Rozbitý džbán

Eva Hájková

Hledám džbán.

Prohrávám.

Co mohu dělat?

S čím mohu pro vodu jít?

Na kusy už je džbán.

A každý střep

samotný bude teď žít.

To, co je na střepy,

to už se neslepí.

Voda se ztratila.

Země ji vypila.

Škoda je nádoby hliněné.

Jinou už nebudu mít.

Nezbývá, než vodu z pramene

nabírat dlaní a pít.

20 komentářů u „Rozbitý džbán“

  1. Obvykle otiskuji básničky paní Hájkové v časové posloupnosti, tedy podle času jejich napsání. Ale pro tentokrát dělám výjimku, jedná se o básničku zcela novou; její autorka se ale domnívá, že by svým vyzněním mohla mít spojitost s právě probíhajícími velikonočními svátky. Respektive přesněji řečeno, s velikonočním příběhem, na který je právě v těchto dnech vzpomínáno.

    A dozajista – nějaká souvislost tu je. I když samozřejmě každému zůstávají otevřené možnosti, kde chce hledat svůj vlastní pramen svého vlastního žití.

  2. Na svitky od mrtvého oře
    napsal jsem v mládí
    svůj život,

    v jeskyni na poušti čekal,

    až ho objevím.
    Nádoba se rozbila,
    naděje vsákla se do písku,
    ještě že tě mám, ty můj notýsku.

  3. Náklady básnických sbírek jsou dnes velmi nízké, až se říká, že čtenářů veršů je jen tolik kolik jejich tvůrců. Já však básně už hodně dlouho (příležitostně) jen čtu a asi na tom nebudu znenáhla nic měnit.

    Že se Humanistické dialogy staly také médiem poésie, to ovšem velmi oceňuji. Vyžadovalo to jistou odvahu kmenové autorky, i dalšího autora, jak patrno výše, i šéfredaktora. Tenhle podnik tak nechal za sebou naprostou většinu mediálních z našeho pohledu doslova gigantů…

    Vzpomenu-li si na ty časy, kdy jsem podobně jako paní Hájková hledíval na noční oblohu a i nějaká ta básnička se objevila, musím poctivě říct, že jak to u chlapců častěji bývá, nezralejší. Paní Hájková kdysi lépe dokázala onu v mládí tak obtížnou věc, vyhnout se přemíře pathosu.

    Chtěl bych, zcela v prose tedy, popřát všem jakkoli zúčastněným (třeba jen čtenářsky) hezký zbývající velikonoční čas a hodně elánu do jara.

    P.S. Nevím, zda se na Velikonoce mají činit nějaká předsevzetí, rád bych však přidal v aktivitě také na tomto milém místě…

  4. Pane Horáku, kdybyste zde skutečně „přidal na aktivitě“, bylo by to v plném souznění s přáními „šéfredaktora“. 😉

    Nicméně na druhé straně mám pochopení, ani já sám nejsem zdaleka vždy tak plný tvůrčí energie jak se to možná může zdát z četnosti mé přítomnosti zde. Například zrovna v těchto dnech musím bojovat s jakýmsi stavem bezvětří, kdy se musím spíše nutit abych vůbec něco dalšího napsal. Konkrétně například bych měl napsat referát o knize arabského učence Al-Fárábího o „Obyvatelích výtečného města“, který jsem už před časem přislíbil, ale nějak se k tomu pořád nemohu odhodlat. A přitom jsou tam – a to i pro politickou teorii – velice významné věci.

  5. Ale jinak to opravdu začíná vypadat, že zde snad bude zapotřebí otevřít zcela novou kulturní rubriku, jenom pro poezii. 😉 V každém případě pan Nushart se svým básnickým příspěvkem důstojně zařadil po bok dosavadní „kmenové autorky“ paní Hájkové. A – což je opravdu nemálo překvapivé – jeho poetika má i dost podobný charakter, a to právě v tom směru který já opravdu hodně oceňuji, je to napohled jakýsi spíše civilní styl, bez velkého patosu, ale přitom je čtenář (alespoň ten pozorný) nakonec postaven jakoby na konec cesty, která ale nekončí v nicotě, nýbrž v jakési nevylovené mnohovýznamovosti, která čtenáře nutí vrátit se zpět na její počátek a projít ji celou ještě jednou, a hledat a sledovat skryté významy, které mu předtím snad ještě zůstaly skryty.

    P.S. Ta slovní hříčka „moře-oře“ je opravdu geniální!

    ——————

    Jinak co se těch zmíněných „nákladů básnických sbírek“ týče, tak já už jsem paní Hájkové doporučil, že by časem mohla uvažovat o tom vydat svou vlastní sbírku. Samozřejmě, platí už řečené: bylo by to asi pro dost malý okruh čtenářů; ale i tak se domnívám, že by to stálo za to.

  6. Mně se báseň pana Nusharta moc líbí. Ale přiznám se, že jsem si toho mrtvého oře hned nevšimla. Až naponěkolikáté. Četla jsem to nejprve jako moře, ač (myslím) nejsem dyslektik.

