Politika, systémová změna a revoluce

aneb

Kudy vede cesta autentické levice?

Josef Poláček

Úvodem napřed vysvětlení, proč a za jakých okolností byl sepsán tento text. Poněkud náhodnými cestami došlo k určitému prvotnímu kontaktu mezi mnou, a mezi některými osobnostmi z mladé politické strany jménem „Levice“. V rámci těchto kontaktů mi byla nabídnuta možnost spolupráce na vypracování programových tézí „Levice“. Tím pro mě ale vyvstalo určité dilema: o interním ideovém prostředí „Levice“ mám příliš málo vědomostí, nežli aby na tomto nedostatečném základě bylo možno se zavázat k nějaké dále jdoucí spolupráci. Podle těchto dílčích znalostí soudě se mi celkové ideové zaměření „Levice“ i jejích členů sice jeví být značně blízké a sympatické; ale na straně druhé v jejích konkrétních programových tézích nacházím množství nemálo problematických momentů.

Zásadním problémem se jeví především vztah mezi snahou o celkovou, systémovou změnu společnosti na straně jedné – a mezi běžnou politickou agendou levicové strany usilující o úspěch ve volbách na straně druhé. To jsou ale dva diametrálně odlišné cíle; které vyžadují strategie nejen různé, nýbrž mnohdy i vysloveně protichůdné. Protože pro mě osobně je naprosto prioritní ona celková, systémová změna, je z mého hlediska napřed zapotřebí vyjasnit si právě tuto otázku, jak se k dané věci staví sama „Levice“. Výsledkem mých prvotních kontaktů s představiteli „Levice“ byla tedy dohoda, že já napíšu text, ve kterém dané téma podrobně rozeberu; na tomto základě pak už bude možno si ujasnit, do jaké míry jsou mé vlastní vize a programové cíle „Levice“ skutečně kompatibilní.

Co je autentická levice?

Jako první věc je nutno si napřed vyjasnit, proč vůbec se „Levice“ může jevit právě tím „exkluzivním“ subjektem v levé části politického spektra, se kterým by bylo možno uvažovat o bližších formách vzájemné spolupráce. „Levice“ se totiž zdá být levicovým subjektem skutečně autentickým; a to – bohužel – naprosto není samozřejmost.

Co je míněno touto „autentičností“? Především toto: na rozdíl od levicových subjektů systémově konformních, které se pasivně smířily s existencí kapitalismu respektive buržoazní společnosti samotné, a které veškeré své cíle omezují jenom na zabraňování nejhorším sociálním excesům, se zdá že ambice „Levice“ jdou mnohem dále – za hranice stávajícího systému, směrem ke zřízení autenticky humánního světa.

A za druhé se zdá – a to je krajně významný moment – že „Levice“ se neomezuje jenom a pouze na opatření politického, respektive ekonomického a sociálního charakteru, nýbrž staví si zároveň i otázku samotného člověka, podstaty a smyslu jeho svobody. Jednou větou řečeno: cílem není pouze ta či ona politická (systémová) změna, nýbrž všeobecná emancipace lidské bytosti vůbec.

V tomto smyslu tedy hovořím o „autentické levici“; a pokud strana „Levice“ skutečně vnitřně souzní s těmito idejemi, pak by skutečně nic nehovořilo proti vzájemné spolupráci. Na straně druhé je ovšem zároveň nutno učinit i vymezení na opačném konci spektra. Jestliže „autentická levice“ ideově míří mnohem dále nežli levice systémově konformní, pak tato autentická levice nesmí podlehnout pokušení upadnout do opačného extrému, totiž do svodů fundamentalistického levičáctví. Které stále ještě vede svůj „třídní boj“ proti kapitalismu, bez ohledu na to že z dřívějšího Marxova proletariátu není dnes už možno nalézt téměř vůbec nic. Dnešní situace je krajně obtížná (k tomu více později); a autentická levice musí dokázat proplouvat mezi Scyllou konformismu a Charybdou zaslepeného fundamentalismu.

Koho chce/může oslovit autentická levice?

Touto otázkou se hned dostáváme ke zcela klíčovému problému. Který má ovšem mnoho dalších aspektů, to samé téma by bylo možno otevřít i v jiných souvislostech; ale zůstaňme u otázky, jak zde byla položena. Tedy: jestliže Levice (respektive obecně: autentická levice) chce uspět v politickém i ideovém souboji – koho se má snažit získat na svou stranu, přesvědčit ho o své pravdě? Které části společnosti jí stojí nejblíže?

Připomeňme si hned: tato poslední formulace je naprosto rozhodující; a to přesně v jejím znění. Strana „Levice“ si vytyčuje cíl sjednotit kolem sebe doposud roztříštěné levicové subjekty. Tedy dosavadní politické strany či spíše hnutí. Ovšem: toto je počin respektive cíl ryze politický. Základní otázka musí jít mnohem hlouběji, v onom zmíněném smyslu: jaké části samotné společnosti je dnes vůbec možno oslovit pod jménu levicových idejí?

A přiznejme si rovnou: tady je situace krajně nepříznivá. Současná levice jako by stále ještě žila v přesvědčení, že se někde za rohem pořád skrývá onen původní Marxův masový proletariát, vykořisťovaný a zbědovaný, který jenom čeká na to, až mu někdo zatroubí polnicí k pochodu. A že on se pak radostně shromáždí pod praporem revoluce, nebo přinejmenším pod praporem autentické, tedy systémově kritické opozice.

Uveďme si napřed holá čísla statistiky: podle aktuálních sociologických výzkumů je v české populaci podíl klasických dělníků nějakých 14 procent. To je opravdu velice málo na to, aby s tímto marginálním množstvím bylo možno provádět nějakou revoluci, ať už jakéhokoli druhu. Navíc: zdaleka ne všichni tito dělníci jsou proletáři, v Marxově smyslu. Především kvalifikovaní dělníci mohou mít relativně velmi dobrý příjem, a jsou se svým sociálním statutem naprosto spokojeni. Jednoduše řečeno: velká část z těchto čtrnácti procent inklinuje nikoli k levici, nýbrž k pravici!

Ovšem, bylo by možno namítnout, že dnešní levice se nestará a nezajímá zdaleka jenom o dělníky, nýbrž prostě o všechny prekarizované, sociálně i jinak znevýhodněné. Jenže: podle zmíněných výzkumů je podíl těchto prekarizovaných na celkové populaci ne více nežli patnáct procent! A z těchto patnácti procent je velká část politicky zcela pasivních; a nemalá část z nich svou sociální deprivaci netransformuje v zastávání levicových hodnot vzájemné solidarity, nýbrž ji naopak ventiluje příklonem k ideologii reakčně pravicové, fašistické!

Krátce řečeno, budiž to řečeno na rovinu a beze všeho přikrašlování: objektivně tvoří potenciální klientelu „Levice“ maximálně tak 7 – 10 procent populace; přičemž o tento podíl se musí ještě dělit na jedné straně s komunisty, na druhé straně se sociální demokracií, na třetí straně s fundamentalistickými levičáky. I při největším optimismu tedy pro dohlednou dobu není možno „Levici“ prognostikovat větší rezonanci ve společnosti, nežli nanejvýš nějakých 5 procent. A to je opravdu dost málo na to, stát se opravdu relevantním politickým aktérem.

Politická strana, anebo ideové hnutí?

„Levice“ se konstituovala jako politická strana, která chce dosáhnout určitých politických cílů. Autorovi těchto analýz nejsou známy konkrétní okolnosti vzniku strany s tímto názvem; ale politické subjekty tohoto druhu povstávají obvykle z pocitu, že „něco se musí udělat“. Že není možno se už nadále pasivně smiřovat s danými poměry, které jsou – z levicového hlediska – jenom neustálým točením se v tom samém kruhu. Bez naděje na nějaké opravdu zásadní řešení. Z tohoto pocitu marnosti, ale zároveň z pocitu nutnosti z tohoto stavu najít východisko vznikají pokusy o vytvoření autentické levice.

Dost dobře nemohu mít těm, kteří „Levici“ založili, tento počin vytýkat. Sám jsem svého času – je tomu opravdu už hodně dávno – pokušení nějakou takovou levicovou stranu založit podlehl; abych vzápětí udělal tu zkušenost, že prakticky není s kým. O něco později – bylo to těsně po listopadovém převratu 1989 – jsem byl v určitém kontaktu s tehdejší „Levou alternativou“ – která ovšem za nějaký čas zčásti zašla na úbytě, zčásti se rozpadla v důsledku interních sporů.

A právě tohle je ten zcela zásadní problém pro všechny pokusy autentické levice konstituovat se jako reálný politický subjekt: chybí zde skutečná substance. Reálný základ, který by mohl zaručit že takto orientovaná levicová politická strana přežije a přetrvá delší časový úsek. Takovéto pokusy vznikají vždy znovu a znovu (jako příklad je možno jmenovat třeba hnutí ProAlt); ale jejich poločas rozpadu bývá pravidelně velmi krátký. A zcela otevřeně řečeno: nezdá se, že by nově vzniklá „Levice“ mohla mít nějaké záruky, že ji časem nepotká ten samý osud.

Proč jsou tyto snahy vytvořit stálý orgán autentické levice natolik křehké a nejisté? – Budiž řečeno ještě jednou: chybí zde substance. Podle Marxe má úspěšná revoluce zapotřebí dvou zásadních předpokladů: stránku objektivní a stránku subjektivní. V tuto chvíli z těchto obou faktorů není přítomen ani jeden. Že zde není objektivní stránka, to jest reálná sociální základna, už bylo řečeno. Subjektivní stránka (tedy dostatečný revoluční nebo přinejmenším radikálně levicový entuziasmus v populaci) na jedné straně souvisí s tou chybějící stránkou objektivní (kde není dost vykořisťovaných, tam není dost revolucionářů); ale navíc má i své vlastní příčiny. Ale to už bude tématem pro příští kapitolu.

Ideové zázemí autentické levice

Pokud uvažujeme o perspektivách levice v současné době (tedy v časech její postupující marginalizace), je nutno vrátit se v čase zpět, do éry její síly, její slávy; a položit si otázku, v čem spočívá ten natolik zásadní rozdíl.

Jeden faktor jsme si už jmenovali: ryze objektivní rozdíl v sociálním složení společnosti. Dělnická třída, vykořisťovaný proletariát, tato sociální vrstva za časů Marxe tvořila naprostou většinu populace, a její boj za základní sociální spravedlnost byl mohutným impulsem pro politickou i ideovou levici. Ovšem – tohle naprosto nebyl jediný faktor. Pro sílu tehdejšího levicového, respektive levicově-emancipačního hnutí byly klíčové ještě faktory další, a to sice v oblasti ryze ideové.

