Zaměstnanecké spoluvlastnictví II.

Josef Poláček

B. Podniková samospráva

Ukázali jsme si, že samotné spoluvlastnictví (prostřednictvím akciových podílů) vlastní firmy zaměstnanci ještě zdaleka nezaručuje kýžený cíl, tedy skutečné sebeurčení pracujícího člověka, nýbrž ho naopak může ještě více spoutat pod nadvládou kapitálu. Ovšem – tvůrci programu „Levice“ tento problém zřejmě do jisté míry tuší, a proto svůj projekt osvobození pracující vrstvy staví ještě na jeden základ, totiž na princip podnikové respektive zaměstnanecké samosprávy. Odvolávají se přitom především na dvě události z minulosti: za prvé na zřizování podnikových zaměstnaneckých rad v průběhu reformního roku 1968, a za druhé na snahy tyto podnikové rady obnovit po listopadovém převratu roku 1989.

Než se blíže podíváme na tyto dva pokusy o podnikovou samosprávu, musíme si napřed ujasnit jednu věc. Podnikové rady totiž existují už i dnes, v rámci běžných kapitalistických firem. Aniž by se ovšem něco zásadního změnilo na soukromovlastnickém respektive kapitalistickém charakteru těchto firem. Podnikové rady tohoto druhu mají totiž víceméně jenom charakter jakýchsi zástupných odborů: jejich smyslem je především chránit práva pracujících, proti potenciální zvůli ze strany soukromého majitele respektive kapitálu. To je sice bezpochyby pozitivní funkce; ale sama o sobě ještě nepřináší opravdovou zaměstnaneckou samosprávu.

O skutečné zaměstnanecké samosprávě je možno hovořit prakticky jenom tehdy, když tato má přímou a autonomní rozhodovací pravomoc ohledně interních rozhodnutí v rámci podniku, a to především při

– rozhodování o výši mezd

– rozhodování o intenzitě práce

– rozhodování o propouštění zaměstnanců.

Teprve v případě kdy má podniková rada právo rozhodovat nebo přinejmenším spolurozhodovat v těchto otázkách, jedině tehdy je možno hovořit o pravé zaměstnanecké samosprávě; neboť jenom tehdy mají zaměstnanci reálnou možnost sami (spolu)rozhodovat o naprosto zásadních otázkách týkajících se charakteru jejich práci a odměny za ni.

Podniková samospráva v roce osmašedesátém

S tímto vědomím se tedy můžeme blíže podívat na to, jakým způsobem se plánovaly modely podnikové samosprávy v rámci reformního procesu roku osmašedesátého. Tady je klíčovým momentem uvědomit si jedno: už tehdy byla tato zaměstnanecká spoluúčast diskutována velice kontroverzně. Nebylo tomu tedy v žádném případě tak, že by se jednalo prostě a jednoduše o bezproblémový element celkového procesu demokratizace všech úrovní společenského a ekonomického života.

V první řadě (a právě tohle je ze strany zastánců podnikové samosprávy zcela pravidelně naprosto přehlíženo) tehdejší českoslovenští ekonomové měli před očima příklad jugoslávské podnikové samosprávy – a to sice jako příklad velmi odstrašující!

Orgány jugoslávské podnikové samosprávy měly pravomoci „pravé“ samosprávy, jak byly definovány výše; to jest především, měly pravomoc rozhodovat o výši mezd. Výsledek? Zaměstnanecké rady dopřávaly svým zaměstnancům nadměrně vysoké mzdy, které nijak nebyly kryty skutečným pracovním výkonem a ekonomickým výnosem daného podniku. Autoři programu „Levice“ zmiňují tunelování privatizovaných podniků po Listopadu jako odstrašující příklad kořistnictví soukromovlastnického elementu; ale v rámci oné jugoslávské samosprávy to byli fakticky sami zaměstnanci, kteří bez skrupulí „tunelovali“ svůj vlastní podnik! Který byl těmi nadměrnými a ekonomicky nijak neopodstatněnými mzdami samozřejmě zle zatížen; a jenom díky tomu že tyto podniky měly většinou monopolní postavení a nebyly tedy vystaveny přímé tržní konkurenci, mohly vůbec přežívat. Za podmínek volné tržní konkurence by byly nevyhnutelně odsouzeny k zániku.

