Škola základ života


Eva Hájková


Přelom srpna a září býval v mém dětství neodmyslitelně spojen se začátkem nového školního roku. Patřilo k němu pár krásných dnů proteplených slunečními paprsky zralého léta. Koncem srpna poletovaly vlaštovky neklidně sem tam a posedávaly na drátech elektrického vedení. Chystaly se k odletu.

Ze školní brašny, které jsme u nás říkali aktovka, se otřel prázdninový prach, aby ji bylo možno začít plnit novými školními potřebami. Byly to nové učebnice, ještě nepopsané sešity s čisťoučkým savým papírem, nové tužky a pastelky, pera, štětce a vodové barvy, gumy svítící čistotou, ořezávátka různých tvarů a barev…. Část těch věcí dávala škola zdarma, zejména na prvním stupni. Učebnice se obvykle zapůjčovaly. Nebývaly vždy nové, protože je museli předávat starší žáci mladším. Balili jsme je do fialově modrého papíru nebo do obalů z PVC. Něco se muselo koupit, a tak se v prvních zářijových dnech občas tvořily v papírnictví fronty.

Na začátek školního roku jsem se těšila i netěšila. Netěšila proto, protože nastával konec prázdninové volnosti a na obzoru se rýsovaly nové povinnosti. Zato jsem se těšila na setkání se spolužáky, na to, že skončí samota, která už se pomalu blížila nudě.

Měla jsem školu vždy ráda. Kdesi hluboko v sobě nosím představu, jak má taková ideální škola vypadat. Měla by to být budova jedno- nebo dvoupatrová se sedlovou střechou a vikýřem v průčelí, s velkými okny, která vpouštějí dovnitř mnoho slunečního svitu, s prostornými dveřmi uprostřed. Nade dveřmi by určitě neměl chybět nápis: ŠKOLA, aby každý hned věděl, co je to za dům. Poblíž by se mohla nacházet školní zahrada nebo by tam mělo růst alespoň několik stromů. Ve třídách by byla veliká okna plná slunce s širokými parapety plnými živých květin, o které by se staraly samy děti. Nedaleko by se se rozprostíral les nebo alespoň park, kde by se daly na podzim sbírat kaštany.

Škola, do které jsem jako šestiletá dívenka začala chodit, byla skoro taková, jak si ideální školu představuji. Co já jsem se do ní natěšila! Vždyť človíček, který ještě ani nechodil do školy, nebyl tehdy u starších dětí v žádné vážnosti! Proto musel pořád počítat, kolikrát se ještě vyspí, než nastane onen slavnostní den, kdy se stane školákem. Jaké to asi bude?

Všimli jste si, že prvního září častěji prší než svítí slunce? Můžete si na to skoro vsadit. Ani můj první školní den se nemohl pochlubit hezkým počasím. Myslím, že bylo zataženo. Ráno ve tři čtvrtě na osm se před školou shromáždilo větší množství osob, nejen dětí, ale i dospělých, protože prvňáčky doprovázeli rodiče. Nějaký chlapeček přebíhal ulici a naneštěstí ho srazilo auto. Všichni dospělí kolem mě říkali: No, ten tedy bude mít hezkou památku na začátek školy! Pak už se šlo dovnitř a já jsem na tu událost rychle zapomněla. Škola byla totiž úžasná a paní učitelka také!

Ve třídě stály staré dřevěné lavice se sklápěcími sedátky a s mírně šikmou psací plochou, s důlkem na kalamář – i když se už ke psaní vesměs používala výhradně plnicí pera. Pod lavicemi byly umístěny police na knížky a sešity a na boční straně byl háček na pověšení školní brašny se svačinou. Denně jsem si nosívala chleba s máslem a jablko.

Na stěně byly zavěšeny obrázky, které sloužily jako názorné pomůcky. U prvňáčků to byly především obrázky s písmeny a doprovodnými básničkami: „O“ jako ovečky, „U“ jako umývadlo, „A“ jako Alenka nebo auto… Některé z básniček umím dodnes odříkat zpaměti. Písmenka jsem znala už před nástupem do školy, ale nikdy jsem se tam kvůli tomu nenudila.