Tehdy se spolu – ve velice šťastné konstelaci – setkaly vlastně tři rozhodující faktory: dělnické sociální hnutí, osvícenský racionalismus, a křesťansko-hegelovská idea finálního, dokonalého dovršení lidských dějin. Osvícenský racionalismus vedl k euforickému optimismu, že lidský rozum a moderní věda dokáží vyřešit všechny problémy lidstva; zatímco křesťansko-hegelovská myšlenka dovršeného, finálního stadia lidských dějin vedla ke stejně tak euforickému přesvědčení, že teď a právě teď lidstvo dosáhne svého vrcholu, nejlepšího možného uspořádání společenských poměrů. Všechny tyto tři faktory se pak přetavily v koncept marxismu: tedy v koncept globální sociální revoluce, která přinese definitivní osvobození člověka jak od vší ekonomicko-sociální závislosti a vykořisťování, ale navíc mu dá do rukou naprosto nové, doposud netušené potenciály ohledně jeho schopností a možností vytvářet aktivně svůj nový, humánní a pokrokový svět.

Je tedy nutno si uvědomit: síla tehdejší levice nespočívala zdaleka jenom v samotném sociálním hnutí; nýbrž byla bytostně spojena s novým, optimistickým pojetím člověka a jeho světa. Byl to právě tento dějinný optimismus, tato přelomová dějinná idea, které s marxistickým hnutím spojily především četné řady literátů, intelektuálů, umělců, kteří v něm spatřovali netušené možnosti nových kreativních potenciálů člověka. Byla to tato jedinečná syntéza sociálního hnutí a intelektuálních vizí, která dokázala vykonávat natolik fascinující vliv na velké části společnosti.

Že jedna z obou těchto stránek – silné sociální hnutí – dnes není přítomna, bylo už řečeno. To je fakt, s kterým se nedá nic dělat. Jediná možnost by tedy byla o to více posílit onen faktor druhý: kreativní intelektuální vizionářství. Ovšem – i tady se dnes nacházíme ve zcela jiné situaci. Tehdejší historicky-společenský optimismus byl spojen se zcela specifickými ideovými koncepty, a se zcela specifickým obrazem člověka, které ale dnes už nemají platnost. Dřívější víra v rozum dnes znovu a znovu dostává těžké údery při pohledu na masové projevy lidské iracionality, dějinný optimismus je zatlačován především katastrofickými vyhlídkami na ekologický kolaps, a dřívější pohled na člověka jakožto svébytného a emancipovaného tvůrce své vlastní budoucnosti je vystřídán skeptickým pohledem na lidské individuum, zdánlivě svobodné, ale ve skutečnosti ovládané jak anonymními silami tržní ekonomiky, tak i nevypočitatelnými sklony a spády svého vlastního nevědomí.

Co tedy dělat? Je vůbec možno ještě dnes nějakým způsobem obnovit onen dřívější dějinný impuls levicového hnutí? Na jakém základě?

Zopakujme si ještě jednou: sociální základna klasické levice je dnes objektivně velice úzká, a nedává žádné naděje na úspěch tradiční cestou. Budiž to řečeno naprosto zpříma:

Levice si nemůže dělat žádné naděje na to, že by znovu získala většinu ve společnosti.

Nemá smysl se utápět v iluzích: klasický sociální potenciál levice je v současné době naprosto minoritní; a pokud by nedošlo k nějakým naprosto nepředvídaným událostem a krizím, nelze počítat že by se navýšil na nadpoloviční většinu populace. Vedle tohoto sociálního potenciálu levice totiž existuje přinejmenším stejně silný potenciál pravice; a vedle toho existuje i velmi početná střední třída. Která může zastávat v zásadě liberální názory; ale nikoli názory vyhraněně (respektive autenticky) levicové.

To znamená: jestliže chce levice mít ještě vůbec nějakou budoucnost, pak musí

1. dokázat oslovit i střední třídu, tak jako ji dokázali nakonec oslovit například němečtí Zelení, a jak to zčásti dokáží Piráti; a

2. levice musí být dokonce schopna uchopit i klasická pravicová (!) témata; a musí být schopna pro ně poskytovat přesvědčivější a progresivnější řešení, nežli jak to dokáže samotná pravice. Pokud právě tohle levice nedokáže – pak se musí smířit s tím, že natrvalo zůstane jenom společenskou a politickou minoritou.

Uvědomme si jedno: pravicově orientovaný člověk je především člověk aktivní, agilní, podnikavý. Je to člověk v zásadě tvořivý; ale on chce tvořit ve své vlastní odpovědnosti, a také ve svůj vlastní prospěch. Ale pro nás je tu v tuto chvíli rozhodující jeho aktivní, podnikatelské nastavení.

Dřívější levice měla také ještě určitý potenciál k sobě lákat aktivní, rozhodné, charismatické osobnosti; to bylo právě ještě v dobách, kdy levice mohla reálně budit naděje na aktivní proměnu společnosti a světa. Současná levice však tento impuls ztratila; dnešní levice je do značné míry už jenom pasivní, omezuje se jenom na obranu už vydobytých sociálních práv. To je sice samo o sobě chvályhodný počin; ale je to příliš málo pro to, aby tím bylo možno zaujmout a přilákat osobnosti výrazné, rozhodné, činorodé.

Jestliže tedy levice chce znovu získat svůj někdejší potenciál, svou někdejší atraktivitu, pak musí být schopna na svou stranu opět získat člověka aktivního, energického; a musí být tedy schopna pokrýt ta témata, která jsou dnes obsazena pravicí. K tomuto účelu by ale levice byla nucena přehodnotit velmi mnoho ze svých tradičních klišé; bylo by nutno obětovat leckterou „posvátnou krávu“ klasické levice. A právě tady se staví naprosto klíčová otázka, bude-li současná levice něčeho takového schopna, bude-li k něčemu takovému ochotna.

Nestačí stále znovu vzývat nutnost systémové změny; ale je nutno předkládat konkrétní a reálné koncepty, jak tuto systémovou změnu provést. A – opakuji znovu – komplexní systémovou změnu není možno provést jenom na základě samotné levicovosti, to jest když se a priori vyloučí všechno, co je dnes spojeno s protichůdným ideovým táborem. Jinak by bylo nutno jednat zase „po bolševicku“ – tedy provádět revoluci s menšinou proti většině, což ale nikdy nemůže skončit jinak nežli dalším politickým diktátem.

Je nutno vytvořit zcela nový koncept společnosti, a tedy i zcela nový obraz samotného člověka. K tomu je ale zapotřebí skutečně intenzivní a fundované intelektuální činnosti, analýz a diskusí. Ještě jednou: marxisticky orientované levicové hnutí vycházelo z myšlenkové tradice křesťansko-hegeliánské; a Hegelova filozofie v oné době představovala nejvyšší úroveň filozofického myšlení vůbec. Je nevyhnutelné vrátit se k těmto počátkům; znovu promyslet co v tehdejších společenských konceptech bylo natolik progresivní a atraktivní, a co z nich už je zastaralé a nepoužitelné. Ano, levici v tomto ohledu čeká ještě velké množství práce; tak velké, že se to leckomu může zdát nezvládnutelné, či přímo zbytečné. Ale – jestliže se levice právě k tomuto dílu neodhodlá, pak veškeré její snahy o společenské změny nakonec nebudou ničím jiným, nežli jenom slepým akcionismem. Který bude fakticky předem odsouzen k neúspěchu.

Vize systémové změny versus politické aktivity levicové strany

Z toho co bylo napsáno výše vyplývá: pokus vytvořit už dnes aktivní politickou stranu autentické levice, s cílem získat reálný politický vliv či dokonce politickou hegemonii – to je objektivně vzato velice předčasný počin, pokud není k dispozici opravdu přesvědčivá a nosná politická vize, založená na odůvodněné a promyšlené ideji člověka a společnosti. Pro takovéto snahy používám přirovnání „zapřahat vůz před koně“. Napřed se vytvoří politická strana – a teprve potom se pro ni hledá nosný ideový fundament.

Co tedy dělat teď, když už strana „Levice“ byla založena? Zase ji rozpustit, a veškeré úsilí upřít na onu zmíněnou oblast ryze ideovou? – Ne, to by byl samozřejmě nesmysl. Vznik strany „Levice“ byl sám o sobě reálným počinem, spojeným s určitou nadějí, s vydanou energií. Nějaký impuls tu tedy je; jde jenom o to, jakým způsobem tento impuls udržet v chodu. Jak předejít tomu, aby strana „Levice“ nezašla na úbytě stejně tak, jako všechny dřívější obdobné iniciativy.

Sám – jakožto nestraník – samozřejmě nemohu nijak předepisovat členům „Levice“, jakým způsobem chtějí provádět své aktivity, a vůbec kterým směrem chtějí směřovat. Mohu jenom vyjádřit svůj názor, snad svou radu, na základě předchozích analýz dané situace.

Za prvé: pro dlouhodobější trvání (případně úspěch) má strana „Levice“ jenom tehdy reálné vyhlídky, když se zároveň s plnou intenzitou bude věnovat i oné činnosti ideové, programově-teoretické. I když tedy ještě nebude k dispozici samotná nová nosná idea, i tak už by zde bylo přítomno vědomí: ano, my někam směřujeme, my něco hledáme, my na tom už pracujeme.

Za druhé: strana „Levice“ sice může (a vlastně samozřejmě musí) vykazovat i běžnou politickou aktivitu, tedy zaujímat postoje ke konkrétním politickým a společenským tématům, vznášet určité požadavky, navrhovat určitá řešení. Ovšem: pokud chce „Levice“ mít opravdovou perspektivu do budoucnosti, musí dokázat překročit omezený horizont ryze levicového vidění společenské skutečnosti. Právě tady dochází ke zcela zásadnímu konfliktu mezi každodenní politickou činností, a mezi strategickým cílem celkové systémové změny. Každodenní politická činnost levicově orientované strany samozřejmě volá po ryze levicových řešeních; ale – opakuji ještě jednou – kdo chce vznášet cíl komplexní systémové (společenské) proměny, ten musí být schopen uchopit i témata středová, a to dokonce i ta která jsou tradičně obsazená pravicí.

Strana „Levice“ by tedy musela provozovat svou vlastní, levicovou politicko-ideovou agendu; ale musela by dokázat i pro tradičně pravicová témata předkládat řešení progresivnější, společensky odpovědnější, nežli jak to dokáže samotná pravice. „Levice“ by tedy musela dokázat vzdát mnohá ze svých oblíbených ideových klišé; kterých je ovšem v jejím programovém prohlášení možno nalézt celou řadu.

To je vlastně všechno; tady se členové strany „Levice“ už musejí rozhodnout sami. Buďto budou setrvávat na své výlučné – respektive radikální – levicovosti; ale pak nejsou žádné reálné vyhlídky na to, že by „Levice“ mohla získat ve společnosti nějaký větší vliv; a ani není nijak jisté zda se vůbec dožije dejme tomu svých pátých narozenin. Anebo „Levice“ dokáže překonat přirozený sklon k levičáckým receptům, a dokáže předkládat komplexní, společensky progresivní, nicméně reálná řešení aktuálních problémů.

Systémová změna a revoluce

Ještě je nutno si vyjasnit jednu záležitost, tak trochu jenom technického rázu, nicméně dost důležitou. V dosavadních úvahách se jednalo především o vztah běžné levicové aktivity, a komplexní systémové změny.