Krátce řečeno: princip podnikové samosprávy naprosto neznamená, že se zaměstnanci budou chovat ekonomicky odpovědně. Do hry vstupuje jeden zásadní moment, který byl vlastně příčinou ekonomického ztroskotání celého socialismu vůbec: že totiž místo předpokládaného socialistického kolektivismu zvítězil princip „košile bližší než kabát“. Zkrátka: zaměstnancům je daleko milejší jejich plat, nežli blaho jejich vlastní firmy.

Zdálo by se to ovšem být naprosto protismyslným počínáním, ruinovat svůj vlastní podnik; jenže jak se můžeme znovu a znovu přesvědčovat právě v současné době – ať už v souvislosti s děním okolo Donalda Trumpa nebo se současnou epidemií anebo i s klimatickou krizí – člověk je velice iracionální tvor, a v zájmu svého bezprostředního prospěchu skutečně dokáže zcela bezmyšlenkovitě podřezávat větev, na které sám sedí. A to samé co bylo řečeno o výši mezd, to samé platí i ohledně pracovního tempa: pokud by rozhodující slovo měli mít samotní zaměstnanci respektive jejich samospráva, pak je možno s naprostou jistotou uhadovat, že pracovní výkon by zcela dramaticky poklesl. A to samé platí ovšem i o propouštění zaměstnanců: podniková samospráva by bránila propouštění i těch zaměstnanců, kteří jsou pro daný podnik evidentně nadbyteční či jinak nepoužitelní. To všechno by ve svém souhrnu nevyhnutelně vedlo k propadu ekonomické efektivity podniku – a za podmínek volné tržní konkurence k jeho nevyhnutelné zkáze.

Samozřejmě, určitá část zaměstnanců by byla ochotna a schopna chovat se racionálně, tedy nezatěžovat vlastní podnik nadměrnými mzdami. Jenže – je nutno předpokládat, že by se v tomto ohledu osazenstvo podniku rozpoltilo na dva protichůdné, a pravděpodobně nakonec zle znepřátelené tábory: na tábor odpovědných zaměstnanců, a na tábor těch, kteří hledí jenom na výši vlastní mzdy a na nic jiného. Podíl těch rozumnějších by byl zřejmě vyšší v malých firmách, kde víceméně každý zná osobně každého, a především kde ekonomické a finanční proudy jsou jasně přehlédnutelné, a každý si může spočítat ekonomickou situaci firmy a její zatížení (nadměrnými) mzdami. Ovšem – čím větší firma, tím nepřehlednější je tento kauzální vztah mezi výší mezd a mezi prosperitou firmy; a tím větší a bezohlednější by byl tlak ze strany osazenstva na zvyšování mezd.

Zrekapitulujme si tedy: už v samotném roce osmašedesátém byl projekt podnikové samosprávy nemálo sporný; a jestliže radikální demokratizátoři žádali víceméně „čistou“ zaměstnaneckou samosprávu se všemi právy v oněch třech zmíněných oblastech (mzdy, intenzita práce, propouštění), pak vládní reformní ekonomové daleko spíše preferovali takový model, kdy by zaměstnanecké rady měly spíše jenom poradní charakter, zatímco operativní řízení firmy (včetně všech zásadních interních rozhodnutí) by činil podnikový management, mnohem více hledící na ekonomické potřeby celého podniku.

Pokusy o podnikovou samosprávu po Listopadu

Se zmíněnými problémy úzce souvisí i vývoj po listopadovém převratu v r. 1989. Autoři programového prohlášení „Levice“ tvrdí, že snahy o zavedení (respektive obnovení) zaměstnaneckých rad po listopadovém převratu byly uměle zardoušeny seshora, ze strany Klausových neoliberálů. Zatímco pracující vrstvy si prý přály opak, tedy zavedení samosprávy. Respektive oni argumentují tím, že po převratu si naprostá většina lidu nepřála rozbití socialismu, nýbrž jenom jeho demokratizaci.

