Štítek: Podnikové rady

Zaměstnanecké spoluvlastnictví II.

Josef Poláček

B. Podniková samospráva

Ukázali jsme si, že samotné spoluvlastnictví (prostřednictvím akciových podílů) vlastní firmy zaměstnanci ještě zdaleka nezaručuje kýžený cíl, tedy skutečné sebeurčení pracujícího člověka, nýbrž ho naopak může ještě více spoutat pod nadvládou kapitálu. Ovšem – tvůrci programu „Levice“ tento problém zřejmě do jisté míry tuší, a proto svůj projekt osvobození pracující vrstvy staví ještě na jeden základ, totiž na princip podnikové respektive zaměstnanecké samosprávy. Odvolávají se přitom především na dvě události z minulosti: za prvé na zřizování podnikových zaměstnaneckých rad v průběhu reformního roku 1968, a za druhé na snahy tyto podnikové rady obnovit po listopadovém převratu roku 1989.

Než se blíže podíváme na tyto dva pokusy o podnikovou samosprávu, musíme si napřed ujasnit jednu věc. Podnikové rady totiž existují už i dnes, v rámci běžných kapitalistických firem. Aniž by se ovšem něco zásadního změnilo na soukromovlastnickém respektive kapitalistickém charakteru těchto firem. Podnikové rady tohoto druhu mají totiž víceméně jenom charakter jakýchsi zástupných odborů: jejich smyslem je především chránit práva pracujících, proti potenciální zvůli ze strany soukromého majitele respektive kapitálu. To je sice bezpochyby pozitivní funkce; ale sama o sobě ještě nepřináší opravdovou zaměstnaneckou samosprávu.

O skutečné zaměstnanecké samosprávě je možno hovořit prakticky jenom tehdy, když tato má přímou a autonomní rozhodovací pravomoc ohledně interních rozhodnutí v rámci podniku, a to především při

– rozhodování o výši mezd

– rozhodování o intenzitě práce

– rozhodování o propouštění zaměstnanců.

Teprve v případě kdy má podniková rada právo rozhodovat nebo přinejmenším spolurozhodovat v těchto otázkách, jedině tehdy je možno hovořit o pravé zaměstnanecké samosprávě; neboť jenom tehdy mají zaměstnanci reálnou možnost sami (spolu)rozhodovat o naprosto zásadních otázkách týkajících se charakteru jejich práci a odměny za ni.

Podniková samospráva v roce osmašedesátém

S tímto vědomím se tedy můžeme blíže podívat na to, jakým způsobem se plánovaly modely podnikové samosprávy v rámci reformního procesu roku osmašedesátého. Tady je klíčovým momentem uvědomit si jedno: už tehdy byla tato zaměstnanecká spoluúčast diskutována velice kontroverzně. Nebylo tomu tedy v žádném případě tak, že by se jednalo prostě a jednoduše o bezproblémový element celkového procesu demokratizace všech úrovní společenského a ekonomického života.

V první řadě (a právě tohle je ze strany zastánců podnikové samosprávy zcela pravidelně naprosto přehlíženo) tehdejší českoslovenští ekonomové měli před očima příklad jugoslávské podnikové samosprávy – a to sice jako příklad velmi odstrašující!

Orgány jugoslávské podnikové samosprávy měly pravomoci „pravé“ samosprávy, jak byly definovány výše; to jest především, měly pravomoc rozhodovat o výši mezd. Výsledek? Zaměstnanecké rady dopřávaly svým zaměstnancům nadměrně vysoké mzdy, které nijak nebyly kryty skutečným pracovním výkonem a ekonomickým výnosem daného podniku. Autoři programu „Levice“ zmiňují tunelování privatizovaných podniků po Listopadu jako odstrašující příklad kořistnictví soukromovlastnického elementu; ale v rámci oné jugoslávské samosprávy to byli fakticky sami zaměstnanci, kteří bez skrupulí „tunelovali“ svůj vlastní podnik! Který byl těmi nadměrnými a ekonomicky nijak neopodstatněnými mzdami samozřejmě zle zatížen; a jenom díky tomu že tyto podniky měly většinou monopolní postavení a nebyly tedy vystaveny přímé tržní konkurenci, mohly vůbec přežívat. Za podmínek volné tržní konkurence by byly nevyhnutelně odsouzeny k zániku.

