Marx a dnešek X.

Otázka odcizení za kapitalismu

Josef Poláček


V předcházejících částech této série (kapitoly „Vykořisťování“ a „Třídní boj a revoluce“) bylo ukázáno, že Marxovy ekonomické analýzy pracovně-produkčního procesu za podmínek soukromého vlastnictví výrobních prostředků a kapitalismu, z kterých on sám dovozoval historickou nevyhnutelnost zrušení kapitalismu a jeho nahrazení komunistickou společensko-ekonomickou formací, že tyto jeho analýzy jsou značně problematické, a že jejich hrot zaměřený na fundamentální kritiku kapitalismu je tímto do jisté míry otupen. Ovšem – Marxova kritika nehumánního charakteru kapitalismu spočívala ještě na druhém sloupu; na jeho kritice respektive analýze tzv. „odcizení“ dělníka respektive vůbec člověka za kapitalismu. Podívejme se tedy v této části ještě blíže na to, co tento institut „odcizení“ vlastně znamená, a jestli i ten je nutno ohledně míry jeho platnosti relativizovat, anebo zda je to právě on, který si i dnes zachovává nezměněnou platnost, a na jehož základě je i dnes možno pracovní a životní podmínky za kapitalismu podrobit zásadní kritice.

O pojmu „odcizení“, s jakým pracoval Karel Marx, by bylo možno vlastně říci, že ten je na jedné straně vlastně docela jednoduchý – stejně jako je na straně druhé velice složitý, a (především pro laika) krajně obtížně pochopitelný. A protože pro někoho kdo nebyl doposud důvěrněji seznámen s Marxovým způsobem argumentace by pochopení tohoto jeho pojmu mohlo skutečně způsobovat nemalé obtíže, podívejme se na celou věc napřed raději ze zcela jiné, mnohem méně abstraktní strany.

Ne tak zcela řídké jsou názory, podle kterých Karel Marx svůj pojem „odcizení“ prý převzal od křesťanského apoštola Pavla z Tarsu! Faktem skutečně je, že už Pavel ve svém „Dopise Efezským“ na adresu pohanů napsal, že „jejich rozum je zatemněný a oni jsou odcizeni životu, jenž je z Boha, v důsledku jejich nevědomosti, která je v nich, a v důsledku zatvrzelosti jejich srdce“.

Jedinečná přednost tohoto Pavlova podání leží v tom, že pojem „odcizení“ je zde prezentován v jeho krystalicky čisté podobě. Na jedné straně tady stojí představa lidského života naplněného, hodnotného, neboť zakotveného u Boha; moment božskosti je vždy výrazem či symbolem naprosté dokonalosti, úplné dovršenosti bez sebemenší vady či sebemenšího deficitu. A oproti tomu stojí život „pohanů“, kteří – tím že nepřijali učení o Jediném Bohu – setrvávají ve způsobu existence, která je znehodnocená, omezená, deficitní, ve které se člověk míjí se svou nejvlastnější podstatou.

Právě tato poslední formulace je pro pochopení i Marxova pojetí odcizení naprosto rozhodující. Předpokládá se tedy jakási čistá, ryzí, nezkalená podstata člověka; kterážto ryzí podstata se ale za určitých okolností míjí sama se sebou, je vystavena vlivům či tlakům které ji deformují, takže výsledkem nakonec je, že tato ryzí podstata je „odcizena“ sama sobě. A tedy i sám člověk, který se dostane do takto deformovaných (respektive deformujících) okolností, je „odcizen“ své vlastní podstatě respektive sám sobě, nemůže realizovat své pravé lidství, nýbrž setrvává jenom v jakémsi redukovaném, deformovaném modu své existence.

(Budiž pro pořádek poznamenáno, že je ovšem krajně nepravděpodobné, že by si ateista Marx jeden z centrálních momentů své kritiky kapitalismu vypůjčil zrovna u křesťanského věrozvěsta. Marx vycházel především z filozofie Hegela, který s pojmem „odcizení“ také pracoval, ovšem v jiné poloze. A za druhé: ani Pavel z Tarsu není originálním tvůrcem pojmu odcizení; jeho kořeny je možno vystopovat už u Aristotela, v jeho rozlišení svobodné tvůrčí činnosti člověka na straně jedné, a prakticko-utilitárními činnostmi na straně druhé. Ty poslední jsou pak „odcizující“, protože při jejich výkonu subjekt – tedy člověk jako duše, duch – není sám u sebe, nýbrž je pohlcen touto jemu cizí prakticko-materiální činností.)