Jenže jak už zcela právem poukazuje historik Rychlík ve své knize o vývoji socialismu v poválečném Československu, všechno záleží na tom, co si kdo vlastně konkrétně pod pojmem „socialismus“ představoval. Lidé by si tehdy samozřejmě přáli zachování pohodlných sociálních jistot z dob socialismu; jenže oni tehdy fakticky stáli před alternativou, buďto sociální jistoty, ale nevýkonná ekonomika (a tedy nízká životní úroveň), anebo tržní ekonomika – v principu asociální, ale s vysokou efektivitou a až přímo oslepující konzumní nabídkou. Třetí cesta tehdy fakticky nebyla možná; neboť jak jsme si vysvětlili výše, jakákoli sociální opatření která nějakým způsobem přesahují zavedený průměr zatěžují dramaticky firemní rozpočet, a v otevřeném konkurenčním prostředí nevyhnutelně vedou ke krachu, k zániku celé firmy.

To že po Listopadu tedy byly udušeny snahy po zřízení podnikové samosprávy, to nebylo primárně dílem nějakého démonického Klause a jeho neoliberálních pohůnků, nýbrž to bylo nevyhnutelným důsledkem tržní ekonomiky. Tržní ekonomika s její nemilosrdnou konkurencí se nesnáší se skutečnou samosprávou; podniky bez této samosprávy by vždycky měly vysokou konkurenční výhodu oproti těm, ve kterých by byla zavedena. Bylo by samozřejmě možno uvažovat o tom, že by byla zavedena povinně ve všech firmách; ovšem ve volné, pohyblivé, dynamické tržní ekonomice je něco takového reálně sotva možné, bylo by totiž zároveň nutno zajistit že všechny tyto podnikové samosprávy zavedou ta samá sociální opatření, to jest stejně vysoké mzdy, stejně vysokou intenzitu práce atd.atd. – a to je reálně naprosto nemožné zabezpečit.

III. Závěr

Závěrem je ještě jednou nutno připomenout, že model zaměstnanecké samosprávy z ideové dílny „Levice“ sestává ze dvou komponent – majetkového (akciového) spoluvlastnictví na jedné straně, a podnikových (zaměstnaneckých) rad na straně druhé. Přičemž tyto dvě komponenty se mají navzájem vyvažovat – princip ekonomismu (ekonomické racionality) má být vyvažován momentem zaměstnanecké samosprávy, demokracie, humanismu.

Nutno uznat: samotná tato myšlenka vzájemného vyvažování dvou protikladných momentů je naprosto správná, a je nutno jí vyslovit respekt. Problém je jenom v tom, že – jak vyplývá z našich analýz – především onen moment podnikové samosprávy je sám o sobě příliš rozporuplný, nežli aby mohl plnit funkci účinné a rovnovážné protiváhy. Celý komplex vztahů kolem vlastnictví, tržní ekonomiky, kapitalismu a samosprávy je ještě mnohem složitější, nežli aby bylo možno ho vyřešit takovýmto relativně jednoduchým modelem.

K tomu je nutno připojit ještě jedno: programoví autoři „Levice“ veškerou svou pozornost upírají především na samotný moment samosprávy, sebeurčení. To jsou sice bezpochyby důležité hodnoty; ale samotný moment samosprávy či sebeurčení ještě zdaleka nezadává skutečnou a všeobsáhlou lidskou svobodu. To jsou dva pojmy, dvě skutečnosti, které se velmi pravidelně zaměňují.

V jedné části programového prohlášení „Levice“ se konstatuje, že otázka svobody je velmi komplikovaná, a že k jejímu zodpovězení bude ještě zapotřebí mnoho diskusí a bádání. To je naprosto správné zjištění; a je nutno jenom pozdravit, že osobnosti kolem „Levice“ jsou si tohoto problému vědomy, a chtějí ho řešit. Jenže, nedá se nic dělat: přátelům z „Levice“ je nutno vzkázat, že dokud nedokáží pozitivně vyřešit právě tuto otázku, pak vůbec nemají k dispozici dostatečný ideový fundament prakticky ani na založení nějakého hnutí; natož pak politické partaje. Otázka svobody souvisí podstatně s tím, jak chceme pojímat člověka vůbec, jeho místo a jeho určení na této planetě. Dřívější socialistické hnutí pracovalo s určitým obrazem člověka, který dnes už ale ztratil na platnosti. Pro budoucnost (a tedy už i pro současnost) je nutno vytvořit obraz zcela nový; a teprve na tomto základě je možno pak postulovat konkrétní politické požadavky a podnikat politickou akci.

