Marx a dnešek X.

Otázka odcizení za kapitalismu

Josef Poláček


V předcházejících částech této série (kapitoly „Vykořisťování“ a „Třídní boj a revoluce“) bylo ukázáno, že Marxovy ekonomické analýzy pracovně-produkčního procesu za podmínek soukromého vlastnictví výrobních prostředků a kapitalismu, z kterých on sám dovozoval historickou nevyhnutelnost zrušení kapitalismu a jeho nahrazení komunistickou společensko-ekonomickou formací, že tyto jeho analýzy jsou značně problematické, a že jejich hrot zaměřený na fundamentální kritiku kapitalismu je tímto do jisté míry otupen. Ovšem – Marxova kritika nehumánního charakteru kapitalismu spočívala ještě na druhém sloupu; na jeho kritice respektive analýze tzv. „odcizení“ dělníka respektive vůbec člověka za kapitalismu. Podívejme se tedy v této části ještě blíže na to, co tento institut „odcizení“ vlastně znamená, a jestli i ten je nutno ohledně míry jeho platnosti relativizovat, anebo zda je to právě on, který si i dnes zachovává nezměněnou platnost, a na jehož základě je i dnes možno pracovní a životní podmínky za kapitalismu podrobit zásadní kritice.

O pojmu „odcizení“, s jakým pracoval Karel Marx, by bylo možno vlastně říci, že ten je na jedné straně vlastně docela jednoduchý – stejně jako je na straně druhé velice složitý, a (především pro laika) krajně obtížně pochopitelný. A protože pro někoho kdo nebyl doposud důvěrněji seznámen s Marxovým způsobem argumentace by pochopení tohoto jeho pojmu mohlo skutečně způsobovat nemalé obtíže, podívejme se na celou věc napřed raději ze zcela jiné, mnohem méně abstraktní strany.

Ne tak zcela řídké jsou názory, podle kterých Karel Marx svůj pojem „odcizení“ prý převzal od křesťanského apoštola Pavla z Tarsu! Faktem skutečně je, že už Pavel ve svém „Dopise Efezským“ na adresu pohanů napsal, že „jejich rozum je zatemněný a oni jsou odcizeni životu, jenž je z Boha, v důsledku jejich nevědomosti, která je v nich, a v důsledku zatvrzelosti jejich srdce“.

Jedinečná přednost tohoto Pavlova podání leží v tom, že pojem „odcizení“ je zde prezentován v jeho krystalicky čisté podobě. Na jedné straně tady stojí představa lidského života naplněného, hodnotného, neboť zakotveného u Boha; moment božskosti je vždy výrazem či symbolem naprosté dokonalosti, úplné dovršenosti bez sebemenší vady či sebemenšího deficitu. A oproti tomu stojí život „pohanů“, kteří – tím že nepřijali učení o Jediném Bohu – setrvávají ve způsobu existence, která je znehodnocená, omezená, deficitní, ve které se člověk míjí se svou nejvlastnější podstatou.

Právě tato poslední formulace je pro pochopení i Marxova pojetí odcizení naprosto rozhodující. Předpokládá se tedy jakási čistá, ryzí, nezkalená podstata člověka; kterážto ryzí podstata se ale za určitých okolností míjí sama se sebou, je vystavena vlivům či tlakům které ji deformují, takže výsledkem nakonec je, že tato ryzí podstata je „odcizena“ sama sobě. A tedy i sám člověk, který se dostane do takto deformovaných (respektive deformujících) okolností, je „odcizen“ své vlastní podstatě respektive sám sobě, nemůže realizovat své pravé lidství, nýbrž setrvává jenom v jakémsi redukovaném, deformovaném modu své existence.

(Budiž pro pořádek poznamenáno, že je ovšem krajně nepravděpodobné, že by si ateista Marx jeden z centrálních momentů své kritiky kapitalismu vypůjčil zrovna u křesťanského věrozvěsta. Marx vycházel především z filozofie Hegela, který s pojmem „odcizení“ také pracoval, ovšem v jiné poloze. A za druhé: ani Pavel z Tarsu není originálním tvůrcem pojmu odcizení; jeho kořeny je možno vystopovat už u Aristotela, v jeho rozlišení svobodné tvůrčí činnosti člověka na straně jedné, a prakticko-utilitárními činnostmi na straně druhé. Ty poslední jsou pak „odcizující“, protože při jejich výkonu subjekt – tedy člověk jako duše, duch – není sám u sebe, nýbrž je pohlcen touto jemu cizí prakticko-materiální činností.)


