Sarepta na Volze

Eva Hájková

Slavný ruský spisovatel a filosof L. N. Tolstoj ještě před svou smrtí vzpomínal, jak si v dětství se svými sourozenci hrával na „mravenčí bratry“. Nejstarší z bratrů – Nikolaj totiž ostatním dětem vyprávěl, že kdesi pod zemí je ukryta kouzelná hůlka. Až ji jednou někdo najde a rozluští tajný nápis na ní, svět se jako zázrakem úplně promění. Stane se místem lásky a porozumění mezi lidmi, protože ze všech lidí se stanou „mravenčí bratři“. Záhadní „mravenčí bratři“ byli pravděpodobně moravští bratři, o nichž Nikolaj musel někde slyšet nebo číst, že žijí v lásce a svornosti. Jenom si asi popletl pojmy – vzhledem k podobnosti ruských slov „Moravija“ (Morava) a „muravěj“ (mravenec).

Kde asi mohli -Tolstoj nebo jeho bratr – už jako děti slyšet o moravských bratrech? Těžko soudit. Ale moravští bratři z hornolužického Ochranova vysílali své misionáře do různých koutů světa. Jednou z jejich vedlejších osad byla také ruská Sarepta.

Sarepta byla založena v Dolním Povolží, poblíž města Caricyn (dnešní Volgograd) v roce 1765. Moravští misionáři přišli do Ruska na pozvání carevny Kateřiny Veliké, která kvůli hospodářskému oživení málo osídlených oblastí s radostí podporovala usazování německých kolonistů. O bratřích slyšela jenom ty nejlepší reference. Zajímala se o zásady jejich víry i bratrského zřízení obce a usoudila, že jejich způsob života připomíná prvotní biblickou církev. Slíbila jim politické i náboženské záruky v případě, že se v Rusku usadí. Jedním z privilegií bylo zproštění vojenské služby.

Ochranovské vedení nabídku nejprve odmítlo. Měli zájem vysílat misionáře, nikoli kolonisty. Nakonec ale usoudili, že jde o příležitost šířit evangelium v oblastech, kde žijí Kalmykové a jiné stepní nebo horské národy. Mezi prvními osadníky byl Čech Josef Kučera .

Osada byla pojmenována pode biblické Sarepty, v níž pobýval prorok Eliáš, ale možná na ten nápad přivedl zakladatele i název řeky Sarpy, která na tomto místě ústila do Volhy. Stepní oblast vypadala zprvu tak vyprahle a bezútěšně, že to bratří chtěli po krátkém pobytu vzdát a vrátit se domů. Nebylo jim jasné, čím se budou živit. Nakonec ale vytrvali a brzy se dostavila prosperita. Osada se po několika letech rozrostla asi na dvě stovky obyvatel. Později jich zde žilo až tisíc.

V roce 1772 se konala první bohoslužba v nově postaveném kostele. První dřevěné domy byly brzy nahrazeny kamennými, což bylo tehdy široko daleko vzácností. Krátce po založení museli osadníci čelit povstání Jemeljana Pugačova, který osadu zapálil a srovnal se zemí. Obyvatelé se naštěstí včas ukryli, takže nikdo nezahynul.

Za krátký čas se Sarepta stala jedním z hospodářských a kulturních center regionu. Sarepťané významně přispěli k rozvoji místní ekonomiky. Vybudovali systém zavlažování. Prosluli pěstováním zemědělských plodin – hořčice, brambor, melounů a dalších. Postupně se v Sareptě rozvinula potravinářská výroba – vyráběli melounové pivo, hořčičný prášek, olej, perník a další produkty, které byly pro svou kvalitu žádány po celém Rusku. Sarepťané byli známí také výrobou tkanin, mýdla a oblíbeného balzámu. Objevili léčivé prameny a založili lázně, muzeum a veřejnou knihovnu. Osadníci se mohli chlubit nejlepším vzděláním v regionu. Studovali lingvistiku, historické disciplíny a přírodní vědy. Lékaři a lékárníci ze Sarepty se stali nejvyhledávanějšími v širém okolí. Sarepta byla dlouho požehnáním pro celé Dolní Povolží.

