Marx a dnešek XI.

Závěrečný přehled

Josef Poláček


V předcházejících osmi kapitolách jsme zmapovali základní, uzlové body Marxova pojetí člověka, dějin, společnosti, kapitalismu a revoluce. Vysvětlili jsme si, na jakých teoretických respektive filozofických základech Marx vystavěl své koncepty; a tam, kde jeho teoretická východiska byla pochybná, jsme je podrobili odpovídající kritice. Protože ale dosavadní výklady byly – nevyhnutelně vzhledem k náročnosti a komplexitě materie – dosti složité a především pro ty, kteří sami doposud neměli žádnou hlubší znalost Marxových teorií možná poněkud nepřehledné, budou zde na závěr ještě sumárně zopakovány tyto základní body Marxova učení. Pro tentokrát už bez podrobnějšího odůvodnění, víceméně jenom tezovitě. Přitom tento závěrečný přehled bude v zásadě odpovídat sledu kapitol v této sérii článků.


1. Jak vůbec správně rozumět Marxovi?

Vysvětlili jsme si, že je jenom dost úzký okruh těch, kteří Marxově dílu rozumí skutečně ve shodě s vlastními intencemi jejich původce. Chybná (nebo přinejmenším nedostatečná) hodnocení jeho myšlenek vysoce převažují; a to na obou stranách politického spektra, tedy jak na pravici tak i na levici.

A sice v zásadě z těch samých důvodů: protože Marxovo dílo je chápáno velice zúženě. Marx je tu redukován na pouhého kritika kapitalismu, hlasatele třídního boje a zvěstovatele revoluce. To všechno sice souhlasí; ale v poměru k celému horizontu Marxova teoretického konceptu je to zoufale málo. Při tomto zúženém pohledu se ztrácí prakticky všechno, co utvářelo Marxovu velikost, jeho výjimečnost.

Především mainstreamoví, „buržoazní“ autoři Marxe deformují tím, že ho vykládají podle svých vlastních naučených myšlenkových schémat: tedy pozitivisticky, partikularisticky, standardní lineární logikou. Skutečný Marx měl ale své základy někde zcela jinde: v autenticky filozofickém myšlení, tedy v logice komplexně-nelineární; nikoli v izolovaném pojímání společenských fenoménů, nýbrž naopak v jejich celistvosti, v jejich vzájemné podmíněnosti. Kdo nepochopí toto filozofické pozadí Marxových teoretických konceptů, ten nikdy nemůže správně a adekvátně pochopit jádro a podstatu jeho díla.

Ale i zleva dochází k velmi podobnému redukcionismu: tím že je Marx chápán jenom jako hlasatel revoluce. Z toho pak vyplývá v táboře levice velmi rozšířené přesvědčení, že postačí jenom revolučním aktem svrhnout kapitalismus, a tím že bude celé dílo vykonáno. Je to velmi svůdná, a velmi nebezpečná iluze levicového hnutí. Ano, revoluční marxismus sám skutečně svádí k takovémuto závěru; ale právě onen původní, filozofický základ marxismu ve skutečnosti hovoří o něčem zcela jiném.


2. Marxovo pojetí člověka

Tento rozdíl k mainstreamovému vidění světa se zcela zásadně ukazuje na Marxově obrazu člověka. Podle standardního, občansko-liberalistického pojetí je člověk prostě individuum, které má nějaké své osobní potřeby a touhy, a které ve svém životě usiluje o jejich naplnění. U Marxe je ale člověk něčím podstatně jiným, mnohem obsáhlejším, a také mnohem hodnotnějším. Marx plně přejímá, a ještě radikalizuje Aristotelovu definici člověka jako „zoon politikon“, pro Marxe je člověk dokonce „soubor společenských vztahů“!

Toto pojetí má pak dalekosáhlé důsledky: podle Marxe nejen že člověk může svého bytostného určení, svého naplnění dosáhnout jenom ve společnosti jako takové; ale tato společnost musí mít sama principiálně komunitní, pospolitý charakter. To znamená: nesmí a nemůže to být společnost kapitalismu, založená na vlastnictví soukromém, které vylučuje všechny ostatní ne-vlastníky, a tím rozbíjí tuto pospolitost.

Toto Marxovo pojetí člověka zároveň tedy znamená, že člověk je – ohledně svých lidských kvalit, ohledně svého jednání – zcela zásadně formován panujícím charakterem společenských vztahů, především v materiální, produkční sféře!

Jak zásadní důležitost má schopnost uvědomit si tuto reálnou podmíněnost člověka materiální sférou i pro zcela reálnou politiku je možno si přiblížit při vzpomínce na to, že V. Havel ve svém známém projevu před americkým Kongresem zcela výslovně tvrdil pravý opak: že prý „není pravda, že hmota určuje vědomí, nýbrž je pravda, že vědomí předchází hmotě“. Je možno značným právem tvrdit, že celé Havlovo zmatené klopýtání v reálné politice mělo svůj kořen právě v tom, že nikdy nedokázal pochopit hlubokou pravdu této marxistické téze o determinovanosti člověka reálnými (materiálními) vztahy, a proto se Havel znovu a znovu pokoušel tuto materiální realitu (kapitalismu) vytěsnit, překonat svými mravními ideály. Aby pak ke konci svého života sám musel nahlédnout prakticky naprosté ztroskotání těchto svých snah.


3. Dějiny podle Marxe

S touto determinací člověka reálnými podmínkami jeho života souvisí i následující bod: podle Marxe dějiny člověka a lidské společnosti nejsou náhodné, nejsou libovolné, nýbrž nevyhnutelně směřují k naplnění bytostné podstaty člověka – tedy k jeho skutečné svobodě. Takto pojatá svoboda člověka se nevyčerpává pouhými „svobodami“ izolovaného individua, jako je tomu v pojetí současných liberálních demokracií; nýbrž tato svoboda předpokládá a vyžaduje plné osvobození společnosti od všech limitů a deformací, kterými ji zatěžuje společensko-ekonomický systém kapitalismu. Stejně tedy jako dějiny nevyhnutelně směřují k naplnění, k uskutečnění pravé svobody člověka, tak stejně tak nevyhnutelně směřují k překonání kapitalistické ekonomicko-společenské formace.


4. Člověk a společnost

Vraťme se ještě jednou k tomu co už bylo v obecné rovině zmíněno, totiž k Marxovu pojetí člověka jako bytostně společenské bytosti. Marx totiž nezůstává – na rozdíl od Aristotela – stát u tohoto pouze obecného vymezení člověka jako tvora předurčeného k životu ve společnosti; nýbrž Marx navíc člověka pojímá jako bytost zcela zásadně pospolitou. To znamená, že člověk je předurčen k tomu, aby žil komunitním způsobem existence, v duchu vzájemné, všeobecné pospolitosti, a především v rovině materiální na základě společného vlastnictví produkčních prostředků. (Což je princip, který sám Aristoteles výslovně odmítl.)

Celý Marxův koncept komunistické společnosti spočívá výhradně na této tézi. Její odůvodnění (údajně společenským charakterem produkce) je ale velmi problematické, a v příslušné kapitole bylo podrobeno obsáhlé kritice. V krátkosti je možno zopakovat: tento Marxův koncept bytostné pospolitosti člověka sám o sobě není zcela chybný, a stále se v něm ještě skrývá velmi zásadní potenciál. Ovšem: toto pojetí je pouze jednostranné; Marx viděl jenom tuto pospolitou stránku člověka, ale byl zcela slepý vůči jeho stránce individualistické. S takto polovičatě pojatým člověkem ovšem není možno provést úspěšnou transformaci kapitalistické společnosti; a právě proto všechny pokusy o komunistickou revoluci nevyhnutelně skončily neúspěchem, respektive naprostým kolapsem. Nestalo se tak proto že by selhali komunističtí vůdci, že se zbyrokratizovaly komunistické strany. To vše byly pouhé symptomy patologického vývoje. Samotná příčina leží v tom řečeném: v pouze z jedné poloviny správném Marxově pojetí člověka. Jakýkoli další progres lidstva a jeho vývoje je tedy podmíněn tím, že se pro uvedený vztah člověka jako tvora společenského a člověka jako individuální osobnosti nalezne zcela nové, pro tentokrát skutečně dialektické řešení. Takové řešení, které dá zadost oběma těmto bytostným stránkám existence člověka, které bude jejich pozitivní syntézou.


5. Otázka vykořisťování a třídního boje; hodnota a nadhodnota

Toto jsou ovšem naprosto centrální body celé Marxovy kritiky kapitalismu, a jeho téze o nevyhnutelnosti přechodu k beztřídní komunistické společnosti. Připomeňme v krátkosti: podle Marxe je jediným zdrojem nových hodnot (bezprostřední) lidská práce. Tedy práce dělníka, pracovníka. S výjimkou prvobytně pospolné společnosti se ale vždy ve společnosti vytvořily mocenské hierarchie, které jedné, vládnoucí třídě umožňovaly přisvojovat si část tímto pracovníkem vytvořené hodnoty, a tedy ho „vykořisťovat“. V kapitalismu je pak tento proces vykořisťování doveden ke své ryzí, ale zároveň dějinně závěrečné podobě. Jako další krok dějinného vývoje nemůže následovat nic jiného, nežli definitivní svržení této vládnoucí, parazitující třídy, tím odstranění tříd vůbec, a nástup komunistické společnosti, se společným vlastnictvím všeho pracujícího lidu.

Tento Marxův koncept třídního protikladu a vykořisťování byl v příslušné kapitole podroben rozsáhlému kritickému přezkoumání, které tu není možno v dané komplexitě reprodukovat. Tady budiž tedy jenom v krátkosti konstatováno: i zde platí co byl řečeno už v souvislosti s Marxovým pojetím člověka jako (prý) bytosti výhradně pospolité: tento koncept není v zásadě vadný, skrývá se v něm velký, dějinně převratný potenciál – ale je bohužel jenom zcela jednostranně pojatý.

Ano, existuje dozajista trvalý protiklad mezi pozicí zaměstnance na straně jedné, a zaměstnavatele-kapitalisty na straně druhé; ale na straně druhé není možno souhlasit s Marxovým tvrzením, že by kapitalista nebyl ničím jiným, nežli pouhým parazitem na práci jeho dělníka. Jejich vzájemný vztah, a jejich vzájemný přínos pro konečnou produkci je mnohem složitější a komplexnější; a i tady bezezbytku platí, že řešení tohoto vztahu musí mít důsledně dialektickou, tedy syntetickou podobu. Nějaká víceméně triviální sociální revoluce, která by všechny problémy chtěla odstranit jedním jediným úderem, nikdy nemůže přinést skutečně pravé řešení.

K tomu je ještě nutno připojit, že Marxovi – jak přesvědčivě doložil německý marxista Michael Heinrich http://oekonomiekritik.de/313Tend%20Fall.pdf – se ve skutečnosti nikdy nepodařilo dokázat jeho centrální tézi, že kapitalismus prý nevyhnutelně směřuje ke svému zániku v důsledku neustále klesající míry zisku. A to dokonce i když se vyjde ze samotné Marxovy teorie pracovní hodnoty; tím méně pak když se zohlední i přínos strany kapitálu pro tvorbu konečné (nad)hodnoty.

Jednou větou: celou otázku kapitalismu, třídního boje, nadhodnoty a vykořisťování bude nutno promyslet znovu. Budiž zopakováno ještě jednou: Marxovy téze ohledně kapitalismu mají i nadále dějinně přelomový význam; ale prakticky všechny jsou jenom jednostranně (a tedy příliš zjednodušeně) pojaté. S takto pouze polovičatým obrazem světa a společnosti není možno provést cílenou a úspěšnou transformaci kapitalismu, v nějakou formu postkapitalistické společnosti.


6. Odcizení za kapitalismu

Uvedené výhrady na Marxovu jednostrannou metodiku se ale v zásadě nevztahují na jeho kritiku kapitalismu ohledně fenoménu tzv. „odcizení“. I toto je sice jenom jednostranně pojaté (Marx nijak nezohlednil, že ani za podmínek kapitalismu nikdy nemizí složka tzv. „konkrétní práce“, která je vždy užitečná a tedy „člověkotvorná“); nicméně jinak veškeré jeho analýzy odcizení člověka, lidské bytosti za podmínek kapitalistické produkce mají svou platnost. V krátkosti: v kapitalismu člověk není subjektem, není pánem, není vládcem svého světa, produktů své vlastní pracovní činnosti; nýbrž zde dochází k naprostému převrácení tohoto vztahu, člověk je ovládán tímto světem věcí, je pouhým přívěskem, příslušenstvím stroje, a pouhým nástrojem pro hlavní účel kapitalistické produkce, totiž pro neustálé generování zisku. Společenská produkce tím ztrácí přirozený, humánní charakter, na místo smysluplné produkce pro člověka užitečných věcí nastupují slepé, odosobněné mechanismy trhu a kapitálu.


