Politika, systémová změna a revoluce

aneb

Kudy vede cesta autentické levice?

Josef Poláček

Úvodem napřed vysvětlení, proč a za jakých okolností byl sepsán tento text. Poněkud náhodnými cestami došlo k určitému prvotnímu kontaktu mezi mnou, a mezi některými osobnostmi z mladé politické strany jménem „Levice“. V rámci těchto kontaktů mi byla nabídnuta možnost spolupráce na vypracování programových tézí „Levice“. Tím pro mě ale vyvstalo určité dilema: o interním ideovém prostředí „Levice“ mám příliš málo vědomostí, nežli aby na tomto nedostatečném základě bylo možno se zavázat k nějaké dále jdoucí spolupráci. Podle těchto dílčích znalostí soudě se mi celkové ideové zaměření „Levice“ i jejích členů sice jeví být značně blízké a sympatické; ale na straně druhé v jejích konkrétních programových tézích nacházím množství nemálo problematických momentů.

Zásadním problémem se jeví především vztah mezi snahou o celkovou, systémovou změnu společnosti na straně jedné – a mezi běžnou politickou agendou levicové strany usilující o úspěch ve volbách na straně druhé. To jsou ale dva diametrálně odlišné cíle; které vyžadují strategie nejen různé, nýbrž mnohdy i vysloveně protichůdné. Protože pro mě osobně je naprosto prioritní ona celková, systémová změna, je z mého hlediska napřed zapotřebí vyjasnit si právě tuto otázku, jak se k dané věci staví sama „Levice“. Výsledkem mých prvotních kontaktů s představiteli „Levice“ byla tedy dohoda, že já napíšu text, ve kterém dané téma podrobně rozeberu; na tomto základě pak už bude možno si ujasnit, do jaké míry jsou mé vlastní vize a programové cíle „Levice“ skutečně kompatibilní.

Co je autentická levice?

Jako první věc je nutno si napřed vyjasnit, proč vůbec se „Levice“ může jevit právě tím „exkluzivním“ subjektem v levé části politického spektra, se kterým by bylo možno uvažovat o bližších formách vzájemné spolupráce. „Levice“ se totiž zdá být levicovým subjektem skutečně autentickým; a to – bohužel – naprosto není samozřejmost.

Co je míněno touto „autentičností“? Především toto: na rozdíl od levicových subjektů systémově konformních, které se pasivně smířily s existencí kapitalismu respektive buržoazní společnosti samotné, a které veškeré své cíle omezují jenom na zabraňování nejhorším sociálním excesům, se zdá že ambice „Levice“ jdou mnohem dále – za hranice stávajícího systému, směrem ke zřízení autenticky humánního světa.

A za druhé se zdá – a to je krajně významný moment – že „Levice“ se neomezuje jenom a pouze na opatření politického, respektive ekonomického a sociálního charakteru, nýbrž staví si zároveň i otázku samotného člověka, podstaty a smyslu jeho svobody. Jednou větou řečeno: cílem není pouze ta či ona politická (systémová) změna, nýbrž všeobecná emancipace lidské bytosti vůbec.

V tomto smyslu tedy hovořím o „autentické levici“; a pokud strana „Levice“ skutečně vnitřně souzní s těmito idejemi, pak by skutečně nic nehovořilo proti vzájemné spolupráci. Na straně druhé je ovšem zároveň nutno učinit i vymezení na opačném konci spektra. Jestliže „autentická levice“ ideově míří mnohem dále nežli levice systémově konformní, pak tato autentická levice nesmí podlehnout pokušení upadnout do opačného extrému, totiž do svodů fundamentalistického levičáctví. Které stále ještě vede svůj „třídní boj“ proti kapitalismu, bez ohledu na to že z dřívějšího Marxova proletariátu není dnes už možno nalézt téměř vůbec nic. Dnešní situace je krajně obtížná (k tomu více později); a autentická levice musí dokázat proplouvat mezi Scyllou konformismu a Charybdou zaslepeného fundamentalismu.

Koho chce/může oslovit autentická levice?

Touto otázkou se hned dostáváme ke zcela klíčovému problému. Který má ovšem mnoho dalších aspektů, to samé téma by bylo možno otevřít i v jiných souvislostech; ale zůstaňme u otázky, jak zde byla položena. Tedy: jestliže Levice (respektive obecně: autentická levice) chce uspět v politickém i ideovém souboji – koho se má snažit získat na svou stranu, přesvědčit ho o své pravdě? Které části společnosti jí stojí nejblíže?

Připomeňme si hned: tato poslední formulace je naprosto rozhodující; a to přesně v jejím znění. Strana „Levice“ si vytyčuje cíl sjednotit kolem sebe doposud roztříštěné levicové subjekty. Tedy dosavadní politické strany či spíše hnutí. Ovšem: toto je počin respektive cíl ryze politický. Základní otázka musí jít mnohem hlouběji, v onom zmíněném smyslu: jaké části samotné společnosti je dnes vůbec možno oslovit pod jménu levicových idejí?

A přiznejme si rovnou: tady je situace krajně nepříznivá. Současná levice jako by stále ještě žila v přesvědčení, že se někde za rohem pořád skrývá onen původní Marxův masový proletariát, vykořisťovaný a zbědovaný, který jenom čeká na to, až mu někdo zatroubí polnicí k pochodu. A že on se pak radostně shromáždí pod praporem revoluce, nebo přinejmenším pod praporem autentické, tedy systémově kritické opozice.

Uveďme si napřed holá čísla statistiky: podle aktuálních sociologických výzkumů je v české populaci podíl klasických dělníků nějakých 14 procent. To je opravdu velice málo na to, aby s tímto marginálním množstvím bylo možno provádět nějakou revoluci, ať už jakéhokoli druhu. Navíc: zdaleka ne všichni tito dělníci jsou proletáři, v Marxově smyslu. Především kvalifikovaní dělníci mohou mít relativně velmi dobrý příjem, a jsou se svým sociálním statutem naprosto spokojeni. Jednoduše řečeno: velká část z těchto čtrnácti procent inklinuje nikoli k levici, nýbrž k pravici!

Ovšem, bylo by možno namítnout, že dnešní levice se nestará a nezajímá zdaleka jenom o dělníky, nýbrž prostě o všechny prekarizované, sociálně i jinak znevýhodněné. Jenže: podle zmíněných výzkumů je podíl těchto prekarizovaných na celkové populaci ne více nežli patnáct procent! A z těchto patnácti procent je velká část politicky zcela pasivních; a nemalá část z nich svou sociální deprivaci netransformuje v zastávání levicových hodnot vzájemné solidarity, nýbrž ji naopak ventiluje příklonem k ideologii reakčně pravicové, fašistické!

Krátce řečeno, budiž to řečeno na rovinu a beze všeho přikrašlování: objektivně tvoří potenciální klientelu „Levice“ maximálně tak 7 – 10 procent populace; přičemž o tento podíl se musí ještě dělit na jedné straně s komunisty, na druhé straně se sociální demokracií, na třetí straně s fundamentalistickými levičáky. I při největším optimismu tedy pro dohlednou dobu není možno „Levici“ prognostikovat větší rezonanci ve společnosti, nežli nanejvýš nějakých 5 procent. A to je opravdu dost málo na to, stát se opravdu relevantním politickým aktérem.

Politická strana, anebo ideové hnutí?

„Levice“ se konstituovala jako politická strana, která chce dosáhnout určitých politických cílů. Autorovi těchto analýz nejsou známy konkrétní okolnosti vzniku strany s tímto názvem; ale politické subjekty tohoto druhu povstávají obvykle z pocitu, že „něco se musí udělat“. Že není možno se už nadále pasivně smiřovat s danými poměry, které jsou – z levicového hlediska – jenom neustálým točením se v tom samém kruhu. Bez naděje na nějaké opravdu zásadní řešení. Z tohoto pocitu marnosti, ale zároveň z pocitu nutnosti z tohoto stavu najít východisko vznikají pokusy o vytvoření autentické levice.

Dost dobře nemohu mít těm, kteří „Levici“ založili, tento počin vytýkat. Sám jsem svého času – je tomu opravdu už hodně dávno – pokušení nějakou takovou levicovou stranu založit podlehl; abych vzápětí udělal tu zkušenost, že prakticky není s kým. O něco později – bylo to těsně po listopadovém převratu 1989 – jsem byl v určitém kontaktu s tehdejší „Levou alternativou“ – která ovšem za nějaký čas zčásti zašla na úbytě, zčásti se rozpadla v důsledku interních sporů.

A právě tohle je ten zcela zásadní problém pro všechny pokusy autentické levice konstituovat se jako reálný politický subjekt: chybí zde skutečná substance. Reálný základ, který by mohl zaručit že takto orientovaná levicová politická strana přežije a přetrvá delší časový úsek. Takovéto pokusy vznikají vždy znovu a znovu (jako příklad je možno jmenovat třeba hnutí ProAlt); ale jejich poločas rozpadu bývá pravidelně velmi krátký. A zcela otevřeně řečeno: nezdá se, že by nově vzniklá „Levice“ mohla mít nějaké záruky, že ji časem nepotká ten samý osud.

Proč jsou tyto snahy vytvořit stálý orgán autentické levice natolik křehké a nejisté? – Budiž řečeno ještě jednou: chybí zde substance. Podle Marxe má úspěšná revoluce zapotřebí dvou zásadních předpokladů: stránku objektivní a stránku subjektivní. V tuto chvíli z těchto obou faktorů není přítomen ani jeden. Že zde není objektivní stránka, to jest reálná sociální základna, už bylo řečeno. Subjektivní stránka (tedy dostatečný revoluční nebo přinejmenším radikálně levicový entuziasmus v populaci) na jedné straně souvisí s tou chybějící stránkou objektivní (kde není dost vykořisťovaných, tam není dost revolucionářů); ale navíc má i své vlastní příčiny. Ale to už bude tématem pro příští kapitolu.

Ideové zázemí autentické levice

Pokud uvažujeme o perspektivách levice v současné době (tedy v časech její postupující marginalizace), je nutno vrátit se v čase zpět, do éry její síly, její slávy; a položit si otázku, v čem spočívá ten natolik zásadní rozdíl.

Jeden faktor jsme si už jmenovali: ryze objektivní rozdíl v sociálním složení společnosti. Dělnická třída, vykořisťovaný proletariát, tato sociální vrstva za časů Marxe tvořila naprostou většinu populace, a její boj za základní sociální spravedlnost byl mohutným impulsem pro politickou i ideovou levici. Ovšem – tohle naprosto nebyl jediný faktor. Pro sílu tehdejšího levicového, respektive levicově-emancipačního hnutí byly klíčové ještě faktory další, a to sice v oblasti ryze ideové.

Tehdy se spolu – ve velice šťastné konstelaci – setkaly vlastně tři rozhodující faktory: dělnické sociální hnutí, osvícenský racionalismus, a křesťansko-hegelovská idea finálního, dokonalého dovršení lidských dějin. Osvícenský racionalismus vedl k euforickému optimismu, že lidský rozum a moderní věda dokáží vyřešit všechny problémy lidstva; zatímco křesťansko-hegelovská myšlenka dovršeného, finálního stadia lidských dějin vedla ke stejně tak euforickému přesvědčení, že teď a právě teď lidstvo dosáhne svého vrcholu, nejlepšího možného uspořádání společenských poměrů. Všechny tyto tři faktory se pak přetavily v koncept marxismu: tedy v koncept globální sociální revoluce, která přinese definitivní osvobození člověka jak od vší ekonomicko-sociální závislosti a vykořisťování, ale navíc mu dá do rukou naprosto nové, doposud netušené potenciály ohledně jeho schopností a možností vytvářet aktivně svůj nový, humánní a pokrokový svět.

Je tedy nutno si uvědomit: síla tehdejší levice nespočívala zdaleka jenom v samotném sociálním hnutí; nýbrž byla bytostně spojena s novým, optimistickým pojetím člověka a jeho světa. Byl to právě tento dějinný optimismus, tato přelomová dějinná idea, které s marxistickým hnutím spojily především četné řady literátů, intelektuálů, umělců, kteří v něm spatřovali netušené možnosti nových kreativních potenciálů člověka. Byla to tato jedinečná syntéza sociálního hnutí a intelektuálních vizí, která dokázala vykonávat natolik fascinující vliv na velké části společnosti.

Že jedna z obou těchto stránek – silné sociální hnutí – dnes není přítomna, bylo už řečeno. To je fakt, s kterým se nedá nic dělat. Jediná možnost by tedy byla o to více posílit onen faktor druhý: kreativní intelektuální vizionářství. Ovšem – i tady se dnes nacházíme ve zcela jiné situaci. Tehdejší historicky-společenský optimismus byl spojen se zcela specifickými ideovými koncepty, a se zcela specifickým obrazem člověka, které ale dnes už nemají platnost. Dřívější víra v rozum dnes znovu a znovu dostává těžké údery při pohledu na masové projevy lidské iracionality, dějinný optimismus je zatlačován především katastrofickými vyhlídkami na ekologický kolaps, a dřívější pohled na člověka jakožto svébytného a emancipovaného tvůrce své vlastní budoucnosti je vystřídán skeptickým pohledem na lidské individuum, zdánlivě svobodné, ale ve skutečnosti ovládané jak anonymními silami tržní ekonomiky, tak i nevypočitatelnými sklony a spády svého vlastního nevědomí.

Co tedy dělat? Je vůbec možno ještě dnes nějakým způsobem obnovit onen dřívější dějinný impuls levicového hnutí? Na jakém základě?