„Systémová změna“ – to je slovní spojení dost často frekventované v prostředí autentické (respektive radikální) levice. Přičemž ovšem tento pojem je historicky dost nový; dříve se sotva používal. V počátečních časech radikálního sociálního hnutí se totiž nezakrytě a bez okolků používal termín jiný: revoluce. Ovšem – po neblahých zkušenostech s komunistickými, respektive pseudokomunistickými revolucemi v minulém století je krajně problematické ještě toto slovo vyslovovat v jiné nežli jenom negativní konotaci. Každý si hned vybaví diktát jedné vládnoucí partaje, ideologizování celého životního prostoru, gulag. Takže: jaký je tedy vlastně vztah mezi „systémovou změnou“ a revolucí?

Budiž řečeno rovnou: fakticky se skutečně jedná jenom o rozdílné označení. Není žádné revoluce, která by zároveň nebyla zásadní a komplexní systémovou změnou; a je sotva možno myslet nějakou zásadní systémovou změnu, která by zároveň nebyla také revolucí.

Jistě; pojem „revoluce“ je automaticky asociován s představou revolučního násilí. Ale to naprosto a v žádném případě není nutnost. Pro mnohé asi bude nemalým překvapením, že dokonce sám Lenin (!) naléhavě doporučoval představitelům dělnického hnutí v západní Evropě, aby provedli – pokud jim to vůbec nějak bude možné – revoluci nenásilnou cestou! Ještě jednou tedy: „revoluce“ naprosto ještě nemusí znamenat užití revolučního násilí.

Pokud se tedy autentické levici jedná o komplexní přeměnu společenského nastavení, základního charakteru společenských vztahů, pak je sice možno zástupně používat i toho označení „systémová změna“; ale je dobré si přitom být vědom i té skutečnosti, že se nakonec skutečně jedná o nic méně, nežli o skutečnou revoluci. To je potřebné pro uvědomění si, jak skutečně zásadní a obtížný je to úkol.

Co říci závěrem?

Vlastně už téměř nic. Vše potřebné bylo tak či onak řečeno a rozebráno už v rámci předchozích úvah a výkladů. Připomeňme si tedy jenom ještě jednou, o co se nakonec jedná. Před nějakým časem vznikla strana „Levice“; tedy strana, která podle všeho usiluje o to, být skutečně autentickou levicí. Tedy takovým aktérem, který se nespokojí s dílčími, víceméně kosmetickými změnami stávajícího (kapitalistického) systému, nýbrž který má za cíl komplexní a kompletní humanizaci celého života společnosti. Tohle je bezpochyby pozitivním momentem „Levice“; a vše se točí kolem toho jak tento pozitivní moment uchovat.

Vyjmenoval jsem podmínky, za kterých by bylo možno v uchování tohoto pozitivního momentu doufat. Natrvalo vyžít pouze z počátečního entuziasmu není možné; je nutno si vypracovat pevnou a nosnou ideovou základnu. Takovou, která dokáže navázat na velké ideje levicově emancipačního hnutí v minulosti; aniž by přitom opakovala jeho chyby.

To je všechno; záleží teď na členech „Levice“, jak se k dané záležitosti postaví, jaké rozhodnutí přijmou. Pokud by přijali za své ty téze které jsem zde formuloval – pak bych se sám nijak nebránil tomu, s „Levicí“ navázat a rozvinout spolupráci na těchto programově-ideových projektech. Pokud by se „Levici“ tato cesta zdála být ať už z jakýchkoli důvodů neschůdnou či nevhodnou – budiž, pak budu sám na stránkách mých „Humanistických dialogů“ dále pokračovat v rozpracovávání principiálních ideově teoretických témat, spojených s projektem zásadní a komplexní společenské proměny.

212 komentářů u „Politika, systémová změna a revoluce“

  1. Marx kdesi napsal, že mu jde o společnost, kde „svobodný rozvoj každého člověka je podmínkou svobodného rozvoje všech“.
    Otázkou možná je, zda toto je spravedlnost.

  2. Ano, to by byl konsenzuální cíl, jen…jaké reálné nástroje pro jeho následování mohou naše společnosti mít?…Zvláště dnes ani v naší společnosti není asi vůbec málo lidí nesvobodných – s podobou života výrazně určenou nutným úsilím o jeho základní materiální zajištění. Přesto není příliš pravděpodobné, že by se tito lidé stali nějak většinově voliči levicové strany – pokud se levicí myslí větší míra solidarity materializující se větší mírou daňové zátěže. Lidé na své individuální hranici rozpočtové udržitelnosti se mohou obávat, že další zvýšení daňové zátěže práce nebo tvorby poptávky po práci (vlastně další kořistění její nad hodnoty?) už by nemuseli oni nebo jejich zaměstnavatel unést. Proto mohou mít tendenci volit strany, které rovněž nabízejí „zjednání spravedlnosti“, jinak…

  3. Ano, lidé se bojí o práci (například ostravští hutníci). S tím souvisí i dnešní strategie některých bývalých levicových stran – hlavně aby fungovalo hospodářství, byť kapitalistické. Aby nenarůstala nezaměstnanost.
    Nakonec tyto strany projevují i ochotu projevit větší tvrdost vůči tzv. „parazitům“, kteří prý žijí z dávek na úkor ostatních. Čili chtějí prosazovat spravedlnost nejdřív mezi těmi „dole“.

  4. Jak napsal pan Poláček výše, také touha po spravedlnosti zeslábne, je-li v jejím nastolování dosaženo pokroku. V roce 1989 si lidé nemysleli, že zde vládne, absenci svobody však považovali za fundamentální problém, a to se projevilo např. v tom, že právě právě po ní na demonstracích volali nejčastěji. Později se situace a pocity lidí obrací.

    Když tu je spravedlnost pokládána za poněkud „pekelný stav“, stojí to za zamyšlení. Nemyslí se zde na úplnou absenci zásluhovosti, na pouhou (materiální) rovnost, která v určitý moment nevyhoví nikomu, kdo zvětří jakoukoli příležitost? Spravedlnost stojí výše. Smysl pro ni máme vyvinutý skoro všichni, aspoň v určitém věku.

    Víc než nevalný stav spravedlnosti je pravděpodobně důvodem, proč je její vláda v projekcích (očekáváních) lidí charakteristickým rysem zásvětí. Je to ovšem „lidský nálezek“, takovýhle ráj. Líbí se mi však podstatně více než ráj „nespravedlivý“, či spíše nezásluhový, do něhož přichází duše více pragmatických, než altruistických.

  5. Tedy v daném případě to Sokrates asi nemyslel v psychosomatickém smyslu, pane Nusharte. Nýbrž jako analogii. Jeho argumentace nebyla taková, že když trpí duše, tak trpí i tělo (respektive naopak); nýbrž jednalo se o to, že stejně tak jako trpí tělo nemocemi, když se o něj nestaráme, tak stejně tak trpí a skomírá i naše duše, když o ni nepečujeme. Když se tedy chováme mravně závadně.

    Jinak ale staří Řekové o psychosomatice asi něco věděli, to jasně vyjadřuje už jejich známé heslo „v zdravém těle zdravý duch“.

  6. CO JE SPRAVEDLNOST?

    Jinak co se té otázky týče, co by vlastně mohlo/mělo být vlastním motivem ke spravedlnosti (když jím není spravedlnost sama) – to je ovšem velice zajímavá otázka.

    Otázkou spravedlnosti se Platón velice důkladně zabýval ve své „Ústavě“. A to především v její úvodní části, kdy Sokrates vede polemiku proti sofistovi Thrasymachovi.

    Thrasymachos jakožto typický sofista veškerou pozornost fokusuje výhradně na prospěch jednotlivce. (Praktická činnost sofistů v té době spočívala právě v tom, že vyučovali – za úplatu – své žáky, jak co nejlépe prosadit svá práva. To byl původně dokonce naprosto pozitivní počin, fakticky prvek rodící se demokratizace. Pak se to ale zvrhlo právě jenom v individuální egocentrismus.)

    V tomto duchu pak Thrasymachos na Sokratovu otázku po spravedlnosti nastoluje apodiktickou tézi, že „spravedlnost je to co prospívá silnějšímu“. Zkrátka: silnější, schopnější jedinec lépe dokáže právních norem a kliček využít ve svůj vlastní prospěch. A je to tak dokonce legitimní, spravedlivé – právě proto že on je ten schopnější. Je to tedy fakticky postoj čirého darwinismu: silnější zvítězí.

    Takto amorální postoj byl pro Sokrata samozřejmě absolutně nepřijatelný. Rozvinul proto poté předivo své vlastní argumentace – ovšem v neustálém dialogu se svým oponentem – až ho natolik zahnal do slepé uličky, že nakonec Thrasymachos dopálen vyskočil a odešel.

    Co je tedy skutečná spravedlnost podle Sokrata? – V každém případě on tedy musí nějakým způsobem dokázat, že je něčím jiným nežli pouhým prospěchem (schopnějšího, silnějšího) jednotlivce.

    Jádrem Sokratovy argumentace je to, že i instalování spravedlnosti je svým způsobem umění (ve smyslu: dovednost; v řečtině se tu zase jednou dost prolínají různé respektive podobné pojmy). A u každého umění se přece snažíme o to, dovést ho k naprosté dokonalosti. Sokrates tu používá analogii s loďařským uměním (tento příklad byl v tehdejších disputacích dost často používán).

    Přičemž konečným cílem loďařského umění není postavit loď, která by sloužila jenom kapitánovi nebo kormidelníkovi nebo těm či oněm členům posádky – nýbrž takovou loď která v š e c h n y kdo se na ní plaví bezpečně doveze k cíli.

    Z tohoto argumentačního řetězce tedy dovozuje Sokrates, že i spravedlnost je něčím, co má sloužit všem. Něčím, co má všechny „pasažéry“, tedy všechny příslušníky dané komunity, dané polis dovézt (a dovést) k jejich cíli, tedy ke spořádanému pospolitému životu.

  7. Ovšem – tím naše pátrání po kořenech (a motivacích) spravedlnosti ještě zdaleka není u konce. (Bohužel.)

    Bylo by totiž docela dobře možno říci, že Sokrates tu pouze proti utilitarismu jednotlivce staví utilitarismus celku. On má sice samozřejmě pravdu z hlediska toho celku; ale u mravního principu natolik zásadního jako je spravedlnost bychom přece jenom očekávali (a žádali) nějaké mnohem hlouběji jdoucí odůvodnění. Problém je totiž v tom, že pro velice mnoho lidí je onen sofistický postoj („spravedlivé je co prospívá mně“) mnohem bližší nežli prospěch celku. A že se jedná o „umění“, které by ze své samotné podstaty mělo být dovedeno až ke své dokonalosti – takto metafyzická úvaha takovéto osobnostní typy zajímá ještě daleko méně.

    Podívejme se tedy na věc ještě ze zcela jiné strany. Je to až docela nedávný objev, který učinili badatelé: základní smysl pro spravedlnost mají nejenom už malé děti (nějak od třetího roku svého věku), nýbrž dokonce i – opice!

