Marx a dnešek IX.

Třídní boj a revoluce

Josef Poláček



(Ke genezi této – respektive předchozí – kapitoly je nutno připojit určité vysvětlení. Tato kapitola měla původně pořadové číslo VIII. Ovšem při paralelně běžících diskusích na Deníku Referendum se ukázalo, jak obrovské konfuze dnes existují ohledně chápání samotného pojmu „třída“; takže se vynořila akutní potřeba tento pojem vysvětlit a definovat se vší potřebnou důkladností a precizností. Tím byla do už hotové série článků dodatečně vložena nová kapitola, která je nyní kapitolou v pořadí osmou. Ovšem v důsledku toho došlo k určité duplicitě, neboť i původní kapitola VIII, nyní kap. IX se zabývá taktéž otázkou tříd. Nicméně v poněkud jiném kontextu, především v souvislosti s otázkou revoluce. Protože záležitost revoluce je příliš důležitá, nežli aby mohla být opomenuta, je tedy v celém souboru textů ponechána i tato kapitola. Některé části obou textů se pak do jisté míry překrývají respektive opakují. Vzhledem k závažnosti tématu snad ale nebude příliš na závadu si určité základní principy připomenout ještě jednou.)


„Celé dosavadní dějiny společnosti byly dějinami třídních bojů.“ – Engels a Marx, Manifest komunistické strany.

K tomu pak ještě autoři připojují, že moderní občanská (buržoazní) společnost tyto třídní protiklady nepřekonala, neodstranila. Odstranění těchto třídních protikladů pak vyhlásili za konečný cíl komunistického hnutí.

„Třídní boj“ – i ten kdo o marxistické teorii nemá jinak žádnou bližší vědomost, i tomu je pojem „třídní boj“ zřejmě důvěrně znám. Toto slovní spojení se stalo neodmyslitelnou součástí víceméně běžného slovníku. Bez ohledu na to, zda je existence třídního boje uznávána, či popírána.

Ovšem: je možno s tímto pojmem ještě i dnes operovat stejně tak odůvodněně, dalo by se téměř říci stejně tak „bezstarostně“, jako tomu bylo v dřívějších dobách? V časech kdy dělník byl skutečně ještě v plném slova smyslu proletářem, tedy tím kdo nevlastní nic více než jenom svou vlastní pracovní sílu (a ještě je plně odvislý od toho zda se najde kapitalista který bude ochoten ji od něj koupit respektive najmout), v časech kdy dělníci vedli boje za zkrácení až přímo nelidské pracovní doby na únosnou míru a za alespoň určité navýšení svých hladových mezd, v těch dobách nebylo o odůvodněnosti termínu „třídní boj“ zapotřebí vést žádný dodatečný důkaz. Jeho reálnost vyplývala už ze samotné bezprostřední pracovně společenské skutečnosti.

Ale dnes? V dobách kdy kvalifikovaný dělník zaměstnaný ve velké, komerčně úspěšné firmě si může (alespoň v západním světě) svou prací vydělat tolik, že se právem může počítat ke středně zámožné příjmové třídě? Kdy daleko spíše stávkují za zvýšení platů zaměstnanci pošt nebo železnic, než dejme tomu montážní dělník u automobilky BMW? Nemají nakonec pravdu ti, kdo tvrdí, že něco takového jako „třídní boj“ už ve skutečnosti dávno neexistuje, a že ti kdo ho i dnes stále ještě hlásají, že tím jenom a pouze „šíří nenávist mezi lidmi“?…

Když si připomeneme výsledky našeho zkoumání, ke kterým jsme dospěli v kapitole tohoto seriálu pojednávající o marxistickém institutu „vykořisťování“, pak se nám ukáže, že sama skutečnost je skutečně příliš rozporuplná, nežli aby ještě dnes bylo možno s tak naprostou samozřejmostí tvrdit existenci třídního boje, tak jak tomu bylo v dobách dřívějších. Uveďme si především základní rezultát našich analýz: zdrojem nových hodnot, zdrojem nového bohatství ani zdaleka není jenom a pouze dělníkova pracovní síla (jak to tvrdil Marx), nýbrž i jiné faktory, především jak všeobecný růst produktivity, tak i samotná podnikatelská/organizační funkce a činnost vlastníka produkčních prostředků, čili kapitalisty. Uvedli jsme si ale také, že vztah dělník (zaměstnanec) versus zaměstnavatel (kapitalista) zůstává nicméně velmi ambivalentní; na jedné straně jsou sice oba součástí společného produkčního procesu, k jehož úspěchu oba přispívají svým dílem; ale že na straně druhé i tak mezi nimi zůstává vztah vzájemné protikladnosti, až přímo animozity, kdy kapitalistovi se jeho zaměstnanec jeví být konec konců jenom podřízenou složkou sloužící jeho vlastnímu komerčnímu úspěchu, zatímco ze strany dělníka-zaměstnance se kapitalista vždy bude alespoň do jisté míry jevit parazitem tyjícím z jeho vlastní, dělníkovy práce.

Jak je to tedy ale s oním mysteriózním „třídním bojem“ dnes? Je o něm ještě vůbec možno právem hovořit? Anebo je to skutečně už jenom propaganda a ideologie? Anebo je to – jak by vyplývalo z výše řečeného – tak nějak „napůl“?…


Třídní boj a Aristoteles

Nežli bychom se dopustili nějakých neuvážených či nedobře odůvodněných soudů, podívejme se raději hluboko do historie; tam kde „to všechno začalo“. Ti dnešní ideologové pravice, kteří s takovou vehemencí apodikticky tvrdí, že přinejmenším v současné době něco takového jako třídní boj už dávno neexistuje, a že všechny řeči o něm jsou jenom výmyslem neodpovědných levičáků, ti by asi byli nemálo překvapeni, kdyby věděli, že o třídním boji s naprostou samozřejmostí mluvil – už samotný Aristoteles! Podle jeho podání se společnost v zásadě dělí na dvě velké třídy: oligarchii na straně jedné, a demokracii na straně druhé. Přičemž oligarchii se jedná o to uchránit si svůj majetek před dosahem lidu; zatímco obecný, chudý lid (tedy: „demokracie“) touží zase po tom, rozdělit si mezi sebou majetky oligarchů.

V Aristotelových politických a společenských analýzách je přitom klíčový jeden moment: on se bezprostředně nestaví ani na jednu ani na druhou stranu; ale on prostě střízlivým tónem neutrálního analytika konstatuje, že narůstající třídní rozdíly (tedy: narůstající rozdíly v rozdělení společenského bohatství) potenciálně vždy vedou k destabilizaci společnosti. Kdy konečným důsledkem a výsledkem této destabilizace nakonec může být revoluce. Přičemž pro Aristotela byla revoluce tím nejhorším, co může nastat; byla rozkladem veškerého pořádku, byla stavem chaosu, kdy se rozpadá všechno co tvoří základ civilizace.

