Škola základ života


Eva Hájková


Přelom srpna a září býval v mém dětství neodmyslitelně spojen se začátkem nového školního roku. Patřilo k němu pár krásných dnů proteplených slunečními paprsky zralého léta. Koncem srpna poletovaly vlaštovky neklidně sem tam a posedávaly na drátech elektrického vedení. Chystaly se k odletu.

Ze školní brašny, které jsme u nás říkali aktovka, se otřel prázdninový prach, aby ji bylo možno začít plnit novými školními potřebami. Byly to nové učebnice, ještě nepopsané sešity s čisťoučkým savým papírem, nové tužky a pastelky, pera, štětce a vodové barvy, gumy svítící čistotou, ořezávátka různých tvarů a barev…. Část těch věcí dávala škola zdarma, zejména na prvním stupni. Učebnice se obvykle zapůjčovaly. Nebývaly vždy nové, protože je museli předávat starší žáci mladším. Balili jsme je do fialově modrého papíru nebo do obalů z PVC. Něco se muselo koupit, a tak se v prvních zářijových dnech občas tvořily v papírnictví fronty.

Na začátek školního roku jsem se těšila i netěšila. Netěšila proto, protože nastával konec prázdninové volnosti a na obzoru se rýsovaly nové povinnosti. Zato jsem se těšila na setkání se spolužáky, na to, že skončí samota, která už se pomalu blížila nudě.

Měla jsem školu vždy ráda. Kdesi hluboko v sobě nosím představu, jak má taková ideální škola vypadat. Měla by to být budova jedno- nebo dvoupatrová se sedlovou střechou a vikýřem v průčelí, s velkými okny, která vpouštějí dovnitř mnoho slunečního svitu, s prostornými dveřmi uprostřed. Nade dveřmi by určitě neměl chybět nápis: ŠKOLA, aby každý hned věděl, co je to za dům. Poblíž by se mohla nacházet školní zahrada nebo by tam mělo růst alespoň několik stromů. Ve třídách by byla veliká okna plná slunce s širokými parapety plnými živých květin, o které by se staraly samy děti. Nedaleko by se se rozprostíral les nebo alespoň park, kde by se daly na podzim sbírat kaštany.

Škola, do které jsem jako šestiletá dívenka začala chodit, byla skoro taková, jak si ideální školu představuji. Co já jsem se do ní natěšila! Vždyť človíček, který ještě ani nechodil do školy, nebyl tehdy u starších dětí v žádné vážnosti! Proto musel pořád počítat, kolikrát se ještě vyspí, než nastane onen slavnostní den, kdy se stane školákem. Jaké to asi bude?

Všimli jste si, že prvního září častěji prší než svítí slunce? Můžete si na to skoro vsadit. Ani můj první školní den se nemohl pochlubit hezkým počasím. Myslím, že bylo zataženo. Ráno ve tři čtvrtě na osm se před školou shromáždilo větší množství osob, nejen dětí, ale i dospělých, protože prvňáčky doprovázeli rodiče. Nějaký chlapeček přebíhal ulici a naneštěstí ho srazilo auto. Všichni dospělí kolem mě říkali: No, ten tedy bude mít hezkou památku na začátek školy! Pak už se šlo dovnitř a já jsem na tu událost rychle zapomněla. Škola byla totiž úžasná a paní učitelka také!

Ve třídě stály staré dřevěné lavice se sklápěcími sedátky a s mírně šikmou psací plochou, s důlkem na kalamář – i když se už ke psaní vesměs používala výhradně plnicí pera. Pod lavicemi byly umístěny police na knížky a sešity a na boční straně byl háček na pověšení školní brašny se svačinou. Denně jsem si nosívala chleba s máslem a jablko.

Na stěně byly zavěšeny obrázky, které sloužily jako názorné pomůcky. U prvňáčků to byly především obrázky s písmeny a doprovodnými básničkami: „O“ jako ovečky, „U“ jako umývadlo, „A“ jako Alenka nebo auto… Některé z básniček umím dodnes odříkat zpaměti. Písmenka jsem znala už před nástupem do školy, ale nikdy jsem se tam kvůli tomu nenudila.