    Tito výzkumníci udělali jeden zajímavý experiment: dali opicím barevné žetony, symbolizující peníze. A za ty jim pak dávali pamlsky. Přičemž ovšem žetony různých barev měly různou hodnotu.

    Opice se dost rychle naučily rozeznávat různé hodnoty „peněz“. A poté – když tedy opice už věděly že například jeden banán má takovou a takovou cenu – jim výzkumníci začali za jejich peníze dávat pamlsky „nespravedlivě“. Tedy neadekvátně k „protihodnotě“, kterou dostávali od opic. A nyní se ukázala velmi zajímavá věc: opice když viděly že jsou „podváděny“, tak se začaly nemálo hněvat; a někdy tímto utrpěným bezprávím byly dokonce natolik hluboce uraženy ve svém pocitu spravedlnosti, že odmítly nabízený – méně hodnotný – pamlsek vůbec přijmout!! Raději tedy nedostaly vůbec nic, nežli aby strpěly pocit nespravedlnosti!

    To znamená: skutečně už i opice mají nějaký základní smysl pro spravedlnost.

    To by pak dále muselo znamenat, že naprostým základem pocitu spravedlnosti je cit pro reciprocitu. Svým způsobem naprosto triviální kupecké počty: má dáti – dal (respektive: nedal).

    Přičemž ovšem – a to je krajně důležité – toto „má dáti – dal“ nemůžeme poměřovat jenom naprosto bezprostředním, materiálním utilitarismem. Už dokonce ve zvířecích komunitách (a tím spíše pak ve společnosti lidí) k a ž d ý příslušník této komunity má pro ni svou hodnotu, svůj přínos – už jenom čistě svou pouhou existencí, svým životem. (To samozřejmě za – byť i nevysloveného – předpokladu, že daný jedinec se skutečně bude chovat jako platný člen komunity: bude se účastnit jejího života, bude ji ochoten bránit, atd.atd.) Když se nějaký jedinec chová v naprostém rozporu s tímto očekáváním (například zradí svůj stát či svou tlupu, přidá se k nepříteli), pak je zákonitě z této komunity vyvržen.

    Vraťme se ale k vlastnímu jádru věci: naprosto základní smysl pro spravedlnost je tedy člověku zřejmě dán od přírody – a to jako vrozený cit pro reciprocitu. To napřed může znít jenom jako holé kupecké počty; ale na obecnější úrovni tato reciprocita neznamená nic jiného nežli – vzájemnost. Když ty se budeš chovat vstřícně vůči mně, budu i já vůči tobě. Když ty se budeš chovat s respektem vůči mně, budu i já vůči tobě. Když ty budeš ve mně vidět především člověka (a ne pouze prostředek k tvému vlastnímu prospěchu) – budu totéž i já vůči tobě.

    Svým způsobem tu tedy máme zase takový akt „transcendence zdola“, o kterém byla řeč už v souvislosti se Sokratovou řečí o lásce v „Hostině“. Na počátku sice skutečně stojí jenom základní, utilitaristický vztah (stejně jako na počátku vší lásky stojí čistě utilitaristická snaha po udržení vlastního rodu, tedy po „nesmrtelnosti“); ale v dalším dialektickém procesu je tento původně ryze utilitaristický postoj transcendován do vyšších, duchovnějších, ušlechtilejších poloh.

  8. SPRAVEDLNOST OPIČÍ, SPRAVEDLNOST LIDSKÁ

    Ale jednu věc bych ohledně oněch výzkumů s pocitem spravedlnosti málem zapomněl; a to okolnost pro podstatu dané záležitosti opravdu nemálo významnou.

    Jak jsem uvedl tyto experimenty byly prováděny jak s opicemi, tak i s lidskými mláďaty, s dětmi kolem třetího roku jejich věku. Ten základní cit pro spravedlnost se ukázal v obou případech; a přesto se tu ukázal jeden zcela zásadní rozdíl. Opice trpěly pocitem nespravedlnosti výhradně a pouze tehdy, když se jednalo o ně samé; co se dělo ostatním, to je nezajímalo. Zatímco děti – ty dokázaly vnímat a cítit i to, že nespravedlnost se děje jejich kamarádům, jiným dětem. (A některé se to dokonce snažily napravit, tím že tomu podvedenému daly něco ze svého vlastního.)

    Dalo by se tedy dost možná konstatovat, že ten zcela první krok mravní transcendence člověk provádí ve třetím roku svého života. Totiž: ne každý ho skutečně provede. Ale má k tomu příležitost ho provést.

    A vlastně je pak k tomu možné ještě dodat: ten kdo i ve svém dospělém věku zůstane egoistou (to jest: nespravedlnost způsobená jiným ho nezajímá) – o tom je možno plným právem říci, že vývojově zůstal na úrovni opic.

  9. Ten základní stav reciprocity je ovšem možno „transcendovat“ i poněkud jiným směrem. Totiž směrem k celému vesmíru, k veškerému Bytí.

    Jestliže jsme totiž onen cit pro reciprocitu doposud pojímali v jeho bezprostřední interpersonání rovině, pak je ovšem možno se na tuto věc podívat také tak, že snad vůbec zcela nejzákladnějším momentem celého vesmíru a veškerého Bytí vůbec je princip symetrie. Všechny současné standardní modely našeho vesmíru jsou modely spočívající na symetrii; a stejně tak už staří řečtí myslitelé si byli naprosto vědomi toho, že vesmír, kósmos, je utvářen protikladnými silami navzájem se udržujícími v rovnováze. Je tedy možno celou věc nahlížet i tak, že ten kdo se chová spravedlivě (tedy v rámci základního smyslu pro reciprocitu), ten se chová v souladu i s těmi nejzákladnějšími zákony samotného vesmíru.

  10. Respektive nahlédnuto z opačné strany: kdo se nechová v souladu s principy spravedlnosti, ten porušuje zákony nejen lidské, ale i zákony kosmické.

  11. Z toho jak pokus s opicemi pane Poláčku popisujete by se dalo vycítit, že hlavním motivem odmítnutí „aspoň něčeho“ je vyhodnocení, že neférové jednání vypovídá o skutečnosti, že nejsou uznáni za plnohodnotného člena dané komunity. Což pro ně může znamenat vitální ohrožení… a proto tak ostrá reakce. Podobnou reakci a s podobně vitální motivací lze asi zažít v některých dědických sporech.

    Ve velmi komplexních lidských společenstvích už nebývá myslím
    spravedlnost tak průzračně definovatelná. Ale hlavně – pane Horáku, věřím že mne ani bratra nepodezříváte z obhajoby bezpráví:-)
    Chtěl bych dovysvětlit: Dobro tolerované – dopřávané i nezásluhově nevnímám jako projev pragmatismu ale spíše jako předpoklad tvorby spolupracujícího společenství – plnohodnotných, ač zdaleka ne vždy dobrých a spravedlivých jednotlivců.
    Neznamená relativizaci spravedlnosti, spíš její transcendenci do té „opičí esence“.

    Zásluhová spravedlnost (aspoň podle pohádek které ve mně zanechaly nějaké stopy) se mi zdá vpodstatě definicí pekla (toho pohádkového samozřejmě:-)).

  12. Pane Nusharte, Vás ani Vašeho bratra z obhajoby bezpráví opravdu nepodezírám. Zřejmě souhlasně dokonce míním, že tenhle sklon nás může kolektivně přivádět do (docela pozemského) pekla…

  13. Máte pravdu, pane Horáku. Upřímně se omlouvám.
    Díky za recenzi na krásnou pohádku – zvláštní že některý člověk (třeba já) musí docela dost zestárnout, aby té pohádce víc porozuměl:-)

  14. „Hrátky s čertem“ – bylo by zajímavé sledovat, jak by tímto psychologicko-teologicko-mravokárným způsobem onen autor analyzoval třeba takového Ferdu Mravence.

    Tím nechci popírat: mnohé z jeho postřehů mají něco do sebe. Ale takto psychologizovat či teologizovat pohádku, to se zdá být přece jenom poněkud přehnané.

    A za druhé: autor zde velice usilovně moralizuje, ale jeho mravní postoj se zdá být nemálo pochybný. Jeho apodiktické vyjádření, že člověk prý přece j e „pánem všeho tvorstva“, a že tedy má plné právo zabíjet všechny živé tvory pokud mu to jenom bude nějakým způsobem užitečné – to je v dnešní době postoj skutečně už velmi arogantní, a velmi reakcionářský.

    A co se týče kajícnictví – tak tady bych se daleko spíše postavil na stranu Luthera, nežli papeže. Luther má tady naprostou pravdu v tom, že pokání činěné jenom z jakéhosi rozrušení mysli, a především z čirého kalkulu, to ještě více vede „do pekla“.

    A jak vyplývá ze – souhlasných – komentářů, celé duchovní prostředí v této komunitě (jak se opovržlivě vyjadřují o migrantech a „zrůdách“ – čímž jsou zřejmě myšleny genderově nejednoznačně definované, respektive stejnopohlavně orientované osoby) svědčí o vysoké míře nenávistnosti, která vládne v těchto „zbožných křesťanech“.

    Kdyby se před nimi samotnými zjevil anděl – nedopadli by před ním nakonec velmi podobně, jako pokrytecký pobožnůstkář Školastykus?…

  15. Pokud je zde ale řeč o tom že „spravedlnost (totální) je peklo“, nejsem si sice zcela jistý jestli je to míněno v tomto smyslu, ale svého času vznikla jedna písnička, která v tomto ohledu skutečně může být velkým varováním. Ta písnička se jmenuje „Mluví k vám robot“; bohužel na internetu zřejmě není její text, jenom na jedné fotografii, a ten text je na ní sice čitelný, ale opravdu jen pro dobré oči: https://www.google.com/search?q=mluví+k+vám+robot+„text“&client=opera&hs=4zE&sa=N&tbm=isch&source=iu&ictx=1&fir=JVYUeed4NcfikM%252C-AVajG9cUCac8M%252C_&vet=1&usg=AI4_-kTYxfdPlmgPlU2l4hpjOmEynJRNgw&ved=2ahUKEwigk9_R-ozwAhWggP0HHZW7BToQ9QF6BAgIEAE&biw=1920&bih=939#imgrc=JVYUeed4NcfikM

    V zásadě zde robot sděluje lidem: jsem robot, pro blaho lidstva jsem stvořen a naprogramován – a kdo by odporoval mým představám o dobru, ten musí být eliminován!

    Svým způsobem je tu v kostce obsažena veškerá hrůznost – a zrůdnost – všech pokusů jednou provždy „vědecky“ určit a nadiktovat lidem, co je pro ně dobré a co ne. A kdo se nějak vymkne z této nadiktované normy – ten musí být eliminován; „pro blaho lidstva“…

    P.S. Tady je bohužel jenom část webové adresy jako přímý link; je proto zapotřebí označit myší celou adresu, a tu pak buďto zkopírovat do adresové řádky prohlížeče, případně – pokud internetový prohlížeč má tuto možnost – onen link navolit přímo z té myší označené (markované) adresy.