Krátce řečeno: princip podnikové samosprávy naprosto neznamená, že se zaměstnanci budou chovat ekonomicky odpovědně. Do hry vstupuje jeden zásadní moment, který byl vlastně příčinou ekonomického ztroskotání celého socialismu vůbec: že totiž místo předpokládaného socialistického kolektivismu zvítězil princip „košile bližší než kabát“. Zkrátka: zaměstnancům je daleko milejší jejich plat, nežli blaho jejich vlastní firmy.

Zdálo by se to ovšem být naprosto protismyslným počínáním, ruinovat svůj vlastní podnik; jenže jak se můžeme znovu a znovu přesvědčovat právě v současné době – ať už v souvislosti s děním okolo Donalda Trumpa nebo se současnou epidemií anebo i s klimatickou krizí – člověk je velice iracionální tvor, a v zájmu svého bezprostředního prospěchu skutečně dokáže zcela bezmyšlenkovitě podřezávat větev, na které sám sedí. A to samé co bylo řečeno o výši mezd, to samé platí i ohledně pracovního tempa: pokud by rozhodující slovo měli mít samotní zaměstnanci respektive jejich samospráva, pak je možno s naprostou jistotou uhadovat, že pracovní výkon by zcela dramaticky poklesl. A to samé platí ovšem i o propouštění zaměstnanců: podniková samospráva by bránila propouštění i těch zaměstnanců, kteří jsou pro daný podnik evidentně nadbyteční či jinak nepoužitelní. To všechno by ve svém souhrnu nevyhnutelně vedlo k propadu ekonomické efektivity podniku – a za podmínek volné tržní konkurence k jeho nevyhnutelné zkáze.

Samozřejmě, určitá část zaměstnanců by byla ochotna a schopna chovat se racionálně, tedy nezatěžovat vlastní podnik nadměrnými mzdami. Jenže – je nutno předpokládat, že by se v tomto ohledu osazenstvo podniku rozpoltilo na dva protichůdné, a pravděpodobně nakonec zle znepřátelené tábory: na tábor odpovědných zaměstnanců, a na tábor těch, kteří hledí jenom na výši vlastní mzdy a na nic jiného. Podíl těch rozumnějších by byl zřejmě vyšší v malých firmách, kde víceméně každý zná osobně každého, a především kde ekonomické a finanční proudy jsou jasně přehlédnutelné, a každý si může spočítat ekonomickou situaci firmy a její zatížení (nadměrnými) mzdami. Ovšem – čím větší firma, tím nepřehlednější je tento kauzální vztah mezi výší mezd a mezi prosperitou firmy; a tím větší a bezohlednější by byl tlak ze strany osazenstva na zvyšování mezd.

Zrekapitulujme si tedy: už v samotném roce osmašedesátém byl projekt podnikové samosprávy nemálo sporný; a jestliže radikální demokratizátoři žádali víceméně „čistou“ zaměstnaneckou samosprávu se všemi právy v oněch třech zmíněných oblastech (mzdy, intenzita práce, propouštění), pak vládní reformní ekonomové daleko spíše preferovali takový model, kdy by zaměstnanecké rady měly spíše jenom poradní charakter, zatímco operativní řízení firmy (včetně všech zásadních interních rozhodnutí) by činil podnikový management, mnohem více hledící na ekonomické potřeby celého podniku.

Pokusy o podnikovou samosprávu po Listopadu

Se zmíněnými problémy úzce souvisí i vývoj po listopadovém převratu v r. 1989. Autoři programového prohlášení „Levice“ tvrdí, že snahy o zavedení (respektive obnovení) zaměstnaneckých rad po listopadovém převratu byly uměle zardoušeny seshora, ze strany Klausových neoliberálů. Zatímco pracující vrstvy si prý přály opak, tedy zavedení samosprávy. Respektive oni argumentují tím, že po převratu si naprostá většina lidu nepřála rozbití socialismu, nýbrž jenom jeho demokratizaci.

Jenže jak už zcela právem poukazuje historik Rychlík ve své knize o vývoji socialismu v poválečném Československu, všechno záleží na tom, co si kdo vlastně konkrétně pod pojmem „socialismus“ představoval. Lidé by si tehdy samozřejmě přáli zachování pohodlných sociálních jistot z dob socialismu; jenže oni tehdy fakticky stáli před alternativou, buďto sociální jistoty, ale nevýkonná ekonomika (a tedy nízká životní úroveň), anebo tržní ekonomika – v principu asociální, ale s vysokou efektivitou a až přímo oslepující konzumní nabídkou. Třetí cesta tehdy fakticky nebyla možná; neboť jak jsme si vysvětlili výše, jakákoli sociální opatření která nějakým způsobem přesahují zavedený průměr zatěžují dramaticky firemní rozpočet, a v otevřeném konkurenčním prostředí nevyhnutelně vedou ke krachu, k zániku celé firmy.

