Rozbitý džbán

Eva Hájková

Hledám džbán.

Prohrávám.

Co mohu dělat?

S čím mohu pro vodu jít?

Na kusy už je džbán.

A každý střep

samotný bude teď žít.

To, co je na střepy,

to už se neslepí.

Voda se ztratila.

Země ji vypila.

Škoda je nádoby hliněné.

Jinou už nebudu mít.

Nezbývá, než vodu z pramene

nabírat dlaní a pít.

12 komentářů u „Rozbitý džbán“

  1. Obvykle otiskuji básničky paní Hájkové v časové posloupnosti, tedy podle času jejich napsání. Ale pro tentokrát dělám výjimku, jedná se o básničku zcela novou; její autorka se ale domnívá, že by svým vyzněním mohla mít spojitost s právě probíhajícími velikonočními svátky. Respektive přesněji řečeno, s velikonočním příběhem, na který je právě v těchto dnech vzpomínáno.

    A dozajista – nějaká souvislost tu je. I když samozřejmě každému zůstávají otevřené možnosti, kde chce hledat svůj vlastní pramen svého vlastního žití.

  2. Na svitky od mrtvého oře
    napsal jsem v mládí
    svůj život,

    v jeskyni na poušti čekal,

    až ho objevím.
    Nádoba se rozbila,
    naděje vsákla se do písku,
    ještě že tě mám, ty můj notýsku.

  3. Náklady básnických sbírek jsou dnes velmi nízké, až se říká, že čtenářů veršů je jen tolik kolik jejich tvůrců. Já však básně už hodně dlouho (příležitostně) jen čtu a asi na tom nebudu znenáhla nic měnit.

    Že se Humanistické dialogy staly také médiem poésie, to ovšem velmi oceňuji. Vyžadovalo to jistou odvahu kmenové autorky, i dalšího autora, jak patrno výše, i šéfredaktora. Tenhle podnik tak nechal za sebou naprostou většinu mediálních z našeho pohledu doslova gigantů…

    Vzpomenu-li si na ty časy, kdy jsem podobně jako paní Hájková hledíval na noční oblohu a i nějaká ta básnička se objevila, musím poctivě říct, že jak to u chlapců častěji bývá, nezralejší. Paní Hájková kdysi lépe dokázala onu v mládí tak obtížnou věc, vyhnout se přemíře pathosu.

    Chtěl bych, zcela v prose tedy, popřát všem jakkoli zúčastněným (třeba jen čtenářsky) hezký zbývající velikonoční čas a hodně elánu do jara.

    P.S. Nevím, zda se na Velikonoce mají činit nějaká předsevzetí, rád bych však přidal v aktivitě také na tomto milém místě…

  4. Pane Horáku, kdybyste zde skutečně „přidal na aktivitě“, bylo by to v plném souznění s přáními „šéfredaktora“. 😉

    Nicméně na druhé straně mám pochopení, ani já sám nejsem zdaleka vždy tak plný tvůrčí energie jak se to možná může zdát z četnosti mé přítomnosti zde. Například zrovna v těchto dnech musím bojovat s jakýmsi stavem bezvětří, kdy se musím spíše nutit abych vůbec něco dalšího napsal. Konkrétně například bych měl napsat referát o knize arabského učence Al-Fárábího o „Obyvatelích výtečného města“, který jsem už před časem přislíbil, ale nějak se k tomu pořád nemohu odhodlat. A přitom jsou tam – a to i pro politickou teorii – velice významné věci.

  5. Ale jinak to opravdu začíná vypadat, že zde snad bude zapotřebí otevřít zcela novou kulturní rubriku, jenom pro poezii. 😉 V každém případě pan Nushart se svým básnickým příspěvkem důstojně zařadil po bok dosavadní „kmenové autorky“ paní Hájkové. A – což je opravdu nemálo překvapivé – jeho poetika má i dost podobný charakter, a to právě v tom směru který já opravdu hodně oceňuji, je to napohled jakýsi spíše civilní styl, bez velkého patosu, ale přitom je čtenář (alespoň ten pozorný) nakonec postaven jakoby na konec cesty, která ale nekončí v nicotě, nýbrž v jakési nevylovené mnohovýznamovosti, která čtenáře nutí vrátit se zpět na její počátek a projít ji celou ještě jednou, a hledat a sledovat skryté významy, které mu předtím snad ještě zůstaly skryty.