  16. Ovšem, pane Poláčku, Luther, jak jsem se dočetla, podceňoval jakoukoliv lítost nad hříchem:
    „V Lutherových očích je dokonalá lítost nemožná a nedokonalá lítost je
    pouze karikaturou lítosti. Protože člověk je v podstatě hříšný, není schopen
    dokonalé lítosti.“
    Luther si, zdá se, myslel, že člověk je hříšný a nedá se s tím nic dělat. A nemůže dělat nic jiného, nežli věřit v Boží milost. Tedy v odpuštění těch hříchů. Přičemž klidně může hřešit dál.

  17. Pokud by člověk nebyl schopen žádné sebereflexe, pak by nakonec mohl mít pravdu Vonnegut, který prý (podle oné recenze) napsal: „Jsme [lidé] na této planetě nemocí. Jen doufám, že budeme syfilidou se svědomím a přestaneme se rozmnožovat.“
    Ale já pevně věřím, že Vonnegut pravdu nemá.

  18. Na obhajobu vachrlatosti pojmu spravedlnost obsahu – kdo se nechová v souladu s principy spravedlnosti, ten porušuje zákony nejen lidské, ale i zákony kosmické – bych upozornil na vachrlatost tím důvěryhodnosti podkladů kterými jsou tyhlety zákony tvořeny.
    Svého času jsem odcházel z pivnice se zkroušenou přítelkyní, kterou v oné pivnici oslovil její starý a vážený přítel humanista (kterému věrně tlumočila jeho tvorbu do cizího jazyka) po pátém pivě přídomkem kráva. Stále fňukavě opakovala „proč to řek“. Mně tenkrát nenapadlo než „je nespravedlivý“. ………….a dodnes si fňukavě opakuji „použil jsi vachrlatý zkreslující pojem moralisto“.

  19. Ke světonázorům Vonneguta, paní Hájková
    Jako absolvent druhé světové v plném lesku – jak ve zbrani tak spalovaných Drážďan – zůstal přesto všechno věrný od Boha darovanému humoru, se kterým talentovaně reflektoval lidskou kondici.
    S humorem reflektoval i a nejen svou ztrátu důvěry ve spontánní generativní pud…bych dodal.

  20. Takže on to nemyslel smrtelně vážně? Tak to jsem ráda, pane Anonyme.

  21. inu z anonymity se umím potěšit i smrtelně nevážnou pravdou

  22. Došlo to tedy i u nás už tak daleko, že si navzájem budeme posílat anonymy… 😉

    Naštěstí stále platí, že „ptáka poznáš podle peří“; a my se (a své způsoby uvažování a vyjadřování) známe už natolik důvěrně, že je velice snadnou záležitostí tyto anonymy hned vzápětí demaskovat. 🙂

  23. K Lutherovi: nejsem s myšlenkami této osobnosti seznámen natolik podrobně, abych mohl s jistotou tvrdit jaký byl jeho vztah k pokání; ale dost pochybuji že on by z toho vyvodil ten závěr, že „člověk klidně může hřešit dál“. Protože kdo by to skutečně dělal, ten by asi sotva mohl doufat i v tu boží milost.

    Lutherovi se především jednalo o to distancovat se od tehdejšího (katolického) pojetí zásluhovosti – které vlastně znamenalo právě to, že člověk hřešit může, ale že si své hříchy může následně vykoupit či neutralizovat buďto (vnějškovým) projevem lítosti, anebo dokonce přímo koupí odpustků. – Luther bojoval proti odpustkům stejně tak, jako Hus!

    Především se tedy jednalo o to, že o tom kdo bude skutečně uznán za hodného odpuštění, že o tom nerozhodují sami lidé, nýbrž výlučně Bůh – svým vlastním, výsostným aktem milosti. Který on (Bůh) provádí ovšem na své dokonalé znalosti lidského srdce.

  24. A TEDY JEŠTĚ JEDNOU O KOŘENECH SPRAVEDLNOSTI

    Já jsem tušil, pane Petrasku, že se v tom krásném antickém filozofickém konceptu spravedlnosti někdo začne šťourat! 😀

    Ale nic proti tomu; je samozřejmé, že i takto filozoficky velkolepé odůvodnění jako u páru Sokrates-Platón samo o sobě nemůže pokrýt všechny životní situace.

    Sledujme napřed ještě další myšlenkový vývoj v Platónově „Ústavě“. Jak už jsem napsal, on se otázkami spravedlnosti explicitně zabýval v první části tohoto díla; v dalších částech už spíše jenom sporadicky. Konkrétně například když razí názor, že řemeslníci či rolníci by se neměli míchat do (vysoké) politiky – neboť nikdy nemohou mít dostatečnou znalost umění řízení státních záležitostí. Podle Platóna je spravedlivé to, když každý dělá dobře to, k čemu je kvalifikován: když tedy dejme tomu truhlář vykonává dobře a kvalitně své řemeslo, a státník zase s plnou odpovědností a znalostí věci koná svou funkci. – Takovýto model politiky je samozřejmě „elitářský“; jenže za prvé v Platónově konceptu onen státník byl sám ve svém konání vázán, byl odpovědný – ne sice (neznalému, nekompetentnímu) lidu, ale nadřazené sféře nejvyšších idejí. Právě proto podle Platóna stát měli řídit filozofové – protože oni jako jediní mohli mít tu kompetenci rozpoznat to, co tyto ideje znamenají, a jaké jednání vyžadují.

    No a za druhé právě z dnešní doby víme, jakých iracionálních jednání je schopen onen obecný, „demokratický“ lid; a tak je možno dodatečně vyvinout nemalé pochopení pro Platónův požadavek, že stát mají řídit jenom ti, kdo skutečně plně zvládli umění řízení státu.

    Ale pokračujme dále. Pro Platóna tedy princip spravedlnosti nestojí sám o sobě, nýbrž je konec konců součástí veškerého řádu bytí. To na jedné straně. Na straně druhé je ale nutno vždy mít na paměti, že „spravedlnost“ byla jednou ze čtyř kardinálních ctností – a že její platnost a její aplikaci je vždy nutno vidět a posuzovat v jejich celkovém kontextu. Z těchto čtyř kardinálních ctností byla „statečnost“ dobově podmíněna, tehdejší trvalou válečnou hrozbou; ale zbývající dvě jsou pak sofrosýné a fronésis. Fronésis znamená chytrost, moudrost, myšlení. Sofrosýné pak bývá do češtiny překládána jako „zdrženlivost“; což není chybně, ale je to poněkud zužující, jedná se o schopnost vlastního sebeovládání, opanování vlastních vášní na základě rozmyslnosti, rozumnosti.

    Takže pane Petrasku tomu Vašemu známému by v každém případě bylo možno vytknout, že se dopustil nespravedlnosti už jenom tím, že selhal jak ohledně požadavku sebeovládání, tak i rozumnosti.

    Ještě explicitněji pak tyto momenty vystupují do popředí v etice Aristotelově. Jestliže u Platóna je jeho koncept správného (spravedlivého) jednáni především ukotven v řádu veškerého bytí, pak Aristotelovo pojetí je mnohem více kontextuální.

    I Aristoteles operuje s oním principem vyváženosti, o kterém jsem hovořil výše. Jenže: Aristoteles naprosto výslovně uvádí, že tuto „vyváženost“ v žádném případě není možno chápat jako nějaký mechanický střed; nýbrž že je vždy nutno ji posuzovat podle zcela konkrétní situace. Aristoteles jako příklad uvádí ten případ, kdy nějaký – dnešní řečí promotér – má dva zápasníky, jednoho muší váhy, a jednoho těžké váhy. Ten jeden tedy potřebuje pro svou výživu mnohem více jídla, nežli ten subtilnější. A Aristoteles dokládá, že by byl samozřejmě nesmysl, aby mechanickou aplikací postulátu „spravedlnosti“ oba dostávali stejné množství jídla. Pro jednoho by to bylo příliš málo, pro druhého příliš mnoho. (Není ostatně bez zajímavosti, že víceméně ten samý argument použil Marx, když kritizoval určité představy na levici o „spravedlnosti“, podle kterého by se každému mělo dostávat naprosto stejně: „Každý je přece jiný, každý má jiné potřeby, někdo má žaludek větší a ten druhý zase menší…“)

    Nemáme tedy – a není to vůbec pro všechny životní situace možné – k dispozici nějaký jednotný, univerzálně platný návod či měřítko pro správné (spravedlivé) jednání. Zopakuji proto ještě jednou Aristotelovu maximu pro dané případy: Jednat tak, jak by po rozmyslném, odpovědném posouzení v š e c h aspektů dané situace jednal rozumný muž.

    O všem tedy nakonec rozhoduje kvalita, vyzrálost dané osobnosti. Není to tedy žádné fixní kritérium; ale na straně druhé se dá velice spolehlivě rozpoznat, kdo skutečně takovýmto způsobem jedná, a kdo se naopak nechá strhávat jenom svými vášněmi, kdo celou komplexitu dané situace zúží jenom na jednu jedinou dimenzi, jeden jediný aspekt.

    Problém tedy není v tom, že by se principiálně nedalo rozpoznat správné jednání od nesprávného; problém je v tom, že toto rozlišení dokáže spolehlivě učinit jenom ona vyzrálá osobnost, ale nerozpozná to právě ten, kdo se toho nesprávného, nepravého, nespravedlivého jednání dopouští. Ten je buď zaslepený svými vášněmi, anebo nemá dost velkého ducha (inteligenci, empatii), aby vůbec dokázal vnímat a posoudit všechny aspekty dané situace. („Hrubý člověk… nepozná že někoho zranil“ – Hegelovy rukopisné poznámky k jeho díle „Filozofie práva“.)

    Nakonec tedy zase zbývá jenom jedno praktické řešení: vzdělávat, kultivovat, vést k umírněnosti a rozmyslnosti.

    Ovšem: vést všechny členy dané společnosti k těmto vlastnostem je značně obtížné tam, kde dominuje princip liberalistického individualismu – tedy že každý si může být jakým se mu zlíbí, a nikdo mu do toho nesmí mluvit. A ještě těžší je vést například k umírněnosti za podmínek kapitalismu – který je ze své samotné podstaty založen na nemírnosti.

    Jak tedy vidíme, otázka po spravedlnosti je skutečně velice komplexní; a prochází nakonec všemi sférami bytí, od nejvyšších zákonů kosmických až ke zcela konkrétní lidské životní zkušenosti.

  25. Taky Luthera moc neznám. Myslím si, že luteránství mělo na našem území docela malý vliv, přestože reformace u nás v určité době slavila úspěchy. Ale Lutherova reformace to nebyla.
    Je pozoruhodné, že v 16. století se v Čechách rozvíjelo něco, co by se dalo označit jako náboženská pluralita a tolerance. Zaujalo mě například, že krédem Viléma z Pernštejna bylo: „S Římany věřím, s Čechy pod obojí držím, s bratřími umírám.“

  26. Díky za odkaz, paní Hájková; ale bohužel je to na Facebooku, a já na FB nemám konto. A od jisté doby bohužel nemůže obsahy na FB sledovat nikdo, kdo tam nemá konto.

