Déšť. Antika.

Eva Hájková

Déšť

Dešťové kapky bubnují na sklo

smuteční pochod.

A já tu tak sedím

a tiše naslouchám

jejich koncertu.

A říkám si –

už tak dávno

nevyšlo slunce,

aby svým žhavým vodotryskem paprsků

zkropilo letní louky

jako je dnes

zkrápí déšť.

Antika

Stojíš

a stíny vysokých bílých sloupů

které už nenesou nic

než věčně modrou oblohu

se ti sklánějí k nohám.

Čas je neúprosný.

Ubírá na kráse

i na slávě.

Zahlazuje stopy.

Jenom zářící slunce

si pamatuje

na triumfy vojevůdců

i na sténání otroků.

31 komentářů u „Déšť. Antika.“

  1. Dost jsem rozvažoval, jestli tyto dvě básně mám publikovat samostatně, anebo spolu. Proti společnému uvedení hovoří to, že spolu navzájem obsahově nijak nesouvisí; ale především tu vzniká jistá obava, že toto jejich společné prezentování čtenáře může svést k tomu, že je pak obě přelétne spíše jenom prchavým pohledem, že od jedné hned přeskočí ke druhé, aniž by se do každé jedné ponořil skutečně do hloubky. Což by ovšem byla velká škoda; protože ony právě takovýto hlubší vhled jak zasluhují, tak ale i vyžadují. Neboť jen tak je možno procítit se do jejich vlastního poetického sdělení.

    Proč jsem se nakonec přece jenom rozhodl pro jejich společné uvedení: za prvé jsou přece jenom příliš krátké, nežli aby každá z nich vydala na jednu celou samostatnou stránku.

    A za druhé: ony přece jenom mají něco společného. Obě jako by svým zakončením, svým vyústěním zůstaly stát tak nějak uprostřed. Jako by se odvíjel nějaký děj, nějaké vyprávění; a tam kde čtenář čeká nějaké rozuzlení, nějaké uzavření celého příběhu – tam je najednou konec.

    Ovšem – je to právě tento zdánlivě neuzavřený (respektive předčasně uzavřený) konec, který dělá poezii poezií. Poezie tu není od toho, aby vytvářela nějaký lineární, bezprostředně čitelný příběh od A až do Z. Poezie je naopak právě tou výrazovou formou, která má člověka nutit ponořit se do nezvyklých, nečekaných souvislostí, impresí, myšlenek. „Do meziprostor nahlíženo“ – takto počíná německá básnířka a šamanka Esther Ruth-Fischerová svou sbírku básní; a podle mého názoru je to ta snad nejdokonalejší definice smyslu poezie, kterou je vůbec možno vytvořit.

    Tam kde v oné – čtenářem očekávané – příběhové linii chybí ono závěrečné „Z“, tam je čtenář donucen vrátit se zpět, a znovu začít hledat nové cesty. Či spíše nové, napohled neviditelné stezky, nové – možné i zdánlivě nemožné – konstelace mimo hlavní cestu. Teprve tam, kde mysl opustí pohodlnou dálnici lineární logiky a ponoří se do skrytých zákoutí intuitivního vnímání skutečnosti, teprve tam začíná vlastní sdělnost poezie.

  2. Ještě něco k tomu náhledovému obrázku. Když jsem začal hledat nějakou příhodou ilustraci, google mit pod heslem „antika“ prezentoval celou řadu typických výjevů antické architektury. Vzhledem k obsahu básně „Antika“ bylo nepochybné, že se musí jednat o obraz nějakých antických ruin. Bylo zde hned několik takových, s čistě modrým nebem v pozadí. Ale jakmile jsem uviděl tento, bylo mi hned jasné, že právě a jedině on je ten pravý. Protože nad stasrými ruinami není ono čisté, ale zároveň prázdné nebe; nýbrž ty oblačné shluky v pozadí celému výjevu dodávají zcela novou dynamiku. Jako by ta oblaka byla seřazena v jakési paprsky, vyzařující ze skrytého bodu někde v dalekém pozadí. Potkávají a střetávají se tu tedy na jedné straně nehybná, mlčící kamennost starých atických ruin, s jejich dávno zašlým světem – ale zároveň jakési nadčasové, živé sdělení samotné přírody, přetrvávající ve své nadčasovosti od oněch dávných časů nezměněně až podnes. A to je vlastně přesně to, co nám sděluje báseň paní Hájkové. Trvání v pomíjivosti; paměť v zapomnění…