Zopakujme si ještě jednou: sociální základna klasické levice je dnes objektivně velice úzká, a nedává žádné naděje na úspěch tradiční cestou. Budiž to řečeno naprosto zpříma:

Levice si nemůže dělat žádné naděje na to, že by znovu získala většinu ve společnosti.

Nemá smysl se utápět v iluzích: klasický sociální potenciál levice je v současné době naprosto minoritní; a pokud by nedošlo k nějakým naprosto nepředvídaným událostem a krizím, nelze počítat že by se navýšil na nadpoloviční většinu populace. Vedle tohoto sociálního potenciálu levice totiž existuje přinejmenším stejně silný potenciál pravice; a vedle toho existuje i velmi početná střední třída. Která může zastávat v zásadě liberální názory; ale nikoli názory vyhraněně (respektive autenticky) levicové.

To znamená: jestliže chce levice mít ještě vůbec nějakou budoucnost, pak musí

1. dokázat oslovit i střední třídu, tak jako ji dokázali nakonec oslovit například němečtí Zelení, a jak to zčásti dokáží Piráti; a

2. levice musí být dokonce schopna uchopit i klasická pravicová (!) témata; a musí být schopna pro ně poskytovat přesvědčivější a progresivnější řešení, nežli jak to dokáže samotná pravice. Pokud právě tohle levice nedokáže – pak se musí smířit s tím, že natrvalo zůstane jenom společenskou a politickou minoritou.

Uvědomme si jedno: pravicově orientovaný člověk je především člověk aktivní, agilní, podnikavý. Je to člověk v zásadě tvořivý; ale on chce tvořit ve své vlastní odpovědnosti, a také ve svůj vlastní prospěch. Ale pro nás je tu v tuto chvíli rozhodující jeho aktivní, podnikatelské nastavení.

Dřívější levice měla také ještě určitý potenciál k sobě lákat aktivní, rozhodné, charismatické osobnosti; to bylo právě ještě v dobách, kdy levice mohla reálně budit naděje na aktivní proměnu společnosti a světa. Současná levice však tento impuls ztratila; dnešní levice je do značné míry už jenom pasivní, omezuje se jenom na obranu už vydobytých sociálních práv. To je sice samo o sobě chvályhodný počin; ale je to příliš málo pro to, aby tím bylo možno zaujmout a přilákat osobnosti výrazné, rozhodné, činorodé.

Jestliže tedy levice chce znovu získat svůj někdejší potenciál, svou někdejší atraktivitu, pak musí být schopna na svou stranu opět získat člověka aktivního, energického; a musí být tedy schopna pokrýt ta témata, která jsou dnes obsazena pravicí. K tomuto účelu by ale levice byla nucena přehodnotit velmi mnoho ze svých tradičních klišé; bylo by nutno obětovat leckterou „posvátnou krávu“ klasické levice. A právě tady se staví naprosto klíčová otázka, bude-li současná levice něčeho takového schopna, bude-li k něčemu takovému ochotna.

Nestačí stále znovu vzývat nutnost systémové změny; ale je nutno předkládat konkrétní a reálné koncepty, jak tuto systémovou změnu provést. A – opakuji znovu – komplexní systémovou změnu není možno provést jenom na základě samotné levicovosti, to jest když se a priori vyloučí všechno, co je dnes spojeno s protichůdným ideovým táborem. Jinak by bylo nutno jednat zase „po bolševicku“ – tedy provádět revoluci s menšinou proti většině, což ale nikdy nemůže skončit jinak nežli dalším politickým diktátem.

Je nutno vytvořit zcela nový koncept společnosti, a tedy i zcela nový obraz samotného člověka. K tomu je ale zapotřebí skutečně intenzivní a fundované intelektuální činnosti, analýz a diskusí. Ještě jednou: marxisticky orientované levicové hnutí vycházelo z myšlenkové tradice křesťansko-hegeliánské; a Hegelova filozofie v oné době představovala nejvyšší úroveň filozofického myšlení vůbec. Je nevyhnutelné vrátit se k těmto počátkům; znovu promyslet co v tehdejších společenských konceptech bylo natolik progresivní a atraktivní, a co z nich už je zastaralé a nepoužitelné. Ano, levici v tomto ohledu čeká ještě velké množství práce; tak velké, že se to leckomu může zdát nezvládnutelné, či přímo zbytečné. Ale – jestliže se levice právě k tomuto dílu neodhodlá, pak veškeré její snahy o společenské změny nakonec nebudou ničím jiným, nežli jenom slepým akcionismem. Který bude fakticky předem odsouzen k neúspěchu.

Vize systémové změny versus politické aktivity levicové strany

Z toho co bylo napsáno výše vyplývá: pokus vytvořit už dnes aktivní politickou stranu autentické levice, s cílem získat reálný politický vliv či dokonce politickou hegemonii – to je objektivně vzato velice předčasný počin, pokud není k dispozici opravdu přesvědčivá a nosná politická vize, založená na odůvodněné a promyšlené ideji člověka a společnosti. Pro takovéto snahy používám přirovnání „zapřahat vůz před koně“. Napřed se vytvoří politická strana – a teprve potom se pro ni hledá nosný ideový fundament.

Co tedy dělat teď, když už strana „Levice“ byla založena? Zase ji rozpustit, a veškeré úsilí upřít na onu zmíněnou oblast ryze ideovou? – Ne, to by byl samozřejmě nesmysl. Vznik strany „Levice“ byl sám o sobě reálným počinem, spojeným s určitou nadějí, s vydanou energií. Nějaký impuls tu tedy je; jde jenom o to, jakým způsobem tento impuls udržet v chodu. Jak předejít tomu, aby strana „Levice“ nezašla na úbytě stejně tak, jako všechny dřívější obdobné iniciativy.

Sám – jakožto nestraník – samozřejmě nemohu nijak předepisovat členům „Levice“, jakým způsobem chtějí provádět své aktivity, a vůbec kterým směrem chtějí směřovat. Mohu jenom vyjádřit svůj názor, snad svou radu, na základě předchozích analýz dané situace.

Za prvé: pro dlouhodobější trvání (případně úspěch) má strana „Levice“ jenom tehdy reálné vyhlídky, když se zároveň s plnou intenzitou bude věnovat i oné činnosti ideové, programově-teoretické. I když tedy ještě nebude k dispozici samotná nová nosná idea, i tak už by zde bylo přítomno vědomí: ano, my někam směřujeme, my něco hledáme, my na tom už pracujeme.

Za druhé: strana „Levice“ sice může (a vlastně samozřejmě musí) vykazovat i běžnou politickou aktivitu, tedy zaujímat postoje ke konkrétním politickým a společenským tématům, vznášet určité požadavky, navrhovat určitá řešení. Ovšem: pokud chce „Levice“ mít opravdovou perspektivu do budoucnosti, musí dokázat překročit omezený horizont ryze levicového vidění společenské skutečnosti. Právě tady dochází ke zcela zásadnímu konfliktu mezi každodenní politickou činností, a mezi strategickým cílem celkové systémové změny. Každodenní politická činnost levicově orientované strany samozřejmě volá po ryze levicových řešeních; ale – opakuji ještě jednou – kdo chce vznášet cíl komplexní systémové (společenské) proměny, ten musí být schopen uchopit i témata středová, a to dokonce i ta která jsou tradičně obsazená pravicí.

Strana „Levice“ by tedy musela provozovat svou vlastní, levicovou politicko-ideovou agendu; ale musela by dokázat i pro tradičně pravicová témata předkládat řešení progresivnější, společensky odpovědnější, nežli jak to dokáže samotná pravice. „Levice“ by tedy musela dokázat vzdát mnohá ze svých oblíbených ideových klišé; kterých je ovšem v jejím programovém prohlášení možno nalézt celou řadu.

To je vlastně všechno; tady se členové strany „Levice“ už musejí rozhodnout sami. Buďto budou setrvávat na své výlučné – respektive radikální – levicovosti; ale pak nejsou žádné reálné vyhlídky na to, že by „Levice“ mohla získat ve společnosti nějaký větší vliv; a ani není nijak jisté zda se vůbec dožije dejme tomu svých pátých narozenin. Anebo „Levice“ dokáže překonat přirozený sklon k levičáckým receptům, a dokáže předkládat komplexní, společensky progresivní, nicméně reálná řešení aktuálních problémů.

Systémová změna a revoluce

Ještě je nutno si vyjasnit jednu záležitost, tak trochu jenom technického rázu, nicméně dost důležitou. V dosavadních úvahách se jednalo především o vztah běžné levicové aktivity, a komplexní systémové změny.

„Systémová změna“ – to je slovní spojení dost často frekventované v prostředí autentické (respektive radikální) levice. Přičemž ovšem tento pojem je historicky dost nový; dříve se sotva používal. V počátečních časech radikálního sociálního hnutí se totiž nezakrytě a bez okolků používal termín jiný: revoluce. Ovšem – po neblahých zkušenostech s komunistickými, respektive pseudokomunistickými revolucemi v minulém století je krajně problematické ještě toto slovo vyslovovat v jiné nežli jenom negativní konotaci. Každý si hned vybaví diktát jedné vládnoucí partaje, ideologizování celého životního prostoru, gulag. Takže: jaký je tedy vlastně vztah mezi „systémovou změnou“ a revolucí?

Budiž řečeno rovnou: fakticky se skutečně jedná jenom o rozdílné označení. Není žádné revoluce, která by zároveň nebyla zásadní a komplexní systémovou změnou; a je sotva možno myslet nějakou zásadní systémovou změnu, která by zároveň nebyla také revolucí.

Jistě; pojem „revoluce“ je automaticky asociován s představou revolučního násilí. Ale to naprosto a v žádném případě není nutnost. Pro mnohé asi bude nemalým překvapením, že dokonce sám Lenin (!) naléhavě doporučoval představitelům dělnického hnutí v západní Evropě, aby provedli – pokud jim to vůbec nějak bude možné – revoluci nenásilnou cestou! Ještě jednou tedy: „revoluce“ naprosto ještě nemusí znamenat užití revolučního násilí.

Pokud se tedy autentické levici jedná o komplexní přeměnu společenského nastavení, základního charakteru společenských vztahů, pak je sice možno zástupně používat i toho označení „systémová změna“; ale je dobré si přitom být vědom i té skutečnosti, že se nakonec skutečně jedná o nic méně, nežli o skutečnou revoluci. To je potřebné pro uvědomění si, jak skutečně zásadní a obtížný je to úkol.

Co říci závěrem?

Vlastně už téměř nic. Vše potřebné bylo tak či onak řečeno a rozebráno už v rámci předchozích úvah a výkladů. Připomeňme si tedy jenom ještě jednou, o co se nakonec jedná. Před nějakým časem vznikla strana „Levice“; tedy strana, která podle všeho usiluje o to, být skutečně autentickou levicí. Tedy takovým aktérem, který se nespokojí s dílčími, víceméně kosmetickými změnami stávajícího (kapitalistického) systému, nýbrž který má za cíl komplexní a kompletní humanizaci celého života společnosti. Tohle je bezpochyby pozitivním momentem „Levice“; a vše se točí kolem toho jak tento pozitivní moment uchovat.

Vyjmenoval jsem podmínky, za kterých by bylo možno v uchování tohoto pozitivního momentu doufat. Natrvalo vyžít pouze z počátečního entuziasmu není možné; je nutno si vypracovat pevnou a nosnou ideovou základnu. Takovou, která dokáže navázat na velké ideje levicově emancipačního hnutí v minulosti; aniž by přitom opakovala jeho chyby.

To je všechno; záleží teď na členech „Levice“, jak se k dané záležitosti postaví, jaké rozhodnutí přijmou. Pokud by přijali za své ty téze které jsem zde formuloval – pak bych se sám nijak nebránil tomu, s „Levicí“ navázat a rozvinout spolupráci na těchto programově-ideových projektech. Pokud by se „Levici“ tato cesta zdála být ať už z jakýchkoli důvodů neschůdnou či nevhodnou – budiž, pak budu sám na stránkách mých „Humanistických dialogů“ dále pokračovat v rozpracovávání principiálních ideově teoretických témat, spojených s projektem zásadní a komplexní společenské proměny.

176 komentářů u „Politika, systémová změna a revoluce“

  1. DEMOKRACIE, PRINCIP KONSENSUÁLNÍHO ROZHODOVÁNÍ A VPÁD BARBARA

    Ocitujme si opět dvě pasáže z myšlenkového konvolutu našeho neznámého autora:

    „Jediné co jej (člověka) pak poutá ke světu skutečnosti jsou informační výměny kontrolované neuvědoměle či podvědomě. Jde o nevyhnutelnou konstantu které se člověk zbavit neumí…“

    „Jednou z kulturních zbraní proti této “ informační nemoci“ je demokracie obsahující princip konsensuálního rozhodování prostřednictvím společně dohodnuté interpretace obsahu problémových situací, které mají být obyvateli řešeny, přičemž a avšak „příchod barbara do procesu konsensuálně vedeného jednání“ je na základě zmíněné konstanty vždy možný, včetně nedodržení pravidel takovéhoto způsobu skupinového rozhodování z pohnutek i patologických …“

    Takže tedy: máme zde dánu jakousi množinu lidí, kteří se mají na něčem (pokud možno rozumném) dohodnout; kteří jsou ale ovládáni svou nevědomou složkou – což je antropologická konstanta, kterou není možno odstranit.

    Jednou z kulturních zbraní proti této determinaci nevědomými sklony (či přímo pudy) je princip demokracie, demokratického diskursu, demokratického rozhodování: daná skupina se sjednotí na tom, že „problémové situace“ budou „interpretovány“ určitým standardním způsobem. Který je cílově zaměřen na obecný konsensus. Přičemž ovšem druhotný „vpád barbara“ do této standardní, konsensuální situace nikdy není možno vyloučit; proto je proti tomuto vpádu barbarství (nerespektující pravidla konsensuální demokracie) nutno postavit další překážky.