Na čelní stěně byla tabule a vlevo u okna stůl paní učitelky. Ve druhém koutě umývadlo se studenou vodou a s ručníky, které jsme si přinesli z domu. Podlahy v přední části tříd bývaly tehdy zvýšené. Tvořily tzv. stupínek, takže vyučující seděl na vyvýšeném místě. A ten, kdo šel k tabuli, musel také na stupínek, odkud ho bylo ze zbývající části třídy krásně vidět. Na stupínku bylo i piáno, na kterém učitelka někdy doprovázela náš sborový zpěv.

Hned na začátku jsme obdrželi první učebnice – Živou abecedu, Slabikář a Početnici. Dostali jsme i desky na písmenka, sešity, tužky, pastelky a vodové barvy. Protože jsme jako prvňáčci ještě neuměli číst, každý z nás měl své sešity a učebnice označeny razítkem. Mou poznávací značkou byl tulipán. Paní učitelka disponovala mnoha různými razítky a zpočátku nám je tiskla místo známek do sešitků. Když už jsme znali číslice, toužili jsme po červené jedničce s hvězdičkou. To byl tehdy vrchol ocenění. Dnes prý se k informování rodičů užívá elektronických žákovských knížek.

Zpočátku jsme psali tužkou. Obtahovali jsme různé tvary, abychom si procvičovali zápěstí, potom písmena, a nakonec, když už nám šlo psaní tužkou, dostali jsme povolení psát plnicím perem do sešitů s širokými linkami. Nechtěné kaňky se musely ihned odsávat savým papírem, který pak býval plný modrých skvrn. Na piják se nesmělo čmárat, což ovšem bylo téměř nemožné dodržet.

Vyučovalo se jen dopoledne, ale zato i v sobotu. Ráda jsem ve vyučování četla nahlas, protože to mi velmi dobře šlo. A nerada jsem hrála v počtech na „zmrzlíka“, protože jsem nebyla právě nejrychlejší. Příležitostně nám paní učitelka zapůjčovala dřevěné čtverečky, kolečka, obdélníčky a trojúhelníčky v různých barvách – červené, modré, zelené, žluté, bílé. Ty jsem si vždycky přála mít doma. Barevné pastelky a vodovky jsem měla také ve velké oblibě, stejně jako barevné papíry sloužící k vystřihování.

Líbila se mi i prostorná tělocvična, plná zajímavého nářadí, které jsem dřív neznala. Mívala jsem velkou chuť si všechno vyzkoušet. Hlavně vysoko zavěšené kruhy, na které v hodinách tělocviku téměř nikdy nepřišla řada. Pamatuji si, že jsem jednou plakala, protože se mi uvolnil a rozpletl jeden ze dvou copů, právě ve chvíli, kdy jsme se měli na školním dvoře fotografovat. Paní učitelka mi to naštěstí spravila.

Pamatuji také sezení v lavicích se vzorně založenýma rukama (dnes už to snad nikdo nezná). Pamatuji, že se za trest mohlo stát v koutě, ačkoliv mě osobně to nikdy nepostihlo. Ve škole vládla kázeň, oproti dnešnímu standardu těžko představitelná. Možná někdo řekne, že to bylo špatně. Nebo naopak, že je to jen mé zdání. Že ve škole se odjakživa vyrušovalo, a že děti nikdy nebývaly žádní andílci. Jistěže ne, ale přesto si myslím, že se tehdy víc dodržovala kázeň. Děti zřejmě mívaly větší schopnost se té kázni podřídit, protože k ní byly vedeny také doma. Zdá se, že většina z toho už znamená hlubokou minulost, která se nikdy nevrátí. Jaká asi bude škola budoucnosti? A jakou roli v ní budou hrát počítače a internet? Zanechají první školní léta v dětských duších podobnou pozitivní stopu jako kdysi ve mně? Budou na ně lidé vždy tak vděčně vzpomínat?

9 komentářů u „Škola základ života“

  1. Napřed k úvodnímu obrázku: podařilo se mi najít myslím přesně takovou školu, jak si ji přála paní Hájková: tedy jednopatrovou, s širokým vchodem, a především s velkým nápisem „Škola“. – Právě ten bývá na školních budovách zřejmě jenom dost zřídka k vidění; možná na venkově (a na starších, ještě prvorepublikových budovách) spíše nežli ve městě.