Definice pojmu odcizení

Právě onen termín „subjekt“ je pak rozhodující i pro pochopení pojetí pojmu či institutu „odcizení“ i u samotného Marxe. Podle německého „Marx-Engels-Pojmového lexikonu“ je definice odcizení taková, že „odcizení sestává v převrácení vztahu subjektu a objektu respektive ve zvěcnění, s čímž se proti lidem staví výsledek jejich vlastní pracovní činnosti a tuto ovládá“.

Tato – napohled možná poněkud krypticky znějící – věta znamená v podstatě tolik, že člověk pracuje, je produkčně činný; ale namísto toho aby výsledek, produkt této jeho pracovní činnosti sloužil jemu, tedy plnému rozvoji jeho vlastních lidských a osobních potenciálů, tak naopak tento produkt se staví proti němu, podřizuje si jeho pracovní činnost, a tím i člověka samotného. – Tady si především musíme znovu připomenout, že člověk pro Marxe není nějaké abstraktum, nýbrž že člověk je jako lidská bytost neustále vytvářen právě jeho materiální, pracovní činností. To znamená: jestliže je tato jeho pracovní činnost nějakým způsobem deformovaná, dehumanizovaná, pak to má bezprostřední a fatální důsledky pro člověka samotného, pro charakter a kvalitu celého jeho života.

Marx tedy říká v zásadě toto: za podmínek kapitalismu, soukromého vlastnictví výrobních prostředků dělník-pracovník není skutečným pánem své práce, nýbrž naopak je pouhou loutkou, výsledky jeho vlastní práce se vůči němu osamostatnily, vystupují vůči němu jako nějaká cizí moc, která jím manipuluje a neumožňuje mu svobodnou a plnohodnotnou lidskou existenci.

Taková je tedy základní teoretická definice Marxova pojetí pojmu „odcizení“. Ovšem – k dost nepřehledné situaci dochází tam, kde se jedná o zcela konkrétní formy a podoby tohoto odcizení. Marx sám totiž tohoto pojmu používá v celé řadě různých souvislostí, mluví o „odcizení člověka jeho podstatě“, ale i o odcizení člověka jeho rodu, a odcizení člověka člověku, odcizení člověka od jeho práce, ale třeba i o odcizení člověka přírodě, a tak dále a tak dále. (Pro úplnost je ale nutno uvést i to, že s pojmem „odcizení“ operoval Marx především ve svých raných pracích, zatímco v „Kapitálu“ ho zmiňuje už jenom značně sporadicky.)

Abychom se v tomto množství různých aspektů odcizení neztratili, musíme se pevně držet jeho zcela základních forem a určení. Podle Marxe je člověk (dělník) v kapitalismu odcizen především ve dvou základních vztazích:

– za prvé, v kapitalistické produkci fixované jenom na zisk se člověk-dělník sám stává jenom jakousi vedlejší součástí, příslušenstvím stroje, místo aby stroj byl jeho vlastním nástrojem (zde plně postačí vzpomenout si na Chaplinova dělníka u montážního pásu v „Moderní době“, aby bylo jasné co se tím míní);

– a za druhé (a to především) je člověk-výrobce za podmínek kapitalistické tržní ekonomiky plně vystaven slepým mechanismům trhu, odosobněným zákonům zisku, naprosto zásadní existenční otázka zda vůbec dostane práci, zda vůbec bude moci nalézt obživu pro sebe a pro svou rodinu, to zcela závisí na skrytých dynamismech tržního prostředí, na které on sám nemá žádný vliv, které se zcela vymaňují z jeho moci a jeho vůle, a které se vůči němu projevují jako jakási anonymní, cizí moc, která vykonává plnou vládu nad jeho vlastním životem.

Pro úplné pochopení toho, co Marx má na mysli pojmem „odcizení“, a proč toto u něj hraje tak klíčovou roli, se na tomto místě musíme zastavit trochu déle. Totiž: samozřejmě každý ví, že v prostředí tržní ekonomiky (tedy: kapitalismu) v zásadě nikdo nemá své pracovní místo doživotně jisté. Každému se může stát, že jeho firma udělá konkurs, a on ztratí práci. Ovšem: jakkoli ztráta zaměstnání je nepochybně jednou z nejfatálnějších, nejvíce psychicky zatěžujících událostí v lidském životě, přesto se tato událost většině lidí jeví prostě víceméně jako jedna z celé dlouhé řady životních kolizí a katastrof. Které je ostatně možno čelit tím, že se začne hledat zaměstnání nové.