    Tohle je opět – přes veškerou šroubovanost jednotlivých vět – naprosto standardní model (a odůvodnění) demokracie. Co je na tomto modelu špatně?

    Takhle: bezprostředně vzato je tu samozřejmě všechno naprosto správně. Stav věcí je – bohužel – skutečně takový jak je zde zachycen a popsán. Sjednotit se na konsensuálním řešení „problémových situací“ je samozřejmě žádoucí stav věcí; a je neklamným znamením kulturní vyspělosti dané společnosti, zda a do jaké míry je schopna se k tomuto stavu vypracovat.

    Problém je tu ovšem stále ten stejný jako výše: ona entita zvaná „člověk“ je tu pojímána naprosto bezobsažně, formalisticky, abstraktně, ahistoricky. Napřed se tu předpokládá jakýsi o sobě „rozumný člověk“, od kterého se automaticky očekává že bude mít snahu a ochotu rozhodovat konsensuálně; poté se zjistí že tomu tak n ě k d y není, a z toho pak vzniká obava z „vpádu barbara“. A vůbec se neklade otázka po zcela konkrétních dějinných, společenských, a vůbec životních podmínkách, za kterých se tato abstraktní situace demokratického (či nedemokratického) rozhodování odehrává.

    Podívejme se na celou záležitost z perspektivy marxismu (a kdyby nic jiného, pak trvalá hodnota marxismu spočívá právě v tom, že z optiky abstraktního akademismu přechází na pohled „zezdola“, tedy z reálných životních podmínek). Náš – akademicky fundovaný – autor se tedy obává „vpádu barbarů“ do jeho krásné, ušlechtilé konsensuální demokracie. Jenže – z hlediska marxismu do této „problémové situace“ vstupují ne snad jacísi abstraktní účastníci, nýbrž velice konkrétně problematičtí lidé: totiž lidé trpící vykořisťováním, trpící příkrou sociální nerovností, trpící odcizením za podmínek kapitalistické tržní produkce.

    Mimochodem, připomenu ještě jednou, že Hegel například za takovýto „vpád barbarů“ do svého krásně spořádaného státu konstituční monarchie považoval – sociální bouře francouzských dělníků!

    Přitom – abychom zůstali u Hegela – jakým způsobem je možno „demokratickým konsensem“ vyřešit principiální existenční střet mezi pánem a rabem?… Sám Hegel uznává, že tady není možné jiné řešení, nežli přímým bojem jednoho proti druhému.

    Jistě, z hlediska liberální demokracie je možno namítnout, že v ní už neexistuje ani otroctví, ani feudální závislost. Že prý jsou si tu „všichni rovni“. Jenže – to je zase to samé co bylo konstatováno už výše, liberální demokracie vůbec nemá receptory pro vnímání subtilnějších, strukturálně podmíněných deformací, závislostí, tlaků. Veškerá její schopnost vidění končí právě jenom u jejího katalogu „občanských a lidských práv“.

    Jinak řečeno: my můžeme „konsensuální demokracii“ v plném slova smyslu očekávat jenom a jedině tam, kde samotné reálné životní podmínky všech jejích účastníků budou v zásadě homogenní. Když to nebudou tyto reálné životní podmínky samotné, které svým charakterem budou znovu a znovu plodit barbarství. Ne že by pak nebezpečí „vpádu barbarů“ bylo eliminováno zcela; ale pak už toto nebude fenoménem sociálním, nýbrž jenom individuálním. Který pak nikdy nenabude takové mohutnosti, aby se mohl stát reálným nebezpečím pro všeobecný konsensus společně sdílené demokracie.

    Ještě jednou tedy: základní vada onoho akademického pojetí konsensuální demokracie je v tom, že je naprosto abstraktní. Snaží se vytvořit nějaký absolutně platný, čistý, ničím vnějším nekontaminovaný model komunitního rozhodování; a zcela opomíjí to, že sama tato komunita není nějaké ahistorické abstraktum, nýbrž vždy naprosto konkrétní, živoucí organismus, který v sobě odráží a nese všechny deformace, všechny konflikty, všechna napětí své doby. A pravé řešení tedy nespočívá v – opět abstraktním – trvání na dodržování pravidel „konsensuální demokracie“, nýbrž naopak, v reálném řešení skutečných životních problémů dané společnosti. Z materiálně a ideově homogenní společnosti vyplývá konsensuální demokracie; ne naopak.

  2. Problém autenticky humánního světa

    „… Václav Bělohradský kdysi napsal, že nelze být svobodný dle ústavy, a otrok podle pracovní smlouvy…“

    http://casopisargument.cz/?p=35204

    To má nejspíše Ilona Švihlíková pravdu, problém ale je, že když dojde k tomu, co Ilona Švihlíková navrhuje, vede to pak velmi pravděpodobně k ekonomické sebevraždě. Jelikož tedy ten problém autenticky humánního světa nemá žádné řešení, ale člověk přesto chce být v tomto směru aktivní, je nucen zvolit nějakou náhradní (nesmyslnou škodlivou – k cíli nevedoucí) aktivitu, například hledání tzv. náhradního revolučního subjektu mezi různě znevýhodněnými skupinami a jeho následné využití k vlastnímu záměru – tedy k destabilizaci nespravedlivého světa (nihilistický přístup). S něčím podobným už existuje historická zkušenost (například carské Rusko druhé poloviny devatenáctého století), takže se dá předpokládat, že spíše než k autenticky humánnímu světu to povede k prohloubení utrpení. Člověk, kterému záleží na autenticky humánním světě, by tedy podle mě měl těmto snahám spíše zabraňovat a nikoliv je podporovat. Velké nespojitosti ve vývoji vedou obvykle ke katastrofám.

  3. Ano, pane Nusharte, v podstatě jste to charakterizoval správně: na článku I. Švihlíkové je kouzelné to, že ona má stejně tak naprostou pravdu, jako jsou její vývody na straně druhé zastydlým ideologickým levičáctvím. (Ostatně přítomnost I. Švihlíkové je hlavním důvodem, proč webovou publikaci „Argumenty“ nečtu; nechci si tímto levičáctvím znovu a znovu kazit náladu.) Její způsob argumentace je přesně ten, pro který jsem svého času zásadně kritizoval obraz kapitalismu který zde podal P. Kužvart. (On se s ní prý dokonce osobně zná.)

    Ten pojem Švihlíkové o „loutkovodičství“ – ten je prostě příliš zjednodušující, současné státy západních demokracií opravdu není možno prezentovat jako jakési banánové republiky, kde místní diktátor tancuje podle toho, jak mu pískají jeho chlebodárci z nadnárodních koncernů.

    Konkrétně máte pravdu v tom, že recepty Švihlíkové by skutečně prakticky s jistotou vedly k naprosté destrukci reálné ekonomiky. Právě tohle je to co znovu a znovu vytýkám takovýmto levičákům: že oni mají v hlavách jenom svá levičácká hesla, ale vůbec si nelámou hlavu s reálnou ekonomikou.

    Ano, tržní (kapitalistická) ekonomika je bezpochyby ekonomika plodící nespravedlivost, je to ekonomika založená na slepé honbě za ziskem, a tohoto zisku je bezpochyby v mnohých případech dosahováno bezpracně – to všechno je pravda, a to všechno je možno právem pranýřovat. Ale přes to všechno stále platí, že je to ta zdaleka nejefektivnější ekonomika, která kdy byla (doposud) zavedena; a to i se všemi těmito svými nerovnostmi a nespravedlnostmi.

    Pokud tedy levice chce tuto ekonomiku odstranit, pak musí být schopna

    – buďto předložit model nějaké nekapitalistické, ale stejně tak efektivní ekonomiky (a o něčem takovém není ovšem ani vidu ani slechu)

    – anebo přesvědčit obyvatelstvo, že v životě jsou důležitější věci, nežli peníze, konzum a pachtění se za majetkem. Jenže do tohoto úkolu se tato fundamentalistická levice raději vůbec nepouští, protože vskrytu duše tuší, jak by přitom asi dopadla. A tak se i nadále vyžívá v tom, že se zastřeluje na kapitalismus, a přitom naznačuje, že s nějakým tím socialismem (ovšem značně neurčitým ve své struktuře) by přece bylo daleko líp.

  4. K tomuto mému diskusnímu příspěvku (v první stovce komentářů)
    https://humanisticke-dialogy.eu/texty/politika-systemova-zmena-a-revoluce/comment-page-1/#comment-6333

    —————————————-

    Zde je, pane Poláčku, ta adresa na debatu s Vašimi oponenty.

    https://us02web.zoom.us/j/85878637109?pwd=Y2hwbDVlSlc2UzFiS2x0UHRLYS9yUT09

    Debata proběhne zítra, 8. dubna od 18:00 prostřednictvím programu Zoom Meetings (link bude funkční až od těch osmnácti hodin).

    Tématem debaty je ta již zde zmíněná kniha „Budoucnost levice bez liberalismu“. Stejné informace jsou i zde:

    http://casopisargument.cz/?p=35134

    (Nechtěl jsem Vás hned rozčilovat „Argumentem“ cizí sociální bubliny, abych Vás od té debaty neodradil, ale myslím, že vzájemné propichování bublin není koneckonců nijak na škodu.)

  5. Je ovšem I. Švihlíkové nutno přiznat, že ona se skutečně (spolu s M. Tejklem) pokusila takovýto model nekomerční, respektive nepredátorské ekonomiky vytvořit. Ovšem – nečetl jsem sice jejich knihu, ale podle názorů M. Tejkla které znám z minulosti je sotva možno očekávat, že by tento model mohl splňovat tu podmínku dostatečného respektování reálné ekonomiky. Je to model umělý, o kterém je sotva možno předpokládat že by ho tržní ekonomika „strávila“. To jest: tento model by nevyhnutelně vedl k poklesu ekonomické výkonnosti.

    To znamená, že základní problém zůstává nezměněn: buďto by bylo nutno přesvědčit obyvatelstvo aby se spokojilo s nižší výkonností ekonomiky (a tedy s nižší životní úrovní), anebo by tento model ekonomiky bylo nutno udržovat při životě násilím.

  6. Ještě něco k té užívané dikci: když o společenských problémech píše takový Marcuse nebo Fromm, nemusí se utíkat k nějaké šroubované dikci mající sugerovat dojem naprosté vědecké stringence: protože oni hovoří k věci, vycházejí ze samotného člověka a jeho života.

  7. Dobře, díky za zprávu, pane Nusharte. Ovšem: ne všichni jsou bezpodmínečně mými oponenty, v každém případě od moderátorky jsem četl velmi rozumné a diferencované články. Je pro mě až poněkud překvapením, že se dokáže identifikovat s jinak ideologicky jednostranným prostředím kolem „Argumentu“.

  8. SLUŠNOST KONTRA EGOISMUS

    „Slušnost může zvítězit nad sobectvím“ – tímto ujištěním doprovodila poslankyně za ČSSD Kateřina Valachová své rozhodnutí kandidovat na post předsedkyně strany.

    Tento program – či toto krédo – samozřejmě ctí každého, kdo vyznává levicové, respektive sociálně demokratické hodnoty. Právě tady probíhá základní dělicí linie mezi levicí a pravicí; ne snad že by pravice nemohla být „slušná“ podle obecných lidských měřítek, ale základní princip pravicového smýšlení leží v individualismu, který je vždy přinejmenším latentně spojen s postoji egoistickými.

    V tomto smyslu je tedy postoj K. Valachové srozumitelný a hodný respektu. Ovšem – je toto její humánní přesvědčení skutečně realistické? Je to skutečně realistické očekávání, za daných podmínek a v dané době se upínat k naději, že „slušnost může zvítězit nad sobectvím“? Tím si bohužel není možno být tak zcela bezpodmínečně jistým.

    Stále se tu ozývá staré přesvědčení levice, že vlastně všichni lidé (nebo přinejmenším jejich naprostá většina) jsou přinejmenším potenciálně „nalevo“. Že tedy většina lidí inklinuje k pospolitosti, solidaritě, humanismu. Jenže – co když tomu tak není? Co když – a to je vlastně naprosto přirozený stav – co když naprostá většina hledí v první řadě na svůj vlastní zájem? Což je pak právě ono „sobectví“? Co pak? O co pak ještě opřít svou naději, že „slušnost zvítězí nad sobectvím“? Tím spíše pak, když stojíme v podmínkách reálného kapitalismu, který svým principem konkurence jednotlivé aktéry produkční činnosti přímo nutí k zaujímání „sobeckých“ pozic, nechtějí-li zahynout v nelítostném konkurenčním boji?…

    Je to otázka nad otázku, a jen sotva je možno nalézt nějakou přesvědčivou odpověď. A daleko spíše se zdá, že Kateřina Valachová ztroskotá dokonce už i rámci své vlastní – sociálně demokratické! – strany; neboť i zde skupinové a frakční (tedy: sobecké) zájmy zvítězí nad ideálem slušnosti a solidarity.

    Uvidíme; rádi bychom se přesvědčili o opaku, ale současný stav strany soc. dem. příliš nadějí v tomto ohledu neposkytuje. Natož pak stav celé společnosti.

  9. LEVICE BEZ LIBERALISMU

    Shlédl jsem včera onu diskusi kolem pořádanou lidmi kolem webové publikace „Argument“, u příležitosti vydání knihy „Levice bez liberalismu“.

    Celkově je možno říci: má očekávání se víceméně naplnila. Je nutno přiznat, že některé argumenty přednášejících nebyly zcela marné; v každém případě je zde ten moment pozitivní, že zaujímají zásadně systémově kritický postoj. Že tedy kritizují systém kapitalismu jako takový.