———————————————————————————————-

V samotném závěru je možno konstatovat: podle programového prohlášení „Levice“ soudě je to v zásadě značně sympatický subjekt, který se poctivě snaží o humanizaci a demokratizaci především ekonomicko-sociálních poměrů; ale který přinejmenším v tuto chvíli ještě není v teoretické rovině tak daleko, aby byl v této oblasti schopen předkládat skutečně přesvědčivá a perspektivní řešení.

(Dokončení)

12 komentářů u „Zaměstnanecké spoluvlastnictví II.“

  1. Tak se zdá, že jsem si tímto svým článkem docela zavařil. V odpověď mi došla výzva (či nabídka), jestli bych nechtěl spolupracovat na tvoření ideového programu či zázemí „Levice“. Jako bych neměl dost práce tady. 😉

    No uvidíme; napřed se musím s prostředím „Levice“ ještě trochu blíže seznámit, zjistit do jaké míry jsou jejich a moje představy a názory opravdu kompatibilní.

    V každém případě byl tento text (respektive odkaz na něj) umístěn na jejich fóru; to je ale přístupné jenom pro členy, takže není možno zjistit jaké tam jsou názory na něj (pokud nějaké jsou).

  2. P.S. V každém případě podle úsudku Tomáše Ulricha z „Levice“ (kterému jsem tento text poslal) jsou naše HD „povedené“. Takže k našim prvním narozeninám alespoň nějaké uznání. 😉

  3. Přes aktuální číslo „Levicovin“ (webového orgánu Levice) jsem se dostal na jeden článek od M. Hausera, který se také zabývá zaměstnaneckou samosprávou v r. 1968: https://sok.bz/clanky/2019/impulsy-prazskeho-jara-1968-pro-soucasnou-levici

    Hauser zde polemizuje s J. Hellerem; Heller byl toho názoru, že i kdyby nedošlo k zásahu zvenčí, tak že by reformy tehdejšího komunistického vedení ve svém efektu nakonec stejně vedly ke zřízení systému liberální demokracie, a tedy fakticky k restauraci kapitalismu. Hauser oproti tomu zastává názor, že právě díky nově vznikajícím zaměstnaneckým radám by k tomu nedošlo, že by se tyto staly jakousi druhou mocí ve státě, že by tyto samosprávné orgány pracujících nepřipustily znovuuchopení vlastnictví soukromým kapitálem.

    Ovšem – v této polemice je nutno naprosto jednoznačně dát za pravdu J. Hellerovi. A není dost dobře pochopitelné, o co M. Hauser vlastně opírá svůj optimismus. Navíc: Hauser tady tvrdí naprostý opak toho, co sám konstatoval několik let dříve! Tehdy totiž napsal, že když už by (v osmašedesátém) byl připuštěn vznik tržního prostředí v ekonomice, že pak by už nebylo síly, která by mohla zabránit přechodu celé ekonomiky na soukromovlastnickou – neboť nově vznikající, soukromovlastnicky vedené podniky by se ukázaly být ekonomicky úspěšnějšími, nežli podniky „socialistické“. Není mi známo co M. Hausera vedlo k této změně názoru; ale jako správný je nutno označit jeho názor původní (jakož i Hellerův), a nikoli ten který je prezentován v tomto jeho článku. Ten je zřejmě daleko spíše motivován levicovým přesvědčením autora, nežli přaipraveností ke střízlivé a objektivní analýze tehdejšího dění.

  4. No, paní Hájková, jak už jsem napsal v mém komentáři k našemu prvnímu výročí, té „práce“ je na HD v současném modu víceméně právě tak akorát. Aristoteles by řekl: ani příliš mnoho, ani příliš málo. Solidní střed.

    Ale kdybych podobné polemiky teď měl vést ještě na jiné platformě, to už by mohlo přece jenom trochu příliš namáhat můj čas. – Upřímně řečeno, mně osobně by bylo nejmilejší, kdyby se tyto případné diskuse vedly nadále i tady. S tím, že by se k nim připojili i ti z „Levice“, kdo by o ně měli zájem. Výhoda by byla v tom že zdejší diskuse jsou veřejně přístupné, zatímco diskusní fórum Levice je uzavřené, jenom pro členy.

