Perspektivy socialismu

Josef Poláček

Tento text je doplňkem k mé sérii úvah o podstatě systému reálného socialismu. V těchto analýzách jsem dospěl k závěru, že podstatné znaky reálného socialismu je možno popsat a vysvětlit čistě v rámci samotné marxistické teorie, a to sice analogií s ekonomicko-společenským modelem tzv. „asijského výrobního způsobu“. Ovšem tento produkční způsob by se mohl někomu zdát přece jenom příliš exotickým, nežli aby nám mohl poskytnout nějaké bezprostředně srozumitelné vysvětlení ohledně charakteru a budoucích možností vývoje (reálného) socialismu.

Připomeňme si tedy ještě jednou: nejedná se o tento „asijský výrobní způsob“ jako takový. Jedná se především o toto: ať zavedeme jakýkoli model socialismu, vždycky a za všech okolností budeme konfrontováni s tím samým základním problémem. Který se vynořuje pravidelně vždycky, když se pokusíme jak produkční sféru, tak ale i sféru společenských vztahů organizovat na základě principu totálního kolektivismu. A kterýžto problém se historicky poprvé objevil právě v souvislosti s oním „asijským výrobním způsobem“. Takže při zavedení socialistických modelů nebyl zásadní problém v jakési „předčasnosti“ tohoto pokusu, ani ve specifických ruských podmínkách. Tento problém je principiální, systémově podmíněný. Nelze se mu vyhnout.

Jedná se v prvé řadě o holou otázku vlastnictví. Ano, ta původní myšlenka socialismu byla dozajista sugestivní: všechny továrny a všechny další produkční prostředky už nebudou ve vlastnictví skupiny privilegovaných jedinců a skupin; nýbrž všechno bude patřit nám, pracujícímu lidu. Všechno tedy bude společné, nebude žádných příčin pro vzájemné spory; společnou produkci a vůbec společné záležitosti budeme řídit a spravovat rozumně a po vzájemné dohodě.

Ten efekt, ke kterému pravidelně dochází po zavedení tohoto kolektivního (respektive celonárodního) vlastnictví je mezitím už dostatečně znám: toto „společenské vlastnictví“ je ve skutečnosti naprosté abstraktum. Jakmile je odstraněn vlastník individuální, soukromý, pak je naprosto přervána vazba mezi produkcí na straně jedné, a mezi vlastníkem ve smyslu hospodáře na straně druhé. Není tu náhle nikdo, kdo by byl s konkrétním produkčním prostředkem spjatý celou svou osobou, který by na jeho prosperitě, na jeho efektivitě měl eminentní vlastní osobní zájem. Lid jako celek nemůže, nedokáže být vlastníkem jinak, nežli v ryze formálním smyslu. Tento abstraktní, anonymní celek vůbec nemá reálnou možnost vykonávat tuto pozitivní funkci vlastníka-hospodáře ve vztahu k jednotlivým, konkrétním produkčním místům.

Po instalování tohoto abstraktního „všelidového“ vlastnictví tedy dojde vlastně ke dvěma základním efektům:

– Za prvé, produkce o kterou se nestará řádný hospodář se nevyhnutelně propadne – kvantitativně, ale především kvalitativně. Jakákoli produktivní činnost, to je v prvé řadě neustálý, každodenní boj o kvalitu; a kde není neustálý dohled vlastníka-hospodáře, tam tato kvalita nevyhnutelně upadá. Nad běžnou produkcí – a tedy nad samotnými pracovníky – musí být neustálý dohled; jinak okamžitě poleví v pozornosti. Neučiní tak třeba úmyslně; ale jakmile zde není ten tlak „shora“, tedy od majitele-hospodáře, pak prakticky není možné, aby každý pracoval – jenom na základě jakéhosi ušlechtilého pracovního étosu – s tím samým nasazením, s tou samou pečlivostí, jako to činí za stálého dohledu majitele.