Definice pojmu odcizení

Právě onen termín „subjekt“ je pak rozhodující i pro pochopení pojetí pojmu či institutu „odcizení“ i u samotného Marxe. Podle německého „Marx-Engels-Pojmového lexikonu“ je definice odcizení taková, že „odcizení sestává v převrácení vztahu subjektu a objektu respektive ve zvěcnění, s čímž se proti lidem staví výsledek jejich vlastní pracovní činnosti a tuto ovládá“.

Tato – napohled možná poněkud krypticky znějící – věta znamená v podstatě tolik, že člověk pracuje, je produkčně činný; ale namísto toho aby výsledek, produkt této jeho pracovní činnosti sloužil jemu, tedy plnému rozvoji jeho vlastních lidských a osobních potenciálů, tak naopak tento produkt se staví proti němu, podřizuje si jeho pracovní činnost, a tím i člověka samotného. – Tady si především musíme znovu připomenout, že člověk pro Marxe není nějaké abstraktum, nýbrž že člověk je jako lidská bytost neustále vytvářen právě jeho materiální, pracovní činností. To znamená: jestliže je tato jeho pracovní činnost nějakým způsobem deformovaná, dehumanizovaná, pak to má bezprostřední a fatální důsledky pro člověka samotného, pro charakter a kvalitu celého jeho života.

Marx tedy říká v zásadě toto: za podmínek kapitalismu, soukromého vlastnictví výrobních prostředků dělník-pracovník není skutečným pánem své práce, nýbrž naopak je pouhou loutkou, výsledky jeho vlastní práce se vůči němu osamostatnily, vystupují vůči němu jako nějaká cizí moc, která jím manipuluje a neumožňuje mu svobodnou a plnohodnotnou lidskou existenci.

Taková je tedy základní teoretická definice Marxova pojetí pojmu „odcizení“. Ovšem – k dost nepřehledné situaci dochází tam, kde se jedná o zcela konkrétní formy a podoby tohoto odcizení. Marx sám totiž tohoto pojmu používá v celé řadě různých souvislostí, mluví o „odcizení člověka jeho podstatě“, ale i o odcizení člověka jeho rodu, a odcizení člověka člověku, odcizení člověka od jeho práce, ale třeba i o odcizení člověka přírodě, a tak dále a tak dále. (Pro úplnost je ale nutno uvést i to, že s pojmem „odcizení“ operoval Marx především ve svých raných pracích, zatímco v „Kapitálu“ ho zmiňuje už jenom značně sporadicky.)

Abychom se v tomto množství různých aspektů odcizení neztratili, musíme se pevně držet jeho zcela základních forem a určení. Podle Marxe je člověk (dělník) v kapitalismu odcizen především ve dvou základních vztazích:

– za prvé, v kapitalistické produkci fixované jenom na zisk se člověk-dělník sám stává jenom jakousi vedlejší součástí, příslušenstvím stroje, místo aby stroj byl jeho vlastním nástrojem (zde plně postačí vzpomenout si na Chaplinova dělníka u montážního pásu v „Moderní době“, aby bylo jasné co se tím míní);

– a za druhé (a to především) je člověk-výrobce za podmínek kapitalistické tržní ekonomiky plně vystaven slepým mechanismům trhu, odosobněným zákonům zisku, naprosto zásadní existenční otázka zda vůbec dostane práci, zda vůbec bude moci nalézt obživu pro sebe a pro svou rodinu, to zcela závisí na skrytých dynamismech tržního prostředí, na které on sám nemá žádný vliv, které se zcela vymaňují z jeho moci a jeho vůle, a které se vůči němu projevují jako jakási anonymní, cizí moc, která vykonává plnou vládu nad jeho vlastním životem.