Aristoteles sám byl tedy vším jiným nežli revolucionářem; ale právě proto že chtěl zabránit revolucím, argumentoval zcela rozhodně proti připuštění příliš příkrých majetkových (a tedy: třídních) protikladů. Podle jeho přesvědčení zdravá společnost, které nemá hrozit chaos revoluce, musí dbát na to aby jejím základem byla silná střední třída, garantující její sociální homogenitu a politickou stabilitu.

Proti tomuto jeho požadavku v zásadě není možno nic rozumně namítat ani zleva ani zprava. Ovšem: je tady jeden zcela klíčový problém, respektive rozdíl. Tedy rozdíl mezi Aristotelem a Marxem. Jestliže Aristoteles – vycházející přece jenom z bezprostřední jsoucnosti řecké polis, jakožto útvaru v prvé řadě politického – mohl tehdy ještě věřit tomu že vytvoření takovéto společnosti s relativně mírným třídním protikladem je čistě záležitostí společenské vůle, tedy politického rozhodnutí, pak z Marxových analýz kapitalismu naprosto jednoznačně vyplývá, že samotná dynamika kapitálu nevyhnutelně vede ke stále větší akumulaci bohatství v rukou jedné jediné třídy, tedy v rukou oligarchie! I když jak jsme si ukázali tyto Marxovy analýzy nebyly zcela přesné respektive byly pouze jednostranně pojaté, přesto je nepopiratelným faktem, že k této akumulaci společenského bohatství jenom u jednoho jediného pólu společnosti, tedy u třídy kapitálových vlastníků, zcela jednoznačně dochází. Tato nerovnoměrnost v rozdělení společenského bohatství nabývá už takových rozměrů, že by případně naprosto mohla mít potenciál přesně té destabilizace společenských poměrů, kterých se obával Aristoteles – tedy potenciál revoluce! A přitom není k spatření nic, čím by tento trend k neustálému rozevírání majetkových nůžek bylo možno zastavit.

V současné době akutní revoluční situace samozřejmě nehrozí; a to díky tomu že – v důsledku neustálého růstu celkového společenského bohatství – zde stále ještě existuje relativně rozsáhlá a mohovitá střední třída. Ale – jak bude v budoucnosti? Když onen trend k nerovnoměrnému rozdělení společenského bohatství bude stále pokračovat? A kdyby pak došlo k nějakým nečekaným otřesům (například v souvislosti s hrozícím klimatickým kolapsem), když by i tato střední třída náhle byla vystavena akutnímu materiálně-existenčnímu tlaku a šoku? Je skutečně nemyslitelné, že by za těchto okolností opět došlo v vytvoření revoluční situace, jakožto snahy o radikální vyřešení příkrého třídního protikladu?…


Revoluce a Masaryk

Vraťme se ještě jednou k tvrzení konzervativců, že veškerá idea třídního boje je prý pouze výmyslem ze řetězu utržených levičáků. Už jsme poukázali na to, že s pojmem „třídní boj“ ve svých analýzách sociální skutečnosti zcela běžně pracoval už Aristoteles. Ocitujme si teď ale ještě jednu další osobnost, jejíž autoritu i ten nejzarytější vyznavač konzervatismu docela jistě nebude zpochybňovat.

Ve svém článku „Demokracie a bolševictví“ z roku 1920 píše T. G. Masaryk tyto věty: „Po zkušenostech s revolucemi v novější době poznali jsme podstatu revolucí lépe. Bez revolucí by byl nemožný vývoj, revoluce budou snad nutny i budoucně; ale dojista se musíme vzdát učení o ‚revoluci definitivní‘. To je utopism socialismu nevědeckého, jemuž podlehli i Marx a Engels. (…) Lidstvo se ještě bude vyvíjet tisíce, snad milióny let, a bude stále pokračovat, stále a krokem; občas byly a budou skoky, budou revoluce a katastrofy, ale revoluce a katastrofy poslední, definitivní nebude nikdy.“

To tedy znamená: Masaryk Marxovi a Engelsovi nevytýká snad tu skutečnost, že byli hlasateli revoluce; nýbrž on jim zcela naopak vytýká to, že oni svou revoluci považovali za poslední, definitivní! Masaryk naprosto jasně a nedvojsmyslně říká: bude další vývoj, budou katastrofy, a budou revoluce!!

S tímto konstatováním T. G. Masaryka, a s opětovným rekursem na závěry Aristotela, při zohlednění Marxových analýz dynamiky kapitálu, pak můžeme zřejmě plným právem vyslovit tuto prognózu, a toto varování:

– Stále narůstající rozdíl mezi výší majetku na straně velkých kapitálových vlastníků ve srovnání se zbytkem společnosti může časem dosáhnout limitního stavu ve vztahu ke stabilitě společenského systému.

– Při překročení tohoto limitu, především při výskytu nějakých krizových situací, může snadno vyvstat aktuálně revoluční situace. A to ne proto, že by si ji někdo „vymyslel“, uměle vytvořil – nýbrž ona vzejde z náhlého přiostření objektivně existujících sociálně-třídních protikladů.

– Spolehlivou prevencí proti tomuto nebezpečí revolučních otřesů by bylo – zcela podle intencí Aristotela – vytvoření společnosti se silnou, rozsáhlou a existenčně zajištěnou střední třídou; jenže soudobý kapitalismus svou vlastní dynamikou sice na straně jedné tuto střední třídu vytváří, ale na straně druhé neustále a donekonečna zvyšuje onen majetkový a třídní protiklad.

To znamená: skutečné řešení tohoto problémů principiálně nemůže být k dispozici v rámci samotného kapitalistického společenského uspořádání. Takovéto řešení by bylo možné jenom v rámci uspořádání jiného; jehož případný charakter není předmětem tohoto řetězce článků a analýz, ale které si předběžně můžeme označit jako společenské zřízení postkapitalistického typu.

(Pokračování)

Marx a dnešek I.

Josef Poláček


Každý, kdo se jen trochu hlouběji zabývá úvahami o možnostech zlepšení tohoto světa z ohledem na humánní, sociální aspekty, ten dříve či později nevyhnutelně narazí na jméno Karla Marxe. Radikální vize společnosti osvobozené od sociálních antagonismů, ale i jiných tlaků a deformací kapitalistického společenského uspořádání je jednou provždy spojena s tímto německým myslitelem z 19. století. Nicméně – z hlediska století jednadvacátého se stejně tak nevyhnutelně staví otázka: mají jeho teorie, jeho vize ještě vůbec nějakou platnost pro dnešní svět? A pokud ano – pak jakou? Čím nám jeho teorie společnosti a dějinného vývoje mohou být ještě nápomocny při našem dnešním usilování o lepší, spravedlivější svět? Podívejme se teď tedy blíže na dílo, vize a teorie tohoto bezpochyby velkého myslitele.