– Druhý efekt je pak ten, že na místo onoho abstraktního, tedy fakticky zcela fiktivního „všelidového“ majitele pak musí nastoupit majitel skutečný, reálný. Který si fakticky přivlastní atributy majitele, tedy právo řídit, právo rozhodovat, právo ovládat. Řekli jsme si, že onen „všelidový vlastník“ je nakonec vlastníkem pouze formálním. Vzniká nám tu tedy stav, že tu na jedné straně stojí vlastník oficiální, ale pouze formální, fiktivní (to je onen „lid“) – zatímco na straně druhé stojí někdo, kdo sice oficiálně žádným vlastníkem není (pouze pověřeným správcem); ale který je ve skutečnosti vlastníkem reálným, neboť fakticky vykonává všechna vlastnická práva. Tímto faktickým – byť nepřiznaným – vlastníkem je určitá společenská vrstva či skupina, která ovládá řízení státu, a tedy i řízení ekonomiky. Marx a Engels ve svých pozdějších létech – když už přece jenom poněkud nahlédli naprostou nereálnost svých původních představ o tom, že veškerou produkci by za komunismu měly přímo řídit „asociace bezprostředních producentů“, tedy dělníků – tak poté teoretici marxismu připustili, že i za komunismu bude společnou produkci muset spravovat a řídit centrální vláda. Jenom že – prý – tato vláda „bude pouze vládou nad věcmi, nikoli nad lidmi“.

Ovšem, Marx a Engels se nijak nezdržovali vysvětlováním, jak by to vlastně mělo fungovat: je tu tedy dán nějaký vůdčí subjekt který fakticky ovládá a řídí veškeré produkční procesy – a přitom se ale jeho rozhodnutí, jeho řídící pravomoci nijak osobně nemají dotýkat těch, kteří v této produkční sféře pracují! Když i podle základních principů samotné marxistické teorie materiální sféra určuje všechno ostatní; a tedy kdo ovládá ekonomiku, ten ovládá nutně i všechno ostatní! A to samozřejmě i včetně těch, kdo jsou v této ekonomice činní.

V minulosti se mnohokrát diskutovalo o tom, jak se jenom mohlo stát, že se původní čistá myšlenka socialismu, všeobecné produkční i veškeré jiné pospolitosti mohla v reálných dějinách natolik zvrhnout, ve vládu úzké skupiny lidí nad celým zbytkem společnosti. Toto převrácení mocenských poměrů od samosprávy lidu, od jeho vlády nad věcmi svými v nadvládu jedné kasty či třídy se většinou vysvětlovalo subjektivně, tedy jako svévolný akt oné nově vládnoucí skupiny. Ovšem – z toho co bylo řečeno výše jednoznačně vyplývá, že oni vlastně vůbec nemohli jinak. To abstraktní, anonymní „všelidové vlastnictví“ svou vlastní logikou, svou vlastní dynamikou nevyhnutelně vede k tomu, že tento fiktivní všelidový vlastník musí být substituován nějakým vlastníkem reálným, který bude schopen vykonávat reálné atributy vlastníka. Samozřejmě, ten subjektivní moment je také vždy přítomen, toto odrodilství dřívějších revolucionářů od svého vlastního lidu; ale rozhodujícím faktem je to, že „příležitost dělá zloděje“. Tato příležitost k reálnému uchopení panství ve státě a v produkci je dána naprosto objektivně; a kde je příležitost, tam se zloděj najde už vždycky.

Pro levici by tato skutečnost měla znamenat jedno definitivní poučení: přestaňme se jednou provždy utápět v iluzích, že až jednou bude provedena „ta správná“ revoluce, s „těmi správnými“ revolucionáři (přičemž každá levicová frakce je o sobě samé naprosto pevně přesvědčena, že právě ona je ta správná a ušlechtilá) – že potom se konečně podaří zavést ten jedině správný, čistý, nezkalený a nezkažený socialismus. Úmysly těchto revolucionářů mohou být jakkoli čisté a ušlechtilé; ale proti realitě materiálních vztahů nezmohou nakonec naprosto nic. Tyto reálné vztahy si nakonec vždycky samy vynutí toto převrácení, kdy se „ve jménu lidu“ reálného výkonu vlastnictví, a tedy i reálné moci ve státě zmocní jenom určitá, kvantitativně omezená vládnoucí skupina. Čistě objektivně to nemůže dopadnout jinak.