    Ovšem – na straně druhé zde jsou dva zcela nepřijatelné momenty.

    Za prvé: typický levičácký fundamentalismus. Oni nejsou schopni svůj antisystémový postoj racionálně „ukočírovat“, a propadají typickému zjednodušujícímu levičáckému vidění světa. Především I. Švihlíková naprosto potvrdila můj názor který na ni mám už celá léta: prakticky ani s jedním z jejích ekonomických tvrzení není možno souhlasit, to všechno je pouze levičácká ideologie. Levice která postupuje takto se sama zbavuje možnosti, aby byla brána vážně každým, kdo má o reálné ekonomice jenom trochu hlubší znalosti.

    S tím souvisí i ten stav, že tato levice si pořád ještě dokáže namlouvat, že právě ona je jediným legitimním představitelem většinové společnosti. Položil jsem v diskusi cílenou otázku na toto téma P. Drulákovi – kdy jsem uvedl že skutečně prekarizovaných je v ČR jenom nějakých 15 procent. On ale na to odpověděl, že prý se jedná o to oslovit „pracující lidi“, kteří se prý s těmito prekarizovanými budou cítit solidární. Tady ovšem není možno nalézt žádnou oporu pro tento optimismus. Naprostá většina dnešních pracujících pracuje jenom „za sebe“, to jest jejich pracovní činnost má v zásadě individuální charakter, a sotva je možno od nich očekávat nějakou „třídní solidaritu“. To by bylo pouze plané snění.

    Daleko více nežli tyto levičácké omyly a falešné vidění světa platí vlastní téma diskutované knihy: levice bez liberalismu. Tady se skutečně potvrdily ty nejhorší obavy. Drulák zde výslovně obhajoval populismus (!); a na mou otázku jakým způsobem je možno od sebe odlišit „demokratický“ populismus od populismu fašistoidního (kterého je dnes očividně mnohem více), se napřed začal vykrucovat, a potom otevřeně vyhlásil, že například francouzská „Národní fronta“ Le Penové podle něj vůbec nemá žádné fašistoidní tendence!

    Jistě, pod Le Penovou tato strana není už tak zcela otevřeně rasistická jako pod jejím otcem, zakladatelem Le Penem; ale fakticky se jedná i nadále o ten samý spolek, personálně a víceméně i ideově, je to reakční xenofobní hnutí které svou klientelu čerpá zcela jednoznačně na extrémně pravicové části politického spektra.

    Zkrátka: ukázalo se naprosto jednoznačně, že Drulák je – ve svém fundamentalistickém tažení proti „systému“ – ochoten i všechna reakční, víceméně „nahnědlá“ hnutí deklarovat jako ušlechtilá, revoluční hnutí proti kapitálu! Sotva je možno ubránit se podezření, že Drulák by neměl sebemenší morální zábrany paktovat se svého času třeba i s SA Ernsta Röhma – neboť i tato SA byla vyhraněně sociální a antikapitalistická!

    „Levice bez liberalismu“ – toto heslo může leckomu znít nemálo sympaticky; jenže ve skutečnosti se tu jedná o levici bez h u m a n i s m u; a levice bez základního humanistického smýšlení není levicí, nýbrž docela obyčejnou krajní pravicí, z oblasti klasického sociálfašismu.

    Levicovost, levicový postoj – to samo o sobě nikdy nemůže být nějakým samoúčelem, ve smyslu: já jsem na levici, a proto si smím dělat a hlásat co se mi zlíbí. Levicovost může být vždy pouze cestou, určitým konkrétním nástrojem k dosažení konečného cíle; a tímto cílem nemůže být nic jiného nežli humanismus, tedy důsledné a bezpodmínečné sledování základních mravních a etických principů. Které platí bezpodmínečně pro každého; a ne jenom pro určité – tak či onak exkluzivní – skupiny. Přičemž takto definovanou „exkluzivní“ skupinou může být i glorifikovaný prekariát.

  10. Za jediný skutečně pozitivní moment z oné diskuse (která mimochodem bude k vidění na YouTube) bylo to, že tam bylo několik diskutujících, kteří kladli kritické otázky v dost podobném smyslu jako já. Zdá se že tedy přece jenom existuje na levici určitý počet lidí, kteří jsou ochotni a schopni přemýšlet o věcech střízlivě a vyváženě; problém je v tom že není prakticky možno spojit se dohromady, protože všechny platformy jsou ovládány těmi či oněmi ideologicky fixovanými fundamentalisty.

  11. Tak to je dobře, že debata bude na YouTube. Já jsem ji totiž neviděla. Pozdě jsme si vzpomněli a pak , když už to tři čtvrtě hodiny běželo, jsem se chtěla připojit, jenž jsem zjistila, že počítač chce stáhnout nějaký program nebo co, a jelikož mám počítač dost přeplněný, tak jsem to radši stopla.
    Jinak souhlasím s tím, že většina dnešních pracujících pracuje jenom „za sebe“, jak napsal pan Poláček. Jenom bych ještě doplnila, že ne přímo za sebe, tedy za vlastní osobu, nýbrž za a pro vlastní rodinu. Mnoha lidem ani nic jiného nezbývá. Nemají jistotu, že se o jejich rodinu postará někdo jiný. Solidarita vyžaduje jistotu (nebo aspoň reálnou naději), že někdo bude solidární zase s nimi. Humanismus ve stylu bezpodmínečné lásky ke komukoliv je většině lidí vzdálen.

  12. Rozdíl je v tom, paní Hájková, že dříve byl stav věcí opravdu takový, že dělníci/zaměstnanci se do velké míry nacházeli v té samé pozici, vůči zaměstnavateli. To jest: objektivně tu byl dál jakýsi „třídní“ vztah, respektive přímo třídní konflikt.

    Jenže: nedá se nic dělat, ale ve sféře právního postavení zaměstnance se dejme tomu v průběhu posledního půl století opravdu velice mnoho změnilo. Sice zaměstnavatel (soukromý) má samozřejmě stále ještě snahu „vyždímat“ ze svého zaměstnance co nejvíc; ale přece jenom, dnes už mu to není jen tak bez dalšího možné. Navíc – v časech přinejmenším relativního nedostatku pracovních sil (kvalifikovaných) se tento kvalifikovaný pracovník kdykoli může sebrat a odejít jinam. Za takovéto situace opravdu není možno očekávat, že by tu mezi zaměstnanci mohla vzniknout nějaká třídní solidarita. Jenže právě tohle si pořád ještě namlouvají fundamentalističtí levičáci, že tady fakticky pořád ještě existuje aktuální třídní boj. A že se nejedná o nic jiného nežli dostatečně radikálně oslovit tu údajnou revoluční většinu.

    Ve skutečnosti levice může mít jenom a tehdy nějakou šanci, když dokáže oslovit i tohoto středového pracujícího, i tohoto – relativního – individualismu.

    Martin Stropnický (který – i když jsem ho také ohledně jednoho jeho tvrzení zkritizoval – se mi zdál být ještě poměrně názorově nejblíže) ve svém příspěvku řekl, že on vlastně spíše místo pojmu „solidarita“ upřednostňuje pojem „spravedlnost“. Že toto je prý univerzální hodnota, s kterou se může ztotožnit každý člověk.

    Na straně jedné – i tady bych byl velice skeptický, do jaké míry je dnes možno apelem na „spravedlnost“ někoho skutečně aktivovat. Pokud se nejedná zrovna o nějakou nespravedlnost konkrétně proti němu.

    Na straně druhé je skutečně fakt, že jestliže levice chce oslovit opravdu větší část společnosti (a nezůstat tedy pouhou sektou), pak opravdu musí nalézt něco, co tuto většinu dokáže oslovit.

    Fakticky by tedy bylo nutné nalézt nějakou cestu, jak přesvědčit tuto „mlčící většinu“, že současné uspořádání je nespravedlivé i vůči nim.

    Což ovšem souvisí s tématem či pojmem „vykořisťování“, které se časem chystám rozebrat. Ale – v každém případě je jisté, že tento pojem není dnes už možno používat v tom bezprostředním smyslu, jak to bylo možné ještě v 19. století.

  13. Ještě něco k té diskusi celkově: ukázalo se (a pro mě osobně to nebylo nijaké velké překvapení), že ačkoli jsou v té komunitě kolem „Argumentu“ i velmi prominentní a erudované osobnosti, že ve skutečnosti tu existuje velký zmatek v používání pojmů.

    Respektive nejedná se ani tak o pojmy jako takové; ale je to celá řada témat, která zcela evidentně nejsou řádně prodiskutovaná, argumenty a postoje nejsou skutečně důkladně odůvodněné, postupuje se víceméně podle hesla: „co je dobré pro – radikální – levici, tak to není zapotřebí nijak dále odůvodňovat“.

    Krátce řečeno: domnívám se, že my zde – právě tím že témata probíráme a analyzujeme ze všech možných stran – jsme v tomto ohledu mnohem dále. Víceméně každý zde vyslovený názor je vzápětí podroben kritickému přezkoumání; což je ale přesně to, co zásadně chybí v jakékoli do sebe uzavřené názorové komunitě. Tam se základní hesla nijak dále nepřezkoumávají – a tím se z nich časem nevyhnutelně stanou strnulá dogmata.

  14. Mimochodem, paní Hájková, co se toho programu ke sledování oné diskuse týče – také jsem měl napřed trochu pochybnosti, jestli si ho mám nainstalovat na počítač, a napřed jsem se po něm trochu porozhlédl v internetu. Ale zdá se, že současná verze je relativně bezpečná. V každém případě ten program není nijak extrémně velký; zaujímá 61 MB místa. Pro srovnání: LibreOffice je přesně desetkrát větší.

  15. Jenže, pane Poláčku, spousta lidí ani neví, nač mají vůči zaměstnavateli právo. A nejen vůči zaměstnavateli. Mluvila jsem s jednou paní, o pár let mladší než já, která se stará o maminku po mrtvici. Před několika lety ještě (maminka) chodila s chodítkem, teď je to s ní čím dál tím horší, protože je čím dál méně pohyblivá. Paní byla zaměstnaná v Tesku, ale práce se nedala dost dobře skloubit s péčí o nemohoucí maminku. Dlouho nevěděla, zda má nárok být doma a dostávat příspěvek na péči, protože jí nikdo neporadil, jak to udělat a nač má vlastně nárok. Teprve po nějaké době se jí podařilo si ten příspěvek vyběhat.
    A vybírat zaměstnání si mohou jen někteří.

  16. Ale jistě, paní Hájková; ale to je právě doklad toho, že konflikty mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem probíhají víceméně na individuální úrovni.

    Na kolektivní (třídní) úrovni by mohly probíhat jenom tehdy, kdyby tady ta práva nebyla vůbec. Pak by tedy mělo smysl spojit se dohromady a ta práva vybojovat. Ale když už jednou probojována, uzákoněna jsou – pak už je to principiálně individuální záležitostí, jestli si je kdo dokáže obhájit (nebo vůbec vyhledat). Samozřejmě – opakuji znovu – zaměstnavatel vždy hledí především na své vlastní zájmy. A samozřejmě dochází i k tvrdým konfliktům mezi zájmem zaměstnavatele a zájmem zaměstnance. (Sám jsem to osobně zažil.)

    Ale tady jde opravdu o to, že tady už není objektivní základna pro vytváření nějakého kolektivního „třídního vědomí“ mezi zaměstnanci. V případě potřeby se zaměstnanec může obrátit na odbory, na podnikovou radu, na advokáta – ale nemá smysl organizovat nějaký „třídní boj“ za probojování práv, která jsou už dávno uzákoněna.

  17. Práva byla možná probojována, ale každý si je patrně musí „probojovávat“ ještě pro sebe.
    Já si také myslím, že třídní solidarita je blbost. Solidarita může být buď povinná – uzákoněná (a pak je otázka, zda se vůbec jedná o solidaritu, když tento pojem prý má být novodobým synonymem slova bratrství). Jsme snad ze zákona bratři a sestry?
    Nebo může být dobrovolná a pak záleží na mně, s kým (a jakým způsobem) budu či nebudu solidární a pomůžu mu (nebo on mně) něco „probojovávat“.

  18. No ono jde především o to, zda jsou pro tu „třídní solidaritu“ dány objektivní podmínky. Dříve takové podmínky existovaly; ale v dnešní době už ne (nebo jenom marginálně), a nedá se dost dobře čekat že by se znovu obnovily. Pokud by nedošlo k nějakým dramatickým zvratům v produkčních podmínkách lidstva.

  19. Paní Hájková (nebo někdo jiný) – neplánujete náhodou přečíst si tu knihu „Levice bez liberalismu“? Mně se tady v Německu české knihy opatřují dost složitě, takže bych byl docela rád kdybych věděl jestli to v daném případě vůbec stojí za to.

  20. Vím, že je to v Německu s českými knihami složité. Taky jsme párkrát vezli (a i poštou posílali) knihy do Německa.
    Abych pravdu řekla, nemám v úmyslu si knihu opatřovat.
    Loni jsem si koupila Tajnosti levice, ale tuhle už si asi nekoupím. Nevkládám už do levice, ani do té bez liberalismu, žádné velké naděje.

  21. Já bych si tu knihu i (nějak) opatřil; ale jak jsem poslouchal ty tři přednášející (a zároveň spoluautory), mám opravdu jen malou naději že bych tam mohl objevit něco pozitivního, inspirativního.

    Snad jediný příspěvek v té knize který by mě opravdu zajímal by byl ten od M. Hausera. Ten se sice také objevil mezi těmi kdo sledovali diskusi; ale sám do ní nijak nevstoupil, zůstal jenom mlčky v pozadí.