Připomeňme si napřed v krátkosti, jakým způsobem byly Marxovy ideje přijímány v minulosti, jaký měly reálný vliv na sociální hnutí. Za časů socialismu byl Marx režimní propagandou prezentován jako absolutní, nezpochybnitelná autorita; ne-li už přímo jako bůh, pak přinejmenším jako papež dělnického hnutí – neomylný a nekritizovatelný. A zároveň se usilovně vytvářel obraz, jako by Marx od samotného prvopočátku svého působení byl jako takováto nezpochybnitelná autorita přijímán už dělnickým hnutím jeho doby, tedy 19. století. Realita byla ovšem dost jiná; Marx byl sice dozajista velmi výrazném aktérem a teoretikem, ale reálné dělnické hnutí jeho doby inklinovalo daleko spíše k docela obyčejnému sociálnímu reformismu, nežli aby přijalo za své jeho vize beztřídní komunistické společnosti, kde dělníci sami budou řídit veškerou produkci. Marx byl sice nakonec uznán jako čelný teoretik co se kritiky kapitalistické společnosti týče; ale jeho komunistické vizionářství dosáhlo jenom minoritní rezonance. K zásadnímu zvratu v tomto ohledu došlo až vítězstvím bolševické revoluce v Rusku; od té doby v celém světě socialismu nastala éra nekritického uctívání Marxových myšlenek.

Na Západě sice samozřejmě neexistoval takovýto zákaz nezaujatého přezkoumávání Marxových tézí; nicméně v komunitě západních marxistů stejně tak převládala tendence víceméně podobně nekritické adorace Marxova učení. A teprve až rozpad východního socialistického bloku v čele se Sovětským svazem přivodilo těžký šok v této samozřejmosti recepce Marxe. Nejen východním, ale i západním vyznavačům Marxe se prakticky zhroutil celý jejich svět, se zdánlivě naprosto jistou perspektivou vývoje od nespravedlivého světa kapitalismu k vysněné říši spravedlivého, pospolitého a bratrského komunismu. A až po dost dlouhé době marxistická komunita doznala určité renesance – ovšem v novém pojetí, kdy se už seriózněji začíná zkoumat, co na Marxových tézích bylo vlastně chybné, že se mohl natolik těžce zmýlit se svými apodiktickými předpověďmi o nevyhnutelném zániku kapitalismu a nástupu komunismu.

Celkově je současný stav v zásadě takový, že obecně v levicovém prostředí Marx zůstává neopominutelnou autoritou ohledně kritiky kapitalismu; ale jinak se tak nějak dost dobře neví, jak se k tomuto teoretikovi a vizionáři postkapitalistické, komunistické společnosti vlastně postavit. V zásadě se už přijalo jako fakt, že původní marxistická vize komunistické společnosti v reálném světě naprosto ztroskotala; nicméně se přece jenom nechce odhodit všechny jeho vize o pospolité, svobodné společnosti bez nadvlády kapitálu. Z těchto nejasných postojů vůči Marxově dědictví pak rezultuje jakýsi „marxismus light“, který sice už nehlásá radikální komunistickou revoluci se všelidovým vlastnictvím výrobních prostředků, ale který přece jenom používá některé momenty z Marxova teoretického aparátu, především myšlenku společného (respektive pospolitého) vlastnictví výrobních prostředků. Krátce řečeno: místo Marxovy vize totální společenské přeměny a důsledně celospolečenského vlastnictví produkčních prostředků je dnes jako cíl vytyčeno vlastnictví družstevní; ovšem při zachování klasické tržní ekonomiky.


Jak rozumět Marxovi?

Takový je tedy – velice přibližně – současný stav, jak je Marx pojímán v levicovém prostředí. Podívejme se teď ale na samotného Marxe, a položme si rozhodující otázku: jakým způsobem je tedy zapotřebí Marxovy myšlenky chápat správně?

Postavit otázku takovýmto způsobem (tedy s víceméně nezakrytě vysloveným nárokem na to, že právě zde bude podán ten jedině správný výklad Marxových teorií) – to je ovšem počinem nemálo riskantním. A je možno s jistotou předpokládat, že hodnocení zde vyslovená by tvrdě narazila na odpor mnohých současných marxistů, především ze stále ještě přetrvávajícího tábora ortodoxních vyznavačů marxistické doktríny. Jestliže se autor tohoto textu přece jenom odvažuje tohoto kroku, pak především na základě přesvědčení, že nakonec není nijak příliš obtížné u dosavadních recepcí a výkladů Marxe rozpoznat a určit jejich chyby. Pokud se sami dokážeme těchto omylů vyvarovat – pak už jenom tím budeme samotné pravdě mnohem blíže.

Jako naprosto první zjištění je nutno konstatovat toto: správně vyložit, recipovat Marxe, to je záležitost opravdu krajně obtížná. Ono je už dost obtížné pochopit správně Marxe samotného, tedy pochopit logiku a smysl jeho teorií; ale ještě mnohem obtížnější a náročnější je v jeho teoretickém dědictví dokázat oddělit zrno od plev. Tedy oddělit to, co z Marxových teorií bylo pouze jednostranně pojaté, či vysloveně chybné, od toho co si z nich i dnes uchovává trvalou platnost.

Budiž řečeno na rovinu: je asi dost limitovaný počet těch, kdo skutečně dokázali pochopit Marxe. Není nijak těžké pochopit, že kritizoval kapitalismus, že definoval pojem „vykořisťování“, že operoval s pojmem třídního boje. To jsou běžná fakta důvěrně známá každému, kdo s Marxovým dílem vůbec jenom trochu blíže přišel do styku. To co je ale skutečně obtížné pro jeho pochopení, to jsou nejvlastnější, nejhlubší, totiž filozofické kořeny celého jeho pojetí společnosti a lidských dějin.

Paušálně je možno konstatovat: jen málokterý z mainstreamových („buržoazních“) autorů dokáže správně pochopit Marxe.

Nežli se budeme věnovat odůvodňování této – dozajista provokativní – téze, osvětleme si napřed samotné užité pojmy, především charakteristiku „buržoazní“. Ti kdo ještě sami zažili časy (pseudo)socialistického režimu si bezpochyby vzpomenou, že touto nálepkou „buržoazní“ bylo tehdejším režimem označováno (a diskreditováno) bez rozdílu prakticky všechno, co se nějakým způsobem ocitlo v rozporu s panující marxisticko-leninskou doktrínou. Nebylo tady nijakým způsobem rozlišováno zda je kritika oprávněná či nikoli, zda je negativní či konstruktivní; všechno bylo šmahem zavrženo (případně i mocensky stíháno) jako „buržoazní úchylka“. Zkrátka: tento pojem „buržoazní“ je tímto tehdejším ideologickým zneužíváním už natolik diskreditován, že dnes už prakticky vůbec není možné s ním ještě nějak seriózně operovat.