U Marxe má ale tento stav bezmoci člověka vůči slepým mechanismům trhu (nejedná se ovšem jenom o samotnou ztrátu zaměstnání, ale ta je tu nejvýraznějším momentem) – mnohem obecnější charakter, není pouze čistě individuální záležitostí. Tady je naprosto zásadní připomenout si, co jsme si ukázali už v první části našeho seriálu: Marx se nikdy nezabýval člověkem jako individuem, nýbrž Marx pojímal člověka důsledně filozoficky – tedy v celém komplexu jeho žití, v jeho samotné lidské podstatě. A tady nijak neplatí nějaká hierarchie, odstupňování životních kolizí, kdy ztráta zaměstnání by byla jenom jednou z mnoha. Tady platí jenom absolutní dichotomie, čiré buď – anebo: buďto je člověk (subjekt) autonomním, svobodným pánem svého světa, své existence – anebo je tomu naopak, člověk je tímto světem (objektem) ovládán, je jím manipulován; a je tedy zcela zásadně nesvobodným. A jestliže je nesvobodným – pak nemůže rozvinout, realizovat své bytostné lidské schopnosti a potenciály, zůstává jenom bytostí nedovršenou, deformovanou, konec konců ne-lidskou.

Právě proto pro Marxe bylo tak zcela zásadně důležité, aby člověk-výrobce se stal naprostým, bezvýhradným pánem celého pracovně-produkčního procesu, aby nebyl žádným způsobem vystaven těmto odosobněným, dehumanizujícím mechanismům kapitalistické tržní produkce – neboť jenom takto osvobozený člověk může v plném rozsahu realizovat všechny své bytostné lidské potenciály.


Fenomén odcizení v přítomné době

Tolik tedy k samotnému Marxovu pojetí pojmu „odcizení“. Podívejme se teď na to, jakou roli tento pojem, tento institut může hrát ještě v dnešním způsobu produkce, pro dnešního pracovníka; a pro současné emancipační, tedy antikapitalistické hnutí.

Co se prvního uvedeného momentu odcizení týče – tedy že člověk je nakonec jenom pasivním příslušenstvím stroje – tady je málo známou věcí, že Marx ve svých pozdějších letech dospěl k náhledu, že ani v samotném komunismu nebude pracovník zcela svobodný, pokud bude ještě vykonávat hrubé, manuální práce. (Abychom se vrátili k příměru s Chaplinovým montážním dělníkem: ten nebude ani tehdy skutečně svobodným, neodcizeným, když nastane komunismus a on už tedy nebude vykořisťován soukromým majitelem-kapitalistou.) Podle tohoto pozdějšího Marxova pojetí bude člověk až tehdy skutečně svobodný, až bude vykonávat jenom čistě kreativní činnost; v kterémžto ohledu se tedy Marx plně staví na pozice už výše zmíněného Aristotela. (Ovšem: faktickým důsledkem této změny postoje by pak bylo, že Marx tady vzdává dělnickou třídu jako takovou!! Že tedy jako pracovníky schopné plné emancipace nahlíží jenom ty, kteří pracují už jenom čistě kreativně!)

Toto – tedy možnost čistě kreativní činnosti – je ovšem spíše jen čistě technickou záležitostí (snad doby až všechnu manuální práci za člověka budou dělat roboti); pro nás je ale mnohem významnější onen druhý aspekt odcizení. Tedy – vystavenost člověka slepým mechanismů trhu.

Tady se staví zcela klíčová otázka: změnilo se v tomto smyslu v moderní průmyslové, a ještě spíše postindustriální společnosti od dob Marxe něco podstatného? Je dnešní člověk, dnešní pracovník méně vystaven nemilosrdným tlakům a odcizeným mechanismům trhu?

Na straně jedné je nepochybné, že člověk (dělník, pracující) žijící v současném relativně vyspělém sociálním státě není ani zdaleka s takovou bezprostřední existenční krutostí vystaven nahodilostem a deformacím kapitalistického trhu jako v dobách raného kapitalismu. Tam kde za Marxových časů ztráta zaměstnání znamenala akutní životní nouzi a bídu, tam je nezaměstnaný ve vyspělých státech zachycen (ať třeba jakkoli nedokonalou) sítí sociálního zabezpečení.