Pro úplné pochopení toho, co Marx má na mysli pojmem „odcizení“, a proč toto u něj hraje tak klíčovou roli, se na tomto místě musíme zastavit trochu déle. Totiž: samozřejmě každý ví, že v prostředí tržní ekonomiky (tedy: kapitalismu) v zásadě nikdo nemá své pracovní místo doživotně jisté. Každému se může stát, že jeho firma udělá konkurs, a on ztratí práci. Ovšem: jakkoli ztráta zaměstnání je nepochybně jednou z nejfatálnějších, nejvíce psychicky zatěžujících událostí v lidském životě, přesto se tato událost většině lidí jeví prostě víceméně jako jedna z celé dlouhé řady životních kolizí a katastrof. Které je ostatně možno čelit tím, že se začne hledat zaměstnání nové.

U Marxe má ale tento stav bezmoci člověka vůči slepým mechanismům trhu (nejedná se ovšem jenom o samotnou ztrátu zaměstnání, ale ta je tu nejvýraznějším momentem) – mnohem obecnější charakter, není pouze čistě individuální záležitostí. Tady je naprosto zásadní připomenout si, co jsme si ukázali už v první části našeho seriálu: Marx se nikdy nezabýval člověkem jako individuem, nýbrž Marx pojímal člověka důsledně filozoficky – tedy v celém komplexu jeho žití, v jeho samotné lidské podstatě. A tady nijak neplatí nějaká hierarchie, odstupňování životních kolizí, kdy ztráta zaměstnání by byla jenom jednou z mnoha. Tady platí jenom absolutní dichotomie, čiré buď – anebo: buďto je člověk (subjekt) autonomním, svobodným pánem svého světa, své existence – anebo je tomu naopak, člověk je tímto světem (objektem) ovládán, je jím manipulován; a je tedy zcela zásadně nesvobodným. A jestliže je nesvobodným – pak nemůže rozvinout, realizovat své bytostné lidské schopnosti a potenciály, zůstává jenom bytostí nedovršenou, deformovanou, konec konců ne-lidskou.

Právě proto pro Marxe bylo tak zcela zásadně důležité, aby člověk-výrobce se stal naprostým, bezvýhradným pánem celého pracovně-produkčního procesu, aby nebyl žádným způsobem vystaven těmto odosobněným, dehumanizujícím mechanismům kapitalistické tržní produkce – neboť jenom takto osvobozený člověk může v plném rozsahu realizovat všechny své bytostné lidské potenciály.


Fenomén odcizení v přítomné době

Tolik tedy k samotnému Marxovu pojetí pojmu „odcizení“. Podívejme se teď na to, jakou roli tento pojem, tento institut může hrát ještě v dnešním způsobu produkce, pro dnešního pracovníka; a pro současné emancipační, tedy antikapitalistické hnutí.

Co se prvního uvedeného momentu odcizení týče – tedy že člověk je nakonec jenom pasivním příslušenstvím stroje – tady je málo známou věcí, že Marx ve svých pozdějších letech dospěl k náhledu, že ani v samotném komunismu nebude pracovník zcela svobodný, pokud bude ještě vykonávat hrubé, manuální práce. (Abychom se vrátili k příměru s Chaplinovým montážním dělníkem: ten nebude ani tehdy skutečně svobodným, neodcizeným, když nastane komunismus a on už tedy nebude vykořisťován soukromým majitelem-kapitalistou.) Podle tohoto pozdějšího Marxova pojetí bude člověk až tehdy skutečně svobodný, až bude vykonávat jenom čistě kreativní činnost; v kterémžto ohledu se tedy Marx plně staví na pozice už výše zmíněného Aristotela. (Ovšem: faktickým důsledkem této změny postoje by pak bylo, že Marx tady vzdává dělnickou třídu jako takovou!! Že tedy jako pracovníky schopné plné emancipace nahlíží jenom ty, kteří pracují už jenom čistě kreativně!)

Toto – tedy možnost čistě kreativní činnosti – je ovšem spíše jen čistě technickou záležitostí (snad doby až všechnu manuální práci za člověka budou dělat roboti); pro nás je ale mnohem významnější onen druhý aspekt odcizení. Tedy – vystavenost člověka slepým mechanismů trhu.

Tady se staví zcela klíčová otázka: změnilo se v tomto smyslu v moderní průmyslové, a ještě spíše postindustriální společnosti od dob Marxe něco podstatného? Je dnešní člověk, dnešní pracovník méně vystaven nemilosrdným tlakům a odcizeným mechanismům trhu?