Tak jaké jsou tedy perspektivy socialismu do budoucna? Jsou ještě vůbec nějaké? – Jisté je: nějaký „socialismus“ ve smyslu veskrze kolektivního, komunistického vlastnictví zůstane provždy jenom utopií. Samotné objektivní, strukturální podmínky jeho vznik vůbec neumožňují. Znamená tento fakt ale nutně zároveň, že by nebyl vůbec možný žádný jiný druh či způsob socialismu?

Uvědomme si: samotná skutečnost bude vždycky příliš komplexní, tedy ambivalentní, rozporuplná, než aby bylo možné ji uvést do stavu naprosté homogenity (pospolitosti) jinak, nežli aby se přitom násilně nepotlačily některé její – legitimní – součásti a momenty. V tomto smyslu tedy socialismus není možný. Ale – pokud pod „socialismem“ nerozumíme nakonec nic jiného nežli prostý fakt „vlády lidu nad věcmi svými“, pak není žádného důvodu tento projekt, tuto ideu vzdávat. Tuto reálnou vládu je ale nutno postavit na zcela jiný základ; je možno se k ní dostat jenom zásadní restrukturalizací samotných produkčních vztahů. Principiální chyba levice je v tom, že vždycky znovu a znovu převrací poměr věcí: že na první místo staví otázku vlastnictví. A domnívá se, že už jenom změnou vlastnických poměrů bude možno zásadně humanizovat celou produkční, a tím i státně-společenskou sféru. Toto už sám Marx viděl naprosto jinak; on věděl, že k rozhodujícímu pohybu musí napřed dojít na samotné základně, tedy v produkčních vztazích; změna vlastnictví je až pak jenom tím zcela posledním aktem celého dějinného procesu. (Dalo by se říci: změna vlastnických poměrů je až jenom tou pověstnou „třešničkou na dortu“.) Marx pouze učinil chybné předpoklady ohledně vlastní dynamiky této „materiální základny“.

V každém případě celou sféru vztahů vznikajících v procesu produkce (a přerozdělování) je nutno promyslet od počátku znovu. Vůdčí myšlenkou přitom už nesmí být pouhé „jak zkolektivizovat vlastnictví“, nýbrž jak zhumanizovat tuto produkční sféru. Socialismus, to je nakonec jenom slovo. Naprosto rozhodující je konečný cíl, a to je právě ono zhumanizování; tedy stav, kdy člověk se stane skutečným subjektem, středobodem a účelem své vlastní produkční činnosti, nikoliv jejím víceméně pasivním, ovládaným objektem. „Socialismus“ tady znamená jenom tolik, že této humanizace produkce není možno dosáhnout bez přítomnosti určitého základního momentu vzájemné pospolitosti, solidarity; ale už nikdy se nesmí opakovat ten fatální omyl, že by se korzet dogmaticky pojaté pospolitosti násilně navlékal na přirozené, spontánně vzniklé produkční i jiné společenské vztahy.

10 komentářů u „Perspektivy socialismu“

  1. SOCIALISMUS A HUMANISMUS

    Musím ještě jednou zopakovat a zdůraznit jeden moment uvedený v úvodním textu: totiž že levice znovu a znovu zaměňuje samotný cíl s tím, co je pouhou cestou, prostředkem k jeho dosažení.

    Konkrétně: levice znovu a znovu své úsilí fixuje na takové vnější atributy, jako je společné vlastnictví, socialismus, samospráva, boj proti kapitalismu, a tak dále a tak dále. Ne že by to všechno nebyly důležité aspekty; ale to všechno jsou konec konců skutečně pouhé p r o s t ř e d k y pro dosažení konečného cíle, ale nikoli tento cíl sám.