  3. To je zajímavé, pane Poláčku, jak píšete, že poezie může být sdílná, přestože „chybí ono závěrečné „Z“.
    Já jsem ty básně před mnoha lety ukázala své profesorce češtiny na gymnáziu a ona mně vytkla právě to, že jim chybí něco jako pointa nebo nějaký (závěrečný) smysl.

  4. Pokud jde o ten obrázek, řekla bych, že nad těmi antickými ruinami ve Středomoří bývá obloha nejčastěji úplně modrá. Ale nevadí. Mraky všeho druhu mám v oblibě, ba fascinují mě. Proto je také často fotografuji, ať už se podobají řasám, chomáčům vaty, beránkům nebo hradům nebo mají jiné fantaskní tvary.

  5. Obě básně, a Vaše poznámky k nim, pane Poláčku, mi vrátily to nedávno tu probírané téma: jak a kdy „konkrétně“ „kolabují“ živoucí pravděpodobnostní pole budoucností do pevných ale přeci jen mizejích struktur minulosti.
    Vypadá to, že přítomné okamžiky, v nichž se tyto procesy přeměny dějí, mohou mít různě dlouhá trvání. Některé velmi dlouhá:-)…až nekonečná?

  6. Proto možná se Vám pane Poláčku „zdá suspektní“ to soustředění na přítomnost pomocí meditativních technik? Protože (promýšleno v tomto reálném kontextu) vypadá trochu „svévolně“. Jako bychom si mohli sami určovat ten okamžik (okamžiky?) v němž se naše minulost i budoucnost zpřítomní (s porozuměním).

  7. CHYBĚJÍCÍ POINTA

    No ano, paní Hájková – tohle je naprosto klasický případ. Já musím přiznat: ve svých mladších (a esteticky nezralých) létech jsem také nechápal příběhy bez pointy. A když jsem na něco takového narazil (například na nějakou televizní inscenaci takto jakoby „bez konce“), měl jsem pocit že jsem právě shlédl nějaký naprostý nesmysl. Jenom jakousi svévolnou hrátku tvůrců, bez hlavy a paty.

    Zajímavé je, že mé dnešní vnímání a cítění je prakticky přesně opačné: dnes se dokážu dívat vlastně už jenom právě na filmy bez konvenčního příběhu. Tedy na filmy, které na konci zůstanou právě takto otevřené. Protože ukončit nějaké umělecké dílo (konkrétně umělecký film) nějakým jednoznačným závěrem (klasicky: hrdina zvítězí, někdy – řidčeji – podlehne), to znamená minout se s realitou života. Která je jako taková téměř vždy mnohoznačná, mnohovýznamová, a jen velice zřídka poskytuje či umožňuje nějaká zcela jednoznačná řešení. Kde jeden je prostě padouch, a druhý hrdina.

    Dnes už tedy dokážu akceptovat prakticky skutečně jenom takové výrazové (konkrétně: literární) formy, které jsou takto na konci otevřené; které ponechávají prostor pro vlastní fantazii čtenáře, či vůbec příjemce uměleckého sdělení.

