TEXTY – 12. stránka

Kapitalismus a demokracie II.

Josef Poláček

Díl druhý: Kapitalismus a jeho demokracie

V první části našich analýz jsme si ukázali, že kapitalismus ve vztahu k demokracii vykazuje principiálně podvojný, ambivalentní charakter: na straně jedné kapitalismus jako takový samozřejmě vykazuje samovládné (tedy antidemokratické) tendence; ale na straně druhé svou vlastní dynamikou podporuje vznik demokratických prvků ve společnosti. Nyní se podíváme blíže na konkrétní charakter této demokracie za podmínek kapitalismu.

V této souvislosti je ale nutno uvědomit si jeden naprosto klíčový rozdíl. To jsou dvě věci, které se naprosto pravidelně zaměňují; a z toho pak vzniká celá řada zmatků. Vždy je nutno naprosto přesně určit, zda hovoříme o kapitalistech, jako určité sociální skupině (respektive: třídě), mající určité společné zájmy na udržení svého privilegovaného postavení – anebo zda je řeč o kapitalismu jako takovém, o celém komplexním systému ekonomicko-společenských procesů, struktur a faktorů.

Jedná se o to: kapitalisté sami žádný (bezprostřední) zájem na nějaké přílišné demokratizaci samozřejmě nemají. Jejich bezprostřední zájem jakožto kapitalistů je ten, aby mohli svou neomezenou vůlí vládnout ve svém vlastním podniku, aby jejich zaměstnanci poslušně podávali maximální výkon, za pokud možno minimální mzdu. A je nepochybné, že (mnozí) kapitalisté nemají žádné morální skrupule tyto své mocenské choutky prosazovat všemi prostředky, pokud k tomu dostanou příležitost.

Jenže: tento zájem jednotlivých kapitalistů, respektive skupin kapitalistů, a třeba dokonce ani celé třídy kapitalistů není bez dalšího identický se zájmem kapitalismu jakožto systému. Kapitalismus jako systém má – jakožto každý subjekt, jakožto každý živoucí celek – v prvé řadě naprosto primární, vitální zájem na svém vlastním udržení. Na svém vlastním přežití. Pokud by tento zájem neměl respektive by nebyl schopen ho realizovat, pak by prostě zahynul, přestal by existovat. A co je naprosto rozhodující: tento vitální zájem systému jakožto celku se prosazuje proti každému zájmu partikulárnímu – a to dokonce i proti zájmu vládnoucí třídy! Neboť i zájem vládnoucí třídy je ovšem ze samé své podstaty jenom partikulární; je to zájem jenom jedné určité skupiny aktérů. I když momentálně té nejmocnější. Tato vládnoucí vrstva/třída se sice samozřejmě vždy snaží svůj (třídní) zájem prezentovat jako zájem obecný, jako zájem celé společnosti; ale budit tento dojem se jí úspěšně daří jenom ve „šťastných okamžicích“ relativního třídního smíru. Když se tedy třídní rozpory zmírní natolik, že i třída ovládaná přijme za svou ideologii třídy vládnoucí. Ale to nic nemění na základní skutečnosti, že zájmy vládnoucí třídy mají konec konců jenom partikulární charakter; zatímco systém jako takový musí usilovat o pokud možno efektivní, tj. bezkonfliktní fungování celého tělesa dané společnosti.

Jednoduše řečeno, jedná se o toto: to že konkrétně v kapitalismu je třída kapitalistů objektivně dominantní, vládnoucí třídou, to ještě zdaleka neznamená, že by zde kapitalisté vykonávali i bezprostřední moc politickou. Tedy že by stát byl prostě ovládán kapitalisty. Především v táboře radikální levice se celá věc pravidelně zkracuje na výrok, že „všemu vládnou koncerny“. A že prý tyto koncerny si i „kupují stát“. Samozřejmě: kapitalistické koncerny mají své vlastní, ryze komerční zájmy; a ty se ovšem snaží realizovat, a to i cestou ovlivňování politiky. Ale – v žádném případě není možno právem vyslovovat taková zjednodušená tvrzení, že soudobý stát parlamentní demokracie prostě a jednoduše „ovládají koncerny“. Respektive kapitalisté. Ostatně, sám Marx ve své „Židovské otázce“ říká naprosto jasně a jednoznačně: buržoazie nepotřebuje ovládat parlament, aby si udržela své faktické (třídní) panství.

Jak už řečeno výše: kapitalismus sám svou dynamikou produkuje i emancipační, a tedy demokratické tendence. Sám Marx napsal, že kapitalismus si sám vytváří své vlastní hrobaře. (Měl tím ovšem na mysli to, že kapitalismus vytváří masovou, vyspělou a uvědomělou dělnickou třídu, která ho posléze svrhne jako celek.) Tento Marxův předpoklad o „hrobařích kapitalismu“ se sice ovšem historicky nepotvrdil; nicméně zůstává plně v platnosti ten fakt, že kapitalismus sám plodí opozici k sobě samému. A spolu s rozvojem kapitalismu tato opozice získává čím dál tím více na síle. Dělnická třída – pokud máme zůstat jenom u tohoto faktoru – už dávno získala přístup do buržoazních parlamentů; a tím získala naprosto reálné nástroje omezovat svévoli vládnoucí třídy kapitalistů, omezovat moc koncernů.

Jenže – v rozporu s očekáváním Engelse v jeho posledních letech dělnická třída své parlamentní moci nikdy nevyužila k tomu, aby provedla revoluci a zavedla komunistický řád. Dělnická třída prosadila celou řadu sociálních opatření, politicky zatlačila buržoazii – ale zároveň ponechala kapitalistický systém netknutý. Což má ovšem ten (obvykle velmi přehlížený) důsledek, že buržoazie zůstává vládnoucí třídou – s přinejmenším tichým souhlasem dělnické třídy! Což pak ovšem v nemalé míře tuto vládu buržoazie legitimizuje. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

Zopakujme si tedy: kapitalismus je sám o sobě velmi komplexní ekonomický, společenský a politický systém, ve kterém je sice dominantní vrstvou třída buržoazie; to ale v žádném případě neznamená, že by soudobý moderní demokratický stát na tomto kapitalismu vzrostlý byl přímo politicky touto buržoazií ovládán. Jsou zde zároveň přítomny relevantní síly opozice, které mají reálnou moc zatlačit vliv buržoazie tak daleko, jak jen je to v rámci kapitalistického systému možné.

——————————————————-

Z dosavadních výkladů tedy vyplývá, že politická demokracie je nejen možnou, ale dokonce i nejpřirozenější, standardní politickou formou kapitalismu. V této souvislosti je nutno se vypořádat s námitkou, že kapitalismus může stejně tak dobře existovat ve státech s autoritativním, či dokonce diktátorským způsobem vládnutí. (A připomeňme ještě jednou i onen názor, že prý naopak diktatura je pro kapitalisty tou nejpříhodnější formou vlády.)

Ano, jistě; jak už bylo řečeno, kapitalismus je vnitřně protikladný, ambivalentní systém, který bez jakýchkoli pochyb obsahuje i tendence k samovládě, tendence k přímému panství nad člověkem. Kapitalismus se tedy opravdu může, když na to přijde, bez větších potíží aranžovat i s nedemokratickými, diktátorskými režimy. O tom není sporu.

Ovšem: jestliže bylo výše rozebráno, proč je přesto demokratická forma vlády pro kapitalismus nejpřirozenější a standardní, vztahovala se tato téze samozřejmě výhradně na vyspělý, plně rozvinutý kapitalismus. Ty samovládné tendence kapitalismu se mnohem více projevují v jeho rané, „divoké“ fázi. Ale čím je kapitalismus vyspělejší, tím více je jemu samotnému zapotřebí stabilních, zákonem regulovaných, vypočitatelných, bezkonfliktních poměrů. Zatímco diktatury jsou už ze své vlastní podstaty vždy plné vnitřního napětí, konfliktů potenciálních anebo akutních.

Ostatně: naprosto stačí se rozhlédnout po současném světě. Na celé této planetě se nenajde prakticky jeden jediný opravdu vyspělý průmyslový kapitalistický stát, který by neměl státní formu politické demokracie. Je tedy možno naprosto právem tvrdit, že kapitalismus sice politickou demokracii nepotřebuje bezpodmínečně; nicméně že tato je pro něj tou nejpřirozenější, a nakonec nejvýhodnější formou.

Ale: tady je vždy nutno mít na paměti, že touto přirozenou formou kapitalismu je právě a pouze demokracie politicko-občanská, jiným termínem „buržoazní“. Jedná se o takový typ demokracie, která nejde nikam dále, nežli k víceméně nespoutané možnosti soukromého individua sledovat výhradně své vlastní – tedy přinejmenším latentně egoistické – zájmy. A za druhé: tato demokracie v žádném případě neodstraňuje moc kapitalistických struktur nad člověkem, nad lidským životem.

——————————————————-

Na závěr je tedy možno ještě jednou shrnout základní body:

– není nijak oprávněným tvrzení, že kapitalismus přirozeně inklinuje k diktatuře

– není pravdivým tvrzení, že stát ve standardních demokraciích v současné době je přímo ovládán mezinárodními koncerny, respektive kapitalisty

– třída buržoazie sice zůstává i v tomto moderním kapitalismu ekonomickým, a tedy i společenským hegemonem; ale toto její dominantní postavení má strukturální charakter, není založeno na přímé politické vládě

– naopak standardní, přirozenou formou vyspělého kapitalismu je forma parlamentní liberální demokracie

– tato parlamentní demokracie ovšem v žádném případě není demokracií úplnou, dovršenou; neboť ani neodstraňuje reálnou dominanci určitých skupin společnosti nad jinými, ani neodstraňuje podřízenost člověka pod odcizené struktury a tlaky kapitálu. Jinak řečeno: tato demokracie nijak nepřináší skutečnou „vládu lidu nad věcmi jeho“.

(Dokončení)

Kapitalismus a demokracie I.

Josef Poláček

Díl první: Sociální dynamika kapitalismu

Tento text musím zahájit trochu osobně. Před nedávnem jsme se neshodli s Petrem Kužvartem ohledně toho, jakým způsobem hodnotit charakter čínského modelu kombinace kapitalistického produkčního způsobu a totalitního způsobu vlády. Má téze byla, že tato kapitalistická „materiální základna“ nutně bude posilovat především střední třídu, kteréžto její nové sebevědomí časem zákonitě dospěje do zásadního konfliktu se systémem politické diktatury. Jinak řečeno: přijatý model kapitalismu postupem času nevyhnutelně smete (pseudokomunistickou) totalitní diktaturu, která se nachází v zásadním rozporu s kapitalistickým principem osobní autonomie volného ekonomického subjektu. Oproti tomu P. Kužvart tvrdí, že kapitalistům ve skutečnosti diktátorská metoda vládnutí vyhovuje mnohem lépe, protože jim umožňuje ovládat – a tedy vykořisťovat – dělnickou respektive pracující třídu. Jinak řečeno: podle jeho názoru je pro kapitalismus diktatura nejvýhodnější formou vlády; zatímco podle mého tvrzení je diktatura za podmínek kapitalismu pouhou anomálií, zatímco jeho pravidelnou a přirozenou formou vlády je (občanská, buržoazní) demokracie.

Je nabíledni, že tato otázka o kauzálním vztahu mezi kapitalismem a demokracií je velice zásadní; rozeberme si ji tedy více do hloubky, a především systematicky. Protože jinak stojí jenom názor proti názoru, tvrzení proti tvrzení. Jako naprosto první bod si ale musíme určit, co vlastně vůbec myslíme pod pojmem „demokracie“. Napohled by se totiž sice zdálo, že je to naprosto jasné a samozřejmé; ale ve skutečnosti se pravidelně ukazuje, že si pod tím téměř každý představuje něco zcela jiného.

Především je nutno zcela zásadně rozlišit, jestli hovoříme o demokracii ve smyslu politicko-institucionálním, anebo ale ve smyslu obsahovém, substanciálním. Ten první smysl je víceméně jasný: jedná se o klasickou politickou demokracii, kde občan je politicky svobodný, a kde má k dispozici instituce zaručující mu možnost aktivní účasti na tvoření státní vůle. Ten druhý způsob demokracie, který jsem nazval „substanciálním“, je ale o dost nesnadnější jasně uchopit a konturovat.

Svým způsobem by se totiž dalo prohlásit, že – pokud pomineme antické republiky respektive městské demokracie – že k první velké vlně demokratizace v Evropě došlo už někdy za Karla IV., nejpozději za Václava IV.! Už v té době totiž došlo ve feudální společnosti k tomu naprosto zásadnímu zvratu, že sice vládnoucí vrstva (respektive: třída) feudálů stále ještě nadále požívala svá stavovská privilegia, nicméně v oné době enormně vzrostla ekonomická síla měst. Ne tedy už jenom venkov se svou zemědělskou produkcí, ale i města se stala ve státě významným ekonomickým faktorem. A tito bohatí měšťané, řemeslníci, kupci pak naprosto přirozeně čím dál tím méně byli ochotni snášet stav, kdy by stále byli ve srovnání s feudály jenom víceméně zcela neprivilegovanou, podřízenou vrstvou. Jinak řečeno: ekonomická síla, ekonomická emancipace s sebou zákonitě přináší i emancipaci občanskou a politickou. Nebo přinejmenším touhu po takovéto emancipaci.