    Především samotný socialismus: ten se v dějinách svého uskutečňování stal nakonec jenom zmrtvělým dogmatem. Společenské a společensko-ekonomické fenomény a struktury nebyly hodnoceny s ohledem na to, zda skutečně prospívají univerzální humanizaci lidského světa; nýbrž jenom podle toho, zda „slouží socialismu“. Místo tedy aby socialismus byl chápán pouze jako určitý moment na cestě k autenticky humánnímu světu, stal se sám samoúčelem, středobodem všeho dění. V důsledku toho nevyhnutelně ztratil svůj původní obsah, a stal se jenom vnější skořápkou, mocenským korzetem usilujícím už jenom o udržení, o mechanické reprodukování své vlastní existence.

    Humanismus – ten se vyznačuje samozřejmě tím problémem, že je to značně mlhavý, neurčitý pojem. Ale bez ohledu na to je to právě tento humanismus sám, který vždycky musí zůstat tím konečným cílem; zatímco „socialismus“ musí být vždy chápán jako element podřazený, relativní, služebný. Jakákoli forma socialismu musí své oprávnění znovu a znovu poměřovat právě na principu humanismu – tedy na schopnosti tento svět udělat opravdu lidským, svobodným, kulturním. A ne aby se – jako dříve – jednou provždy dogmaticky vyhlásilo, že „socialismus je humanismus“; a že tedy všechno co slouží socialismu automaticky slouží i humanismu. Právě pro svou pojmovou neurčitelnost humanismus zůstává stále živoucím momentem a procesem; zatímco „socialismus“ je konkrétní společensko-ekonomická formace, která jako taková nevyhnutelně vykazuje tendenci k vlastnímu ustrnutí, zdogmatizování.

  2. Kdo by se pořád vzrušoval nad vlastnictvím výrobních prostředků?
    „Když se ti zastaví hodinky, rozebereš je a pak je doneseš k hodináři; když se někomu zastaví auto, zvedne plášť a strká do toho prsty, načež zavolá montéra. Se vším na světě lze něco dělat, všechno lze spravovat a reformovat, ale proti počasí se nedá nic podniknout. Žádná horlivost ani velikášství, žádné novotářství, všetečnost ani rouhání nepomůže. Puk se rozevře a klíček vzejde, až se naplní jeho čas a zákon. Tady si s pokorou uvědomuješ bezmoc člověka; pochopíš, že trpělivost je matka moudrosti….
    Ostatně se nic jiného nedá dělat.“
    (Karel Čapek: Zahradníkův březen)

  3. Co se vlastnictví výrobních prostředků týče, tak o tom bude hned můj příští chystaný text. V určitém smyslu Vám dokonce dám za pravdu: i já v něm dost zpochybňuji víru v primární důležitost faktoru (formálního) vlastnictví.

    Nicméně i takový Karel Čapek by asi velice rychle vyskočil ze stavu své „moudré trpělivosti“, kdyby najednou někdo přišel a jeho zahradu mu chtěl sebrat. Zkrátka: tu „moudrou trpělivost“ je možno si dovolit jenom za určitých, konstantních podmínek; ale za jiných okolností je naopak nutno se se vší naléhavostí ptát, co vlastně komu patří právem a co neprávem; a především, jaký druh vlastnictví vede k moudrosti, a jaký naopak k uspěchané exploataci všech dostupných zdrojů.

  4. Člověk, který by dnes řekl, že perspektiva nastolení socialismu je slibná, by nám nejspíš přišel jako fantasta. Nebo bychom jej podezírali ze snahy být zajímavý, či z toho, že se svou deklarací snaží přispět malinko k ekonomicky a politicky relevantnímu očekávání jím favorizované společenské změny.

    Já jsem sice ke kapitalismu hodně kritický, ale mám i své starší zkušenosti či poznatky, které ze mne tak horlivého nadšence socialismu, abych se uchyloval ke zmíněné praktice, nečiní. Důležité pro mě je, aby v krátkodobém ani dlouhodobějším horizontu nedošlo ke kumulaci negativních průvodních znaků zavrhování existujících pořádků. Co se týče budoucích poměrů, systémové parametry a atributy mě zajímají více než formální znaky a příslušná klasifikace.

