Proč jsou lidé unavení?

Eva Hájková

Fabrika – odcizení

Slavoj Žižek se v minulosti občas prezentoval jako bojovník proti politické korektnosti, která prý lidi nutí potlačovat vlastní myšlenky. V článku Proč jsmeneustále unavení (https://a2larm.cz/2020/04/slavoj-zizek-proc-jsme-neustale-unaveni/ ) kritizuje současný systém za to, že na lidi vytváří nový typ skrytého nátlaku. Všímá si přitom knihy Vyhořelá společnost, popisující patologické znaky současné epochy, jejímž autorem je Korejec Byung-Chul Han. Žijeme prý v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu. Zatímco dřív musel zaměstnanec prostě jenom poslouchat šéfa, aniž sám měl odpovědnost, dnes je na něj přenášena odpovědnost, přestože není subjektem své práce. Člověk se stává jakýmsi projektem sebe sama. Je tlačen k tomu být úspěšný. Aby byl úspěšný, musí na sobě takzvaně pracovat, musí se rozvíjet po pracovní stránce. Musí být kreativní. Tato kreativita je zároveň představována jako jeho svoboda (protože prý sám ze sebe něco tvoří). Ve skutečnosti to svoboda není. Lidem je dán prostor pro kreativitu a přitom se od nich očekávají konkrétní výsledky. Navíc jsou nuceni soupeřit s druhými zaměstnanci. Nucená kreativita může člověka vyčerpávat mnohem více než ubíjející rutina na montážní lince. Stává se zaměstnancem i manažerem v jedné osobě. Vykořisťuje vlastně sebe sama. A ke všemu musí být ještě hodný a milý. Musí projevovat zájem o práci a o lidi, s nimiž během své činnosti přichází do styku. Například pracovník mateřské školy není placený jen za to, že o své svěřence pečuje, ale také za to, že jim projevuje svou náklonnost. „Představme si jen, jak je asi namáhavé, když musíme být neustále „milí“, píše Žižek. Strašně prý to člověka vyčerpává a vede to k vyhoření. Podobně jako povinnost být neustále korektní.

Zamýšlí se také nad tím, jakým způsobem vyčerpává lidi koronavirová pandemie a karanténa s ní spojená. Lidé se v této situaci rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina byla pracovně přetížená (lékaři, zdravotníci, prodavači a další lidé, kteří pracovat museli), zatímco druhá byla proti své vůli nucena zahálet. Vyčerpávající je přitom obojí. Ale ti první aspoň pociťovali, že jejich práce má smysl, což vyhoření zabraňuje. Práce není přežitek. I dnešní člověk potřebuje být užitečný. Smysluplná je však práce ve prospěch celého společenství, která s sebou nese své přirozené uspokojení. Nikoliv pouhá snaha prosadit se na trhu. Samotné vydělávání peněz, k němuž práce někdy vede, k naplnění života smyslem nestačí.

Dosud lidé toužili (nebo ještě touží) po společenském úspěchu, kariéře, chtěli získat vyšší místo na společenském žebříčku. Koronavir do jisté míry narušil tento smysl založený na viditelném úspěchu. Má smysl vydělávat na drahou dovolenou, když nevíme, bude-li nám vůbec nějaká umožněna?

Žižek cituje novináře Andrease Rosenfeldera, s jehož názorem, že díky nové situaci vzniká nový postoj k životu, patrně souhlasí: „K životu nám dnes stačí vědomí, že máme kde bydlet, co jíst, lásku svých blízkých a povolání, na němž nám skutečně záleží. Představa, že bychom měli chtít něco ‚víc‘, se nám teď zdá nepatřičná.“ Žižek to považuje za definici smysluplného života oproštěného od projevů odcizení.

No dobře. Ale kdo má tohle všechno? A co bude s lidmi, kteří aspoň něco z toho nemají? Tedy s těmi, kteří například nemají kde bydlet, co jíst, nebo nemají lásku svých blízkých ani povolání, na němž jim skutečně záleží. Mnozí lidé jsou nuceni usilovně pracovat nikoliv proto, aby se někam posunuli na společenském žebříčku, ale třeba jen proto, aby si udrželi bydlení. Mnozí pracovat vůbec nemohou. Mnozí jsou osamocení. Nikoho blízkého nemají.

Pokud tím překonáním odcizení myslí překonání psychického stavu, jehož projevy jsou osamocení, vzdalování se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nuda, zoufalství a bezmocnost, pocit ztráty kontroly nad realitou, pak jsme jako společnost nepřekonali ještě vůbec nic.

Občas mi připadá, že Žižek už nemá co říct. Možná proto už ztratil na popularitě.

Nelze se jen tak beze všeho vrátit k tomu, co už je minulostí – tedy vrátit se do svého prostředí, ke své původní identitě. Co je dnes vlastně tím společenstvím, pro něž má smysl pracovat a nikoliv jen vydělávat peníze? I kdybychom změnili své cíle, takže by nám už nešlo o drahé dovolené, auta a domy, ale o skutečně smysluplný život, tak bez rozvoje své individuality, své osobnosti, se už asi neobejdeme. Myslím si, že to nám naopak může pomoci to odcizení překonávat. Otázkou je, zda se rozhodneme na sobě pracovat sami nebo to svěříme Bohu. Být tvořivý a zároveň milý k druhým lidem vůbec nemusí být vyčerpávající, nemusí to způsobovat vyhoření, pokud ze svého těla a své duše neždímáme energii kvůli penězům, ale necháme se prostě vést duchem.