní, podnikavý. Je to člověk v zásadě tvořivý; ale on chce tvořit ve své vlastní odpovědnosti, a také ve svůj vlastní prospěch. Ale pro nás je tu v tuto chvíli rozhodující jeho aktivní, podnikatelské nastavení.

Dřívější levice měla také ještě určitý potenciál k sobě lákat aktivní, rozhodné, charismatické osobnosti; to bylo právě ještě v dobách, kdy levice mohla reálně budit naděje na aktivní proměnu společnosti a světa. Současná levice však tento impuls ztratila; dnešní levice je do značné míry už jenom pasivní, omezuje se jenom na obranu už vydobytých sociálních práv. To je sice samo o sobě chvályhodný počin; ale je to příliš málo pro to, aby tím bylo možno zaujmout a přilákat osobnosti výrazné, rozhodné, činorodé.

Jestliže tedy levice chce znovu získat svůj někdejší potenciál, svou někdejší atraktivitu, pak musí být schopna na svou stranu opět získat člověka aktivního, energického; a musí být tedy schopna pokrýt ta témata, která jsou dnes obsazena pravicí. K tomuto účelu by ale levice byla nucena přehodnotit velmi mnoho ze svých tradičních klišé; bylo by nutno obětovat leckterou „posvátnou krávu“ klasické levice. A právě tady se staví naprosto klíčová otázka, bude-li současná levice něčeho takového schopna, bude-li k něčemu takovému ochotna.

Nestačí stále znovu vzývat nutnost systémové změny; ale je nutno předkládat konkrétní a reálné koncepty, jak tuto systémovou změnu provést. A – opakuji znovu – komplexní systémovou změnu není možno provést jenom na základě samotné levicovosti, to jest když se a priori vyloučí všechno, co je dnes spojeno s protichůdným ideovým táborem. Jinak by bylo nutno jednat zase „po bolševicku“ – tedy provádět revoluci s menšinou proti většině, což ale nikdy nemůže skončit jinak nežli dalším politickým diktátem.

Je nutno vytvořit zcela nový koncept společnosti, a tedy i zcela nový obraz samotného člověka. K tomu je ale zapotřebí skutečně intenzivní a fundované intelektuální činnosti, analýz a diskusí. Ještě jednou: marxisticky orientované levicové hnutí vycházelo z myšlenkové tradice křesťansko-hegeliánské; a Hegelova filozofie v oné době představovala nejvyšší úroveň filozofického myšlení vůbec. Je nevyhnutelné vrátit se k těmto počátkům; znovu promyslet co v tehdejších společenských konceptech bylo natolik progresivní a atraktivní, a co z nich už je zastaralé a nepoužitelné. Ano, levici v tomto ohledu čeká ještě velké množství práce; tak velké, že se to leckomu může zdát nezvládnutelné, či přímo zbytečné. Ale – jestliže se levice právě k tomuto dílu neodhodlá, pak veškeré její snahy o společenské změny nakonec nebudou ničím jiným, nežli jenom slepým akcionismem. Který bude fakticky předem odsouzen k neúspěchu.

Vize systémové změny versus politické aktivity levicové strany

Z toho co bylo napsáno výše vyplývá: pokus vytvořit už dnes aktivní politickou stranu autentické levice, s cílem získat reálný politický vliv či dokonce politickou hegemonii – to je objektivně vzato velice předčasný počin, pokud není k dispozici opravdu přesvědčivá a nosná politická vize, založená na odůvodněné a promyšlené ideji člověka a společnosti. Pro takovéto snahy používám přirovnání „zapřahat vůz před koně“. Napřed se vytvoří politická strana – a teprve potom se pro ni hledá nosný ideový fundament.

Co tedy dělat teď, když už strana „Levice“ byla založena? Zase ji rozpustit, a veškeré úsilí upřít na onu zmíněnou oblast ryze ideovou? – Ne, to by byl samozřejmě nesmysl. Vznik strany „Levice“ byl sám o sobě reálným počinem, spojeným s určitou nadějí, s vydanou energií. Nějaký impuls tu tedy je; jde jenom o to, jakým způsobem tento impuls udržet v chodu. Jak předejít tomu, aby strana „Levice“ nezašla na úbytě stejně tak, jako všechny dřívější obdobné iniciativy.

Sám – jakožto nestraník – samozřejmě nemohu nijak předepisovat členům „Levice“, jakým způsobem chtějí provádět své aktivity, a vůbec kterým směrem chtějí směřovat. Mohu jenom vyjádřit svůj názor, snad svou radu, na základě předchozích analýz dané situace.

Za prvé: pro dlouhodobější trvání (případně úspěch) má strana „Levice“ jenom tehdy reálné vyhlídky, když se zároveň s plnou intenzitou bude věnovat i oné činnosti ideové, programově-teoretické. I když tedy ještě nebude k dispozici samotná nová nosná idea, i tak už by zde bylo přítomno vědomí: ano, my někam směřujeme, my něco hledáme, my na tom už pracujeme.

Za druhé: strana „Levice“ sice může (a vlastně samozřejmě musí) vykazovat i běžnou politickou aktivitu, tedy zaujímat postoje ke konkrétním politickým a společenským tématům, vznášet určité požadavky, navrhovat určitá řešení. Ovšem: pokud chce „Levice“ mít opravdovou perspektivu do budoucnosti, musí dokázat překročit omezený horizont ryze levicového vidění společenské skutečnosti. Právě tady dochází ke zcela zásadnímu konfliktu mezi každodenní politickou činností, a mezi strategickým cílem celkové systémové změny. Každodenní politická činnost levicově orientované strany samozřejmě volá po ryze levicových řešeních; ale – opakuji ještě jednou – kdo chce vznášet cíl komplexní systémové (společenské) proměny, ten musí být schopen uchopit i témata středová, a to dokonce i ta která jsou tradičně obsazená pravicí.