Nežili tu jen Němci. Osadníkem se mohl stát kdokoliv, bez ohledu na svůj původ, národnost či vyznání (mimo pravoslavné křesťany, což prý zakázala sama carevna), pokud přijal řád, jímž se zdejší komunita řídila. V Sareptě se na první místo kladla nezištná práce pro obec. Sňatky se uzavíraly až po třicátém roce věku, aby mladí lidé co nejdéle sloužili obci s plným nasazením. Do té doby bydleli muži a ženy odděleně, ve zvláštních domech, což odpovídalo způsobu života všech ochranovských obcí. Adepti pro manželství se vybírali losem z několika vhodných kandidátů. Děti byly od časného mládí vychovávány společně. Obec jim byla též rodinou. Za celou dobu existence Sarepty se prý na jejím území nestal jediný trestný čin. Věnovat se hlučným zábavám nebylo mezi osadníky zvykem.

Vesnice měla půdorys ve tvaru kříže, jejím srdcem byl kostel. Na věži měl hodiny se dvěma ciferníky. Bronzové ručičky na černém ciferníku obráceném k náměstí odpočítávaly pozemský život lidí a bílé hodiny obrácené směrem ke hřbitovu symbolizovaly věčný život v nebeském království.

Misionáři odcházeli na Kavkaz a mezi Kalmyky, ale celkově prý nebyly zdejší misie příliš úspěšné. Na konci 19. století byla osada dána do správy luterské církve. Podle dostupných informací se zdá, že společné hospodaření už v té době ustupovalo soukromému.

Dvacáté století Sareptě (a povolžským Němcům vůbec) přineslo mnoho zlého. Světová válka, revoluce a následné represe přivodily zánik prosperující oblasti. Němci z Povolží byli za Stalina deportováni na Sibiř. Teprve na konci dvacátého století byli rehabilitováni.

Sarepta je dnes součástí Volgogradu. V roce 1989 zde byl na ploše sedmi hektarů vytvořen muzejní skanzen zahrnující 26 historických budov, v němž se dnes návštěvníci mohou seznámit s historií této pozoruhodné obce moravských bratří.

15 komentářů u „Sarepta na Volze“

  1. Máme tu tedy jakési volné pokračování k jezuitským redukcím. Co k tomu říci? V prvé řadě tento článek paní Hájkové dost úzce koresponduje s mým vlastním textem který chystám jako doplněk k mým analýzám systému reálného socialismu.

    V daném případě je možno konstatovat, že se zde znovu a znovu ukazují ty samé základní momenty:

    1. ano, v zásadě je možné vytvořit pospolité, rovnostářské, „bratrské“ komunity
    2. ale fakticky je to možno realizovat jenom v produkčně jednoduchém, víceméně agrárním produkčním rámci
    3. i sám život je zde značně zjednodušený, ne-li vysloveně redukovaný; a možnost udržet přirozené lidské touhy v tomto omezeném rámci s sebou pravidelně nese alespoň určité znaky sektářství.

    K druhému bodu: jak zmiňuje v článku i paní Hájková, tato komunita Moravských bratří zřejmě také nevydržela, neustála konfrontaci s moderní dobou. To jest: kolektivistický způsob hospodaření (postačující pro jednoduchou agrární produkci) neobstál v konkurenci s efektivnějším hospodařením soukromovlastnickým. Ostatně, tohle nakonec konstatoval i sám Karel Marx, že historicky se soukromovlastnické hospodaření ukázalo být efektivnější, a tedy progresivnější nežli původní hospodaření pospolité, občinové!

    K třetímu bodu: s těmi „sektářskými elementy“ je to ovšem vždy dost subjektivní záležitost. I když si vezmeme novodobé sekty, tak většina jejich členů si vůbec neuvědomuje jejich sektářský charakter. Oni tu striktní hierarchii (kdy členům komunity jsou určovány a předepisovány třeba i jejich intimní vztahy) považují za něco zcela přirozeného. Ale nedá se nic dělat, přinejmenším z našeho pohledu se jedná o hrubé omezování nepodmíněné svobody jednotlivce rozhodovat sám o svém vlastním životě.

