Pohádková země

Eva Hájková

Pozoruji obrázek zimní krajiny, který jsem sama malovala. Snažila jsem se vepsat do něj svou duši a ta se mi při tomto pohledu vrací. Zasněžený břeh jezera se zvětšuje, roste před očima, zapadající slunce září jako opravdové. Obraz se proměnil v otevřené okno. Stačí se vyhoupnout na okenní rám a rázem se ocitám v docela jiném světě. Je to snový pohádkový svět, který existuje pouze v našich představách. Nyní se tedy nacházím v něm.

Stojím na břehu zimního jezera, všude je plno sněhu. Na protějším břehu roste několik vysokých stromů a za nimi je černý les. Zapadá slunce v rudozlaté záplavě. Svou září zalévá nebe i vodu. Stromy a les se proti západu zdají být černé.

Jak se dostanu na druhý břeh? Najednou se u mého břehu objeví loďka. Nasedám a dávám se unášet stříbrnými ledovými vlnami. Konečně jsem na protějším břehu. Stačí několik málo kroků po měkkém sněhu, abych dosáhla lesa. Je ticho jako v prázdném prostoru. Slunce už zmizelo za černými kopci a noc přikryla krajinu. Nad jezerem se zažehla luna. Jako jediný zdroj světla ozařuje mou cestu černým lesem. Bílý sníh jiskří jako drobné hvězdičky. Vítr hvízdá mezi jehličím a pokouší se mě zmást. Najednou, cink-cink, přijíždějí sáně tažené ruskou trojkou. Neznámý kočí mi pomáhá nasedat a už letíme s větrem o závod cestou necestou, projeli jsme černý les a už jsme venku.

Podivný kočí mávne kloboukem a rázem se noc promění v den. Vysazuje mě do sněhu a mizí v dáli i se sáněmi. Já pokračuji v pouti po pohádkové zemi. V slunečním světle se přede mnou skví královský palác. Září jako by byl z křišťálu. Milióny světelných paprsků vytvářejí v jeho stěnách duhu a sluneční závoje.

Brána se otevírá, vcházím dovnitř. Procházím galerií chodeb a ocitám se v hlavním sále. Uprostřed, pod skleněnou sluneční klenbou tryská z mramorové podlahy pramen. Stojí zde dva trůny. Na jednom z nich vládne překrásná žena. Vlasy černé jak obloha zimních nocí, v očích svítí zelenavé plaménky studeným ohněm. Bílé roucho obepíná vysokou štíhlou postavu, po níž splývají havraní vlasy. Žena je vážná až zachmuřená. Její hlas je podobný nářku meluzíny. „Vítej v naší zemi“, promlouvá ke mně. „Ale přicházíš pozdě. Mé dny jsou sečteny. Vidíš slunce, které již plane tak vysoko a tak mocně? Zbývá mi už jen několik okamžiků a pak nastoupí vládu má sestra.“

Královna zimy ještě chvíli hleděla do prázdna. Najednou se otevřelo okno a zafoukal teplý vítr. Žena na trůně se schoulila a rozplynula se. Zároveň se začaly dít zázraky na druhém křesle. Vyrostla tam nádherná růže, dál rostla a zvětšovala se. Náhle se rozvinula a na levém trůnu seděla druhá žena – královna léta. Byla spanilá jako letní ráno. Zlaté vlasy se vlnily jako zralé obilí a ovíjely zářivou postavu. Oči, modré jako letní obloha usměvavě kvetly. Pleť lehce opálená od sluníčka, hlas zněl jako zurčení potůčku. Královna léta se zvedla, chopila se žezla a jediným mávnutím odčarovala všechen sníh a led. Přišlo jaro se všemi svými krásami. Všechno rozkvétalo a pučelo. I na královnině zelené říze se objevily květy. Pak mě vyzvala, abych šla s ní. Kráčela pohádkovou zemí a všude přinášela radost a úsměv. Každý příběh, který se v zimě špatně začal, nyní vesele končil. Královna léta mě provedla celou zemí a všechno mi ukázala. Odtud jsem si přinesla své pohádkové příběhy. Tento svět navštěvuji vždycky, když na mě doléhá smutek, abych se odpoutala od starostí a strastí skutečného světa.

4 komentáře u „Pohádková země“

  1. Tímto tedy pokračuji v otiskování textů a básniček, které mi poslala paní Hájková. Toto je první text v próze; ale vykazuje naprosto stejnou poetiku jako její básničky.

    Svým způsobem je právě tato její povídka či vyprávění vlastně jakýmsi „programovým prohlášením“ jejího poetického, snového vidění světa.

    „Snažila jsem se vepsat do něj (do obrázku zimního světa) svou duši a ta se mi při tomto pohledu vrací.“

    Tato věta nevyhnutelně budí úvahy o tom, kam všude my vlastně „vpisujeme svou duši“; a kdy a za jakých okolností se ta nám vrací, rozšířená a obohacená o vlastní ozvěnu. A naopak: kdy ji někam vepíšeme, a nevrátí se k nám naprosto nic. Naše duše se nedočká ozvěny, to co se pokusila vyslat do světa, se utopí či uhyne v lhostejnosti všedního, profánního světa.

    Autorka toto dilema vyjadřuje příměrem o Zimní a o Letní královně; kdy Zimní královna je symbolem ustrnutí, neživotnosti, zatímco Letní královna je symbolem naděje, rozkvetlé a se světem rezonující duše.

    Smysl tohoto příměru je samozřejmě jasný, a sotva je možno s ním zásadně nesouhlasit. Ale přesto – může tu hrozit určité nebezpečí až přílišného spoléhání se na poetickou duši Letní královny. I ta zimní má svá práva, a své pozitivní funkce. – A ostatně, já mám zimu rád. 😉

  2. K tomu náhledovému obrázku: paní Hájková, bohužel jsem v internetu nenašel žádný obrázek s Letní královnou; pouze s tou Zimní, a kdybych ji tady umístil tak by to bylo vlastně proti smyslu Vašeho vyprávění, vypadalo by to že vládu si podrží ona, představitelka zimy.

    Takže jsem si nakonec vypomohl touto elfí slečnou 😉 , snad Vám to nebude vadit. Myslím že pohádkově vypadá docela dost; a zároveň – přes určitou melancholičnost výrazu jejího obličeje – svou květinovou řízou vyjadřuje letní bujení a zrání.

  3. Nevadí, pane Poláčku. Sice jsem v těch osmnácti letech, kdy jsem to psala, měla trochu jinou představu, ale ten váš obrázek je hezký. Takový melancholický. Nakonec, i já jsem vždycky byla trochu melancholická.

  4. No ano, paní Hájková, právě proto jsem ten obrázek vybral, ta elfí slečna se mi zdá být tak na půl cestě mezi Zimní královnou a Letní královnou; ale spíš k příklonem k oné letní pestrosti a květnatosti.

    Tento samotný výjev ostatně nese název „Noční elf“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.