  5. Myslím, že ta polemika vyšla v době, kdy už byl chudák Heller po smrti. Ale to tehdy Hauser jistě ani netušil. Nejspíš ani nevěděl, že je už delší dobu nemocný.
    Na každý pád bych řekla, že Hauser Hellera nikdy nepochopil a tak nějak si ho přiřadil ke „starým kádrům“, i když ne k úplným stalinistům. Je možné, že ani Heller nepochopil Hausera. Přiřadil si ho automaticky k těm mladým levičákům, kteří se zabývají různými těmi intelektuálními žvásty, jak vypouští buržoazie za účelem zmatení levice.
    Ale Heller jakožto starý člověk, měl větší životní zkušenosti, marná sláva. Víc toho zažil a zřejmě i prožil.
    Omlouvám se, že jsem z Hauserova článku četla jen kousek. Už opravdu nemůžu.

  6. No ano, Hauser und Heller byli principiálně oba někde jinde, J. Heller byl v zásadě pořád ještě klasický marxista, to jest – materialista, zatímco M. Hauser je primárně filozof, a ono je to na něm neklamně poznat, já už jsem několikrát zmínil že jsem se s ním jednou o tom dost nepohodl, on sám je sice přesvědčený že je filozofem materialistickým; to sice může být, ale pořád je přesto primárně filozofem, to jest pořád podléhá tendenci vykládat věci tohoto světa nikoli z jejich vlastní materiality, nýbrž z jejich ideje.

    V každém případě kdyby dnes žil Marx, zřejmě by se cítil být mnohem blíže Hellerovi, nežli Hauserovi.

  7. Ten rok 1968 je pro svět zlomový. Ne pro to, co se stalo v nějakém Československu. Při četbě Rohra jsem na to také narazila, ale bohužel už nevím, jak přesně to bylo v jeho knížce formulováno, a zpětně to už nenajdu. Snad počátek rozpadu (či rozkladu) dosavadního řádu? Kapitalismus tím asi nemyslel. Ale ten rozpad vnějšího řadu už nikdo nezastaví.
    Je to myslím i zlom mezi starou a novou levicí.

  8. Skutečným stoupencem zaměstnaneckého spoluvlastnictví podniků nejsem. Nemyslím si totiž, že by vyřešilo hlavní problémy převažujícího způsobu produkce. Za jistých okolností by mohlo plodit špatnou pracovní morálku, za jiných naopak z lidí ždímat jejich potenciál. Každopádně by nešlo o žádnou „selanku“, zaměstnanci mají k podniku, bez ohledu na svůj podílek v něm, vztah nestejný. Důvodem je jejich různá povaha, výkonnost, věk, rodinný stav, plány, zájmy atp.

    Zároveň bych se zaměstnaneckého vlastnictví vysloveně nebál. Nejen proto, že nikterak nelpím na ekonomickém růstu a zvyšování produktivity. Také ve stávajícím kapitalismu bez majetkové spoluúčasti zaměstnanců existují přece faktory, které na perspektivu podniků nemusí mít pozitivní vliv. Akcionáři leckdy kupují akcie proto, aby se jich záhy zbavili, nebo aby dostávali vysoké dividendy. Oboje může v důsledku firmu z dlouhodobého hlediska poškozovat.

    O roce 1968 si myslím, že nějaká forma zaměstnaneckého vlastnictví zřejmě byla nejreálnějším způsobem odchodu od byrokratického řízení hospodářství. Restituce ani prodej podniků do zahraničních rukou nepřipadaly v úvahu. Velké posílení podnikových managementů mohlo vést jak k odporu pracujících, tak i k „lanaření“ nejschopnějších nejschopnějšími. Prodělečné výroby a provozy bylo leckdy třeba udržet. Nejen proto, aby nevznikla nezaměstnanost, ale také z důvodu hodně omezených importních možností.

    Také pro období krátce po roce 1989 považuji nějakou formu zaměstnaneckého spoluvlastnictví za únosnou, byť si nemyslím že skvělou či „světodějnou“. Mohlo snad jít o pendant ke kupónové privatizaci.