Přičemž tato tendence k politické emancipaci sama sestává ze dvou složek. Za prvé ta ekonomická, materiální síla danému subjektu či společenské vrstvě přináší vůbec základní možnost, potenciál usilovat o svou emancipaci. To mohlo nabývat i naprosto přímých forem: bohatá města si mohla vydržovat svou vlastní vojenskou moc, která mohla být schopna konkurovat vojenské moci vládnoucí třídy feudální. Ale byly i formy nepřímé: jak známo královské pokladny byly chronicky prázdné, a bohatství produkované městy tedy mohlo být velmi vítaným zdrojem k jejich naplnění. Ovšem města pak měla docela příznivou vyjednávací pozici vůči panovníkovi: ano, my ti přepustíme část našeho bohatství – ale za to žádáme přiznání těch či oněch privilegií a svobod.

Druhá složka oné tendence k emancipaci je sice „pouze“ psychologické povahy, ale jak uvidíme později, právě ona je svým způsobem rozhodující. Jde o to, že kdo vládne určitým bohatstvím, ten přirozeně má určitou moc. Svými hmotnými prostředky může ovlivňovat dění okolo sebe, může působit na jiné subjekty aby se chovaly v souladu s jeho přáními. Je tu tedy přítomen někdo, kdo je fakticky, materiálně mocný, dominantní; ale zároveň je s ním v občansko-politické rovině zacházeno tak, jako by byl stále ještě pouhým kmánem. On je tedy v materiální rovině tím, kdo rozhoduje, kdo vydává příkazy – a přitom v rovině občanské a politické se naopak musí sklánět před někým, kdo fakticky nemá o nic větší materiální moc či dokonce menší než on, ale kdo má vůči němu ta či ona politická privilegia. Je samozřejmé, že tyto dva stavy se nacházejí v hlubokém vzájemném konfliktu. Kdo je emancipovaný materiálně, ten nebude ochoten natrvalo setrvávat ve stavu osobní a politické závislosti. Bouří se v něm celá jeho hrdost, celé jeho vědomí, že ve skutečnosti je tomu druhému naprosto roven, či dokonce materiálně stojí nad ním. A jednou nutně dojde ke chvíli, kdy tento konflikt musí být vyřešen vzájemným bojem. Který v dlouhodobé, historické perspektivě nakonec nevyhnutelně vyhraje ten, kdo má moc materiální, ekonomickou. Protože ten kdo se opírá jenom o svá stavovská privilegia, ale nemá k dispozici reálnou moc materiální, ten má ve svém boji na své straně nakonec jenom pouhé chiméry.

Pro náš výklad je důležité si uvědomit: tato druhá forma demokracie sice není (ještě) samotnou standardní demokracií politickou; nicméně – jmenovitě v uvedeném případě středověkého městského živlu – se jedná o silný prvek demokratizace, který byl prvním, ale rozhodujícím krokem na cestě k celkové emancipaci dolních společenských vrstev.

——————————————————-

S tímto vědomím o základní kauzální souvislosti mezi emancipací ekonomickou a emancipací občansko-politickou se můžeme vrátit k naší výchozí otázce: zda kapitalismus demokracii plodí, anebo zda je s ní v protikladu.

Napřed si připomeňme, co k danému tématu řekl Karel Marx; tedy vlastně opovědný nepřítel kapitalistického společenského řádu. Kdo se jenom trochu hlouběji seznámil s dílem Karla Marxe, ten ví, že Marx vůči kapitalismu ve skutečnosti zároveň choval hluboký obdiv: neboť to byl právě kapitalismus, kdo svou enormní produkční silou a kreativitou dokázal společnost doslova katapultovat na vyšší civilizační stupeň, kdo dokázal rozbít přežilý a zatuchlý řád feudální, s jeho stavovskými hierarchiemi a privilegii. Byl to právě tento kapitalismus, který přivodil nástup nového, osobně svobodného člověka-občana.

Marx znovu a znovu zdůrazňoval, že tuto občanskou emancipaci kapitalismus přinesl nikoli náhodně, nýbrž naprosto nevyhnutelně: neboť kapitalismus nemůže nic smysluplného počít s nevolníkem připoutaným k půdě, nýbrž kapitál nezbytně potřebuje pracovníka osobně volného, nezávislého, mobilního, který může kdykoli putovat tam, kde ho produkční kapitál zrovna potřebuje.

Navíc: moderní produkce – ať průmyslová či neprůmyslová – potřebuje čím dál tím více ne pouhého dělníka vykonávajícího stále stejnou činnost, nýbrž pracovníka vzdělaného, aktivního, samostatně se rozhodujícího v neustále se měnících pracovních činnostech. A zase platí: spolu s touto pracovní emancipací pracovníka stoupá i jeho všeobecný „emancipační potenciál“. Ten kdo už není pouhým – kdykoli zaměnitelným – přidavačem, nýbrž má vysoce specializovanou roli v produkci, ten se sebou nenechá pasivně manipulovat ani u svého zaměstnavatele, ani jako občan.

A do třetice: samotná řídící struktura moderní produkce si vyžaduje demokratičtější formy rozhodování. Za starého způsobu produkce stačilo, když majitel továrny vydal své příkazy, a dělníci plnili jeho pokyny. Ale moderní produkce vyžaduje neustále nová rozhodnutí, neustále nová přizpůsobení produkce – a toto už potřebuje kolektivní rozum, tedy nikoli pouze hierarchicky-vertikální, nýbrž horizontální, čili ve svém jádru demokratické formy rozhodování. Navíc: především velké firmy jsou čím dál tím méně vlastněné jedním jediným soukromým vlastníkem, nýbrž jsou to většinou akciové společnosti, tedy prakticky s kolektivním vlastnictvím a s kolektivními řídícími orgány. I tady je tedy možno nalézt prvky alespoň určitého demokratismu.

Samozřejmě; kapitál neposkytuje tomuto osobně svobodnému dělníkovi svobodu skutečnou, svobodu skutečně všestranně emancipované lidské bytosti, nýbrž hned vzápětí ho uvrhuje do závislostí jiných, podřizuje ho svým vlastním zájmům a tlakům, především zájmu na permanentní maximalizaci zisku.

A právě tady leží ten zcela klíčový bod sporu o to, zda kapitalismus podporuje demokratizaci, anebo ji potlačuje. V každém případě je tady nutno si zcela jasně uvědomit: v daném ohledu má kapitalismus zcela zásadně podvojný, ambivalentní charakter. Jsou v něm tedy faktory působící v obou směrech: jak ve směru větší demokratizace, tak i ve směru opačném.

Kapitalismus samozřejmě vytváří příjmové, majetkové, a tedy i mocenské hierarchie; ale stejně tak ten samý kapitalismus vytváří i struktury a faktory, které působí ve smyslu demokratizačním, emancipačním. Kapitalismus tyto demokratizační faktory samozřejmě nevytváří záměrně; ony jsou jenom jakýmsi jeho „vedlejším efektem“, nechtěným dítětem.

(Pokračování)

Boření chrámů

Eva Hájková

Boření chrámů lze chápat doslovně nebo obrazně. O boření a stavění chrámu mluvil Ježíš a měl přitom na mysli sama sebe, své tělo, které mělo být usmrceno a pak vzkříšeno. Chrámem může být obrazně míněno i něco, co je lidem posvátné. O „boření chrámů v lidských srdcích“ psal kdysi v Epištolách kutnohorských Karel Havlíček Borovský: „Mně zajisté svatá jest víra upřímná každého člověka i v tom pádu, kde ji držeti musím dle svého přesvědčení za pošetilou, neboť umím oceniti ten pokoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením, pročež za nedovolené držím bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly), pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly.“

O boření chrámů se zmiňují i jiní autoři. Nedávno mě zaujal například Saint-Exupéry, ačkoliv on zřejmě, na rozdíl od Havlíčka, „chrámem“ neměl na mysli jenom náboženství. Ve své Citadele, vyjadřuje myšlenku, že člověk, který přestal věřit ve smysl své práce, člověk, pro nějž něco, čemu věřil, ztratilo význam, se stává obyčejným cynikem a egoistou, prázdným člověkem, který pak svůj cynismus šíří dál. Boří „chrámy“ jiných lidí.

„Takový člověk ti řekne: „K čemu umírat pro chrám, když je to pouze snůška kamení?“ A ty mu nemáš co odpovědět… Ve skutečnosti však ten člověk postupně ničí všechno tvé bohatství. A ty už nebudeš chtít umírat, a tedy ani milovat, a nazveš to odmítnutí rozumem, zatímco jsi nevědomý a vynakládáš síly na to, abys zbořil, co bylo uděláno, a abys promrhal svůj nejvzácnější majetek: smysl věcí.“

Havlíček a Saint-Exupéry měli asi pramálo společného. Žili v různých zemích a v různých dobách. Havlíček byl patrně racionalista (i když se srdcem), kdežto Saint-Exupéry byl spíš snílek. Zatímco Havlíček se svými slovy odvolává na (osvícenský) rozum, který jemu samotnému nedovoluje některým věcem věřit, Saint-Exupéry rozum odsuzuje jako cynický. Píše o rozumu člověka vedeného iluzí falešné vědy, která si myslí, že má-li poznat, musí rozložit. Rozložením se ztrácí smysl věcí. Jejich kouzlo a nesamozřejmost. Podobnou myšlenkou se zabývá i Karel Čapek ve své Kritice slov, v úvaze Pouhost. Vyjadřuje tam myšlenku, že Bůh nestvořil „pouhý svět“. Pouhost je dílem člověka, který sám zbavuje věci a jevy jejich smyslu a činí je samozřejmými a všedními, místo aby se z nich radoval a byl za ně vděčný. Kdo ví, zda si Čapek myslel, že cynik je „pouhý cynik“? Možná je cynismus jenom maska. Slupka, za níž je něco ukryto.

Havlíček se tedy vyjádřil, že má za nedovolené „bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly)“. Možná se nám zdá, že Havlíček se tím sám neřídil. Že to byl právě on, kdo ty chrámy bořil (už jenom tím, co psal). Ale on se neprezentoval jako cynik, který nemá žádnou víru. Odvolával se jak rozum, tak na srdce . Podle svých vlastních slov nebyl proti víře, která pomáhá prostým lidem překonávat životní těžkosti, je jim oporou, ale vadilo mu, když si někdo na víře druhých postavil dobré živobytí. Kritizoval tedy určitou část kléru. Havlíček doufal v rozum a v toleranci. Nevěřil v samospasitelnost římskokatolické církve: „Každé náboženství je pravé, pokud mu ten, kdo je veřejně před světem vyznává, také skutečně ve svém srdci věří. Falešné náboženství se jen před světem ukazuje, v srdci ale nevěří.“

Je zajímavé, že Havlíček v tom svém výroku připouští možnost postavení jiných „chrámů“ na místo „chrámů model“. Havlíček totiž výslovně píše: „…pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly“. Zřejmě tedy ani podle něj nebylo tak úplně jedno, v co člověk věří.

Na to, zda a do jaké míry byl Havlíček křesťanem, by asi měli různí lidé různý názor. On se za křesťana pokládal. Dokonce prý za katolického křesťana. Někteří mu jeho křesťanství nevěřili, i když se odvolával na Ježíše, jak je patrno z Kutnohorských listů. Možná byl spíš humanistou. Karel Skalický vyslovil v jednom svém článku názor, že Kutnohorské listy jsou jakousi starší verzí „teologie osvobození“. S Havlíčkem v některých věcech souhlasí a v některých ne.

Můžeme si myslet cokoliv o správnosti či nesprávnosti bořit „chrámy model“, čili falešná přesvědčení či falešné naděje. Skutečnost je taková, že stále ještě žijeme v postmoderní době, která je charakteristická tím, že „každý má svou pravdu“. Oficiálně vládne (alespoň v části světa) tolerance i náboženská pluralita. Může ovšem vládnout taková tolerance, aby do sebe jednotlivé víry, náboženství a přesvědčení vůbec nenarážely? Je možné, aby si každý tu „svou pravdu“ udržel napořád?

Co když některé „chrámy“ zboří prostě sám život? A co když sám staví nové? Co když už jenom tím, že jeden člověk nahlas vyznává svou víru, může druhému jeho víru zbořit? Je vůbec možné chránit víru druhých a nezapírat při tom tu svou? Vím sama, jak je těžké smiřovat se se ztrátou víry. Vím, jak to rozbíjí duši. Ale říkám si, pokud člověk svou víru nebude stavět na písku, nemůže o ni přijít. Ta, která je vystavěna na skále, nemůže být přece vyvrácena.

Někteří křesťané si stěžují, že se na jejich víru neberou ohledy. Vadí jim sekulární stát. Chtěli by raději křesťanský. Ztotožňují význam slov „sekulární“ a „ateistický“, ale ono to není totéž. Vlastně by si měli přát, aby boření i stavění „chrámů“ bylo zákonem dovoleno. Vždyť za takových podmínek lze snáze zvěstovat evangelium. Boření nebo stavění „chrámů“ by však určitě neměl dělat sám stát. Stát se nemá a nesmí vázat na náboženství, ale ani na ateismus. Sekulární stát, který by záměrně šířil a propagoval ateismus, tedy určitou ideologii, by nebyl ideologicky nezávislý, a tedy by vlastně nebyl sekulární. Sekulární stát naopak musí dovolovat, aby každý vyznával to, čemu věří. Dovolovat, ale nezajišťovat. Zajišťování toho, abychom vyznávali, v co věříme, je na nás. Někdy to může být těžké. Ne protože nesmíme, ale protože nevíme nebo to neumíme vyjádřit. Nesprávně pochopená slova zkreslují smysl vyjádření. Můžeme se však alespoň to, v co věříme (nebo co cítíme), snažit žít.