    Totiž, paní Hájková: samozřejmě, tohle byly Vaše prvotiny. Je tedy přece jenom do jisté míry znát že tady se v prvé řadě vznášíte na křídlech poezie jako takové, že tu ještě není příliš znát nějaké ucelené, hlubší myšlenkové sdělení. Ale přesto: právě tato Vaše specifická poetika má sama o sobě takovou sílu (a to právě ve svém vyústění), že vyžadovat vedle toho ještě nějakou konkrétní, „epickou“ myšlenku by bylo skutečně velmi nepřiměřené. Ostatně, tak trochu mi to připomíná (a to vlastně souvisí s tím co píše pan Nushart) japonské verše haiku: i tady se nehovoří prakticky o ničem, jenom o zdánlivě zcela banálních, respektive všedních výjevech. Ale je to právě ta jedinečná, logicky neuchopitelná výstavba a konstelace celé básně, které jí dávají na konci její jedinečné, neobyčejně intenzivní vyústění. Opakuji ještě jednou, tento efekt se nedá uchopit, nedá se popsat nějak logicky; čtenář se musí do oné básně ponořit, vcítit – a pak záleží už jenom na něm jestli dokáže souznít s jejím skrytým poselstvím či vyzněním.

  8. OTÁZKA POROZUMĚNÍ

    Především musím precizovat, pane Nusharte: já ty meditativní techniky zaměřené na přítomný okamžik nijak paušálně nezavrhuji. Tento holistický přístup vnímání veškerenstva prostřednictvím jednoho jediného, nekonečně koncentrovaného bodu (ať už materiálního či časového) má svůj smysl, má svou legitimitu.

    To co já kritizuji je ta okolnost, když se všechno redukuje zase právě jenom a pouze na tento holistický pohled. Když ve jménu naprosté celistvosti jsou přehlíženy, či dokonce výslovně popírány všechny diference; když ve jménu veškerenstva mizí veškeré (konkrétní) detaily, jednotlivosti.

    Tady si právě musíme postavit onu otázku porozumění: co a čemu porozumíme (a čemu neporozumíme, co nám unikne) při tom jednom, a tom druhém pohledu? Když se tedy na věci našeho světa (a našeho života) díváme jednou z hlediska časové přímky (časové posloupnosti, časové diferenciace) a podruhé z hlediska jejich nadčasové (či mimočasové) souvztažnosti, trvání, věčnosti?…

    A v tom druhém případě je ještě nutno rozlišovat dvojí: pokud se zde tedy skutečně chceme vztahovat na fenomény nad- či mimočasové, vyvstává tu otázka, jestli ta jejich nadčasovost je dána objektivně, „o sobě“ – anebo zda to nejsme jenom my sami, kdo samy o sobě diskrétní fenomény vnímá prostřednictvím ryze vlastního, subjektivního prožitku současnosti.

    Právě tento poslední bod může být velice sporný a nejistý. Co je skutečně věčné, neměnné – a co pouze my sami jako takové pociťujeme či postulujeme? Tady je opravdu krajně obtížné nalézt nějakou zcela jednoznačnou odpověď.

    Bezpochyby: objektivně věčné je samotné Bytí; a základní struktury tohoto Bytí. A je tedy něco věčného i v nás samých; neboť i my jsme samozřejmě jednou ze součástí tohoto všeobsahujícího, věčného a neměnného Bytí.

    Ale: když třeba buddhistický mnich ve stavu hluboké meditace zažije intenzivní pocit bezprostředního splynutí s Veškerenstvem – je vlastním obsahem, základem tohoto jeho pocitu opravdu toto samotné Bytí, anebo spíše jenom holisticky prožívaná totalita jeho vlastního nitra? Všechny jeho životní zážitky, prožitky, všechny emoce kterými kdy prošel se tu náhle propojí v jeden jediný chumel, který ve své propletenosti ztrácí charakter jakékoli linearity a není možno ho prožívat jinak nežli právě jenom holisticky?

    Tady je opravdu velmi obtížné dobrat se nějaké zcela jasné a jednoznačné odpovědi.