    Jak jsem naznačil již výše, z hlediska potřebné změny paradigmatu nemám, zvláště v dnešním kontextu, hypotetickou realizaci zaměstnaneckého spoluvlastnictví za reformu kýženou a relevantní.

  9. „Zlomový rok 1968“ – paní Hájková, já jsem celkem nedávno četl jednu knížku, nevzpomenu si teď přesně jak se jmenuje, ale je víceméně profilovým souborem dokumentů, politických a ideových (ideologických) prohlášení z oné doby. Tento přehled prochází prakticky celým světem; počíná vlastně už před samotným rokem osmašedesátým, ukazuje i jeho kořeny, například v národně-osvobozeneckém hnutí. Byly tam i dva dokumenty z československého „Pražského jara“: část z prohlášení „Dva tisíce slov“, a myslím že také výňatek z „Akčního programu KSČ“.

    Co mě na této publikaci zaujalo: tehdy zasáhl reformní kvas opravdu snad celý svět. Už jsem zmínil národně osvobozenecká hnutí ve třetím světě; byla zde samozřejmě projednávána i válka ve Vietnamu; ale byly zde i třídní boje dejme tomu jihoamerických dělníků za samosprávu. A k mému nemalému překvapení jsem zjistil, že ten reformní entuziasmus se v tehdejším východním bloku zdaleka neomezil jenom a pouze na Československo; za prvé víceméně souběžně běžela vlna především studentských protestů v Polsku (která byla ovšem nemilosrdně potlačena), ale dokonce i v takových centralisticky vedených státech jako v Rumunsku (!) se najednou objevila celá řada výzev ke společenským reformám, a to dokonce i na stránkách oficiálního tisku! A dokonce i v samotném Sovětském svazu se ozvaly nějaké hlasy (opět i v oficiálních médiích), které volaly po reformách, především v ekonomické oblasti.

    Ta vlna euforické touhy po změnách tehdy skutečně zasáhla celý svět, a projevovala se i tam kde by ji člověk vůbec nečekal.

    Co pro mě pak bylo dalším překvapením, to byla intelektuální kvalita mnohých provolání – především těch z oblasti třetího světa. Že dejme tomu studentské hnutí v západní Evropě mělo vysokou intelektuálně-analytickou úroveň, to není nijak překvapivé; ale i příslušné rezoluce dejme tomu v Africe nebo Jižní Americe se vyznačovaly vysokou mírou teoretické vyspělosti; bylo vidět že jejich autoři mají svou věc dobře promyšlenou. Jmenovitě co mě překvapilo na tom národně osvobozeneckém boji: alespoň v těch dokumentech které zde byly otištěny se jejich autoři neomezovali (jak by se vlastně dalo očekávat) jenom na samotný akt vlastního národního osvobození z kolonialismu, nýbrž svůj boj dokázali zasadit do širšího rámce všeobecné lidské emancipace!

    Ovšem je nutno i zmínit, že určitá část dokumentů z oné doby působila značně sterilně-dogmaticky; pokud si ještě dobře vzpomínám jednalo se především o dokumenty KS Číny, mám pocit že i z Kuby; ale i od některých dalších ultralevičáckých hnutí.

    Nicméně převažující tenor byl skutečně takový, že tehdy šla světem vlna snah o univerzální, nezkrácenou lidskou emancipaci ve všech oblastech politického, ekonomického i sociálního života.

    Co je možno k těmto emancipačním snahám z tehdejší doby říci dnes? – Na jedné straně se samozřejmě ta velká, euforická emancipační touha nenaplnila. Z těch národně osvobozeneckých hnutí samozřejmě mnohá uspěla; ale jenom proto, aby tyto osvobozené národy byly vzápětí konfrontovány s celou řadou těžkých problémů, kromě jiného z autokratickými choutkami své vlastní nové elity. A v prvním světě? Ani tady touha po všestranně humánním a samosprávném světě nedošla svého naplnění.