ZÁVĚR

Co je tedy možno říci závěrem této série článků pod společným názvem „Marx a dnešek“? – Kdo očekával nějaké jednoznačné úsudky ve smyslu „a Marx měl přece pravdu“ (respektive „Marx je mrtev“), ten bude zřejmě zklamán. Ukazuje se přesně naopak, že jestliže se chceme pravdivě přiblížit k tomu, co nám zanechává marxistický teoretický, ideový a dějinný model, že je naopak nutno k Marxovi přistupovat velmi uvážlivě a diferencovaně, že je nutno na každém kroku znovu a znovu pečlivě rozvažovat a měřit, co z jeho myšlenek je ještě platné a nosné, a co z nich naopak neobstojí před kritickým přezkoumáním.

V prvé řadě je nutno uvědomit si jedno: navzdory výslovným tvrzením o opaku, Marx nikdy neprovozoval nějakou čistou, ryzí, nezaujatou teorii společnosti. A to dokonce ani v jeho čistě ekonomických analýzách. Marx byl od samotného počátku poháněn naprosto jednoznačným zájmem: prokázat nevyhnutelnost zásadní společenské proměny (revoluce), kdy společenský systém založený na vykořisťování lidské práce bude vystřídán společenským modelem spočívajícím na vzájemné spolupráci a harmonii. Byl to z jeho strany dozajista ušlechtilý počin, že on, příslušník střední třídy, se takto jednoznačně postavil na stranu prekarizovaných vrstev společnosti; ale nedá se nic dělat, jeho pohled na společenskou realitu byl tímto jeho ideovým postojem zcela zásadně ovlivněn.

Marxovy myšlenky si stále udržují svůj jedinečný impuls a význam tam, kde se jedná o odhalení zásadně ahumánního charakteru společenského uspořádání kapitalistického typu; ale především jeho vize komunistické společnosti byly v podstatě jenom čirými spekulacemi, které jen velmi částečně mohly mít oporu v realitě lidské existence. Celkově tedy Marxovo ideové dědictví pro nás dnes znamená toto: ano, i my musíme stále hledat cesty vedoucí ze slepé uličky kapitalismu; ale co se týče konkrétního charakteru postkapitalistické společnosti, tam už musíme sami nacházet nové možnosti, nové koncepty. Cesta k budoucnosti nebude v žádném případě ani zdaleka tak jednoduchá jak si ji představoval Marx, pouhým svržením kapitalistického řádu; ale to nijak neznamená, že by tato cesta k budoucnosti neexistovala. Jde jenom o to ji doopravdy hledat, se vší odpovědností, se vším vědomím její obtížnosti, ale i se vším vědomím její nevyhnutelnosti a potřebnosti.

(Dokončení)

66 komentářů u „Marx a dnešek XI.“

  1. Touto kapitolou tedy definitivně končí tento seriál mých textů a úvah ohledně významu Marxova učení pro současnou dobu. Projekt který byl původně zamýšlen jako jediný článek se všeobecným přehledem (víceméně v té podobě jakou má tato závěrečná kapitola) se nakonec rozrostl na dílo v celkovém rozsahu přes padesát stran. Ukázalo se ale nezbytným nejen podat tento obecný přehled jednotlivých částí Marxových teorií, ale zároveň také provést jejich hloubkovou analýzu, přezkoumat je dopodrobna na jejich případnou přetrvávající platnost.

    Jak přínosné byly tyto úvahy a analýzy, to už musí posoudit sám čtenář; nicméně autor musí – ovšemže poněkud neskromně – přiznat, že on sám je s výsledkem relativně spokojen. Domnívá se totiž, že byl v zásadě splněn základní cíl celého tohoto projektu, tedy souhrnná a zároveň teoreticky obhajitelná inventura toho, co je dnes ještě z Marxova díla platné a použitelné, a co je nutno podrobit zásadní revizi. Přičemž – přehled takového typu, tedy takovýmto způsobem diferencovaný, je asi dosti řídký; připomínám ještě jednou základní problém obecné recepce marxismu: na jedné straně stojí zásadní nepochopení jeho díla ze strany mainstreamových autorů, na straně druhé pak přetrvávající ortodoxie v táboře marxistů, kteří nemají odvahu zásadním způsobem zpochybnit centrální tvrzení svého mistra.

    V daném smyslu chci tedy věřit a tvrdit, že zde jsme se dokázali povznést nad omezený myšlenkový horizont obou táborů; což nám pak může vytvořit solidní základnu pro další zkoumání reálného charakteru tohoto světa. V prvé řadě bude nutno ještě dopodrobna kriticky přezkoumat samotný základ Marxových ekonomických teorií; tedy jeho kategorie „hodnoty“, „nadhodnoty“, „tržní hodnoty“ atd.

    Bude nutno novým způsobem promyslet celý vztah člověka ke společnosti; jak už v hořejším textu řečeno tento vztah bude muset být pojat důsledně dialekticky, tedy jako vždy přinejmenším latentně protikladný, a ne jako paušálně pospolitý, jak celou věc zjednodušeně pojímal Marx.

    Bude zapotřebí ještě celá řada výzkumů a úvah; ale nakonec by všechny měly vycházet právě z toho zde předloženého základního přehledu a zhodnocení Marxova díla.

  2. Každý díl zde dokončeného seriálu o Marxovi a míře relevance jeho díla dnes jsem pozorně četl, nicméně tak brzy učiním ještě jednou, vcelku, jak jsem u textů podobného rozsahu zvyklý, neboť tak získám lepší vhled do jeho stavby. Již nyní však mohu konstatovat, že k vyznění závěrů pana Poláčka celkem nemám žádné výhrady, což, doufám, neutlumí, nýbrž spíše usměrní diskusi.

    Jak jsem uvedl již dříve, Marxovi jsem se v minulosti cíleně nevěnoval. Do roku 1989 to bylo důsledkem mé nechuti a přesycení vším, co mělo oficiální punc pravosti. Později jsem zase cítil potřebu dohánět leccos spíše než ideje v základech (pro mě) staršího z obou nepovedených režimů. Takže až v posledních asi šesti letech jsem se, nejčastěji prostřednictvím autora aktuálního seriálu, setkával pravidelně s prezentací a interpretací Marxových tezí.

    Dříve, během času, jsem ovšem četl něco z díla některých jiných velmi vlivných osobností (třeba Darwina či Freuda) a také, častěji, knihy o nich (od Ježíše po Einsteina). Přímá zkušenost s argumentací prvně zmíněných mě přivedla k názoru, že jejich vklad vždy úročili další, následovníci, kteří byli stejné „krevní skupiny“, své mistry chápali a z jejich myšlenek stavěli kolikrát znovu a lépe. Argumenty, kterých užili zakladatelé, nemusely být právě nejšťastněji zvolené, neboť nenahraditelnými na géniích jsou především jejich intuice a odvaha, schopnost poskytnout nové, jednodušší a lepší odpovědi na staré otázky.

    Před sledováním zašlou dobou podmíněného individuálního hledání, nalézání či tápání dávám proto, přece jen, přednost seznamování se s myšlenkovým vývojem celých oborů až dodnes. Také v socioekonomické oblasti, kde mainstream často slouží (ne-li posluhuje) zájmům establishmentu, je pro mne podstatnější, zda jsou důvody, cesty a perspektiva pro vývoj, jehož je nám zapotřebí, než nakolik konkrétní výjimečný myslitel správně předpověděl (či ovlivnil) další směřování lidstva.

    Marx se narodil po válkách s Napoleonem a jeho cit pro rovnost a spravedlnost podle mne trpěl hlavně v důsledku opakovaného vítězství reakce a restaurace. Války kolem jeho padesátky již neproměnily podstatně jeho pohled na svět. Je (řečnickou) otázkou, jak by Marx reagoval v čase světových válek 20. století, tolik formativních pro avantgardu.

    Dnes máme mnoho velmi aktuálních důvodů pro snahu změnit podstatně svět. Rozpory, byť právem Marxem popsané jako kapitalismu imanentní, nemusí být (byť by byly popsány v úplnosti) ve stále stejné míře silným, rozhodujícím dějinným faktorem. Každé době je vlastní jiná optika a ovšem nával nových problémů, které dohromady se starými dávají vznikat vždy unikátní směsi nesnadno odhadnutelné aktuálnosti, naléhavosti a brizance.

  3. Pane Horáku, já jsem za dob reálného socialismu (přesněji: v době normalizační) cítil stejně tak nepřekonatelnou averzi vůči všemu co nějak souviselo s ideologií panujícího režimu. Nicméně vůči marxismu jsem pociťoval dosti ambivalentní, rozporuplný vztah. (Ovšem že jsem ho vůbec začal brát vážně, za to musím zřejmě vděčit výhradně mým tehdejším marxisticky orientovaným přátelům. Nebýt jich a jejich vlivu, je velká otázka jestli bych se s ním vůbec kdy nějak hlouběji setkal.)

    Ale jak řečeno můj vztah k marxismu byl tehdy velice ambivalentní: na jedné straně jsem uznával jeho myšlenkovou velikost, ale na straně druhé mě neustále něčím – víceméně podvědomě – dráždil. A to i vedle toho základního aspektu že se jednalo o režimní ideologii.

    Svým způsobem tento můj intuitivní odstup vůči marxismu ze všeho nejlépe vyjádřil sám Marx, když se o filozofii svého předchůdce Hegela vyjádřil slovy, že „její skalní melodie se mi nikdy nezamlouvala“ („deren Felsenmelodie mir nie behagte“).

    „Skalní melodie“! – To je opravdu naprosto dokonale výstižný příměr. Marx sice na jedné straně s až fundamentalistickým zápalem kompletně zavrhl celou Hegelovu filozofii; ale ve skutečnosti ji měl už zvnitřněnou natolik, že sám pokračoval přesně v jejím duchu, jenom v materialistické podobě. A tak se i v jeho vlastních teoriích znovu a znovu projevovala, proznívala tato hegelovská „skalní melodie“. Konkrétněji vzato se jednalo především o to, že ani u Marxe (stejně jako u Hegela) jsem nemohl objevit, nalézt člověka. Jsou zde předkládány velkolepé konstrukty světa a dějin; ale člověk sám tu hraje konec konců jenom jakousi doprovodnou roli. Hegel to alespoň naprosto otevřeně doznal, když napsal že člověk je jenom „loutkou dějin“. Hegelovi se vždy jednalo o tyto velké, heroické, monumentální dějiny, nikdy o člověka samotného. Marx – ten sice chtěl dosáhnout všestranného osvobození lidské bytosti; ale nakonec ani on nedokázal dojít nikam jinam nežli k těmto velkým přelomovým dějinným zvratům (revoluce); a místo skutečného, živoucího člověka se mu tento zjevoval jenom v abstraktní podobě těch či oněch společenských tříd.

    Zřejmě právě proto na mě Marxovy teorie od počátku působily jakousi cizotou, a nikdy jsem se s nimi nemohl plně ztotožnit. (I když až mnohem později jsem si mohl i čistě teoreticky odůvodnit, v čem tento deficit Marxových teorií vlastně spočívá.) Na straně druhé jsem byl ale marxismem určitým způsobem fascinován; neboť vlastně už tehdy jsem cítil jeho myšlenkovou sílu, s kterou stále ještě vysoce převyšuje naprostou většinu standardních, „mainstreamových“ teoretiků.

    Můj současný vztah k Marxovi by se v krátkosti dal vyjádřit tímto heslem či krédem: Marx sám zdaleka není všechno; ale bez Marxe není nic.

  4. Co bych ještě připojil na téma „Marx a dnešek“: jak jsem zmínil, dostal jsem se v současné době ke knize jednoho z nejznámějších německých marxistů, Michaela Heinricha. Co je na tom v určitém smyslu fascinující: zdá se (zatím jsem ještě knihu nepřečetl celou), že marxistická teorie stále ještě přešlapuje na tom samém místě, jako před desítkami let v dobách mého studia! Ačkoliv jsem se v celém tom mezidobí nijak hlouběji nemohl marxismem zabývat, zdá se že po krátké době zapracování mohu víceméně plně vstoupit do myšlenkového a argumentačního světa současných marxistů. To je způsobeno především tím, že naprostá většina z nich se zřejmě stále ještě neodvažuje kriticky přehodnotit základní axiomy Marxových teorií; a potom jim objektivně nezbývá nic jiného nežli vést nekonečné dohady o tom „jak to vlastně Marx myslel“. Ale nijak nedokáží vystoupit z té optiky, kterou jednou provždy stanovil on.

  5. Čímž bych se vrátil také k tomu poměru mezi zakladateli-génii a jejich následovníky, jak ho vylíčil pan Horák. Jeho téze je, že jsou to až tito následovníci, kteří až příliš vyhraněné myšlenky a koncepty těchto zakladatelů udělají „stravitelnějšími“ pro široké publikum.

    Nutno říci, že roli takovéhoto „následovníka“ Marxe vlastně sehrál už jeho souputník Engels. Byl to právě internetový text M. Heinricha který jsem zmínil v této kapitole, který mi se vší ostrostí ukázal jak zásadně se také mohl lišit „pravý“ Marx od toho Marxe, o kterém jsme se vždycky učili. Jedním z klíčových momentů tohoto „vyučovaného“ Marxe bylo, že kapitalismus prý nevyhnutelně směřuje ke svému zániku, protože v něm neustále klesá míra zisku. Takže kapitalisté se jednou ocitnou v situaci, kdy vůbec už nebudou moci generovat zisk; tím by ztratili veškerou základnu své vlastní existence. Jenže jak v tomto článku doložil M. Heinrich, ve skutečnosti Marx tuto svou tézi nikdy nemohl dokázat; a navíc sám poznal, že to není možné! A byl to právě jedině Engels, který – až po smrti Marxe – jeho zápisky „upravil“ tak, že to budilo dojem jako by to Marx dokázal! To pak ovšem dává naprosto odlišný výsledek.