    Předpokládám, že se asi nedožiji dalšího zásadního společenského obratu, ba dokonce ani pro mě podstatného vylepšení současného systému. Spíše vedlejších, zbytných a poněkud svérázných změn, coby důsledku něčeho na způsob z etologie známého přeskokového jednání. Nemyslím si ovšem, že radikální proměnu společnosti musí déle dopředu nápadně signalizovat něco jako nazrávání revoluční situace. Ostatně pět let před bolševickou revolucí v Rusku svět na zrod socialistického režimu taky zrovna nevypadal. Jeho dalekosáhlé rozšíření ve 2. polovině 40. let i pád na konci 80. let byly rovněž překvapivé.

    V současné době se ukazuje, že vnímání vlastní společnosti lidmi v euroatlantické sféře není nikterak uvědomělé a pevně usazené, ale že záleží na mocenské politice a poměru sil, jak se vyvine. Nyní se zdá být ohrožena především liberální povaha politického provozu, zatímco kapitalismus je světovým hegemonem, jenž má i díky technické revoluci silný pohon a hlavně vyhovuje lidem disponujícím politickou mocí. Minulá populační exploze učinila eurocentrismus definitivně málo adekvátním pohledem na svět. V mnoha jeho částech je kapitalismus mladý a vitální, původce epochální proměny. Jeho překonání se tedy jen těžko stane „tématem doby“. Zároveň jím však dost nepřehlédnutelně být nemá a nesmí. Spolu s jeho závislosti na expanzi a růstu i dalšími křehkostmi to ukazuje na možný problém. Velké překvapení tedy úplně vyloučit nemůžeme.

  5. SYSTÉMOVÁ ZMĚNA

    Na dané téma jsem četl dva vlastně zcela rozdílné náhledy. Na jedné straně to byl článek o obchodování s akciemi; kdy každý akcionář si po některé své chybné investici pravidelně řekne: „No vždyť to přece bylo naprosto jasné, že tahle akcie se bude vyvíjet tímhle směrem! Všechna znamení na to jasně ukazovala; proč jenom já jsem byl tak slepý, že jsem to neviděl hned!“ Oproti tomu ale autor článku mínil: ve skutečnosti nebylo jasné naprosto nic. Burza je natolik nekonečně komplexní systém všech možných různých vztahů, faktorů, dynamismů, že vlastně v kterémkoli okamžiku je principiálně možný jak vzestup tak pád. A záleží jenom na víceméně náhodné momentální konstelaci, kterým směrem se burza jako celek, a především jednotlivá akcie bude pohybovat.

    Na straně druhé jsem četl nějaký článek o převratných dějinných změnách, které napohled přišly zcela náhle a nečekaně; ale ze zpětného pohledu je vždy možno odhalit, že ve skutečnosti se tyto změny ohlašovaly už dávno, jednotlivými signály, ale že tyto nebyly jako takové bezprostředními účastníky oné doby rozpoznány.

    Takže: kde je teď vlastně pravda? Ukazují symptomy na nastávající změny – anebo je všechno jenom věcí náhody?

    Pravda bude asi opět jednou někde uprostřed. Na jedné straně je nepochybné: každá – zdánlivě náhlá – zlomová změna se nějak ohlašuje už předem. Ale na straně druhé bývá skutečně velice obtížné, z jednotlivých symptomů a signálů uhadovat (respektive jednoznačně predikovat) příchod velké, klíčové změny.

    Je to asi něco takového jako s velkým, katastrofickým zemětřesením: to se často ohlašuje už předem celou sérií menších otřesů. Ale na straně druhé: ne každé malé otřesy nevyhnutelně vedou k velkému zemětřesení.

    Kdybychom měli schopnost vidět a precizně rozpoznat v š e c h n y dějinné signály, pak by naše schopnost predikovat budoucí vývoj stoupala do velkých výšin. (A kdoví; možná by pak už vůbec objektivně neexistoval prostor pro nějakou dějinnou nahodilost.) Ale takovouto možnost a schopnost my samozřejmě nemáme; a proto je naše snaha uhodnout budoucí vývoj vždy alespoň do jisté míry hádáním z kávové sedliny.