    Na straně druhé se nedá tvrdit ani to, že by se nepovedlo vůbec nic. Jmenovitě v Německu byl poválečný, autoritativní Adenauerův režim nahrazen společností mnohem otevřenější, liberálnější, se sebevědomou a aktivní občanskou společností. Ve Francii studenti – po své politické porážce – vyhlásili vzdorovitý program „dlouhého pochodu institucemi“; a zřejmě skutečně i státní instituce byly obdobným způsobem liberalizovány, namísto vrchnostenského přístupu k občanovi nyní daleko spíše vystupují jako „servisní orgán“ občana, alespoň navenek ho oslovují jako víceméně svého zákazníka, s jeho nezadatelnými právy.

    Ovšem: všechna tato liberalizace má v podstatě jenom „buržoazní“ charakter, to jest týká se víceméně jenom práv jednotlivce; ale ta původní touha po autentické společenské samosprávě a všeprostupující humanizaci se nakonec rozplynula, ztratila v byrokratických strukturách, jakož i v ryze ekonomických tlacích.

    Celkem vzato tedy k dědictví roku osmašedesátého: tento rok naprosto nebyl zcela marný, leccos uvedl do pohybu; ale velmi mnoho zůstalo stát jenom na půl cesty, a pokud by to přece jenom mělo být nějak realizováno, pak je k tomu nutno najít zcela nové cesty.

  10. JEDNOTA A RŮZNOST ZÁJMŮ

    Co se pak zaměstnaneckého spoluvlastnictví v průběhu „Pražského jara“ týče, pak tady byl ve hře ještě jeden aspekt, který jsem doposud při svých analýzách nezmínil. Tehdy se totiž ještě stále věřilo v socialismus; a věřilo se tedy v zásadní názorovou, ale i zájmovou jednotu, homogenitu celého lidu. Zkrátka: stále se ještě věřilo v to, že nakonec všichni budou mít společný cíl, tedy výstavbu socialistické společnosti. V ekonomické oblasti to pak znamenalo předpoklad, že i tady v zásadě budou všichni mít společný zájem, totiž na prosperování společné socialistické ekonomiky.

    Sice se tehdy už pochopilo, že může dojít i k rozdílnosti, případně i k přímé protichůdnosti zájmů – když například v celospolečenském zájmu (respektive v zájmu ekonomického vedení podniku) by bylo zapotřebí propustit nadbytečné zaměstnance anebo přespříliš nezvyšovat mzdy – ale že samotné osazenstvo podniku bude mít bezprostředně zájem opačný. Tedy nepropouštět, a mzdy zvyšovat. Ale to všechno se tehdy stále považovalo za víceméně jenom parciální kolizi zájmů; zatímco jako celek měli mít všichni stále ještě onen zmíněný zájem společný. Zkrátka: stále ještě převládal společenský optimismus, víra v základní všeobecnou společenskou harmonii všech. Právě proto se i o těch podnikových radách předpokládalo, že budou v zásadě působit jakožto „dobrý hospodář“, na základě rozumné ekonomické úvahy. Tehdy se ještě vůbec nevytvořilo povědomí o tom, jak naprosto nesmiřitelně na sebe mohou narazit vzájemně konkurující materiální zájmy.

    Ota Šik líčí ve své knize vzpomínek, jak se – bylo to tuším už po potlačení reformního procesu – zúčastnil nějaké ekonomické konference v tehdejším západním Německu. Byla to konference programatická, jednalo se tu tedy o principiálních záležitostech. Šik byl tehdy sice už v emigraci (přinejmenším ve faktické, i když snad ještě ne formálně deklarované emigraci); ale stále ještě prosazoval v zásadě socialistický model ekonomiky – tedy takový, který je založen na základní shodě zájmů jak vedení podniků, tak jejich osazenstva, tak vůbec všech aktérů národní ekonomiky mezi sebou. Na této konferenci byl přítomný také Ludwig Erhard, otec německého poválečného „hospodářského zázraku“. A ten Šikovi vytkl naprostou naivitu ohledně právě tohoto předpokladu společných zájmů; že prý si Šik vůbec nedokáže představit, jak obtížné či fakticky nemožné je skutečně sladit všechny navzájem si konkurující zájmy. A hned potom Erhard celou konferenci opustil.

    Z Erharda zde samozřejmě mluvila celá jeho politická zkušenost ze západní, liberalistické společnosti, která je samozřejmě skutečně založena na výlučném sledování svých vlastních osobních zájmů. Zatímco Šik stále ještě měl v krvi onu socialistickou víru v možnost principiální zájmové jednoty všech členů společnosti.

