K prvnímu výroční vzniku HD

Cesta k neznámé budoucnosti

Josef Poláček

Poněkud jsem váhal, jestli mám tuto zprávu či úvahu uvést jenom v rubrice „Nástěnka“, jakožto víceméně jenom čistě věcné konstatování. Ale pak jsem dospěl k přesvědčení, že se přece jenom jedná o událost zasluhující více pozornosti.

Je tomu tedy – alespoň podle dokumentů které mám k dispozici – dnes právě rok, kdy byl zřízena naše webová stránka „Humanistické dialogy“. Co je tedy dnes možno říci k této skutečnosti, k tomuto počinu? Stálo to všechno vůbec za to? A jaké jsou případné další perspektivy?

Proč k tomuto kroku vlastně došlo, to je známo všem současným aktivním členům naší komunity. Nové uspořádání Deníku Referendum, především jeho diskusní části, prakticky zcela zadusilo tamější dříve tak živé a rozsáhlé diskuse. Pokud se z ducha těchto diskusí, výměn a střetů názorů mělo alespoň něco zachránit, nebylo to možné jiným způsobem nežli právě tímto, tedy založením vlastní webové stránky.

Do jaké míry se tento účel podařilo naplnit? – V každém případě naše diskusní platforma přežila už celý jeden rok; a je možno konstatovat že po obsahové stránce, tedy po stránce závažnosti myšlenek a témat zde diskutovaných se nemáme za co stydět. Primární úkol byl splněn: jádro diskusí na DR ohledně společenských, ale i obecně filozofických či duchovních témat bylo víceméně bez větších ztrát přeneseno sem, a je dále rozvíjeno a pěstováno.

Samozřejmě: okruh diskutujících je zde (doposud) mnohem menší, nežli jak tomu bylo na Deníku Referendum. Ovšem – to nemusí být po všech stránkách pouze nevýhoda. Musím přiznat, že v předchozích diskusích na DR mě už mnohé unavovalo; bylo opravdu obtěžujícím a frustrujícím stavem, když se některým diskutujícím znovu a znovu dokola musely vysvětlovat stále stejné banality. V daném smyslu přineslo toto redukování počtu účastníků dokonce jisté očištění, je možno se daleko lépe a cíleněji věnovat skutečně podstatným tématům a záležitostem.

A jak důležité tyto diskuse na tato témata jsou, se ukazuje právě v těchto dnech, kdy současně zveřejňuji můj kritický komentář k programovému prohlášení strany „Levice“. Tedy subjektu nám v zásadě blízkému, příbuznému. Nicméně – program této strany jsem musel podrobit dosti zásadní kritice, neboť spočívá nakonec na příliš zjednodušeném, příliš optimistickém pohledu na společenské dění. A jsou to právě tato témata, která my zde projednáváme znovu a znovu, u kterých analyzujeme a krok za krokem rozpoznáváme jejich složitost, jejich nejednoznačnost, jejich ambivalentní charakter. V daném smyslu si troufám tvrdit, že jsme o dosti dále nežli teoretici kolem „Levice“; neboť jsme dokázali odolat všem (nebo alespoň téměř všem) svodům k příliš zjednodušujícím modelům řešení aktuálních společenských, ekonomických a politických problémů.

Samozřejmě, v tuto chvíli ještě není možno nijak uhadovat, jestli tyto naše diskuse, toto naše hledání pravého stavu věcí objektivně k něčemu bude; jestli to nakonec nezůstane jenom uzavřeným diskusním kroužkem mezi malou skupinkou účastníků. Ovšem – toto se předem neví nikdy. Když svého času započali své dílo zakladatelé marxismu, byli vlastně jenom dva: Marx a Engels. A přece se z jejich hlav, z jejich diskusí, z jejich hledání nakonec zrodilo něco, co dokázalo pohnout celou půlkou světa. O nové myšlence se nikdy nedá předem říci, jaký bude její osud. Je to jako v evoluci: když se vytvoří nějaký nový biologický druh, tak je to napřed jenom malá skupinka jedinců dané species. Kteří mohou zmizet ze světové scény stejně tak rychle, jak se na ní objevili. Ale – když se ukáží být dostatečně vytrvalými a když se pro jejich nový způsob existence dostaví příhodné podmínky, pak se časem mohou rozrůst ve velmi úspěšný evoluční subjekt.

Jsme tedy v každém případě na cestě. Naše diskuse – i když samozřejmě mnohdy volně střídají různá témata, podle aktuální potřeby – nejsou jenom nějakým nezávazným internetovým „chatováním“, nýbrž mají svůj určitý základní směr: rozpoznání podstatných rysů společnosti, člověka, celého světa. A nejen rozpoznání: konečným cílem je nalézt cesty k tomu, jak tento svět napravit, zhumanizovat, vrátit ho k žití jeho vlastní podstaty.

Mimochodem, když už zde padl pojem „humanizovat“ – tato webová stránka nese název „Humanistické dialogy“. Nebyl jsem si tehdy nijak jistý, jestli je tento název opravdu správný a výstižný; a nejsem si tím zcela jist ani dnes. Je nepochybné, že tento název je poněkud „neskladný“, obzvláště při jeho skloňování. Ovšem – jsou chvíle kdy se mi jeví, že je to nakonec název naprosto trefný. Toto fórum je sice v zásadě levicově orientované; ale na straně druhé – a ukázalo se časem jak potřebný je to krok! – se naprosto jasně vymezuje proti jakémukoli dogmatickému, fundamentalistickému levičáctví. „Levicovost“, levicový postoj má jenom tehdy a jenom potud smysl a oprávnění, pokud a dokud jejich konečným cílem je všeobecná humanizace společenských poměrů. Je naprosto nepřípustné tento poměr obracet: tedy hlásat a prosazovat levicovost za každou cenu, s tím že nějaký ten humanismus se pak už dostaví sám od sebe. Jakmile tu tato zásadní idea humanismu není jako vůdčí princip přítomna už od samotného počátku, pak se z ní nevyhnutelně stane pouhý přívěšek těch či oněch ryze politických cílů a ideologií.

Právě tím by snad bylo možno vystihnout základní smysl a cíl našeho webu a na něm probíhajících diskusí: pěstovat ideje, ale bez jakékoli ideologie. V tomto snažení máme už první rok víceméně úspěšně za sebou; a není žádného důvodu na této cestě nepokračovat i nadále. K čemuž nám všem přeji mnoho úspěchů, a mnoho kreativní invence.