    Co mě ještě relativně nejvíce zaujalo (myslím že jsem to ještě nezmínil), bylo to, že Stropnický ve svém příspěvku řekl, že místo hesla „solidarita“ spíš preferuje heslo či princip „spravedlnosti“. To má svůj dobrý význam v tom, že „solidarita“ může mířit jenom na klasický prekariát, zatímco „spravedlnost“ může oslovit potenciálně každého člověka.

  22. Myslím, pane Poláčku, že od místnosti užívání vznešených pojmů jako spravedlnost, solidarita, či třeba svoboda nelze očekávat mnoho. Zaklínáním se jimi ze strany nehodných vůdců lze samozřejmě všechny kompromitovat, stejně jako je možné posléze opravdovostí je s pomocí času očisťovat, příp. i nově (vzájemně) vymezovat (vybalancovat).

    Před 40 lety bylo v Polsku slovo solidarność v kurzu, ať už postavení polských dělníků i intelektuálů dnes zhodnotíme jakkoli. Nyní se asi dosud stále ještě nezajedla sprawiedliwość. Úspěch obou hesel nepřivedl Polsko tam, kam by se z jejich provenience snad dalo čekat.

  23. Účast Michaela Hausera v časopisu Argument (a v tom sborníku) se mi zdá také trochu zvláštní.
    Spíš by se k nim hodil pan Kalous, který sem kdysi psal, než Michal Hauser. Hauser se asi přidal z nouze, nikoho jiného nemaje.
    Vždyť oni přece mají k Žižekově (a Hauserově) teorii subjektu dost daleko. Nebo se vám nezdá, pane Poláčku?

  24. No ano, pane Horáku, má první myšlenka – když M. Stropnický vyslovil tu svou myšlenku o spravedlnosti – byla přesně ta samá, že tady se jenom jeden pojem nahrazuje pojmem jiným. Respektive přesněji, jedno heslo je vystřídáno heslem jiným. A samozřejmě už víme, jaká je pravá hodnota těch či oněch hesel, ať napohled jakkoli vznešených.

    Ale pak jsem si uvědomil, že Stropnický v zásadě směřuje tím samým směrem, který i já pokládám za zásadní. Především u „konzervativního socialismu“ (tak jak ho zastává například Drulák) je jeho základním problémem a limitem jeho omezenost na otázku čistě sociální. Já jsem pak v diskusi položil otázku, jakým způsobem se chce od oněch 15 procent skutečně prekarizoaných dostat k nějaké společenské většině. On na to pak odpověděl, že prý pracující většina se bude cítit solidární s touto chudou, prekarizovanou minoritou. (Právě na to zřejmě – hned v úvodu svého projevu – pak reagoval Stropnický.) Tento Drulákův předpoklad je ovšem naprosto neodůvodněný, a vysloveně naivní. Ostatně zřejmě právě proto Drulák pak své většiny hledá naprosto bez rozdílu mezi všemi kdo se nějak cítí být obětmi (a nepřáteli) systému – ať jsou to třeba zastánci reakčních, přinejmenším objektivně fašistoidních názorů.

    I na toto téma jsem Drulákovi položil otázku: jak je možno rozlišit „demokratický populismus“ (který on výslovně propagoval) od populismu fašistoidního. A bylo naprosto symptomatické, že on místo přímé odpovědi se tady začal vykrucovat, mlžit. Že prý se to dá rozlišit velice těžko; a co prý je vlastně doopravdy „fašistoidní“. – Zkrátka: mně se tu jenom potvrdilo, že Drulák je skutečně bez dalšího ochoten do svých řad s otevřenou náručí přijmout i jakoukoli spodinu (a to třeba i tu nahnědlou), jenom když se nějakým způsobem staví proti „systému“. A právě proto on tak zarytě odmítá liberalismus. Jenže v tomto přímém srovnání je pořád ještě lepší, snesitelnější, humánnější i ten zcela plochý a prázdný liberalismus, nežli takto fundamentalisticky pojímaný „socialismus“. Neboť ten nakonec pravidelně končí u koncentračních táborů, ať už s jakýmkoli znakem či znamením na vstupní bráně.

    Zatímco Stropnického „spravedlnost“ – ta vede principiálně z tohoto pouze sociálně definovaného ghetta, ta směřuje ke společnosti jako celku. Tam není možno nastolit nějakou diktaturu menšiny, ať pod jakýmkoli heslem. (Totiž, samozřejmě je možno nastolit diktaturu v zásadě pod jakýmkoli heslem; ale v daném případě by to šlo přímo proti jeho podstatě.)

    Ten princip spravedlnosti, směřující na každého člověka (tedy na většinovou společnost), ten míří proti možnosti sociální demagogie. Kdy určitá minorita se obratem ruky prohlásí za majoritu, v jejímž jménu je možno ovládat celou společnost.

  25. Jestli je Hauser v té komunitě kolem „Argumentu“ z nouze? – Netroufám si odhadovat, paní Hájková, já ho zase natolik neznám. Ale mám tak trochu pocit (z těch několika málo věcí které jsem od něj v četl), že se v poslední době možná sám poněkud radikalizoval. To jest: že se také poněkud přidal k té vlně populismu.

    Co se toho týče, jak se tento radikální, populistický (pseudo)socialismus snáší s teorií subjektu – tady bude asi zásadní problém v tom, že takovýto „subjekt“ je ve své podstatě vlastně jenom ryze filozofickou chimérou. (A já jsem byl vůči tomuto konceptu vždy velmi skeptický.)

    To je abstraktní akademismus, který ze své vlastní podstaty nemá schopnost oslovit reálného člověka. Příklon k radikálnímu populismu je pak jenom druhou stránkou té samé mince, je to důsledek frustrace z toho, že nikoho není možno oslovit vysokou filozofií, a tak se pak hledá únik v sociální demagogii.

  26. Pamatuji se, že Josefovi Hellerovi se po prvotních sympatiích jednu dobu Hauser také jevil jako konzervativec (jak on říkal – stalinista). Myslel si totiž chvíli, že Hauser chce lidi k něčemu donucovat násilím. A byl z něj upřímně zděšen.

  27. KOLIK JE VLASTNĚ DOOPRAVDY SOCIÁLNĚ DEPRIVOVANÝCH?

    Shodou okolností na „Britských listech“ zrovna (v souvislosti se sjezdem ČSSD) běží diskuse, jejíž jeden účastník tvrdil, že voličská základna pro sociální demokracii (respektive pro levici vůbec) je prý stále ještě reálně přítomna. Že je stále ještě velká část společnosti která musí pracovat za hladové mzdy; a se jedná jenom o to zanechat (pražského) politikaření, a tyto vrstvy oslovit jasnou řečí. (Což je ovšem zřejmě právě to o co se pokouší Drulák a spol.)

    Jenže právě toto je naprosto zásadní otázka. Já jsem v oné diskusi (na „Argumentu“) uvedl, že podle výsledků sociologického zkoumání skutečně prekarizovaných není více nežli právě jenom těch 15 procent. Pak je samozřejmě ještě určité procento takových, kteří jsou jenom těsně nad hranicí chudoby. Ale i kdyby to bylo ještě dalších 15 procent, i tak nám to nedá dohromady více nežli 30 procent – sice samo o sobě dost, ale v žádném případě ne většinu. Pouze (maximálně) třetinu populace.

    Přičemž ovšem – a právě toto fundamentalistická levice tvrdošíjně přehlíží – za prvé, naprosto zdaleka neznamená, že by automaticky platila rovnice: chudý člověk = sympatizant levice. Čistě aritmeticky vzato by mezi nimi musel být stejně velký počet sympatizantů pravice.

    Za druhé: naprostá většina i chudých lidí je politicky pasivních, o politiku se nezajímá. A je krajně obtížné je z jejich pasivity nějak probudit.

    A za třetí – a zřejmě především – i když jsou za daných podmínek méně majetní či chudí, oni si přece jenom většinou tak nějak uvědomují, že vůči systému tržní ekonomiky (a tedy kapitalismu) fakticky není alternativy. Jinak řečeno: nevěří, že levice (kdyby se dostala k moci) by něco dokázala doopravdy zlepšit. Umírněná levice tak jako tak ne – ta už u vlády byla. A fundamentalistická levice – ta už vlastně u vlády také byla, za minulého režimu; a jak naprosto tehdejší životní úroveň pokulhávala za životní úrovní – kapitalistického – západu, to je také ještě v živé paměti.

    Zkrátka: volební potenciál levice (ať radikální či sociálně demokratické) je mnohem a mnohem nižší, nežli si tato je ochotna přiznat. A právě proto jdou nahoru strany levice liberální (Piráti, němečtí Zelení), která je schopna oslovit střední třídu – neboť naprostá většina pracujících náleží právě k této střední třídě.

  28. Je docela možné, pane Poláčku, že ten Žižekův revoluční subjekt je prostě „jen“ hysterická osobnost. Ovšem, hysterie skutečně existuje. A zbavit se ji není snadné. Není to snadné pro takto postižené osobnosti, ale ani pro ty nepostižené.

  29. „Hysterie“ – tak to je opravdu zajímavé, paní Hájková: totiž přesně tohle slovo mi tak nějak vytanulo v mysli když jsem teď sledoval tu fundamentalistickou levici kolem „Levice bez liberalismu“. Ano, ten jejich antisystémový postoj má v sobě opravdu něco vyloženě hysterického; sice je samozřejmě v pořádku že kritizují stávající systém v jeho samolibé, zdánlivě nezpochybnitelné existenci, ale ten způsob jejich negativismu je příliš přehnaný, přetažený, emocionální. Vůbec je to už dávno mým přesvědčením, že levicový fundamentalismus má velice výrazné psychologické pozadí, zkrátka velmi mnoho z těchto fundamentalistů si svým radikalismem tak či onak kompenzuje nějaká svá vnitřní psychická napětí. Právě proto je prakticky nemožné je přesvědčit nějakými racionálními argumenty.

  30. Že by (dříve) chtěl Hauser lidi k něčemu donucovat násilím? – To bych opravdu musel znát naprosto konkrétní souvislosti. Je docela dobře možné, že Hauser to myslel spíš nějak „filozoficky“, ne jako nějaký přímý politický diktát.

    Ale zcela otevřeně: já sám bych vlastně pro nějakou „osvícenou diktaturu“ měl docela pochopení. (Totiž pokud by opravdu byly záruky toho, že zůstane provždy skutečně osvícená.) Při pohledu na to totiž, co lidé dokáží vyvádět za psí kusy když se jim poskytne naprostá volnost a svoboda, by se takováto osvícená diktatura mohla skoro jevit opravdu tou lepší alternativou.

    Ostatně jak jsem tu nedávno přetiskl ten článek o „Vpádu barbarů“ (či jak se to jmenovalo), tak jeho autorka uváděla, že to (v českém regionu) byla vlastně vzdělaná šlechta, která (v 19. století) bránila rozmachu antisemitismu. A teprve s prosazením všeobecného volebního práva, kdy tedy široké lidové masy dostaly svůj hlas a svou váhu ve společenském a politickém diskursu, tak že teprve potom se antisemitismus mohl v české společnosti natolik rozšířit a ukotvit.

    Ta otázka, jestli je někoho možno „donutit k dobru“ je ovšem velice komplikovaná, to by se muselo rozebrat dopodrobna, ze všech stran.

  31. S tím antisemitismem máte možná pravdu, pane Poláčku. Je možné, že šlechta měla pro židy víc pochopení. Nebo také panovník, pokud ho měšťané neovlivnili. Četla jsem kdysi v dějinách města, jak to bývalo s Židy v Opavě a kdesi jsem o tom už psala:
    Židé podléhali zeměpanské, nikoliv městské správě a měšťanům byli za to trnem v oku, neboť „netrpěli s městem“. Ve skutečnosti měšťané potřebovali ve městě čím dál tím víc místa pro sebe (stavěli pivovary a podobná zařízení) a tak se nabízelo zbavit se Židů. Tlačili na krále, aby je poslal pryč. V roce 1500 si vyhnání Židů z města konečně na krátký čas vymohli. Židé byli nařčeni z překupnictví kradených věcí a údajné potahování opavských měšťanů před soudy za hranice země.
    V tomto roce se však Opavsko (i s královským městem Opavou) konečně vrátilo Vladislavovi Jagelonskému (až dosud zde přechodně vládl Jánoš Korvín). Vladislav Židy povolal zpátky. Nařídil opavským měšťanům přijmout do města všechny vyhoštěné Židy „chtíce, aby tu Židé zase byli v těch domech, jako jsú prve byli“. Čili kázal vrátit jim zabrané domy. Bylo to jen dočasné opatření, neboť měšťané si nedali pokoj. Vladislavův syn Ludvík v roce 1522 rozhodl, aby se všichni Židé do tří týdnů z města vystěhovali a za „skutek neřádný nad krví křesťanskú, …(v Opavě)… nikdá více nebydlili a nebývali“. Jestliže by tak neučinili, měli je měšťané donutit mocí. Uprázdněné domy připadly měšťanům. Ten „skutek neřádný nad krví křesťanskú“, který mladého krále Ludvíka tak rozčílil, byla pravděpodobně nějaká domnělá rituální vražda – ne první a ne poslední obvinění Židů.

  32. Takový kníže Lichtenštejn byl, pokud jde o víru, hodně tolerantní. Na jeho panstvích žili v 16. století Židé, habáni, luteráni, jednota bratrská…
    Ale jen do určité doby. Dokud se mu to hodilo. Později už prosazoval katolickou jednotu. I když Židé byli chráněni dál. Motiv jejich ochrany ovšem nebyl asi nijak ušlechtilý.