Ale přitom – ve skutečnosti má tento termín nejen své dobré oprávnění, ale prakticky i zcela nezastupitelnou úlohu! Na Západě, jmenovitě v Německu (tedy v rodné zemi Karla Marxe) je ekvivalent tohoto predikátu „buržoazní“ nejen v marxistických kruzích naprosto běžně užíván – totiž ve formě „občanský“. V češtině se ovšem tento specifický význam slova „občanský“ nikdy neujal; a onen výraz „buržoazní“ jak řečeno prakticky už není možno seriózně používat. V následujícím tedy bude v daném kontextu užívána jediná možná nabízející se alternativa, totiž rozšířený anglicismus „mainestreamový“; i když fakticky toto slovo má dost odchylný význam.

Ale zpět k tématu. Proč tedy žádný „mainstreamový“ autor či vykladač Marxe ho nikdy nemůže doopravdy pochopit? – Zcela bezprostřední odpověď zní: protože ho vykládají nikoli autenticky marxisticky, nýbrž na základě svého vlastního způsobu myšlení; a to znamená způsobu v zásadě povrchního, který ulpívá jenom u vnější, jevové stránky věcí. Abychom si dali názorný příklad z jiné oblasti: je to naprosto to samé, jako kdybychom Einsteinovu teorii relativity chtěli hodnotit na základě pojmového aparátu newtonovské mechaniky! Z jejího hlediska se čtyřrozměrný prostor a dilatace času samozřejmě jeví naprosto nesmyslným fantazírováním; a přesně tak se jeví Marxovy teorie společnosti z hlediska standardního, mainstreamového způsobu myšlení. Tito konvenční autoři se vůči Marxovi staví z pozice jakési intelektuální nadřazenosti, poukazujíce na jeho – ať faktické či pouze domnělé – chyby; ale ve skutečnosti tím jenom dokládají svou vlastní inkompetenci.

Jedna malá vzpomínka autora tohoto textu: během jeho studií na mnichovské univerzitě v tamější univerzitní knihovně celé regály, celé metry regálů plnily marxistické studie jednoho jediného autora, který tehdy zřejmě platil za kapacitu v daném oboru; ale přitom už jenom při trochu důkladnějším pohledu bylo naprosto zjevné, že tomuto „znalci“ zůstala podstata Marxova způsobu myšlení zcela skryta. Je možno právem říci, že celým generacím studentů tu byly předkládány zcela neadekvátní (neřkuli přímo falešné) výklady Marxe.

Ovšem – je možno podat ještě jeden, mnohem kompetentnější příklad neporozumění Marxovi; kterýžto příklad právě pro svůj zcela seriózní charakter ještě mnohem přesvědčivěji ukáže, v čem vlastně spočívá problém recepce, porozumění Marxe. Renomovaný anglický profesor dějin idejí Gareth Stedman Jones, specializovaný především na studium Marxe, napsal před časem své dílo „Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse“. (Navzdory zdánlivě jednoznačnému názvu se zde autor ovšem zdaleka neomezil jenom na samotný „Komunistický manifest“, nýbrž rozebral důkladně celé kořeny a kontext Marxova myšlení a jeho revolučních teorií.) Je nutno uznat: G. S. Gareth je skutečně velice kompetentním, velice fundovaným znalcem Marxova díla i celé doby jeho vzniku; a je autorem naprosto seriózním a objektivním, který – i když s Marxem v jeho rozhodujících tézích nesouzní – přesto naprosto nezaujatě oceňuje pozitivní, humánní smysl a cíl Marxových myšlenek a tézí.

Nyní je ale nutno zmínit jednu zdánlivě nepatrnou, ale ve skutečnosti naprosto klíčovou okolnost: Jones samozřejmě věděl, že Marx systematicky-teoreticky navazoval na Hegela. A Hegel – ten zase vycházel z Platóna. Jones tedy – a to přesvědčivě hovoří pro jeho odbornou důkladnost a odpovědnost – nežli se pustil do sepisování svého vlastního hodnocení Marxových teorií, nechal si poskytnout rychlokurs v řecké filozofii, konkrétně díla Platóna.

Potud tedy vše dobře; a je nutno Jonesovi atestovat, že ze své strany udělal maximum možného, aby svou analýzu Marxe postavil na zcela seriózní, kompetentní vědecký fundament. Jenže – ve skutečnosti se nakonec ukazuje, že i samotný Jones konec konců Marxe nepochopil!

Nutno otevřeně přiznat: i autorovi těchto řádků trvalo dlouhou dobu, nežli tento fakt prohlédl. Jonesovy výklady o Marxově životě a působení jsou opravdu natolik fundované, natolik podrobné a natolik objektivní, že čtenář nevyhnutelně získá dojem, že tady bylo řečeno skutečně naprosto všechno, co o Marxovi vůbec řečeno být může. A až někdy ke konci knihy se nějak tiše začínalo probouzet podezření, že tady něco není v pořádku. Že tu sice všechno je řečeno naprosto korektně a pravdivě – ale že tu něco chybí. A že to co chybí (napohled zcela neznatelně) – že právě to je to, co vůbec Marxe dělá Marxem!

V podání Jonese se Marx – ten převratný myslitel Marx! – jeví být víceméně zcela standardním autorem, který měl takové a takové ideje, vytvářel takové a takové myšlenkové modely; který měl v něčem pravdu, a v něčem se zase mýlil. Dějinný monument jménem Marx se tu scvrkl na pouhý milník u cesty, jeden z celé řady dalších.

Kde se tady stala chyba? Řekli jsme si přece, že renomovaný anglický profesor ze své strany udělal poctivě všechno pro to, aby mohl správně pochopit Marxovy myšlenky. Jenže právě tady se skrývá naprosto fatální chyba. Připomeňme si: Jones k danému účelu absolvoval rychlokurs v Platónovi. Ale – fundamentální filozofickou hloubku a význam velkého Platóna skutečně není možno pochopit prostřednictvím nějakého rychlokursu! K tomu je zapotřebí mnoha a mnoha let; a navíc ještě i určitého základního talentu pro specifický způsob metafyzicko-filozofického myšlení.