Ale pokud odmyslíme tento aspekt holé životní nouze, pak se na postavení pracujícího v produkčním procesu současného kapitalismu nezměnilo nic podstatného: stále ještě je nakonec jenom malým kolečkem v obrovském soukolí kapitalistické produkce, kdy středobodem všeho dění není on sám, jakožto originální tvůrce hodnot či dokonce jako člověk, autenticky lidská bytost – nýbrž kdy středobodem je stále ještě pouhý zisk. Člověk nepracuje, aby tvořil užitečné hodnoty pro jiného člověka, a aby přitom měl pocit z dobře vykonané a společensky užitečné činnosti – nýbrž pracuje jenom proto a jenom potud, pokud může někomu přinést zisk. Stále ještě musí sám sebe dokázat prodat na trhu pracovních sil; a když to nedokáže respektive když zrovna o jeho práci, o jeho schopnosti není na tomto trhu zájem – pak vypadá z tohoto soukolí, jako nepotřebná součástka. Sice nezemře hlady – ale jeho materiální životní kvalita tím nicméně strmě padá, víceméně podle hesla „příliš mnoho pro umření, ale příliš málo k žití“. A navíc, a snad ještě hůře: v této společnosti výkonu je ten, kdo se ocitne bez práce, společensky stigmatizován, neplatí jako rovnocenný ostatním, ztrácí postupně okruh svých dřívějších známých a přátel.

Ale i ti, kdo mají to štěstí a své zaměstnání mají, i ti za to musí zaplatit něčím ze sebe samých, ze své svobody: musejí se přizpůsobit, musejí se plně podřídit tomuto světu bezduché produkce pro zisk, musejí například mlčet když jejich firma produkuje způsobem který je bezohledný vůči životnímu prostředí, ale mnohdy i vůči zdraví samotného spotřebitele. Musejí se přizpůsobit tomu že jsou pouhé – kdykoli zaměnitelné – figurky v tomto molochu na zisk, musejí vzdát svou vlastní osobitost, musejí se chovat, musejí se tvářit, musejí vystupovat tak jak to žádá diktát komerčního úspěchu.

V tomto způsobu produkce člověk-pracovník nemůže zakusit pocit, že by společně se všemi ostatními členy společnosti pracoval na díle ve prospěch člověka a lidstva, nýbrž vždy se jedná jenom o čistě materiální prospěch jedné firmy, jednoho kapitálového vlastníka. V tomto smyslu mají nadále plnou platnost Marxova zjištění, že v kapitalistickém způsobu produkce je člověk stále odcizen jak sám sobě, své vlastní podstatě, tak ale i svému vlastnímu rodu, tedy lidskému společenství jako celku.

Jestliže jsme tedy v kapitole o „vykořisťování“ konstatovali, že jeho charakter je podstatně složitější a ambivalentnější nežli jak ho charakterizoval Marx, pak ohledně jeho pojmu „odcizení“ je možno konstatovat, že i současná, postindustriální produkce je nakonec stejně tak v plném smyslu ne-lidská jako za Marxových časů, neboť jejím účelem a jejím skutečným pánem není sám člověk, nýbrž že člověk je stále ovládán, je podřízen tomuto světu věcí, těmto slepým mechanismům trhu a zisku. A to platí (a i toho si byl plně vědom už Marx) stejně tak pro námezdně pracujícího, jako i pro kapitálového vlastníka samotného. Neboť ten – ačkoli má vůči námezdně pracujícímu bezprostředně privilegované postavení – je nakonec stejně tak ovládán těmito slepými zákony zisku a kapitálu, stejně tak se jim musí podřídit a přizpůsobit. I on v tomto bezduchém stroji kapitalistické produkce nakonec ztrácí svou vlastní autentickou lidskost.

(Pokračování)

Proč jsou lidé unavení?