Na čelní stěně byla tabule a vlevo u okna stůl paní učitelky. Ve druhém koutě umývadlo se studenou vodou a s ručníky, které jsme si přinesli z domu. Podlahy v přední části tříd bývaly tehdy zvýšené. Tvořily tzv. stupínek, takže vyučující seděl na vyvýšeném místě. A ten, kdo šel k tabuli, musel také na stupínek, odkud ho bylo ze zbývající části třídy krásně vidět. Na stupínku bylo i piáno, na kterém učitelka někdy doprovázela náš sborový zpěv.

Hned na začátku jsme obdrželi první učebnice – Živou abecedu, Slabikář a Početnici. Dostali jsme i desky na písmenka, sešity, tužky, pastelky a vodové barvy. Protože jsme jako prvňáčci ještě neuměli číst, každý z nás měl své sešity a učebnice označeny razítkem. Mou poznávací značkou byl tulipán. Paní učitelka disponovala mnoha různými razítky a zpočátku nám je tiskla místo známek do sešitků. Když už jsme znali číslice, toužili jsme po červené jedničce s hvězdičkou. To byl tehdy vrchol ocenění. Dnes prý se k informování rodičů užívá elektronických žákovských knížek.

Zpočátku jsme psali tužkou. Obtahovali jsme různé tvary, abychom si procvičovali zápěstí, potom písmena, a nakonec, když už nám šlo psaní tužkou, dostali jsme povolení psát plnicím perem do sešitů s širokými linkami. Nechtěné kaňky se musely ihned odsávat savým papírem, který pak býval plný modrých skvrn. Na piják se nesmělo čmárat, což ovšem bylo téměř nemožné dodržet.

Vyučovalo se jen dopoledne, ale zato i v sobotu. Ráda jsem ve vyučování četla nahlas, protože to mi velmi dobře šlo. A nerada jsem hrála v počtech na „zmrzlíka“, protože jsem nebyla právě nejrychlejší. Příležitostně nám paní učitelka zapůjčovala dřevěné čtverečky, kolečka, obdélníčky a trojúhelníčky v různých barvách – červené, modré, zelené, žluté, bílé. Ty jsem si vždycky přála mít doma. Barevné pastelky a vodovky jsem měla také ve velké oblibě, stejně jako barevné papíry sloužící k vystřihování.

Líbila se mi i prostorná tělocvična, plná zajímavého nářadí, které jsem dřív neznala. Mívala jsem velkou chuť si všechno vyzkoušet. Hlavně vysoko zavěšené kruhy, na které v hodinách tělocviku téměř nikdy nepřišla řada. Pamatuji si, že jsem jednou plakala, protože se mi uvolnil a rozpletl jeden ze dvou copů, právě ve chvíli, kdy jsme se měli na školním dvoře fotografovat. Paní učitelka mi to naštěstí spravila.

Pamatuji také sezení v lavicích se vzorně založenýma rukama (dnes už to snad nikdo nezná). Pamatuji, že se za trest mohlo stát v koutě, ačkoliv mě osobně to nikdy nepostihlo. Ve škole vládla kázeň, oproti dnešnímu standardu těžko představitelná. Možná někdo řekne, že to bylo špatně. Nebo naopak, že je to jen mé zdání. Že ve škole se odjakživa vyrušovalo, a že děti nikdy nebývaly žádní andílci. Jistěže ne, ale přesto si myslím, že se tehdy víc dodržovala kázeň. Děti zřejmě mívaly větší schopnost se té kázni podřídit, protože k ní byly vedeny také doma. Zdá se, že většina z toho už znamená hlubokou minulost, která se nikdy nevrátí. Jaká asi bude škola budoucnosti? A jakou roli v ní budou hrát počítače a internet? Zanechají první školní léta v dětských duších podobnou pozitivní stopu jako kdysi ve mně? Budou na ně lidé vždy tak vděčně vzpomínat?