Štítek: Redukce

Sarepta na Volze

Eva Hájková

Slavný ruský spisovatel a filosof L. N. Tolstoj ještě před svou smrtí vzpomínal, jak si v dětství se svými sourozenci hrával na „mravenčí bratry“. Nejstarší z bratrů – Nikolaj totiž ostatním dětem vyprávěl, že kdesi pod zemí je ukryta kouzelná hůlka. Až ji jednou někdo najde a rozluští tajný nápis na ní, svět se jako zázrakem úplně promění. Stane se místem lásky a porozumění mezi lidmi, protože ze všech lidí se stanou „mravenčí bratři“. Záhadní „mravenčí bratři“ byli pravděpodobně moravští bratři, o nichž Nikolaj musel někde slyšet nebo číst, že žijí v lásce a svornosti. Jenom si asi popletl pojmy – vzhledem k podobnosti ruských slov „Moravija“ (Morava) a „muravěj“ (mravenec).

Kde asi mohli -Tolstoj nebo jeho bratr – už jako děti slyšet o moravských bratrech? Těžko soudit. Ale moravští bratři z hornolužického Ochranova vysílali své misionáře do různých koutů světa. Jednou z jejich vedlejších osad byla také ruská Sarepta.

Sarepta byla založena v Dolním Povolží, poblíž města Caricyn (dnešní Volgograd) v roce 1765. Moravští misionáři přišli do Ruska na pozvání carevny Kateřiny Veliké, která kvůli hospodářskému oživení málo osídlených oblastí s radostí podporovala usazování německých kolonistů. O bratřích slyšela jenom ty nejlepší reference. Zajímala se o zásady jejich víry i bratrského zřízení obce a usoudila, že jejich způsob života připomíná prvotní biblickou církev. Slíbila jim politické i náboženské záruky v případě, že se v Rusku usadí. Jedním z privilegií bylo zproštění vojenské služby.

Ochranovské vedení nabídku nejprve odmítlo. Měli zájem vysílat misionáře, nikoli kolonisty. Nakonec ale usoudili, že jde o příležitost šířit evangelium v oblastech, kde žijí Kalmykové a jiné stepní nebo horské národy. Mezi prvními osadníky byl Čech Josef Kučera .

Osada byla pojmenována pode biblické Sarepty, v níž pobýval prorok Eliáš, ale možná na ten nápad přivedl zakladatele i název řeky Sarpy, která na tomto místě ústila do Volhy. Stepní oblast vypadala zprvu tak vyprahle a bezútěšně, že to bratří chtěli po krátkém pobytu vzdát a vrátit se domů. Nebylo jim jasné, čím se budou živit. Nakonec ale vytrvali a brzy se dostavila prosperita. Osada se po několika letech rozrostla asi na dvě stovky obyvatel. Později jich zde žilo až tisíc.

V roce 1772 se konala první bohoslužba v nově postaveném kostele. První dřevěné domy byly brzy nahrazeny kamennými, což bylo tehdy široko daleko vzácností. Krátce po založení museli osadníci čelit povstání Jemeljana Pugačova, který osadu zapálil a srovnal se zemí. Obyvatelé se naštěstí včas ukryli, takže nikdo nezahynul.

Za krátký čas se Sarepta stala jedním z hospodářských a kulturních center regionu. Sarepťané významně přispěli k rozvoji místní ekonomiky. Vybudovali systém zavlažování. Prosluli pěstováním zemědělských plodin – hořčice, brambor, melounů a dalších. Postupně se v Sareptě rozvinula potravinářská výroba – vyráběli melounové pivo, hořčičný prášek, olej, perník a další produkty, které byly pro svou kvalitu žádány po celém Rusku. Sarepťané byli známí také výrobou tkanin, mýdla a oblíbeného balzámu. Objevili léčivé prameny a založili lázně, muzeum a veřejnou knihovnu. Osadníci se mohli chlubit nejlepším vzděláním v regionu. Studovali lingvistiku, historické disciplíny a přírodní vědy. Lékaři a lékárníci ze Sarepty se stali nejvyhledávanějšími v širém okolí. Sarepta byla dlouho požehnáním pro celé Dolní Povolží.