To že po Listopadu tedy byly udušeny snahy po zřízení podnikové samosprávy, to nebylo primárně dílem nějakého démonického Klause a jeho neoliberálních pohůnků, nýbrž to bylo nevyhnutelným důsledkem tržní ekonomiky. Tržní ekonomika s její nemilosrdnou konkurencí se nesnáší se skutečnou samosprávou; podniky bez této samosprávy by vždycky měly vysokou konkurenční výhodu oproti těm, ve kterých by byla zavedena. Bylo by samozřejmě možno uvažovat o tom, že by byla zavedena povinně ve všech firmách; ovšem ve volné, pohyblivé, dynamické tržní ekonomice je něco takového reálně sotva možné, bylo by totiž zároveň nutno zajistit že všechny tyto podnikové samosprávy zavedou ta samá sociální opatření, to jest stejně vysoké mzdy, stejně vysokou intenzitu práce atd.atd. – a to je reálně naprosto nemožné zabezpečit.

III. Závěr

Závěrem je ještě jednou nutno připomenout, že model zaměstnanecké samosprávy z ideové dílny „Levice“ sestává ze dvou komponent – majetkového (akciového) spoluvlastnictví na jedné straně, a podnikových (zaměstnaneckých) rad na straně druhé. Přičemž tyto dvě komponenty se mají navzájem vyvažovat – princip ekonomismu (ekonomické racionality) má být vyvažován momentem zaměstnanecké samosprávy, demokracie, humanismu.

Nutno uznat: samotná tato myšlenka vzájemného vyvažování dvou protikladných momentů je naprosto správná, a je nutno jí vyslovit respekt. Problém je jenom v tom, že – jak vyplývá z našich analýz – především onen moment podnikové samosprávy je sám o sobě příliš rozporuplný, nežli aby mohl plnit funkci účinné a rovnovážné protiváhy. Celý komplex vztahů kolem vlastnictví, tržní ekonomiky, kapitalismu a samosprávy je ještě mnohem složitější, nežli aby bylo možno ho vyřešit takovýmto relativně jednoduchým modelem.

K tomu je nutno připojit ještě jedno: programoví autoři „Levice“ veškerou svou pozornost upírají především na samotný moment samosprávy, sebeurčení. To jsou sice bezpochyby důležité hodnoty; ale samotný moment samosprávy či sebeurčení ještě zdaleka nezadává skutečnou a všeobsáhlou lidskou svobodu. To jsou dva pojmy, dvě skutečnosti, které se velmi pravidelně zaměňují.

V jedné části programového prohlášení „Levice“ se konstatuje, že otázka svobody je velmi komplikovaná, a že k jejímu zodpovězení bude ještě zapotřebí mnoho diskusí a bádání. To je naprosto správné zjištění; a je nutno jenom pozdravit, že osobnosti kolem „Levice“ jsou si tohoto problému vědomy, a chtějí ho řešit. Jenže, nedá se nic dělat: přátelům z „Levice“ je nutno vzkázat, že dokud nedokáží pozitivně vyřešit právě tuto otázku, pak vůbec nemají k dispozici dostatečný ideový fundament prakticky ani na založení nějakého hnutí; natož pak politické partaje. Otázka svobody souvisí podstatně s tím, jak chceme pojímat člověka vůbec, jeho místo a jeho určení na této planetě. Dřívější socialistické hnutí pracovalo s určitým obrazem člověka, který dnes už ale ztratil na platnosti. Pro budoucnost (a tedy už i pro současnost) je nutno vytvořit obraz zcela nový; a teprve na tomto základě je možno pak postulovat konkrétní politické požadavky a podnikat politickou akci.

———————————————————————————————-

V samotném závěru je možno konstatovat: podle programového prohlášení „Levice“ soudě je to v zásadě značně sympatický subjekt, který se poctivě snaží o humanizaci a demokratizaci především ekonomicko-sociálních poměrů; ale který přinejmenším v tuto chvíli ještě není v teoretické rovině tak daleko, aby byl v této oblasti schopen předkládat skutečně přesvědčivá a perspektivní řešení.

(Dokončení)

Zaměstnanecké spoluvlastnictví I.