  9. Já jsem měla tu antiku kdysi moc ráda. V sedmnácti jsem si dala do Mladého světa inzerát, že se chci seznámit s chlapcem, který má stejné zájmy jako já. Uvedla jsem tehdy tuším astronomii, latinu a starověký Řím. 🙂

  10. Ale je zajímavé, když má člověk vztah k té či oné době, k těm či oněm historickým osobnostem. Zřejmě je to tak, že tam vidí něco, co se ho dotýká.
    Jedna známá paní mi řekla, že i prožívání minulosti (včetně vlastních vzpomínek) je viděním (nebo vnímáním) minulosti skrz přítomný okamžik.

  11. To já zase musím přiznat, že jsem dlouhou dobu k antice neměl nijak mimořádný vztah. Byla to pro mě už příliš vzdálená minulost. Až o mnoho později jsem objevil velkolepost její filozofie a jejího umění.

    Co se prožívání minulosti týče: no ano, všechno co prožíváme je ovlivněno naší přítomností, na všechno se díváme určitou optikou, která je dána naším současným nastavením. Ovšem – tento vztah je podvojný, stejně tak je možno říci že dneska jsme právě tím, co z nás udělala naše minulost.

  12. Ještě jsem chtěl doplnit něco k tomu, jak rozdílně mohou být hodnocena básnická díla. A někdy si člověk sám nemůže být zcela jistý svým vlastním estetickým úsudkem. Jak už jsem nedávno zmínil, byl jsem svého času dost přítomný na webu pro začínající autory, Písmáku. Pohyboval jsem se tam především v básnické sekci; a jednou jsem tam narazil na básničky jedné mladé básnířky, které byly surrealisticky orientované. A musím přiznat: napřed jsem do těchto veršů, do tohoto způsobu poetiky vůbec nedokázal proniknout. Zdálo se mi, že je to spíše snaha po originalitě, nežli aby tyto verše měly opravdu nějaký smysl. A trvalo mi nějaký čas nežli se mi podařilo nějak vstoupit do myšlenkového světa, do výrazové specifiky této mladé autorky – abych pak k mému překvapení objevil, že ona má naopak zcela výjimečný básnický talent.

    A stejně tak se mi stalo i několikrát, že jsem napřed vůbec nedokázal rozpoznat vnitřní hodnotu nějakého malířského díla, myslel jsem si že je nicotné nebo jenom konvenční, či dokonce kýč; abych teprve po určité chvíli dokázal proniknout pod jeho povrch, a objevit jeho skryté sdělení, jeho uměleckou hodnotu.

    Nedá se nic dělat, ale v oblasti umění, v oblasti estetiky je člověk vždy vystaven nebezpečí, že nad vlastní hodnotu uměleckého díla postaví svůj vlastní úsudek, nebo jenom třeba i momentální nedostatek vnímavosti.

  13. Zájem o dějiny nebývá většinou raný. Smysl pro čas a minulost se musí vyvinout. V mém případě byl prvním koníčkem zeměpis. Následovala zoologie. Historie přibyla po přečtení knihy C. W. Cerama Bohové, hroby, učenci. Nejvíc mě poutaly výkony starých Egypťanů a Řeků. V dospívání bývá zájem věnován většinou jen něčemu dostatečně velkému. Fascinovalo mě stáří a velikost pyramid, stejně jako přehršle osobností a jmen, které nám jako první zachovala řecká civilizace. Nebylo náhodou, že moje premiérová „devizová“ cesta vedla později do Řecka.

    Časem se člověk zpravidla vrací z dálek blíže k domovu. Přes rané české dějiny jsem se dostal ke středověku, jehož problematice a odkazu jsem se posléze věnoval u historických období nejintenzivněji.

  14. Mě ze všeho nejvíce přitahoval právě středověk; a to v prvé řadě gotika, svou tajuplnou duchovností. Románské období, především v oblasti architektury na mě působilo přece jenom příliš těžkopádně; zatímco baroko, s tím jsem se nikdy nedokázal spřátelit, to až křečovité zkroucení barokních soch na mě vždy působilo příliš násilně, chtěně, je to všechno příliš „masité“, hmotné, tady už není možno objevit žádné tajemství, sice to všechno směřuje tak nějak vzhůru, k nebi, ale to všechno je příliš mechanické, podle jedné šablony, ta jedinečná mystika gotiky je už dávno pryč.