    Svého času – bylo to v jedné seminární práci při studiu politologie – jsem se odvážil predikovat budoucí vývoj Sovětského svazu, v éře běžící perestrojky. Je nepochybné: ačkoli dnes už samozřejmě víme jak to všechno dopadlo (a stejně jako onen akcionář můžeme být i pevně přesvědčeni o tom že všechno ukazovalo právě a jenom tímto směrem, k tomuto výsledku který pak nastal), tehdy se ve skutečnosti jevila být situace natolik složitá a nepřehledná, že se vývoj mohl stočit jakýmkoli směrem.

    Nicméně jak řečeno odvážil jsem se tehdy určité prognózy příštího vývoje; ovšem tím způsobem, že jsem vytyčil tři možné varianty budoucího vývoje. S tím, že jsou to varianty definitivní; že tedy vývoj nevyhnutelně musí probíhat prostřednictvím jedné z nich. Jedna varianta byla, že perestrojka ztroskotá; že dojde k regresu, k návratu k zatuchlému režimu brežněvovského ražení. Druhá varianta byla, že se perestrojka podaří; ovšem v tom smyslu že se prosadí liberalistické snahy natolik, že se časem obnoví klasická liberálně demokratická společnost, včetně tržního hospodářství (čili kapitalismu) a klasického politického systému více stran. Zvítězila by tedy perestrojka, ale prohrál by socialismus. A třetí varianta byla tak, že se bude udržovat střední stav mezi oběma krajními řešeními; že se tedy zdemokratizuje socialismus, aniž by byl restaurován kapitalismus.

    Objektivně byly všechny tyto varianty tehdy možné; ovšem já jsem k oné střední variantě doplnil to, že její dlouhodobé trvání je velmi nepravděpodobné. Protože ona by byla stále jenom jakýmsi kompromisem mezi oběma „čistými“ variantami. Nebyla by tedy fakticky řešením; nýbrž jenom neustálým odsouváním skutečného systémového řešení.

    No – nakonec se ukázalo, že jsem se trefil se všemi třemi předpověďmi. Napřed se ještě nějaký čas udržoval onen středový stav, kdy se – tu méně tu více – mohlo zdát že perestrojka socialismu by se mohla udržet. Poté došlo k pokusu k restauraci brežněvovského režimu; aby nakonec zvítězila varianta poslední, tedy naprosté liberalizace, včetně restaurace kapitalismu a partajní parlamentní demokracie.

    Tato má zkušenost z tehdejší doby ukazuje především jedno: my na jedné straně málokdy můžeme zcela jednoznačně predikovat budoucí vývoj; ale na straně druhé těch variant možného budoucího vývoje většinou není zase tak mnoho. Ty se dají určit; a je možno v zásadě odhadnout i to, s jakými faktory a s jakými důsledky by byly spojené.

    Pokud je tady konkrétně řeč o kapitalismu, pak úvaha pana Horáka by pro mě možná mohla být popudem, abych se znovu pokusil o něco podobného: vytyčit všechny reálně možné varianty budoucího vývoje. V zásadě nakonec stejně jako v případě perestrojky jich nemůže být více nežli pouhé tři: kapitalismus se buďto uchová ve své současné podobě; nebo se jeho imanentní systémové rozpory vyostří natolik, že dojde k zásadní systémové změně. Ta pak může být buďto progresivní, anebo regresivní. Regresivní – to by byl návrat k nějakému typu diktatury, či přinejmenším vlády (osvícené) oligarchie. Anebo progresivní: komplexní změna by odstranila systémové rozpory, aniž by přitom došlo k násilným formám vládnutí; naopak, výsledný stav by byl charakterizován vyšší mírou reálné participace, nežli jak je tomu za podmínek formálně demokratického kapitalismu.

    Aniž bychom tedy už dnes mohli s jistotou predikovat, kdy k takovýmto změnám (případně) dojde, je v každém případě možné vytyčit tyto varianty možného vývoje, a je možno analyzovat jejich specifické vlastnosti.