  33. Spravedlivý svět a levice

    Přijde levicově orientovaná babička za farářem, že prý už do kostela chodit nebude. Farář se ptá na důvod, načež babička začne líčit, jak je svět hrozně nespravedlivý a Bůh že tuhle nespravedlnost jen trpí, místo aby zařídil spravedlnost. Farář smutně kývá hlavou, že je to pravda pravdoucí a že dokonce ani v nebi žádná spravedlnost nebude. Tím babičku zarmoutí úplně a ještě více ji utvrdí v jejím rozhodnutí přestat chodit do kostela a vystoupit z církve. Nakonec překvapené babičce ještě povídá: „Jestli, babičko, hledáte dokonalou spravedlnost, tak ta v nebi opravdu není, ta je jenom v pekle. V nebi je nespravedlivé milosrdenství.“

    Spravedlnost je peklo, občas se to dá i zažít – ani tam nemusíte 🙂

  34. Já to znám z pohádky o Daříbujánovi a Pandrholovi. Ale tam je, že ani peklo není spravedlivé, protože jinak by si rohatí už dávno přišli pro vydřiducha Pandrholu.
    Daříbujánovi se nakonec jako nejpravedlivější jevila smrt (Smrťák). Vezme si přece každého. Vlastně i přísloví říká: „Smrt přijde nenadále, sebere žebráka i krále.“

  35. Minulou neděli jsem, pane Poláčku, byl po nějakém čase zase v kostele – kostely byly totiž zavřené, ne snad ze strachu před židy (ze strachu před židy se zavírali smutní Ježíšovi učedníci po jeho ukřižování), ale ze strachu před „zákonem“ (totiž opatřeními), nebo možná také ze strachu před šířením té nové mutace (nejde zde samozřejmě o křesťanskou náboženskou mutaci původního židovství).

    V prvním čtení – v tom se kostel trochu podobá parlamentu – se nečetl žádný zákon (ani Starý, ani Nový), ale šlo o popis „systému autenticky humánního světa“:

    „Obec měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o Ježíšově zmrtvýchvstání a na všech spočívala velká milost. A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měl totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. [To je dnes stejné – stržené peníze také ve formě daní klademe státu k nohám, aby je rozdělil potřebným.] Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.“ (Sk 4,32-35)

    No a teď si, pane Poláčku, představte, že ten „Hauserův osvícený diktátor“ by – místo této zde tak působivě popisované naprosté volnosti a svobody pomáhat druhým a být k nim milosrdný – zavedl to dobro násilím.

    Vždyť by mu pak všichni ti dobráci, kteří předtím z vlastního svobodného přesvědčení pomáhali potřebným (neboť všichni měli jedno fašistoidní srdce a jednu fašistoidní společnou duši – společnou „krev“ a společný majetek – Blut und Boden) – vždyť by pak všichni ti dobráci utekli do ráje (daňového).

  36. Kdyby byla v pekle spravedlnost, asi by to nebylo pravé peklo. Že je spravedlnost peklem, si rovněž nemyslím.

  37. Vztah měšťanů k Židům, vrcholící občasnými pogromy, byl především ve znamení ustavičných stížností k vrchnosti. Inu, konkurenci představovali Židé tvrdou. Že se v ghettu nedalo stavět a že mladí z něho museli odcházet (familiantský zákon), nestačilo.

    Císař (i císařovna), či král ovšem často nepřáli měšťanům. Navíc Židé měli staré královské výsady. Především však mohli půjčit velké peníze (a úrok nemusel být vždy vysoký jako u soudobých půjček měšťanům). Jak se vladař na peníze Židů doopravdy díval, o tom svědčí postup Rudolfa II. v případě jmění Mordechaje Maisela.

    Židé nesměli vlastnit půdu. Pro (pozemkovou) šlechtu nepředstavovali konkurenci.

  38. Proč by tedy, pane Horáku, měli vůbec lidé v nějakém tom pekle (pokud by samozřejmě vůbec nějaké to peklo existovalo) vlastně být, když by tam nebyli spravedlivě?

    Podle té představy jsou lidé v pekle přece spravedlivě a v nebi samozřejmě ne kvůli spravedlnosti, ale protože se sami rozhodli tam být – přesněji řečeno rozhodli se nesoudit své spoluobyvatele nebe (jinak by s těmi nebešťany z odlišných sociálních bublin po dobrém totiž nemohli vyjít), rozhodli se s nimi mít dobrý vztah, podobně jako třeba s Ježíšem (kterého „potkali nemocného, hladového, ve vězení…“).

  39. Je tedy možné, že když se člověk takhle rozhodne, může mít nebe třeba hned, na počkání?

  40. Pane Nusharte, ta prvokřesťanská obec „s jedním srdcem a jednou duší“ takovou ovšem byla – právě z donucení!

    Podle nálezů současné historiografie totiž tento legendární duch prvotních křesťanských komunit, kde se jednotliví členové vzdávali svého majetku ve prospěch svých spolubratří, naprosto nebyl zcela obecným úkazem, nýbrž daleko spíše jenom ojedinělým případem – a to sice právě obce jeruzalémské. Ovšem už v té době, kdy byl po židovském povstání zásah římských vojsk už na spadnutí – takže úměrně k očekávaným následkům osobní majetek ztrácel na významu. Takže tato naprostá majetková solidarita byla ze všeho nejspíše vynucena touto hrozbou, tímto vědomím že se tak jako tak blíží konec.

  41. Konec se, pane Poláčku, blíží pořád. Při vědomí toho konce samozřejmě – jak říkáte – osobní majetek ztrácí na významu (Marx si to ale nemyslel).

  42. Ještě k spravedlnosti, čertům a lidem mne napadá, jestli by nebyl užitečný Sokratův pohled ze Symposionu: Kdyby byl Erós sám krásný, toužil by po kráse?

  43. Tato otázka by v daném kontextu tedy znamenala asi toto: kdybychom měli spravedlnost, toužili bychom ještě vůbec po ní?

    Sokrates tímto chtěl poukázat zřejmě na to, že všechno (kvalitní) pochází vlastně z deficitu; z vědomí (palčivého), že tu něco není. Že něco postrádáme. Kdo je naprosto saturovaný, ten už nikam nesměřuje, o nic neusiluje.

    Pro nás tento fakt ovšem v naší reálné životní praxi ovšem sotva bude problémem: sotva asi budeme někdy po všech stránkách natolik dokonalí, abychom už neměli vůbec po čem toužit. 😉

    Ovšem: je fakt že příslušníkům společenské smetánky – krásné a bohaté – se často přičítá nadměrně intenzivní pocit životní nudy…

  44. Z téhož důvodu je očekávání komunismu (který přijde až v daleké budoucnosti) také úplně v pořádku. V pořádku není jenom to, když se kvůli němu vraždí.

  45. Musím se přiznat že ten odkaz na Sokratův vstup jsem mínil jako podporu Jiřího názoru, že spravedlnost může být docela pekelný stav. Tak jako „toužící po kráse“ neznamená sám krásný(ani v budoucnu – netouží po „své“ kráse), tak toužící po spravedlnosti… by mohlo znamenat třeba… empatický?, solidární? … (nástroje kterými po spravedlnosti sahá).

    Schopnost „zařídit“ spravedlnost by asi musela předpokládat potenciál zařídit stav „mít pravdu“. I Marx byl v tomto skromný- proto nás učili že spravedlnost je (jen) třídní;-)

    Myslím ale že když hledáme (v rámci života společnosti) spravedlnost, hledáme prakticky důvěryhodné úsilí o důvěryhodnou garanci respektování pravidel vztahů (a důvěryhodnou snahu o rozumnost jejich aktualizací). (snad teď nezním moc liberalisticky;-))

  46. Každý něco očekává a my někdy nevíme, co vlastně očekává. Podle názvu očekávaného se to totiž nemusí vždycky poznat.
    Napadlo mě, že se sem možná hodí úryvek z kázání, které mi bylo dnes ráno zasláno:
    „Ježíš má i pro nás v dnešní době svůj plán. Samozřejmě nemůžeme napodobovat jednání bratří a sester v celé jejich historii, stejně jako nemůžeme napodobovat život společenství prvních křesťanů v Jeruzalémě. Jde jen o to, abychom neuhášeli světlo, které bylo dáno Jednotě bratří sester. Toužit stejně jako oni žít plným životem s Ježíšem. Prožívat jednotu celé Církve Kristovy jako její jednotka. A uvědomovat si svoji bezradnost a vyznávat mu ji. Ježíš si nás v naší bezradnosti najde. „

  47. Co se samotného Sokrata (a jeho vztahu ke spravedlnosti) týče – tady je určitý problém, že my vlastně vůbec nevíme, jak Sokrates spravedlnost sám skutečně prosazoval. My známe Sokrata jenom z druhotných zdrojů, především z Platóna – ale Platón zachytil prakticky jenom teoretickou část Sokratova myšlení (a asi ji sám ještě mnohem více „zteoretizoval“). My ale nevíme vlastně nic konkrétního o tom, jaké to bylo, když Sokrates stál na aténské agoře a vedl rozhovory, respektive kontroverze se svými spoluobčany.

    Jisté je jedno: Sokrates neměl samozřejmě naprosto žádnou možnost, aby svým spoluobčanům spravedlnost, spravedlivé jednání nějakým způsobem „vnutil“. On se mohl spolehnout čistě jenom na přesvědčivost svých argumentů, respektive na své charisma. – V daném ohledu byl tedy Sokrates ve stejné pozici jako Ježíš; a vlastně ještě v nevýhodnější, neboť on nemohl ani dost dobře hrozit „hněvem Otce nebeského“.

    Na straně druhé je jisté, že právě spravedlnost byla u Platóna jednou ze čtyř kardinálních ctností; a sotva to jeho učitel Sokrates viděl jinak.

    Jeden aspekt je ale nemálo zajímavý: právě proto že Sokrates neměl žádnou možnost jak spravedlivé (respektive vůbec etické) jednání prosadit, snažil se přesvědčit své posluchače tím, že jim předestřel takový myšlenkový model, že neetické, nesprávné, nespravedlivé jednání škodí člověku stejně tak, jako nemoci. Jestliže nemoci kazí a ničí tělo, pak neetické jednání kazí a ničí duši. To znamená: ten kdo nepečuje o zdraví svého těla, je bláhovec, protože sám sobě způsobuje újmu; a naprosto stejně tak kdo jedná neeticky, je stejný bláhovec, neboť způsobuje újmu své duši. Tato jeho újma je tedy nakonec větší, nežli případný (materiální či jiný) prospěch či zisk.

    Osobně mám pocit, že by stálo za to tuto Sokratovu argumentaci v nové době znovu oživit. V té době kdy křesťanská etika už ztratila sílu být obecně zavazující normou, a kdy v éře liberalistického individualismu a egocentrismu neplatí vlastně nic jiného nežli vlastní osobní prospěch – právě v této době by tato myšlenka o vlastním duševním sebeničení mohla být ještě tak nejspíše přesvědčivou.

    Ovšem – předpokladem by bylo alespoň do určité míry obnovit pojem duše, představu o vlastní duši a její hodnotě. A tedy o potřebnosti o tuto duši pečovat.

  48. To jsem tedy netušil pane Poláčku, že Sókratés byl i zakladatelem psychosomatické medicíny;-) (tedy aspoň jejího evropského pramene)…

    Ono asi (často z vědomí vytěsněné) trápení duše (ne ale jen z nějakého neetického jednání a ne jen samotné-trápené osoby) o sobě časem nějak dá vědět v tělesně pociťovaném zdraví.

  49. Ale ten přístup k toužení po spravedlnosti // v Hostině Sokratem podané toužení po kráse jsem myslel jen jako analogii: že prostředkem a motivem k tvoření spravedlnosti může asi být něco jiného než spravedlnost.

  50. Marx kdesi napsal, že mu jde o společnost, kde „svobodný rozvoj každého člověka je podmínkou svobodného rozvoje všech“.
    Otázkou možná je, zda toto je spravedlnost.

  51. Ano, to by byl konsenzuální cíl, jen…jaké reálné nástroje pro jeho následování mohou naše společnosti mít?…Zvláště dnes ani v naší společnosti není asi vůbec málo lidí nesvobodných – s podobou života výrazně určenou nutným úsilím o jeho základní materiální zajištění. Přesto není příliš pravděpodobné, že by se tito lidé stali nějak většinově voliči levicové strany – pokud se levicí myslí větší míra solidarity materializující se větší mírou daňové zátěže. Lidé na své individuální hranici rozpočtové udržitelnosti se mohou obávat, že další zvýšení daňové zátěže práce nebo tvorby poptávky po práci (vlastně další kořistění její nad hodnoty?) už by nemuseli oni nebo jejich zaměstnavatel unést. Proto mohou mít tendenci volit strany, které rovněž nabízejí „zjednání spravedlnosti“, jinak…

  52. Ano, lidé se bojí o práci (například ostravští hutníci). S tím souvisí i dnešní strategie některých bývalých levicových stran – hlavně aby fungovalo hospodářství, byť kapitalistické. Aby nenarůstala nezaměstnanost.
    Nakonec tyto strany projevují i ochotu projevit větší tvrdost vůči tzv. „parazitům“, kteří prý žijí z dávek na úkor ostatních. Čili chtějí prosazovat spravedlnost nejdřív mezi těmi „dole“.

  53. Jak napsal pan Poláček výše, také touha po spravedlnosti zeslábne, je-li v jejím nastolování dosaženo pokroku. V roce 1989 si lidé nemysleli, že zde vládne, absenci svobody však považovali za fundamentální problém, a to se projevilo např. v tom, že právě právě po ní na demonstracích volali nejčastěji. Později se situace a pocity lidí obrací.