Život v socialismu podle J. Rychlíka

Josef Poláček

V „Salonu“, příloze deníku Právo z 25. září 2020 historik Jan Rychlík připojil ve svém článku „V dějinách žádná morálka není“ svůj názor k současné emotivně vedené diskusi na téma života v tzv. „reálném socialismu“. Rychlíkovy úvahy na dané téma jsou v každém případě velmi zajímavé; a jeho základní téze značně nekonvenční, bezmála až provokativní. V každém případě: kdo se chce seriózně vypořádat s fenoménem života v socialismu, ten se musí tak či onak s těmito Rychlíkovými tézemi a tvrzeními vypořádat.

Jan Rychlík jakožto historik své úvahy a výklady otevírá prostým konstatováním, že „dějiny“ jsou tvořené fakticky jejich výkladem. Každý národ má své vlastní pojetí, svůj vlastní výklad svých dějin; kterýžto výklad musí být v zásadě jednotný, jinak by se národní společenství začalo nevyhnutelně rozpadat. A tak si český národ například po první světové válce vytvořil svůj narativ o „třech stech letech poroby“; po nastolení komunistického respektive socialistického režimu byl národu implantován výklad o „vítězství pracujícího lidu“; zatímco po listopadovém převratu roku osmdesátého devátého podle Rychlíka zase zvítězil narativ z provenience antikomunistické emigrace: tedy že celá éra socialismu nebyla ničím jiným nežli totalitní diktaturou, proti které byl v opozici (kromě samotných komunistů) prý celý národ. Spolu s tím se pak vytvářela legenda o „třetím odboji“; počet jehož údajných účastníků narůstal souběžně s dobou od éry socialismu uplynulou. Rychlík sarkasticky poznamenává, že jako akt „odporu proti komunismu“ pak bylo vykládáno vše možné, třeba i jenom neochota chodit na pracovní brigády – stejně jako po válce se do pózy „bojovníka proti okupaci“ nakonec stylizoval téměř každý, kdo za války tajně porazil doma prase.

Zkrátka: jako naprosto první krok Jan Rychlík odmítá zjednodušené, paušalizující polistopadové prezentování éry socialismu jako „doby temna“, kdy na jedné straně by stál jenom ryze diktátorský režim, a na straně druhé trpící lid, netoužící po ničem jiném nežli po obnovení předválečné demokracie. Rychlík ostatně poukazuje na to, že výhybky pro poválečný vývoj Československa nebyly nastaveny až únorovým převratem v roce 1948, nýbrž už v roce 1945 – za převážného konsensu nejen národa, ale i prakticky všech relevantních politických subjektů (stran). Ocitujme si teď vlastní Rychlíkovy výklady, kterými dokumentuje reálnou komplexitu a ambivalenci vztahů socialistického režimu a masy obyvatelstva:

„Polistopadový narativ totiž mimo jiné zcela pomíjel skutečnost, že na počátku své existence měl komunistický režim značnou sociální podporu: řada lidí tehdy uvěřila, že vyvlastnění výrobních prostředků je lékem na všechny neduhy světa a že sociální nerovnosti lze definitivně odstranit. Jiná věc samozřejmě je, že tato podpora postupně slábla, a nakonec se prakticky vytratila.

Na počátku padesátých let byl režim nejrepresivnější a nemilosrdně vystupoval proti všem oponentům – skutečným i zdánlivým. Občanské svobody a jakékoli záruky právního státu neexistovaly. Ale paradoxně právě v té době se komunistický režim těšil velmi silné aktivní podpoře širokých vrstev. (!!) Neexistenci skutečné svobody a demokracie si totiž velká část obyvatelstva vůbec neuvědomovala. Dokud měla převážná většina příslušníků nižších vrstev v živé paměti bídu meziválečných hospodářských krizí a druhé světové války, netesknila příliš po demokratických svobodách první republiky, protože ty pro ni ani tehdy neměly větší význam.

Dělník v továrně v roce 1949 nepociťoval jako újmu, že se nemůže v novinách kriticky vyjádřit k politice strany a vlády, protože do novin nepsal a zpravidla je ani nečetl; příliš jej netrápilo, že jsou uzavřeny hranice, a nemůže tedy jet na dovolenou do Itálie či na výstavu moderního umění do Paříže, protože ani dříve na dovolenou do zahraničí nejezdil a na výstavy nechodil. Ocenil naproti tomu stálou práci a určité sociální výhody, které dříve neměl. Pokud jej něco trápilo, pak nedostatek zboží na trhu na lístky a drahota zboží na volném trhu. Podobně nedostatek svobody netrápil ani rolníka na vesnici. Ocenil, že získal příděl půdy z revize pozemkové reformy či půdu zabavenou po válce Němcům, a jestli jej něco sužovalo, pak povinné dodávky a nízké výkupní ceny.“

Právě v této pasáži historik Rychlík tedy vyslovuje své „nejheretičtější“ téze oproti nyní převládajícímu antikomunistickému narativu: dokládá velice názorně a přesvědčivě, že po nastolení komunistického režimu velká část národa (a především dělnická třída, ale i značný počet rolníků) nové pořádky nijak nepociťovala jako stav nesvobody; nýbrž že se s novým, komunistickým respektive socialistickým řádem v zásadě identifikovala, protože v něm pro sebe spatřovala osobní výhody.

Ovšem – Rychlík konstatuje i to, že tuto počáteční důvěru lidu komunistický režim časem více a více ztrácel. Vlastní vinou. Rychlík píše: „Aktivní podpora velké části obyvatelstva v padesátých letech ale netrvala dlouho, neboť sociální základna, o kterou se režim původně opíral, se neustále ztenčovala: odpadli soukromí rolníci, které komunisté nutili ke vstupu do JZD a brali jim půdu, odpadli řemeslníci, kterým sebrali živnosti, odpadli levicoví intelektuálové a umělci, kteří rychle zjistili, že v podmínkách nadekretovaných parametrů socialistického realismu se svobodně tvořit nedá, a nakonec odpadla i velká část dělníků, které měnová reforma z června 1953 připravila o úspory. Zásahy vůči církvím navíc postavily proti režimu věřící, kterých tehdy bylo mnohem více než dnes.“

Jan Rychlík tedy líčí proces ztráty důvěry komunistického režimu u lidu; na straně druhé uvádí i skutečnost, že „ztráta aktivní podpory ovšem ještě neznamenala pád režimu; většina obyvatelstva sice ztratila víru v možnost vybudování komunistického ráje na zemi (a došla postupně ke správnému závěru, že žádné ráje na zemi nejsou a nikdy nebudou), ale zůstala pasivní a nebouřila se.“ Navíc si režim „v šedesátých letech dokonce vytvořil novou sociální oporu v družstevních rolnících, jejichž životní úroveň začala díky dotacím do zemědělství rychle stoupat. Stojí za zmínku, že ‚družstevní venkov‘ byl poslední oporou komunistického režimu ještě v roce 1989.“ (!)

Rychlík pak také ještě zmiňuje raketový nárůst popularity komunistické myšlenky v reformním roce osmašedesátém: „Masovou podporu měl komunistický systém i v roce 1968, kdy dokázal představit reformní program, který měl skloubit výhody socialismu, o nichž tehdy u nás ještě většina lidí nepochybovala, s výhodami klasické demokracie, které velká část obyvatel naopak postrádala. Tentokrát se ale o aktivní podporu režim připravil v důsledku akceptace sovětské okupace a přijetí Brežněvovy koncepce tzv. reálného socialismu.“

Jan Rychlík tedy – plným právem – tvrdí, že komunistický režim nebyl ze strany obyvatelstva paušálně vnímán jako jenom a pouze stav nesvobody, nýbrž že v určitých obdobích se s ním značné části populace dokázaly do velké míry identifikovat. Po násilném potlačení reformního procesu roku osmašedesátého však ovšem nastává finální fáze existence „reálného socialismu“, kdy už režim fakticky vzdal všechny původní ideály o nastolení spravedlivé komunistické společnosti, a místo toho veškeré své úsilí zaměřil na pacifikaci projevů nespokojenosti. Rychlík reprodukuje tehdejší postoj režimu takto:

„Husákův režim, který postavil koncept reálného socialismu proti myšlence demokratického socialismu z roku 1968 říkal občanům zhruba toto: Žádný jiný socialismus než tento reálný, tedy ten, který máte teď, neexistuje. Ano, vytoužená beztřídní společnost jednou přijde, ale to neřešte, protože komunismu se nedožijete ani vy, ani vaše děti, ani vaši pravnuci. Hleďte si dneška. My vám zajistíme slušnou životní úroveň – a vy se nebudete plést do politiky. (…) Ideálem se stal maloburžoazní typ rodiny s omezeným okruhem zájmů a slušnou životní úrovní. Husákovo vedení se spokojovalo s tím, že občané občas vyjádřili s jeho politikou formální souhlas; co si lidé skutečně mysleli, nemělo větší význam.“

Rychlík naprosto otevřeně konstatuje, že většina národa na tuto nečestnou hru přistoupila: „Je třeba k naší vlastní hanbě říct, že systém založený v podstatě na sociální korupci nejširších vrstev fungoval až do osmdesátých let bez větších poruch. Většina lidí s normalizačním režimem nesouhlasila, systém to ovšem dlouho nijak neohrožovalo. Změna nastala teprve v důsledku rozkladu celého systému v mezinárodním měřítku.“

*****************************************************

Tolik tedy historik Jan Rychlík k danému tématu. Na jeho analýze éry socialismu je – budiž to řečeno ještě jednou – mimořádně hodnotným především jeho nezaujatý, diferencovaný postoj, kdy bez ideologických předpojatostí konstatuje jak míru souhlasu obyvatelstva s komunistickým režimem (a rozebírá jeho konkrétní příčiny), stejně jako míru nesouhlasu v obdobích jiných. V daném ohledu není prakticky naprosto nic, co by mu bylo možno oprávněně vytýkat; podává obraz historické reality v zásadě přesně takový, jakou ona objektivně byla.

V jednom jediném ohledu bych však přece jenom vyslovil určitou kritiku: totiž tam kde píše, že „většina lidí s normalizačním režimem nesouhlasila, systém to ovšem nijak neohrožovalo“.

Nemohu ovšem mluvit za celou tehdejší populaci; ale podle mých vzpomínek se především mladé městské generaci v sedmdesátých a osmdesátých létech panující režim vysloveně hnusil, a z hloubi duše jím pohrdala. Ne tedy že by s ním pouze „nesouhlasila“. Rychlík věc podává tak, jako by národ jako takový byl zkorumpován k naprosté pasivitě; a že aktivní odpor proti režimu byl věcí jenom nepatrné hrstky disidentů. Ano, jistě: ta míra zkorumpovanosti byla tehdy obrovská a nesnesitelná; jak Rychlík sám konstatuje, komunistický režim to nakonec dovedl tam, že ideálem se reálně stala maloburžoazní (!) rodina hledící jenom na svůj materiální prospěch, bez jakýchkoli vyšších mravních či kulturních ideálů.

Ovšem: v rámci spravedlnosti je nutno říci, že na vině této pasivity obyvatelstva vůči normalizačnímu režimu nebyla jenom a pouze maloměšťácká mentalita populace; nýbrž že tuto pasivitu vynucovala i všudypřítomná hrozba represe. Každý věděl, že jakmile projeví sebemenší nesouhlas s panujícím režimem, že důsledkem bude postih ze strany státní moci, jak proti němu samotnému tak i proti členům jeho rodiny. Ano, společnost byla tehdy v až děsivé míře zkorumpovaná a maloměšťácká; ale tato reálná hrozba represí její vinu za její pasivitu přece jenom do určité míry relativizuje.

Dostaneme čtvrtý mozek?

Josef Poláček

V příloze deníku Právo „Styl pro ženy“ z 22. září vyšel zajímavý článek o teorii amerického výzkumníka Paula D. MacLeana o „mozkové trojjedinosti“. (!) Podle jeho modelu náš mozek sestává ze tří, evolučně a funkcionálně zásadně rozdílných částí: z mozku protoplazího (také možno říci: ještěřího, dinosauřího); ze staršího mozku savčího; a z nového mozku savčího. Ve své funkcionalitě se tyto tři mozky odlišují v zásadě takto:

„Ještěří“ mozek je tvořen mozkovým kmenem a je spojený s primitivními pudy, jako je žízeň, hlad, sexualita, a teritorialitou, stejně jako se zvyky a procedurální pamětí (například pokládání klíčů každý den na stejné místo, aniž bychom o tom přemýšleli nebo si to uvědomovali, případně jízda na kole).

Starý savčí mozek je centrem motivace, emocí a paměti a jsou v něm uloženy vzorce chování, jako je například rodičovství.

Nový savčí mozek zajišťuje schopnost osvojit si jazyk, přemýšlet abstraktně, uvažovat a plánovat.

Ve zmíněném článku je věnována pozornost především vlivu onoho „ještěřího mozku“ na naše každodenní jednání. Tento pravěký mozek totiž znal prakticky jenom dva způsoby zhodnocení stavu okolí, jenom dva signály: bezpečí a nebezpečí. A na stav nebezpečí znal jenom tři způsoby reakce: útok – útěk – zmrznutí. (To „zmrznutí“ je stav naprosté nehybnosti, který může zmást predátora, respektive umožní splynout s okolím, a být tak predátorem přehlédnut. Svým způsobem je to tedy také druh útěku před hrozícím nebezpečím.)