  2. No ano, ono to celé působí dojmem takového totalitního platónského státu. Hlavně ty vylosované sňatky… Ale nezapomínejme, že to bylo úplně dobrovolné. Kdo chtěl, mohl kdykoliv odejít. A nezapomínejme, že to, co je obklopovalo, popřípadě bylo někde opodál nich (pravoslavné Rusko), to mělo ke svobodě ještě mnohem dál, i když se o sňatky nelosovalo. A ani na západě se v té době nedalo mluvit o zcela svobodně uzavíraných manželstvích.

  3. Ta „úplná dobrovolnost“ je tu ovšem právě dost pochybná. To je přesně to, o čem jsem psal v souvislosti se sektami. Jejich členové jsou od časného dětství podrobeni natolik intenzivnímu vymývání mozků, že se pak vnitřně ztotožní i poměry, které jsou – alespoň podle našich současných kritérií – nesvobodné.

    – Máte ovšem plnou pravdu s tím poukazem, že v té době měl člověk jen velice malou možnost výběru, jmenovitě v Rusku.

    Ale mně ty líčené poměry ze všeho nejspíše připomněly izraelské kibucy. Které byly také provozované na náboženském základě, také s intenzivním duchovním impulsem. S tím samým kolektivismem. A ovšem – ale i s tou samou mírou fakticky totalitního dozoru nad konáním každého jednotlivce. I v těch kibucech se jejich členové s těmito poměry po určitý čas v zásadě identifikovali, nepovažovali je za nesvobodné; ale i tady to takto trvalo vlastně jenom potud, pokud kibucy mohly vyžít z čistě agrární produkce. Ale jakmile i do nich vtrhl duch moderní produkce a moderní (technické) společnosti, pak to fakticky znamenalo jejich konec. I tady se ukázalo, že moderní produkce je neslučitelná se stavem, když každý jenom pasivně provádí ty samé mechanické činnosti, které mu někdo přikáže shora.

  4. Inu, pane Poláčku, neumím na to odpovědět, protože neznám dostatečně tu ekonomickou realitu ani v bratrských obcích ani v kibucech. Mě jen zaujalo, že to po určitou dobu fungovalo, a taky ty jejich zvláštní rodinné vztahy.
    Čeho jsem si všimla v těch odkazovaných textech na internetu, bylo to, že prý se časem nemohli dohodnout. Například všichni chtěli mlít a nikdo nechtěl uklízet mlýnici.
    V takovém případě by pak musela rozhodnout nějaká autorita, kdo to tedy bude dělat. A ta, zdá se, v bratrské Sareptě nebyla.
    Nevím, co rozumíte tím vymýváním mozků? Rodí se člověk už s tím, že v mozku něco má? Není nakonec normální škola a všecka výchova také jen vymýváním mozků?

  5. Já bych spíš vsadila na to, co vím o Komenském – tedy „škola hrou“, „všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest“ a pod.
    Takže bych si myslela, že ani jejich výchova nebyla autoritativní.

  6. Mám doma knížku Ideální město v divočině, kde se srovnávají způsoby misijní činnosti jezuitů a moravských bratří. Dočetla jsem se tam třeba takovou zajímavost: Moravští misionáři v Americe, když získávali pro víru místní indiánské obyvatelstvo, se setkávali případy, že obrácený člověk měl více žen. Oni mu nekladli podmínku, aby ty nadbytečné propustil. Naopak, vycházeli z toho, že ženy jsou na mužích závislé, kvůli obživě, a ty ženy by se tudíž ocitly v těžké životní situaci, kdyby je propustil. Proto si je směl ponechat, ale nesměl k nim už připojovat další.
    Vycházeli prý při tom z Bible, z apoštola Pavla: Má-li kdo nevěřící ženu, ať od ní neodchází.