    Tím naprosto nechci popírat že i v období baroka působili vynikající umělci, kteří dokázali zachytit něco z mystéria bytí, ale podle mého názoru to byli skutečně spíše jedinci, kteří šli svým dílem tak nějak „proti proudu“ obecného trendu baroka.

    Renesance: tady mám trochu rozpolcený pocit, na jedné straně samozřejmě dokonalá, strhující díla; ale na straně druhé mnohdy až snad příliš vycizelované, vyumělkované, tak trochu raný „l’art pour l’art“.

    Umění antiky: tady můj obdiv vůči antickému umění utrpěl velice těžkou ránu, když jsem před léty v Mnichově navštívil výstavu řeckých soch, které byly vyvedeny v původních, restaurovaných barvách. Výsledný dojem: strašlivé strakanice, které naprosto nechaly zapomenout na o sobě dokonalé formy řeckých soch. Přeplácané, až vysloveně kýčovité barvy, vedoucí už po krátké době k naprostému přesycení zraku.

    Pozitivním překvapením oproti tomu bylo setkání s římskými mozaikami; římské umění přitom vždy platilo oproti řeckému za mnohem méně hodnotné, ale tady jsem udělal tu zkušenost, že římské umění bylo sice mnohem střízlivější, jaksi civilnější – ale proto ještě nijak méně hodnotné, a nakonec možná dokonce s vyšší mírou zachycení niterného výrazu.

  15. Středověk se mi v mladším věku nelíbil. Možná to bylo tím, že jsem zpočátku vůbec neměla smysl pro křesťanství.
    Považovala jsem středověk oproti době antické za úpadek.
    Kouzlo středověku jsem objevila až mnohem později.

  16. To mě zase středověk vždycky nějak přitahoval; ale kdykoliv si přečtu něco jakým způsobem žili lidé tehdejší doby (například jejich „lékařské zabezpečení“), pak jsem rázem vděčný za výdobytky naší moderní civilizace! 😀

    P.S. Například když si představím že by můj chrup měl ošetřovat někdejší z tehdejších felčarů (či dokonce nezřídka: kovářů!), pak má fascinace středověkem ovšem velice rychle pohasíná. 😉

    Ovšem jednu věc středověku přece jenom dost závidím: že tam bylo ještě o co se snažit, pro co žít, pro co bojovat. Samozřejmě byla období naprostého zmaru (například morových nákaz), kdy se zdálo že pozemský život je vlastně beze smyslu; ale jinak to byla ještě doba velkých idejí, a velkých činů.

  17. Vám se nezdá, pane Poláčku, že ve středověku šlo (až na výjimky) především o spásu duše? Tedy o spásu ve smyslu posmrtného života.

    Jinak – obdivovat můžeme cokoli, aniž bychom tam chtěli žít. Obdivujeme třeba Japonsko nebo tropickou Afriku A určitě nikdo netouží tam bydlet.

  18. Včera jsem četla další knihu Richarda Rohra. Zmínil se tam o tom, že lidé si pořád vytvářejí mýty. Ale ty dnešní jsou většinou ošklivé. Zatímco ty staré byy léčivé.

  19. Mýty jsou svým způsobem hluboce pravdivé, tvrdí Rohr. Ale člověk musí k té jejich pravdě dospět. Něco prý člověk pochopí až ve stáří. Třeba toto:
    „Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“

  20. O co šlo ve středověku? – To je ovšem velmi nesnadná otázka, paní Hájková; bohužel nejsem schopen v daném ohledu podat zprávu z první ruky. 😉

    Řekl bych, že my především musíme rozlišovat dvě různé věci: o co šlo lidem bezprostředně, tedy co oni chápali jako svůj vlastní zájem – a co stálo za tím, jakožto všeobecné duchovní pozadí. Ano, lidé samozřejmě bojovali o spásu vlastní duše; ale tato „spása duše“ se mohla odehrávat jenom ve zcela specifickém duchovním prostředí.

    Mně se tento rozdíl jednou vyjevil naprosto vizuálně. Někdy v devadesátých letech byla výstava v podzemí pražské Staroměstské radnice (prakticky pod orlojem). Ale ty sklepní prostory tam jsou velmi rozsáhlé; tato výstava podávala přehled víceméně o celých pražských (a tedy i českých) dějinách. A v jednu chvíli – snad hned ve dvou sousedních místnostech – se spolu potkaly nebo se navzájem dotkly spiritualita pohanská, a spiritualita křesťanská.

    Konkrétně: jeden artefakt zpodobňoval slovanskou vědmu; zatímco druhý krále Karla IV. s jednou z jeho manželek, jak zbožně upínají svůj pohled k nebesům.

    Co na tom srovnání bylo opravdu zajímavé: obě strany měly svou vlastní nepopiratelnou spiritualitu. Ta slovanská vědma – bylo vidět že se zabývá léčením, že je napojená na přírodu, na přírodní síly. V tomto ohledu není možno proti jejímu přístupu, proti jejímu konání vznášet nějaké námitky. Ona činila za použití přírodních i mystických sil všechno pro blaho svého vlastního rodu.

    Ale přece… Při pohledu na tváře křesťanského krále a královny bylo naprosto jasně znát, že tady obecná lidská spiritualita vystoupila už do mnohem vyšších sfér. Ta vědma byla v zásadě obrácená k zemi, a její léčitelské (či přímo čarodějné?) praktiky přece jenom budily určitý zneklidňující pocit. Tyto síly je možno stejně tak jako pro léčitelství využít i k praktikování černé magie.

    Zatímco ta čirá duchovnost křesťanství – ta už směřuje jenom vzhůru, k nejvyšším, nejčistším, nejryzejším sférám samotného Bytí. Tady už není žádného místa pro nějaké pochybné, neřkuli čarodějné praktiky.

    A o tohle se jedná, paní Hájková. Lidé tehdy usilovali bezprostředně o spásu vlastní duše – tedy byli vedeni vlastně egoistickými, nebo přinejmenším ryze osobními motivy. Ale prostřednictvím této své vlastní touhy po individuální spáse byli dovedeni k něčemu, co samo o sobě mělo a má mnohem vyšší status a význam; a co vlastně namnoze přesahovalo schopnost jejich pochopení. Oni to – tuto vyšší spiritualitu – třeba nechápali v plném jejím významu; ale byli na ní účastni.

  21. Pravda mýtů – ale ano, například řecké mýty mají vždy nějaký svůj zcela specifický, skrytý význam. (Mnohdy ale není nijak snadné ho dešifrovat.) Četl jsem jednu knihu o řeckých mýtech, ve které její autor (nebyl to ovšem profesionální znalec, nýbrž jenom amatér, původně básník) tvrdil, že řecké mýty jsou ve skutečnosti ve svém sdělení tak jasné a jednoznačné, jako dnešní politické plakáty. Zkrátka: on za nimi odhaluje naprosto konkrétní dějinné události a společenské vazby. Tento jeho názor mezi odborníky platí jako velice kontroverzní; ale podle mého názoru na tom opravdu něco je. Možná že ne vždycky tak bezprostředně lineárně jak on se to domníval; ale opravdu se zdá, že tyto mýty tak či onak odrážely realitu života řeckého národa.

    Co se ale toho konkrétního výjevu z NZ jedná – já mám pocit že ten má zcela specifický teologický význam, že se tedy nejedná jenom o čistě osobní záležitost (starý – mladý), nýbrž že je to ve skutečnosti alegorií pro něco jiného, snad pro starou a novou víru, nebo pro starou a novou církev.

  22. No a on si patrně myslí, že mýty, jako třeba ten o Odysseovi, jsou něco jako „cesta duše“ nebo jak bych to nazvala. Že tedy každá ta etapa osobní cesty se dá připodobnit k nějaké etapě Odysseovy cesty z rodné Ithaky do Tróji, a k jeho komplikovanému návratu domů.
    Existují též zakladatelské mýty. Například (píše Rohr) mýtus o „čestném Abrahamovi“ (Lincoln), který kácel dříví v Kentucky a vlastní pílí a sebevzděláním to dotáhl až na prezidenta Spojených států.
    Mýty (nejen ty antické) zkrátka držely pohromadě celé národy.

    Pokud jde o tu větu, kterou pronesl Ježíš k Petrovi, většinou se soudí, že (Ježíš) tak předpověděl jeho (Petrův) tragický konec. Tedy že Petr je zatím svobodný, ale později bude zajat a popraven.
    Jenže nejde pouze o to, co to znamenalo původně. Člověk, který ten příběh zná, v tom může vidět něco, co mu připomene jeho vlastní úděl. A pak se ho to dotkne jako hluboká pravda. Například si na ta slova vzpomene ve stáří, kdy ho opustí jeho ego a on si uvědomí, jak je bezmocný a závislý na druhých. Už si nemůže dělat, co ho napadne. Někdy je dokonce upoután na lůžko nebo na invalidní vozík.

  23. Ostatně, život prý je v podstatě tragický. Proto se dá unést jenom s vírou.

  24. Tak se zdá, se s tím mým vlastním výkladem jsem měl přece jenom pravdu, paní Hájková. Ten výklad že by se mělo jednat jenom o Petrovu popravu se zdá být až příliš lineární, až přímo banální. Tím spíš že autorem tohoto výjevu je Jan, který se věnoval především ryze duchovním záležitostem. Takže alespoň podle výkladu který jsem našel na stránkách univerzity v Heidelbergu se skutečně daleko spíše jedná o ten vztah mezi „starou vírou“ a „novou vírou“, který jsem předpokládal já. Jde o to že Petr si mohl dříve ve svém životě počínat podle svého vlastního uvážení; ale nyní je svázán novým (Ježíšovým) učením, a může jít pouze tam, kam ho povede jeho Mistr.

  25. Co se toho „tragického života“ týče, to mi připomnělo mé – už velmi dávné – setkání s jedním mladým českým párem, nedlouho poté co jsem přišel do Německa. Oni byli oba zřejmě hluboce věřící křesťané, a on tehdy – už nevím přesně v jaké souvislosti – pronesl větu, že „člověk žije proto aby trpěl“.

    Mě už tehdy napadlo, že se stejným právem (a dost možná daleko větším) je možno pronést i větu naprosto opačnou: člověk žije proto, aby byl šťastným.

    Jistě: štěstí není nikdy možno naprosto separovat od utrpení. Protože utrpení – to je vlastně jenom absence štěstí. A štěstí není možno prožívat jako naprosto trvalý stav; jinak by zevšednělo, stalo by se pouhou banalitou. Štěstí má svou hodnotu do značné míry jenom proto, že je vždy přítomno i vědomí jeho možné ztráty, jeho opaku.

    Pokud by platila věta, že utrpení je možno snést jedině s vírou – pak by to vlastně znamenalo potvrzení Marxovy téze, že „náboženství je povzdech utlačované bytosti“ (der bedrängten Kreatur).

    Ale to mi teď připomnělo jednu věc, o které jsem už před léty četl v německých novinách. Jednalo se o nějakého buddhistu, snad z Japonska, který ale žil někde na Západě, asi ve Spojených státech. On pak onemocněl rakovinou, s nepříznivou prognózou. V té době sdělil své ženě svůj postoj pro zbytek své pozemské pouti: „Budu teď nemocen, snad budu mít i bolesti. To je nedůležité. Rozhodující je, aby duše našla cestu k plnému osvobození.“

    Nikdy mi z hlavy nevymizela tato jeho stoická slova: „To je nedůležité.“ Přitom musel očekávat případně i kruté bolesti (snad se dokonce jednalo o rakovinu kostí), které ani moderními analgetiky není možno plně potlačit. Pro něj jako plně duchovně založeného člověka bylo ovšem podstatným něco naprosto jiného; tělesné záležitosti byly pouze záležitostí druhotnou, vposledku bezvýznamnou. A bolest těla je něco, co vlastně vůbec nezasluhuje, aby jí skutečný duch věnoval pozornost.

  26. Asi máte, pane Poláčku, s tím Petrem pravdu. Něco na tom bude. Já jsem před chvílí našla na internetu jakési kázání s názvem „Jiný tě přepáše“ a tam se vyloženě píše:
    „Povzbuzením je, že je to Pán, kdo nás přepásává, nejen lidé, nejen okolnosti. Pána Ježíše zatkli Židé, popravili jej Římané, ale v pozadí bylo, že Ježíš zemřel podle Boží vůle a také z vůle své. Petra popravili také Římané, ale přece ho do této situace neuvedli oni, ale jeho Pán. V tom je povzbuzení: Ani radost, ale ani bolest, nepřichází z rukou chladného, neosobního osudu či toliko z rukou lidí. Ten, který do bolestných chvil uvádí, je zároveň tím, kdo jim dává smysl, kdo v nich dává vytrvat a pomáhá vyjít z nich zralejší.“
    http://cb.cz/praha3/files/redaktori/dokumenty/kazani/zemlicka/2011-10-02.pdf

  27. A ještě jedno srovnání rozdílů mezi „chladným neosobním osudem“ a Bohem, tentokrát z knížky D. Sölle „Mystika vzdoru“, která píše o posledních dnech Edith Steinové v koncentráku:
    „Svůj osud chápala jako“ podíl na Kristově kříži“. Není to dolorismus, který utrpení hledá a vybírá si je, ale mystické zacházení se skutečností, přecházející z pasivního přemožení ve svobodný podíl na utrpení uražených a ponížených. Tento předpoklad, nazývaný v tradičním katolicismu často, jak se domnívám, nedostatečným pojmem „oběť“, poznává v tom, čemu ostatní říkají Fatum (Osud), spolutrpícího Boha, nazývá ho „láska“ a stává se tak spolujednajícím subjektem, místo aby zůstával pouhým objektem moci osudu. Akceptace bere ledové nesmyslnosti její moc, protože lpí na Božím teple“ i v utrpení“. „Oběť“ v této souvislosti neznamená, že by Bůh byl nepřátelský vůči životu a lidem a musel být usmiřován krví, nebo že by utrpení jako takovému příslušela kvalita spásy; vyslovuje však představu participace lidí, kteří nejsou smířeni, ale kteří ve sdílení utrpení a mystickém vzdoru trvají na tom, že nic není ztraceno.“

  28. „Mystický vzdor“ – paní Hájková, ta poslední (půl)věta opravdu není tak docela marná; jenom se zdá být zase příliš zabsolutizovaná.

    Já sám bych to formuloval spíše takto: i tehdy kdy je už všechno ztraceno stále stojí za to setrvávat v „mystickém vzdoru“; u vědomí, že je tu přece jenom přítomno něco, co přetrvá. I v okamžiku naprostého fyzického podlehnutí je možno dosáhnout mravního vítězství nad svým katem.

    Nelze tedy právem tvrdit, že „nic není ztraceno“ (tam kde končí, kde je násilně přerván lidský život je ztraceno velmi mnoho); ale je možno nemalým právem setrvávat na tom, že není ztraceno úplně všechno. Něco přetrvá, nebo přinejmenším přetrvat může; i kdyby jenom jako napohled nepatrné semínko onoho „mystického vzdoru“.

  29. Možná je zapotřebí dostat se nějak přes to svoje smrtelné já. Protože to smrtí samozřejmě končí. Jistě je to těžké.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.