53 komentářů u „K prvnímu výroční vzniku HD“

  1. Poznámka: ten obrázek nahoře nese název „Cesta k neznámé budoucnosti…“

  2. Také děkuji spoludiskutujícím za upřímnost, až často uměleckou tvořivost tápavého úsilí:-)
    Držím palce hlavně tomu co je hezky shrnuto těmi posledními odstavci – mít odvahu dívat se na ideje bez ideologií.

    Na tom obrázku zřejmě v zobrazené budoucnosti došlo k jakési skupenské přeměně, což nedovoluje sledovat v ní trajektorie jejích komponentů v nějaké popsatelné závislosti na předchozím dění. Toho bych se instinktivně bál, alo to je tak vše co s tím mohu dělat:-)

    Ale možná je to jen zobrazení ještě nezkolabovaného prostoru vlnové funkce možností?:-)

  3. Myslím, že se patří vyjádřit při této příležitosti panu Poláčkovi dík za to, že nám pro nelehký covidový rok prozíravě zajistil platformu, kam můžeme kdykoli zabrousit, ba vracet se bez okolků jako domů.

    Doufám, že Humanistické dialogy naším společným přičiněním přečkají podstatně trvání pandemie a budou v duchu nakázání Karla Čapka „budeš dělat věci malé“ ukazovat východisko, k němuž jen málokdo dospějeme tak časně jako spisovatel.

  4. Co se toho obrázku nahoře týče, tak když jsem do vyhledavače zadal heslo „cesta k budoucnosti“, objevila se celá řada příslušných obrázků, ovšem většinou jenom velmi prvoplánových. Z toho malého procenta takových které prošly prvním sítem mého výběru jsem pak vybral tento, a to z několika důvodů: za prvé že je takový subtilní, nejednoznačný, spíše jenom naznačující nežli něco jednoznačně stanovící. Taková je i naše vlastní vyhlídka do časů budoucích – my máme snad sice určitá tušení kterým směrem by se naše cesta měla pohybovat, ale rozhodně si nemůžeme být jisti, kam až dospějeme, ani k jakému cíli se nakonec dostaneme (pokud vůbec).

    Za druhé: ta cesta vpřed je klikatá. To souvisí s tím co bylo řečeno výše: naše cesta k časům příštím dozajista není rovná dálnice, nýbrž je to klikatící se stezka kde znovu a znovu musíme hledat správný směr.

    Ale: i když ta cesta končí někde v mlhách či ve ztracenu, nezdá se, že by nevedla nikam. A i když se třeba nikdy nedospěje k jejímu konci, přece se zdá mít nějaký směr a cíl.

  5. „Ideje bez ideologií“ – tenhle slovní obrat mě napadl vlastně až přímo při psaní onoho textu, ale skutečně se mi zdá být docela dobře vystihující profilující charakter našeho zdejšího hledání.

    Vzpomněl jsem si teď v této souvislosti na V. Bělohradského: ten fakticky odmítá a zavrhuje šmahem všechno. V apriorní hrůze nad tím že by mohlo zase dojít k nějakému zneužití, zase k opětovnému diktátu ideologií předem zatracuje všechno, co by mohlo mít kvalitu nějaké univerzálně platné ideje. Zrovna nedávno zase něco na toto téma napsal v Právu, v souvislosti s úmrtím J. Vodňanského. Když jsem ale dočetl tyto Bělohradského vývody, projela mi hlavou jediná myšlenka: tohle mi nic nedává. Nad něčím takovým mohu pouze pokrčit rameny.

    Tato Bělohradského fundamentalistická averze vůči všem vyšším idejím se může jevit nějak obsažnou právě a jedině v přímé konfrontaci s nadvládou nějaké ideologie; ale jinak je to naprosto prázdný postoj, který životu samému nepřináší naprosto nic.

    Tato Bělohradského antiideologičnost je nakonec sama svým způsobem ideologií; je to fixní myšlenkové schéma kterým se nahrazuje povinnost lidského ducha znovu a znovu procházet konfrontací myšlenek s realitou. Pokud začneme vzývat jenom „realitu“ v její empirické bezprostřednosti, pak se nám nevyhnutelně ztratí jakákoli skutečná myšlenka.

    Takže pro nás snad přece jenom raději zůstaneme na té cestě k „idejím bez ideologie“.

  6. Co se pak toho Čapkova „dělání věcí malých“ týče, tak tuto maximu bych přece jenom poněkud korigoval. Mé krédo by spíše bylo „v malých věcech spatřovat ty velké, a ve velkých ty malé“. Tedy: neuzavírat se nijak velkým myšlenkám a velkým idejím; ale zároveň si vždycky být vědom jejich relativnosti, být si vědom toho že velké myšlenky a velké koncepce nikdy nesmí ovládnout svět „malých věcí“, nýbrž musí být pouze jejich prostředkem k jejich vlastnímu (těch „malých věcí“) plnému realizování jejich vlastních kvalit a potenciálů.

  7. BOD OMEGA

    Paní Hájková, tento Teilhardův model by sám o sobě opravdu nebyl nijak marný, jeho základní momenty bych s ním docela byl ochoten sdílet; jenže zásadní problém vzniká kdykoli, když se do toho vnese božský moment.

    Jestliže totiž na samotném počátku vše jsoucí stvořil Bůh – pak všechno co má nějaký opravdový smysl a význam tady bylo dáno právě už na tomto počátku. Pak ovšem už není nic, co by sám člověk ještě mohl samostatně a svébytně vytvářet. Nějaké poukazy na „svobodu člověka“ tady nic nepomohou. Buďto tady byla „boží dokonalost“ už na samotném počátku – a pak člověk nemůže dělat nic více, nežli tuto údajnou dokonalost hledat a k ní se přibližovat; tak jak to viděli antičtí myslitelé, a jak to viděl i Hegel. Deficit tohoto modelu je: veškerý pohyb se děje nakonec jenom v kruhu. A jakmile se kruh uzavřel, už není kam jít dále.

    U Teilharda není nijak jasné, jaký status, jaký původ vlastně má mít ten „bod Omega“. Má svůj původ v Bohu? Pak platí výše řečené: veškerý pohyb se nakonec točí jenom ve stále stejném kruhu. Anebo má tento „bod Omega“ nějakou vlastní, svébytnou existenci? A odkud ji může mít? Když vše jsoucí stvořil Bůh?…

    Z těchto aporií fakticky není možno se vymotat.

    Tento hypotetický „bod Omega“ může pouze tehdy mít svůj smysl, když bychom vycházeli jenom a pouze z čiré evoluce. Tedy bez přítomnosti božského momentu. Pak tento „bod Omega“ skutečně může být korektivem – zdánlivé respektive výchozí – bezcílnosti „rozbíhavých“ procesů evoluce. Pak tímto „bodem sbíhavosti“ může být to, co sám Teilhard – naprosto správně – postuluje jako centrální parametr vývoje, totiž „cerebrální komplexita“. Respektive přesněji: systémová komplexita vůbec.