Na straně jedné je nepochybné, že člověk (dělník, pracující) žijící v současném relativně vyspělém sociálním státě není ani zdaleka s takovou bezprostřední existenční krutostí vystaven nahodilostem a deformacím kapitalistického trhu jako v dobách raného kapitalismu. Tam kde za Marxových časů ztráta zaměstnání znamenala akutní životní nouzi a bídu, tam je nezaměstnaný ve vyspělých státech zachycen (ať třeba jakkoli nedokonalou) sítí sociálního zabezpečení.

Ale pokud odmyslíme tento aspekt holé životní nouze, pak se na postavení pracujícího v produkčním procesu současného kapitalismu nezměnilo nic podstatného: stále ještě je nakonec jenom malým kolečkem v obrovském soukolí kapitalistické produkce, kdy středobodem všeho dění není on sám, jakožto originální tvůrce hodnot či dokonce jako člověk, autenticky lidská bytost – nýbrž kdy středobodem je stále ještě pouhý zisk. Člověk nepracuje, aby tvořil užitečné hodnoty pro jiného člověka, a aby přitom měl pocit z dobře vykonané a společensky užitečné činnosti – nýbrž pracuje jenom proto a jenom potud, pokud může někomu přinést zisk. Stále ještě musí sám sebe dokázat prodat na trhu pracovních sil; a když to nedokáže respektive když zrovna o jeho práci, o jeho schopnosti není na tomto trhu zájem – pak vypadá z tohoto soukolí, jako nepotřebná součástka. Sice nezemře hlady – ale jeho materiální životní kvalita tím nicméně strmě padá, víceméně podle hesla „příliš mnoho pro umření, ale příliš málo k žití“. A navíc, a snad ještě hůře: v této společnosti výkonu je ten, kdo se ocitne bez práce, společensky stigmatizován, neplatí jako rovnocenný ostatním, ztrácí postupně okruh svých dřívějších známých a přátel.

Ale i ti, kdo mají to štěstí a své zaměstnání mají, i ti za to musí zaplatit něčím ze sebe samých, ze své svobody: musejí se přizpůsobit, musejí se plně podřídit tomuto světu bezduché produkce pro zisk, musejí například mlčet když jejich firma produkuje způsobem který je bezohledný vůči životnímu prostředí, ale mnohdy i vůči zdraví samotného spotřebitele. Musejí se přizpůsobit tomu že jsou pouhé – kdykoli zaměnitelné – figurky v tomto molochu na zisk, musejí vzdát svou vlastní osobitost, musejí se chovat, musejí se tvářit, musejí vystupovat tak jak to žádá diktát komerčního úspěchu.

V tomto způsobu produkce člověk-pracovník nemůže zakusit pocit, že by společně se všemi ostatními členy společnosti pracoval na díle ve prospěch člověka a lidstva, nýbrž vždy se jedná jenom o čistě materiální prospěch jedné firmy, jednoho kapitálového vlastníka. V tomto smyslu mají nadále plnou platnost Marxova zjištění, že v kapitalistickém způsobu produkce je člověk stále odcizen jak sám sobě, své vlastní podstatě, tak ale i svému vlastnímu rodu, tedy lidskému společenství jako celku.

Jestliže jsme tedy v kapitole o „vykořisťování“ konstatovali, že jeho charakter je podstatně složitější a ambivalentnější nežli jak ho charakterizoval Marx, pak ohledně jeho pojmu „odcizení“ je možno konstatovat, že i současná, postindustriální produkce je nakonec stejně tak v plném smyslu ne-lidská jako za Marxových časů, neboť jejím účelem a jejím skutečným pánem není sám člověk, nýbrž že člověk je stále ovládán, je podřízen tomuto světu věcí, těmto slepým mechanismům trhu a zisku. A to platí (a i toho si byl plně vědom už Marx) stejně tak pro námezdně pracujícího, jako i pro kapitálového vlastníka samotného. Neboť ten – ačkoli má vůči námezdně pracujícímu bezprostředně privilegované postavení – je nakonec stejně tak ovládán těmito slepými zákony zisku a kapitálu, stejně tak se jim musí podřídit a přizpůsobit. I on v tomto bezduchém stroji kapitalistické produkce nakonec ztrácí svou vlastní autentickou lidskost.