    Když tu je spravedlnost pokládána za poněkud „pekelný stav“, stojí to za zamyšlení. Nemyslí se zde na úplnou absenci zásluhovosti, na pouhou (materiální) rovnost, která v určitý moment nevyhoví nikomu, kdo zvětří jakoukoli příležitost? Spravedlnost stojí výše. Smysl pro ni máme vyvinutý skoro všichni, aspoň v určitém věku.

    Víc než nevalný stav spravedlnosti je pravděpodobně důvodem, proč je její vláda v projekcích (očekáváních) lidí charakteristickým rysem zásvětí. Je to ovšem „lidský nálezek“, takovýhle ráj. Líbí se mi však podstatně více než ráj „nespravedlivý“, či spíše nezásluhový, do něhož přichází duše více pragmatických, než altruistických.

  54. Tedy v daném případě to Sokrates asi nemyslel v psychosomatickém smyslu, pane Nusharte. Nýbrž jako analogii. Jeho argumentace nebyla taková, že když trpí duše, tak trpí i tělo (respektive naopak); nýbrž jednalo se o to, že stejně tak jako trpí tělo nemocemi, když se o něj nestaráme, tak stejně tak trpí a skomírá i naše duše, když o ni nepečujeme. Když se tedy chováme mravně závadně.

    Jinak ale staří Řekové o psychosomatice asi něco věděli, to jasně vyjadřuje už jejich známé heslo „v zdravém těle zdravý duch“.

  55. CO JE SPRAVEDLNOST?

    Jinak co se té otázky týče, co by vlastně mohlo/mělo být vlastním motivem ke spravedlnosti (když jím není spravedlnost sama) – to je ovšem velice zajímavá otázka.

    Otázkou spravedlnosti se Platón velice důkladně zabýval ve své „Ústavě“. A to především v její úvodní části, kdy Sokrates vede polemiku proti sofistovi Thrasymachovi.

    Thrasymachos jakožto typický sofista veškerou pozornost fokusuje výhradně na prospěch jednotlivce. (Praktická činnost sofistů v té době spočívala právě v tom, že vyučovali – za úplatu – své žáky, jak co nejlépe prosadit svá práva. To byl původně dokonce naprosto pozitivní počin, fakticky prvek rodící se demokratizace. Pak se to ale zvrhlo právě jenom v individuální egocentrismus.)

    V tomto duchu pak Thrasymachos na Sokratovu otázku po spravedlnosti nastoluje apodiktickou tézi, že „spravedlnost je to co prospívá silnějšímu“. Zkrátka: silnější, schopnější jedinec lépe dokáže právních norem a kliček využít ve svůj vlastní prospěch. A je to tak dokonce legitimní, spravedlivé – právě proto že on je ten schopnější. Je to tedy fakticky postoj čirého darwinismu: silnější zvítězí.

    Takto amorální postoj byl pro Sokrata samozřejmě absolutně nepřijatelný. Rozvinul proto poté předivo své vlastní argumentace – ovšem v neustálém dialogu se svým oponentem – až ho natolik zahnal do slepé uličky, že nakonec Thrasymachos dopálen vyskočil a odešel.

    Co je tedy skutečná spravedlnost podle Sokrata? – V každém případě on tedy musí nějakým způsobem dokázat, že je něčím jiným nežli pouhým prospěchem (schopnějšího, silnějšího) jednotlivce.

    Jádrem Sokratovy argumentace je to, že i instalování spravedlnosti je svým způsobem umění (ve smyslu: dovednost; v řečtině se tu zase jednou dost prolínají různé respektive podobné pojmy). A u každého umění se přece snažíme o to, dovést ho k naprosté dokonalosti. Sokrates tu používá analogii s loďařským uměním (tento příklad byl v tehdejších disputacích dost často používán).

    Přičemž konečným cílem loďařského umění není postavit loď, která by sloužila jenom kapitánovi nebo kormidelníkovi nebo těm či oněm členům posádky – nýbrž takovou loď která v š e c h n y kdo se na ní plaví bezpečně doveze k cíli.

    Z tohoto argumentačního řetězce tedy dovozuje Sokrates, že i spravedlnost je něčím, co má sloužit všem. Něčím, co má všechny „pasažéry“, tedy všechny příslušníky dané komunity, dané polis dovézt (a dovést) k jejich cíli, tedy ke spořádanému pospolitému životu.

  56. Ovšem – tím naše pátrání po kořenech (a motivacích) spravedlnosti ještě zdaleka není u konce. (Bohužel.)

    Bylo by totiž docela dobře možno říci, že Sokrates tu pouze proti utilitarismu jednotlivce staví utilitarismus celku. On má sice samozřejmě pravdu z hlediska toho celku; ale u mravního principu natolik zásadního jako je spravedlnost bychom přece jenom očekávali (a žádali) nějaké mnohem hlouběji jdoucí odůvodnění. Problém je totiž v tom, že pro velice mnoho lidí je onen sofistický postoj („spravedlivé je co prospívá mně“) mnohem bližší nežli prospěch celku. A že se jedná o „umění“, které by ze své samotné podstaty mělo být dovedeno až ke své dokonalosti – takto metafyzická úvaha takovéto osobnostní typy zajímá ještě daleko méně.

    Podívejme se tedy na věc ještě ze zcela jiné strany. Je to až docela nedávný objev, který učinili badatelé: základní smysl pro spravedlnost mají nejenom už malé děti (nějak od třetího roku svého věku), nýbrž dokonce i – opice!

    Tito výzkumníci udělali jeden zajímavý experiment: dali opicím barevné žetony, symbolizující peníze. A za ty jim pak dávali pamlsky. Přičemž ovšem žetony různých barev měly různou hodnotu.

    Opice se dost rychle naučily rozeznávat různé hodnoty „peněz“. A poté – když tedy opice už věděly že například jeden banán má takovou a takovou cenu – jim výzkumníci začali za jejich peníze dávat pamlsky „nespravedlivě“. Tedy neadekvátně k „protihodnotě“, kterou dostávali od opic. A nyní se ukázala velmi zajímavá věc: opice když viděly že jsou „podváděny“, tak se začaly nemálo hněvat; a někdy tímto utrpěným bezprávím byly dokonce natolik hluboce uraženy ve svém pocitu spravedlnosti, že odmítly nabízený – méně hodnotný – pamlsek vůbec přijmout!! Raději tedy nedostaly vůbec nic, nežli aby strpěly pocit nespravedlnosti!

    To znamená: skutečně už i opice mají nějaký základní smysl pro spravedlnost.

    To by pak dále muselo znamenat, že naprostým základem pocitu spravedlnosti je cit pro reciprocitu. Svým způsobem naprosto triviální kupecké počty: má dáti – dal (respektive: nedal).

    Přičemž ovšem – a to je krajně důležité – toto „má dáti – dal“ nemůžeme poměřovat jenom naprosto bezprostředním, materiálním utilitarismem. Už dokonce ve zvířecích komunitách (a tím spíše pak ve společnosti lidí) k a ž d ý příslušník této komunity má pro ni svou hodnotu, svůj přínos – už jenom čistě svou pouhou existencí, svým životem. (To samozřejmě za – byť i nevysloveného – předpokladu, že daný jedinec se skutečně bude chovat jako platný člen komunity: bude se účastnit jejího života, bude ji ochoten bránit, atd.atd.) Když se nějaký jedinec chová v naprostém rozporu s tímto očekáváním (například zradí svůj stát či svou tlupu, přidá se k nepříteli), pak je zákonitě z této komunity vyvržen.

    Vraťme se ale k vlastnímu jádru věci: naprosto základní smysl pro spravedlnost je tedy člověku zřejmě dán od přírody – a to jako vrozený cit pro reciprocitu. To napřed může znít jenom jako holé kupecké počty; ale na obecnější úrovni tato reciprocita neznamená nic jiného nežli – vzájemnost. Když ty se budeš chovat vstřícně vůči mně, budu i já vůči tobě. Když ty se budeš chovat s respektem vůči mně, budu i já vůči tobě. Když ty budeš ve mně vidět především člověka (a ne pouze prostředek k tvému vlastnímu prospěchu) – budu totéž i já vůči tobě.

    Svým způsobem tu tedy máme zase takový akt „transcendence zdola“, o kterém byla řeč už v souvislosti se Sokratovou řečí o lásce v „Hostině“. Na počátku sice skutečně stojí jenom základní, utilitaristický vztah (stejně jako na počátku vší lásky stojí čistě utilitaristická snaha po udržení vlastního rodu, tedy po „nesmrtelnosti“); ale v dalším dialektickém procesu je tento původně ryze utilitaristický postoj transcendován do vyšších, duchovnějších, ušlechtilejších poloh.

  57. SPRAVEDLNOST OPIČÍ, SPRAVEDLNOST LIDSKÁ

    Ale jednu věc bych ohledně oněch výzkumů s pocitem spravedlnosti málem zapomněl; a to okolnost pro podstatu dané záležitosti opravdu nemálo významnou.

    Jak jsem uvedl tyto experimenty byly prováděny jak s opicemi, tak i s lidskými mláďaty, s dětmi kolem třetího roku jejich věku. Ten základní cit pro spravedlnost se ukázal v obou případech; a přesto se tu ukázal jeden zcela zásadní rozdíl. Opice trpěly pocitem nespravedlnosti výhradně a pouze tehdy, když se jednalo o ně samé; co se dělo ostatním, to je nezajímalo. Zatímco děti – ty dokázaly vnímat a cítit i to, že nespravedlnost se děje jejich kamarádům, jiným dětem. (A některé se to dokonce snažily napravit, tím že tomu podvedenému daly něco ze svého vlastního.)

    Dalo by se tedy dost možná konstatovat, že ten zcela první krok mravní transcendence člověk provádí ve třetím roku svého života. Totiž: ne každý ho skutečně provede. Ale má k tomu příležitost ho provést.

    A vlastně je pak k tomu možné ještě dodat: ten kdo i ve svém dospělém věku zůstane egoistou (to jest: nespravedlnost způsobená jiným ho nezajímá) – o tom je možno plným právem říci, že vývojově zůstal na úrovni opic.

  58. Ten základní stav reciprocity je ovšem možno „transcendovat“ i poněkud jiným směrem. Totiž směrem k celému vesmíru, k veškerému Bytí.

    Jestliže jsme totiž onen cit pro reciprocitu doposud pojímali v jeho bezprostřední interpersonání rovině, pak je ovšem možno se na tuto věc podívat také tak, že snad vůbec zcela nejzákladnějším momentem celého vesmíru a veškerého Bytí vůbec je princip symetrie. Všechny současné standardní modely našeho vesmíru jsou modely spočívající na symetrii; a stejně tak už staří řečtí myslitelé si byli naprosto vědomi toho, že vesmír, kósmos, je utvářen protikladnými silami navzájem se udržujícími v rovnováze. Je tedy možno celou věc nahlížet i tak, že ten kdo se chová spravedlivě (tedy v rámci základního smyslu pro reciprocitu), ten se chová v souladu i s těmi nejzákladnějšími zákony samotného vesmíru.

  59. Respektive nahlédnuto z opačné strany: kdo se nechová v souladu s principy spravedlnosti, ten porušuje zákony nejen lidské, ale i zákony kosmické.

  60. Z toho jak pokus s opicemi pane Poláčku popisujete by se dalo vycítit, že hlavním motivem odmítnutí „aspoň něčeho“ je vyhodnocení, že neférové jednání vypovídá o skutečnosti, že nejsou uznáni za plnohodnotného člena dané komunity. Což pro ně může znamenat vitální ohrožení… a proto tak ostrá reakce. Podobnou reakci a s podobně vitální motivací lze asi zažít v některých dědických sporech.

    Ve velmi komplexních lidských společenstvích už nebývá myslím
    spravedlnost tak průzračně definovatelná. Ale hlavně – pane Horáku, věřím že mne ani bratra nepodezříváte z obhajoby bezpráví:-)
    Chtěl bych dovysvětlit: Dobro tolerované – dopřávané i nezásluhově nevnímám jako projev pragmatismu ale spíše jako předpoklad tvorby spolupracujícího společenství – plnohodnotných, ač zdaleka ne vždy dobrých a spravedlivých jednotlivců.
    Neznamená relativizaci spravedlnosti, spíš její transcendenci do té „opičí esence“.

    Zásluhová spravedlnost (aspoň podle pohádek které ve mně zanechaly nějaké stopy) se mi zdá vpodstatě definicí pekla (toho pohádkového samozřejmě:-)).

  61. Pane Nusharte, Vás ani Vašeho bratra z obhajoby bezpráví opravdu nepodezírám. Zřejmě souhlasně dokonce míním, že tenhle sklon nás může kolektivně přivádět do (docela pozemského) pekla…

  62. Máte pravdu, pane Horáku. Upřímně se omlouvám.
    Díky za recenzi na krásnou pohádku – zvláštní že některý člověk (třeba já) musí docela dost zestárnout, aby té pohádce víc porozuměl:-)

  63. „Hrátky s čertem“ – bylo by zajímavé sledovat, jak by tímto psychologicko-teologicko-mravokárným způsobem onen autor analyzoval třeba takového Ferdu Mravence.

    Tím nechci popírat: mnohé z jeho postřehů mají něco do sebe. Ale takto psychologizovat či teologizovat pohádku, to se zdá být přece jenom poněkud přehnané.

    A za druhé: autor zde velice usilovně moralizuje, ale jeho mravní postoj se zdá být nemálo pochybný. Jeho apodiktické vyjádření, že člověk prý přece j e „pánem všeho tvorstva“, a že tedy má plné právo zabíjet všechny živé tvory pokud mu to jenom bude nějakým způsobem užitečné – to je v dnešní době postoj skutečně už velmi arogantní, a velmi reakcionářský.