Nežili tu jen Němci. Osadníkem se mohl stát kdokoliv, bez ohledu na svůj původ, národnost či vyznání (mimo pravoslavné křesťany, což prý zakázala sama carevna), pokud přijal řád, jímž se zdejší komunita řídila. V Sareptě se na první místo kladla nezištná práce pro obec. Sňatky se uzavíraly až po třicátém roce věku, aby mladí lidé co nejdéle sloužili obci s plným nasazením. Do té doby bydleli muži a ženy odděleně, ve zvláštních domech, což odpovídalo způsobu života všech ochranovských obcí. Adepti pro manželství se vybírali losem z několika vhodných kandidátů. Děti byly od časného mládí vychovávány společně. Obec jim byla též rodinou. Za celou dobu existence Sarepty se prý na jejím území nestal jediný trestný čin. Věnovat se hlučným zábavám nebylo mezi osadníky zvykem.

Vesnice měla půdorys ve tvaru kříže, jejím srdcem byl kostel. Na věži měl hodiny se dvěma ciferníky. Bronzové ručičky na černém ciferníku obráceném k náměstí odpočítávaly pozemský život lidí a bílé hodiny obrácené směrem ke hřbitovu symbolizovaly věčný život v nebeském království.

Misionáři odcházeli na Kavkaz a mezi Kalmyky, ale celkově prý nebyly zdejší misie příliš úspěšné. Na konci 19. století byla osada dána do správy luterské církve. Podle dostupných informací se zdá, že společné hospodaření už v té době ustupovalo soukromému.

Dvacáté století Sareptě (a povolžským Němcům vůbec) přineslo mnoho zlého. Světová válka, revoluce a následné represe přivodily zánik prosperující oblasti. Němci z Povolží byli za Stalina deportováni na Sibiř. Teprve na konci dvacátého století byli rehabilitováni.

Sarepta je dnes součástí Volgogradu. V roce 1989 zde byl na ploše sedmi hektarů vytvořen muzejní skanzen zahrnující 26 historických budov, v němž se dnes návštěvníci mohou seznámit s historií této pozoruhodné obce moravských bratří.

Sociální inženýři

Eva Hájková

Jezuitská redukce San Ignatio

Jednou jsem přemýšlela o tom, proč se Tovaryšstvo Ježíšovo nazývalo tovaryšstvem. Samozřejmě vím, že tovaryš ve staré češtině znamená totéž, co druh (v ruštině tovarišč=soudruh). Ale v řeči středověkých cechů je to mezistupeň mezi učedníkem a mistrem. Tovaryš znamená totéž, co druh mistra. Mistr byl vlastně jenom prvním mezi svými tovaryši. Nebylo trochu troufalé nazývat se Ježíšovými přáteli namísto jeho učedníky?

Jezuité ovšem bývali skutečnou elitou. Byli velmi učení a také velmi horliví. V českých dějinách jim nepatří právě nejčestnější místo. Ale jak tomu bylo jinde?

Jezuitský řád proslul svou misijní činností. Jakmile španělští conquistadoři dobyli nějaké území v Latinské Americe, přicházeli jim v patách jezuitští patres, které indiáni mimořádně zajímali. Jezuité byli vůbec první, kdo byl schopen se s indiány domluvit. Kolonizátoři byli na nich zpočátku závislí. Očekávali od jezuitů, že jim půjdou na ruku a pomohou jim udělat z indiánů poslušné nevolníky, aby z nich a z jejich území vytěžili co nejvíce bohatství, ale v tom se zmýlili.