(Pokračování)

16 komentářů u „Marx a dnešek X.“

  1. Jen pro upřesnění k tomu pojmu odcizení v Bibli:
    „Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. (Ef 4, 18)
    Dále je tam:
    „I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony –
    pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo kázáno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem.“ (Ko 1, 21-23)
    Tady je vcelku jasné, že odcizený člověk se projevuje smýšlením a skutky.
    Potom je v Novém zákoně ještě věta „Ježíš jim řekl: „Já jsem od Boha, vy jste ze světa, který je Bohu odcizen.“ ( J 8,23 ) Ale tak je to přeloženo jen ve verzi Slovo na cestu. V jiných překladech se má za to, že „tento svět“ je dostatečný termín pro svět odcizený Bohu.
    Ve Starém zákoně se píše o odcizení například zde:
    „Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! Opustili Hospodina, Svatého, Boha Izraele, znevážili, odcizili se mu.“ (Iz 1, 4)
    „A tak bude izraelský dům polapen svým vlastním srdcem, protože všichni se mi svými hnusnými modlami odcizili.“ (Ezechiel 14, 5)
    „Já, Hospodin, dám odpověď každému z izraelského domu i z bezdomovců, kdo pobývá v Izraeli a odcizil se mi, každému, kdo nosí v srdci své hnusné modly a klade před sebe svou nepravost, aby o ni klopýtl, a jde za prorokem, aby se ho na mne dotazoval.“ (Ezechiel 14, 7)
    Jinak je ještě jasné, že apoštol Pavel určitě nespojoval odcizení s prací, neboť je dostatečně znám jeho výrok, který se někdy omylem připisuje komunistům:
    “ Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ (2Te 3,10)

  2. Tato kapitola o vykořisťování je prakticky posledním tématem, která jsou v rámci této série textů o Marxovi projednávána. Bude sice ještě následovat kapitola jedenáctá, ale ta bude víceméně jenom rekapitulací všech témat dosavadních.

    Přitom právě Marxova kritika respektive analýza fenoménu „odcizení“ je tou, která podle mého přesvědčení má ze všech ostatních částí celé marxistické teorie ze všeho nejvíce trvalou platnost a nejvyšší relevanci.

  3. To je opravdu zajímavé, paní Hájková, že prvotní zmínky o „odcizení“ se vyskytly už ve Starém zákoně. O tom se obecně asi opravdu jenom málo ví.

    I když tyto prvotní zmínky o „odcizení se Bohu“ asi mají přece jenom poněkud jinou polohu, význam nežli ono „odcizení se (Boží) podstatě“. Tehdy se jednalo zřejmě ještě jenom o čirý akt nevěrnosti vůči (monoteistickému) bohu Jahve, tedy vyznávání i jiných kultů.

    Jinak řečeno: ve Starém zákoně se jednalo především o pouhé modlářství, kdežto v kontextu Nového zákona už přibývá hlubší smysl, jakožto „odcizení se Božímu životu“.

    Co se pak Pavlova pojetí práce týče – samozřejmě, on ještě nemohl mluvit o „odcizení“ v Marxově smyslu, i podle Marxe tehdejší práce ještě nebyla odcizená, protože sice existovalo vykořisťování, ale to mělo bezprostřední, osobní, tedy „přirozený“ charakter, nebylo tedy ještě tak anonymní, odosobněné jako v kapitalismu.

    Pavel ovšem o „odcizení“ nemluví ani ve smyslu Aristotela; což je svým způsobem také pochopitelné, Aristoteles byl myslitel, on tedy pracoval svou hlavou, a práce fyzická by ho samozřejmě odváděla od myšlení (které on ovšem obecně považoval za podstatu člověka). Zatímco Pavel – tady je ovšem situace poněkud komplikovanější, on na straně jedné sám pracoval fyzicky, ale na straně druhé byl bezpochyby vzdělaný člověk, který měl znalosti i ve filozofii. Ovšem – on toto filozofování zavrhl (vlastně obdobně jako Marx), a podstatu člověka viděl ve víře, nikoli v (marném) filozofování.