  27. Škoda. Na Facebooku se o tom diskutovalo. Někteří (levicoví) liberálové byli z Petra Druláka docela zděšeni. Oni prostě nepovažují za možné (ani za dobré) vrátit se k národnímu státu. Trvají na lidských právech, zatímco konzervativní levice tvrdí, že lidská práva (menšin) jsou většině, tedy lidu v podstatě cizí, protože oni mají zase své problémy. A že liberalismus se prý neliší od neoliberalismu.
    Václav Bělohradský (stejně jako Anna Šabatová) však stáli na pozicích liberalismu (jakožto svobod pro jedince i menšiny) a lidských práv. Podle VB vždycky platilo, že rozmnožení lidských práv a svobod nestojí proti právům a svobodám už dříve zde existujícím. Zatímco Petr Drulák si patrně myslí, že různá práva stojí proti sobě.
    Šabatové ani Bělohradskému se nezdál požadavek svrchovanosti státu, na kterém konzervativní levice trvá. Stát prý nebyl svrchovaný ani v minulosti. A teď je to už úplný nonsens.

  28. Tak to je v každém případě potěšitelná zpráva, že Drulák se takto ocitl v menšině. Alespoň v této diskusi.

    Drulákův postoj je skutečně extrémně konzervativní, už jsem sám napsal že ho vidím fakticky blíže krajní pravici, nežli skutečné levici. Má sice (možná) pravdu v tom že práva menšin jsou většině lidí lhostejná – ale to přece není důvod pro progresivní levici, aby se jich vzdávala. Levice je v současné době tak jako tak v menšině; a bylo by cestou do pekel snažit se za každou cenu honit se za získáním většiny tím, že by se nadbíhalo (přinejmenším latentním) fašistům. A právě tohle Drulák podle mého přesvědčení dělá.

    Liberalismus a neoliberalismus: to je ovšem samo o sobě velmi složitá záležitost, já vždycky opakuji znovu a znovu že liberalismus jako takový je ve své podstatě velice rozporuplný, ambivalentní princip, záleží na tom jak je zrovna v dané chvíli vykládán a používán.

    Respektive přesněji: liberalismus (tj. nepodmíněná práva jednotlivce, a tedy i menšin) je jenom podmínka skutečné svobody, není to svoboda úplná, dovršená; ale na straně druhé je to podmínka absolutní, neopominutelná.

    Drulák se svou kritikou tedy má částečnou pravdu v tom, že liberalismus – pokud zůstane stát jenom u sebe samého – skutečně vytváří předstupeň neoliberalismu, tedy nevázanost egoistického individua. Což pak – za podmínek strukturálního kapitalismu – vede k ovládání člověka těmito strukturami. V tomto smyslu je tedy omezenost principu liberalismu právem možno (a nutno) kritizovat.

    Ale nemůže být nikdy řešením to, že bychom pak přestali člověku upírat i alespoň tato základní práva, která historicky přinesl liberalismus.

    Zase jednou tu před sebou máme dějinný proces, který probíhá postupně, krok za krokem. Je to ovšem proces dialektický, tedy jeden každý další stupeň se sám konstituuje tím, že napřed neguje stupeň předchozí. V tomto smyslu je paušální odmítnutí liberalismu vlastně přirozeným aktem tohoto dějinně dialektického procesu. Jenže: v daném smyslu to bylo „legitimní“, nebo přinejmenším pochopitelné někdy před sto lety, když na světovou scénu vstoupil komunismus. Ale snad už i Drulákovi a spol. by mělo být jasné, kam takto pojatý – antiliberální – komunismus dospěl. A že není možné dobrat se pravé lidské svobody, když budeme popírat její individuální, tedy liberální komponentu.

    Anebo jak to napsal Marx: svoboda jednotlivce musí být podmínkou svobody všech.

    Což se dá i obrátit: pokud budeme upírat svobodu jednotlivci (respektive menšinám), pak nikdy nemůžeme dosáhnout skutečné svobody samotného člověka.

  29. Nebo jinak řečeno: Drulák svým postojem zamrzl někde v oné počáteční fázi dialektické negace liberalismu; ale je absolutně neschopen (či spíše neochoten) pokročit dále nad tuto čirou negaci, a dospět ke skutečné dialektické syntéze.

    Přirozeným jazykem vyjádřeno: Drulák se staví do pózy ušlechtilého bojovníka za práva pracujících mas; ale já z něj cítím především nenávist. A s nenávistí nikdy není možno vybudovat skutečně spravedlivý a humánní svět.

  30. A co se toho národního státu týče: ať to Drulák schovává za jakkoli zdánlivě levicovou rétoriku, skutečnost je taková, že nacionalismus byl vždycky reakční postoj, bylo to šovinistické vymezení se proti všem kdo nejsou příslušníky našeho vlastního „exkluzivního“ národa. Už z toho důvodu pravá levice nikdy není a nemůže být nacionalistická, protože jí se jedná vždy o univerzální osvobození lidské bytosti, a ne jenom o privilegia jednoho jediného národa.

  31. Já nevím, zda jde o nacionalismus. Oni totiž vůbec nemluví o národě. Myslím, že jim vcelku nevadí, zda je někdo cizinec nebo ne. Důležitější je pro ně jeho chování. Nechtějí, aby lidi měli práva a neměli zároveň odpovědnost. Chtějí tu odpovědnost vymáhat. Například by chtěli, aby stát nějak zakročil proti romským (popřípadě jiným) rodičům, když neposílají děti do školy, a třeba jim za trest odebral dávky. Argumentem liberální levice je, že když se lidem odeberou dávky, budou krást.

  32. Můj negativní postoj ke konzervativním socialistům určitě nevyplývá z nedostatečně kritického vztahu k současnému socioekonomickému systému a jeho směřování. Rovněž se, aspoň primárně, neodvíjí z mé zkušenosti s povahou předcházejícího, reálně socialistického (normalizačního) režimu. Rozhodující v mém případě nejsou ani časté pochyby o jejich staronových konceptech a receptech. Mají na ně právo (neboť někdy je reparát zapotřebí.) Dostatečně a asi nejvíce mě od jejich myšlenek odvádí (ne-li odstrašuje) jejich v původním slova smyslu orientace ve změněném, nyní vesměs kapitalistickém světě. Nevím samozřejmě koho konkrétní protagonisté konzervativního socialismu volí, ani zda se voleb vůbec účastní. Nemohu však nevidět, kdo v zásadě je jejich politickým reprezentantem či favoritem těch, kteří je samotné vyzdvihují. Pro mě jsou strany jako KSČM a SPD vcelku velmi trapnými firmami, či spíše filiálkami, produkujícími nebezpečný parfémovaný hnus. Deriváty ODS na konzervativní pravici jsou pro případ nouze jejich faktickými spojenci. (Zeus a Klaman z vtipu o (pozdějším) druhém a třetím českém prezidentu se opravdu povedli.) Konzervativní křídlo ČSSD podle mne stojí oproti křídlu liberálnímu téměř ve všech kauzách na horší straně.

  33. Ani ve mně nevzbuzuje konzervativní levice žádné nadšení. Ačkoliv se necítím ani jako liberál. Koneckonců, proč by člověk musel něco být nebo někam patřit? Možná úplně postačí zásada „žít a nechat žít“.

  34. JAK SE SOCIÁLNĚ SLABŠÍMI?

    Paní Hájková, tohle je velmi diskutované téma i v Německu. Tady například bylo takové ustanovení, že když mladí nezaměstnaní trvale nechodí k termínům ohledně (možného) přijetí do zaměstnání, tak jim sociální úřad drasticky zkrátil dávky – a to (nemýlím-li se) dokonce až pod existenční minimum. A až nedávno rozhodl tuším že Ústavní soud, že takovéto snížení dávek pod existenční minimum je protiústavní; že musí být státem vždy poskytnuta základní míra materiálních prostředků nutných pro (důstojný) život.

    Ale co se týče té záležitosti s chozením dětí do školy (a sankcemi pro rodiče kteří je tam neposílají), to je zase trochu jiná záležitost.

    Především je tady nutno rozlišovat dvě věci: já – a je to snad jediný případ – tady v zásadě naprosto souhlasím s Drulákem, že když někdo neplní své povinnosti, pak mu to nelze donekonečna tolerovat. A je tedy nutno – není-li jiné cesty – sáhnout i k sankcím.

    Ten argument liberální levice, že by pak rodiče „chodili krást“, když by se jim vzaly dávky, neobstojí. Za prvé – pokud vím jednalo se jenom o zkrácení na úroveň existenčního minima. (Čili by takové opatření obstálo i před německým ústavním soudem). Za druhé: takovéto sankce měly nastávat až tehdy, když by dítě mělo sto (!!) zameškaných neomluvených hodin. To znamená: ti rodiče by už dlouho předem věděli, co jim hrozí. A tuto hrozbu by mohli kdykoli odvrátit tím zcela nejjednodušším způsobem: tím že by své dítě – konečně – do té školy poslali!! Neděla by se jim tedy naprosto žádná nespravedlivá újma.

    Za další: zcela otevřeně – pokud by se opravdu jednalo o takové rodiče kteří raději půjdou krást nežli aby své dítě posílali do školy, pak je možno s krajně vysokou pravděpodobností předpokládat, že oni kradou tak jako tak. Nedá se nic dělat, ale taková je holá realita.

    A nakonec a především: liberální (či spíše: fundamentalistická) levice tady naprosto přehlíží jednu věc. Oni se rozčilují nad tím, jak prý stát chce ochuzovat i ty kteří jsou už tak nejchudší a nejpotřebnější (a mají tím na mysli ty rodiče) – ale přitom je jim naprosto lhostejný osud toho dítěte!!

    Přitom je naprosto jasné a nezpochybnitelné, že je to jenom a jedině řádné školní vzdělání, které toto dítě v jeho dospělém životě může vytrhnout z chudoby, které mu může zajistit kvalifikované a dobře placené zaměstnání. A že jestliže se rodiče – ať už jakýmikoli prostředky – nedonutí toto dítě do školy posílat, tak že se tím to dítě prakticky odsuzuje k celoživotní existenci na těch nejnižších příčkách sociální hierarchie, k životu v bídě a nejspíš i v kriminálním prostředí! Tato „starostlivá“ levice tedy bez mrknutí oka obětuje celý budoucí život dítěte, jenom aby si mohla uchovat své ideologické přesvědčení, že stát prý „nesmí krátit sociální dávky“.

    Já jsem z tohoto důvodu velmi skeptický, že se této části levice jedná skutečně o to někomu reálně pomoci, a daleko více za tím vidím čirou ideologii.

  35. Takže toto byl tedy jeden aspekt celé záležitosti; a v tomto smyslu bych tedy sám skutečně dokonce souhlasil s Drulákem.

    Jenže: já mám krajně silné podezření, že je to zase jenom taková záminka. Drulák samozřejmě nemůže – pokud chce vůbec ještě nějak zůstávat v táboře levice – vystoupit s prohlášením: „Já jsem xenofob, já jsem rasista, já nesnáším Cikány a Araby, a nejradši bych je z naší země všechny vypráskal bičem!!“ Takže on se spokojí jenom s tím, že „cizinci jsou povinni plnit své povinnosti“.