Otevřený dopis členům strany „Levice“

Josef Poláček

Tak trochu oklikami jsem narazil na programové prohlášení relativně nedávno založené strany „Levice“. Z tohoto jejího programu mě nejvíce zaujala pasáž o zaměstnaneckém spoluvlastnictví; v neposlední řadě proto že se zde autoři textu odvolávají na reformní rok osmašedesátý, který je stálým předmětem mého zájmu. Cíle v tomto programu jmenované jsou bezpochyby sympatické, je za nimi cítit poctivá snaha „vrátit lidu vládu věcí svých“. Ovšem, nedá se nic dělat – v celé řadě bodů se znovu vracejí a opakují klasická levicová klišé, která sice mají ušlechtilé prosociální cíle, ale bohužel berou jen velmi malý ohled na realitu ekonomických vztahů. Napřed jsem zamýšlel mé kritické poznámky poslat jednomu z vedoucích členů „Levice“ (který nedávno na podobné téma napsal článek na stránkách Deníku Referendum); ale protože se jedná zároveň o témata která jsou tak či onak permanentně diskutována i na našem vlastním webu, a o kterých se tedy dá předpokládat že budou zajímavá i pro jeho účastníky, rozhodl jsem se nakonec tyto mé kritické úvahy zveřejnit ve formě „otevřeného dopisu“. Který si tedy stejnou měrou mohou přečíst jak členové „Levice“, tak i „Humanistických dialogů“.

I. Programové body „Levice“

Zrekapitulujme si napřed základní téze programového prohlášení „Levice“ ohledně zaměstnaneckého spoluvlastnictví, tak jak jsou v originále publikovány zde: https://jsmelevice.cz/wp-content/uploads/2021/01/Verejne-LEVICOVINY.-vydani-1.pdf (Ještě je nutno zmínit, že onen text poukazuje ještě na nějaké další pokračování; ale to zřejmě doposud nevyšlo. Ale už v tom co bylo doposud zveřejněno jsou vytyčeny ve zřejmě dostatečné míře základní programové body, takže je možno už na tomto základě provést jejich kritické zhodnocení.)

Programové téze „Levice“ na poli zaměstnaneckého spoluvlastnictví jsou tedy v zásadě tyto:

– V průběhu listopadového převratu r. 1989 si lidé přáli nikoli odstranění socialismu, nýbrž jeho zhumanizování; kromě jiného si přáli demokratizaci ekonomického sektoru, to jest nastolení možnosti spoluúčasti zaměstnanců na vedení jejich firem. Tato možnost však lidem reálně dána nebyla; místo toho se prosadil klausovský neoliberální model výhradně soukromého vlastnictví, spojeného s diktátem zisku nad celým produkčním procesem i nad samotnými zaměstnanci.

– Tento fatální krok je tedy nutno revidovat; demokratizaci a humanizaci celé produkční sféry je nutno provést především prostřednictvím dvou základních institutů:

– Za prvé prostřednictvím zaměstnaneckých akcií, které ze zaměstnanců udělají reálné spoluvlastníky firmy ve které pracují; a tím se zároveň zvýší míra jejich identifikace s firmou, jejich vlastní zájem na zdravém fungování a prosperování firmy.

– Za druhé prostřednictvím zaměstnaneckých rad, na jejichž základě se zaměstnanci budou moci podílet na strategickém řízení podniku, čímž se zamezí případným nekompetentním rozhodnutím technokratického managementu; a zároveň zde zaměstnanci získají možnost ovlivňovat i interní rozhodnutí v rámci firmy, například v oblasti zdravého pracovního prostředí.

– Tato dvojí účast zaměstnanců na vlastnictví a řízení firmy pak vytvoří potřebnou rovnováhu mezi tím, že zaměstnanci budou na jedné straně motivováni k vykonávání poctivé a odpovědné práce ve prospěch firmy – ale zároveň budou moci zabránit svému nemilosrdnému vykořisťování, ke kterému vždy přinejmenším tenduje ryze soukromovlastnický kapitál.

II. Kritické přezkoumání programu „Levice“

Není pochyb: každý komu se jedná o pravou humanizaci a demokratizaci produkčního procesu a v něm vznikajících společenských vztahů nemůže jinak nežli tento program „Levice“ pozdravit. Jeho požadavky jsou – z čistě morálního hlediska – oprávněné a spravedlivé, a z tohoto hlediska není proti nim možno mít zásadních námitek. A především je nutno pozdravit, že je zde přítomno základní povědomí o tom, že konečný stav musí být oboustranně vyvážený; že je tedy nutno nalézt rovnováhu mezi nutností produkční efektivity na straně jedné, a mezi požadavkem humánních, snesitelných pracovních podmínek (a pracovního tempa) na straně druhé.