    Ovšem – jaký byl osobní vztah Pavla k fyzické práci, o tom je dost obtížné se domýšlet; ale troufal bych si tvrdit že on sám nebyl nijak nadšený z toho, že si musí na své živobytí vydělávat prací svých rukou. Protože i u něj stejně jako u Aristotela nevyhnutelně muselo platit, že tato fyzická činnost mu zabírala čas, který by jinak mohl věnovat činnosti duchovní, respektive misijní.

    Jinak řečeno, určitý osobní pocit „odcizení“ bych si u Pavla přece jenom dovolil předpokládat.

  4. Nebyl z toho asi nijak zvlášť nadšený, že musí pracovat fyzicky, pane Poláčku, ale považoval (fyzickou) práci za realitu tohoto světa. Vždyť je psáno „v potu tváře chléb svůj jísti budeš…“ Nepracuješ-li, musí na tebe pracovat jiní (mimochodem, v Bibli, která je velmi materialistická, na rozdíl od idealisty Aristotela, jsou náznaky, že vykořisťování existuje). Někteří apoštolové se nechávali živit od křesťanských společenství, ale Pavel nechtěl, aby na něj někdo pracoval. Chtěl se raději živit prací vlastních rukou.
    Na druhé straně, posuďte sám (viz níže), zda Pavel nepovažoval svou apoštolskou činnost za práci. Kolikrát je jen v jeho listech použito slova „spolupracovník“. Tato práce ovšem byla něčím jiným než výroba stanů. Byla Božím dílem“, jak je z jeho listů patrno.

    Sk 15,40 Pavel si vybral za spolupracovníka Silase, a když ho bratří poručili milosti Páně, vydal se i on na cestu.
    Ř 16,9 Pozdravujte Urbana, mého spolupracovníka v díle Kristově, a Stachya, mně velmi drahého.
    Ř 16,3 Pozdravujte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v díle Krista Ježíše,
    Ř 16,21 Pozdravuje vás můj spolupracovník Timoteus i Lucius a Jáson a Sosipatros, moji krajané.
    Fp 4,3 Ano i tebe prosím, můj věrný druhu, ujmi se jich; vždyť vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klementem a ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.
    Fp 2,25 Za nutné jsem však uznal poslat k vám Epafrodita, svého bratra, spolupracovníka i spolubojovníka, kterého jste vyslali, aby mi posloužil v tom, co jsem potřeboval.
    1Te 3,2 a poslali jsme Timotea, našeho bratra a Božího spolupracovníka v evangeliu Kristově, aby vás utvrdil a povzbudil ve vaší víře,
    1K 3,9 Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.
    2K 6,1 Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno,
    Fm 1,24 Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš, moji spolupracovníci.
    2K 8,23 Pokud jde o Tita, je to můj společník a spolupracovník v díle pro vás. Pokud jde o oba další bratry, jsou to vyslanci církví a sláva Kristova.

  5. A ještě další důkazy, že apoštol považoval hlásání evangelia a činnost v církvi za práci (ovšem že neplacenou).
    Římanům 16, 6 Pozdravujte Marii – tolik se pro vás napracovala!
    Římanům 16, 12 Pozdravujte Tryfainu a Tryfósu, které pracují v díle Páně. Pozdravujte Persidu, mně velmi drahou; horlivě pracovala v díle Páně.
    1. Korintským 15, 10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.
    2. Korintským 10, 16 a že budu moci zvěstovat evangelium v krajích ležících za vámi a nebudu se chlubit tím, co je hotovo, kde už pracovali jiní.
    1. Korintským 3, 8 Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu.
    1. Korintským 15, 58 A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.
    Filipským 1, 22 Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil
    Skutky apoštolů 15, 38 Pavel však nepokládal za správné vzít ho s sebou, poněvadž je opustil v Pamfylii a v práci s nimi nepokračoval.

    A navrch Jan, který se zmiňuje o práci pro pravdu:
    3. Janův 1, 8 Proto jsme povinni takových se ujímat, abychom měli podíl na práci pro pravdu.

  6. Především se nedá dost dobře tvrdit, že by Aristoteles byl „idealista“. Idealistou byl bezpochyby Platón; zatímco Aristoteles byl mnohem více realistou, snažil se věci tohoto světa vysvětlit z nich samých, nikoli z nehmotných platónských idejí.

