Otevřený dopis členům strany „Levice“
Josef Poláček
Tak trochu oklikami jsem narazil na programové prohlášení relativně nedávno založené strany „Levice“. Z tohoto jejího programu mě nejvíce zaujala pasáž o zaměstnaneckém spoluvlastnictví; v neposlední řadě proto že se zde autoři textu odvolávají na reformní rok osmašedesátý, který je stálým předmětem mého zájmu. Cíle v tomto programu jmenované jsou bezpochyby sympatické, je za nimi cítit poctivá snaha „vrátit lidu vládu věcí svých“. Ovšem, nedá se nic dělat – v celé řadě bodů se znovu vracejí a opakují klasická levicová klišé, která sice mají ušlechtilé prosociální cíle, ale bohužel berou jen velmi malý ohled na realitu ekonomických vztahů. Napřed jsem zamýšlel mé kritické poznámky poslat jednomu z vedoucích členů „Levice“ (který nedávno na podobné téma napsal článek na stránkách Deníku Referendum); ale protože se jedná zároveň o témata která jsou tak či onak permanentně diskutována i na našem vlastním webu, a o kterých se tedy dá předpokládat že budou zajímavá i pro jeho účastníky, rozhodl jsem se nakonec tyto mé kritické úvahy zveřejnit ve formě „otevřeného dopisu“. Který si tedy stejnou měrou mohou přečíst jak členové „Levice“, tak i „Humanistických dialogů“.
I. Programové body „Levice“
Zrekapitulujme si napřed základní téze programového prohlášení „Levice“ ohledně zaměstnaneckého spoluvlastnictví, tak jak jsou v originále publikovány zde: https://jsmelevice.cz/wp-content/uploads/2021/01/Verejne-LEVICOVINY.-vydani-1.pdf (Ještě je nutno zmínit, že onen text poukazuje ještě na nějaké další pokračování; ale to zřejmě doposud nevyšlo. Ale už v tom co bylo doposud zveřejněno jsou vytyčeny ve zřejmě dostatečné míře základní programové body, takže je možno už na tomto základě provést jejich kritické zhodnocení.)
Programové téze „Levice“ na poli zaměstnaneckého spoluvlastnictví jsou tedy v zásadě tyto:
– V průběhu listopadového převratu r. 1989 si lidé přáli nikoli odstranění socialismu, nýbrž jeho zhumanizování; kromě jiného si přáli demokratizaci ekonomického sektoru, to jest nastolení možnosti spoluúčasti zaměstnanců na vedení jejich firem. Tato možnost však lidem reálně dána nebyla; místo toho se prosadil klausovský neoliberální model výhradně soukromého vlastnictví, spojeného s diktátem zisku nad celým produkčním procesem i nad samotnými zaměstnanci.
– Tento fatální krok je tedy nutno revidovat; demokratizaci a humanizaci celé produkční sféry je nutno provést především prostřednictvím dvou základních institutů:
– Za prvé prostřednictvím zaměstnaneckých akcií, které ze zaměstnanců udělají reálné spoluvlastníky firmy ve které pracují; a tím se zároveň zvýší míra jejich identifikace s firmou, jejich vlastní zájem na zdravém fungování a prosperování firmy.
– Za druhé prostřednictvím zaměstnaneckých rad, na jejichž základě se zaměstnanci budou moci podílet na strategickém řízení podniku, čímž se zamezí případným nekompetentním rozhodnutím technokratického managementu; a zároveň zde zaměstnanci získají možnost ovlivňovat i interní rozhodnutí v rámci firmy, například v oblasti zdravého pracovního prostředí.
– Tato dvojí účast zaměstnanců na vlastnictví a řízení firmy pak vytvoří potřebnou rovnováhu mezi tím, že zaměstnanci budou na jedné straně motivováni k vykonávání poctivé a odpovědné práce ve prospěch firmy – ale zároveň budou moci zabránit svému nemilosrdnému vykořisťování, ke kterému vždy přinejmenším tenduje ryze soukromovlastnický kapitál.
II. Kritické přezkoumání programu „Levice“
Není pochyb: každý komu se jedná o pravou humanizaci a demokratizaci produkčního procesu a v něm vznikajících společenských vztahů nemůže jinak nežli tento program „Levice“ pozdravit. Jeho požadavky jsou – z čistě morálního hlediska – oprávněné a spravedlivé, a z tohoto hlediska není proti nim možno mít zásadních námitek. A především je nutno pozdravit, že je zde přítomno základní povědomí o tom, že konečný stav musí být oboustranně vyvážený; že je tedy nutno nalézt rovnováhu mezi nutností produkční efektivity na straně jedné, a mezi požadavkem humánních, snesitelných pracovních podmínek (a pracovního tempa) na straně druhé.