Dobrodruzi přicházející do země podněcovali války mezi indiánskými kmeny a pak od nich vykupovali zajatce. Ty vláda přidělovala jako otroky nově příchozím bohatým Španělům. Tato snaha však u jezuitů narazila. Jezuitům šlo o šíření evangelia, nikoliv nevolnictví. Proto se od začátku oháněli přirozeným právem domorodých obyvatel. Dnes bychom řekli – lidskými právy. Brojili proti lovu indiánů i proti trhům s otroky. Neměli sice nic proti tomu, aby indiáni pracovali, dbali však o to, aby měli denně dostatek volna ke zotavení a také k výuce křesťanského náboženství, kterou jim sami chtěli zprostředkovávat. Jezuité neváhali vměšovat se i do vládnutí – například chtěli prosadit zákaz prodeje lihovin indiánům, čímž si proti sobě velmi popudili obchodníky s pálenkou.

Jedním z prvních misionářů byl José Anchieta (v roce 2014 svatořečený papežem Františkem), který do Ameriky odejel roku 1553. Za svého života (zemřel 1597) Anchieta studoval, podobně jako mnoho jezuitů po něm, indiánské jazyky a snažil se z domorodých jazyků vytvořit jeden společný jazyk, jemuž by všichni jihoameričtí indiáni rozuměli. Vypracoval k němu slovník a gramatiku. Ten jazyk prý dodnes existuje a v Brazílii je možné se jím s indiány domluvit. Anchieta se spřátelil s kmenem Tamuyos, uzavřel s nimi mírovou smlouvu, a když zjistil, že je smlouva jeho krajany porušována, nebál se kázat na náměstí v Riu užaslým Portugalcům: „Vy jste je napadli bez ohledu na smlouvy. Vy jste z nich nadělali proti jejich přirozenému právu otroky!“ Týž Anchieta napsal velké drama ve verších, v němž nemilosrdně zostudil hříchy bílých kolonistů. Na představení, v němž účinkovali indiáni, pozval indiány z celého širokého okolí. Portugalci byli rozezleni, ale nic s ním nepořídili.

Jezuité ihned po svém příchodu do Ameriky zjistili, že indiánům chybí spousta nectností, jimiž se vyznačovali Evropané. Ti byli, podle jejich názoru, nenapravitelně zkažení. Ale indiáni k radosti jezuitů vůbec neuměli podvádět a lhát. Neznali peníze a v mnohém byli jako děti. Sice se mezi nimi vyskytoval kanibalismus, ale ten patres přičítali nedostatku osvěty, nikoliv jejich zkaženosti. Indiánská nevinnost podnítila jezuity k pokusům vytvořit v Novém světě Kristovo království, což by se v hříšné Evropě jistě nepodařilo.

V 17. století se jezuitům v Peru v Bolívii (a později na území dnešní Paraguaye a dalších států) podařilo shromáždit indiány v tzv. redukcích. Byla to samostatná uzavřená území, v nichž se indiáni zabývali obděláváním půdy, chovem dobytka a řemesly. Jezuité získávali indiány hudbou a chórovým zpěvem. Ten je přitahoval jako magnet. Díky němu přicházeli z pralesů, překonávali svou vrozenou plachost a spřátelili se s jezuity, od nichž se pak velmi rychle naučili nejen hraní na hudební nástroje, ale i mnoha jiným dovednostem. Indiáni uměli skvěle napodobovat – podle předlohy vyrobili například i napodobeniny drahých krajek a různého luxusního zboží dovezeného z Evropy. Pod vedením jezuitů předli, tkali a vyráběli oděvy i jiné užitkové předměty. Stavěli obydlí, nemocnice i kostely.