A. Zaměstnanecké akcie

Tady je nutno v prvé řadě konstatovat: tyto „zaměstnanecké akcie“ samozřejmě už dávno existují. A jakousi podivuhodnou shodou okolností v nejvyšší míře zřejmě v samotných Spojených státech – tedy právě ve vedoucí zemi současného kapitalismu! Zdá se tedy, že samotná existence zaměstnaneckých akcií ještě nijak nemá potenciál zlomit samotnou moc kapitálu nad člověkem (pracujícím).

Ovšem: je nutno zmínit, že z programového prohlášení „Levice“ nevyplývá zcela jasně, jestli vlastním cílem mají být zaměstnanecké akcie jako takové – anebo ale takový stav, kdy by zaměstnanci prostřednictvím akcií vlastnili celou firmu. To by byl samozřejmě dost podstatný rozdíl.

Je nepochybné, že možnost vlastnit akcie podniku kde je dotyčný pracovník zaměstnán má vždy pozitivní efekt v tom, že on za prvé participuje na výsledcích (tedy na zisku) firmy; a za druhé protože se cítí být v určité míře jejím spoluvlastníkem, může se s ní (i s jejím vedením) lépe identifikovat, a celkově se v ní cítí spokojeněji. Ovšem: onen poukaz na rozšířenost těchto zaměstnaneckých akcií v USA nevyhnutelně budí pochybnosti, jestli se ve skutečnosti nejedná pouze o další, a to dost zákeřný trik kapitálu: zaměstnancům se sice přepustí určitá míra akcií a tedy i určitá míra spolupodílnictví na zisku – ale kapitál tím získá tu nedocenitelnou výhodu, že nyní on už nebude muset své zaměstnance honit k maximálnímu výkonu, nýbrž že zaměstnanec se nyní stane svým vlastním drábem! Když s vidinou vyššího zisku bude nemilosrdně „huntovat“ své vlastní zdraví, jenom aby si mohl dopřát více zisku a více konzumu.

Jak řečeno do jisté míry jiný stav by byl tehdy, když by sami zaměstnanci byli jedinými akcionáři; když by tedy byli přímými, výlučnými vlastníky své firmy. Pak už by tu nebyl žádný – externí – kapitál, který by je mohl vykořisťovat, v zájmu kapitálových vlastníků.

Ale – právě tady se dostáváme k jednomu krajně důležitému momentu; a to sice právě k tomu, který přívrženci levice znovu a znovu naprosto přehlížejí. Vraťme se o kousek zpátky: bylo řečeno a konstatováno, že vlastnictví podnikových akcií naprosto může – a má – ten efekt, že zaměstnanec je pak „sám sobě drábem“. Na tomto efektu se ale nemění naprosto a vůbec nic jenom proto, když zaměstnanci vlastní prostřednictvím akcií celou firmu! Naopak: čím větší podíl na firmě (a tedy na výsledném zisku) vlastní jednotlivý zaměstnanec, tím více je poháněn k tomu vyždímat sám ze sebe maximální výkon! Fakticky zde vzniká stav velmi podobný práci v akordu; a odbory celého tohoto světa vědí velice dobře proč proti práci v akordu vedou permanentní boj, protože ta je přesně takový systém, který pracovníka fakticky nutí „dobrovolně“ pracovat až do úmoru!

Jinak řečeno: ten pouhý fakt že zaměstnanci vlastní celý firemní kapitál ještě nijak nebrání tomu, že ve skutečnosti je to právě tento kapitál sám, který vládne nad pracovníkem, který z něj ždímá maximální výkon, který ho nutí vykořisťovat sám sebe! Právě v tomto bodě se skrývá klasická iluze levice, když uvěří tomu, že jenom a pouze samotný moment (formálního) vlastnictví má potenciál zlomit moc kapitálu nad člověkem. (Ostatně, tento fenomén jsem rozebral i v mém nedávném textu „Perspektivy socialismu“.)

Ještě jednou tedy: i když vlastnictví firemních akcií má sice pro pracovníka bezpochyby určité pozitivní efekty, samo o sobě ho ještě zdaleka nečiní pánem jeho vlastního osudu. I nadále je ovládán potřebami kapitálu, nemilosrdného zákona neustálé maximalizace zisku; jediný rozdíl je v tom, že jestliže předtím jasně viděl a cítil stav svého vykořisťování, nyní se nechává vykořisťovat naprosto „dobrovolně“, a ještě si přitom pěstuje iluzi své vlastní svobody.

(Pokračování)