    Ovšem: komplexita sama by byla dosti nedostatečným kritériem či parametrem, tady musí být ještě do celé záležitosti vnesena schopnost evoluce 1. vytvořit subjekt; a 2. vytvořit sebe-vědomý, sama sebe reflektující subjekt. Jinak řečeno: schopnost vytvořit vědomí, a to sice myslící vědomí.

    Evoluční směřování k tomuto cíli (telos, entelecheia) může být skutečně považováno za onen „bod Omega“; ale jak řečeno jakmile se do celé věci vnese božský moment, dochází k víceméně neřešitelným aporiím.

  8. Proč by měla být evoluce „čirá“, t. j. podle vás bez božského působení? Podle Teilharda (https://cs.wikipedia.org/wiki/Pierre_Teilhard_de_Chardin) je na počátku bod Alfa, čili Velký třesk. To je podle něj akt Stvoření, jímž se zakládá vesmír. Bůh však není jen prvním hybatelem jako u Aristotela. Všechno, veškerá evoluce se odehrává v Bohu (v „Božském prostředí“, jež na všechny její činitele stále působí, a to přiměřeně jejich schopnostem). Boží stvoření je při tom od počátku nadáno schopností zesložiťování čili komplexifikace. Takže zřejmě není vše dané předem. Nic ovšem není dané dopředu, evoluce je nejistý podnik, závislý i na lidských rozhodnutích, a dosažení bodu Omega není tedy nikdy zaručeno. Sice to spěje k bodu Omega, ale ten bod je jenom jakýmsi „tahounem“ evoluce. Jak je v textu na Wiki psáno – zve nás (čili táhne nás) k sobě.
    Od Teilharda si vzal Rohr pojem Univerzální Kristus. Nevymyslel ho sám, jak jsem si původně myslela. Tedy ten, který je Alfou i Omegou.
    Z katolického hlediska je to ovšem hereze, protože do toho jaksi není zakomponován dědičný hřích.

  9. Paní Hájková, to co se píše k dané věci na Radiu Vaticana (respektive co k tomu říká onen kardinál) naopak prakticky naprosto potvrzuje všechno, co jsem na adresu Teilharda napsal já.

    Je tu pořád ve hře ten klasický antický model s předpokládanou (boží) dokonalostí na začátku, následující ztrátou bezprostřední přítomnosti člověka u boží instance, a poté snahou se k tomuto počátku zase vrátit. Přičemž onen předpokládaný počáteční duchovní princip působí jako svým způsobem „magnet“ ve jsoucím světě, který k sobě přitahuje lidské aktivity.

    Jistě: tohle není mode aristotelský; ale je to mode platónský. Který se přes novoplatonismus dostal do raně křesťanské teologie.

    Když už se jednou přijme tento model, pak už je možno jedině diskutovat o tom, jestli materiální svět jako takový je či není schopen dosáhnout oné původní boží dokonalosti. Podle Teilharda je to zřejmě přinejmenším principiálně možné (za pomoci působení Krista); zatímco podle katolického výkladu to možné není, za tím účelem je napřed nutno nechat zcela zničit jsoucí svět, a potom vytvořit nový, údajně zcela nekontaminovaný zlem.

    Tyto modely společně vycházejí z víry, že je dáno jakési „absolutní dobro“, které je možno naprosto a absolutně separovat od zla. Že je tu tedy něco absolutně pozitivního, které je možno čistým řezem odříznout od všeho negativního. Ovšem – jak dokázali už řečtí sofisté a ke kterémužto poznání se nakonec dopracoval i Platón – právě tohle není možné. Není možné mít něco co by bylo jenom pozitivní, aniž by to v sobě obsahovalo moment negace. Neboť jakákoli konkrétní existence sama o sobě znamená automaticky vymezení se od existencí jiných – čili negaci toho druhého. „Omnis determinatio est negatio“ – tenhle princip neobjevil až Spinoza, nýbrž právě už Platón. Ve jsoucím světě nemůže existovat nic, co by – ve vztahu k druhým existencím – nebylo negací. Ryzí pozitivnost (bez jakékoli kontaminace negací) je tedy skutečně možno hledat jenom v ireálném, snovém světě; ale nikdy ve světě reálném.

  10. Já jsem přece neřekla, že s Teilhardem souhlasím.
    Protože těmi kosmickými modely se nezabývám. Nemohu se proto proti nim ani nijak vymezovat.

  11. Modely Boha a vesmíru si vytvářeli vždycky jenom učenci. Ostatní lidé si přáli spíš Boha, který by byl s nimi (Immanuel = Bůh s námi).

  12. To je právě ten problém, paní Hájková. Věřící se domnívají, že si prostě mohou věřit v cokoli, co jim zprostředkovala jejich vlastní tradice, jejich vlastní věrouka. Jenže: ono to tak jednoduché není, ono se nakonec vždycky jedná o naprosto konkrétní ideový model. Který má zcela určitou myšlenkovou výstavbu, zcela určitou logickou strukturu. Z které pak ovšem vyplývají i určité důsledky.

    Mně to velice připomíná, když jsem kdysi dávno mým tehdejším, marxisticky orientovaným přátelům vysvětloval, že marxistická teorie má své určité vady, které sice napohled mohou vypadat naprosto nepatrně a zanedbatelně, které se ale časem nevyhnutelně projeví, jako masivní zádrhele. Oni mi tehdy nechtěli věřit; byli plně propadlí své marxistické víře.

    No jak známo, „čas oponou trhnul“, a řekl bych že dnes už mohu s plným oprávněním konstatovat oprávněnost mých tehdejších pochybností.

    Zkrátka: ono to opravdu není možné, začít v něco věřit a domnívat se, že jenom proto že já tomu věřím s plným přesvědčením a s horoucím srdcem, že už jenom proto je to všechno dobře a bez problémů. I nepatrné vady v konstrukci se časem nakonec vždy projeví.

    Pro živoucí ideu je možné tyto „vady v konstrukci“ opravovat za běžného provozu; ale ve věrouce je něco takového krajně problematické (a vlastně vždy spojeno s náboženskými válkami nebo přinejmenším rozhořčenými teologickými spory a vzájemným exkomunikováním), protože tady je ve hře celá řada dogmat, která nepřipouštějí žádnou revizi.