  7. Tak já sem dám ještě jednu – bílosobotní. Složila jsem ji včera.

    SOBOTNÍ ODPOLEDNE
    Husté černé mraky
    visí nad zemí
    Nebe za oponou
    smutné zdá se mi
    Chvílemi ji vítr
    trhá na cáry
    Duben ukazuje
    svoje rozmary
    Do duše teď vchází
    Bílá sobota
    na křídlech ji nese
    k bráně života
    Vzkříšení se blíží
    Tajemnou má moc
    Mrtvým život dává
    na Velikou noc

  8. Ještě k tomu rozbitému džbánu. Jednomu známému se líbil verš, že každý střep bude dál žít. Já jsem odpověděla, že jsem vlastně to „dál žít“ použila hlavně kvůli rýmu. Protože střep (který ztratil smysl) už přece nežije. Leda snad existuje. I když, je pravda, že se může dostat třeba do vitríny muzea a plnit tak nový účel.
    Ještě mě napadlo, že ze střepů džbánu by se dala sestavit mozaika – nějaké nové umělecké dílo.
    Před chvílí jsem si přečetla papežovu promluvu při včerejší vigilii. Řekl tam něco podobného:
    „Také z trosek našeho srdce – a každý z nás je dobře znpá – může Bůh vytvořit umělecké dílo, i ze ztrátových zlomků našeho lidství Bůh připravuje nový příběh.“
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2021-04/zmrtvychvstaly-zije-a-ridi-dejiny.html

  9. Tak na této poslední básničce je paní Hájková přece jenom znát, že byla tak trochu „spíchnuta narychlo“. Její verše, její rýmy jsou přece jenom poněkud příliš přímočaré, s tím by bylo zapotřebí si ještě trochu pohrát. Ale tady zřejmě v popředí stojí samo velikonoční sdělení, nikoli jeho forma.

  10. Co se těch střepů týče: ano, je znát že ve Vaší básničce je hlavním sdělením ne to, že ten střep bude žít dál, ale to, že bude nadále žít už jenom sám; zbavený svého původního účelu a smyslu.

    Zda je možno ze „střepů svého srdce“ vytvořit něco nového, případně dokonce hodnotnějšího? – Jestli naše srdce bylo původně ve své přehnané citovosti příliš naivní, pak ho stejně nemohlo potkat nic jiného, nežli že se tato jeho naivní víra ve šťastný, bezproblémový svět jednou rozbije na kusy. Pak jsou jenom dvě možnosti: buďto propadnout beznaději, skepsi, či přímo cynismu, a celý svět (a vlastní život) nadále pokládat za špatný, zkažený, beznadějný. Anebo je možno naopak začít pracovat na tom, z těchto střepů znovu sestavit nové vlastní „srdce“ – nyní už citově vyzrálé, rozmyslné, ale stále ještě věřící a doufající v dobrý svět.

  11. Ani mně se ta poslední báseň nijak zvlášť nelíbí. Ten rytmus asi nebyl úplně dobře zvolen. Zřejmě se nehodí k tématu.
    Šlo spíš o takovou snahu překonat určité napětí nebo uniknout z nějaké nekomfortní situace.
    Psaní v tom pomáhá. Ať už jde o psaní komentářů nebo básní.

  12. Tak jsem zjistila, že metafora rozbiteho hliněného džbánu je i v Izajášovi. Ale na mou duši jsem si toho při psaní nebyla vědoma.

    „Bude to, jako když někdo roztříští hliněný džbán napadrť, nelítostně, že se nenajde po rozbití ani střípek, aby se v něm dal přenést oheň z ohniště či nabrat voda z louže.“ (Izajáš 30, 14)

  13. Když na něco podobného narazím, obvykle přemýšlím, kudy to proniklo do mé mysli. Myslím, že z Bible ne, ale z jednoho textu křesťana W. Neeho, který tu metaforu džbánu (i když skleněného použil). Který to ovšem mohl mít právě od toho Izajáše.

  14. Ovšem ta metafora v Izajášovi má poněkud jiný smysl, nežli ve Vaší básničce.

    Ale na straně druhé: v obou případech je tu určitý společný smysl, tedy obrácení se k Pravému.