    Aristoteles ovšem intelektuální činnost považoval stejně tak za práci, jako Pavel svou činnost na poli věrouky. A i o Pavlovi by se dalo zřejmě plným právem soudit, že tuto svou práci považoval za mnohem důležitější, nežli svou práci fyzickou.

    A co se toho týče že Pavel své druhy ve své misijní činnosti nazýval „spolupracovníky“ – na tom není nic podivného, on nikdy neměl oficiální mandát apoštola, neměl vůči svým druhům nijak nadřazené postavení, jenom čistě svou intelektuální kompetencí a autoritou mohl platit jako v určitém smyslu vůdčí osobnost, ale jinak byl v doslovném smyslu pouze „prvním mezi rovnými“.

    Ostatně (to jsem chtěl zmínit už v souvislosti s oněmi zmínkami o „odcizení Bohu“ ve Starém zákoně) – tady musíme vždy mít na paměti chronické nejistoty vznikající z překladu oněch starých textů, to co se dostává k nám dejme tomu v češtině, to je až rezultát celé kaskády různých překladů, takže my sami si sotva můžeme být jisti tím, že původně použitý výraz skutečně znamenal „odcizení“, anebo třeba „vzdálení se Bohu“, nebo něco podobného.

  7. Ale vždyť vzdálit se od Boha znamená v podstatě totéž, jako se mu odcizit.
    Jr 2,5 Toto praví Hospodin: „Jaké bezpráví na mně našli vaši otcové, že se ode mne vzdálili? Chodili za přeludem a přeludem se stali.
    Ř 3,23 všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;
    Ef 2,13 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.

  8. No právě protože význam je podobný, je možné že ten původní výraz vůbec nebyl „odcizení“, nýbrž „vzdálení se“.

  9. Těžko říct, které české slovo je původní, když jde o překlad. Ale možná z toho plyne, že to s Marxem nemá nic společného.

  10. No ano, právě na to jsem chtěl poukázat, že není nijak jisté že je možno tuto víceméně ucelenou linii pojmu „odcizení“ protáhnout opravdu až ke Starému zákonu. Její protažení k Aristotelovi je celkem vzato logické – ten opravdu jasně hovořil o tom, že za určitého (objektivního) stavu je člověk vzdálen (odcizen) své vlastní podstatě. Zatímco ve SZ se hovoří jenom o vztahu člověka k Bohu. Což sice také může znamenat odcizení se své vlastní podstatě, ale přece jen už to není tak bezprostřední stav jako v tom aristotelsko-hegelovsko-marxistickém pojetí.

  11. No, myslím že to není totéž, protože ani u Aristotela ani u Marxe se podstata neprojevuje natolik aktivně, že by na lidi naléhala, aby se jí neodcizovali, že by k nim přímo mluvila, byť třeba prostřednictvím proroků.

  12. To bych takto neřekl; ve všech třech případech je toto „míjení se s vlastní podstatou“ pro člověka zcela zásadní, a zcela fatální.

    Naprosto rozdílné jsou ale ve všech třech případech návody, jak si člověk s danou situací má poradit. Křesťanství (respektive už judaismus) člověka nabádá: „Vrať se k Bohu!“ Aristoteles doporučuje: „Vyhni se ubíjející fyzické práci, buď činný výhradně svým duchem!“ A Marx člověka vyzývá: „Proveď revoluci!“

    Tak mě u dané příležitosti napadá: co takhle všechny tyto tři návody na řešení propojit v jeden jediný?…

  13. Možná se ubíjející fyzické práce časem zbaví všichni (robotizace). Revoluce se přece nedá plánovat. Musí nastat revoluční situace. Plánuje se leda tak reforma. Ta se ale dělá shora, ne zdola.
    Vrátíme-li se k Bohu, musíme se ho taky ptát, zda si přeje revoluci on. Bez toho by nešlo o žádný návrat k Bohu, ale o to, stát se bohem.

  14. Nakonec v jistém smyslu pořád platí, co řekl kdysi moudrý Gamaliel: „Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“ (Sk 5, 39)

  15. To pak dost připomíná Masarykův výrok o tom, že „jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.