    Proč neřekne, že v š i c h n i jsou povinni plnit své povinnosti? Pak by to byl naprosto samozřejmý požadavek. Ale už tím že tady vypíchne skupinu „cizinců“, už tím je apostrofuje jako nějaký cizí, přinejmenším latentně podezřelý element. Kterému je vždy nutno hledět na prsty.

    Drulák se neustále odvolává na to, že prý „integrace Arabů ve Francii selhala“. Ano, bezpochyby, s oněmi arabskými „banlieues“ ve francouzských městech jsou velké problémy, vytvořila se tam klasická ghetta, s vysokou nezaměstnaností (a tedy i kriminalitou) mládeže.

    Ale: proč Drulák nezmíní třeba poměry v Německu? Kde se v neuvěřitelně krátkém čase podařilo – v zásadě naprosto úspěšně – integrovat celé milióny Syřanů?…

    Rozhodující rozdíl je v tom, že Němci nikdy nepřipustili vytváření takovýchto ghett, tvořených jednou jedinou národností; nýbrž všechny příchozí rozdělovali důsledně po celém území Německa. Ne že by se nakonec přece jenom nějaká ghetta nevytvořila; ale nikdy se z toho nevyvinul takový problém jako ve Francii.

    Zkrátka: kdyby Drulák měl skutečně levicové smýšlení, pak by jeho otázka nezněla: „Jak se můžeme zbavit cizinců?“, nýbrž „Jak můžeme co nejlépe pomoci cizincům, aby se integrovali v naší zemi?“ Právě toto a jedině toto je postoj pravé levice: jak lidem pomáhat, a ne jak je ostrakizovat.

    Právě proto já Drulákovi věřím velice málo, že se mu skutečně jedná o to aby cizinci apod. „plnili své povinnosti“, nýbrž za tím vším cítím znovu a znovu jakousi osobní zapšklost, přecházející až k nenávist. A proto tvrdím znovu a znovu, že on má nakonec blíže ke krajní pravici, nežli k autentické levici.

  36. „Žít a nechat žít“ – paní Hájková, tohle je ale naprosto klasické heslo liberalismu. 😉 Takže jestliže „se necítíte být liberál“, a zároveň hlásáte toto heslo, pak se opravdu nacházíte v dost velkém protimluvu.

    Já jsem myslím zrovna včera napsal, že liberalismus má principiálně ambivalentní charakter; a to naprosto stejně platí i o tomto „žít a nechat žít“. Ono to na jedné straně má samozřejmě svůj pozitivní, humánní aspekt, je to respekt vůči právu druhého člověka vést svůj vlastní život, mít své vlastní názory.

    Ale – na straně druhé je tom zároveň i negativní stránka liberalismu, totiž faktický stav lhostejnosti vůči tomu druhému, a vůči (jeho) hodnotám.

    Když tomu druhému pouze řeknu: „Ale dělej si co chceš, nikomu do toho nic není“ – pak tím vyjadřuji nejen jeho právo na to být sám sebou, ale zároveň v tom zaznívá právě o to „nikomu do toho nic není“, totiž ve smyslu „nikoho to stejně nezajímá“. Takže tam, kde měl stát naprostý respekt vůči osobě toho druhého, se ve skutečnosti vyjadřuje naprostý despekt vůči jeho osobnosti, vůči názorům a hodnotám které zastává.

  37. Žít a nechat žít ovšem není heslo pro stát, nýbrž pro jednotlivce. Jednotlivec se přece nemůže zajímat o všechny. To nemůže nikdy zvládnout. On si de facto musí podle nějakých kritérií vybírat, o koho se bude blíže zajímat. Přičemž ty ostatní může prostě jen nechat žít.

  38. Pan Horák: ano, vypočítal jste naprosto přesně ty aspekty respektive postoje, kde by konzervativní levice naprosto m o h l a mít pravdu; ale – a právě na to já sám vždy znovu a znovu upozorňuji – jejich faktická ideové orientace je ve skutečnosti někde zcela jinde. A ono se to – jak trefně uvádíte – velmi neklamně rozpozná podle eventuálních spojenců.

    Pro mě bylo definitivním odhalením pravých názorů a postojů P. Druláka, když jsem mu v oné internetové diskusi položil otázku, jak je možno „legitimní“ populistickou levici odlišit od fašistoidního proudu – a on místo jasné odpovědi (respektive jasného distancování se od krajní pravice) začal mlžit, a pak dokonce výslovně prohlásil, že vůdkyně francouzské „Národní fronty“ není fašistoidní.

    V tuhle chvíli se nejedná ani tak o to do jaké míry je skutečně Marie Le Penovou možno či nemožno zařadit do kategorie „fašistoidní“ – ale naprosto rozhodující (a naprosto demaskující) je to, že Drulák ji zcela očividně bral v ochranu. Aniž by musel, aniž by se ho na ni někdo konkrétně ptal. Bylo naprosto jasně znát, že Drulák s ní – ať otevřeně či vskrytu – sympatizuje; a že Le Penová je na krajní pravici politického spektra, o něčem takovém nemůže být žádných rozumných pochyb. Pro mě je skutečně naprosto nepochopitelné, jak někdo kdo dokáže sympatizovat s Le Penovou a francouzskou Národní frontou, jak se ještě vůbec může vydávat za příslušníka levice. A to dokonce prý „autentické levice“!…

    To jediné reálné spojení je tady silný antikapitalistický impuls (který Drulák dozajista má); jenže právě proto připomínám znovu a znovu, že proti kapitalistům (alespoň ve svém „Mein Kampfu“) velice ohnivě brojil i Adolf Hitler, a později především Röhmova SA. Takže být proti kapitalismu, to opravdu samo o sobě ještě naprosto není žádná záruka autenticky levicového smýšlení.

  39. Žít a nechat žít – to zase vždycky záleží na zcela konkrétním kontextu, paní Hájková. Opakuji znovu: toto heslo je naprosto ambivalentní. Má svou pozitivní stránku – ale i svou negativní. Vždycky záleží na tom, v jaké konkrétní situaci, v jakém konkrétním kontextu se toto heslo vyhlásí.

    Ale pokud se vyhlásí jako univerzální princip – pak v něm skutečně zaznívá i tento hodnotový indiferentismus, ne-li přímo nihilismus.

  40. Ovšemže vždy záleží na konkrétním kontextu, tedy na okolnostech. To přece nikdo nepopírá.
    Nelze žít, aniž by člověk bral v potaz okolnosti. Čili realitu.

  41. No tak úplně samozřejmé to právě není, paní Hájková. Mnoho lidí to používá jako heslo paušálně platné pro všechny životní situace. Právě to je na tom to nepravé, a konec konců ideologické.

  42. Žít a nechat žít je záměr zapadající do kontextu francouzské revoluce. Možnost realizace západní demokracie se rozplynula v nacionálním pojetí státnosti – eliminací nad nacionálně pojaté státnosti Evropy.
    Oproti usa orgiemi demokracii deptajícími nacineřestmi …bych dodal.

  43. Panu Poláčkovi
    Ale s tím přišel přece už Ježíš. Právě on odmítal ideologizaci zákona, jíž se dopouštěli farizeové a zákoníci, kteří kladli zákon (tedy určité zásady či přikázání) nad „konkrétní kontext“.
    Ježíš naopak žádal, aby zákon nebyl prosazován bezhlavě, ale aby byl vždy brán ohled na (konkrétního) člověka v konkrétní situaci.
    Přitom však zákon, tedy ony obecné principy, nechtěl úplně zrušit.

  44. … ale pustit žít;-) (ten zákon).

    Ještě mi Vaše „žít a nechat žít“ (vzdáleně!) zaasociovalo A. Schweitzera: Jsem život který chce žít, uprostřed života který chce žít (což jej prý napadlo při pohledu na čilý pohyb nějakého parazita pod mikroskopem:-)).

  45. Mě zas při tom napadlo: „a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť.“

  46. Mimochodem, migrace musí mít zákonitě vliv na podobu demokracie. Migranti přece nemají občanství a nemohou tedy volit. Při velkém pohybu obyvatelstva bude mít možná volební právo čím dál tím méně lidí.

  47. „.. nech i svůj plášť“… abys uchránil sebe-svou duši, její cestu?

  48. Možná. Ten plášť mi zároveň trochu připomíná stan z jiného místa NZ:
    „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.“

  49. Ještě k tomu „žít a nechat žít“. Je to zas jeden případ, který ukazuje na to, jak je zásadní správná míra a jak jsou odpovědnost a rozhodování těžké. Jak mají být v souladu (pořádku) rozum a cit a proč je instinkt stále velmi důležitý. Tolerance je nám velmi třeba, musíme spolu, stále ve větším počtu, žít, nevést války, ani se (příliš) vzájemně neprovokovat a nevyvyšovat. Neméně je nám ovšem zapotřebí zájmu o sebe navzájem, a neztrácení společenského smyslu.

    Důležitost i jednostrannost devízy „žít a nechat žít“ si uvědomíme nejen podíváme-li se na vztah rodičů a dětí, ale i na vzájemný poměr členů jakéhokoli tělesa. Lidské relace nejsou většinou zcela symetrické a míra odpovědnosti je různá. S tím souvisí ovšem věc nemálo „vachrlatá“, ale ne bez relevance: velmi rozdílná četnost a přijatelnost vzorců chování v té které kultuře (subkultuře). Podstatnou roli ovšem hrají city jako náklonnost a láska. Na druhém nám přece záleží a na celku jakbysmet.

    Současná civilizace kolísá mezi liberalismem (libertinstvím) a produkcí konformistů, „voděním za ručičku“ a nepřiměřenými zákazy. Nalézáním takových, paradoxních rozporů v současnosti a jejich porovnáváním s jinými v minulosti (jež se nám snáze zdají být bizarní) můžeme pochopit mnohé o době a společenském vývoji.

  50. „Žít a nechat žít“ – pane Petrasku, v souvislosti s kontextem Francouzské revoluce s její gilotinou v permanentním provozu je především druhou část onoho hesla nutno považovat za krajně problematickou. 😉

    Evropský nacionalismus versus USA: tady je zapotřebí připomenout, že právě US-Američané jsou ze všech zemí prvního světa zřejmě tím nejnacionalističtěji orientovaným národem vůbec. Prohlášení ve stylu „my Američané jsme vedoucí národ této planety, jsme nejsilnější a nejvyspělejší“ je pro ně takovou samozřejmostí, že jim vůbec nepřijde, že by na tom mělo být něco pochybného.

    Snad proto ke svému nacionalismu vůbec nepotřebovali Hitlera, protože je pro ně natolik samozřejmým.