Model jezuitské redukce v Argentině


Půdu jezuité rozdělili mezi rodiny, respektive mezi dospělé muže. Každý muž měl nárok na své soukromé pole zvané abamba a zároveň všichni dohromady obdělávali společnou půdu – tzv. Boží pole. Největší problém bylo naučit indiány počítat (vystačili si většinou s pojmem „mnoho“) a hospodařit – tedy myslet na zítřek, nesníst všechno hned (obilí, dobytek), nýbrž odkládat zrní na příští setbu, zachovat dobytek k orbě atd. Z výnosů Božího pole byly zabezpečovány společné potřeby celé komunity (každá z redukcí byla uzavřenou společností). Byli z nich vydržováni ti, kdo byli neschopni práce, i vdovy a sirotci. Hospodářství bylo čistě naturální, neboť peníze byly jezuity považovány za kořen všeho zla. Dokonce i zahraniční obchod se obešel bez peněz. Jezuité se snažili zamezit přímému styku indiánů a cizích obchodníků.

Sami léčili nemoci a zranění svých svěřenců. Nezapomínali ani na zábavu, jakou bylo například divadlo. Indiáni si volili vlastní samosprávu, která rozhodovala o společných záležitostech obce, jejich osobní svoboda byla omezena jen natolik, nakolik to vyžadoval zájem celku.

Jezuitům se podařilo vybudovat v Paraguayi v podstatě komunistický stát, v němž bylo realizováno společné vlastnictví výrobních a spotřebních prostředků, bezpeněžní hospodářství, dále byla zajištěna rovnost všech občanů, likvidace jakékoli materiální bídy, zabezpečení starých a nemocných lidí, vdov a sirotků, zavedena všeobecná pracovní povinnost (či právo na práci?) s osmihodinovým pracovním dnem, společná výchova všech dětí, které si mohly svobodně volit své povolání.

Mohli bychom říct, že zde byl realizován úspěšný pokus o Boží království na zemi. Nebo by se také dalo říct, že se patres inspirovali Platónem. Celý tento řád byl vybudován bez jakéhokoli použití násilí a trval sto padesát let.

Byl ovšem solí v očích těm, kdo žili z obchodu s otroky. Jezuité se však dlouhou dobu těšili ochraně španělské koruny. Nebylo snadné se jich zbavit. Proto na redukce posílali tzv. mameluky (míšence – potomky bělochů a indiánek), kteří chytali domorodce a prodávali je do otroctví. Mameluci odvlekli z osad tisíce lidí. Jezuité hledali ochranu v tzv. papežském breve, ale obchodníci s otroky ho vůbec nerespektovali. Patres se proto pokusili přesunout své lidi přes pralesy do vzdálenějších a méně ohrožených oblastí. Avšak mameluci pronikli brzy i tam. Za těchto okolností usoudili jezuité, že ani Kristovo království se na tomto světě neobejde beze zbraní, a vymohli si u španělského krále povolení vyzbrojit indiány evropskými zbraněmi a postavit z nich armádu. Založili továrny na výrobu pušek a děl a indiáni se cvičili v evropském způsobu boje. Naučili se to dobře. Dlouhou dobu se uhájili. Nakonec ale zvítězila ziskuchtivost kolonizátorů.

V polovině 17. století zeslábl vliv jezuitů ve Španělsku a poté i v dalších evropských zemích. Posléze byl řád rozpuštěn. Rozšířilo se, že jezuité prý s pomocí indiánů ukrývají velké množství zlata v řece Orinoko. Jejich nepřátelé byli hnáni touhou zmocnit se domnělého pokladu. Do redukcí byli posláni vládní komisaři a když nic nenašli, zajali jezuity a lodí je transportovali do Španělska v poutech, jako zločince. Jejich dílo bylo rozprášeno a mnoho indiánů pak zmizelo znovu v pralesích.

Na závěr si dovolím pár otázek: Bylo dílo jezuitů v Paraguayi podle dnešních měřítek dobré? Nebo šlo o nemístný paternalismus, sociální inženýrství a navíc vměšování se Evropanů do cizích kultur a do života přírodních národů? Byla to demokracie, protože osady si volily vlastní samosprávu? Nebo nebyla, protože všechny redukce byly pod vlivem jezuitů, kteří zamezili vstupu obchodníků s alkoholem a s všelijakými nežádoucími způsoby, jimiž by mohli být indiáni zkaženi?