  6. Ještě jeden doplněk k pokusům o predikování budoucnosti: ta metoda kterou jsem použil v případě sovětské perestrojky, ta má vlastně naprosto univerzální užití. Jde prostě o to, jako první krok vytyčit dvě mezní varianty možného budoucího vývoje. A jako druhý krok pak už není zapotřebí nic složitějšího, nežli určit i střední stav mezi těmito oběma protipóly. Takže nakonec není zapotřebí nic více, nežli už jenom odhadnout pravděpodobnost, s jakou může nastat ta či ona varianta.

    Když se totiž na lidské dějiny podíváme blíže, zjistíme – dost možná s nemalým překvapením – že ty se nakonec vždycky pohybovaly právě jenom v rámci tohoto trojitého modelu.

    Když se podíváme na lidskou společnost jako takovou – tady jsou v zásadě možné jenom dva základní (a zároveň mezní) modely jejího uspořádání: buďto model individualistický, anebo model komunitní, pospolitý. (Velice dobře je to patrné například na dějinách vlastnických forem.) A celé dějiny vlastně nejsou ničím jiným nežli neustálým oscilováním mezi těmito dvěma mezními formami; a ani do budoucna není principiálně možné něco jiného.

    V oblasti politické se pak jedná o volbu mezi vládou jednotlivce, a mezi vládou kolektivní; respektive – v poněkud jiné rovině – mezi vládou autokratickou, a mezi vládou demokratickou.

    Jak známo dějiny Evropy byly profilovány soupeřením mezi mocí světskou a mocí církevní; obecně je možno říci, že se jedná o alternativu mezi vládou civilní, a mezi vládou idejí.

    Ať se tedy podíváme kamkoli, vždy znovu a znovu vidíme, že život společnosti se nakonec pohybuje ve značně úzkých kolejích; vždy zde máme dány celkem naprosto jasné a zřetelně určitelné ony dva krajní, mezní body, a pak už ovšem jenom víceméně střední stav mezi nimi. Není to tedy principiálně nic tak nemožného, pokoušet se odhadovat budoucí vývoj. My můžeme v každém případě určit jeho základní možné varianty; která z nich pak reálně nastane, to je pak ovšem možno už jenom odhadovat s vyšší či nižší mírou pravděpodobnosti, podle míry našich znalostí všech relevantních okolností.

  7. Kdybychom však vzali v úvahu jako nikoli zcela mrtvou;-) teorii o obecné tendenci tempa změn v potenciálech a charakteru uplatnění převládajících výrobních sil (možná přesněji: převládajících strategiích zhodnocení investic) být rychlejší oproti přirozeně konzervativnějším vztahovým-vlivovým strukturám spolecností, staly by se asi předpovědi budoucího vývoje méně snadné. Protože tempo a úspěšnost případných dalších objevů a technologických změn, otevírajících nové (dnes spíše jen: rozkládajících dosud tradiční) vztahové prostory se asi moc předpovídat nedá. Ale možná byl tento faktor vývoje společností v té velké teorii jednostranně nadhodnocen oproti ostatním, jejichž opakování lze z historie lépe odečítat…

  8. Záleží na tom, jak se to vezme, pane Nusharte. Který sektor předpovědí máme právě na mysli. To trojčlenné dělení které jsem uváděl jako základní – na tom v podstatě není co měnit. To je čirá forma, de facto metafyzická, absolutní. Mám teď na mysli například onen vztah jedinec – pospolitost. To odpovídá filozoficko-metafyzickým kategoriím jednotlivého a obecného; a není nic, co by se v daném ohledu mohlo nějak vymykat této vztahové linii. (Střední článek je tu pak „zvláštní“; v křesťanství tuto úlohu zprostředkovatele plní osoba Ježíše Krista. To jen tak mimochodem.)

    Takže ať se děje co se děje, i do budoucna tu nebudeme mít nic jiného, nežli zase jenom vývoj v rámci této absolutní formy. Ovšem samozřejmě může být obtížnější druhá část případné predikce – totiž odhadovat míru pravděpodobnosti, s kterou nastane jedna ze všech tří možných variant. Respektive pokoušet se uhadovat konkrétní formy, v kterých ta či ona varianta bude realizována. Nicméně se stejně nedomnívám, že bychom tady nebyli schopni nahlédnout alespoň trochu do budoucnosti. Pořád ještě uvažuji o té možnosti, že bych skutečně za současné situace zopakoval můj dřívější experiment s predikováním příštího vývoje perestrojky. Musel bych si to ještě rozmyslet; záleží na tom kolik bych na to měl času, nebo kolik ho zaujmou jiné projekty. Jeden jsem zrovna dnes dokončil, někdy v příštích dnech ho budu prezentovat.

  9. Několikrát jste zde zmínil (v kontextu asijského výrobního způsobů myslím) očekávatelnou závislost podoby výrobních a společenských vztahů na vývoji přírodních podmínek – například (ale nejen) dostupnosti energetických a potravinových zdrojů. Její nákladovosti, nákladů na zabezpečení.. – zvladatelných (aspoň pro nemnohé) i individuálním//pouze nějak propojeným úsilím.
    Je představitelné a zdá se logické, že konkrétní převažující podoby společenské kooperace (dobrovolné či vynucené) se budou i dál vyvíjet v (aspoň významné) závislosti na těchto materiálních podmínkách a mohly by tedy i „vývojově regredovat“(z pohledu ohleduplnosti – úcty vůči jednotlivému člověku, jeho právům…).
    Někde jsem asi „chytil“ nějaký historický materialismus – omlouvám se;-)

  10. Ale jistě, pane Nusharte, tyto přírodní podmínky dozajista působí. Uváděl jsem konkrétní příklad s Čínou: v jižní polovině čínského teritoria se pěstuje klasicky rýže; ale v severní polovině (navzdory našem představám o kompletně „rýžové“ Číně) se pěstují převážně obiloviny.

    Rozdíl je v tom: pěstování rýže vyžaduje kolektivní způsob hospodaření. Protože potřebné meliorační práce (zavlažování polí) nikdy nemůže provádět jedinec, ve vlastní režii. Zatímco obilovinový rolník/sedlák si své obilí pěstuje sám pro sebe, nikoho dalšího (kromě vlastní rodiny, případně vlastní čeledi) k tomu nepotřebuje.

    No – a před lety jeden americký výzkumník provedl obsáhlý výzkum, v jehož rámci zjistil, že existuje signifikantní rozdíl mezi mentalitou severních a jižních Číňanů: ti jižní uvažují mnohem více kolektivisticky, nežli mnohem individualističtěji založení severní Číňané! A hranice mezi těmito rozdílnými mentalitami je prakticky totožná s hranicí mezi pěstováním rýže, a mezi pěstováním obilí! Všehovšudy naprosto dokonalý doklad působení přírodních podmínek na lidskou mysl; Marx by mnul ruce radostí nad tímto potvrzením jeho základní téze o prioritě „materiální základny“ nad „společenskou nadstavbou“.

    – Svým způsobem by tedy bylo s určitou nadsázkou možno říci: pokud někdo chce opravdu zavést komunismus, pak to napřed musí zařídit tak, aby se na celém světě pěstovala výhradně jenom rýže. Komunismus se pak už dostaví jak sám. 😉

    Ovšem (kapka vermutu do tohoto optimismu): to že se někdo chová a myslí kolektivisticky, to ještě není bez dalšího naprostá záruka toho, že bude opravdu v plném slova smyslu dobrým člověkem. Viděl jsem kdysi jeden čínský film, ve kterém byla scéna kdy vesničané ze dvou r ů z n ý c h vesnic na sebe útočí motykami, v boji o hranice jejich polí. Dalo by se tedy soudit že tento kolektivismus působí jenom dovnitř, v rámci vlastní zájmové skupiny. Zatímco navenek se tato komunita chová prostě jako docela obyčejný skupinový egoista.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.