  15. Já vím, že v Izajášovi ta metafora znamená něco jiného. Tam Hospodin mluví ke svému (neposlušnému) lidu. Tomu citátu předcházejí následující slova: „Proto praví Svatý Izraele toto: „Poněvadž pohrdáte tímto slovem a spoléháte na útisk a převrácenost a o ně se opíráte, proto vám tato nepravost bude jako rozestupující se trhlina v bortící se nedostupné hradbě, jež se zhroutí náhle, znenadání.“
    Pokud si dobře vzpomínám, v Neeově knížce šlo o přirovnání církve k rozbitému džbánu. Církev dávno není jednotná, je v ní schizma, existují tzv. „denominace“, křesťané smýšlejí v duchovních otázkách různě, spolupráce není příliš dobrá, někdy chybí vzájemné porozumění. (Aspoň se domnívám, že mu šlo tohle). Kdyby církev vytvářela dokonalé tělo Kristovo, byla by jako džbán, který přináší živou vodu. Aby živou vodu přinášel samotný střep, to lze jen těžko očekávat (podobně jako Izajáš říká: nedá se v něm přenést oheň z ohniště ani nabrat voda z louže). Takhle podle mého smýšlel Nee, ač mohl použít Izajášovo přirovnání.
    Pravda je taková, že v tom rozbitém džbánu, z něhož vytekla voda, spatřuje každý něco jiného. Něco, co se ho hluboce dotýká. Já jsem si do toho promítla něco, co se dotýkalo mě.
    Dala jsem pak tu báseň přečíst jedné mladé ženě, která před časem porodila postižené dítě neschopné života. Po několika týdnech pokusů o oživování dítě zemřelo. Těžce to tenkrát prožívala.
    Nakreslila k té básni obrázek, na němž se ležící rozbitý džbán podobal ženskému tělu.

  16. Touha po církevní jednotě je ovšem velmi nerealistická. Možná podobně jako touha po dokonalé polis.

  17. Ano, paní Hájková, přesně tohle mi projelo hlavou už při čtení Vašeho příspěvku. Je to odvěká touha člověka (alespoň určitého druhu lidí, ke kterému se ostatně sám počítám), moci zakusit ten krásný pocit naprosté jednoty, dokonalé harmonie, zbavené veškerého sporu, jakýchkoli konfliktů.

    Jenže, nedá se nic dělat – takhle to opravdu není, a být vůbec nemůže. Ne snad proto, že lidé by byli tak špatní nebo nedokonalí; ono to nejde z důvodů zcela zásadních. Tady je vždy nutno si znovu a znovu vzpomenout na Hérakleita (a vlastně i na ještě starší řecké myslitele): všechno jsoucí existuje jenom v protikladu, jenom jako protiklad. Ano, staří Řekové myslili, uvažovali i „absolutní jednotu“ (to bylo to jejich metafyzické „Jedno“); ovšem oni stejně tak věděli, že tato naprostá, dokonalá jednota může existovat jenom jako něco ideálního (to jest: imateriálního), jenom jako jakési čistě metafyzické určení – ale že v reálném světě všechno může existovat jenom ve formě vzájemných protikladů. A co víc: jmenovitě zmíněný Hérakleitos věděl, že tyto protiklady jsou nejenom neodstranitelné, nezrušitelné – ale že jsou dokonce „zdravé“, neboť jenom jejich prostřednictvím vznikají kvality vyššího řádu.

    Musíme si uvědomit: tyto „kvality vyššího řádu“ znamenají prakticky totéž, jako „vyšší stupeň komplexity“.

    Tento „vyšší stupeň komplexity“ znamená schopnost integrovat do jedné společné jednoty velké množství různých elementů. To je tedy ten postulát jednoty, harmonie. Ale – zároveň na straně druhé ty jednotlivé elementy si stále musejí uchovat svou vlastní (částečnou) identitu, svou vlastní energii, svou vlastní životnost; protože jinak by se i pro onen celek staly jenom mrtvým materiálem.

    Hérakleitos uvádí příklad lyry: ta sama o sobě je přímo symbolem harmonie, ale ve skutečnosti je tím čím je jenom díky tomu, že v sobě spojuje, integruje dvě zcela protichůdné síly: snahu strun po smrštění na straně jedné, a sílu rámu který tyto struny naopak natahuje, vypíná, na straně druhé.

    Co se pak církve týče: ta je sice sama o sobě takovouto integrující jednotou (a především katolická církev je plně zacílená na dosažení všeobjímající jednoty) – ale i ona byla po celou dobu oživována interními diskusemi, ale i spory. Samozřejmě: za určitou mez jsou tyto vzájemné spory už destruktivní, hrozí rozpadem celého tělesa; ale na straně druhé bez alespoň určité základní míry vzájemných názorových rozdílů a střetů nevyhnutelně dochází ke stagnaci, ke ztrátě životnosti.

    Krátce řečeno: my můžeme i nadále toužit po jednotě; ale zároveň si musíme být vědomi toho, že i určitá míra nejednoty je vždy nutná, potřebná a prospěšná.

  18. Jinak musím napsat, že finanční příspěvek do DR jsem už zcela odhlásila. Diskuse zde jsou oproti tamějším zlaté. Stačí mi přečíst si pár diskusních příspěvků pana Kolaříka, Profanta a dalších, a přejde mě chuť.
    Ostatně, myslet si, že člověk v diskusi někoho přesvědčí, je nereálné.

    Tento svět je jistě světem protikladů, pane Poláčku. Ale to přece neznamená, že mezi nimi musí probíhat jakýsi boj. Probíhá snad boj mezi černou a bílou barvou? Nikoliv. Prostě existují vedle sebe a vzájemně se doplňují. Ba dokonce se mísí a vytvářejí škálu šedých odstínů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.