    A co se týče kajícnictví – tak tady bych se daleko spíše postavil na stranu Luthera, nežli papeže. Luther má tady naprostou pravdu v tom, že pokání činěné jenom z jakéhosi rozrušení mysli, a především z čirého kalkulu, to ještě více vede „do pekla“.

    A jak vyplývá ze – souhlasných – komentářů, celé duchovní prostředí v této komunitě (jak se opovržlivě vyjadřují o migrantech a „zrůdách“ – čímž jsou zřejmě myšleny genderově nejednoznačně definované, respektive stejnopohlavně orientované osoby) svědčí o vysoké míře nenávistnosti, která vládne v těchto „zbožných křesťanech“.

    Kdyby se před nimi samotnými zjevil anděl – nedopadli by před ním nakonec velmi podobně, jako pokrytecký pobožnůstkář Školastykus?…

  64. Pokud je zde ale řeč o tom že „spravedlnost (totální) je peklo“, nejsem si sice zcela jistý jestli je to míněno v tomto smyslu, ale svého času vznikla jedna písnička, která v tomto ohledu skutečně může být velkým varováním. Ta písnička se jmenuje „Mluví k vám robot“; bohužel na internetu zřejmě není její text, jenom na jedné fotografii, a ten text je na ní sice čitelný, ale opravdu jen pro dobré oči: https://www.google.com/search?q=mluví+k+vám+robot+„text“&client=opera&hs=4zE&sa=N&tbm=isch&source=iu&ictx=1&fir=JVYUeed4NcfikM%252C-AVajG9cUCac8M%252C_&vet=1&usg=AI4_-kTYxfdPlmgPlU2l4hpjOmEynJRNgw&ved=2ahUKEwigk9_R-ozwAhWggP0HHZW7BToQ9QF6BAgIEAE&biw=1920&bih=939#imgrc=JVYUeed4NcfikM

    V zásadě zde robot sděluje lidem: jsem robot, pro blaho lidstva jsem stvořen a naprogramován – a kdo by odporoval mým představám o dobru, ten musí být eliminován!

    Svým způsobem je tu v kostce obsažena veškerá hrůznost – a zrůdnost – všech pokusů jednou provždy „vědecky“ určit a nadiktovat lidem, co je pro ně dobré a co ne. A kdo se nějak vymkne z této nadiktované normy – ten musí být eliminován; „pro blaho lidstva“…

    P.S. Tady je bohužel jenom část webové adresy jako přímý link; je proto zapotřebí označit myší celou adresu, a tu pak buďto zkopírovat do adresové řádky prohlížeče, případně – pokud internetový prohlížeč má tuto možnost – onen link navolit přímo z té myší označené (markované) adresy.

  65. Ovšem, pane Poláčku, Luther, jak jsem se dočetla, podceňoval jakoukoliv lítost nad hříchem:
    „V Lutherových očích je dokonalá lítost nemožná a nedokonalá lítost je
    pouze karikaturou lítosti. Protože člověk je v podstatě hříšný, není schopen
    dokonalé lítosti.“
    Luther si, zdá se, myslel, že člověk je hříšný a nedá se s tím nic dělat. A nemůže dělat nic jiného, nežli věřit v Boží milost. Tedy v odpuštění těch hříchů. Přičemž klidně může hřešit dál.

  66. Pokud by člověk nebyl schopen žádné sebereflexe, pak by nakonec mohl mít pravdu Vonnegut, který prý (podle oné recenze) napsal: „Jsme [lidé] na této planetě nemocí. Jen doufám, že budeme syfilidou se svědomím a přestaneme se rozmnožovat.“
    Ale já pevně věřím, že Vonnegut pravdu nemá.

  67. Na obhajobu vachrlatosti pojmu spravedlnost obsahu – kdo se nechová v souladu s principy spravedlnosti, ten porušuje zákony nejen lidské, ale i zákony kosmické – bych upozornil na vachrlatost tím důvěryhodnosti podkladů kterými jsou tyhlety zákony tvořeny.
    Svého času jsem odcházel z pivnice se zkroušenou přítelkyní, kterou v oné pivnici oslovil její starý a vážený přítel humanista (kterému věrně tlumočila jeho tvorbu do cizího jazyka) po pátém pivě přídomkem kráva. Stále fňukavě opakovala „proč to řek“. Mně tenkrát nenapadlo než „je nespravedlivý“. ………….a dodnes si fňukavě opakuji „použil jsi vachrlatý zkreslující pojem moralisto“.

  68. Ke světonázorům Vonneguta, paní Hájková
    Jako absolvent druhé světové v plném lesku – jak ve zbrani tak spalovaných Drážďan – zůstal přesto všechno věrný od Boha darovanému humoru, se kterým talentovaně reflektoval lidskou kondici.
    S humorem reflektoval i a nejen svou ztrátu důvěry ve spontánní generativní pud…bych dodal.

  69. Takže on to nemyslel smrtelně vážně? Tak to jsem ráda, pane Anonyme.

  70. inu z anonymity se umím potěšit i smrtelně nevážnou pravdou

  71. Došlo to tedy i u nás už tak daleko, že si navzájem budeme posílat anonymy… 😉

    Naštěstí stále platí, že „ptáka poznáš podle peří“; a my se (a své způsoby uvažování a vyjadřování) známe už natolik důvěrně, že je velice snadnou záležitostí tyto anonymy hned vzápětí demaskovat. 🙂

  72. K Lutherovi: nejsem s myšlenkami této osobnosti seznámen natolik podrobně, abych mohl s jistotou tvrdit jaký byl jeho vztah k pokání; ale dost pochybuji že on by z toho vyvodil ten závěr, že „člověk klidně může hřešit dál“. Protože kdo by to skutečně dělal, ten by asi sotva mohl doufat i v tu boží milost.

    Lutherovi se především jednalo o to distancovat se od tehdejšího (katolického) pojetí zásluhovosti – které vlastně znamenalo právě to, že člověk hřešit může, ale že si své hříchy může následně vykoupit či neutralizovat buďto (vnějškovým) projevem lítosti, anebo dokonce přímo koupí odpustků. – Luther bojoval proti odpustkům stejně tak, jako Hus!

    Především se tedy jednalo o to, že o tom kdo bude skutečně uznán za hodného odpuštění, že o tom nerozhodují sami lidé, nýbrž výlučně Bůh – svým vlastním, výsostným aktem milosti. Který on (Bůh) provádí ovšem na své dokonalé znalosti lidského srdce.

  73. A TEDY JEŠTĚ JEDNOU O KOŘENECH SPRAVEDLNOSTI

    Já jsem tušil, pane Petrasku, že se v tom krásném antickém filozofickém konceptu spravedlnosti někdo začne šťourat! 😀

    Ale nic proti tomu; je samozřejmé, že i takto filozoficky velkolepé odůvodnění jako u páru Sokrates-Platón samo o sobě nemůže pokrýt všechny životní situace.

    Sledujme napřed ještě další myšlenkový vývoj v Platónově „Ústavě“. Jak už jsem napsal, on se otázkami spravedlnosti explicitně zabýval v první části tohoto díla; v dalších částech už spíše jenom sporadicky. Konkrétně například když razí názor, že řemeslníci či rolníci by se neměli míchat do (vysoké) politiky – neboť nikdy nemohou mít dostatečnou znalost umění řízení státních záležitostí. Podle Platóna je spravedlivé to, když každý dělá dobře to, k čemu je kvalifikován: když tedy dejme tomu truhlář vykonává dobře a kvalitně své řemeslo, a státník zase s plnou odpovědností a znalostí věci koná svou funkci. – Takovýto model politiky je samozřejmě „elitářský“; jenže za prvé v Platónově konceptu onen státník byl sám ve svém konání vázán, byl odpovědný – ne sice (neznalému, nekompetentnímu) lidu, ale nadřazené sféře nejvyšších idejí. Právě proto podle Platóna stát měli řídit filozofové – protože oni jako jediní mohli mít tu kompetenci rozpoznat to, co tyto ideje znamenají, a jaké jednání vyžadují.

    No a za druhé právě z dnešní doby víme, jakých iracionálních jednání je schopen onen obecný, „demokratický“ lid; a tak je možno dodatečně vyvinout nemalé pochopení pro Platónův požadavek, že stát mají řídit jenom ti, kdo skutečně plně zvládli umění řízení státu.

    Ale pokračujme dále. Pro Platóna tedy princip spravedlnosti nestojí sám o sobě, nýbrž je konec konců součástí veškerého řádu bytí. To na jedné straně. Na straně druhé je ale nutno vždy mít na paměti, že „spravedlnost“ byla jednou ze čtyř kardinálních ctností – a že její platnost a její aplikaci je vždy nutno vidět a posuzovat v jejich celkovém kontextu. Z těchto čtyř kardinálních ctností byla „statečnost“ dobově podmíněna, tehdejší trvalou válečnou hrozbou; ale zbývající dvě jsou pak sofrosýné a fronésis. Fronésis znamená chytrost, moudrost, myšlení. Sofrosýné pak bývá do češtiny překládána jako „zdrženlivost“; což není chybně, ale je to poněkud zužující, jedná se o schopnost vlastního sebeovládání, opanování vlastních vášní na základě rozmyslnosti, rozumnosti.

    Takže pane Petrasku tomu Vašemu známému by v každém případě bylo možno vytknout, že se dopustil nespravedlnosti už jenom tím, že selhal jak ohledně požadavku sebeovládání, tak i rozumnosti.

    Ještě explicitněji pak tyto momenty vystupují do popředí v etice Aristotelově. Jestliže u Platóna je jeho koncept správného (spravedlivého) jednáni především ukotven v řádu veškerého bytí, pak Aristotelovo pojetí je mnohem více kontextuální.

    I Aristoteles operuje s oním principem vyváženosti, o kterém jsem hovořil výše. Jenže: Aristoteles naprosto výslovně uvádí, že tuto „vyváženost“ v žádném případě není možno chápat jako nějaký mechanický střed; nýbrž že je vždy nutno ji posuzovat podle zcela konkrétní situace. Aristoteles jako příklad uvádí ten případ, kdy nějaký – dnešní řečí promotér – má dva zápasníky, jednoho muší váhy, a jednoho těžké váhy. Ten jeden tedy potřebuje pro svou výživu mnohem více jídla, nežli ten subtilnější. A Aristoteles dokládá, že by byl samozřejmě nesmysl, aby mechanickou aplikací postulátu „spravedlnosti“ oba dostávali stejné množství jídla. Pro jednoho by to bylo příliš málo, pro druhého příliš mnoho. (Není ostatně bez zajímavosti, že víceméně ten samý argument použil Marx, když kritizoval určité představy na levici o „spravedlnosti“, podle kterého by se každému mělo dostávat naprosto stejně: „Každý je přece jiný, každý má jiné potřeby, někdo má žaludek větší a ten druhý zase menší…“)

    Nemáme tedy – a není to vůbec pro všechny životní situace možné – k dispozici nějaký jednotný, univerzálně platný návod či měřítko pro správné (spravedlivé) jednání. Zopakuji proto ještě jednou Aristotelovu maximu pro dané případy: Jednat tak, jak by po rozmyslném, odpovědném posouzení v š e c h aspektů dané situace jednal rozumný muž.

    O všem tedy nakonec rozhoduje kvalita, vyzrálost dané osobnosti. Není to tedy žádné fixní kritérium; ale na straně druhé se dá velice spolehlivě rozpoznat, kdo skutečně takovýmto způsobem jedná, a kdo se naopak nechá strhávat jenom svými vášněmi, kdo celou komplexitu dané situace zúží jenom na jednu jedinou dimenzi, jeden jediný aspekt.

    Problém tedy není v tom, že by se principiálně nedalo rozpoznat správné jednání od nesprávného; problém je v tom, že toto rozlišení dokáže spolehlivě učinit jenom ona vyzrálá osobnost, ale nerozpozná to právě ten, kdo se toho nesprávného, nepravého, nespravedlivého jednání dopouští. Ten je buď zaslepený svými vášněmi, anebo nemá dost velkého ducha (inteligenci, empatii), aby vůbec dokázal vnímat a posoudit všechny aspekty dané situace. („Hrubý člověk… nepozná že někoho zranil“ – Hegelovy rukopisné poznámky k jeho díle „Filozofie práva“.)

    Nakonec tedy zase zbývá jenom jedno praktické řešení: vzdělávat, kultivovat, vést k umírněnosti a rozmyslnosti.

    Ovšem: vést všechny členy dané společnosti k těmto vlastnostem je značně obtížné tam, kde dominuje princip liberalistického individualismu – tedy že každý si může být jakým se mu zlíbí, a nikdo mu do toho nesmí mluvit. A ještě těžší je vést například k umírněnosti za podmínek kapitalismu – který je ze své samotné podstaty založen na nemírnosti.

    Jak tedy vidíme, otázka po spravedlnosti je skutečně velice komplexní; a prochází nakonec všemi sférami bytí, od nejvyšších zákonů kosmických až ke zcela konkrétní lidské životní zkušenosti.

  74. Taky Luthera moc neznám. Myslím si, že luteránství mělo na našem území docela malý vliv, přestože reformace u nás v určité době slavila úspěchy. Ale Lutherova reformace to nebyla.
    Je pozoruhodné, že v 16. století se v Čechách rozvíjelo něco, co by se dalo označit jako náboženská pluralita a tolerance. Zaujalo mě například, že krédem Viléma z Pernštejna bylo: „S Římany věřím, s Čechy pod obojí držím, s bratřími umírám.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.