Zkrátka: ani sám Jones nepochopil Marxe – protože nepochopil (a vůbec nemohl pochopit) už samotného Platóna. Mezi běžným myšlením, a mezi tímto specificky filozofickým myšlením existuje obrovská propast; a proto je pro všechny mainstreamové autory (byť i vedené nejpoctivějšími úmysly) objektivně nemožné opravdu pochopit Marxe. Neboť Marx – i když se z určitých specifických důvodů navenek distancoval od filozofie (spíše přesněji: od planého spekulování), tak přesto i on stojí v jedné řadě s těmi největšími mysliteli celé evropské filozofické tradice, v jedné a téže linii platónovsko-hegelovského ideového fundamentu.

V čem konkrétně spočívá tento zásadní rozdíl mezi běžným, standardním, „mainstreamovým“ myšlením, a mezi skutečně hlubokými úvahami velkých filozofů, to bude blíže rozebráno v příštím pokračování.

(Pokračování)

Politika, systémová změna a revoluce

aneb

Kudy vede cesta autentické levice?

Josef Poláček

Úvodem napřed vysvětlení, proč a za jakých okolností byl sepsán tento text. Poněkud náhodnými cestami došlo k určitému prvotnímu kontaktu mezi mnou, a mezi některými osobnostmi z mladé politické strany jménem „Levice“. V rámci těchto kontaktů mi byla nabídnuta možnost spolupráce na vypracování programových tézí „Levice“. Tím pro mě ale vyvstalo určité dilema: o interním ideovém prostředí „Levice“ mám příliš málo vědomostí, nežli aby na tomto nedostatečném základě bylo možno se zavázat k nějaké dále jdoucí spolupráci. Podle těchto dílčích znalostí soudě se mi celkové ideové zaměření „Levice“ i jejích členů sice jeví být značně blízké a sympatické; ale na straně druhé v jejích konkrétních programových tézích nacházím množství nemálo problematických momentů.

Zásadním problémem se jeví především vztah mezi snahou o celkovou, systémovou změnu společnosti na straně jedné – a mezi běžnou politickou agendou levicové strany usilující o úspěch ve volbách na straně druhé. To jsou ale dva diametrálně odlišné cíle; které vyžadují strategie nejen různé, nýbrž mnohdy i vysloveně protichůdné. Protože pro mě osobně je naprosto prioritní ona celková, systémová změna, je z mého hlediska napřed zapotřebí vyjasnit si právě tuto otázku, jak se k dané věci staví sama „Levice“. Výsledkem mých prvotních kontaktů s představiteli „Levice“ byla tedy dohoda, že já napíšu text, ve kterém dané téma podrobně rozeberu; na tomto základě pak už bude možno si ujasnit, do jaké míry jsou mé vlastní vize a programové cíle „Levice“ skutečně kompatibilní.

Co je autentická levice?

Jako první věc je nutno si napřed vyjasnit, proč vůbec se „Levice“ může jevit právě tím „exkluzivním“ subjektem v levé části politického spektra, se kterým by bylo možno uvažovat o bližších formách vzájemné spolupráce. „Levice“ se totiž zdá být levicovým subjektem skutečně autentickým; a to – bohužel – naprosto není samozřejmost.

Co je míněno touto „autentičností“? Především toto: na rozdíl od levicových subjektů systémově konformních, které se pasivně smířily s existencí kapitalismu respektive buržoazní společnosti samotné, a které veškeré své cíle omezují jenom na zabraňování nejhorším sociálním excesům, se zdá že ambice „Levice“ jdou mnohem dále – za hranice stávajícího systému, směrem ke zřízení autenticky humánního světa.

A za druhé se zdá – a to je krajně významný moment – že „Levice“ se neomezuje jenom a pouze na opatření politického, respektive ekonomického a sociálního charakteru, nýbrž staví si zároveň i otázku samotného člověka, podstaty a smyslu jeho svobody. Jednou větou řečeno: cílem není pouze ta či ona politická (systémová) změna, nýbrž všeobecná emancipace lidské bytosti vůbec.

V tomto smyslu tedy hovořím o „autentické levici“; a pokud strana „Levice“ skutečně vnitřně souzní s těmito idejemi, pak by skutečně nic nehovořilo proti vzájemné spolupráci. Na straně druhé je ovšem zároveň nutno učinit i vymezení na opačném konci spektra. Jestliže „autentická levice“ ideově míří mnohem dále nežli levice systémově konformní, pak tato autentická levice nesmí podlehnout pokušení upadnout do opačného extrému, totiž do svodů fundamentalistického levičáctví. Které stále ještě vede svůj „třídní boj“ proti kapitalismu, bez ohledu na to že z dřívějšího Marxova proletariátu není dnes už možno nalézt téměř vůbec nic. Dnešní situace je krajně obtížná (k tomu více později); a autentická levice musí dokázat proplouvat mezi Scyllou konformismu a Charybdou zaslepeného fundamentalismu.

Koho chce/může oslovit autentická levice?

Touto otázkou se hned dostáváme ke zcela klíčovému problému. Který má ovšem mnoho dalších aspektů, to samé téma by bylo možno otevřít i v jiných souvislostech; ale zůstaňme u otázky, jak zde byla položena. Tedy: jestliže Levice (respektive obecně: autentická levice) chce uspět v politickém i ideovém souboji – koho se má snažit získat na svou stranu, přesvědčit ho o své pravdě? Které části společnosti jí stojí nejblíže?

Připomeňme si hned: tato poslední formulace je naprosto rozhodující; a to přesně v jejím znění. Strana „Levice“ si vytyčuje cíl sjednotit kolem sebe doposud roztříštěné levicové subjekty. Tedy dosavadní politické strany či spíše hnutí. Ovšem: toto je počin respektive cíl ryze politický. Základní otázka musí jít mnohem hlouběji, v onom zmíněném smyslu: jaké části samotné společnosti je dnes vůbec možno oslovit pod jménu levicových idejí?

A přiznejme si rovnou: tady je situace krajně nepříznivá. Současná levice jako by stále ještě žila v přesvědčení, že se někde za rohem pořád skrývá onen původní Marxův masový proletariát, vykořisťovaný a zbědovaný, který jenom čeká na to, až mu někdo zatroubí polnicí k pochodu. A že on se pak radostně shromáždí pod praporem revoluce, nebo přinejmenším pod praporem autentické, tedy systémově kritické opozice.

Uveďme si napřed holá čísla statistiky: podle aktuálních sociologických výzkumů je v české populaci podíl klasických dělníků nějakých 14 procent. To je opravdu velice málo na to, aby s tímto marginálním množstvím bylo možno provádět nějakou revoluci, ať už jakéhokoli druhu. Navíc: zdaleka ne všichni tito dělníci jsou proletáři, v Marxově smyslu. Především kvalifikovaní dělníci mohou mít relativně velmi dobrý příjem, a jsou se svým sociálním statutem naprosto spokojeni. Jednoduše řečeno: velká část z těchto čtrnácti procent inklinuje nikoli k levici, nýbrž k pravici!

Ovšem, bylo by možno namítnout, že dnešní levice se nestará a nezajímá zdaleka jenom o dělníky, nýbrž prostě o všechny prekarizované, sociálně i jinak znevýhodněné. Jenže: podle zmíněných výzkumů je podíl těchto prekarizovaných na celkové populaci ne více nežli patnáct procent! A z těchto patnácti procent je velká část politicky zcela pasivních; a nemalá část z nich svou sociální deprivaci netransformuje v zastávání levicových hodnot vzájemné solidarity, nýbrž ji naopak ventiluje příklonem k ideologii reakčně pravicové, fašistické!

Krátce řečeno, budiž to řečeno na rovinu a beze všeho přikrašlování: objektivně tvoří potenciální klientelu „Levice“ maximálně tak 7 – 10 procent populace; přičemž o tento podíl se musí ještě dělit na jedné straně s komunisty, na druhé straně se sociální demokracií, na třetí straně s fundamentalistickými levičáky. I při největším optimismu tedy pro dohlednou dobu není možno „Levici“ prognostikovat větší rezonanci ve společnosti, nežli nanejvýš nějakých 5 procent. A to je opravdu dost málo na to, stát se opravdu relevantním politickým aktérem.

Politická strana, anebo ideové hnutí?

„Levice“ se konstituovala jako politická strana, která chce dosáhnout určitých politických cílů. Autorovi těchto analýz nejsou známy konkrétní okolnosti vzniku strany s tímto názvem; ale politické subjekty tohoto druhu povstávají obvykle z pocitu, že „něco se musí udělat“. Že není možno se už nadále pasivně smiřovat s danými poměry, které jsou – z levicového hlediska – jenom neustálým točením se v tom samém kruhu. Bez naděje na nějaké opravdu zásadní řešení. Z tohoto pocitu marnosti, ale zároveň z pocitu nutnosti z tohoto stavu najít východisko vznikají pokusy o vytvoření autentické levice.

Dost dobře nemohu mít těm, kteří „Levici“ založili, tento počin vytýkat. Sám jsem svého času – je tomu opravdu už hodně dávno – pokušení nějakou takovou levicovou stranu založit podlehl; abych vzápětí udělal tu zkušenost, že prakticky není s kým. O něco později – bylo to těsně po listopadovém převratu 1989 – jsem byl v určitém kontaktu s tehdejší „Levou alternativou“ – která ovšem za nějaký čas zčásti zašla na úbytě, zčásti se rozpadla v důsledku interních sporů.

A právě tohle je ten zcela zásadní problém pro všechny pokusy autentické levice konstituovat se jako reálný politický subjekt: chybí zde skutečná substance. Reálný základ, který by mohl zaručit že takto orientovaná levicová politická strana přežije a přetrvá delší časový úsek. Takovéto pokusy vznikají vždy znovu a znovu (jako příklad je možno jmenovat třeba hnutí ProAlt); ale jejich poločas rozpadu bývá pravidelně velmi krátký. A zcela otevřeně řečeno: nezdá se, že by nově vzniklá „Levice“ mohla mít nějaké záruky, že ji časem nepotká ten samý osud.

Proč jsou tyto snahy vytvořit stálý orgán autentické levice natolik křehké a nejisté? – Budiž řečeno ještě jednou: chybí zde substance. Podle Marxe má úspěšná revoluce zapotřebí dvou zásadních předpokladů: stránku objektivní a stránku subjektivní. V tuto chvíli z těchto obou faktorů není přítomen ani jeden. Že zde není objektivní stránka, to jest reálná sociální základna, už bylo řečeno. Subjektivní stránka (tedy dostatečný revoluční nebo přinejmenším radikálně levicový entuziasmus v populaci) na jedné straně souvisí s tou chybějící stránkou objektivní (kde není dost vykořisťovaných, tam není dost revolucionářů); ale navíc má i své vlastní příčiny. Ale to už bude tématem pro příští kapitolu.

Ideové zázemí autentické levice

Pokud uvažujeme o perspektivách levice v současné době (tedy v časech její postupující marginalizace), je nutno vrátit se v čase zpět, do éry její síly, její slávy; a položit si otázku, v čem spočívá ten natolik zásadní rozdíl.

Jeden faktor jsme si už jmenovali: ryze objektivní rozdíl v sociálním složení společnosti. Dělnická třída, vykořisťovaný proletariát, tato sociální vrstva za časů Marxe tvořila naprostou většinu populace, a její boj za základní sociální spravedlnost byl mohutným impulsem pro politickou i ideovou levici. Ovšem – tohle naprosto nebyl jediný faktor. Pro sílu tehdejšího levicového, respektive levicově-emancipačního hnutí byly klíčové ještě faktory další, a to sice v oblasti ryze ideové.

Tehdy se spolu – ve velice šťastné konstelaci – setkaly vlastně tři rozhodující faktory: dělnické sociální hnutí, osvícenský racionalismus, a křesťansko-hegelovská idea finálního, dokonalého dovršení lidských dějin. Osvícenský racionalismus vedl k euforickému optimismu, že lidský rozum a moderní věda dokáží vyřešit všechny problémy lidstva; zatímco křesťansko-hegelovská myšlenka dovršeného, finálního stadia lidských dějin vedla ke stejně tak euforickému přesvědčení, že teď a právě teď lidstvo dosáhne svého vrcholu, nejlepšího možného uspořádání společenských poměrů. Všechny tyto tři faktory se pak přetavily v koncept marxismu: tedy v koncept globální sociální revoluce, která přinese definitivní osvobození člověka jak od vší ekonomicko-sociální závislosti a vykořisťování, ale navíc mu dá do rukou naprosto nové, doposud netušené potenciály ohledně jeho schopností a možností vytvářet aktivně svůj nový, humánní a pokrokový svět.

Je tedy nutno si uvědomit: síla tehdejší levice nespočívala zdaleka jenom v samotném sociálním hnutí; nýbrž byla bytostně spojena s novým, optimistickým pojetím člověka a jeho světa. Byl to právě tento dějinný optimismus, tato přelomová dějinná idea, které s marxistickým hnutím spojily především četné řady literátů, intelektuálů, umělců, kteří v něm spatřovali netušené možnosti nových kreativních potenciálů člověka. Byla to tato jedinečná syntéza sociálního hnutí a intelektuálních vizí, která dokázala vykonávat natolik fascinující vliv na velké části společnosti.

Že jedna z obou těchto stránek – silné sociální hnutí – dnes není přítomna, bylo už řečeno. To je fakt, s kterým se nedá nic dělat. Jediná možnost by tedy byla o to více posílit onen faktor druhý: kreativní intelektuální vizionářství. Ovšem – i tady se dnes nacházíme ve zcela jiné situaci. Tehdejší historicky-společenský optimismus byl spojen se zcela specifickými ideovými koncepty, a se zcela specifickým obrazem člověka, které ale dnes už nemají platnost. Dřívější víra v rozum dnes znovu a znovu dostává těžké údery při pohledu na masové projevy lidské iracionality, dějinný optimismus je zatlačován především katastrofickými vyhlídkami na ekologický kolaps, a dřívější pohled na člověka jakožto svébytného a emancipovaného tvůrce své vlastní budoucnosti je vystřídán skeptickým pohledem na lidské individuum, zdánlivě svobodné, ale ve skutečnosti ovládané jak anonymními silami tržní ekonomiky, tak i nevypočitatelnými sklony a spády svého vlastního nevědomí.

Co tedy dělat? Je vůbec možno ještě dnes nějakým způsobem obnovit onen dřívější dějinný impuls levicového hnutí? Na jakém základě?

Zopakujme si ještě jednou: sociální základna klasické levice je dnes objektivně velice úzká, a nedává žádné naděje na úspěch tradiční cestou. Budiž to řečeno naprosto zpříma:

Levice si nemůže dělat žádné naděje na to, že by znovu získala většinu ve společnosti.

Nemá smysl se utápět v iluzích: klasický sociální potenciál levice je v současné době naprosto minoritní; a pokud by nedošlo k nějakým naprosto nepředvídaným událostem a krizím, nelze počítat že by se navýšil na nadpoloviční většinu populace. Vedle tohoto sociálního potenciálu levice totiž existuje přinejmenším stejně silný potenciál pravice; a vedle toho existuje i velmi početná střední třída. Která může zastávat v zásadě liberální názory; ale nikoli názory vyhraněně (respektive autenticky) levicové.

To znamená: jestliže chce levice mít ještě vůbec nějakou budoucnost, pak musí

1. dokázat oslovit i střední třídu, tak jako ji dokázali nakonec oslovit například němečtí Zelení, a jak to zčásti dokáží Piráti; a

2. levice musí být dokonce schopna uchopit i klasická pravicová (!) témata; a musí být schopna pro ně poskytovat přesvědčivější a progresivnější řešení, nežli jak to dokáže samotná pravice. Pokud právě tohle levice nedokáže – pak se musí smířit s tím, že natrvalo zůstane jenom společenskou a politickou minoritou.

Uvědomme si jedno: pravicově orientovaný člověk je především člověk aktivní, agilní, podnikavý. Je to člověk v zásadě tvořivý; ale on chce tvořit ve své vlastní odpovědnosti, a také ve svůj vlastní prospěch. Ale pro nás je tu v tuto chvíli rozhodující jeho aktivní, podnikatelské nastavení.

Dřívější levice měla také ještě určitý potenciál k sobě lákat aktivní, rozhodné, charismatické osobnosti; to bylo právě ještě v dobách, kdy levice mohla reálně budit naděje na aktivní proměnu společnosti a světa. Současná levice však tento impuls ztratila; dnešní levice je do značné míry už jenom pasivní, omezuje se jenom na obranu už vydobytých sociálních práv. To je sice samo o sobě chvályhodný počin; ale je to příliš málo pro to, aby tím bylo možno zaujmout a přilákat osobnosti výrazné, rozhodné, činorodé.

Jestliže tedy levice chce znovu získat svůj někdejší potenciál, svou někdejší atraktivitu, pak musí být schopna na svou stranu opět získat člověka aktivního, energického; a musí být tedy schopna pokrýt ta témata, která jsou dnes obsazena pravicí. K tomuto účelu by ale levice byla nucena přehodnotit velmi mnoho ze svých tradičních klišé; bylo by nutno obětovat leckterou „posvátnou krávu“ klasické levice. A právě tady se staví naprosto klíčová otázka, bude-li současná levice něčeho takového schopna, bude-li k něčemu takovému ochotna.

Nestačí stále znovu vzývat nutnost systémové změny; ale je nutno předkládat konkrétní a reálné koncepty, jak tuto systémovou změnu provést. A – opakuji znovu – komplexní systémovou změnu není možno provést jenom na základě samotné levicovosti, to jest když se a priori vyloučí všechno, co je dnes spojeno s protichůdným ideovým táborem. Jinak by bylo nutno jednat zase „po bolševicku“ – tedy provádět revoluci s menšinou proti většině, což ale nikdy nemůže skončit jinak nežli dalším politickým diktátem.

Je nutno vytvořit zcela nový koncept společnosti, a tedy i zcela nový obraz samotného člověka. K tomu je ale zapotřebí skutečně intenzivní a fundované intelektuální činnosti, analýz a diskusí. Ještě jednou: marxisticky orientované levicové hnutí vycházelo z myšlenkové tradice křesťansko-hegeliánské; a Hegelova filozofie v oné době představovala nejvyšší úroveň filozofického myšlení vůbec. Je nevyhnutelné vrátit se k těmto počátkům; znovu promyslet co v tehdejších společenských konceptech bylo natolik progresivní a atraktivní, a co z nich už je zastaralé a nepoužitelné. Ano, levici v tomto ohledu čeká ještě velké množství práce; tak velké, že se to leckomu může zdát nezvládnutelné, či přímo zbytečné. Ale – jestliže se levice právě k tomuto dílu neodhodlá, pak veškeré její snahy o společenské změny nakonec nebudou ničím jiným, nežli jenom slepým akcionismem. Který bude fakticky předem odsouzen k neúspěchu.

Vize systémové změny versus politické aktivity levicové strany

Z toho co bylo napsáno výše vyplývá: pokus vytvořit už dnes aktivní politickou stranu autentické levice, s cílem získat reálný politický vliv či dokonce politickou hegemonii – to je objektivně vzato velice předčasný počin, pokud není k dispozici opravdu přesvědčivá a nosná politická vize, založená na odůvodněné a promyšlené ideji člověka a společnosti. Pro takovéto snahy používám přirovnání „zapřahat vůz před koně“. Napřed se vytvoří politická strana – a teprve potom se pro ni hledá nosný ideový fundament.

Co tedy dělat teď, když už strana „Levice“ byla založena? Zase ji rozpustit, a veškeré úsilí upřít na onu zmíněnou oblast ryze ideovou? – Ne, to by byl samozřejmě nesmysl. Vznik strany „Levice“ byl sám o sobě reálným počinem, spojeným s určitou nadějí, s vydanou energií. Nějaký impuls tu tedy je; jde jenom o to, jakým způsobem tento impuls udržet v chodu. Jak předejít tomu, aby strana „Levice“ nezašla na úbytě stejně tak, jako všechny dřívější obdobné iniciativy.