    P.S. Ta slovní hříčka „moře-oře“ je opravdu geniální!

    ——————

    Jinak co se těch zmíněných „nákladů básnických sbírek“ týče, tak já už jsem paní Hájkové doporučil, že by časem mohla uvažovat o tom vydat svou vlastní sbírku. Samozřejmě, platí už řečené: bylo by to asi pro dost malý okruh čtenářů; ale i tak se domnívám, že by to stálo za to.

  6. Mně se báseň pana Nusharta moc líbí. Ale přiznám se, že jsem si toho mrtvého oře hned nevšimla. Až naponěkolikáté. Četla jsem to nejprve jako moře, ač (myslím) nejsem dyslektik.

  7. Tak já sem dám ještě jednu – bílosobotní. Složila jsem ji včera.

    SOBOTNÍ ODPOLEDNE
    Husté černé mraky
    visí nad zemí
    Nebe za oponou
    smutné zdá se mi
    Chvílemi ji vítr
    trhá na cáry
    Duben ukazuje
    svoje rozmary
    Do duše teď vchází
    Bílá sobota
    na křídlech ji nese
    k bráně života
    Vzkříšení se blíží
    Tajemnou má moc
    Mrtvým život dává
    na Velikou noc

  8. Ještě k tomu rozbitému džbánu. Jednomu známému se líbil verš, že každý střep bude dál žít. Já jsem odpověděla, že jsem vlastně to „dál žít“ použila hlavně kvůli rýmu. Protože střep (který ztratil smysl) už přece nežije. Leda snad existuje. I když, je pravda, že se může dostat třeba do vitríny muzea a plnit tak nový účel.
    Ještě mě napadlo, že ze střepů džbánu by se dala sestavit mozaika – nějaké nové umělecké dílo.
    Před chvílí jsem si přečetla papežovu promluvu při včerejší vigilii. Řekl tam něco podobného:
    „Také z trosek našeho srdce – a každý z nás je dobře znpá – může Bůh vytvořit umělecké dílo, i ze ztrátových zlomků našeho lidství Bůh připravuje nový příběh.“
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2021-04/zmrtvychvstaly-zije-a-ridi-dejiny.html

  9. Tak na této poslední básničce je paní Hájková přece jenom znát, že byla tak trochu „spíchnuta narychlo“. Její verše, její rýmy jsou přece jenom poněkud příliš přímočaré, s tím by bylo zapotřebí si ještě trochu pohrát. Ale tady zřejmě v popředí stojí samo velikonoční sdělení, nikoli jeho forma.

  10. Co se těch střepů týče: ano, je znát že ve Vaší básničce je hlavním sdělením ne to, že ten střep bude žít dál, ale to, že bude nadále žít už jenom sám; zbavený svého původního účelu a smyslu.

    Zda je možno ze „střepů svého srdce“ vytvořit něco nového, případně dokonce hodnotnějšího? – Jestli naše srdce bylo původně ve své přehnané citovosti příliš naivní, pak ho stejně nemohlo potkat nic jiného, nežli že se tato jeho naivní víra ve šťastný, bezproblémový svět jednou rozbije na kusy. Pak jsou jenom dvě možnosti: buďto propadnout beznaději, skepsi, či přímo cynismu, a celý svět (a vlastní život) nadále pokládat za špatný, zkažený, beznadějný. Anebo je možno naopak začít pracovat na tom, z těchto střepů znovu sestavit nové vlastní „srdce“ – nyní už citově vyzrálé, rozmyslné, ale stále ještě věřící a doufající v dobrý svět.

  11. Ani mně se ta poslední báseň nijak zvlášť nelíbí. Ten rytmus asi nebyl úplně dobře zvolen. Zřejmě se nehodí k tématu.
    Šlo spíš o takovou snahu překonat určité napětí nebo uniknout z nějaké nekomfortní situace.
    Psaní v tom pomáhá. Ať už jde o psaní komentářů nebo básní.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.