    Co jinak říci k tomuto vzpomínání na školní (a spolu s tím i dětské) časy? – Ano, mnohé z líčení paní Hájkové mi připomnělo i má vlastní školní léta. Znovu se mi oživila ta dávná, nezaměnitelná vůně školních učebnic, a snad ještě více umělohmotných obalů do kterých jsme tyto učebnice nebo ještě spíše školní sešity zabalovali. Z perspektivy dnešní doby je už jenom úsměvnou připomínka toho, že kdysi vůbec existovalo něco takového jako pijáky, pro nutnost odstraňovat inkoustové skvrny které znovu a znovu vytvářela věčně ukapávající plnicí pera. Je nutno přiznat, že v tomto srovnání bylo objevení se propisovaček skutečně blahodárným počinem moderní doby.

    Ano, i na ty dřevěné školní lavice se sklopnými deskami si vzpomínám; jejich povrch byl postupem let rozryt nejrůznějšími grafickými výtvory celých generací (znuděných) žáků. Jenže pak (alespoň v Praze) jakýsi génius přišel s nápadem tyto starobylé dřevěné lavice nahradit „moderními“ bakelitovými; do kterých se sice už nedalo tak dobře rýt, a které se dozajista mnohem lépe omývaly, a byly tedy hygieničtější – jenže byly z materiálu tak extrémně křehkého, že (tím spíše pod působením bujného žactva) se jejich desky znovu a znovu lámaly, takže pak žáci museli ze svého platit jejich náhrady. Byl to naprosto šílený vynález; stejně tak jako ty taktéž „moderní“ židličky, s malým, dopředu vybočeným opěradlem. Prý to mělo podporovat zdravé držení těla; ve skutečnosti ale aby žáci unikli té zcela nepohodlné pozici ke které je tyto sedačky nutily se pak na nich spíše o to více kroutili jako červi.

    Prázdniny: ano i já jsem o prázdninách, respektive v čase jejich končení mívával dost rozporuplné pocity. Ale to také bylo jak kdy. O velkých prázdninách jsme s bratrem jezdili k babičce, do Krušnohoří; a tady počátek nového školního roku v prvé řadě znamenal konec prázdninovým dobrodružstvím. Když ale později už babička nebyla, můj – starší – bratr jezdíval na všechny možné tábory, zatímco já jsem zůstával v Praze. Která ovšem byla naprosto opuštěná, všichni spolužáci a kamarádi byli taktéž někde pryč. Takže i pro mě tyto prázdniny pak představovaly dost velkou nudu; jejich konce jsem pak zčásti želel, zčásti ale i vítal.

    Jinak se mi ale ve škole napřed nijak moc nelíbilo, naše třídní učitelka mi nebyla nijak příliš sympatická. Ale po dvou letech jsme dostali jinou, té jsem byl zase z nějakých důvodů sympatický já 😉 , dost na mě držela. A myslím že právě ona mi toho pro život také dala nejvíc.

    Ještě něco k té disciplíně: to je opravdu dost sporné téma, na jedné straně ta až kasárenská kázeň která se od nás leckdy vyžadovala by dnes už skutečně nebyla přijatelná; na straně druhé ani já nejsem přítelem ultraliberální výuky, kdy ve školách určitého typu si žák může dělat všechno co jenom on sám právě chce. Sice napřed to může být velmi příjemné (a prý to nijak nejde na úkor vzdělání); ale v dospělém životě se člověk vždy znovu a znovu musí ukáznit, přizpůsobit se kolektivu – a je velká otázka jestli s tím takhle liberálně-individualisticky vychovávaní jedinci pak nemají velké problémy.