  7. Paní Hájková, k vnitřnímu životu a uspořádání sareptovské obce nemohu nic konkrétního říci, je o tom jen velice málo údajů, zkusil jsem se podívat do německých zdrojů, ale ty jsou spíše o vnějších atributech, tedy o její ekonomické produkci. Takže o mezilidských vztazích tam vím vlastně jenom to, co jste o tom napsala Vy.

    S tím problémem s chybějící autoritou je to ale velice zajímavé, že se nemohli dohodnout ani na tom kdo má co dělat, to ale naprosto potvrzuje argumenty Aristotela (když polemizoval proti Platónovu kolektivismu), že nejvíce sporů vzniká právě tam, kde chybí jedna ústřední autorita, která rozhoduje ve své vlastní kompetenci a odpovědnosti. Zatímco když se rozhoduje kolektivně (tj. za podmínek společného vlastnictví), tak nakonec vznikají jenom samé spory.

    Právě proto jsem také vždy velmi skeptický vůči principu družstevnictví – protože tam vzniká principiálně ten samý problém.

    V těch brazilských redukcích to zřejmě fungovalo lépe, sice zde také v zásadě vládl princip rovnostářství, ale i jezuitští otcové kteří zde byli zřejmě požívali takovou autoritu, že když něco nakázali že se má udělat, tak to bylo zřejmě všemi respektováno.

    Ovšem: ekonomická činnost v této volžské Sareptě probíhala do nemalé míry průmyslovým způsobem, takže předpokládám že v samotné fabrice pak platil princip, že její ředitel má kompetenci a právo přidělovat jednotlivcům práci.

  8. Ta poznámka ohledně „vymývání mozků“ je ovšem velice zajímavá; skutečně je možno si právem položit otázku, kde vlastně začíná hranice působení na (mladého) člověka, aby bylo možno o takovémto „brainwashingu“ právem hovořit.

    Například i u přírodních národů – kde bychom tedy předpokládali naprostou přirozenost ve všech mezilidských vztazích – se vyskytuje celá řada různých norem a tabu, které nám připadají naprosto iracionální; ale která jsou součástí tamější tradice, a místní je pokládají za naprosto logická a oprávněná.

    A samozřejmě, i v naší vlastní civilizaci každý společenský řád, každý stát provádí také určitou formu „brainwashingu“, tím že především své mládeži vštěpuje do hlavy systém určitých norem, které prezentuje jako „jedině správné“ a přirozené. Tuto indoktrinaci prováděl samozřejmě naprosto cíleně a masově režim socialistický; ale to samé konají (i když mnohem méně násilnou formou) i státy liberální demokracie.

    Kde je tedy hranice mezi „přirozeným“ a uměle indoktrinovaným, to opravdu není nijak snadné určit; a záleží to do značné míry na zcela konkrétních životních podmínkách, a na – živé – tradici daného národa či komunity.

    Pro mě osobně tato hranice začíná tam, kde se příslušná autorita začne příliš vměšovat do okruhu čistě osobních, neřkuli intimních záležitostí jednotlivce. Ale i tady záleží na konkrétních okolnostech: je něco jiného, když třeba u nějakého indiánského kmene existuje zvláštní dům pro (mladé) ženy a pro muže respektive mladíky bez rodiny; a něco jiného když je něco takového prosazováno v rámci evropské civilizace, tady to působí skutečně anachronicky a nepřirozeně.

  9. Ale, pane Poláčku, vždyť právě zejména v rámci evropské civilizace takové oddělené domy pro ženy a muže existovaly. Byly to mužské a ženské kláštery. Tento případ byl něco obdobného. Akorát že to nebylo na celý život, ale nakonec došlo i na ta manželství.