    A to není zdaleka jediný případ; Engels například musel u Marxe opravit celou řadu čistě věcně chybných výpočtů v jeho ekonomických analýzách.

    Je ovšem fakt že leckdy byly tyto Engelsovy zásahy přínosné; například Engelsem upravené Marxovy známé „Téze k Feuerbachovi“ jsou pro běžného čtenáře podstatně srozumitelnější, a ve své výpovědi pregnantnější, nežli Marxův originál.

    Oproti tomu co se Lenina týče, pak právě tento M. Heinrich ho zřejmě vůbec neuznává jako legitimního vykladače Marxe. Podle Heinricha Lenin ničím nepřispěl k rozvoji marxistické teorie; a jeho články na dané téma byly prý pouze „Kampfschriften“, bojové respektive polemické texty v ideologickém zápase s těmi či oněmi protivníky, ale nebylo tu nic objevného. Leninovu teorii imperialismu jako „vyššího stadia kapitalismu“, která nám byla vždy prezentována jako tvůrčí Leninova aplikaci marxismu, Heinrich vůbec neuznává jako nějakou zásadní teoretickou inovaci. Podle Heinricha – a zřejmě v tom má pravdu – se kapitalismus v době imperialismu nechová nijak zásadně jinak, nežli kdykoli jindy.

  6. Ještě bych připojil něco k Leninovi: musím přiznat, že já sám jsem z něj četl jen velice málo. Jak mě už sám Marx vždy dráždil jednostranností svého pohledu, tak Lenin argumentoval už vysloveně demagogicky. Sice – to je mu nutno uznat – velice inteligentně, v mnohém měl pravdu; nicméně bylo naprosto jasně znát že se ani v nejmenším nesnaží brát vážně argumenty protistrany; i v nejmenším uznat že i jeho oponent by mohl mít část pravdy.

  7. A ještě bych se vrátil k oněm géniům-zakladatelům, a to právě v souvislosti s – pro ně typickým – jednostranným pohledem.

    Zůstaňme ale konkrétně u Marxe: základním bodem mého hodnocení jeho teorií byla právě jednostrannost jeho pohledu. A tedy soustavné zužování celé rozsáhlé komplexity společenské skutečnosti jenom na jeden jediný úhel pohledu.

    Tuto skutečnost je samozřejmě nutno podrobit kritice; ale na straně druhé je stejně tak skutečností, že nebýt této jednostranné optiky, pak by Marx prakticky nikdy nemohl zformulovat své přelomové téze o podstatě kapitalismu, především o jeho vykořisťovatelském charakteru! Jak jsem sám rozebral v příslušné kapitole o vykořisťování, ve skutečnosti je tato celá záležitost mnohem složitější a protichůdnější; ale kdyby se Marx zapletl do všech těchto různých a protiběžných aspektů a jejich souvislostí, pak by nikdy nemohl s takovou pregnantností vyhlásit: „Kapitalismus je nespravedlivý společenský řád!“

    Právě toto je parádní příklad toho, že tito géniové-zakladatelé vlastně musí velice složitou skutečnost redukovat, zúžit jenom na jeden jediný úhel pohledu, pokud vůbec mají mít naději na to vytvořit ucelený ideový systém který by mohl oslovit velké části populace, a celou společnost nasměrovat novým směrem.

    Ovšem: touto jednostranností se pak tyto ideje nutně dostávají do určitého rozporu s realitou, což pak ovšem zadává důvod k jejich kritice.

    Zásadní otázkou je, jestli i dnešní doba stále ještě musí pracovat s takovýmito jednostranně redukovanými obrazy světa – anebo jestli už přece jenom nenastal čas pro to, překonat tyto omezenosti, a za vůdčí ideu vyhlásit naopak komplexní, integrativní pohled na svět.

  8. Já jsem četla něco od Lenina, například Stát a revoluce, a ještě další věci, ale už si to moc nepamatuji. Je to dávno. Bylo tam dost zajímavých myšlenek. Zajímavé je i to, jak Lenin brzy přišel na to, že bez tržního hospodářství to nepůjde. Že centrálně přerozdělovat zkrátka nejde, protože to naprosto zruinuje hospodářství.

  9. No ano, však on s tím měl ve straně také velké problémy, svůj NEP musel probojovat proti ideovým puristům, kteří trvali na zásadách marxistického komunismu. Ovšem – je otázka jestli Lenin tento příklon k tržní ekonomice zamýšlel natrvalo, anebo jenom jako přechodný ústupek. Už si po těch létech také nevzpomenu na detaily, ale spíše bych sázel na tu druhou alternativu, on samozřejmě viděl jak obrovsky je Rusko jako celek zaostalé, aby vůbec mohlo splňovat Marxovy podmínky pro vznik komunismu napřed by muselo projít všeobecnou industrializací, a teprve potom by mohlo pomýšlet na komunismus. I když – o tom jsme mluvili zrovna nedávno – vlastně už otcové marxismu se v pozdějších létech přiklonili k názoru že Rusko by tuto fázi industrializace napřed mohlo přeskočit, díky své staré tradici vesnických občin, tedy kolektivního vlastnictví. Ovšem – zásadní podmínku viděli v tom, že hned vzápětí by Rusko dostalo účinnou pomoc od vyspělé západní dělnické třídy.

  10. Marx se mohl i nemusel dopustit chyb a jeho teorie by se časem stejně stala méně platnou a vypovídající, neboť lidská společnost, jíž se týká, se mění daleko dynamičtěji než systémy povahy pouze fyzikální či biologické. Marx se v něčem mýlil jistě, nejspíš nedocenil potenciál vlivu toho, co nazýval nadstavba.

    Začněme tedy nyní vlastně od konce, od socialistické revoluce. Výraz revoluce je celkem dobře pochopitelný, neboť někdy je charakter doby opravdu přelomový a vývoj převratný. Platí to, relativně, i o dlouhodobých procesech, třeba o tzv. neolitické revoluci, nebo, za Marxova života, o revoluci průmyslové. (Když šel Marx do školy, byl v Anglii právě uveden do provozu první úsek železnice, když psal Komunistický manifest, vlaky již jezdily na dnes Masarykovo nádraží v Praze, když umíral, zajišťovala železnice dopravní obsluhu už na značné části území.)

    Společenská revoluce nebyla samozřejmě v Marxově případě pouhým teoretizováním, natož fantazírováním. Třicet let před jeho narozením proběhla proslulá Velká francouzská revoluce, nazývaná buržoazní, a nedlouho před ní v Americe i revoluce národní. Na Marxovo povědomí měly zmíněné události možná podobný vliv jako na naše obě světové války. Panovaly obavy ze třetí, mezi vítězi té druhé. Není tedy divu, že Marx předpokládal další revoluci, konkrétně socialistickou.

    Socialistická revoluce přišla, v Rusku, až v předvečer 100 let od Marxova narození. Její průběh a následky potvrdily některé zkušenosti a závěry z revoluce na prahu „dlouhého 19. století“ ve Francii. Vlastní průběh povstání byl v obou případech vlastně nekrvavý, to se však změnilo během několika následujících let bojů a zběsilosti. Posléze následovaly hrozné války mezi mocnostmi.

    Ukázalo se, že revoluční řešení má sice některé přednosti, ale že jeho zápory zřejmě převažují. Evoluční proces je sice zdlouhavý a bez záruk, umožňuje však průběžné vyhodnocování a korekce. Kompromisy nejsou často „shnilé“, ale aspoň trochou spravedlnosti. Kladem revolučního přechodu je ovšem jeho rychlost, z ní plynoucí entusiasmus a naděje. Na pochybnosti není čas, zdá se, že vše je možné. Staré je shledáváno překážejícím haraburdím. Revoluce vede do situace, kdy moc „leží na ulici“ a nakonec vždy nepřipravení vítězové musí velet „zpátky ni krok“. Posléze začne revoluce „požírat své děti“. Vlastní činy naplňují obavami, vítězí snaha udržet moc, nastupuje diktatura, ztráta vší autonomie, nejen občanské, strach a úslužnost.

    Když se kácí les, lítají jak známo třísky. Je proto otázkou, zda si Marx sám přál zažít (zblízka) předpovězenou revoluci. A stejně bychom se měli ptát dnes my upřímně sami sebe. Když vidíme, kdo se pokouší profitovat z kauz, vzniklých jen z „pěny dní“, či kdo se těší na příchod (ocelového) koně ruského „kozáka“, naše odpověď bude spíše záporná.

    Položme si však konečně otázku, zda je dnes čas pro revoluci. Obecně ji ovšem nelze vyloučit. Před třiceti lety prošla její vlna východní Evropou. (Použití termínu můžeme sice pro restaurační potenciál událostí zpochybňovat, ale nazývat je kontrarevolucí vzhledem k realitě roku 1989 také příliš nejde.) Problémem je však určitě revoluce socialistická. Nejen proto, že dějiny se neopakují, resp. řečeno s Marxem, opakují se jako fraška. Nejen proto, že socialismus neobstál (a je to vulgarizováno, jak se jen dá). Nejen pro lepší materiální postavení většiny obyvatel a možnosti pracovat na jeho další změně. Nejen pro nový diskurs, zastiňující staré hlavní téma emancipace.

    Ke všemu se nemálo poučila svého času postižená třída kapitalistů. Kromě mnoha jiných adaptací dnes existuje globální ekonomika. Revoluce, která zabrala velké soukromé majetky cizinců, se stala naposledy před nějakými 50 lety (např. v Libyi). Více než proletáři se spojili kapitalisté (a politici) „všech zemí“, aby něco podobného již nedopustili. Tomu odpovídají zákony a konzervatismus a moc soudů. Zastrašovat soudce nelze. Dokonce, možná, ani ročním zmrazením (i jejich) platů. Studia se nejvíce točí kolem kapitalistických teorií a peněz. Celebrity a „opinionmakeři“, vlivní umělci i sportovci jsou finančně dobře podchyceni. Média nejsou hlídacími psy demokracie, ale spíše soukromými psy inzerentů.

    Toto jsou samozřejmě jen některé z okolností, které nemohla před mnoha lety žádná teorie, ani Marxova, předjímat a zohlednit.

  11. … soukromí psi… 🙂 Pes má hluboký instinkt věrnosti tomu komu se cítí patřit. Možná kdyby lépe věděl „kdo“ to ta paní demokracie je..? 🙂

    …poučila se „třída kapitalistů“.. Ne rozpadla ale do několika (z pohledu boje o přístup ke zdrojům a trhům, které teprve umožní případnou „těžbu“ majetku z převisu hodnoty práce) vzájemně antagonistických tříd?

  12. Pane Nusharte, onehdy jsem koukal chvíli na jeden díl série Amerika v barvě. Docela mě překvapilo líčení, jak byli kolem roku 1900 největší magnáti a boháči mezi lidmi nepopulární. Říkalo se jim prý zločinní baroni. J. D. Rockefelera nazval zločincem dokonce prezident W. McKinley. Brzy nato byl zavražděn (tedy prezident). Anarchistou. Netrvalo ovšem dlouho a třída kapitalistů se naučila získávat u veřejnosti body. Bylo třeba dbát více o image a věnovat se také dobročinnosti. Pomohl ovšem film a kult celebrit „made in Hollywood“. Někdy stačí i poměrně málo a může z toho být podstatná změna. Také revoluce, svého druhu.

  13. Nechtěl jsem nijak obhajovat bohaté či mocné – obhájí se dle potřeby sami, jak jasně zdůvodňujete těmi nehlídacími/spíš hledacími strážci :-). Šlo mi o tu teoretickou „definici“ kapitalisty – dříve asi klasicky investora do produkčních prostředků, v novější době se možná tato definice rozpadá do více poloh s docela opačným vztahem třeba k zisku/ztrátě z těch „sázek“ na budoucí produkci (i nadprodukt z ní). To se nakonec týká i predikce hodnoty našich (budoucích) skromných rent…

  14. Navrhoval bych, pane Horáku, abychom se na bohatství člověka zkusili dívat třeba nějak podobně jako na sexuální orientaci. Lidé totiž často za svoje bohatství či za svoji chudobu vůbec nemohou a obojí jim může přinášet utrpení a odsudky ostatních. Mohu potvrdit, že bohatství mého bývalého zaměstnavatele (jediného majitele firmy v hodnotě přes 100 mil Kč) mu žádné štěstí nepřineslo. Podle mě je to člověk k politování, bez jakýchkoliv autentických lidských vztahů. Nechtěl bych být bohatý jako on.

  15. Díky, zrovna jsem uvažoval jak své vyjádření „usměrnit“ v tom smyslu jak píšeš, Jirko. I stran zaměstnanců médií různých vlastnických a vlivových struktur. Pokud chceme nějaké přijetí – zespolečenštění své práce, nakonec potřebujeme aby někdo měl odvahu investovat do (nebo kuráž sázet si na budoucí hodnotu) toho s čím a na čem svou práci děláme.

  16. Nemyslím, pane (Jaroslave) Nusharte, že jste se výše zastával bohatých. A i kdyby, nevadilo by mi to. Sám jsem tak činil (byv pod socialistickou střechou) dost dlouho. Možná, že bych se k témuž vrátil, pokud by švihnutím kouzelného proutku přišlo třeba jen na celkem rozpačité revoluční účtování.

    Pane (Jiří) Nusharte, ta paralela k sexuální orientaci jde v duchu mého nedávného vyjádření zde. Já jsem v obou vedle sebe postavených záležitostech vnitřně nejspíš nadprůměrně velkorysý. Sám mám velké množství knih i dalších věcí a mé pochopení se určitě neomezuje jen na jejich vlastnictví. Nakonec nemůžeme za to, co zdědíme. Homosexuální orientace mi ovšem nevadí, ale „harémová orientace“ by mi vadila. Bez ohledu na to, zda by byla zdrojem štěstí. (Spíše nebývala, nýbrž – také -jako svého druhu povinnost.) Jak jsem o tom psal, lidé s touto praxí (z dobrých důvodů skoncovali) a zůstalo jen u nějaké té promiskuity. Hle, náš vzor. „Podnikatelské harémy“ však, zatím, necháváme růst do nebe.

  17. „Podnikatelské harémy“ – hezký příměr:-)… Možná si je vynucuje doba, kdy zbývá už jen málo mužů(všech genderů) schopných promyšlenými investicemi (nebo aspoň přisátím se k vhodným institucím hospodařícím s veřejnými zdroji) nakoupit od někoho za slušných podmínek jeho pracovní dovednosti.
    Možná bychom v tom mohli vidět takové soukromé pokusy o zespolečenštění výrobních sil 😉
    Praktická otázka by mohla být: je nějaký soubor kvalifikačních předpokladů a zkušeností nebo nějaký segment společenské struktury, který by dával naději na v průměru promyšlenější a koordinovanější investování? Pokud by ne, asi nezbývá než dál spoléhat na soukromou odvahu či velké ego „harémistů“:-)

  18. Možná budete, pane Horáku, překvapen: harémová orientace (v „původnějším“ – sexuálním – smyslu) je přece liberálním nebo dokonce levicovým ideálem! „Harémová orientace“ je totiž společensky přiznaná promiskuita (promiskuita je pokrytecká harémová orientace).

    Z marxistického hlediska ovšem není harémové uspořádání lidských vztahů mužskou zlovůlí, nýbrž je podmíněno „ekonomickou základnou“. Harém neslouží jen k sexuálnímu potěšení, je také ekonomickým zabezpečením žen, které by jinak (v podmínkách takovéto historické konfigurace společnosti) zabezpečeny být nemohly.

    Ostatně, i dnešní západní progresivisté jsou k mnohoženství muslimských členů společnosti (tedy k „harémové orientaci“) nadmíru tolerantní.

  19. Samozřejmě – v podmínkách genderové rovnosti není harémová orientace (promiskuita) vázána na pohlaví.

  20. Ano, pane (Jaroslave) Nusharte. Jedním z důvodů růstu soukromých majetků je potřeba velkých podniků. Soukromé kolosy jsou vlastně pořád příliš malé (i úzkoprsé) na to, aby byly způsobilé dojít ambicióznějších cílů lidstva.

    Také odtud pramení moje kritika kapitalismu. Soukromé vlastnictví má sice, jak píše pan Poláček, lepší efektivitu než státní, ale potřebuje často pobídky a stejně nemá kapacity celých (velkých) států. V současné pandemii jsme byli hodně odkázáni na potenci, zodpovědnost a nakonec i „apetit“ soukromých firem jako Pfizer. Nakonec to jakžtakž vyšlo. Když ovšem vidíme Elona Muska, jak dřepčí někde v Číně, sleduje tam svůj privátní zájem, nebo jak spolu soutěží (zdá se poněkud žabomyším způsobem) pánové Branson a Bezos, projektů Apollo nebo Concorde nemůžeme vzpomenout jinak než s pohnutím.

    S tímhle ovšem souvisí jedna zásadní, historicky daná nespravedlnost kapitalismu. Firmy vznikaly a rostly v relativně oddělených ekonomikách. Za volného pohybu kapitálu to ovšem znamená převahu podniků z velkých a časně se rozvíjejících zemí. Jejich povaha často není zdaleka nadnárodní, když pro nic jiného, tak pro trvající význam původního trhu. Zakupují se ovšem na menších trzích, bez toho, že by si to „doopravdy“ zasloužily.

  21. Něco na tom je, pane (Jiří) Nusharte. Myslím ale, že to určitě nepůjde dotáhnout.

    Já bych si nedovolil harémy (obojího druhu) odsuzovat příliš. Nejde přece říct, že Sulejman Nádherný byl zvrhlý a Ludvík Jagellonský ne. Fakt je, že kdyby i náš král mohl, ba musel „harémování“ praktikovat, Habsburkové by nám (pověstných 300 let) nevládli. Mimochodem, možná bylo v 16. věku snazší než dnes nechat harém harémem a věnovat se jen jediné (firmě), když to později dokázal i sám Sulejman.

    Když někomu řeknu kolik mám (zmíněných) knih, nikdo se nediví, že mi nedělají jen radost, ale i starost. Chápu tedy, že takový harém spíše než potěšením je povinností, z níž se (v principu) nezdá vést cesta. Skutečnost, že nemůžeme příliš tepat nejen slušné jedince s harémy, ale nejinak ani příslušnou společnost, ovšem neznamená, že stará praxe nemá být překonána. Evolučně, ne-li, pak revolučně.

  22. V současném diskurzu jsou nakonec sex – stejně jako majetek – pouze různé druhy konzumu, přičemž sexuální konzum je sice levicovým ideálem již od šedesátých let, ale zároveň se dostává do rozporu s nově nastupujícím puritánstvím.

    Sexuální konzum i novopuritánství (stejně jako majetkový konzum a jeho kritika) ale nevidí ty věci ve svém celku – vytrhává je z přirozeného kontextu, sex je například vytržen z kontextu vztahu, z kontextu plození dětí, z kontextu odpovědnosti, a je nazírán marxistickou optikou útlaku a privilegií.

    Podobně je to i s majetkem – ani zde není připomínána odpovědnost, která z držení majetku vyplývá (odpovědnost za lidi a za prostředí, lidi a prostředí závislé na odpovědném způsobu nakládání vlastníka s drženým majetkem, a to i v případě, že vlastníkem je třeba stát nebo nějaká hypotetická „globální rada pro dobro lidstva“).

    I majetek – stejně jako sex – je z hlediska konzumu (z hlediska, vytrženého z kontextu vztahu a odpovědnosti) vnímán pouze jako „privilegium“.

  23. Napřed tedy k tomu bohatému, ale vnitřně nešťastnému kapitalistovi: pane Nusharte (Jiří), tohle věděl už Marx, že kapitalista je stejně tak odcizený, stejně tak slepě vláčený mechanickým samopohybem kapitálu, jako jeho námezdní pracovník. Ten jediný rozdíl je v tom – jak to formuloval Marx – že „kapitalista tento svůj stav pociťuje jako své vítězství a panství, zatímco dělník jako své znevolnění a svou porážku“. Ale konec konců jsou odlidštěni oba; a revoluce tedy bude znamenat osvobození obou.

    A stejně tak Marx věděl, být kapitalistou (respektive boháčem) je skutečně osud, ze kterého (téměř) není uniknutí. Samozřejmě, v individuálních případech je sice možné vystoupit z tohoto zběsilého toboganu neustálé honby za maximalizací zisku, a stát se rentiérem, anebo třeba mecenášem. Ovšem – tohle zdaleka není cesta pro všechny, kapitalista je vždy zároveň podnikatel spojený životně se svým podnikem, se svou továrnou – a dokud chce zůstat produktivně činnou osobou, pak mu nezbývá nic jiného nežli podřídit se zákonům džungle, tedy zákonům kapitálu.

    Základním cílem Marxe bylo tedy zrušit rámcové podmínky, které uchycují člověka do tohoto dehumanizovaného způsobu existence. Ve své historické pentalogii „Královny nemají nohy“ spisovatel Vladimír Neff nechal jednu postavu znovu a znovu vyslovovat úsloví „ďábel ho polapil do příčin“. Tento poněkud krypticky znějící výrok je vlastně hluboce marxistický, respektive hegeliánsko-marxistický, kdy člověk je důsledně chápán jakožto vždy uchycený v celém síťoví zcela konkrétních společenských a dějinných struktur a dynamismů.

  24. No ano, pane Poláčku, můj kapitalista bude nyní (nikoliv v důsledku dějinné nutnosti, ale v důsledku svých individuálních povahových vlastností) osvobozen (nikoliv revolucí, nýbrž insolvenčním řízením) a nebude už tedy nadále odlidštěný. Obávám se ale, že jeho partnerka, kterou jeden čas periodicky vyhazoval z domova a bral zase zpátky, to takhle vidět nebude. Ani já to tak nevidím – problematická povaha není podmíněna „ekonomickou základnou“ a marxismus není psychologií (marxismus je spíše sekulárním náboženstvím, ve které kapitalista může uvěřit trochu podobným způsobem jako satanista věří v křesťanství).

    Pro pokoj v duši je ale v tomto případě lepší být „ateistou“ a nenechat se fascinovat majetkem.

  25. Pan Jaroslav Nushart: že by se v současné době jedna třída kapitalistů rozpadala na vícero navzájem konkurujících „tříd kapitalistů“?… To asi opravdu ne, konkurence a vzájemný boj mezi kapitalisty tu byly vždycky, a oni svůj společný „třídní zájem“ fakticky nemusí ani vůbec prosazovat nějakou vědomě koordinovanou akcí, ten je totiž objektivně daný. Ve své „Židovské otázce“ píše Marx jednu zcela klíčovou větu (která je pokud vím i v marxistických kruzích jen málo reflektována) – totiž že kapitalisté nakonec vůbec nemají zapotřebí mít politickou moc, že klidně mohou většinu v parlamentech přenechat dělníkům – neboť fakticky bude stále vládnout třída kapitalistů, dokud bude ve svých rukou držet materiální podmínky života dělníka.

    To znamená: jediným skutečně univerzálním „třídním zájmem“ kapitalistů je samotná možnost vykořisťování pracovní síly námezdního pracovníka. A dokud existuje produkční způsob založený na soukromém vlastnictví produkčních prostředků, potud vždy existuje stav nerovnosti, kdy dělník musí svou pracovní sílu prodávat kapitalistovi, i s tím vědomím že jím bude vykořisťován.

    —————————-

    Co se pak té souvislosti soukromého (podnikatelského) zájmu na straně jedné, a zájmu veřejného na straně druhé (a jejich vzájemné optimální koordinace) týče, to je ovšem velká otázka. V určitém smyslu nemají zcela nepravdu ti apologeti současného uspořádání, kteří tvrdí že právě přítomný stav je relativně optimální. Dnes už dávno neexistuje (alespoň v našem prvním světě ne) onen divoký kapitalismus Marxových časů; veřejná ruka se už naučila tento kapitalismus zkrotit, dokázala mu vtisknout (respektive vnutit) alespoň v zásadě sociálně přijatelný charakter; a má i nástroje a schopnosti k tomu relativně úspěšně zvládat i jeho globální krize. Z tohoto pohledu je tedy skutečně možno celou věc vidět tak, že tu požadovanou souhru soukromého podnikatelství a veřejného zájmu zde už máme alespoň v základní rovině dánu.

    Na straně druhé je ovšem přinejmenším stejným právem možno tvrdit, že i (mírně) zkrocený kapitalismus stále zůstává kapitalismem; že i dravec v zoologické zahraně nepřestává být dravcem požadujícím syrové maso, a jen málo na tom mění ta okolnost, že se už nemusí sám namáhat lovem své kořisti, nýbrž ta je mu dodána už preparovaná až pod nos. Respektive pod tlamu. V příslušné kapitole o odcizení jsem se snažil ukázat, že je to právě tento fenomén odcizení, které ani v tom nejmodernějším kapitalismu nic neztratil na své působnosti. A na svém negativním, dehumanizujícím charakteru.

    Celkově je tedy asi možno konstatovat: ano, dějinný trend sám zřejmě směřuje do středu; to jest, soukromá aktivita kapitalisty a veřejný zájem se navzájem sbližují, a leckdy prorůstají. Ovšem – na současném stupni vývoji v žádném případě ještě nedošlo k pozitivní syntéze obou protichůdných principů; pro kapitalistu všechny státní regulace stále nejsou ničím jiným nežli klecí, která ho omezuje v jeho „svobodném“ trhání živého masa; zatímco ze strany státu tento kapitalista zůstane vždycky tím dravcem, kterého je nutno krotit, a kterého je nutno se obávat.

    Všechno tedy záleží na tom, jestli se podaří najít nějaký model, který by obě strany dokázal propojit v jeden vnitřně harmonující celek. Konkrétněji jedná se o to, jak uchovat podnikatelského ducha, ale separovat respektive osvobodit ho od kapitalistického zloducha.

    My jsme zrovna nedávno diskutovali o poměru mezi konkurencí a soutěživostí. Ano, v daném smyslu se jedná právě o to: dokázat uchovat princip soutěživosti, ale přitom ho odstínit od nesmiřitelné, militantní konkurence, kdy zisk jednoho je nevyhnutelně vykoupen ztrátou druhého. Ale – jak to konkrétně dokázat, to stále zůstává obrovským úkolem pro současné lidstvo.

  26. Ale jistě, pane Nusharte: Marx se nikdy nezabýval individuální psychologií, to opakuji znovu a znovu. Marx ale tvrdil, že když se člověk vysvobodí z nehumánních životních podmínek, že se sám (časem) začne chovat humánně.

    A tento jeho předpoklad je ostatně potvrzován i obecnou psychologií. To samozřejmě není možno vykládat v tom triviálním smyslu, že každý (jednotlivý) kapitalista či boháč který přestane být kapitalistou se vzápětí stane slušným a pozitivně naladěným člověkem; nicméně obecná kauzalita je skutečně taková, že pozitivní a humánní rámcové životní podmínky podporují a živí pozitivní lidské vlastnosti a potenciály. A naopak, negativní podmínky zesilují negativní lidské vlastnosti.

  27. Podmíněnost chyb Marxových teorií: pane Horáku, já jsem vlastně už v souvislosti s Leninem (a jeho teorií imperialismu jakožto „vyššího stadia kapitalismu“) zmínil kritiku německého marxisty Heinricha, který k tomu poznamenal, že současný kapitalismus (tedy v éře imperialismu) se svým způsobem fungování nijak zásadně neliší od toho, který poznal už Marx. (A tedy že tato Leninova údajná inovace marxismu je fakticky zcela bezcenná.)

    I já bych se klonil k tomu názoru, že – přes všechny razantní změny kterými dozajista prošla průmyslová produkce v posledních dvou staletích, že podstata kapitalismu zůstává stále stejná. A že ty teoretické chyby kterých se dopustil Marx, že ty byly chybami už v době jejich vzniku. – A ostatně mnohé z nich byly Marxovi už tehdy jeho oponenty vyčteny; on ovšem nikdy nebyl někým, kdo by byl ochoten uznat argumenty svých protivníků. Krátce řečeno, on všechnu tuto kritiku prostě smetl se stolu. V tomto smyslu je tedy chybami svých teorií sám vinen.

    Na straně druhé je fakt, že přece jenom byly určité okolnosti, které míru těchto jeho omylů přece jenom poněkud snižují, relativizují. Především: on si na základě nejen produkčních, ale především konzumních možností 19. století skutečně asi nemohl vůbec představit ten přímo explodující konzumismus doby nynější. Tehdy se mohlo opravdu zdát, že pro pracujícího člověka naprosto postačí mít zajištěné obydlí, stravu a oděv; a že už jenom tím bude mít člověk v zásadě všechno co potřebuje. Ale že někdy za dalších sto let budou lidé ochotni třeba celou noc prostát ve frontě jenom pro to aby jako první dostali ten nejnovější model iPhonu, či nějaké obdobné technické hračky – něco takového skutečně zřejmě přesahovalo možnosti představivosti člověka 19. století. A právě proto bylo možno uvěřit v reálnou možnost komunistické společnosti.

    A stejně tak si Marx v oné době zřejmě vůbec nemohl představit to, o čem byla řeč výše – tedy že státy se časem naučí ovládat a řídit produkci alespoň do té míry, že krize kapitalismu nebudou mít zdaleka tu četnost a především zdaleka tak fatální dopad, jako v dobách gründerského kapitalismu.

    Je tedy na straně jedné fakt že určité aspekty vývoje kapitalismu si Marx skutečně jen stěží mohl představit; ale na straně druhé – a na tom trvám – celou řadu argumentačních vad a chyb jeho teorie bylo naprosto možno detekovat už tehdy, stačilo jenom trochu více pozornosti. A vůle ke korigování vlastních chyb.

    Ovšem – v určitém smyslu (jak už jsem také vyložil výše) byly i tyto Marxovy chyby a omyly nutné a nevyhnutelné. Dějinná dialektika probíhá prakticky vždycky ve formě takovýchto jednostranných výkladů a náhledů; každá nová teorie je negací, je překonáním teorií či náhledů předcházejících, ale zároveň obsahuje své vlastní chyby. Právě tím že se paušálně distancovala od své předchůdkyně; a tedy odmrštila i to co na ní bylo správné.

    Marx tedy dělal chyby; ale jenom díky tomu mohl vytvořit onu negaci, onen fundament z něhož my se dnes (a to i jeho kritikou) můžeme odrážet k hledání vývoje dalšího.

  28. A když ho nenajdeme, jak se pak budeme vyvíjet? (Že by proroci opět byli vítáni?)

  29. Když elementární částice při dvouštěrbinovém experimentu sama neví, jaký bude další vývoj událostí, tak si prostě ke svému průletu příslušnou štěrbinu nevybere a proletí jako vlna oběma naráz. Když ale částice vidí, že se bude muset pro jednu z těch dvou štěrbin rozhodnout, protože to po ní člověk, který bude vyhodnocovat experiment, žádá, tak mu hodná částice vyhoví.

  30. Pane Poláčku, mně šlo především o to, zda můžeme z Marxe ještě dnes vyvozovat nějaké společenské predikce, a o to, zda lze na základě dnešního směřování lidského světa činit soudy ohledně správnosti Marxovy teorie. Na obě otázky, si myslím, je potřeba odpovědět v zásadě záporně.

    Představme si, že by někdo s Marxem soudobý a srovnatelný předestíral nikoli nutnost socialistické revoluce, ale na základě teorie vývoje států nutnost světových válek (tedy něco, co se, později, snažil formulovat Lenin). Mohlo by však jeho poznání zajít tak daleko, aby bylo možné zodpovědně usuzovat, jak (obě) války dopadnou a že k třetí už (snad) nedojde (neboť v závěru druhé budou vyvinuty už příliš zničující zbraně)? Vždyť ani my dnes nevíme určitě, zda nás nečeká nějaká katastrofa. Nakonec všechny satelity a počítače, jež nikdo pořádně nepředpovídal, nás dosud nepřivedly k předpovídání počasí na podstatně delší dobu (každé desetiletí „vidíme“ zhruba o den dál).

  31. Jakékoliv predikce společenského vývoje mohou být vždy jen orientační, nikoliv absolutní; respektive jsou podmíněné tím, co uděláme teď – v přítomnosti.
    Platí to už od dob, kdy Jonáš prorokoval zkázu Ninive, která se pak nekonala.

  32. PREDIKCE DĚJIN A SVOBODA

    Pane Horáku, tady všechno záleží na tom, jaký stupeň konkrétnosti od oněch (Marxových) predikcí očekáváme. Samozřejmě není možno očekávat předpovědi toho typu, jestli vypukne či nevypukne ta či ona světová válka. Nicméně v obou Vámi nastolených bodech bych naopak tvrdil, že to možné je. Ovšem – je nutno zohlednit právě konkrétní chyby v Marxově teorii.

    Napřed tedy k otázce, zda je možno „z Marxe vyvozovat nějaké společenské predikce“. Já jsem Vám vlastně opravdu vděčný že jste nastolil právě tuto otázku; ta totiž souvisí s jedním momentem mé série textů o Marxovi, který jsem tak jako tak chtěl ještě znovu vyzdvihnout. Zdá se mi totiž být konec konců zcela klíčovým, snad vůbec tím nejdůležitějším; ale zároveň je dost nenápadný, takže asi unikl obecné pozornosti. A i já sám jsem si důsažnost tohoto bodu uvědomil až v průběhu jeho psaní. Jedná se o téma dějinného směřování podle Marxe, kterým jsem se zabýval ve III. kapitole: https://humanisticke-dialogy.eu/2021/12/

    Klíčovou tézí této kapitoly je, že lidské dějiny nevyhnutelně směřují ke svobodě. Jak řečeno já sám jsem byl tímto zjištěním v danou chvíli vlastně překvapen. Sice jsem samozřejmě věděl že podle Marxe má být komunistická společnost svobodná, že má být společenstvím svobodných lidí; ale tady se vlastně všechno točilo jenom kolem emancipace od tlaků a pout kapitalismu. A vlastně až poté když jsem učinil myšlenkovou spojnici k filozofickému konceptu Hegela, uvědomil jsem si že u Marxe se jedná nakonec o to samé pojetí. Které ovšem Marx sám vůbec nemohl formulovat takto obecně a takto univerzálně, právě protože on odvrhl filozofii jako takovou, a spolehl se výhradně na sílu (ekonomicky fundovaného) materialismu.

    Nicméně fakticky i Marx pracuje s tím pojetím, s tím axiomem, že člověk má nějakou vlastní, nezrušitelnou, humánní podstatu. Přičemž tato podstata

    – za prvé v dějinách nevyhnutelně směřuje ke svému naplnění (zde se vlastně jedná o aristotelskou „entelechii“); respektive opačně nazíráno, celé dějiny nakonec nejsou ničím jiným nežli cestou této lidské podstaty k jejímu vlastnímu finálnímu naplnění;

    – za druhé buďto touto podstatou samotnou, anebo přinejmenším jedním z jejích nejzákladnějších rysů je lidská svoboda. Není žádný jiný tvor na této planetě kromě člověka, který by byl schopen svobody v tom smyslu, jako právě člověk.

    Pokud jsou tedy obě tyto premisy správné, pak je nutně správný i ten závěr, že člověk se ve své cestě dějinami, ve svém dějinném vývoji nezastaví dříve, nežli dosáhne své plné a ničím neomezené svobody. Pak je ovšem naprosto nevyhnutelné i to, že tento člověk bude muset dříve či později za sebou nechat vývojové stadium kapitalismu – neboť tento kapitalismus svým podřazováním všeho lidského pod diktát zisku zcela jednoznačně tuto lidskou svobodu omezuje, ne-li přímo neguje.

    Antikapitalistická revoluce (či přinejmenším pokus o ni) je tedy vlastně už a priori uložen v této prapůvodní lidské podstatě. Samozřejmě: nikdy nebylo možno předem exaktně predikovat, kdy a jakým konkrétním způsobem k této revoluci dojde.

    Co se Marxových teorií týče, tady je nutno si uvědomit jednu zcela zásadní věc: Marx sám byl přesvědčen, že on postupuje přísně vědecky; že tedy jeho predikce budoucího vývoje jsou založeny na exaktních analýzách ekonomicko-společenského pohybu. A je nutno uznat: v určitém smyslu měl skutečně pravdu.

    Jedná se především o jeho určení „hodnoty“, jakožto společensky zprostředkované (a podmíněné) veličiny. Tady s Marxem totiž opravdu přichází zcela zásadní přelom. Jeho předchůdci z oblasti klasické politické ekonomie sice (stejně jako on) vycházeli z toho, že hodnota zboží je dána prací do nich vloženou; ale oni tento fakt nazírali ještě jako vázaný na předmět sám. V tom smyslu že daný předmět sám „má“ hodnotu. Oproti tomu Marx postoupil dál, se zjištěním že toto je pouze fiktivní stav, ale že ve skutečnosti je hodnota zboží veličinou nikoli předmětnou, nýbrž společenskou. Z tohoto bodu se pak odvíjely všechny jeho další závěry o nadhodnotě, vykořisťování, a nevyhnutelnosti proletářské revoluce.

    A je možno tvrdit prakticky s jistotou: tento Marxův závěr je podle všeho naprosto správný. Byl to skutečně objektivní pokrok v poznávání socioekonomických procesů. Jinak řečeno: kdyby se nikdy nenarodil Einstein, pak by teorii relativity dříve či později objevil a formuloval někdo jiný. Kdyby se nikdy nenarodil Marx, s největší pravděpodobností by se našel někdo, kdo by tento objev o společenské podmíněnosti zbožní hodnoty učinil místo něj. Jedná se v daném případě skutečně o objev, nikoli o hypotézu či nějakou vlastní myšlenkovou konstrukci.

    Na základě tohoto objevu tedy bylo skutečně možno přinejmenším s dostatečnou mírou pravděpodobnosti predikovat budoucí vývoj: tedy snahu o odstranění systému společenské organizace práce založené na vykořisťování.

    Proč tedy budoucí vývoj neproběhl zcela podle Marxových představ? – To souvisí s oněmi zmíněnými chybami v jeho teoriích. Jeho model je sice v zásadě správný; ale je nedostatečný. Osvětluje celou věc jenom z jedné strany.

    Chci proto tvrdit: kdyby dejme tomu v polovině 19. století existoval nějaký „absolutní subjekt“, který by měl k dispozice kompletně všechny informace o společenském dění – pak by mohl predikovat i to že dojde k pokusu o revoluční zvrat, i to že tento pokus ztroskotá; a i to proč ztroskotá, a jakým konkrétním způsobem ztroskotá.

    ————————————-

    Což pak úzce souvisí s druhou otázkou, totiž zda je možné na základě reálného dějinného vývoje činit soudy o správnosti Marxovy teorie. I tady chci tvrdit: ano, je to možné. – Ovšem i tady platí: takovéto soudy můžeme odůvodněně činit zase jenom ruku v ruce s hloubkovou analýzou jeho teorií.

    To že všechny pokusy o zavedení komunistické/socialistické revoluce v reálných dějinách znovu a znovu ztroskotaly, to už samo napovídá že se asi sotva mohlo jednat o náhodu, nýbrž že za tím musí stát nějaká systémová příčina. Ovšem – stále ještě by bylo možno utíkat se k výmluvě, že „výrobní síly lidstva ještě nedospěly k nutnému stupni svého vývoje“. (A že se takovéto stanovisko v táboře radikální levice stále ještě leckdy zastává.)

    Jistě: ze samotného reálného dějinného vývoje opravdu není možno s definitivní jistotou falzifikovat Marxovy teorie (stále by tu existovala jakási zbytková možnost, že jeho teorie byly správné, jenom nebyly správně aplikované); ale s přihlédnutím ke zmíněným analýzám jeho teorií je možno učinit víceméně jednoznačný závěr: tento reálný dějinný vývoj odpovídal nakonec naprosto dokonale výchozí situaci teorie. Totiž jejímu ambivalentnímu charakteru, na jedné straně jejím přelomovým objevům, ale na straně druhé fatálním chybám v její konkrétní výstavbě. Je to opravdu mé hluboké přesvědčení, že vývoj tedy probíhal konec konců naprosto zákonitě; a že s dostatečným množstvím informací by bylo možno ho predikovat už předem.

    Samozřejmě – nebylo možno (za normální situace) už předem vědět že pokus o revoluci proběhne napřed v Rusku, nebo někde jinde; ale bylo přinejmenším značně pravděpodobné, že časem někde proběhne. (Tohle je ovšem prakticky jediný moment určité nejistoty: dělnická třída neprojevovala nijak velký zájem o revoluci, místo toho se spokojila s postupným probojováváním svých práv prostřednictvím parlamentů. K revolučnímu zvratu tedy bylo zapotřebí nějaké extrémní situace, jaká nastala ve válčícím Rusku; ovšem na straně druhé – takového vyhrocené situace nastávají znovu a znovu, a je tedy možno nemalým právem soudit, že by k takovému pokusu o sociální revoluci časem tak jako tak někde došlo.)

    Ještě jednou tedy: chci tvrdit, že následný reálný dějinný vývoj bylo objektivně možno s dostatečnou pravděpodobností predikovat už předem; a že z tohoto reálného dějinného vývoje je možno zpětně usuzovat jak na dílčí platnost Marxových teorií, tak i na jejich dílčí chybnost.

  33. Co se pak Jonáše a jeho predikcí zkázy Ninive týče, paní Hájková, tak tady je ovšem asi se značnou pravděpodobností možno vycházet z toho, že právě že neměl k dispozici dostatek objektivních informací o stavu reálného světa… 😉

  34. Ale v Bibli je psáno, že páchali zlo a násilí. Možná se vám taková informace zdá neobjektivní, ale Ninivané to zřejmě viděli jinak, protože si oblékli žíněné suknice a sedli si do popela, tedy činili pokání. A ve dne v noci volali k Bohu, což je zachránilo: “ I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.“

  35. Vlastně až poté když jsem učinil myšlenkovou spojnici k filozofickému konceptu Karla Marxe, uvědomil jsem si, že on odvrhl filozofii jako takovou, a spolehl se výhradně na sílu (ekonomicky fundovaného) materialismu, který v ekonomické praxi nikdy nefungoval. Nicméně fakticky i Marx pracuje s tím pojetím, že člověk má nějakou vlastní, nezrušitelnou, humánní podstatu a celé dějiny nakonec nejsou ničím jiným nežli cestou této lidské podstaty k jejímu vlastnímu finálnímu naplnění – k naplnění svobody.

    Není žádný jiný tvor na této planetě kromě veverky svobodně skákající po stromech, který by byl schopen svobody v tom smyslu, jako právě veverka.

    Pokud jsou tedy obě tyto premisy správné, pak je nutně správný i ten závěr, že člověk se ve své cestě dějinami, ve svém dějinném vývoji nezastaví dříve, nežli po vzoru veverky odvrhne diktát zisku a stane se svobodným. Antikapitalistická revoluce je tedy vlastně už a priori uložena v prapůvodní lidské podstatě – nepodřídit se diktátu zisku.

    Co se Marxových teorií týče, tady je nutno si uvědomit, že on postupoval přísně vědecky; že tedy jeho predikce budoucího vývoje jsou založeny na exaktních analýzách ekonomicko-společenského pohybu. A je nutno uznat: v určitém smyslu měl skutečně pravdu. A je možno tvrdit prakticky s jistotou: Marxův závěr odvržení filozofie jako prázdného žvanění je podle všeho naprosto správný. Jedná se v daném případě o objev, nikoli o hypotézu či nějakou vlastní myšlenkovou konstrukci. Kdyby dejme tomu v polovině 19. století existoval nějaký „absolutní subjekt“, který by měl k dispozice kompletně všechny informace o společenském dění – pak by mohl predikovat i to, že dnes budu mít k snídani chleba s vajíčkem. To už se ale vracíme ke kořenům filozofie – k samotné teologii i s jejím absolutně informovaným subjektem.

  36. Posuďte sami:

    http://casopisargument.cz/?p=40545

    (Podnět lze ovšem najít ve zcela libovolné myšlence – například i v této nepodnětné a mnou právě vyslovené. Chvíle hledání … a už ho mám!

    Podnětem této myšlenky je, že pokud je libovolná myšlenka vlastní svobodou myšlení, je vlastní myšlení „v prdeli“.)

  37. Vcelku logicky teď z té předchozí myšlenky tedy cítíme, že v zájmu kritického myšlení je svobodu myšlení potřeba zakázat.

    Do řetězce budícího pocit logické návaznosti lze totiž sestavit téměř libovolné myšlenky.

  38. Zajímavé je, že přesně na tento článek v argumentu přišel poukaz i v dnešním fóru strany Levice.

    Ovšem je mi opravdu záhadou, pane Nusharte, proč se na tento článek odvoláváte Vy a co tím vlastně chcete dokázat.

  39. Chci tím dokázat, že nějaký podnět lze nalézt prakticky v čemkoliv, ovšem kvalita tímto způsobem vystavěného uvažování zohavuje demokracii, takže v zájmu kritického myšlení (v zájmu toho myšlení, které by v demokratické diskusi – s rovným přístupem do ní – mělo vždy zvítězit) je svobodu myšlení nutno zakázat.

  40. Kritickému myšlení a demokracii prostě více než svoboda prospěje diktatura pravdy.

  41. Napsala jsem (30 ledna 2022 v 10:43), že budoucnost je podmíněná tím, co uděláme v přítomnosti. To samozřejmě neznamená, že můžeme budoucnost vytvářet zcela libovolně.
    Teď jsem dočetla jednu knížku od Jana Hellera, ve které autor píše:
    „Boží vláda nad celým stvořením není odvislá od lidí a jejich uznání, Boží moc nezávisí na lidské víře a poslušnosti, naše pochybnosti nemohou Boha sesadit z trůnu a jsou jen výpovědí o tom, co jsme dosud poznali a co ne, tedy výpovědí noetickou, nikoli ontickou. Proto další běh dějin i jejich cíl má v rukou Bůh sám a není rozhodující, kolik lidí v Boha věří a kolik ho popírá, kolik ho poslouchá či se o to snaží, a kolik ho zatím odmítá nebo se mu vzpírá. Víra ví, že se před ním nakonec budou muset sklonit všichni, ať chtějí nebo nechtějí, protože Hospodinu patří království a jen On je velitelem i nad všemi národy.“

  42. Pane Nusharte, stále je mi naprosto nejasné jak z onoho rozhovoru s maďarským sociologem můžete odvodit tvrzení o „diktatuře pravdy“.

  43. Paní Hájková, uvedený citát o J. Hellera je přesně tím důvodem, proč nikdy nemohu přijmout křesťanství. V komprimované podobě je tu naprosto dokonale vyjádřeno naprosto pasivní postavení, do kterého se tu člověk dostává vůči nadřazené boží instanci. Je to přesně to, co se – ne docela právem – vytýkalo marxismu: veškeré dějinné dění je nalinkováno předem, člověk nemá vůbec žádnou svobodu tvořit svůj vlastní svět, své vlastní dějiny.

    Ať se člověk snaží sebevíc, ať jakkoli namáhá svou kreativitu ve snahách vytvořit svůj vlastní lepší svět – vše je marné, nakonec vše probíhá podle předem nalinkovaného Božího plánu, a člověk sám na něm nemůže změnit ani čárku.

  44. Slabina vašeho argumentu (či vaší námitky), pane Poláčku, je v tom, že žádný takový člověk, který by si tvořil či naopak netvořil vlastní (reálný) svět, neexistuje. Mohlo by to tak snad být, kdyby na zemi žil jenom jeden člověk. Nebo kdyby všichni lidé tvořili naprostou názorovou jednotu. Jenže tak tomu není, a proto člověk netvoří svůj svět. Když totiž nějaký člověk začne ten svůj svět tvořit, mohou jiní lidé pociťovat, že svět, který tento člověk tvoří, není jejich. Že by chtěli úplně jiný svět. A když zjistí, že svět okolo nich není jejich, začnou se nejspíš obracet k Bohu. Protože nebudou věřit, že člověk (tedy oni) by si mohl tvořit svůj svět a být v něm šťastný. A budou u Boha hledat to, co jim svět nedá.
    A protože Bůh je člověku bližší než on sám, budou s Bohem pociťovat mnohem více svobody než bez něj.

  45. On ten citát o Božím vítězství nemusí znamenat, že všichni se musí stát křesťany. Návrat k Bohu nemusí znamenat přijmout nějaké náboženství, ale třeba to, že lidé přestanou být lhostejní k utrpení svých bližních, že se stanou vůči utrpení citlivějšími. Tedy že se jim vrátí lidskost.
    Jan Heller si v jiné kapitole knihy bere na rozbor následující větu z Izajáše
    „Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem.“ (Iz 52,14)
    Toto + další kapitola (53) se obvykle pokládá za proroctví o Ježíšovi.
    Heller o té citované větě píše: „Zde tedy jde o úžas okolí nad výjimečnou bídou a utrpením poníženého Služebníka. Ti trnoucí jsou zde „mnozí“ (rabbím), zřejmě především cizí národy nebo prostě ti, kdo na tomto utrpení neberou podíl, i kdyby měli tělesný původ v Božím lidu. Musíme si tu se zahanbením přiznat, že v nás připomínka Kristova utrpení nevyvolává úžas a úděs. Otupěli jsme, je nám to jaksi přirozené, že Ježíš visí na kříži, jako by mu ten kříž slušel. Jaký div, že nás taková lhostejnost činí nevěrohodnými a prázdnými v očích ostatních kolem nás, které ještě pohled na lidské utrpení svírá a děsí. I zde jsou tedy zase mnozí synové světa dál než synové světla (L 16,8).“

  46. Člověk, pane Poláčku, nemá svobodu tvořit svůj svět, protože svět je společný.

    Člověkova svoboda vytvořit si svůj svět je typickým vyústěním starého filozofického sporu o univerzálie, sporu o to, zda obecným pojmům jako třeba „člověk“ máme přisuzovat bytí. Uděláme-li to, přisoudíme-li obecnému pojmu „člověk“ jeho bytí, vede to k tomu, že si jako člověk mohu tvořit „svůj svět“ a nebrat přitom ohledy na to, že v tomto „mém světě“ žije i pan Poláček. Krajní postoj tohoto starého filozofického sporu tedy vede, jak zde dobře vidíme, k totalitě.

  47. „Diktatura pravdy“

    Pokoušel jsem se zde, pane Poláčku, o propojení Havlovy tvůrčí metody s Kantovou kritikou čistého rozumu. Zdá se ovšem, že výsledek není dostatečně absurdní a nedokáže oslovit masy.

  48. Člověk, který si chce skutečně tvořit svůj svět, je přirozeně mravním relativistou, neboť neuznává, že svět má své přirozené zákony a není tedy „jeho světem“.

    Pod vlivem rozvoje jednoho druhu poznání sice uznáváme, že například hodnoty fyzikálních konstant si ve „svém světě“ vytvořit nemůžeme, musíme objevit ty existující – existující ve světě, který tedy není náš a my si ho nemůžeme vytvořit i včetně zákonů jeho samotné existence. Existenci „přirozených zákonů světa“ ale z nějakého důvodu neuznáváme univerzálně – pro všechny jeho oblasti. „… Dodržovat zákon přirozenosti se mi tuze nevede, a jakmile mi někdo vytkne, že ho porušuji, mám v tu ránu pohotově šňůru omluv dlouhou jako vaše ruka… Kdybychom nevěřili ve slušné chování, proč bychom se tak úzkostlivě omlouvali, že nejednáme slušně? Ve skutečnosti ve slušnost věříme do té míry – pod tak silným tlakem pravidel zákona – že nedokážeme jejich porušování unést, a snažíme se odpovědnost shodit na někoho jiného…“

  49. Věci jsou relativní, nebo je lidé vnímají různě. Někdo chce změnit svět, jinému se naopak zdá, že svět se neustále (a docela rychle) mění, zatímco on by chtěl, aby zůstal stejný (nebo se aspoň měnil pomalu). Potom si těžko mohou rozumět.
    Podobně, když dva lidé o něčem říkají „můj“, „moje“, každý tím může myslet něco jiného. Pro jednoho je „moje“ to, s čím si můžu dělat co chci, zatímco pro jiného je „moje“ to, kam patřím, a jsem tam doma. „Můj domov“ neznamená, že ten domov nemá své vlastní zákonitosti a že si s ním můžu dělat, co chci. Ovšem kdyby mi tam třeba někdo ubližoval, pak by asi přestal být můj domov mým domovem.

  50. Ano, paní Hájková, pro jednoho „můj svět“ znamená svět, jehož je on sám autorem, pro jiného „můj svět“ znamená svět, do kterého on sám patří – jehož je součástí a kde všechno probíhá podle zákonitostí, jejichž autorem on sám není.

    Takhle je to s mnoha slovy – mohou znamenat to i to a věty z nich sestavené dokonce nemusí znamenat nic! „Exaktní“ filozofování, kde jediným nástrojem je jazyk, je – jak se tedy zdá – docela zoufalství. Filozofování ovšem žádný jiný nástroj nemá, takže samotné filozofování … slouží spíše k sebeuspokojení a jazyk neslouží k filozofování. Všiml si toho například ten Wittgenstein.

  51. Ano, paní Hájková, ta zmíněná „otupělost vůči utrpení“ je skutečně vlastně neustálým průvodcem lidstva. Problém je právě ten, že když je utrpení příliš mnoho, pak namísto aby budilo tím větší odpor, tak se naopak stává něčím obvyklým, bezmála samozřejmým. Zdá se, jako by člověk byl schopen vnímat jenom určitou míru utrpení, a nad tuto míru pak už se vůči jeho vnímání jaksi „imunizuje“.

    V tomto smyslu je samozřejmě vždy pozitivním počinem, když se někdo postaví proti tomuto trendu, a začne obnovovat schopnost této vnímavosti vůči utrpení jiných.

  52. Co se ale toho evangelikálního kazatele týče, pak musím říci, že sotva mohu cokoli věřit někomu, kdo začne rozhlašovat, jak neustále pozoruje jak kolem něj „Bůh uzdravuje AIDS“, rakovinu a další smrtelné nemoci. Pokud něco dokáže AIDS držet v šachu, pak jsou to výhradně příslušné léky (které mají ostatně většinou svůj původ v objevech českého vědce). Kdyby těchto léků nebylo, pak by AIDS dnes bylo obrovskou pandemií, a Bůh by s tím sotva co udělal.

    Tito evangelikáni, to jsou většinou fundamentalističtí fanatici, před časem jsem viděl jednu reportáž o jedné takové skupině českých evangelikánů, byl to otřásající zážitek s tím, jak naprosto dokáže zhloupnout lidská bytost.

  53. Pane Nusharte, nevidím důvod proč by člověk neměl právo či možnost měnit svůj svět jenom proto, že tento svět je „společný“.

    Co se toho týče, na základě čeho člověk vůbec vytváří své vnímání (respektive své soudy) o tom co je a co není dobré – to je skutečně velice složitá (a velice zásadní) otázka. Protože přesně tuto otázku položila Hannah Arendtové ve své přednášce ke které se chystám napsat komentář, vrátím se k tomuto tématu podrobněji při této příležitosti. K jeho projednávání budou dozajista příznivější podmínky, když bude zasazeno do konkrétního kontextu, jako je tomu v daném případě.

  54. Myslíte, pane Poláčku, „člověk“ jako obecný pojem, nebo „člověk“ jako Jiří Nushart nebo Josef Poláček? Který z těchto „člověků“ má právo měnit „náš – svůj“ svět? Jsme já nebo Vy autoři „mého“ či „Vašeho“ světa, nebo jsme tohoto „mého“ i „Vašeho“ světa pouhou součástí a v tomto společném nám světě probíhá všechno podle zákonitostí, jejichž autorem nejsem já ani Vy? Znamenají slova „můj“ či „Váš“ to, že do tohoto „mého“ či „Vašeho“ světa jako jeho součásti patříme, nebo ta slova oznamují „mé“ či „Vaše“ autorství – tedy to, že si tento „můj“ svět svobodně tvořím a Vy si tento „Váš“ svět také svobodně tvoříte? Mohou tedy ty světy – ten „můj svět“ a ten „Váš svět“ být jedním světem?

  55. Já bych tak nepaušalizovala, pane Poláčku. Jistě mohou být mezi evangelikály nějací fanatici, ale ti mohou být i mezi katolíky, popřípadě mezi lidmi jiných náboženství, i mezi ateisty.
    K evangelikálům se u nás řadí tyto denominace:
    Apoštolská církev
    Armáda spásy – církev
    Církev bratrská
    Evangelická církev metodistická
    Církev Křesťanská společenství
    Křesťanské sbory
    Slezská církev evangelická a. v.
    Církev Nová naděje

    Některé z těch církví odvádějí velmi dobrou sociální práci, například Armáda spásy.
    Nechápu, když věříte na homeopatii, proč nemůžete věřit na uzdravování z Boží moci? Jistěže se to asi nepodaří u každého, ale já věřím, že u někoho ano. Nakonec i Ježíš řekl, že uzdravuje víra.

  56. Pane Nusharte, všechny tyto otázky vztahu mezi „univerzálním lidstvím“ a „individuálním lidstvím“ budu systematičtěji projednávat v onom avizovaném textu s Hannah Arendtovou. Takže bych prosil v dané záležitosti ještě o trochu trpělivosti. Možná mi to ale ještě nějakou chvíli bude trvat než tento text napíšu – právě proto že se dotýká opravdu mezních, filozoficky krajně obtížně uchopitelných záležitostí. Zcela otevřeně řečeno: v tuto chvíli si sám ještě vůbec nejsem jistý, jestli se mi podaří nalézt respektive předložit dostatečně přesvědčivé řešení.

  57. Paní Hájková, především je tady nutno rozlišovat „evangelikány“ od „evangelických církví“. To opravdu není bez dalšího totéž.

    Pod „evangelikány“ v dané souvislosti rozumím právě jenom ty „církve“, které se vyznačují hlasitým, až přímo křiklounským způsobem vystupování, které své (pokud možno masové) publikum doslova převálcují proudem své řeči, které nevedou své posluchače k vlastnímu uvažování o tom co je dobré a co je špatné, nýbrž manipulují jejich mysli, aby u nich dosáhli kýženého efektu. (A většinou je tento „efekt“ velice úzce spojený s finančními dary či jinými závazky vůči této církvi.)

    A co se toho „léčení AIDS Bohem“ týče: já opravdu nejsem ochoten ani slovo věřit člověku, který prohlásí, že „všude kolem sebe“ vidí příklady takovýchto uzdravení. O takovýchto „zázračných uzdraveních“ totiž není ze seriózních zdrojů naprosto nic známo. Známo je, že v jednotlivých případech k takovýmto nevysvětlitelným případům uzdravení dochází; ale například i v proslulých Lurdách oficiální církevní komise takto uzná jenom několik málo uzdravení ročně. A opakuji znovu, když tu najednou někdo prohlásí, že takovéto případy kolem sebe vidí znovu a znovu – pak nejsem ochoten mu věřit ani slovo. Takovéto tvrzení se totiž nechá velice snadno vyslovit – ale troufám si tvrdit, že dotyčný by měl veliké problémy s tím, kdyby měl toto údajné množství „vyléčených AIDS“ nějak doložit.

  58. Předně – neříká se evangelikán nýbrž evangelikál. Jistě to neznamená úplně totéž jako evangelík, pokud pod pojmem evangelíci máme na mysli například naši českobratrskou církev evangelickou. Pro evangelikála je jediným základem víry evangelium. Bere ho velmi vážně a vlastně celou Bibli. Jeden teolog napsal:
    „Evangelikál je křesťan, který věří tomu, co má evangelík ve svých vyznáních víry.“ (https://www.christnet.eu/clanky/5250/fenomen_evangelikalismu_ve_svete.url )
    Ano, je to konzervativní křesťanský proud, ale jak je uvedeno v článku, vznikl v devatenáctém století jako reakce na přílišný liberalismus ve víře, nebo zkrátka na tehdejší náboženskou vlažnost.
    Web České evangelikální aliance je zde:
    https://www.ea.cz/119/kdo_jsou_evangelikalove

  59. „O takovýchto „zázračných uzdraveních“ totiž není ze seriózních zdrojů naprosto nic známo… A opakuji znovu, když tu najednou někdo prohlásí, že takovéto případy kolem sebe vidí znovu a znovu – pak nejsem ochoten mu věřit ani slovo.“

    Věřte mi, pane Poláčku, mě třeba naše obvoďačka uzdravuje z Boží moci. Tedy ne jako že bych byl nemocen Boží mocí, i když vlastně i to se asi stává – člověk může být nemocen mocí a dokonce i z moci (máte-li například covid bez příznaků, můžete být nemocní i z moci úřední), ale ta obvoďačka mě uzdraví z té Boží moci a myslí si patrně, že mě uzdravila z moci prášků, co mi předepsala. To je samozřejmě možné, ale ty prášky mě nakonec také uzdravily z Boží moci, takže je to prašť jako uhoď. Takhle to prostě beru já a Bůh ví, že si z toho nedělám srandu.

  60. Dnes jsem si přečetla, že stále více zákazníků vyžaduje bezkontaktní platby v obchodech.
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-byznys-trendy-analyzy-konec-bloudeni-mezi-regaly-povede-vas-navigace-a-pokladna-rozezna-druh-ovoce-187437#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=nvkfOzhe8xl-202202050739&dop_id=187437&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
    Paradoxně jsem ráno, krátce předtím zaslechla v rádiu, že stále více zákazníků si přeje tzv. „pomalé pokladny“. Což jsou pokladny, kde si zákazník může „pokecat“ s prodavačkou.
    Tak vlastně nevím, co z toho platí.
    Ti první zákazníci jsou asi ti, kterým nevadí, že někdo mění jejich svět, zatímco těm druhým to spíš vadí. Anebo si ti první „pokecají“ s lidmi někde jinde, zatímco ti druzí nemají s kým?

  61. Paní Hájková, zřejmě platí oboje. Ale tak je tomu všeobecně. Asi nelze formulovat stanovisko, které by se líbilo všem, ale ani stanovisko, které by se nelíbilo vůbec nikomu. Navíc se i zřídkavé mínění může za určitých podmínek dramaticky rozšířit. Právě proto (zde) říkám, že není ani tak důležité, čeho všeho jsou lidé (pod tím či oním vlivem) otevřenými, či potenciálními stoupenci, nýbrž, co je dobré (správné, potřebné, dostačující, rozumné, účelné, přínosné, ušlechtilé, krásné atp.). Hlediskem je tu aspoň trochu objektivně nahlížený zájem jedinců a společnosti, dosažení vyšší humanity, spravedlnosti a respektu, stejně jako zachování maxima z existujících hodnot přírodních a kulturně-historických.

  62. Paní Hájková, jestli používáme slovo „evangelikál“ nebo „evangelikán“, to už je v podstatě jenom záležitostí jazykového úzu. Například zde: https://cs.weblogographic.com/difference-between-anabaptists-and-evangelicals-10583#menu-2 jsou používány termíny oba, evidentně jakožto synonyma.

    Přičemž pojem „evangelikán“ může působit více pejorativně, a právě proto jsem ho použil já, protože jsem přitom měl na mysli přesně ty agresivně-militantní skupiny v rámci celé evangelické komunity, o které je řeč i v tom článku na který jste tu dala odkaz.

    Ovšem – jeho autor se sice snaží vystupovat umírněně a diferencovaně, přitom ale se zjevným respektem zmiňuje Billa Grahama, což je pokud vím právě jedním z čelných představitelů těch nejreakčnějších částí současného amerického evangelikánského hnutí.

    ——————————-

    Ovšem ten výrok že „evangelikál je křesťan, který věří tomu, co má evangelík ve svých vyznáních víry“ – tak to je opravdu zajímavé, tady je opravdu základní diference, například kdysi už před léty jsem na Deníku Referendum uvedl výsledky ankety mezi německými protestanty, kteří z velké části už nevěří na mnoho tvrzení stojících v Evangeliu. Oni tomu ovšem nevěří z dobrých důvodů, tato dogmata se dostávají do čím dál tím většího rozporu se střízlivým, racionálním uvažováním člověka moderní doby. Jednalo se o takové záležitosti jako „neposkvrněné početí Panny Marie“, Ježíšovo „zmrtvýchvstání“, atd.atd. To jsou věci na které už opravdu velké části německých protestantů nevěří, a věřit nedokáží.

  63. S těmi pokladnami to bude asi do značné míry i generační záležitost, kdo co preferuje. Ovšem já sám bych asi spíše preferoval ty automatické, především pokud by byly opravdu rychlejší. Nikdy jsem totiž nesnášel čekání ve frontách.

    —————————

    Pane Horáku, to Vaše vymezení toho, co je a co není dobré – i to dost úzce souvisí s tím, co hodlám projednávat v souvislosti s oním textem H. Arendtové. V tuto chvíli je možno předeslat že Vy zřejmě preferujete substanciální pojetí dobra; já sám v tomto ohledu s Vámi plně souhlasím a souzním; ale na straně druhé ani tato pozice není nijak neproblematická, a je vlastně krajně obtížné ji moci nějak přesvědčivě a nezpochybnitelně dokázat. (A mám pocit, že jejím postulováním si hned vzápětí vykoledujete silný protest ze strany pana Nusharta.)

  64. Výše jsem se zamyslel nad otázkou socialistické revoluce a shledal, že vedle chyb v Marxově teorii může být na příčině toho, že je v nedohlednu, také možnost, že se podstatně změnila situace, v níž se nacházejí dělníci, a možná i zkušenost, již společnost s revolucemi, podobně jako s válkami, učinila. Nyní bych se chtěl dotknout otázky vykořisťování, jež by podle Marxe mělo fungovat jako katalyzátor revoluce.

    Marxovo pojetí vykořisťování, s nímž jsme tu byli minimálně v jednom díle seriálu textů konfrontováni, má jistě značnou objevnost a přínosnost, zároveň však i specifičnost, jež ponouká k přezkoumání toho, jaká realita navozuje nejspolehlivěji revoluční situaci. Jsou to poměry zcela neutěšené, nebo spíše jejich zhoršení, či naopak rostoucí naděje a sebevědomí? Nadlimitně velká míra ekonomické nerovnosti? Nelze-li v případě kapitalismu hovořit o zaostávání (ani stagnaci), dominuje tedy fakt materiálního vykořisťování člověka člověkem, nebo je to spíše celková neuspokojivost systémových pořádků?

    Na příkladu rozvoje železnice jsem dříve uvedl, jak za Marxova života postupovala tzv. průmyslová revoluce, jež měla dalekosáhlý vliv na společnost i myslitele. Mnou zmíněná trať byla stavěna rychle, takže ke zprovoznění mohlo dojít již po třech letech. V létě, kdy bylo možné spát venku, bylo do podniku zapojeno až 20 tisíc dělníků, většinou kopáčů. Jejich pracovní den byl jistě delší než osm hodin a flákat se asi příliš nedalo. Denní mzda za tohle byla 20 krejcarů. Bochník chleba přišel na 12, pivo na 6. Jízdenka z Prahy do Vídně posléze stála od 9 zlatých v nejnižší třídě až po 20 zlatek (ekvivalent platu za 60 dní) ve třídě první. Člověk se nediví, že námezdní dělníci při „cestě za chlebem“ chodili i později sta a sta kilometrů výhradně pěšky. Srovnáme-li úroveň za kapitalismu 19. století se středověkem či starověkem, s poměry při stavbě katedrál či pyramid, na pokrok to vypadat nebude.

    Samozřejmě, že v kopáčích (byť zjevně vykořisťovaných) se podobně jako v dnešních agenturních pracovnících žádný revoluční potenciál skrývat nemohl. Podotknout je ovšem třeba, že hrdost dělníka na kolektivní dílo a vlastní práci spojuje obyčejné lidi napříč časem a civilizacemi: zřejmě již od zmíněných stavitelů pyramid, přes tvůrce Křišťálového paláce v Londýně a Eiffelovy věže v Paříži až po budovatele dnešní infrastruktury. (Čímž nemá být řečeno, že to v zemi vůbec nevřelo a že leccos nebylo občas na spadnutí.)

    Když jsem já nastoupil do práce jako operátor výpočetního střediska, bylo to za socialismu a Marxova kritéria pro vykořisťování zřejmě nebyla splněna. Ač jsem měl k režimu negativní vztah, v práci se mi líbilo. Americký sálový počítač jsem obdivoval, s kolegy dobře spolupracoval a plat, no, do školy jsem předtím chodil zadarmo. Po zapracování jsem bral na hodinu čistého asi 7 Kčs, s prémiemi „pětku“. Do Vídně jsem sice jet nemohl vůbec, ale do Banské Bystrice přišel vlak na pouhou jednu denní mzdu. Z dnešního pohledu to ovšem byl pořád středověk.

    Když o tom přemýšlím, tak v jistém smyslu jsme tehdy vykořisťováni asi byli. Podnik měl obrat 16 mld. Kčs (!), počítač stál 16 milionů a počítačová hodina byla jinému podniku účtována za 1700. Přišel technik (jen se svýma dvěma rukama) na určitou profylaxi a jeho podnik dostal přes čtyři stovky, zatímco on z toho v normálním platu stěží dvacku. Nakonec tedy byli lidé v socialismu …až nakonec.

    Jak je to dnes? Masová produkce ve vyspělém kapitalismu vyžaduje, aby většina lidí nebyla chudáky. (Nýbrž jen odstrašující roli plnící menšina.) Trvalo to docela dlouho, než se tenhle zájem prosadil proti povýšenosti, moci, egoismu a předsudkům. Jak je to však s vykořisťováním a citlivostí lidí na ně? Co vím, tak v podniku, který (nefér praktikami) vydělává na pobočku několikanásobek toho co jiný (slušnější) podnik, dostávají běžní zaměstnanci platy vyšší tak o 10, max. 20%. Takhle nějak trh oceňuje ostudnost a nepříjemnost nesolidní práce. Víc ne. Obecně je v úspěšnějším podniku míra zaměstnanecké spokojenosti (aspoň) podobná a míra vykořisťování vyšší.

    Spíše si nemyslím, že by dnes bylo rozhodujícím generátorem nespokojenosti s kapitalismem vykořisťování. Lidé zas tak hrdí nejsou. Mají dnes větší a lepší výběr práce, takže se ve svém postavení cítí lépe. Více se ozývají, je-li zaměstnavatelem „erár“. Platy rostou, ceny sice taky, ale potenciál vysokých mezd je přece jen větší. Navíc na váhu dopadají plody globální ekonomiky a produkce v levnějších končinách. (Já, coby důchodce, ovšem nemám ze stávajícího vývoje radost. Valorizace sice, řekněme, zamezuje ztrátě kupní síly důchodů, ten však v mém případě k pokrytí základních výdajů, nemluvě o potřebách, nestačí, a inflace znehodnocuje můj druhý finanční zdroj, jímž jsou úspory.)

    Tak, či onak. Pokud bych mohl nějak pomoci se změnou společenského řádu, určitě bych nepřispěl především s cílem odstranění vykořisťování (natož v Marxově pojetí). Určitě mi jde o více. Ale o tom zase až někdy jindy.

  65. PROBLÉM MÍRY VYKOŘISŤOVÁNÍ

    Pane Horáku, jednou z největších potíží marxisticky definovaného vztahu vykořisťování je to, že jeho výši vůbec není možno objektivně změřit.

    Marxova klíčová formulace v tomto ohledu je taková, že kapitalista platí námezdně pracujícímu mzdu za to, že ten mu pronajal svou pracovní sílu; tato mzda se rovná hodně (ceně) této dělníkovy pracovní síly. A tato hodnota/cena dělníkovy pracovní síly je dána sumou hodnoty produktů, které on potřebuje na reprodukci této své pracovní síly. (Tedy potravinami, obydlím, ošacením atd.) A všechno co si kapitalista přisvojí nad tuto (reálnou) hodnotu dělníkovy pracovní síly, to je vykořisťování. (Náklady na fixní kapitál, tedy na strojovou stránku produkce tu ponecháváme stranou, v této Marxově formuli nehrají relevantní roli.)

    Tady pak ovšem dochází ke dvěma klíčovým důsledkům. Toho prvního si Marx byl sám vědom: jestliže tedy kapitalista svému dělníkovi zaplatí tuto reálnou mzdu (která tedy dokáže pokrýt náklady na reprodukci jeho pracovní síly) – pak ho vlastně vůbec nijak nepodvádí, nevykořisťuje! Marx sám výslovně píše, že tento smluvní/kupní vztah je v dané rovině naprosto spravedlivý; dělník za svou pracovní sílu dostal zaplaceno přesně tolik, kolik je její reálná hodnota.

    Marx proto napsal, že daleko spíše nežli že „kapitalista vykořisťuje svého dělníka“ je správné říci „třída kapitalistů vykořisťuje třídu dělníků“. Neboť jedině díky třídnímu panství kapitalistů existuje ten stav, že kapitalisté smějí svým dělníkům zaplatit jenom tuto holou cenu jejich pracovní síly; aniž by se námezdně pracující mohl podílet na čerpání (užívání) ​nadhodnoty, kterou on sám svou prací vytvořil.

    Právě proto Marx trval na odstranění kapitalistického řádu jako takového: protože v jeho rámci nevyhnutelně existuje toto vykořisťování, které je ale – v rámci tohoto řádu – bezprostředně vlastně „spravedlivé“.

    ————————————-

    Druhý problém, který si ale Marx nikdy neuvědomil, spočívá v tom, že neexistuje žádná možnost jak objektivně určit výši toho, co jsou „nezbytné náklady na reprodukci dělníkovy pracovní síly“. Budiž; je nutno uznat, že v Marxově době toto nebyl ještě žádný závažný, respektive viditelný problém. Tehdy se jednalo opravdu jenom o to aby dělník měl co jíst, aby měl kde bydlet a čím se ošatit. Ale dnes? Patří ještě k těmto „nezbytným nákladům na reprodukci pracovní síly“ když dělník respektive námezdně pracující má chytrý telefon? Že má k dispozici osobní počítač? Barevný televizor? Anebo jak jsem uvedl v příslušné kapitole, když si německý dělník jezdí do práce třeba mercedesem? A každý rok si létá na dovolenou na Kanárské ostrovy nebo k egyptským pyramidám?

    Ve srovnání s dělníkem Marxovy doby si dnešní dělník (především kvalifikovaný dělník) žije vysloveně v luxusu; a ani při největší snaze to už není možno přejít či vysvětlit poukazem na to, že dnešní dělník má vyšší životní nároky, a že tedy i vyšší životní úroveň přece ještě patří k „nákladům na reprodukci jeho pracovní síly“. Mnohé z uvedeného je zcela jednoznačně ryze luxusním zbožím, které s holou reprodukcí pracovní síly nemá už nic společného.

    Když tedy ale není možno určit výši těchto nutných nákladů na reprodukci dělníkovy pracovní síly, pak ani není možno nijak objektivně určit míru vykořisťování.

    Pro Marxe samotného to ovšem nebyl problém; pro něj byl kapitalista jenom parazitem, který dělníka vykořisťuje už prostě tím, že je kapitalistou. Tedy že má úmysl si přivlastnit dělníkem vytvořenou nadhodnotu. Což o to: samotný tento akt vykořisťování má i dnes (v rámci marxistické teorie přinejmenším) svou stálou platnost. Ale jak řečeno – co se výše a míry tohoto „vykořisťování“ týče, tu není možno nijak objektivně určit.

    Je ostatně známo, k jakým paradoxním důsledkům toto marxistické dogma o „vykořisťování“ vedlo především v první fázi socialismu u nás, kdy ještě existoval určitý počet drobných soukromých podnikatelů, především řemeslníků: dejme tomu že tu byl nějaký truhlářský mistr, který měl jednoho zaměstnance. Tomu musel vyplácet státem stanovenou mzdu; ale protože nemohl prodávat na volném trhu, mohlo se klidně stát, že nevydělal dost, aby jemu samotnému zbylo alespoň tolik, kolik on platil svému zaměstnanci! To znamená, že on měl fakticky nižší příjem nežli jeho zaměstnanec; ale v očích socialistického režimu nicméně stále platil jako „vykořisťovatel“!…

    Celý ten marxistický koncept „vykořisťování“ je tedy spojen s celou řadou velmi zásadních problémů, které ve svém souhrnu vedou k tomu, že v dnešní době (a v našem prvním světě) jenom s poukazem na vykořisťování opravdu už prakticky vůbec není možné nějakým způsobem mobilizovat masy.

    Přičemž ovšem na straně druhé ten fenomén „vykořisťování“ jako takový bezpochyby i dnes existuje, a leckdy skutečně nabývá až nestoudných forem.

    Doposud jsme se na celou záležitost dívali jenom z hlediska strany vykořisťované; ale můžeme se na ni podívat i ze strany opačné. Nemám už v hlavě přesná čísla, ale četl jsem kdysi o tom, že ještě v šedesátých létech minulého století měl průměrný německý průmyslový manažer asi pětinásobně vyšší příjem nežli jeho dělník; zatímco o nějakých třicet-čtyřicet let později má tento manažer už dvacetkrát, ale i padesátkrát více nežli jeho zaměstnanec! Tady pak není možno vyhnout se otázce: zvýšil tento manažer opravdu tak dramatickým způsobem svou pracovní výkonnost, že by si právem zasloužil takto exorbitantní nárůst svých příjmů?!… A není tu mnohem větším právem na místě hovořit právě o „starém dobrém“ vykořisťování, čistě v marxistickém smyslu: tedy že onen průmyslový manažer si přisvojuje zcela neadekvátní část oním zaměstnancem vytvořené nadhodnoty?…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.