  2. Díky, pane Poláčku. Snažil jste se najít obrázek přesně podle mého popisu. Je to docela hezká škola, jenom ta socha u ní není nic moc. Je to novější škola, snad z padesátých let. Já jsem chodila do starší školy, ten nápis škola tam vlastně ani nebyl. Ani vikýř v průčelí nebyl, jen něco, co neumím přesně architektonicky pojmenovat. Našla jsem fotku své školy na staré pohlednici (na Aukro). V šedesátých letech vypadala ta má škola v podstatě pořád ještě stejně. Jak vidíte, na zdi je socha Jana Amose Komenského. To jsem v textu ani nezmínila. A mohla jsem, když mám k němu vztah.
    Tady je ta fotka: https://aukro.cz/svinov-skola-2-yy33-6982689135

  3. Na internetu jsem našel vlastně jenom dvě fotografie školních budov, kde byl tento název „Škola“. Ten druhý obrázek ale nebyl tak pěkný, za prvé školní budova stála na svahu takže působila dojmem že je nějak nakřivo, a za druhé z tohoto čelního pohledu neměla vůbec žádný vchod. Takže že jsem nakonec objevil i tuto zobrazenou fotografii bylo docela štěstí.

  4. Doufám, paní Hájková, že lidé budou na svá školní léta vzpomínat vždy dost podobně. Jen ty zážitky budou jiné, třeba, jak jako žactvo otvírali o přestávce okna učebny a vyhlíželi drony se svou svačinou. Nebo na to, jak okna otevřít nešlo, ne proto, že se slepila po lakování, ale proto, že to lze přece až po osmnáctce.

    Já jsem nezačal chodit do školy, ale do školičky. Byla to taková ta klasicizující drobná přízemní stavba s portikem a nízkým sklonem střechy, stavěná často po dvou masově v poválečném období. Musím říct, že kromě hezkých zážitků, o nichž píšete, si dobře vybavuji i méně pěkné. Učitelka měla ve zvyku krákat nepozorné kloučky za vlasy a já býval už tehdy leckdy zamyšlený, či zasněný. Její zvláštností byla také záliba v drsnějších ponaučeních. Při popisu okolí se obírala především (Olšanskými) hřbitovy a (strašnickým) krematoriem. Přidávala líčení fašistických krutostí či toho, co číhá na děti v lese (zmije, kanec).

    Na začátku třetí třídy jsme přešli do nedaleké moderní funkcionalistické školy. Tam jsem se cítil poněkud nesvůj: Tolik dětí tam bylo! Ke všemu divné věci, jako pachy a kouře, vycházející na chodbu z učebny při laboratorním cvičení. Na dveřích jsem četl slibné nápisy jako kabinet přírodopisu nebo kabinet zeměpisu. Nejvíc jsem se však těšil na dálnopis…

    Ještě ve třetí třídě jsem v důsledku přestěhování, celkem sice opodál, měnil školu znovu. Tentokrát ovšem i spolužáky. Výstavná budova byla kdysi gymnasium, pak ZDŠ a nyní opět gymnázium. Dění zde vidím už bez oparu, zastírajícího rané dětství. Nový spolužák, který souhlasil s tím, abych si k němu tehdy přisedl, se stal mým nejlepším kamarádem a tak to zůstalo dodnes. Když jsme se po desítkách let dostali znovu do zdejších škamen i tělocvičny a na dvůr, skoro všechno bylo jako kdysi.

  5. Pane Horáku, s tím „krákáním za vlasy“ jste mi připomněl jednoho našeho učitele tělocviku na základní škole (bylo to ovšem už na druhém stupni), byl to Rus, a byl pověstný tím, že nesnášel „máničky“; tedy hochy s dlouhými vlasy. A navíc to byl vyhlášený cholerik. Jeho velmi oblíbenou zábavou bylo tyto „máničky“ popadnout za vlasy a třepat jim taháním za ně hlavou sem a tam. Jednou jsem byl sám svědkem toho, jak jednoho vzpurníka za vlasy doslova shodil se schodů.

    —————————

    Ale chtěl jsem psát vlastně o něčem jiném, totiž ještě o té tehdejší disciplíně. Musím přiznat: tehdejší školní výuka pro mě byla – až na vzácné výjimky – především ubíjející nudou. A tato vynucená disciplína byla mnohdy fakticky jenom prostředkem, jak si vnějším nátlakem vynutit pozornost žáků (většinou jenom předstíranou) tam, kde přednes učiva byl zcela nezajímavý a fádní. Už tehdy jsem si říkal, že škola, školní výuka by měla vlastně vypadat nějak úplně jinak, nežli tato otupující „nalejvárna“.