Sám – jakožto nestraník – samozřejmě nemohu nijak předepisovat členům „Levice“, jakým způsobem chtějí provádět své aktivity, a vůbec kterým směrem chtějí směřovat. Mohu jenom vyjádřit svůj názor, snad svou radu, na základě předchozích analýz dané situace.

Za prvé: pro dlouhodobější trvání (případně úspěch) má strana „Levice“ jenom tehdy reálné vyhlídky, když se zároveň s plnou intenzitou bude věnovat i oné činnosti ideové, programově-teoretické. I když tedy ještě nebude k dispozici samotná nová nosná idea, i tak už by zde bylo přítomno vědomí: ano, my někam směřujeme, my něco hledáme, my na tom už pracujeme.

Za druhé: strana „Levice“ sice může (a vlastně samozřejmě musí) vykazovat i běžnou politickou aktivitu, tedy zaujímat postoje ke konkrétním politickým a společenským tématům, vznášet určité požadavky, navrhovat určitá řešení. Ovšem: pokud chce „Levice“ mít opravdovou perspektivu do budoucnosti, musí dokázat překročit omezený horizont ryze levicového vidění společenské skutečnosti. Právě tady dochází ke zcela zásadnímu konfliktu mezi každodenní politickou činností, a mezi strategickým cílem celkové systémové změny. Každodenní politická činnost levicově orientované strany samozřejmě volá po ryze levicových řešeních; ale – opakuji ještě jednou – kdo chce vznášet cíl komplexní systémové (společenské) proměny, ten musí být schopen uchopit i témata středová, a to dokonce i ta která jsou tradičně obsazená pravicí.

Strana „Levice“ by tedy musela provozovat svou vlastní, levicovou politicko-ideovou agendu; ale musela by dokázat i pro tradičně pravicová témata předkládat řešení progresivnější, společensky odpovědnější, nežli jak to dokáže samotná pravice. „Levice“ by tedy musela dokázat vzdát mnohá ze svých oblíbených ideových klišé; kterých je ovšem v jejím programovém prohlášení možno nalézt celou řadu.

To je vlastně všechno; tady se členové strany „Levice“ už musejí rozhodnout sami. Buďto budou setrvávat na své výlučné – respektive radikální – levicovosti; ale pak nejsou žádné reálné vyhlídky na to, že by „Levice“ mohla získat ve společnosti nějaký větší vliv; a ani není nijak jisté zda se vůbec dožije dejme tomu svých pátých narozenin. Anebo „Levice“ dokáže překonat přirozený sklon k levičáckým receptům, a dokáže předkládat komplexní, společensky progresivní, nicméně reálná řešení aktuálních problémů.

Systémová změna a revoluce

Ještě je nutno si vyjasnit jednu záležitost, tak trochu jenom technického rázu, nicméně dost důležitou. V dosavadních úvahách se jednalo především o vztah běžné levicové aktivity, a komplexní systémové změny.

„Systémová změna“ – to je slovní spojení dost často frekventované v prostředí autentické (respektive radikální) levice. Přičemž ovšem tento pojem je historicky dost nový; dříve se sotva používal. V počátečních časech radikálního sociálního hnutí se totiž nezakrytě a bez okolků používal termín jiný: revoluce. Ovšem – po neblahých zkušenostech s komunistickými, respektive pseudokomunistickými revolucemi v minulém století je krajně problematické ještě toto slovo vyslovovat v jiné nežli jenom negativní konotaci. Každý si hned vybaví diktát jedné vládnoucí partaje, ideologizování celého životního prostoru, gulag. Takže: jaký je tedy vlastně vztah mezi „systémovou změnou“ a revolucí?

Budiž řečeno rovnou: fakticky se skutečně jedná jenom o rozdílné označení. Není žádné revoluce, která by zároveň nebyla zásadní a komplexní systémovou změnou; a je sotva možno myslet nějakou zásadní systémovou změnu, která by zároveň nebyla také revolucí.

Jistě; pojem „revoluce“ je automaticky asociován s představou revolučního násilí. Ale to naprosto a v žádném případě není nutnost. Pro mnohé asi bude nemalým překvapením, že dokonce sám Lenin (!) naléhavě doporučoval představitelům dělnického hnutí v západní Evropě, aby provedli – pokud jim to vůbec nějak bude možné – revoluci nenásilnou cestou! Ještě jednou tedy: „revoluce“ naprosto ještě nemusí znamenat užití revolučního násilí.

Pokud se tedy autentické levici jedná o komplexní přeměnu společenského nastavení, základního charakteru společenských vztahů, pak je sice možno zástupně používat i toho označení „systémová změna“; ale je dobré si přitom být vědom i té skutečnosti, že se nakonec skutečně jedná o nic méně, nežli o skutečnou revoluci. To je potřebné pro uvědomění si, jak skutečně zásadní a obtížný je to úkol.

Co říci závěrem?

Vlastně už téměř nic. Vše potřebné bylo tak či onak řečeno a rozebráno už v rámci předchozích úvah a výkladů. Připomeňme si tedy jenom ještě jednou, o co se nakonec jedná. Před nějakým časem vznikla strana „Levice“; tedy strana, která podle všeho usiluje o to, být skutečně autentickou levicí. Tedy takovým aktérem, který se nespokojí s dílčími, víceméně kosmetickými změnami stávajícího (kapitalistického) systému, nýbrž který má za cíl komplexní a kompletní humanizaci celého života společnosti. Tohle je bezpochyby pozitivním momentem „Levice“; a vše se točí kolem toho jak tento pozitivní moment uchovat.

Vyjmenoval jsem podmínky, za kterých by bylo možno v uchování tohoto pozitivního momentu doufat. Natrvalo vyžít pouze z počátečního entuziasmu není možné; je nutno si vypracovat pevnou a nosnou ideovou základnu. Takovou, která dokáže navázat na velké ideje levicově emancipačního hnutí v minulosti; aniž by přitom opakovala jeho chyby.

To je všechno; záleží teď na členech „Levice“, jak se k dané záležitosti postaví, jaké rozhodnutí přijmou. Pokud by přijali za své ty téze které jsem zde formuloval – pak bych se sám nijak nebránil tomu, s „Levicí“ navázat a rozvinout spolupráci na těchto programově-ideových projektech. Pokud by se „Levici“ tato cesta zdála být ať už z jakýchkoli důvodů neschůdnou či nevhodnou – budiž, pak budu sám na stránkách mých „Humanistických dialogů“ dále pokračovat v rozpracovávání principiálních ideově teoretických témat, spojených s projektem zásadní a komplexní společenské proměny.