Strana „Levice“ by tedy musela provozovat svou vlastní, levicovou politicko-ideovou agendu; ale musela by dokázat i pro tradičně pravicová témata předkládat řešení progresivnější, společensky odpovědnější, nežli jak to dokáže samotná pravice. „Levice“ by tedy musela dokázat vzdát mnohá ze svých oblíbených ideových klišé; kterých je ovšem v jejím programovém prohlášení možno nalézt celou řadu.

To je vlastně všechno; tady se členové strany „Levice“ už musejí rozhodnout sami. Buďto budou setrvávat na své výlučné – respektive radikální – levicovosti; ale pak nejsou žádné reálné vyhlídky na to, že by „Levice“ mohla získat ve společnosti nějaký větší vliv; a ani není nijak jisté zda se vůbec dožije dejme tomu svých pátých narozenin. Anebo „Levice“ dokáže překonat přirozený sklon k levičáckým receptům, a dokáže předkládat komplexní, společensky progresivní, nicméně reálná řešení aktuálních problémů.

Systémová změna a revoluce

Ještě je nutno si vyjasnit jednu záležitost, tak trochu jenom technického rázu, nicméně dost důležitou. V dosavadních úvahách se jednalo především o vztah běžné levicové aktivity, a komplexní systémové změny.

„Systémová změna“ – to je slovní spojení dost často frekventované v prostředí autentické (respektive radikální) levice. Přičemž ovšem tento pojem je historicky dost nový; dříve se sotva používal. V počátečních časech radikálního sociálního hnutí se totiž nezakrytě a bez okolků používal termín jiný: revoluce. Ovšem – po neblahých zkušenostech s komunistickými, respektive pseudokomunistickými revolucemi v minulém století je krajně problematické ještě toto slovo vyslovovat v jiné nežli jenom negativní konotaci. Každý si hned vybaví diktát jedné vládnoucí partaje, ideologizování celého životního prostoru, gulag. Takže: jaký je tedy vlastně vztah mezi „systémovou změnou“ a revolucí?

Budiž řečeno rovnou: fakticky se skutečně jedná jenom o rozdílné označení. Není žádné revoluce, která by zároveň nebyla zásadní a komplexní systémovou změnou; a je sotva možno myslet nějakou zásadní systémovou změnu, která by zároveň nebyla také revolucí.

Jistě; pojem „revoluce“ je automaticky asociován s představou revolučního násilí. Ale to naprosto a v žádném případě není nutnost. Pro mnohé asi bude nemalým překvapením, že dokonce sám Lenin (!) naléhavě doporučoval představitelům dělnického hnutí v západní Evropě, aby provedli – pokud jim to vůbec nějak bude možné – revoluci nenásilnou cestou! Ještě jednou tedy: „revoluce“ naprosto ještě nemusí znamenat užití revolučního násilí.

Pokud se tedy autentické levici jedná o komplexní přeměnu společenského nastavení, základního charakteru společenských vztahů, pak je sice možno zástupně používat i toho označení „systémová změna“; ale je dobré si přitom být vědom i té skutečnosti, že se nakonec skutečně jedná o nic méně, nežli o skutečnou revoluci. To je potřebné pro uvědomění si, jak skutečně zásadní a obtížný je to úkol.

Co říci závěrem?

Vlastně už téměř nic. Vše potřebné bylo tak či onak řečeno a rozebráno už v rámci předchozích úvah a výkladů. Připomeňme si tedy jenom ještě jednou, o co se nakonec jedná. Před nějakým časem vznikla strana „Levice“; tedy strana, která podle všeho usiluje o to, být skutečně autentickou levicí. Tedy takovým aktérem, který se nespokojí s dílčími, víceméně kosmetickými změnami stávajícího (kapitalistického) systému, nýbrž který má za cíl komplexní a kompletní humanizaci celého života společnosti. Tohle je bezpochyby pozitivním momentem „Levice“; a vše se točí kolem toho jak tento pozitivní moment uchovat.

Vyjmenoval jsem podmínky, za kterých by bylo možno v uchování tohoto pozitivního momentu doufat. Natrvalo vyžít pouze z počátečního entuziasmu není možné; je nutno si vypracovat pevnou a nosnou ideovou základnu. Takovou, která dokáže navázat na velké ideje levicově emancipačního hnutí v minulosti; aniž by přitom opakovala jeho chyby.

To je všechno; záleží teď na členech „Levice“, jak se k dané záležitosti postaví, jaké rozhodnutí přijmou. Pokud by přijali za své ty téze které jsem zde formuloval – pak bych se sám nijak nebránil tomu, s „Levicí“ navázat a rozvinout spolupráci na těchto programově-ideových projektech. Pokud by se „Levici“ tato cesta zdála být ať už z jakýchkoli důvodů neschůdnou či nevhodnou – budiž, pak budu sám na stránkách mých „Humanistických dialogů“ dále pokračovat v rozpracovávání principiálních ideově teoretických témat, spojených s projektem zásadní a komplexní společenské proměny.