Tyto základní, primární reakce jsou pro nás i dnes nepostradatelné pro naše holé přežití: například divoké zatroubení automobilu v nás vybudí okamžitý reflex uskočit, aniž bychom se jakkoli zdržovali nějakým rozumovým rozborem situace. Ale – na straně druhé nás tyto primitivní reflexy znovu a znovu limitují či ovládají v našich běžných společenských stycích, například emocemi hněvu v situacích, kdy by to objektivně vůbec nebylo nutné. A tyto reakce jsou prakticky neovladatelné, právě proto že vycházejí z té nejstarší části mozku, kde je navláda těchto reakcí nad naší vědomou složkou žádoucí, a dokonce životně důležitá.

V článku je také řeč o tom, jak se onen signál či povel k útěku projevuje u dnešního člověka v jeho emocionálních vztazích: „Ze skutečných vztahů se dá účinně mizet například při četbě romantické červené knihovny nebo v mimomanželské aféře. Utéct se dá i před obrazovku televize, člověk se může v důsledku strachu zavřít doma nebo třeba v garáži, ale také se zavalit prací či jen nonstop koukat do mobilu.“

Co se pak oné útočné reakce týče, pak tu v nás může vybudit nejen strach o náš život, ale třeba i o pocit vlastní hodnoty: „Pokud se vám třeba zdá, že vás váš protějšek přehlíží, mozkový kmen to může velmi rychle vyhodnotit jako ohrožení vašeho ega. Než si to zbytek mozku stačí rozmyslet, vyrazíte do útoku. Váš partner je z toho velice zmatený, protože přece přišel o patnáct minut později z nějakých objektivních důvodů…“

Co je pro onen „ještěří“ mozek typické: žije jenom v přítomném okamžiku. Budoucnost pro něj neexistuje. – Jako příklad je v článku uváděno například chování dětí, když při nákupu v obchodě spatří čokoládu: „Když jim řeknete, že ji nemůžou mít ozve se plazí mozek, pro kterého budoucnost neexistuje. Jen tady a teď. Místo toho si tedy automaticky ‚myslí‘: Jsem hladový! Tohle je jediný zdroj jídla na téhle planetě a já ho potřebuju! Musím ho mít hned, nebo umřu hlady!“

Mimochodem: tato existence našeho primárního dinosauřího mozku výlučně v současném okamžiku by mohla poskytovat vysvětlení pro to, jak je současné lidstvo neschopné adekvátně reagovat na hrozící ekologické nebezpečí. Je to právě tento dinosauří mozek, který nám znovu a znovu nakazuje: „Já se chci nakrmit! Já chci konzumovat! Tady a teď!“ A něco takového jako „budoucnost“ pro něj prostě vůbec neexistuje. – To jediné co proti tomu můžeme udělat je to, vypracovat si s pomocí vývojově novějších částí našeho mozku schopnost přece jenom ovládnout a do příslušných mezí vykázat tyto primitivní signály našeho pramozku.

*********************************************

Tolik tedy článek ve „Stylu pro ženy“. K tomu je nutno ještě připojit, že ve vědeckém světě byla tato teorie MacLeana většinově zásadně odmítnuta. Že prý je příliš zjednodušující, a že existuje spousta příkladů které platnost tohoto modelu vyvracejí. Jsou ale i renomovaní vědci, kteří tuto kritiku nesdílejí. Ta se tak jako tak zdá míjet se s pravým jádrem věci. Samozřejmě že takovýto model je zjednodušující; to je ale základní charakteristikou každého myšlenkového modelu vůbec, že nekopíruje originál v celé jeho složitosti, nýbrž ho pro naše myšlení zjednodušuje na jeho základní momenty, struktury a vazby.

Pro nás se tu ale teď staví jedna nikoli nezajímavá otázka. Pokud by tomu skutečně bylo tak, že dosavadní evoluce vytvořila tyto tři základní druhy mozků, a s nimi spojených mozkových funkcí – bylo by pak v zásadě myslitelné, že ta samá evoluce nás v budoucnu obdaří ještě nějakým dalším, čtvrtým druhem či stupněm mozku? Který by svými schopnostmi, svými možnostmi, svou funkcionalitou opět ještě dalece převyšoval to, co je nám v tomto ohledu dáno v současnosti?…

Samozřejmě: od té doby co jsme obdařeni schopností abstraktního myšlení, které nám umožňuje osvobodit se od bezprostřední jsoucnosti věcí, od jejich pouhé materiální existence, a myslet náš svět v jeho nemateriální, myšlenkové, ideové podobě – od tohoto stavu se nezdá, že by mohlo přijít něco, co by mohlo přinést ještě nějaký kvalitativně zásadně nový skok. Ovšem: stejně tak ten dinosaurus si nemohl vytvořit sebemenší představu o možnostech a schopnostech ani jenom onoho „mladšího savčího“ mozku; natožpak o tom, co vůbec znamená schopnost abstraktního myšlení. A je tedy v zásadě stejně tak možné, že objektivně tu nějaká principiálně vyšší schopnost mozku, tedy intelektuální činnosti dána je; jenomže tato latentní schopnost je právě natolik revolučně vyšší, že my – ve své současné existenci, a s naším současným mozkem – pro tuto schopnost, pro tento potenciál nemáme k dispozici vůbec žádnou představu.

Zkusme ale uvažovat o případě, že by jednoho krásného dne na naší planetě přistáli příslušníci nějaké mimozemské civilizace – která by byla evolučně o celé statisíce, nebo dokonce milióny let před námi. Nebylo by opravdu možno nemalým právem předpokládat, že tyto bytosti by měly už k dispozici nějaký takový „čtvrtý mozek“?… Zajímavé je: ve všech vědeckofantastických románech líčících takovéto hypotetické setkání s jinou civilizací je sice se vší samozřejmostí předpokládána jejich nesmírná technická vyspělost; ale jinak jim – například v oblasti emoční inteligence – nejsou přisuzovány principiálně žádné vyšší schopnosti či způsoby myšlení, nežli jaké známe už my! Jako by se od současného stavu lidstva dále nemělo rozvíjet už vůbec nic jiného, nežli jenom čistě technické schopnosti, technické dovednosti!

Na jedné straně ta zmínka o „mozkové trojjedinosti“ opravdu může docela svádět k závěru, že je zde – v rámci dialektické triády – vývoj už v zásadě ukončen. Že už teď jsou k dispozici všechny principiální funkce a schopnosti lidského mozku; a že teď už jde jenom o to tyto schopnosti dále rozvíjet, víceméně v přímé linii. Možné to ovšem je; ale na straně druhé stejně tak může být, že nás v budoucnosti přece jenom čeká nějaký kvalitativní zlom, jehož potenciál si dnes, s naší omezenou perspektivou, vůbec nedokážeme představit.

Člověk a politika

Josef Poláček

Když před časem Deník Referendum přeměnil svůj layout, právě v té době v něm Václav Bělohradský uveřejnil jeden dosti zásadní text, týkající se možností dalšího směřování společnosti. (Bohužel se mi nepodařilo tento text dohledat, je to přece jenom už nějaký čas, a textový vyhledavač na DR je natolik iracionální, že pod heslem „Václav Bělohradský“ ukazuje všechny možné jiné autory, jenom ne tohoto. – Po upozornění ze strany p. Nusharta musím korigovat: onen článek je zde: https://denikreferendum.cz/clanek/30862-vyluxovany-levicovy-diskurz-ne-levicovy-liberalismus. Z tohoto srovnání vyplývá, že i mnou tehdy položené otázky měly poněkud jiné znění, nežli jak následně uvádím; ale v zásadě šly stejným směrem.) Rozhodují pro naše téma je ale toto: v diskusi pod tímto textem jsem V. Bělohradskému položil tři otázky, které jsem pokládal 1. za klíčové; a kde jsem za 2. předpokládal, že právě tady leží největší slabiny celého filozoficko-politického konceptu V. Bělohradského.

Tyto otázky zněly: pokud je naším cílem zásadní zlepšení kvality lidské společnosti a jejího uspořádání, pak je klíčovou otázkou, bude-li to možné

1. bez zásadní změny charakteru celé společnosti
2. bez zásadní proměny samotného člověka
3. bez vytyčení nějaké nové vůdčí ideje.

V. Bělohradský mi tehdy přislíbil, že mi na mé otázky odpoví v samostatném, novém textu. Ovšem – na tuto odpověď čekám marně dodnes. A pokud zde příčinou nebyly nějaké momentální okolnosti které mi nejsou známy, pak ve mně přetrvává přesvědčení, že on na tyto otázky neodpověděl prostě proto, že – nemohl. Protože v rámci jeho vlastního konceptu společnosti a politiky na tyto otázky odpověď není vůbec možná.

Jak už jsem zmínil, tyto otázky jsem formuloval naprosto cíleně a záměrně, tak abych V. Bělohradského dotlačil do argumentační nouze. V čem vlastně spočívá tato principiální slabina jeho myšlenkového konceptu společnosti a jejího politického uspořádání?

Václav Bělohradský je – jak je všeobecně známo – samozřejmě svým vzděláním, svou kvalifikací filozof. Profesor filozofie. Není mi známo jestli napsal nějaká díla s obecně filozofickou tématikou; mně – a zřejmě i všem ostatním – je znám prakticky výhradně jako autor úvah a článků s tématikou politickou, respektive filozoficko-politickou. To jest: on je bezpochyby politicky angažovaným autorem (jednou se dokonce sám pokusil osobně se v politice uplatnit); nicméně své politické respektive politologické úvahy ovšem vždy znovu a znovu prokládá argumenty či poukazy převzatými z myšlenkového arzenálu myšlení filozofického.

Na tom by nebylo nic negativního; přesně naopak. Jenže právě tady se nachází neuralgický bod celého způsobu jeho politicko-teoretické argumentace. Tyto jeho exkurze do sféry filozofie – to jsou konec konců jenom jednotlivé výpůjčky ad hoc – ale nikoli ucelený modus ryze filozofického uvažování. Jinak řečeno: přes všechno vnějškovou komplikovanost jeho způsobu psaní textů Václav Bělohradský nakonec zůstává vždy na poli pouhé politologie. On sice do určité míry pokládá autenticky filozofické otázky (postavení člověka v jeho světě) – ale na tyto filozofické otázky dává konec konců výhradně politologické odpovědi. Jeho návrhy na řešení tohoto problému tedy nejdou ve směru zásadní změny způsobu lidské existence, zásadní změny charakteru společnosti, či nástupu nějaké zásadní, nové vůdčí ideje – nýbrž jeho řešení jsou nakonec výhradně politická respektive politologická.

Konkrétně: u něj vlastně nikdy není k nalezení sám člověk, v celé šíři a hloubce jeho existence. Bělohradský z celé této šířky a hloubky lidské existence vidí nakonec jenom jedno jediné: jeho svobodu. Přesněji řečeno: jeho individuální, ryze osobní autonomii, kterou – ve shodě s panujícím narativem postmoderní doby – považuje respektive vydává za pravou lidskou svobodu. Celý komplex existenciálních problémů člověka současnosti tedy nakonec zkracuje na jeden jediný moment: zda je lidskému individuu poskytována dostatečná možnost ventilovat a realizovat jeho záměry. Zda jsou tyto záměry z humánního hlediska obsažné či nicotné, přínosné či destruktivní – to zde není vůbec tematizováno, vůbec projednáváno; vše se nakonec točí jenom kolem otázky autonomie jednotlivce.

Proto také Bělohradský nemůže zodpovědět ani jednu ze tří položených otázek (leda negativně, tedy jejich zamítnutím): ani otázku po zásadní změně samotného člověka, ani otázku po nutnosti zásadní změny celé společnosti, ani otázku po nutnosti nějaké nové vůdčí ideje. Pro všechna tyto témata v celém systému jeho – politického – uvažování není místo, není tu pro ně dán žádný reálný základ.

ZPOLITIZOVANÝ LIDSKÝ SVĚT

Tento úvod o jednom českém teoretikovi politického uspořádání společnosti měl ale sloužit k tomu, aby otevřel mnohem širší, mnohem závažnější téma: tím samým redukováním všeho lidského na pouze politická řešení je doslova nemocný celý současný svět. Současný svět – demokratického – Západu zcela propadl přesvědčení, že problémy existence člověka v jeho světě není zapotřebí řešit jako problémy v plném smyslu lidské, existenční, bytostné – nýbrž že naprosto postačí řešit je v rovině ryze politické. Řeší se tedy – objektivně – problémy člověka; ale přitom je naprosto vytěsněna otázka, co je tento člověk vlastně opravdu za bytost, jaký je jeho původ, a jaký je smysl a cíl jeho existence na tomto světě.

Není tedy řešena (a vlastně ani vůbec pokládána) otázka: co je dobré pro člověka jakožto rozumnou a duší obdařenou bytost? – nýbrž řeší se pouze otázka, jak je možno zájmy a požadavky těch či oněch skupin obyvatelstva politicky zrealizovat (respektive naopak této realizaci zabránit). Je tedy naprosto vytěsněno veškeré existenciální, filozofické, teologické či jiné uvažování o smyslu přítomnosti člověka v tomto světě; a naopak všechny tyto existenciální a duchovní dimenze jsou násilím vměstnávány do Prokrustova lože profánní, bezduché každodenní politiky.

Tato fatální redukce člověka z celé šíře jeho bytostné existence na pouhý prefabrikovaný, politicky či ideologicky fundovaný skelet má ovšem dlouhou tradici v celém dvacátém století. Pamětníci si ještě vzpomenou, jak se v časech reálného socialismu donekonečna žonglovalo s pojmy „dělnická třída“, „pracující člověk“, „soudruh“. Kdo se nevešel do některé z těchto kategorií, jako by nebyl; nebo přinejmenším vedl jenom jakousi vedlejší, neplnohodnotnou existenci. Tyto pojmy – původně bezpochyby s upřímně míněným, autentickým obsahem – se jejich ideologickým používáním (a zneužíváním) postupem času naprosto vyprázdnily, takže nakonec zůstala jenom čirá ideologická floskule, mající sugerovat přetrvávající přítomnost oněch původních pozitivních významů.

Poté co padl celý svět „reálného socialismu“, spolu s ním zmizely samozřejmě i všechny tyto pojmy, všechny tyto fráze. Zazdálo se na chvíli, že nyní tedy bude obnoven přirozený svět člověka, lidské bytosti v plném významu tohoto určení. Jenže: ve skutečnosti na místo onoho ideologického „soudruha“ nyní nastoupila chiméra jiná: totiž „občan“. Dnes už to asi vymizelo z obecného povědomí, ale především v bezprostředně popřevratové době se s tímto slovem „občan“ žonglovalo stejně tak inflačně, jako v předešlém režimu s oním „soudruhem“. Bylo to v té době samé „občan sem, občan tam“, celý veřejný prostor se přímo zalykal euforií z tohoto nového občanství. K naprostému vrcholu pak toto „občanování“ přivedla jedna účastnice jakési rozhlasové diskuse o tom, jak se v nové, postsocialistické éře má organizovat systém zdravotnictví: „A v těchto nemocnicích teď budeme léčit naše občany!“ Takže: nebudou se tam léčit nemocní, nebudou se tam léčit pacienti; nebude se tam léčit sám člověk; nýbrž budou se tam léčit „občané“!…

Samozřejmě, mohlo by se říci, že je to pouhá epizodka, nevinná záměna pojmů z různých sfér veřejného života. Jenže – ona tato záměna byla naprosto symptomatická, vysloveně freudovská. Stejně totiž jako starý režim vůbec nevěděl co si počnout se skutečným, živoucím člověkem, a tak ho pro jistotu uzavřel do ideologického konstruktu „pracujícího“, respektive „soudruha“, tak stejně tak i novému, „demokratickému“ režimu je ten pravý, autentický člověk ve skutečnosti stejně tak suspektní, stejně tak i on vůbec neví jak se s touto bytostí v celé šíři její existence vlastně vypořádat, a tak ji pro jistotu redukuje jenom na vyprázdněnou politickou figuru „občana“. S tímto „občanem“, s tímto plně zpolitizovaným člověkem si nový režim už nějak poradí, poskytne mu nějaká ta občanská a politická práva, a tím ho má z krku, nic víc po něm už tento „občan“ nemůže a nesmí žádat.

Toto redukování, toto vyprázdnění lidské bytosti jenom na jednu jedinou dimenzi její – v zásadě pouze politické – existence je tedy obecným symptomem současné doby. To samé platí ale i pro samotnou levici; tedy pro tu levici, která svého času přišla s konceptem všeobecné emancipace této lidské bytosti, a to v celém horizontu jejích lidských potenciálů. Jenže – tento program plného naplnění všech lidských bytostných možností a schopností se postupem času také scvrkl na katalog řešení pouze politických, respektive sociálně-politických: zmírnit (respektive zcela odstranit) sociální nerovnost. Případně i další nerovnosti jiného druhu. Ale – ani tady není vůbec nic více. Levice sice stále tak nějak naznačuje, že kdyby jí jenom bylo dopřáno provést tento její projekt všeobecné sociální (respektive identitární) rovnosti, že už jenom tím vypukne onen vysněný krásný, humánní, všeobecně sdílenou pospolitostí prozářený svět. Jenže: tento stav jsme už tady přece jednou měli, bezprostředně po převzetí moci komunisty (ještě než se stačily vytvořit nové sociální nerovnosti a hierarchie) tu byla nastolena společnost víceméně naprosté sociální rovnosti – a co přišlo poté? Namísto nějaké plným humánním smyslem naplněné a nesené společnosti tu nastalo jen Velké prázdno. Nově instalovaný režim neměl nic opravdového, čím by tuto nicotu zaplnil; a tak se křečovitě snažil ji záplatovat ideologickými floskulemi o „budování socialismu“ a o „ideové jednotě národa“.

Zkrátka: ani levice – a tím méně levice radikální – nedokáže svrhnout tuto kletbu nejen postmoderní, ale zřejmě celé moderní doby už od dob osvícenství, totiž toto až děsivé redukování celého horizontu lidské existence na pouze politickou dimenzi. Marcuse svého času konstatoval svého „jednodimenzionálního člověka“; on to myslel v prvé řadě jako kritiku kapitalismu podřizujícího člověka jenom a pouze diktátu zisku respektive své ekonomické racionality; ale tento „jednodimenzionální člověk“ má mnohem univerzálnější dopad a význam, jak řečeno zasahuje a charakterizuje celou poslední éru lidské existence.

A právě toto je ostatně důvod, proč je webová stránka „Humanistických dialogů“ zaměřena nikoli pouze na témata politická a sociální, nýbrž je stejně tak otevřena vůči tématům obecně filozofickým, existenciálním, i teologickým. Musíme si připomenout: pokud v původním marxisticko-komunistickém hnutí byl ještě obsažen onen zmíněný cíl všeobecné emancipace, univerzálního sebeuplatnění lidské bytosti v celé šíři její existence, pak to bylo jenom díky tomu, že v Marxově době bylo ještě zcela živé toto filozofické, ale i teologické myšlenkové a diskusní zázemí. A pokud chceme vytvořit nějaký opravdu pozitivní projekt renesance lidské, v pravém slova smyslu humánní lidské společnosti, naplněné smyslem společného díla – pak se nedá nic dělat, ale musíme se vrátit zpět k oněm filozofickým, ale i teologickým kořenům. Protože – nedá se to popřít – v současné době je to (v našem regionu) prakticky už jenom křesťanská tradice, která ještě vůbec udržuje nějaké povědomí o tom, že člověk je něčím více, nežli jenom bytostí definovanou politicky a sociálně. Nebo jinak řečeno, že člověk má vedle své materiální existence ještě i vertikální dimenzi svého žití.

Bylo by – respektive je – tedy hlubokým omylem levice, když se snaží své snahy o nápravu společnosti omezit jenom na témata ryze sociální respektive politická. Tím levice předem prohrává svůj boj – neboť se tímto aktem redukce člověka dostává na teritorium, které je doménou jejího protivníka. Pokud bude levice člověka chápat jako jenom jednodimenzionální (tj. pouze sociálně určenou) bytost, pak tím přímo hraje do karet současnému kapitalismu i jeho politickému systému, který je právě na této jednodimezionalitě založen, a sám ji neustále znovu produkuje a utvrzuje. Jestli tedy levice vůbec má mít nějakou šanci uspět v tomto zápase, pak jedině tak, že opustí toto jednodimezionální vidění, a že dokáže člověka znovu uchopit v celé šíři a bohatství jeho bytostné existence.

Existuje objektivní dobro? II.

Křesťanské pojetí a jeho kořeny

Josef Poláček

V první části našich úvah jsme si položili otázku, zda je vůbec možno nějakým objektivním, od subjektivních lidských tužeb a představ nezávislým způsobem odůvodnit, dokázat existenci dobra ve jsoucím světě. Ukázali jsme si, že – pokud tedy vůbec samotnou existenci našeho světa, celého vesmíru, a nás samých budeme považovat za pozitivní skutečnost – že to v zásadě možné je. Celý fyzikální kosmos existuje jenom a pouze na základě principu symetrie protikladných momentů; pokud tento ontologický princip symetrie aplikujeme na lidský svět, pak on – navíc – obdrží charakter všeobecné harmonie. Učinili jsme tedy takový závěr, že pokud jsoucí svět bude směřovat k všeobecné symetrii a harmonii svých částí (a tedy i mezi jeho obyvateli), pak bude jistým právem možno hovořit o „dobrém světě“.

Nicméně – konstatovali jsme i to, že takovéto určení „symetrie“ respektive „harmonie“ je příliš obecné, nežli aby nám mohlo dávat dostatečnou orientaci pro rozlišování mezi dobrem a zlem, mezi pozitivním a negativním v jednotlivých případech. A vůbec aby nám mohlo poskytnout dostatečnou základnu pro označení jsoucího světa jako „dobrého“. A rozhodli jsme se, že se podíváme, jak tento problém přítomnosti dobra ve jsoucím světě řeší křesťanství. Které se ovšem domnívá, že tento problém jednou provždy vyřešilo tím, že celý jsoucí svět deklarovalo jako „dobré dílo“ Boží. Kde jenom zlovolný ďábel a mravně nespolehlivý člověk mohou vnášet – a vnášejí – elementy deformace, respektive vůbec zla.

Ale napřed si musíme ujasnit, kde a v čem tento problém vlastně spočívá. Už první řecký myslitel, jehož dílo se nám alespoň zčásti v písemných záznamech dochovalo, totiž Anaximandros, učinil na tomto poli jeden naprosto klíčový krok: jsoucí svět rozdělil na dvě zásadně různé sféry, na sféru „věcí konečných“, a na sféru „apeiron“, toho co je neohraničené, nekonečné, jsoucí samo o sobě. Ty „konečné věci“ (tedy náš jsoucí, bezprostředně předmětný svět) – ty nemají v sobě samých poslední důvod své vlastní existence. Tyto věci podléhají procesům vzniku a zániku, procesům změny. Není v nich – totiž v této jejich bezprostřední existenci – nic stálého. Ale přesto: něco stálého tu být musí; něco co všem těmto jednotlivým věcem vůbec propůjčuje možnost a schopnost jejich existence. Na rozdíl od oněch „konečných“ věcí tedy jak řečeno Anaximandros tuto druhou sféru nazval „apeiron“, neohraničené, nekonečné.

V dalším průběhu a vývoji řecké filozofie onen vztah mezi oběma sférami pak nabyl formy vztahu vztahu mezi „Jedním“ a mezi „mnohým“. Přičemž toto „Jedno“ bylo v zásadě identifikováno s božským momentem (nikoli nutně s jednotlivým bohem); zatímco pod tím „mnohým“ byl obsažen především svět lidí. Ovšem – a to je pro naše uvažování klíčové – spolu s tímto vzájemně podmíněným, ale vzájemně protikladným párem se vynořil naprosto kardinální problém: totiž problém jejich vzájemného zprostředkování.

Ono (božské) „Jedno“ je totiž právě proto „jedním“, že není oním „mnohým“. Existuje respektive vzniká tu tedy naprosto zásadní propast mezi oběma sférami. To „mnohé“ existuje jenom díky současné přítomnosti „Jednoho“, které tomu „mnohému“ poskytuje základ jeho existence; ale zároveň jak řečeno ono „Jedno“ je od onoho „mnohého“ naprosto striktně odloučeno, jakožto nekonečné oproti konečnému se vyznačuje naprosto protikladnou charakteristikou. Ještě Parmenides se rozhodl veškerou pravdivou existenci přiznat pouze „Jednomu“ (jakožto „čistému Bytí“), zatímco svět „konečných věcí“ degradoval na sféru omylu a klamu. Ovšem už sofisté mu vzápětí dokázali, že takovéto schéma vede k neudržitelným aporiím, logickým protimluvům.

Poté učinil Platón ten rozhodující krok, že se pokusil oboje sféry – tedy „to Jedno“ a „to mnohé“ spojit prostřednictvím jakési střední sféry, totiž sféry jeho proslulých „idejí“. Tyto jeho ideje – budiž ve velké stručnosti řečeno – jsou (respektive pět nejvyšších z nich: jsoucnost, identita, rozdíl, pohyb a klid) logicko-ontologické formy, v jejichž rámci podle Platónova přesvědčení existuje vše jsoucí. Samotné Bytí – jakožto Jedno – může existovat jenom prostřednictvím těchto forem; a stejně tak i v každé konkrétní existenci (tedy v onom „mnohém“) můžeme stejně tak nalézt a objevit tyto základní formy.

Ponechme teď stranou filozoficky slabá místa tohoto Platónova konceptu; naším dnešním tématem je křesťanský koncept dobra, a vše doposud řečené bylo jenom úvodem k tomuto centrálnímu tématu. Ovšem – úvodem naprosto nezbytným; neboť jak uvidíme dále, křesťanství se – v dobách konstituování své prvotní teologie – potýkalo s naprosto tím samým problémem, totiž s problémem zprostředkování mezi Bohem (tedy: Jedním) a mezi lidmi (tedy: mnohými). A nejen tento problém byl společný jak pro antické myslitele tak pro nově vznikající křesťanství; ale jak uvidíme, i samotné řešení tohoto problému je krajně podobné. Musíme si totiž uvědomit jedno: první křesťanští teologové vycházeli z intelektuálního prostředí platónského, respektive novoplatónského. Novoplatonismus byl tehdy vůdčím myšlenkovým směrem, a jeho znalost byla v podstatě součástí základního vzdělání každého z tehdejších intelektuálů.

Athenagoras z Athén – jeden z prvních křesťanských autorů-apologetiků, činný ve druhé polovině druhého století našeho letopočtu, byl tím, kdo vytvořil základ křesťanského pojetí tohoto zprostředkování mezi Bohem a člověkem; a tím zároveň základ křesťanského učení o Trojjedinosti. Athenagoras píše: „Syn je otci (jím) první stvořené, ne jako by se zrodil (…), nýbrž vzešel, aby byl pro všechno hmotně-tělesné praobrazem (ideou) a působící silou (energeia).“ Athenagoras tu tedy staví Ježíše („Syna“) do prostředka mezi Bohem-Stvořitelem a mezi předmětně jsoucím (lidským) světem – což je prakticky naprosto shodné schéma, jaké použil Platón pro zprostředkování mezi „Jedním“ a „mnohým“!

Porovnejme si teď bezprostředně obě tato schémata:

Platón: Athenagoras

Jedno 1 Otec
Idea 1 + 2 Idea = Logos = Energeia
Mnohé 2 vše předmětné, hmotné

Zde – u Athenagorase – tedy vidíme prvopočátek křesťanského učení o Trojjedinosti; v pozdějším procesu pak ve druhé řádce místo ještě platónské „ideje“ a metafyzické „energie“ stojí Kristus, jakožto Logos, jako zprostředkovatel mezi Bohem a mezi světem lidí.

Ovšem: konkrétní způsob, kterým měl Kristus plnit úlohu zprostředkovatele mezi Bohem a lidmi, byl ještě celá staletí v raném křesťanství předmětem tuhých a mnohdy velmi rozhořčených teologických sporů. Stejně jako u Platóna je toto schéma zprostředkování zatíženo velkými nejasnostmi a zásadními problémy. Bylo to (vedle nestorianismus) především učení monofysitismu, které závažně hrozilo rozštěpením křesťanské církve. Podle tohoto učení je sice v Kristu spojená jeho božská i lidská přirozenost – ale ta lidská byla tou božskou „vysáta“. Tím byla prakticky uznána jenom jedna dominantní přirozenost Krista – totiž ona božská. Odůvodnění této pozice bylo: „Dvě dokonalé bytosti se nemohou stát jedinou.“

A až teprve na koncilu v Chalkedonu v roce 411 byl monofytismus definitivně zavržen, a místo toho bylo vyhlášeno nadále platné, rozhodující křesťanské dogma: „Učíme jednoho a téhož Krista, zrozeného Syna, pána, který budiž uznán ve dvou přirozenostech, bez smíšení, nezměnitelně, neodděleně a neoddělitelně; nikdy nemůže být na základě sjednocení zrušen rozdíl v přirozenostech, naopak jedinečnost obou přirozeností zůstává zachována; tato různost se stává jedinou osobou…“ Tato nemálo komplikovaná věta znamená, že božská a lidská přirozenost jsou naprosto rozdílné – a přesto zároveň sjednocené, v osobě Krista.

Můžeme tedy vidět: tato křesťanská formule o zprostředkování mezi božským a lidským elementem má sice v zásadě dialektický charakter (tedy principiálně směřující ke spojení, zprostředkování protikladů); nicméně toto dialektické zprostředkování tu není skutečně dovršeno, stále zůstává nevyřešená otázka, jak mohou být (v osobě Krista) bezrozporně spojeny dva momenty – božský a lidský – o kterých je zároveň tvrzeno, že jsou naprosto odlišné. Tento deficit se pokusil o nějakých dalších 70 let později odstranit Leontios z Byzance, který znovu aplikoval platónskou dialektiku, s tím že v Kristu je sjednocená božskost jakožto „neměnná substance“ a zároveň lidskost jakožto „proměnná substance“. Ovšem: i tady vidíme, že toto údajné sjednocení je především velice abstraktní, a za druhé stále ještě značně málo přesvědčivé.

Pro nás to všechno znamená především toto:

1. křesťanské dogma o Trojjedinosti je přímým potomkem (a fakticky kopií) platónského modelu zprostředkování mezi „Jedním“ a „mnohým“;

2. v důsledku toho ovšem křesťanské učení o Trojjedinosti trpí prakticky těmi samými nedostatky jako samotný Platónův model.

Přičemž těmito nedostatky jsou v prvé řadě i nadále nepřesvědčivý způsob spojení, zprostředkování mezi naprosto protichůdnými momenty: mezi nekonečným Jedním (božským) na straně jedné, a mezi konečným mnohým (světským, lidským) na straně druhé. Křesťanství se pokouší tento protiklad překlenout tak, že obojí vkládá do jedné jediné osoby (Krista); ovšem není nijak vysvětleno, jak to konkrétně má být uskutečněno. Leontiův pokus s „neměnnou substancí“ a „proměnnou substancí“ zůstává jak řečeno značně nepřesvědčivým.

A za druhé – a právě to je pro nás rozhodující – tento křesťanský model trpí tou samou vadou, která je typická prakticky pro celou antickou myšlenkovou tradici: totiž že v onom vztahu „Jedno“ – „mnohé“ nakonec to „Jedno“ zůstává vůči „mnohému“ naprosto dominantní. To jest: Řekům se nikdy nepodařilo vytvořit, zformulovat skutečně vyvážený, symetrický vztah obojího. Nakonec opravdu „dobré“, primární je jenom to „Jedno“, tedy božský element; zatímco ta sféra „mnohého“ (tedy i sféra lidská) zůstává natrvalo pouze odvozenou, nesvébytnou, nedokonalou.

Už u Řeků pak platilo, že člověk může na dokonalém, na dokonale dobrém božském světě být pouze účasten; ale ani u Řeků člověk není tohoto dobra, této dokonalosti autonomním, svébytným tvůrcem. U Řeků je tento asymetrický vztah přece jenom poněkud mírněn tím, že u nich je rozhodujícím momentem myšlení, duch, logos – a ten je nakonec stejný jak pro bohy, tak pro člověka. Zatímco v křesťanství na prvním místě stojí nikoli logos, nýbrž víra – tedy víra člověka v Boha, kdy je člověk se vší samozřejmostí v pouze sekundární, podřazené pozici. Anebo jak to s až brutální přímočarostí ve své „Citadele“ vyjádřil Saint-Exupéry: „Naprosto neběží o nás: všichni společně jsme cestou Boha, který na okamžik sáhl po našem pokolení a použil ho.“

Ano, v tomto platónsko-křesťanském pojetí se člověk napřed zdá být povýšen, svou možností účasti na nejvyšších sférách bytí respektive božskosti a božího Dobra; ale v tom samém aktu, v tom samém momentu je fakticky degradován na pouhý nástroj vyššího skutečnosti, vyššího plánu, vyšší vůle; a jemu samému zde není přiznána žádná možnost vytvářet sám svou vlastní autonomní, nezávislou a nepodmíněnou hodnotu. Veškeré „dobro“ je konec konců ze sféry lidské odsunuto do sféry nadzemské; a člověk nemůže nic více, nežli na zemi vytvářet pouze nedokonalé kopie oné dokonalosti nadzemské, onoho božího či metafyzického „dobra“.

Budiž tedy závěrem zopakováno ještě jednou: zásadním deficitem tohoto platónsko-křesťanského modelu je, že zůstává – přes všechnu snahu o dialektické zprostředkování – nakonec asymetrickým. Sféra „Jednoho“ a „mnohého“, sféra božského a lidského tu nejsou propojeny v pravém dialektickém smyslu, v kterém obě strany onoho vztahu mají svou vlastní, autonomní hodnotu – a kde žádná nemůže existovat bez strany druhé. Bůh může existovat bez člověka; a člověk pro něj vposledku vždy zůstane jenom někým, „po kom Bůh sáhl a použil ho“.

Ke 40. výročí Gdaňských dohod ze 30. srpna 1980

Petr Kužvart

Převzato z webu „e-republika.cz“, se svolením autora

Polsko je bezesporu zajímavý soused. Pokud se omezíme pouze na období od poloviny 40. let minulého století, vyplyne nám řetěz povstání a stávek, jež se opakují jako jakýsi dějinný příboj vždy po několika letech – a všechny směřují proti reálnému socialismu.

Prvé velké povstání proběhlo v Poznani v červnu 1956. Jádrem protestujících byly davy zaměstnanců velkého strojírenského závodu Cegielski (Zakłady imeni Cegeilskiego). Demonstrace přerostly v povstání, jež po několika dnech rozdrtily tanky T34 polského vojska. Vrchní velení nad mohutnou operací měl tehdy maršál Rokossovskij, hrdina Velké vlastenecké války, kterého Sověti lidovému Polsku poskytli do funkce polského ministra obrany. Povstalci se nedali lacino. Asi 10 % zasahujících tanků zneškodnili nebo ovládli. Následovalo zatýkání a procesy s povstalci, ale na podzim skončil v Polsku tvrdě stalinistický režim a začalo gomułkovské tání. Zatčení byli propuštěni.

Následně vrcholí v březnu 1968 studentské protesty a protirežimní demonstrace. Podhoubím protestů mládeže byla nepochybně narůstající nespokojenost a zklamání z politiky vůdce Polské sjednocené dělnické strany (PZPR – Polska Zjednoczona partija Robotnicza) od podzimu 1956, prvního tajemníka Władysława Gomułky, který začal velmi rychle upouštět od změn a reforem. Protestující požadovali především ukončení represí, návrat svobody a odmítnutí propagandistických lží. Šlo o jasný generační protest. Protestní hnutí se inspirovalo a bralo naděje i ze soudobého československého “obrodného procesu”. Bylo totiž stále zjevnější, že vývoj událostí v Československu na počátku roku 1968 více a více ovlivňoval vývoj v Polsku, především měl vliv na názory liberálních spisovatelů, umělců, novinářů a nespokojených studentů. Společným cílem studentských protestů celospolečenského charakteru v Polsku i ČSSR byla liberalizace reálného socialismu.

Hesla solidarity s československými změnami se objevila už 9. března 1968 na demonstraci ve Varšavě, sympatie k československému vývoji a polské naděje se promítly do hesla “Celé Polsko čeká na svého Dubčeka!” Vztahy mezi oběma státy se v březnu 1968 výrazně zhoršily a Gomułka útočil na československé reformní vedení. Určitě se cítil ohrožen. Veřejné protesty byly potlačeny silami ministerstva vnitra a následovaly represe, jež vedly k emigraci mnoha intelektuálů a zejména k exodu Židů z lidového Polska. Mezi zadrženými v souvislosti s březnovými událostmi tvořili studenti téměř jednu čtvrtinu a v pouličních protestech hráli zpravidla vedoucí roli. Podle ministerstva vnitra bylo v celé zemi k 25. březnu 1968 zatčeno 2549 osob. Toto číslo zahrnuje zatčené během demonstrací, dopadené tvůrce a distributory letáků i spojky pohybující se mezi akademickými pracovišti. Specifickou a obzvláště citelnou formou postihu bylo povolávání studentů do prezenční vojenské služby.

V prosinci 1970 došlo na Pobřeží (v tzv. Trojměstí, Trojmiasto, tedy v Gdyni, Sopotech a Gdaňsku) k velké vlně sociálně motivovaných stávek a nepokojů, v jejichž čele byli dělníci z loděnic a dalších velkých průmyslových podniků aglomerace. Chyby ve velení represívních operací polské bezpečnosti a informační chaos vedly k proslulému masakru před branami loděnice v Gdyni (Stocznia imeni Komuny Paryskej v Gdyni), kdy byly palbou z kulometů a samopalů povražděny desítky dělníků, kteří šli ráno do loděnice normálně pracovat. Policejní síly si blížíci sev dav vyhodnotily jako nepovolenou demonstraci a přímý útok na závod. Prý se střílelo dokonce i z helikoptér. Tehdy vznikly v povstalém Trojměstí dokonce zárodky organizace autonomní veřejné moci. Vše bylo násilně tvrdě zpacifikováno. Nově nastoupivší první tajemník PZPR Edward Gierek vzbuzoval zprvu naděje na změny a liberalizaci. Ale bohužel, jen se tak tvářil. Skutek utek!

V létě 1976 vypukly sociální bouře v Radomi, kde byl vypálen sekretariát strany – a také ve velkém traktorovém závodě Ursus u Varšavy, kde protestující dělníci vyšli z fabriky a na protest rozmontovali přilehlou rychlíkovou trať. Následné soudní represe daly vzniknout Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników – KOR, později přejmenovaný na KSS-KOR, tedy Komitet Samoobrony Spolecznej – Komitet Obrony Robotników, tj. Výbor společenské sebeobrany – Výbor na obranu dělníků), který soudní procesy monitoroval, zajišťoval právní zastoupení perzekvovaným a také sháněl a distribuoval materiální pomoc jejich rodinám.

Zde je nutno se zastavit a udělat dvě poznámky. Předně Polsko bylo ve velké míře do 40. let 20. století agrární zemí. Velká industrializační vlna proběhla koncem 40. a v 50. letech, kdy šlo zejména o rozvoj těžkého průmyslu. Tehdy byl uskutečněn prestižní projekt výstavby mohutné “Huty imeni V. I. Lenina” nedaleko Krakova a v návaznosti na ni vzniká hned vedle celé nové město, Nowa Huta, postavené ve stylu socialistického realismu. Důležitým poznatkem je, že masové průmyslové dělnictvo se vlastně konstituuje v rámci této industrializační vlny, vedené ortodoxně stalinistickým režimem v čele zprvu s Bolesławem Bierutem, od března 1956 pak s Edwardem Ochabem. Jde tedy o velmi mladou dělnickou třídu, o lidi, kteří před krátkou dobou přišli z vesnic do rodících se průmyslových center. Šlo o poměrně vzpurnou sociální skupinu, jež si zdražování životních potřeb, zpevňování výkonových norem a jiné úřední ústrky zrovna moc nenechávala líbit. A nadto byla v tisícových zástupech koncentrována do velkých závodů a přilehlých měst. Tady nebylo daleko k odporu, ke stávkám, demonstracím až k povstáním. Dalo by se říci, že to byla ukázková, poněkud dějinně opožděná, nicméně klasická dělnická třída vzešlá z prvotní strojové industrializace a vzniku mechanizované tovární velkovýroby. Celé to nevyhnutelně evokuje vzpomínky na povstání a třídní konflikty v 19. století, zejména v tehdejší také se zrovna industrializující Francii.

Druhá poznámka: KSS – KOR vytvořili převážně konzervativně, katolicky orientovaní intelektuálové stojící z těchto pozic proti reálně socialistickému režimu. Ti pak sehráli rozhodující roli v dalším vývoji a v určování politického a ekonomického kurzu transformace reálně socialistických pořádků v nové společenské uspořádání. Neměli daleko ani k posléze tak módním neoliberálním teoriím a návodům ekonomické transformace. Na reálně socialistickém režimu nezávislá levice zde byla příliš roztříštěná a slabá, než aby byla schopna účinněji ovlivnit vývoj.

A v této situaci začíná koncem 70. let hnutí nezávislých odborů v Trojměstí a rozvíjejí se i další nezávislé iniciativy. Následně v důsledkem dlouhodobější a stále se prohlubující hospodářské krize dochází ke drastickému zdražení základních životních potřeb, a to v létě 1980. V celé zemi startuje postupně mohutnějící stávková vlna, jež vede přes týdny okupačních stávek ve velkých podnicích už nikoli k násilnému potlačení a kriminalizaci aktérů, ale reálně socialistická moc je donucena k vyjednávání. A tak končí dělnická revolta vítězně a vznikají Nezávislé samosprávní odbory “Solidarita” (NSZZ Solidarność – Niezaleźne Samorządne Związki Zawodowe Solidarność), prvek v reálném socialismu ojedinělý a naprosto nevídaný, zcela “nesystémový”. Následuje 15 měsíců křehké a stále zpochybňované rovnováhy mezi oficiální mocí a masovou organizací dělníků a zaměstnanců, která už svou samotnou existencí zásadním způsobem zpochybňuje a podvrací moc stranicko-státní monopolní byrokracie, oné svérázné panující třídy v reálném socialismu. Ačkoli si je “Solidarita” vědoma bezvýchodného geopolitického kontextu a snaží se neútočit na spojenecké závazky Polska ani na základy reálně socialistických pořádků a tlumí projevy celkem pochopitelného hluboce zažitého lidového antikomunismu, je přesto zřejmé, že to takto nemůže trvat dlouho. Něco se musí stát. Katastrofická rovnováha mezi reálně socialistickou mocí a dobře zdola organizovaným hnutím nižších společenských tříd je ryze přechodná a nemůže dlouho vydržet.

Vedení polské komunistické strany, tedy PZPR, je pod opravdu drsným tlakem Moskvy a ostatních východoevropských režimů – všichni v polském vývoji po srpnu 1980 vidí právem přímé ohrožení i své vlastní moci. V létě a počátkem podzimu 1981 je připravována mohutná vojenská “akce Krkonoše” (alespoň tak se to jmenovalo u nás, ČSLA se opravdu naostro a v utajení připravovala!), což má být společná vojenská pacifikace polského “krizového vývoje”. Všem včetně reprezentací okolních reálně socialistických režimů a jejich generalitě se hodně ulevilo, když pod hrozbou této vnější vojenské intervence generál Wojciech Jaruzelski v čele armády a represivního aparátu lidového Polska provedl tu špinavou a odpudivou práci, tedy potlačení masové “Solidarity” sám, prostřednictvím polských represivních sil. Stálo to řadu životů a tisíce aktivistů byly zavřeny do internačních táborů. V Polsku v roce 1981 by invaze zvenčí určitě neskončila jako v srpnu 1968 v Československu. Poláci by se bránili a i po zlomení ozbrojeného odporu pravidelných sil by byly okupační jednotky terčem účinného podzemního ozbrojeného odporu. V tomhle byli Poláci vždycky opravdu špičkoví. Na rozdíl od nás… .

Vyhlášení válečného stavu (Stanu wojennego) na úsvitu 13. prosince 1981 zahájilo několikaletou poměrně drsnou periodu otevřené vojensko-policejní diktatury. Odpor se stáhl do společenského podzemí, do ilegality. Byl mohutný. Projevoval se navenek obrovskou záplavou nezávislého podzemního tisku. Začal také už být otevřeně antikomunistický a jednoznačně směřoval k destrukci reálného socialismu.

Už při vyjednávání s vládní delegací v posledních srpnových dnech roku 1980 v Gdaňské loděnici V. I. Lenina (Stocznia Gdańska imeni V. I. Lenina), kde sídlil Mezipodnikový stávkový výbor (MKS – Męzizakładovy Komitet Strajkowy), sehráli převážně konzervativní a katoličtí opoziční intelektuálové rozhodující roli expertního zázemí podporujícího dělnickou reprezentaci, jež vyjednávala s vládní delegací. Po odeznění válečného stavu tato převážně konzervativní a pravicová reprezentace sehrála klíčovou roli při politické a hospodářské transformaci Polska zahájené koncem 80. let. Lidové hnutí zdola bez adekvátního politického vedení se organizačně rozpadlo a celkové odeznělo a věnovalo se módní antikomunistické agendě a zmeškalo šanci vyvinout rozhodný vliv na formování nových pořádků. A tak přišla doba neoliberála Balcerowicze a jemu podobných stoupenců tehdy módní ekonomické doktríny. Ale u toho nezůstalo. S úžasem můžeme dnes sledovat už léta trvající rozmach ultrakonzervativních katolických a nacionalistických sil, jež se dostaly k vrcholové moci a lze se jen děsit jejich dojemného nadbíhání americkým velmocenským zájmům v Evropě (ve stylu srovnatelném s českým europoslancem Alexandrem Vondrou), za kterým je možno tušit důslednou až zběsilou rusofobii, vzhledem k průběhu novodobých dějin Polska celkem docela pochopitelnou. Nicméně pomáhají tím zadělat poněkud krátkozrace na budoucí pravděpodobnou velkou válku proti Rusku v Evropě!

V dějinách reálného socialismu se přece jen čas od času vyskytly případy obdivuhodného lidového vzepětí proti panství stranicko-státní monopolní byrokracie. Polsko je klasickým příkladem. Jako malý kluk jsem zažil rok 1968 a dodnes si pamatuji, jaké obecné naděje, jaké nadšení pro změny panovaly prakticky v celé společnosti. Tvrdé stranické jádro mlčelo a nebylo vidět. Porobená třída na chvíli uvěřila, že může být líp, že dokonce může žádoucí budoucnost spoluurčovat. Vzepětím lidové aktivity, vynalézavosti a soustavného odporu vůči okupantů ve dnech následujících po oné noci z 20. na 21. srpna 1968 dochází její výkon svého vrcholu. Spontánní, obdivuhodně masová, vynalézavá a přitom nedestruktivní, ale veskrze tvůrčí lidová aktivita zdola, a to i navzdory zjevnému faktu, že je již zase vše ztraceno a kapitulační moskevský protokol je podepsán! Následuje mstivá normalizace, krvavě dotvrzená brutálním zásahem ozbrojených složek proti masovým pražským demonstracím v den prvého výročí internacionální pomoci pěti bratrských armád. A pak následovalo postupné lámání charakterů, převlékání kabátů, zadupávání řady lidských existencí do bahna kombinované se slibným startem nových perspektivních a ke všemu ochotných kádrů, kterým se čistkami uvolnil netušený prostor pro nadějné kariéry v nových podmínkách. To vše jsem měl šanci jako dospívající mladíček vidět, sledovat a se zděšením prožívat. Navždy mě to hluboce poznamenalo.

Opojná, nadějná atmosféra cesty žádoucích liberalizačních a demokratizačních změn z roku 1968, to bylo něco, na co se nezapomíná. Připomnělo se mi to náhle o řadu let později, když jsem byl v Polsku v létě 1981 a opět cítil stejnou radostnou atmosféru nadějí na změny, nastoupené společenské obnovy a obrody a naděje na slibnou budoucnost. Lidé byli tehdy neuvěřitelně vstřícní dokonce i vůči nám, Čechoslovákům, ačkoli mohli mít veškeré rozumné důvody zrovna nám nedůvěřovat (neznaje tehdy ještě polsky, mluvil jsem na ně rusky – ale jak zjistili, že jsem z Prahy, bylo všechno v pořádku!). A když jsem se s velkou dávkou štěstí prosmykl do Polska navzdory skryté a utajované uzávěře hranic o rok později, už v době válečného stavu, nestačil jsem litovat a vzpomínat na to, co se u nás dělo v letech 1969- 1970. Zklamání, beznaděj, deziluze, rezignace mnohých – ale i záplava svobodných, nezávislých, podzemních skupin a aktivit, záplava podzemního tisku! Třetinu všech svých peněz jsem tehdy věnoval na podporu vydávání podzemních periodik.

Polský srpen 1980 byl třídní vzpourou přímo učebnicového charakteru. Možná dokonce poslední svého, klasického druhu. Brzy se pak panující třídy Západu a jejich zaprodané servisní vrstvy naučily taková autentická a spontánní revoluční vzepětí lidu cizí země prostě ukrást a využít, ba lstivě zneužít ve svůj vlastní sobecký prospěch. To jsou ty barevné revoluce a podvodná jara!

Předseda Mezipodnikového stávkového výboru v Gdaňsku Lech Wałęsa byl v létě 1980 mladým, sympatickým dělnickým vůdcem, který na čas překročil meze svého vlastního osobnostního, politického i kulturního formátu, byv stržen bouřlivým vývojem těch dní k nevšední roli. Dodnes si pamatuji jeho památnou větu: “Nasza, robotnicza sprawa, ciągle jest otwarta!” (Naše, dělnická věc je stále otevřená!) Pak už ale po internaci za válečného stavu šel jinými cestami, cestami reálné politiky, na nichž brzy opustil svou neuvěřitelnou, hvězdnou roli autentického dělnického vůdce v rozhodující dějinné chvíli. Byl a je ostatně celkem bigotním praktikujícím katolíkem a obklopil se při své politické kariéře konzervativci a neoliberály.

Podobné opojně nadějné to bylo i v prvých dnech listopadových událostí u nás v roce 1989: Opět lidové vzepětí, víra v lepší budoucnost, kterou si budeme spoluurčovat. Jak to celé dopadlo, dnes už víme. Byli jsme naivní. To se lidu v dějinách bohužel opakovaně stává. Nakonec mu zbývá jen role pasivního a manipulovaného komparzu v pozadí událostí. Nicméně to, že se v listopadu 1989 lid masově pohnul, teprve rozhodlo a vedlo k pádu reálného socialismu. Nikoli policejní výprask na Národní třídě. Ten by sám o sobě zůstal pouhou epizodou, jednou z mnoha podobných (mlácení studentů na Strahově na podzim 1967, brutální zásah 21. srpna 1969, Palachův týden). A je sociologickým výzkumem exaktně zjištěno, že lid tehdy rozhodně nezamýšlel restauraci kapitalismu, tíhl k svobodné cestě dalšího vývoje, který viděl značně matně, ale kapitalistická restaurace to rozhodně nebyla. Ta mu byla vnucena až později.

Vzpomeňme tedy v těchto dnech velkých a nadějných událostí konce srpna 1980 v Polsku. Pro připomenutí lze doporučit jednak shlédnutí dokumentárního filmu “Robotnicy´80” a jednak také Wajdova slavného celovečerního hraného filmu “Člověk ze železa”.

Existuje objektivní dobro? I.

Josef Poláček

Před nějakým časem jsme na stránkách „Humanistických dialogů“ diskutovali otázku, zda existuje něco takového jako „objektivní dobro“. Anebo zda názory na to, co je a co není dobré, jsou a budou vždy nutně jenom náhledy čistě subjektivními.

V průběhu oněch diskusí jsme si ozřejmili jeden základní moment, klíčový argument ve prospěch objektivně existujícího dobra: totiž že pokud vůbec za pozitivní moment považujeme samotnou existenci našeho vesmíru (a naši přítomnost v něm), pak tedy nejvlastnější základy onoho hledaného „dobra“ musí být identické se základními strukturami právě tohoto vesmíru. Respektive, v obecnějším smyslu: základní charakteristiky dobra musí být shodné se základními strukturami samotného bytí.

Určili jsme si tehdy také, v čem je možno spatřovat takovouto nejzákladnější strukturu bytí: totiž v principu symetrie. Už naprosto první ze starých řeckých myslitelů, jejichž dílo je nám alespoň v zásadě textově zachováno, totiž Anaximandros, objevil a pochopil tento základní princip všeho jsoucího: že toto existuje a udržuje se ve formě vzájemně protikladných párů, které se ovšem nacházejí ve stavu a vztahu vzájemné symetrie, vyváženosti. Oheň a voda, země a vzduch, chladné a teplé, těžké a lehké – tyto páry vzájemně spojených protikladů mají u prvotních řeckých myslitelů sice ještě charakter bezprostředně fyzikálních daností, nicméně už tady se vynořuje vědomí principiální protikladnosti a symetrie veškerého bytí vůbec. Tento motiv vzájemně spolu soupeřících, ale zároveň se navzájem podmiňujících a vyvažujících elementů se pak v plné intenzitě znovu vynořuje především u Hérakleita. Ale i Platón se cíleně zabýval vzájemnou vyvážeností základních metafyzických principů „klidu“ a „pohybu“; což bylo mimochodem také centrálním tématem jak pozdního novoplatonismu, tak gnóze, tak ale i rané křesťanské teologie.

Tento náhled starých řeckých myslitelů je pak plně potvrzován nálezy novodobé vědy, konkrétně fyziky: všechny standardní fyzikální modely vesmíru jsou založeny právě na předpokladu všeprostupující symetrie. Kterážto symetrie vládne už i v tom nejmenším mikrosvětě, ve vzájemném řazení protonů a elektronů. Je to ostatně naprosto logické: tam kde by nebyla dána symetrie, tam vzniká nerovnováha; a nerovnováha vyvolává napětí. Toto napětí je pak zdrojem pohybu – a tento pohyb nesměřuje nikam jinam, nežli k vyrovnání onoho napětí, čili k obnovení (či vytvoření) vztahu symetrického.

Můžeme tedy ještě jednou zopakovat: pokud vůbec existenci vesmíru, existenci samotného bytí považujeme za něco pozitivního (a to zřejmě musíme, neboť opačný náhled by znamenal tvrdit „nic“, jakožto opak bytí – a nic, neexistenci je sotva možno adorovat jako něco pozitivního, dobrého. Náš svět má tedy ve své nejhlubší podstatě vyvážený, symetrický charakter; a od této symetrie je už jenom nepatrný krůček ke stavu, k principu harmonie.

Je tedy právem možno za „dobro“ pokládat a tvrdit takový stav věcí, který je symetrický, vyvážený, a tedy harmonický. Tím by vlastně bylo možno naše úvahy na dané téma ukončit; a završit je výzvou, že tedy mravní povinností každého člověka je pracovat usilovně na vytváření takovéhoto harmonického stavu světa, na harmonickém uspořádání a vztahování všech jeho částí, všech jeho elementů, a všech jeho obyvatel.

Bylo by možno tímto způsobem skončit, a byl by to závěr dozajista pochopitelný, dobře odůvodnitelný, a všemi poctivě smýšlejícími lidmi bez dalšího sdílený. Jenže – byl by to bohužel závěr až příliš spěšný; a příliš laciný a pohodlný. Který by se ve skutečnosti velmi dalece míjel se skutečností tohoto světa, ale i samotného bytí; a jeho mravní výzva by tedy do značné míry zůstala jenom planým apelem.

SYMETRIE A DYNAMIS

Takto pojatá harmonie – jakožto symetrie vůbec – by totiž měla jednu zcela zásadní vadu: byla by naprosto bez pohybu. Energeticky naprosto dokonale vyvážený stav je totiž stav entropie: vše je ve stejné energetické hladině, nejsou žádné rozdíly, žádné protiklady – a proto se nic nehýbe. Není kam. Stav dokonalé symetrie, dokonalé harmonie by tedy byl stavem trvalé smrti. To co zde tedy chybí je v prvé řadě dynamis, potenciál změny, kterážto změna se vyjadřuje a uskutečňuje pohybem. Skutečná symetrie či harmonie tedy nikdy nemůže a nesmí být mrtvým klidem; nýbrž musí být neustálým usilováním, a tedy i neustálým zápasem o dosažení harmonie – ale na pozadí dishamonie, disproporce. Jinak řečeno: harmonie je jenom druhá stránka disharmonie, symetrie je druhá stránka asymetrie. Bez disharmonie není harmonie; to platí ostatně i v samotné hudbě.

A i tento náš závěr je ostatně plně potvrzován nálezy moderní fyziky. Bylo sice řečeno, že všechny současné standardní modely fyziky jsou založeny na principu, na předpokladu symetrie; nicméně podle nejnovějších objevů se i tady zdá, že je v našem kosmu obsažen prvek jakési přesahující asymetrie. Že tedy náš kosmos je v principu symetrický; ale přece jenom s určitým momentem asymetrie. Tak jako tak: pro náš pozemský svět musíme nutně počítat s neustálou a neodstranitelnou přítomností asymetrie, disharmonie. Je proto v tomto smyslu ostatně naprosto logické, že představy o dosažení naprosté harmonie jsou většinou dislokovány až do nebe – tedy do života posmrtného. Neboť jak už řečeno, dokonalá harmonie rovná se smrt.

Co z toho všeho tedy vyplývá pro nás, pro naši otázku po objektivní existenci dobra? V zásadě se nám ukazuje dvojí: na jedné straně se ukazuje, že je opravdu určitým právem možno hovořit o objektivní existenci dobra, jakožto základního symetrického, harmonického uspořádání samotného bytí. Ale: na straně druhé se my, lidé, nikdy nemůžeme v konečném smyslu na toto „objektivně jsoucí dobro“ spolehnout jako na něco, co by nám nějak lineárně mohlo zaručit stejně tak symetrické či harmonické uspořádání našeho světa, našich vlastních životů. Za prvé ta objektivně jsoucí symetrie kosmu či bytí je opravdu jenom velice obecným základem, velmi vzdáleným od našeho bezprostředního žití; a za druhé náš svět, náš život je v neustálém pohybu a vývoji, je tu ta dynamická složka, která brání nastolení nějaké trvalé, statické harmonie, znovu a znovu ji narušuje a rozbíjí, ve jménu a právem pohybu a života samotného.

My tedy při našem hledání dobra, harmonie našeho světa máme k dispozici jenom onen obecný základ; ovšem ani to není vůbec málo. V každém případě existence tohoto základu umožňuje odmítnout všechny nihilistické náhledy, popírající objektivní existenci dobra vůbec. V našem jsoucím životě jsme to pak my sami, kdo sami – v jeho neustálém plynutí, měnění a střetávání – musíme vždy znovu a znovu hledat a vytvářet relativní harmonie, relativní ostrůvky dobra, v naší vlastní režii a v naší vlastní odpovědnosti za úspěch či neúspěch našeho konání; ale přece tu máme jako stálou oporu k dispozici ono základní směřování všeho jsoucího k vyváženosti a symetrii všech jeho částí.

Pokračování

Demokracie – otázka legality a legitimity II.

Josef Poláček

V první části našich úvah na dané téma jsme se seznámili s tím, jak český kabaretiér Jiří Suchý sice humorným, ale velice trefným způsobem zpochybnil legitimitu standardního modelu demokratického nalézání politických většin. Shodou okolností jsem se v této době setkal i s úvahami literáta Ludvíka Vaculíka víceméně na to samé téma, v jednom z jeho proslulých fejetonů. Jedná se v daném případě o fejeton „Monarchie – cesta ke království“ z roku 1999. Takže se vlastně čistě tematicky úzce dotýká Suchého jevištní scénky, která také počínala monarchou – Jindřichem Osmým. Uveďme si zde tedy Vaculíkovy úvahy na téma politické demokracie; stojí to opravdu za to:

„Vůbec to nechápu. Jak může někdo navrhovat,aby se prezident volil všelidovým hlasováním? (…) Hlavně nevím, odkud a jak se mají všichni lidé dovědět, kdo je vhodnou osobou pro ten úřad, když přece lidově známí jsou jen zpěváci a sportovci! Ano, řeknete, kdo kandidáta navrhne, ten ho představí a bude ho propagovat. Ale to prosím znamená, že ho hned na začátku zvolil ten, kdo měl dost peněz na úspěšnou reklamu. Prezidenta udělají vlastně peníze, čili zvolí si ho kapitál, takového, aby mu nevadil.

Jestliže Václav Klaus teď rozptyluje masarykovský mýtus, rozumím tomu tak, že by příští prezident neměl být vybírán s myšlenkami na Masaryka. Volba prezidenta formou plebiscitu bude mít ráz a kvalitu televizní soutěže Tý-tý. Bude to tanec kolem telete demokracie, prázdná figura, vynesená na podstavec davem.

Vždy mě zaráželo, že v Americe se může prezidentem stát jen ten, kdo dostane většinu hlasů i od prostých nevědomců. Ve skutečnosti i tam si kandidáta vybere užší skupina lidí, a pak najme obrovský aparát, který ho má před očima davu protlačit křovím otázek – jaké prádlo nosí? U koho nakupuje? Co si myslí o homosexuálech a o tom kubánském chlapečkovi? Jaký sport dělají jeho děti? A čeho si jeho manželka váží na Rusech? Tu práci je třeba vykonat, aby byla obelstěna část voličů, s nimiž by ani nemělo cenu bavit se o politice.“

Podobně jako Jiří Suchý, i Ludvík Vaculík zde tedy vyjadřuje hlubokou pochybnost o samotných základech standardní demokracie založené na lidovém hlasování. Rozdíl je snad jenom v tom, že zatímco J. Suchý jenom staví otázku, jenom zpochybňuje tento princip rozhodování prostřednictvím pouhé aritmetické většiny, tak Vaculík zcela bez obalu rozebírá nevědomost a bezbřehou manipulovatelnost volebního davu: „Volba prezidenta formou plebiscitu bude mít ráz a kvalitu televizní soutěže Tý-tý. Bude to tanec kolem telete demokracie, prázdná figura, vynesená na podstavec davem.“

Sotva je možno sžíravějším způsobem demaskovat prázdný, fiktivní, falešný charakter stávajícího modelu politické demokracie, tak jak je praktikován ve státech „vyspělého“ Západu. A Vaculík sám zároveň uvádí, co je pravým, materiálním základem tohoto způsobu demokracie: „Prezidenta udělají vlastně peníze, čili zvolí si ho kapitál, takového, aby mu nevadil.“

Takové je tedy konstatování (jak ze strany J. Suchého tak i L. Vaculíka) reálného stavu současné podoby masové demokracie. Jak jsme si uvedli minule, J. Suchý jenom naznačuje, že jeho kritéria pravdy leží někde jinde, nežli v pouhé většině daným politikem nashromážděných hlasů; ale sám nijak blíže neurčuje, kde by tato kritéria pravdy bylo možno hledat. Vaculík je v tomto ohledu konkrétnější. Píše:

„A třebaže král je instituce nedemokratická, proces šlechtění k němu je naopak velice lidový. V každé rodině se přece ví, co je správné a co ne, co by se mělo dělat a umět a nedělá se a neumí. Práci od lenosti pozná každý, i ten, kdo to neuznává. Vzdělání je svobodné a neomezené, dokonce nezávislé na škole a na penězích. Všichni v skrytu duše víme, co vlastně nepotřebujeme, a lze se toho vzdát. A každý může někomu pomoci. Také tělesné ctnosti jsou známé a dostupné – čistota, cvičení, skok do výšky, lyžování i do kopce, zpěv… A proto že každý toto ví, je cesta ke království vlastně nakreslena.“

Vaculík tedy základ pro nacházení správných politických rozhodnutí nachází v lidské přirozenosti, tedy v přirozených vztazích rodinných. Kde se podle něj každý naprosto přirozeným způsobem učí, co je pro život správné a potřebné, a co je naopak škodlivé.

To je sice napohled dozajista velice přesvědčivý argument; nicméně při bližším pohledu se rychle odhalí jeho limity. Takovýto náhled je v prvé řadě velmi konzervativní; je to ve své podstatě konfuciánský model, kdy striktní rodinná hierarchie a poslušnost má být zároveň základem dobře uspořádaného a mravně kvalitního státu. Klíčová vada je v tom, že tento model společnosti je krajně statický. Že se vychází z předpokladu, že to co je „dobré“ platí pro všechny členy společnosti naprosto nerozdílně. Jenže – v moderní dynamické společnosti je právě tomu zcela jinak, jestliže pro jednoho je „dobrem“ stálý a neměnný řád, pak pro toho druhého za správný stav věcí platí přesně naopak osobní aktivita, inovace, podnikavý duch, změna. Je sice pravda že „rodina je základ státu“; ale na straně druhé není možno celý krajně složitý komplex společenských vztahů redukovat jenom na jejich prazákladní formy v úzkém kruhu rodinném.

Všeho všudy, Vaculík nám tedy správně a právem naznačuje, kde by bylo možno hledat nejvlastnější základy obecné mravnosti – tedy v přirozených mezilidských respektive rodinných vztazích – ale nedává nám žádný reálný návod pro to, jak ve složitých a spletitých politických konstelacích rozlišovat pravé od nepravého podle obecně uznávaných a obecně srozumitelných kritérií.

(Dokončení)

Eva Hájková: Forum
Jaroslav Nushart: Forum
Eva Hájková: Oblaka
Josef Poláček: Oblaka
Josef Poláček: Forum
Eva Hájková: Oblaka
Eva Hájková: Forum
Josef Poláček: Oblaka
Josef Poláček: Forum
Josef Poláček: Forum
Eva Hájková: Oblaka
Eva Hájková: Forum
Eva Hájková: Forum
Josef Poláček: Forum
Josef Poláček: Oblaka
Eva Hájková: Forum
Eva Hájková: Forum
Jaroslav Nushart: Forum
Eva Hájková: Oblaka
Eva Hájková: Forum
Jaroslav Nushart: Oblaka
Ivo Horák: Oblaka
Eva Hájková: Oblaka
Josef Poláček: Oblaka
Josef Poláček: Oblaka
Josef Poláček: Forum
Eva Hájková: Forum