    Právě tato víra ve společný cíl, ve společné dílo byla snad tím nejkrásnějším rysem celého reformního „Pražského jara“; ale zároveň i jeho zřejmě největší slabinou. A je nutno předpokládat – jak o tom už byla řeč – že kdyby reformám byl ponechán volný průběh, že by se skutečně i u nás společnost nakonec rozpadla na tyto navzájem protichůdné zájmy, materiální i jiné.

    A přesto… Přesto pro mě právě tento moment společného cíle zůstává tím nejvýznamnějším poselstvím a dědictvím celého „Pražského jara“. Tuto všeobecnou jednotu není dozajista možno vytvořit tak jednoduchým, bezrozporným způsobem jak si to představovali tehdejší aktéři; ale přesto je stále možno – a nutno – uvažovat o cestách, jak tohoto cíle alespoň v zásadě dosáhnout. Jedním slovem by se snad dalo říci, že cílem nyní musí být „jednota v různosti“. Ne tedy ta tehdejší prostá, nereflektovaná, bezrozporná jednota všech; ale přece jenom vytvoření nějaké univerzální pospolitosti, přes individuální autonomii každého jedince.

  11. MÉ NÁMLUVY S „LEVICÍ“

    Pro pořádek a pro informaci tu musím podat hlášení o tom, jak dopadly mé námluvy se stranou „Levice“. Připomenu ještě jak k tomu došlo: po mém prvotním kontaktu s některými členy „Levice“ z jejich strany (především od T. Ulricha) následovala z jejich strany velmi pozitivní reakce, spolu s pozváním zúčastnit se prací na jejich programu.

    Poté jsem podal přihlášku jako „registrovaný sympatizant“ oné strany, abych vůbec získal přístup k jejím interním materiálům.

    Ovšem: ze strany „Levice“ pak náhle veškerá další komunikace utichla; a dokonce mi vůbec ani neodpovídali na mé dotazy!

    Opravdu těžko soudit, na základě čeho došlo k tak zásadnímu obratu; ale předpokládám že to bylo – opět jednou – proto že jsem se opovážil zpochybnit některé základní články levicové ideologie.

    Já jsem byl od samého počátku do jisté míry skeptický; jejich program obsahoval sice v obecné rovině velmi pozitivní, humanistické elementy; ale v rovině konkrétně politické respektive ideové zde byla celá řada věcí, které pro mě pro jejich levičácko-dogmatický charakter byly naprosto nepřijatelné.

    Ostatně, já jsem poté shlédl na internetu jejich předsednictvo (které rozhoduje o přijímání přihlášek) – a prožil jsem vlastně ten samý šok, jako když jsem nedávno spatřil tváře delegátů posledního (virtuálního) sjezdu ČSSD. Má první myšlenka byla: t o h l e že má být progresivní, moderní levicová strana?!… To co tam na mě hledělo byla galerie zjevně velmi konzervativních osob, od kterých nějaké progresivně-moderní smýšlení sotva bude možno očekávat. Nechci tvrdit, že všichni; ale do velké míry tomu tak bylo.

    A na straně druhé – kdybych věděl že jsou tam takové osoby jako Majíček, který to sice snad myslí dobře, ale ve svém nenapravitelném levicovém fundamentalismu si vůbec nedělá žádné starosti s realitou tohoto světa, pak bych se snad vůbec nesnažil o žádný kontakt. Zkrátka, jedná se podle všeho o směsici konzervatismu a fundamentalismu, kde o nějaké opravdu kritické přezkoumání dosavadních levicových pozic a hesel není sebemenší zájem.

    Takže tím velmi záhy skončily mé kontakty ke straně „Levice“.

    Paní Hájková tady nedávno napsala, že „od levice už nic nečeká“; a nedá se nic dělat, ale zřejmě měla pravdu. Současná česká levice je buďto plochá a nevýrazná, anebo naopak konzervativně-fundamentalistická (o tomto dvojím charakteru ještě napíšu vlastní text); ale je tu sotva k nalezení něco, co by mohlo skýtat opravdovou naději do budoucnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.