  13. Ale vždyť víru si může každý tvořit sám, na základě vlastních zkušeností (zakoušení reality). Může či nemusí při tom využívat tradici – podle toho, co z ní ho osloví. Tradice není nic, co by bylo nutné chápat nějakým fixním způsobem. I když má jistě sama o sobě také nějakou moc. Záleží na tom, nakolik je člověk do ní vrostlý. Myslím si ale, že takových lidí je čím dál tím méně.

  14. Našla jsem na netu zajímavé věci:
    „Pojetí zkušenosti je nezbytné, chápeme-li víru jako setkání celého člověka s Bohem“, vždyť víra, která by byla prostá jakékoli zkušenosti, by byla nedostatkem – předstíranou vírou na základě přijetí dané nauky či podřízení se určitým normám.“
    „Dorothee Sölle řekla, že „lze ‘věřit’ pouze tehdy, když už se aspoň jednou zemřelo“
    https://www.teologicketexty.cz/casopis/2003-5/Mysticka-zkusenost.html

  15. Víra, pane Poláčku, není teorií. Víra je vztahem – důvěrou ve zcela konkrétní osobu, v tu osobu, která zde na Zemi podle historických zpráv byla přítomna před dvěma tisíci lety.

  16. Představte si to třeba jako důvěru v nějakého člověka, který už zemřel, ale o kterém naprosto jistě víte, že to s Vámi vždy myslel jen dobře, že Vám vždy přál všechno dobré a Vy se můžete rozhodnout, jestli ho budete mít rád. To je víra. Není na tom nic převratného, není to žádná teorie, je to vztah.

  17. A pokud se víra – spíše než lidským vztahem (tedy vztahem k bližnímu) – stane teorií, směřuje vlastně k „fundamentalismu“ (potažmo k nihilismu – viz odkaz na článek v rubrice „fórum“).

  18. Včera byla neděle Judica (ze 43 žalmu Judica me Deus – Zjednej mi právo, Bože)
    Je zajímavé, jak to zjednávání práva (spravedlnosti) bylo pro Židy důležité.
    Karel Skalický v jedné své knize uvádí rozdíly mezi antickým a hebrejským světem (nebo snad mezi antickou a hebrejskou duší?). Bůh Řeků je prý Jsoucno, Pravda a Dobro. Pojmy statické nadčasovosti.
    Bůh Hebrejů je Vedení dějinami, Věrnost danému zaslíbení a Spravedlnost, která bude nakonec přece jenom zjednaná – tedy pojmy dynamické dějinnosti.
    Duše řecká je zraková, duše židovská sluchová. Proto Žid odmítá obrazy Boha, ale o to více mu naslouchá. Proto hlavní židovská modlitba začíná slovy Slyš Izraeli… Proroci neustále Izraeli vytýkali, že neposlouchá…
    V křesťanství se ty hebrejské a antické prvky propojily a promíchaly.
    My už jsme pochopili, že nám nikdo nic nezjedná.
    A taky to, co věděl už stoik Epiktetos:
    „Kde mám hledat dobro a zlo? Ve svém nitru. V tom, co je mé.“

  19. Myslím si, že svým způsobem jsou Židé šťastni, pokud drží pohromadě. Na konci každého pesachu se zdraví: Příští rok v Jeruzalémě!
    Líbí se mi to.

  20. Pane Nusharte, kdyby víra byla opravdu jenom „vztah“, pak by byla naprosto bezobsažná. Pak by nebylo možno nijak navzájem rozlišovat víru v křesťanského Boha a víru v Peruna, nebo třeba víru v fetiše.

    Každý konkrétní způsob praktikování víry je nějakým způsobem strukturovaný; vyjadřuje něco ze samotného Bytí, je jeho součástí – a je určitou výpovědí o něm.

    Ostatně i ten Váš příklad „důvěry v člověka“: problém je v tom, že mnoho lidí je přesvědčeno že ten a ten to „myslel dobře“; ale jiní lidé mohou mít na toho samého člověka názor zcela opačný. Z lidí není nikdo natolik dokonalý, aby neměl i své slabší stránky. A Bůh? – Tady vlastně není řeč o Bohu samém; o tom tak jako tak nemáme žádnou povědomost. Tady je řeč o tom, jak si l i d é představují Boha, jak ho vykládají, a jaký reálný vliv má jejich víra na jejich životy.

  21. „Slyš“ versus „hleď“ – ano, tímto způsobem se dost často proti sobě staví svět židovský a svět antický, něco na tom dozajista bude, ale na straně druhé si nejsem zcela jistý jestli je to možno tvrdit takto absolutně, například řecká metafyzika se od původního naturalismu (tedy toho co je vidět) propracovala naopak k sférám neviditelným, ke sférám čistých podstat.

    A naopak, řečtí bohové svým způsobem hovořili k lidem daleko bezprostředněji, nežli židovský Jahve, který tak činil jenom při zcela výjimečných příležitostech. – Ovšem řečtí bohové nezvěstovali svému lidu žádné Desatero, takže tu nevznikla tak intenzivní tradice onoho „Slyš!“.

  22. MYSTIKA, TRANSCENDENCE A PERSONÁLNÍ BŮH

    No dobře, paní Hájková, podívejme se tedy blíže na ten text o „mystické zkušenosti“. Tady je především jedna zásadní vada: nerozlišuje se tady mystický prožitek dotyku s transcendencí vůbec na straně jedné, a specificky křesťanská forma tohoto prožitku, pojímaná jako styk s personálním Bohem na straně druhé. Obojí je tady bez ladu a skladu naházené na jednu hromadu, a je dost obtížné si v tom zjednat přehled a pořádek. – Respektive se tady celá věc prezentuje tak, jako by právě a jenom ta specifická křesťanská forma s personálním Bohem byla ta jediná legitimní forma tohoto mystického prožitku.

    Prostě řečeno: základní momenty mystického prožitku dotyku či splynutí s transcendentní skutečností může bez dalšího prožít stejně tak dejme tomu vyznavač buddhismu respektive zen-buddhismu. Kde ovšem personální bůh není nijak přítomen; nanejvýš v zástupné – a nelegitimní – formě jakožto vztah k Buddhovi.

    Ale stejně tak tento mystický prožitek může prožít i „pravý“ mystik; bez okliky přes křesťankou teologii a její specifické obrazy. Takovýmto „pravým mystikem“ je například Vítek Skočný, který tu kdysi byl nějakou chvíli přítomen. Podle jeho názoru sice křesťanství není samo o sobě vadné; ale je zbytečnou oklikou k pravé duchovnosti tam, kde je možný kontakt přímý, bezprostřední.

    Celkem je možno říci: ano, tento mystický prožitek může být jednou (legitimní) cestou, jak se dotknout transcendentna, tedy samotného Bytí; ale i tady platí: všeho s mírou. Ono se tady velice snadno stane, že se dotyčný ve svých mystických prožitcích nakonec víceméně utopí. (Jak se to, obávám se, stalo právě i V. Skočnému.) Zkrátka: je dobře když někdo začne za bezprostřední, pouze věcnou realitou vnímat i za ní skrytou „superrealitu“; ale je velmi pochybné, když pak u dotyčného dojde k naprostému převrácení, a že pak už všude kolem sebe nevidí nic jiného nežli onu transcendentální a mystickou „superrealitu“, a kvůli ní ztratí schopnost realisticky vnímat svět kolem sebe.

  23. Ostatně, o „utopení se v mysticismu“ je možno s největší pravděpodobností hovořit i u oné D. Sölle: jistě, rozchod s životním partnerem je jedním z největších zdrojů životních traumat, ale jestliže někdo ještě tři roky poté neustále myslí na sebevraždu, pak se v žádném případě nemůže jednat o normální, psychicky zdravou osobu.

    Sölle si zcela evidentně v tomto svém příklonu k mystice zkouší kompenzovat své vlastní psychické problémy.

  24. On Rohr také psal, že někteří lidé s tím mystickým viděním museli žít v klášterech, protože normální svět pro ně nebyl.
    Ale pro Sölle to asi neplatí. Ona byla aktivistka.

  25. Pane Poláčku, uvedu takový šokující názorný příklad: Mám rád svého otce. Otec, pane Poláčku, už nežije. Také jsme doma měli takový úžasný lustr – šlo to celé stahovat dolů a pak zase dávat nahoru – pro mě jako pro malé dítě to byl doslova fetiš. Ten lustr jsem měl také rád… (Už, pane Poláčku, chápete ten rozdíl?)

  26. Velmi děkuji za ten odkaz (a odkazy v něm).
    Zajímavá informace – o konstituci mystiky coby popisné nauky až od 17.století…

    „…specifická křesťanská forma..“
    Kdybychom ale zkusili vážně připustit, že ona přímá skutečnost (zobrazená v probuzení princezny a jejího království), za kterou se s takovým odhodláním skrze trní každodenního života bláhoví princové probíjí, skutečně existuje – ve smyslu – působí – znovuprobouzí to jejich osobní odhodlání- pak není nutné rozlišovat křesťanskou a jiné formy jejího Působení: každá forma bude „jen“ právě Osobní…
    A možná nemusí znamenat utonutí-ztrátu schopnosti vnímat svět kolem. Jen chvilkovou „ztrátu brýlí“.

  27. Tím jsem chtěl poprosit, pokud jste pane Poláčku ve spojení, o vyřízení pozdravu panu Vítku Skočnému – že opravdu držím palce.

  28. Často slyšíme, jak se lidé (i někteří křesťané) navzájem pobízejí k aktivitě občanské, k nějaké veřejné činnosti, protože tím přece mohou ovlivnit svět k lepšímu. Já jsem si včera přečetla (v knížce Věčnost začíná dnes) , že je možné ovlivňovat svět i svým soukromým životem:
    „Přísně vzato, soukromý život vůbec neexistuje. Existuje intimní sféra a existují osobní, velmi osobní vztahy mezi jednotlivcem a jeho partnerem, jeho ženou, jeho dětmi, Bohem. Avšak právě ta nejintimnější a nejosobnější oblast komunikuje s celkem: co dělám, myslím, čím se trápím a co cítím uvnitř, co vytvářím sám v sobě pozitivního a negativního – a na tomto produkčním procesu záleží, on rozhoduje o dějinách a o našem životě zde a dnes a stále – to se vlévá do mé doby a do mého kraje, do mého národa, do lidstva mého věku, spoluvytváří je a žene je na dějiště studené a horké války – anebo vytváří prostory míru a časy svobody. Pro mě, pro mé druhy, pro všechny.“

  29. Ano, paní Hájková, to je naprostá pravda, já sám jsem výhledově plánoval napsat něco na toto téma, především v éře liberalismu se vede striktní hranice mezi soukromým životem a veřejným sektorem, s tím že to jak se člověk chová ve svém soukromém či osobním životě se týká jenom jeho a stát do toho nemá co mluvit a nesmí se o to vůbec zajímat, to je ale naprosto zcestné pojetí, ve skutečnosti se to takto od sebe nikdy oddělit nedá, všechno nakonec souvisí se vším, a to jakým způsobem bude člověk žít ve svém osobním životě, tak nakonec stejně tak (to jest: se stejným charakterem) bude vstupovat i do života veřejného, pospolitého; a proto je to eminentním zájmem i celé společnosti, jakým kdo bude ve svém soukromí.

    Samozřejmě na jedné straně není přípustné aby státní moc strkala nos do osobních či vysloveně intimních záležitostí člověka (jako se tomu často dělo za minulého režimu); ale na straně druhé opravdu není možno celý komplex lidského žití roztrhnout na dvě zcela odlišné sféry a tvrdit, že tyto spolu navzájem nemají žádnou souvislost.

  30. Bohužel, pane Nusharte, mé kontakty s Vítkem Skočným se před časem zřejmě definitivně přerušily, mám pocit že on v poslední době čím dál tím méně dokázal ustát mou racionalistickou kritiku na jeho mystických výkladech světa. Posledním naším vzájemným kontaktem byla výměna názorů o nějakých mystických přednáškách herce Duška kdesi v internetu: V. Skočný se s tím evidentně zcela ztotožňoval, zatímco podle mě se jedná o naprosto nesmyslné, iracionální fabulace.

    Zřejmě právě v tuto chvíli se definitivně ukázalo, že názory nás obou se natolik zásadně liší, že už není dán základ pro nějaký vzájemný smysluplný dialog.

  31. Určitě rozumím tomu že člověk může být v nějaké fázi diskusemi unaven. Přesto – toho držení palců v duchu (agnostické formy modlitby:-)) se můžeme s důvěrou přidržet, a doufat i v reciprocitu.

  32. Ještě o mystice, čili spiritualitě.
    Je zajímavé, že Rohr vidí určité rasové (nebo snad třídní?) rozdíly v kontemplaci.
    Od buddhistů a mnichů přijímáme prý až příliš ono sedění v předepsané pozici.
    Píše, že černochy a otroky vedla jejich zkušenost k velmi odlišnému chápání kontemplativní mysli. „Jde o tzv. „krizovou kontemplaci“. Osvícení nebo poznání Boha rozhodně nemohou být závislé na lidech, kteří jsou ochotni dlouhý čas vysedávat se vzpřímenými zády na rohoži – to by 99 procent lidstva Boha nikdy nepoznalo. Černošská zkušenost společného nářku, zpěv spirituálů vedoucí k intenzivnímu vnitřnímu uvědomění, podíl na čemsi, co de facto představovalo liturgie lamentace, a účast na nenásilném odporu vytvářely kvalitativně odlišnou – ale hlubokou – kontemplativní mysl.“

  33. Princ tedy našel svou princeznu, probudil ji – a pokud neumřeli, tak spolu žijí šťastně a spokojeně až dodnes. Zazvonil zvonec, a pohádky je konec.

    To je vlastně konkrétní ilustrace toho, co v obecné filozofické rovině říkám znovu a znovu: ten křesťanský příběh je uzavřený kruh, všechno tu směřuje k finálnímu happy-endu, na který nemůže následovat nic jiného, nežli stav trvalého, nehybného štěstí.

    To co snese pohádka (respektive biblický mýtus), s tím se ovšem jen velice obtížně snáší skutečný život. Ano, každý si přeje svůj vlastní životní happy-end; ale jen sotva kdo by v něm dokázal skutečně vydržet. Tento trvalý happy-end je totiž existence bez pohybu, beze změny, bez jakékoli další perspektivy. Všeho už bylo dosaženo, a už není kam ještě dále jít.

  34. No já nevím, pane Poláčku. Co když tou svatbou všechno teprve začne? Akorát pak na to člověk už není sám, což je pozitivní.

  35. Svatbou může něco začnout, když tu vzniká něco nového. Například děti, nový život, nová generace. Anebo ale i svazek dvou lidí – totiž dvou r ů z n ý c h lidí, dvou různých osobností, z kterých pak vzniká celá nová dynamika vzájemného vztahu. Zatímco v daných případech – tady nevzniká (v delším časovém horizontu) nic nového. Všechno bylo dovršeno už momentem samotné svatby. A dál se pak už neděje naprosto nic. Například v komunitě křesťanských duší v nebi – ty jsou vlastně jedna jako druhá, všechny jsou to (po smrti či po Posledním soudu) už jenom všechno duše u Boha, nic víc. Nejsou tu žádné diference, a tedy nevzniká žádná dynamika vzájemných vztahů. Nic, co by ještě mohlo mít nějakou zajímavost.

    Myslím že to byl Zdeněk Jirotka, který svého času napsal jakousi satiru na všechny tyto happy-endy. Nechal známé románové příběhy lásky, které končily šťastnou svatbou, pokračovat dále; a tato „šťastná manželství“ pak byla naplněna ušlechtilou nudou, kterou si její účastníci zpestřovali buďto zálety, nebo (u mužů) požíváním alkoholu.

  36. „Jistě budou kyselé“, řekla liška o hroznech, které visely tak vysoko, že na ně nedosáhla.

  37. Jen taková poznámka. Pro vážné umění jsou dnes happyendy diskreditující. Téměř nikdo si na ně netroufne. Setkáváme se skoro výhradně buď s otevřenými konci nebo s konci špatnými, depresivními. Myslím, že je to škoda a že to přece jen neodpovídá ani realitě, ani naší potřebě. Jde zřejmě o přetrvávající důsledek téměř bezezbytkového rozdělení umění na pokleslé a vysoké.

  38. Pane Horáku, shodou okolností jsem zrovna nedávno viděl (v české televizi) norský film „Lekce negativního myšlení“. Jednalo se o příběh (relativně mladého) muže, který je po úrazu ochrnutý na celém spodku těla. Který tedy nejen že nemohl vést samostatný život, ale ani své životní partnerce nemohl být – jak to svého času zpíval Pavel Bobek v songu Oh, Ruby – „tím čím je muž ženě“. Což pak ovšem mezi nimi vyvolávalo velké tenze.

    Děj toho filmu byl takový, že do domu těchto dvou přijela sociální pracovnice, spolu s několika dalšímu vozíčkáři či jinak postiženými, které měla ve svém opatrování. Tato žena – ta se snažila jejich životní frustrace překonávat tím, že je nutila k „pozitivnímu myšlení“; ale brzy se ukázalo, že jsou to jenom prázdná, strnulá klišé, a že ona ve skutečnosti svými svěřenci manipuluje, a sama s uspokojením prožívá svou roli dominantní vládkyně nad dušemi a osudy jejích svěřenců.

    Ovšem: u tohoto muže se svým „pozitivním myšlením“ tvrdě narazila; došlo poté ke všeobecnému rozbouření emocí u všech účastníků, které ovšem nakonec vedlo k docela úspěšné katarzi. Kdy se ti svěřenci vzbouřili proti své faktické vládkyni.

    To celé byl velmi syrový, velmi intenzivní, a velmi věrohodný příběh. Ovšem – jeho samotný závěr byl ten, že v onom domě na konci zbyli zase jenom jeho dva obyvatelé, onen muž a jeho partnerka. Kteří ovšem předtím v průběhu všeobecného emocionálního vyostření také prošli těžkým vzájemným konfliktem (včetně alternativy rozchodu, respektive odchodu oné ženy). V úplně poslední scéně je onen postižený muž výtahovým mechanismem u zábradlí vynášen do prvního poschodí; a jeho partnerka si k němu přisedne, a přivine se k němu v němém gestu stále přetrvávající (či spíše nově obnovené) lásky.

    Co teď říci k tomuto závěru? – Na jedné straně je to konec otevřený; není zde řečeno, není zde tvrzeno nic víc, nežli právě toto němé gesto vzájemného souznění.

    A přece – nemohu si pomoci, ale vzhledem k tomu co se dělo předtím, se mi i toto jediné gesto či výjev zdály být neodůvodněně optimistickými. Přese všechno to působilo jako svého druhu happy end. Který nevyplýval (přinejmenším ne v míře dostatečné) z předchozího dění, z předchozí dynamiky vzájemných vztahů, vzájemných traumat.

    Podstatně věrohodněji na mě působil jiný film ze skandinávské produkce – film švédský, který jsem ovšem viděl už před dlouhými léty. Jednalo se také o velmi konfliktní partnerské vztahy, muž byl myslím alkoholik, žena se od něj odloučila, ale pak nějak skončila v nemocnici, už si přesně nevzpomínám na okolnosti. Onen muž ji tam pak přišel navštívit. Nevedly se tu žádné velké, nadnesené věty o smíření, o odpuštění, o návratu; naprostá většina skrytých významů se odehrávala v nonverbální rovině. Bylo znát, že muž tak nějak chápe, že mnohá vina je na jeho straně; a že snad má závažný úmysl v tomto ohledu něco napravit. Přičemž zdaleka v tu chvíli nebylo jisté, jestli to celé dopadne dobře. Ale závěr filmu byl ten, že on se se svou ženou v oné nemocnici rozloučil, a pak ještě připojil trochu nesměle či nejistě: „Já přijdu znovu.“ A ta žena, sama ještě znejistělá celou situací, nicméně s malým náznakem potěšeného úsměvu řekla: „Tak přijď!“

    Byl to tedy konec naprosto otevřený, kdy v danou chvíli nebylo jisté, nebylo zaručené naprosto nic. Rozhodně se nejednalo o nějaký happy end. A přece – v tomto ženině nejistém „tak přijď“ byla vyřčena, vyjádřena velká porce naděje. Že všechno může ještě dobře dopadnout, když to všichni zúčastnění budou doopravdy chtít, a když budou ochotni pro to něco udělat.

    Na co tím vším chci poukázat? – Ano, ani já sám vůbec nemám rád „moderní“ filmy, kdy je prakticky už od prvního záběru pro diváka jasně čitelné, že to celé nemůže dopadnout jinak než špatně. To vlastně není nic jiného, nežli happy-end naruby. Tam kde dřívější doba (a dřívější očekávání masového diváka) žádala vytváření iluze pozlátkového štěstí, tam současná – skeptická a dřívějších nadějí zbavená – doba si žádá pravý opak, neustálé obrazy zkázy, beznaděje a zmaru. Jedno klišé bylo vystřídáno jiným klišé, jenom s opačným předznamenáním. Dalo by se téměř říci, že dnes je téměř statečný počin ještě dokázat napsat příběh s dobrým koncem.

    Jde ale jenom o to opravdu se dokázat vyhnout podezření, že by se mohlo přece jenom jednat o laciný happy end.

  39. Ale paní Hájková, vždyť tady se celá věc má přesně naopak. Nejde o to že ty případné „hrozny“ by byly kyselé; přesně naopak, ony jsou sladké, až přesladké.

    Jenomže když někdo pak natrvalo nedostane žádnou jinou krmi nežli jenom tuto neustálou sladkost – pak se mu to velice rychle omrzí a přejí. Opakuji znovu a znovu: tam kde není kontrast, tam kde není protipozice – tam není nic. Absolutní světlo a absolutní tma jsou identické stavy; ani v jenom případě není vidět naprosto nic. To druhé zatemňuje, ale to první oslepuje; to je ten jediný rozdíl.

  40. Vlastně ani nevím, jak jsme se dostali k diskusi o pozemském manželství, když původně byla řeč o svatbě mystické, čili o spojení duše a ducha. O to přece šlo i v odkaze, který jsem uvedla 21. března odpoledne, za nějž děkoval pan Jar. Nushart.

  41. No ano, paní Hájková, křesťanství se samozřejmě zřetelně odlišuje od plochého, mechanického „pozitivního myšlení“. Už jenom proto, že v křesťanství je neoddělitelně přítomen prvek utrpení. (Někdy se mi ovšem zase naopak zdá, jako by se jednalo o vyslovenou fascinaci utrpením v křesťanství.)

    Na straně druhé ale je otázka, jestli v reálné praxi (přinejmenším u mnohých křesťanů) přece jenom alespoň v určité míře ono „pozitivní myšlení“ také nepůsobí.

    Už sama postava Boha: ta je absolutní sumou všech možných pozitivních vlastností a atributů, nezkalenou sebemenší přítomností něčeho negativního. Vše negativní je tu vytěsněno jako absolutní protiklad (ďábel).

    A tento dokonale pozitivní Bůh zároveň svým ovečkám dodává záruku stejně tak dokonalého, nezkaleně pozitivního světa a života – přinejmenším v posmrtné fázi, tedy v nebi.

    Jestliže jsme si tedy jako protiklad onoho plochého, umělého „pozitivního myšlení“ vytyčili připravenost přijmout i negativní stránky existence a vyrovnávat se s nimi, pak naopak přinejmenším u mnoha křesťanů je možno pozorovat pravý opak, totiž útěk do fiktivního světa naprosté dokonalosti, která není kontaminována sebemenší přítomností něčeho negativního.

  42. To pozemské manželství jste sem vnesla Vy sama, paní Hájková. 😉 Abyste mi dokázala, že spojením dvou v jedno vzniká něco nového.

  43. Možná to nedorozumění vzniká přílišnou „materializací“ onoho atraktoru – v obraze té pohádky vyjádřeného spícím královstvím. Možná by tu mohlo pomoci to buddhistické „cesta je cíl“. Cesty které jsou umožněny důvěrou v působení (a až sebeodevzdávající láskou k působení ) toho co v paralelní diskusi k libertinismu a stoikům pojmenováváte Řádem.

    …Také se mi zdá, že odpovědnost tomu, z čeho vyrůstá můj jednotlivý život, může konec konců „jednoduše“ stát na pouhém rozšíření reflexe instinktu k přežití. Problém dnešního stavu sdílené „nadstavby“ je ale bohužel v tom, že nástroje kterými poznávame, konstrukty a systémy kterými poznávání modelujeme; případně dekonstruujeme – rekonstruujeme… nám umožňují stále méně sdíleného porozumění chtě-nechtě takto proměňované „materiální základny“ sdílené skutečnosti.

  44. Pardon chybný pád : porozumění základně:-)…prostě hmotě srážek , které si s oslepujícími dalekohledy či mikroskopy u oka způsobujeme:-)

  45. Cesta musí být cíl, protože o skutečném cíli nic nevíme, i když můžeme věřit, že existuje. Můžeme třeba věřit, že jsme na cestě domů.
    Mám ráda jednu Nohavicovu písničku. Jmenuje se Mařenka. Na tu jsem si teď vzpomněla:

    Neplakej Mařenko počkej na mě
    Chtěl jsem ti nabídnout svoje rámě
    Čeká nás cesta trnovým houštím
    Já svoje Mařenky neopouštím
    Jdu jenom v košili ty v kabátku
    Cestu jsme ztratili hned zpočátku
    Blikají dvě hvězdy temnou nocí
    Pánbůh nás zanechal bez pomoci
    Drž se mě za ruku v zimě této
    Snadné a lehké nebude to
    Kdo jiný líp to ví nežli my
    Vyhnaní do tmy a do zimy
    Odlétli ptáci odplula loď
    Ty kdo jsi bez viny kamenem hoď
    Pravda a láska ta pro nás není
    A kdo se ohlédne ten zkamení
    Já ženich a ty má nevěsta
    Co nás to potkalo na cestách
    Neptej se stejně ti nepoví
    Za stromy dva vlci hladoví
    Dva vlci s jizvami na těle
    Z oblohy svržení andělé
    Nepoví mlčí mají hlad
    Jediný na světě já tě mám rád
    Jediný na světě k tobě pravý
    Udělám ohýnek z listů trávy
    Až bude plápolat v stromových kůrkách
    Já budu Křemílek ty Vochomůrka
    Vyšplhám větvemi do koruny
    Cestu nám osvětlí oko luny
    Přes rokle výmoly přes jámy
    Půjdeme a milost nad námi
    Přes rokle výmoly přes jámy
    Půjdeme –

    https://www.google.com/search?q=neplakej+marenko&oq=neplakej+m&aqs=chrome.0.0j69i57j0i22i30l3.14190j0j7&client=tablet-android-huawei&sourceid=chrome-mobile&ie=UTF-8