Eva Hájková

Fabrika – odcizení

Slavoj Žižek se v minulosti občas prezentoval jako bojovník proti politické korektnosti, která prý lidi nutí potlačovat vlastní myšlenky. V článku Proč jsmeneustále unavení (https://a2larm.cz/2020/04/slavoj-zizek-proc-jsme-neustale-unaveni/ ) kritizuje současný systém za to, že na lidi vytváří nový typ skrytého nátlaku. Všímá si přitom knihy Vyhořelá společnost, popisující patologické znaky současné epochy, jejímž autorem je Korejec Byung-Chul Han. Žijeme prý v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu. Zatímco dřív musel zaměstnanec prostě jenom poslouchat šéfa, aniž sám měl odpovědnost, dnes je na něj přenášena odpovědnost, přestože není subjektem své práce. Člověk se stává jakýmsi projektem sebe sama. Je tlačen k tomu být úspěšný. Aby byl úspěšný, musí na sobě takzvaně pracovat, musí se rozvíjet po pracovní stránce. Musí být kreativní. Tato kreativita je zároveň představována jako jeho svoboda (protože prý sám ze sebe něco tvoří). Ve skutečnosti to svoboda není. Lidem je dán prostor pro kreativitu a přitom se od nich očekávají konkrétní výsledky. Navíc jsou nuceni soupeřit s druhými zaměstnanci. Nucená kreativita může člověka vyčerpávat mnohem více než ubíjející rutina na montážní lince. Stává se zaměstnancem i manažerem v jedné osobě. Vykořisťuje vlastně sebe sama. A ke všemu musí být ještě hodný a milý. Musí projevovat zájem o práci a o lidi, s nimiž během své činnosti přichází do styku. Například pracovník mateřské školy není placený jen za to, že o své svěřence pečuje, ale také za to, že jim projevuje svou náklonnost. „Představme si jen, jak je asi namáhavé, když musíme být neustále „milí“, píše Žižek. Strašně prý to člověka vyčerpává a vede to k vyhoření. Podobně jako povinnost být neustále korektní.

Zamýšlí se také nad tím, jakým způsobem vyčerpává lidi koronavirová pandemie a karanténa s ní spojená. Lidé se v této situaci rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina byla pracovně přetížená (lékaři, zdravotníci, prodavači a další lidé, kteří pracovat museli), zatímco druhá byla proti své vůli nucena zahálet. Vyčerpávající je přitom obojí. Ale ti první aspoň pociťovali, že jejich práce má smysl, což vyhoření zabraňuje. Práce není přežitek. I dnešní člověk potřebuje být užitečný. Smysluplná je však práce ve prospěch celého společenství, která s sebou nese své přirozené uspokojení. Nikoliv pouhá snaha prosadit se na trhu. Samotné vydělávání peněz, k němuž práce někdy vede, k naplnění života smyslem nestačí.

Dosud lidé toužili (nebo ještě touží) po společenském úspěchu, kariéře, chtěli získat vyšší místo na společenském žebříčku. Koronavir do jisté míry narušil tento smysl založený na viditelném úspěchu. Má smysl vydělávat na drahou dovolenou, když nevíme, bude-li nám vůbec nějaká umožněna?

Žižek cituje novináře Andrease Rosenfeldera, s jehož názorem, že díky nové situaci vzniká nový postoj k životu, patrně souhlasí: „K životu nám dnes stačí vědomí, že máme kde bydlet, co jíst, lásku svých blízkých a povolání, na němž nám skutečně záleží. Představa, že bychom měli chtít něco ‚víc‘, se nám teď zdá nepatřičná.“ Žižek to považuje za definici smysluplného života oproštěného od projevů odcizení.

No dobře. Ale kdo má tohle všechno? A co bude s lidmi, kteří aspoň něco z toho nemají? Tedy s těmi, kteří například nemají kde bydlet, co jíst, nebo nemají lásku svých blízkých ani povolání, na němž jim skutečně záleží. Mnozí lidé jsou nuceni usilovně pracovat nikoliv proto, aby se někam posunuli na společenském žebříčku, ale třeba jen proto, aby si udrželi bydlení. Mnozí pracovat vůbec nemohou. Mnozí jsou osamocení. Nikoho blízkého nemají.

Pokud tím překonáním odcizení myslí překonání psychického stavu, jehož projevy jsou osamocení, vzdalování se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nuda, zoufalství a bezmocnost, pocit ztráty kontroly nad realitou, pak jsme jako společnost nepřekonali ještě vůbec nic.

Občas mi připadá, že Žižek už nemá co říct. Možná proto už ztratil na popularitě.

Nelze se jen tak beze všeho vrátit k tomu, co už je minulostí – tedy vrátit se do svého prostředí, ke své původní identitě. Co je dnes vlastně tím společenstvím, pro něž má smysl pracovat a nikoliv jen vydělávat peníze? I kdybychom změnili své cíle, takže by nám už nešlo o drahé dovolené, auta a domy, ale o skutečně smysluplný život, tak bez rozvoje své individuality, své osobnosti, se už asi neobejdeme. Myslím si, že to nám naopak může pomoci to odcizení překonávat. Otázkou je, zda se rozhodneme na sobě pracovat sami nebo to svěříme Bohu. Být tvořivý a zároveň milý k druhým lidem vůbec nemusí být vyčerpávající, nemusí to způsobovat vyhoření, pokud ze svého těla a své duše neždímáme energii kvůli penězům, ale necháme se prostě vést duchem.