    A co se evropského nacionalismu týče: nacionalismus (šovinismus) je samozřejmě vždy krajně negativní postoj; ale z historického hlediska je nutno vidět i to, že vznik evropských nacionálních států byl svým způsobem projev demokratizace. Už to nebyl panovník, který mohl doslova v l a s t n i t tolik zemí a národů kolik se mu zachtělo (respektive kolik si dokázal uchvátit); nýbrž teď to byl lid sám, který do svých rukou začal přebírat moc a postavení suveréna. – To negativní na tom ovšem bylo to, když toto probudivší se národní sebevědomí bylo doprovázeno povýšeneckým či přímo nepřátelským vztahem vůči jiným národům a národnostem.

    Do budoucna se jedná o to – když už národní stát splnil tuto svou historickou emancipační úlohu – tento nacionalismus nahradit globální snahou o všeobecný humanismus.

  51. „Jsem život který chce žít, uprostřed života který chce žít“ – paní Hájková, kdyby se onen Ježíšův postulát „a kdyby se s tebou někdo chtěl soudit o košili, nech mu i svůj plášť“ pojal opravdu důsledně, pak by to v souvislosti s oním parazitem muselo znamenat i to, všechny choroboplodné zárodky a parazity v lidském těle nejen nechat žít, ale navíc je i pečlivě vyživovat – neboť oni přece také chtějí žít a prospívat!!

    Už na tomto jednoduchém případě je možno – opět jednou – vidět, že Ježíšovy mravní příkazy měly mezní, až přímo extrémní charakter; ale že měly jen málo společného s realitou běžného lidského žití. To samé platí – ještě bezprostředněji – o Buddhově příkazu neubližovat žádným živým bytostem. Důsledně vzato by to například muselo znamenat zákaz hubení moskytů přenášejících malárii; anebo právě zákaz potírání parazitů v lidském těle.

    Tyto absolutní mravní postuláty měly sice svou úlohu v rámci toho či onoho náboženství (respektive duchovního systému), tím že lidem/věřícím stavěly před oči naprostý mravní ideál; ale na straně druhé zde byl zcela opuštěn antický požadavek přiměřenosti všeho jednání, s ohledem na konkrétní kontext dané situace.

    Takto absolutně postavené mravní nároky pak mají nevyhnutelně ten důsledek, že u lidí/věřících vzbuzují permanentní pocit viny za to, že jim nemohli ve svém reálném životě dostát. Fakticky se tedy v nové podobě reprodukuje přesně ten stav permanentního strachu který pociťoval Pavel z toho, že není schopen splnit všechny ty stovky náboženských předpisů židovské tóry.

  52. Migrace a demokracie: tak tomu ovšem naprosto nutně není, paní Hájková. Tedy že by s postupující migrací bylo čím dál tím méně voličů. Už dnes v rámci EU mají migranti lokální volební právo (tj. například v rámci města); a třeba v Německu byla zrovna nedávno provedena velká změna zákonů, která podstatně usnadňuje získání německého občanství pro přistěhovalce.

    Nejde tedy ani tak o to že by voličů (oprávněných) bylo stále méně; ale jde spíše o to že s voliči pocházejícími z jiných kultur se může dost znatelně měnit schéma politických preferencí. Například v USA jsou migranti z Latinské Ameriky většinově voliči demokratů, neboť ti jsou vůči nim mnohem vstřícnější nežli republikáni.

    A v Izraeli mnoho (ovšem židovských) imigrantů pocházelo z bývalého Sovětského svazu, a ti byli většinově antikomunisticky naladění – což má zřejmě dodnes vliv na poměr pravice a levice v izraelských volbách.

  53. Panu Poláčkovi
    To já vím, že Ježíš těmi slovy (nech mu i plášť) neměl na mysli parazity. Dokonce jimi nemyslel ani nějaké „parazity“ v sociálním smyslu. Vždyť přece ani on nepracoval. Aspoň poslední léta života určitě ne.
    Spíš mi přišel na mysl (tak nějak všeobecně) boj o životní prostor. Boj o potravu a o místo na slunci. Ježíš nechtěl o takové věci bojovat (protože Nebeský Otec nám dá vše, co potřebujeme).
    Četla jsem také vysvětlení, proč někomu dát plášť i tuniku, pokud to žádá. On by to totiž mohl být nejenom lupič, ale třeba taky člověk, který ty věci opravdu potřebuje. Protože to nikdy nevíme jistě, je lepší se věcí vzdát.
    Z toho je vidět, že Ježíš nepostuloval jednotnou morálku. Na své učedníky kladl náročnější požadavky, kdežto někdo jiný si prostě mohl vzít, co potřeboval.
    Ještě mě u toho obrazu tak nějak napadlo, že život má různé vrstvy.

  54. Pane Poláčku, paní Hájková – omlouvám se, tu citaci Alberta Schweitzera jsem tam přimotal trochu násilně. Chtěl jsem tím odkázat na vícevrstevnost etiky toho postoje „žít a nechat žít“: A. S. se jistě ty parazity v tělech svých pacientů snažil hubit. Ale to uvědomění – že i takový a každý život chce žít (i když my to třeba zrovna nesmíme dopustit) – byl asi pro něj cenný prožitek.

  55. Já myslím, že to nijak nevadí, pane Nusharte. Občas je dobré přemýšlet i o životě parazitů (nebo třeba virů :-)) O kterých Ježíš nic nevěděl.
    Někdy mě napadá, že viry se trochu podobají démonům, které Ježíš vymítal, aby lidi netrápili. Ale démoni, myslím, nežijí (tedy v biologickém smyslu). Na rozdíl od virů.

  56. Malé upozornění: dostal jsem mailem nové číslo „Levicovin“, tedy tiskového orgány strany Levice. A byl jsem opravdu nemálo překvapen, když jsem tam náhle spatřil odkaz nejen na naše „Humanistické dialogy“, ale přímo na tuto stránku.

    Takže – začínáme být pomalu slavní… 😉

  57. Ovšem byl tam také ještě jeden zajímavý odkaz, a to sice na článek respektive rozhovor s filozofem Karlem Kosíkem o „Supercapitalu“ – tedy právě ten článek o kterém jsem na HD diskutoval s panem Neubertem. (Tedy: nejsem si teď přesně jistý jestli to je ten samý článek, nebo nějaký podobný. Ale spíš ten samý.) Ten článek se jmenoval: „Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda“, a je ho možno shlédnout zde: http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/kko_lavd.htm

    Pro mě se tu znovu potvrdilo: Kosík tu naprosto precizně, s veškerým intelektuálním arzenálem erudovaného filozofa popisuje, vystihuje a demaskuje všechny negativní momenty a projevy restaurovaného kapitalismu po listopadovém převratu – ale nakonec zůstává stát fakticky právě jenom u čirého vyjmenování těchto negativních jevů. Našel jsem zde sotva něco, co by mi dalo nějakou dále jdoucí orientaci, co by šlo více do hloubky společenských procesů.

    Kosík m o r a l i z u j e; moralizuje sice velice odůvodněně a velice naléhavě, ale jeho popisy situace mají sotva charakter skutečně hloubkové analýzy. On sice naprosto precizně ukazuje, co je špatně; ale neukazuje žádnou cestu, jak z toho.

  58. V jednom bodě ale musím sám sebe korigovat: já jsem v minulosti vlastně několikrát tvrdil (tady mě přece jenom poněkud zradila má paměť- ledaže by opravdu existoval ještě jiný článek s podobnou tématikou), že Kosík prohlásil, že na „Pražské jaro“ musí následovat „Pražský podzim“. Že tedy to, co v onom tehdejším reformním procesu bylo ještě nezralé, protože příliš bouřlivé, holt „jarní“ – tak to že musí být dovršeno a sklizeno ve zralém, rozmyslnějším a uvážlivějším podzimu.

    V tomto článku to ale stojí poněkud jinak: Kosík tu hovoří o „vítězném prosinci“. Přičemž tento „prosinec“ zřejmě míní v biblickém smyslu; totiž tak že je zapotřebí aby se objevila nějaká naprosto nová, přelomová idea, která teprve pohne světem, a osvobodí nás od toho polistopadového („lumpenburžoazního“) balastu.

    Což o to, v obecné rovině má dozajista pravdu, takovéto přelomové ideje je bezpochyby zapotřebí. Ale – zase mi tu chybí nějaké její konkrétní vymezení. Kosík tu vlastně vůbec nereflektuje, co vlastně bylo ústředním tématem reformního „Pražského jara“, jeho osou, jeho ústředním střetem dvou protikladných momentů.

    Je tedy jen možno opakovat: jako vylíčení negativních stránek kapitalismu výborné, ale pro hledání cesty k budoucnosti jen málo použitelné.

  59. Je běžné, že velké osobnosti, které trhly oponou poznání či dění, se snad právě proto posléze stanou zajatci této své „hvězdné hodiny“ a dál místo nich musí pokračovat již jejich kriticky konstruktivní následovníci. Svou roli tu jistě hraje věk, ale bez vlivu asi nebude ani dojem z uzření otáčení pohybu příslovečných kol dějin. Nebo je tomu tak proto, abychom nebyli „jako bohové“, jako když bylo Mojžíšovi dáno, z námi spíše jen tušeného důvodu, zaslíbenou zemi toliko spatřit.

  60. No ano, pane Horáku, to je přesně ono, já jsem něco na tenhle způsob o Kosíkovi napsal už v nějaké diskusi na DR, rozvinula se pak kolem toho určitá kontroverze, tuším s panem Profantem.

    Napsal jsem tehdy, že Kosík svůj limit měl v tom, že – přes všechnu svou poctivou a kreativní snahu o modernizaci a deideologizaci marxismu – nakonec zůstal polapen v jeho základním myšlenkovém schématu.

    Konkrétně a především Kosík (alespoň ještě ve své „Dialektice konkrétního“) stále ještě spoléhal na dějinný a humanizující potenciál pracovní činnosti. Jeho příspěvek záležel v tom, že tuto kreativní pracovní činnost neomezoval – v protikladu k tehdy vládnoucí ideologii – jenom na samotnou dělnickou třídu, ale rozšiřoval ji i na další obory lidské činnosti, především na činnost intelektuální. Jeho klíčovým termínem nebyla „práce“, nýbrž „praxe“. Nicméně on stále ještě spoléhal na to, že osvobozená kreativní činnost lidské bytosti bude tím potenciálem, který vytvoří novou, humánní a všestranně kulturní lidskou společnost.

    Pak ale musel zjistit a přiznat, že i dělnická třída je nakonec stejně tak konzumní a maloměšťácky orientovaná, jako jiné vrstvy, respektive jako samotná buržoazie. Tím ovšem naprosto odpadla jakákoli základna pro víru, že samotná osvobozená práce by mohla mít onen zmíněný společensky obrodný potenciál.

    A poté mu – v pozdějších letech, tj. právě po listopadovém převratu – nakonec nezůstalo nic jiného, nežli jenom to zmíněné moralizování. M. Hauser sice někde před časem napsal, že Kosík v posledních létech svého života chystal nějaký nový projekt, nějakou novou ideu, ale že už ji nestačil vyhotovit; těžko soudit, ale opravdu si jen sotva dokážu představit, že by Kosík mohl přijít s něčím opravdu přelomovým. Alespoň z tohoto rozhovoru s ním (vzniklého asi 6 let před jeho smrtí) něco takového nelze vyčíst.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *