Eva Hájková
Déšť
Dešťové kapky bubnují na sklo
smuteční pochod.
A já tu tak sedím
a tiše naslouchám
jejich koncertu.
A říkám si –
už tak dávno
nevyšlo slunce,
aby svým žhavým vodotryskem paprsků
zkropilo letní louky
jako je dnes
zkrápí déšť.
Antika
Stojíš
a stíny vysokých bílých sloupů
které už nenesou nic
než věčně modrou oblohu
se ti sklánějí k nohám.
Čas je neúprosný.
Ubírá na kráse
i na slávě.
Zahlazuje stopy.
Jenom zářící slunce
si pamatuje
na triumfy vojevůdců
i na sténání otroků.