    Měl bych tedy vítat současné, moderní formy výuky, bez frontálního zasedacího pořádku, s víceméně volným způsobem vyučování, i volným pohybem žáků po třídě. A přece – musím přiznat že i tento naprostý liberalismus je mi také suspektní, sice ten pozitivní moment na tom bezpochyby je že učitel se musí snažit své žáky zaujmout, tedy udělat své vyučování zajímavým; ale na straně druhé se mi tu nějak ztrácí smysl pro povinnost. Je to ovšem jen čistě můj osobní dojem, neměl jsem samozřejmě příležitost tento způsob výuky prožít z vlastní zkušenosti.

    To bylo až později, v Německu, ale to už bylo univerzitní studium, čili přece jenom něco jiného nežli základní školní výuka.

  6. V televizních zprávách jsem právě shlédl věci, které s tématem školy úzce souvisí – a které jsou skutečně otřásající.

    45 procent českých patnáctiletých vůbec nečte knihy! Nemám data ke srovnání jak to bylo za našich časů, ale dá se předpokládat že těch čtenářů bylo mnohem více; už proto že neexistovaly současné možnosti jak svůj čas trávit s mobilem apod. (Dívky čtou více, ale zato u chlapců je podíl nečtenářů 60 procent!)

    A druhý údaj, respektive sdělení učitelky jedné třídy studentů z nematuritních oborů (konkrétně se jednalo o třídu autotroniků, čili – dřívější terminologií – budoucích automechaniků). Tato učitelka přiznala, že těmto studentům musejí krátit texty – neboť už s přečtením kompletní stránky A4 mají potíže!!

    To už téměř hraničí s vysloveným, přinejmenším strukturálním analfabetismem.

  7. Ten televizní vstup do vyučování jsem viděl také. Také jsem tedy zaznamenal neveselé údaje, jež v něm byly sděleny. Mladí ovšem mívají čich na to, co je „in“. Všiml jsem si i charakteru výuky. Celou „katedru“ zabíraly dva monitory. Takhle bych tedy pro četbu nikoho nezískával. Zaujalo mě též, co bylo právě rozebíráno: Román o lišákovi. To věru není nejvhodnější téma a prostředek k vzdělávání budoucích automechaniků! Tohle by pan Karen, s nímž jsem na DR o problematice několikrát polemizoval, s chutí rozcupoval jako strašnou zpozdilost. Až bych televizi skoro podezíral ze zlomyslnosti.

    Zastával jsem se tehdy na DR a zastávám se i nyní (frontálního) výkladu, aby se s ním mládež nesetkala až na vysoké škole. Předpokládá to však osobnost, jež je ho mocna. Vyučovací hodiny by opravdu neměly být převážně nudné, jak je pamatujeme z našich školních let, kdy jediným „adrenalinem“ zpravidla bylo „vytáhne mě, nebo ne?“.

    Když už jsem výše zmínil polistopadové učitele pokračovacích kurzů angličtiny, tak jejich metody byly pro mě hodně nové, leckdy zábavné a nejspíš i účinné. Zmíním jeden případ z mnoha. Utvořili jsme dvojice, jeden byl zapisovatelem, druhý „pošťákem“, později si oba svou roli vyměnili. Zapisovatel musel, pokud možno bezchybně, napsat, co mu „pošťák“, chodící několik kroků k anglickému textu a zpět, po částech zpaměti diktoval. Nejrychlejší dvojice, po přičtení času za chyby, vyhrála.

    Ne všichni zahraniční lektoři měli stejný vyučovací talent. Dělali však svou práci se zaujetím a vlastně skoro zadarmo. Myslím, že prosté, trochu dřevní podmínky mohou být leckdy na prospěch nejen v případě prázdninového jazykového kurzu.

  8. No ano, pane Horáku, předhodit učňovské mládeži nějaký víceméně poetický text, a potom doufat že je to nějak hlouběji zaujme, to je skutečně projev – mírně řečeno – pedagogické naivity. A řekl bych rovnou: pedagogického selhání. Dnešní učitel by přece jenom měl mít vysloveně povinnost hledět na to, čím své žáky může reálně oslovit, získat; a ne spoléhat se slepě na osnovy, a pak si stěžovat na nechápavé žáky.

    A ten Váš příklad s výukou angličtiny – no ano, to byla originální Komenského „škola hrou“…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.