  10. Když jsme před dvaceti lety cestovali po západní Ukrajině a Moldávii, narazili jsme v jeden podvečer na malou osadu, která na první pohled v příchozím člověku vyvolávala dost odlišný dojem od všeho ostatního, co zatím viděl. (Například v Ivano-Frankivsku jsem v jednom místě měl intenzivní pocit, jakoby zde 2. světová válka skončila teprve nedávno, v Mukačevu jsme byli zase varováni místními lidmi, abychom se po městě nikdy nepohybovali za tmy, a tady najednou, pokud mi přibývající šero dovolilo správně posoudit, jsme viděli upravenou opečovávanou osadu, ve které prý můžeme zcela bez nebezpečí přenocovat. Do osady jsme nakonec večer už nešli, nechtěli jsme dělat zbytečný rozruch. Rozhodli jsme se přespat o samotě v přírodě a ráno jsme zase pokračovali v cestě. Dozvěděli jsme se ale, že se zde – navzdory všem poválečným represím – prý zachovalo německé osídlení.

  11. O kibucu mi kdysi vyprávěl jeden kolega z práce, který v něm v devadesátých letech sám strávil několik měsíců. Podle jeho vyprávění už tehdy kibucy neměly žádnou šanci na dlouhodobé přežití, protože život v nich byl v té konkurenci s okolním otevřeným světem pro mladé lidi naprosto neatraktivní. Nebyly prý schopny konkurovat okolnímu světu nejen tím způsobem života, ale ani ekonomicky.

  12. Paní Hájková, kláštery ale byly (a jsou) něco zásadně jiného. U nich se předpokládá, že dotyčný/dotyčná se pro život v nich rozhodnou vědomě, z vlastního svobodného rozhodnutí. A ne že jim to někdo přikáže. A to navíc jenom na základě jejich genderové příslušnosti.

  13. Ale vždyť tu není z tohoto hlediska žádného rozdílu. Nikdo nemusel jít do kláštera a nikdo nemusel do Sarepty. Ale když už tam chtěli, podrobili se těm regulím, jaké tam vládly.
    Kdyby tam taková pravidla nevládla, nebyl by to klášter (bratrská obec), ale něco úplně jiného.
    I když, je fakt, že další generace už s tím nemusela souhlasit, protože oni si nic nevybrali, oni se tam už narodili. Jenže to by museli nejprve poznat život někde jinde, aby se mohli rozhodnout.

  14. Pan Nushart: no ano, už spisovatel Nikolaj Nosov dokonce ve své pohádkové(!) knížce „Neználkovy příhody“ zmínil, že jsou místa, do kterých malenky večer vlastně vůbec nemohou chodit, aby se jim tam něco zlého nepřihodilo. A je fakt že kolonie přistěhovalců se od obecného ruského prostředí velmi pozitivně odlišovaly.

    Například my si bereme za vzor pořádkumilovnosti Němce; ale v nějaké oblasti v Rusku, kam přišli čeští přistěhovalci, se mezi místními poté dokonce rozšířilo úsloví: „Je tady čisto jako u Čechů!“ Čili dokonce i Češi mezi domácími platili jako naprosto mimořádně pořádkumilovní.

    Je tedy opravdu možno docela dobře věřit tomu, že i co se týče kriminality tak na tom tyto vesnice přistěhovalců byly podstatně lépe nežli jak tomu bylo u místních. Tím spíše pokud byly vedeny tak silným mravním impulsem jako u moravských bratří.

  15. Kibucy – ano, pane Nusharte, to líčení Vašeho známého naprosto přesně odpovídá tomu, co jsem se o životě v kibucech (i jejich ekonomické situaci) dozvěděl já.

    Ještě ke konci šedesátých let – tedy v době studentského hnutí a nové touze po komunitním, nekomerčním způsobu života – mnoho mladých entuziastických lidí ze Západu odcházelo pracovat do izraelských kibuců. Ovšem – jen málokdo tam vydržel delší dobu. Život v nich byl (pro někoho kdo uvykl svobodnému západnímu způsobu života) asi jen velice málo atraktivní. Celý den dřina na poli; a večer?… Sotva nějaké možnosti zábavy. Když navíc ještě ani neexistoval internet. Kdo ví, jestli v těch kibucech vůbec byla nějaká televize; a i kdyby, z izraelských pořadů by západní návštěvníci sotva mohli mít nějaký užitek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.