A. Zaměstnanecké akcie
Tady je nutno v prvé řadě konstatovat: tyto „zaměstnanecké akcie“ samozřejmě už dávno existují. A jakousi podivuhodnou shodou okolností v nejvyšší míře zřejmě v samotných Spojených státech – tedy právě ve vedoucí zemi současného kapitalismu! Zdá se tedy, že samotná existence zaměstnaneckých akcií ještě nijak nemá potenciál zlomit samotnou moc kapitálu nad člověkem (pracujícím).
Ovšem: je nutno zmínit, že z programového prohlášení „Levice“ nevyplývá zcela jasně, jestli vlastním cílem mají být zaměstnanecké akcie jako takové – anebo ale takový stav, kdy by zaměstnanci prostřednictvím akcií vlastnili celou firmu. To by byl samozřejmě dost podstatný rozdíl.
Je nepochybné, že možnost vlastnit akcie podniku kde je dotyčný pracovník zaměstnán má vždy pozitivní efekt v tom, že on za prvé participuje na výsledcích (tedy na zisku) firmy; a za druhé protože se cítí být v určité míře jejím spoluvlastníkem, může se s ní (i s jejím vedením) lépe identifikovat, a celkově se v ní cítí spokojeněji. Ovšem: onen poukaz na rozšířenost těchto zaměstnaneckých akcií v USA nevyhnutelně budí pochybnosti, jestli se ve skutečnosti nejedná pouze o další, a to dost zákeřný trik kapitálu: zaměstnancům se sice přepustí určitá míra akcií a tedy i určitá míra spolupodílnictví na zisku – ale kapitál tím získá tu nedocenitelnou výhodu, že nyní on už nebude muset své zaměstnance honit k maximálnímu výkonu, nýbrž že zaměstnanec se nyní stane svým vlastním drábem! Když s vidinou vyššího zisku bude nemilosrdně „huntovat“ své vlastní zdraví, jenom aby si mohl dopřát více zisku a více konzumu.
Jak řečeno do jisté míry jiný stav by byl tehdy, když by sami zaměstnanci byli jedinými akcionáři; když by tedy byli přímými, výlučnými vlastníky své firmy. Pak už by tu nebyl žádný – externí – kapitál, který by je mohl vykořisťovat, v zájmu kapitálových vlastníků.
Ale – právě tady se dostáváme k jednomu krajně důležitému momentu; a to sice právě k tomu, který přívrženci levice znovu a znovu naprosto přehlížejí. Vraťme se o kousek zpátky: bylo řečeno a konstatováno, že vlastnictví podnikových akcií naprosto může – a má – ten efekt, že zaměstnanec je pak „sám sobě drábem“. Na tomto efektu se ale nemění naprosto a vůbec nic jenom proto, když zaměstnanci vlastní prostřednictvím akcií celou firmu! Naopak: čím větší podíl na firmě (a tedy na výsledném zisku) vlastní jednotlivý zaměstnanec, tím více je poháněn k tomu vyždímat sám ze sebe maximální výkon! Fakticky zde vzniká stav velmi podobný práci v akordu; a odbory celého tohoto světa vědí velice dobře proč proti práci v akordu vedou permanentní boj, protože ta je přesně takový systém, který pracovníka fakticky nutí „dobrovolně“ pracovat až do úmoru!
Jinak řečeno: ten pouhý fakt že zaměstnanci vlastní celý firemní kapitál ještě nijak nebrání tomu, že ve skutečnosti je to právě tento kapitál sám, který vládne nad pracovníkem, který z něj ždímá maximální výkon, který ho nutí vykořisťovat sám sebe! Právě v tomto bodě se skrývá klasická iluze levice, když uvěří tomu, že jenom a pouze samotný moment (formálního) vlastnictví má potenciál zlomit moc kapitálu nad člověkem. (Ostatně, tento fenomén jsem rozebral i v mém nedávném textu „Perspektivy socialismu“.)
Ještě jednou tedy: i když vlastnictví firemních akcií má sice pro pracovníka bezpochyby určité pozitivní efekty, samo o sobě ho ještě zdaleka nečiní pánem jeho vlastního osudu. I nadále je ovládán potřebami kapitálu, nemilosrdného zákona neustálé maximalizace zisku; jediný rozdíl je v tom, že jestliže předtím jasně viděl a cítil stav svého vykořisťování, nyní se nechává vykořisťovat naprosto „dobrovolně“, a ještě si přitom pěstuje iluzi své vlastní svobody.
(Pokračování)