  46. „Konečný cíl mi není ničím, hnutí je vším“ – tohle ovšem napsal také Eduard Bernstein. 😉 A jednalo se o hnutí socialistické, a Bernstein proto platil jako revizionista. Právě proto že se nechtěl upnout jenom na jeden jediný, údajně vše jednou provždy řešící akt revoluce, nýbrž protože preferoval samotné hnutí, jako proces trvalého zrání.

    Totiž: on pak – když mu to bylo vytýkáno – popíral že by snad naprosto zavrhoval konečný cíl, nýbrž se mu jednalo jenom o pořadí priorit, že rozhodujícím je skutečně ten proces zrání, ale že ten konečný cíl také musí být nějakým způsobem přítomen.

    Opravdu nevím, kolik toho Bernstein věděl o buddhismu; nicméně se zdá, že tento jeho náhled na socialistické hnutí se této buddhistické maximě opravdu dosti blíží. Což je ovšem spojitost asi skutečně nemálo překvapující. 😉

    Co k tomu říci? – V každém případě na tom něco je. A i já jsem od svých dřívějších, radikálnějších mladších let, kdy jsem se také domníval že všechno o co se jedná je dosažení „konečného cíle“, propracoval k poznání, že bez toho dlouhého a namáhavého procesu zrání za prvé ani konečného cíle nikdy nebude dosaženo; a i kdyby ho snad bylo dosaženo (nějakou víceméně náhodnou revolucí, jako svého času v Rusku), pak – a to právě v důsledku této vnitřní nevyzrálosti – nevyhnutelně skončí špatně.

    Celkem vzato je tedy nutno hledět zároveň na obojí: jak na konečný cíl, tak ale i na vlastní cestu k němu. Přesněji řečeno: ten cíl je nutno mít neustále na paměti, jako konečnou metu; ale veškeré úsilí je nutno vynakládat na samotnou cestu, na její každodenní hledání a prošlapávání, aby nás nezavedla falešným směrem.

  47. „Důvěra v působení Řádu“ – no ano, právě tady je ten základní problém, to je fakticky ta samá záležitost, přílišná důvěra v působení Řádu je prakticky to samé, jako když Marx se spolehl na samovývoj Dějin, k finálnímu stavu beztřídní komunistické společnosti.

    My tento Řád sice můžeme určitým způsobem předpokládat; ale nikdy se na něj nesmíme (a nemůžeme) spolehnout jako na nějaký automatismus. Protože jakmile tak učiníme, pak v tu samou chvíli se stáváme jenom pasivním účastníkem dění, jehož podstata běží někde zcela mimo nás.

    My tento Řád sice můžeme určitým způsobem předpokládat; ale on sám nebude ničím, když v e z d e j š í svět nebude směřovat někam – a to sice svým v l a s t n í m samopohybem.

    Naprostou pravdu měl Jan Patočka, když komentoval Parmenidův dualismus ryzího Bytí na straně jedné, a „rozprostraněný svět“ jsoucích věcí na straně druhé: ve skutečnosti je obojí jenom dvě různé stránky téhož.

    To znamená: ten hypotetický či metafyzický Řád (Bytí) se sice z metafyzického pohledu může jevit být něčím vyšším, nadřazeným nežli zdánlivě jenom profánní svět jsoucích, individuálně a diskrétně (izolovaně) jsoucích věcí; ale z druhé strany nazíráno tento údajně nadřazený Řád nemá žádnou jinou reálnou existenci, nežli právě a pouze prostřednictvím oněch zdánlivě nepodstatných či méně podstatných věcí, fenoménů tohoto světa. Na tohle by se nikdy nemělo zapomínat; ale právě tohle se zcela pravidelně přehlíží.

  48. „Stále méně sdíleného porozumění“ – ano, pane Nusharte, to je skutečně jeden z klíčových problémů současné doby, a toto klesající vzájemné porozumění má hned dva kořeny, jak v „materiální základně“ tak i v „ideové nadstavbě“, a proto já tvrdím že změnit – a to sice radikálně změnit – se musí obojí.

    V ideové sféře se především musí prosadit radikální dialektika; to jest překonání izolovanosti, vzájemné nezprostředkovanosti jednotlivých stanovisek, jednotlivých perspektiv, úhlů pohledu. Musí být zásadně překonána panující ideologie liberalismu, že každý jedinec má absolutní právo na svůj (jakýkoli) názor; toto právo musí být doplněno a vyváženo současnou povinností, odpovědností vůči – nadřazené, komplexní – pravdě.

    A ve sféře materiální je cíl nakonec přesně ten samý, není žádná náhoda že zmíněný liberalismus fakticky kopíruje vývoj kapitalismu, i v kapitalismu vládne partikularismus individuálního, soukromého zájmu, a vše nad to jdoucí, pospolitě-komplexní, tu vzniká – pokud vůbec – jenom sekundárně, jako odvozený, ale nikoli primární společný zájem. Je tedy nutno i ve sféře materiální vytvořit takové podmínky, které by samy svým dynamismem generovaly tento vyšší řád komplexity. Marx sice v zásadě správně viděl tento cíl; ale cestu k němu si představoval příliš naivně, s tím že postačí odstranit kapitalismus a tržní ekonomiku, a ona původní pospolitost že prý se už obnoví sama sebou.

  49. Paní Hájková, ta písnička od Nohavici je vlastně opravdu naprosto přesná a výstižná, ono tam totiž vedle naděje „půjdeme a milost nad námi“ stejně tak stojí bezútěšné „Pánbůh nás zanechal bez pomoci“. Tady je vedle sebe – a proti sobě – přesně to obojí o čem jsem psal, na straně jedné tušení vyššího Řádu, ale na straně druhé i vědomí toho, že my si cestu svou vezdejší musíme najít a prošlapat sami, a nikdo nám v tom nepomůže kromě nás samých.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.