Eva Hájková
Nový rok
Na dně černého poháru noci
se jiskří
bílé závěje sněhu.
A nad tím vším luna –
veliká a jasná.
Jsme v zajetí
mrazivého ticha.
Cítíš to?
Slyšíme údery zvonů:
První, druhý, třetí…
Dvanáct úderů do noci.
Rozumíš jim?
Zítra
bude všechno
jako dnes,
a přece jiné.
Stojíme na prahu
nové doby.
Návrat
Chlad.
Mrazivá samota.
Ticho za zavřenými dveřmi
zlomí ostrý hlas zvonku.
Vteřiny plynou…
Váhavé kroky se vrývají
do sešlosti
starého koberce.
V kukátku
zahlédneš jiskřičku oka.
Dveře se rozplývají
a pak vidíš
jen maminku
a slzy.
Dvě další básničky paní Hájkové. Připomínám, že ty jsou ještě z raného období její tvorby; tím je zřejmě ovlivněn určitý novoroční optimismus spojený s očekáváním přelomově nové doby.
Nenašel jsem bohužel žádný příhodný novoroční obrázek, který by se plně hodil k této básničce; všechno co je možno v internetu objevit jsou víceméně obvyklé novoroční barvotiskové výjevy či přání. Zvolil jsem tedy alespoň obrázek zimní krajiny, spolu s vycházejícím sluncem, které může symbolizovat onen očekávaný (či vytoužený) příchod nové, lepší doby.
A i druhá básnička začíná chladem a mrazem, aby nakonec dostala nový obrat.
Slunce prosvítající stromy mám moc ráda. Díky za obrázek.
Tak jsem se přece jenom trefil! 🙂 Prohlédl jsem celou řadu internetových obrázků či výjevů; několik jich bylo docela dobře použitelných, ale jakmile jsem uviděl tenhle, bylo mi jasné, že právě on je ten jedině pravý.