Sarepta na Volze

Eva Hájková

Slavný ruský spisovatel a filosof L. N. Tolstoj ještě před svou smrtí vzpomínal, jak si v dětství se svými sourozenci hrával na „mravenčí bratry“. Nejstarší z bratrů – Nikolaj totiž ostatním dětem vyprávěl, že kdesi pod zemí je ukryta kouzelná hůlka. Až ji jednou někdo najde a rozluští tajný nápis na ní, svět se jako zázrakem úplně promění. Stane se místem lásky a porozumění mezi lidmi, protože ze všech lidí se stanou „mravenčí bratři“. Záhadní „mravenčí bratři“ byli pravděpodobně moravští bratři, o nichž Nikolaj musel někde slyšet nebo číst, že žijí v lásce a svornosti. Jenom si asi popletl pojmy – vzhledem k podobnosti ruských slov „Moravija“ (Morava) a „muravěj“ (mravenec).

Kde asi mohli -Tolstoj nebo jeho bratr – už jako děti slyšet o moravských bratrech? Těžko soudit. Ale moravští bratři z hornolužického Ochranova vysílali své misionáře do různých koutů světa. Jednou z jejich vedlejších osad byla také ruská Sarepta.

Sarepta byla založena v Dolním Povolží, poblíž města Caricyn (dnešní Volgograd) v roce 1765. Moravští misionáři přišli do Ruska na pozvání carevny Kateřiny Veliké, která kvůli hospodářskému oživení málo osídlených oblastí s radostí podporovala usazování německých kolonistů. O bratřích slyšela jenom ty nejlepší reference. Zajímala se o zásady jejich víry i bratrského zřízení obce a usoudila, že jejich způsob života připomíná prvotní biblickou církev. Slíbila jim politické i náboženské záruky v případě, že se v Rusku usadí. Jedním z privilegií bylo zproštění vojenské služby.

Ochranovské vedení nabídku nejprve odmítlo. Měli zájem vysílat misionáře, nikoli kolonisty. Nakonec ale usoudili, že jde o příležitost šířit evangelium v oblastech, kde žijí Kalmykové a jiné stepní nebo horské národy. Mezi prvními osadníky byl Čech Josef Kučera .

Osada byla pojmenována pode biblické Sarepty, v níž pobýval prorok Eliáš, ale možná na ten nápad přivedl zakladatele i název řeky Sarpy, která na tomto místě ústila do Volhy. Stepní oblast vypadala zprvu tak vyprahle a bezútěšně, že to bratří chtěli po krátkém pobytu vzdát a vrátit se domů. Nebylo jim jasné, čím se budou živit. Nakonec ale vytrvali a brzy se dostavila prosperita. Osada se po několika letech rozrostla asi na dvě stovky obyvatel. Později jich zde žilo až tisíc.

V roce 1772 se konala první bohoslužba v nově postaveném kostele. První dřevěné domy byly brzy nahrazeny kamennými, což bylo tehdy široko daleko vzácností. Krátce po založení museli osadníci čelit povstání Jemeljana Pugačova, který osadu zapálil a srovnal se zemí. Obyvatelé se naštěstí včas ukryli, takže nikdo nezahynul.

Za krátký čas se Sarepta stala jedním z hospodářských a kulturních center regionu. Sarepťané významně přispěli k rozvoji místní ekonomiky. Vybudovali systém zavlažování. Prosluli pěstováním zemědělských plodin – hořčice, brambor, melounů a dalších. Postupně se v Sareptě rozvinula potravinářská výroba – vyráběli melounové pivo, hořčičný prášek, olej, perník a další produkty, které byly pro svou kvalitu žádány po celém Rusku. Sarepťané byli známí také výrobou tkanin, mýdla a oblíbeného balzámu. Objevili léčivé prameny a založili lázně, muzeum a veřejnou knihovnu. Osadníci se mohli chlubit nejlepším vzděláním v regionu. Studovali lingvistiku, historické disciplíny a přírodní vědy. Lékaři a lékárníci ze Sarepty se stali nejvyhledávanějšími v širém okolí. Sarepta byla dlouho požehnáním pro celé Dolní Povolží.

Nežili tu jen Němci. Osadníkem se mohl stát kdokoliv, bez ohledu na svůj původ, národnost či vyznání (mimo pravoslavné křesťany, což prý zakázala sama carevna), pokud přijal řád, jímž se zdejší komunita řídila. V Sareptě se na první místo kladla nezištná práce pro obec. Sňatky se uzavíraly až po třicátém roce věku, aby mladí lidé co nejdéle sloužili obci s plným nasazením. Do té doby bydleli muži a ženy odděleně, ve zvláštních domech, což odpovídalo způsobu života všech ochranovských obcí. Adepti pro manželství se vybírali losem z několika vhodných kandidátů. Děti byly od časného mládí vychovávány společně. Obec jim byla též rodinou. Za celou dobu existence Sarepty se prý na jejím území nestal jediný trestný čin. Věnovat se hlučným zábavám nebylo mezi osadníky zvykem.

Vesnice měla půdorys ve tvaru kříže, jejím srdcem byl kostel. Na věži měl hodiny se dvěma ciferníky. Bronzové ručičky na černém ciferníku obráceném k náměstí odpočítávaly pozemský život lidí a bílé hodiny obrácené směrem ke hřbitovu symbolizovaly věčný život v nebeském království.

Misionáři odcházeli na Kavkaz a mezi Kalmyky, ale celkově prý nebyly zdejší misie příliš úspěšné. Na konci 19. století byla osada dána do správy luterské církve. Podle dostupných informací se zdá, že společné hospodaření už v té době ustupovalo soukromému.

Dvacáté století Sareptě (a povolžským Němcům vůbec) přineslo mnoho zlého. Světová válka, revoluce a následné represe přivodily zánik prosperující oblasti. Němci z Povolží byli za Stalina deportováni na Sibiř. Teprve na konci dvacátého století byli rehabilitováni.

Sarepta je dnes součástí Volgogradu. V roce 1989 zde byl na ploše sedmi hektarů vytvořen muzejní skanzen zahrnující 26 historických budov, v němž se dnes návštěvníci mohou seznámit s historií této pozoruhodné obce moravských bratří.