Štítek: Smysl věcí

A neptej se zda Zemí otáčí…

Aneb o věcech velkých a malých

Josef Poláček

Tímto se tedy uzavírá volná trilogie článků, spojených jménem a osobou české zpěvačky Petry Černocké. Přičemž právě až tento třetí díl je opusem hlavním, vůči kterému byly první dva díly víceméně jenom úvodem. Totiž – v té době kdy jsem v hlubinách internetu pro mě jaksi znovuobjevil tuto zpěvačku, se událo několik věcí, bezprostředně samostatných, které se pak ale v mém vědomí spojily v jeden navzájem provázaný celek. A byla to nakonec tato vnitřní spojitost, která pro mě byla impulsem pro sepsání této úvahy.

Sešly a propojily se tu především tyto tři momenty: za prvé samotné zpívání Petry Černocké, za druhé zdejší hovory na HD o poetice české, jmenovitě semaforské písňové tvorby; a k té třetí záležitosti musím ještě podat krátké vysvětlení. V té samé době kdy jsem byl tak či onak v kontaktu s oněmi dvěma prvními událostmi jsem měl soukromou výměnu mailové korespondence s paní Hájkovou; vlastně zcela banálně-technické záležitosti, ale v té souvislosti jsem spustil jakési meditace o vztahu velkých a malých věcí, a především o relativnosti obojího.

Za normálních okolností by tím celá věc pro mě byla uzavřená, a už bych se jí více nezabýval. Jenže – právě za té zmíněné konstelace se mi všechny tyto tři události náhle spojily v jednu jedinou: filozofování o smyslu velkých a malých věcí, česká poetika, a písně Petry Černocké. Totiž: především její jedna zcela konkrétní písnička. Já jsem tuto písničku už uvedl a jmenoval v první části této trilogie, jakožto právě tu která se náhle a nečekaně a tak hluboce usadila v mé mysli: „Píseň na pět řádků“.

Jenže: v tomto prvním vyprávění jsem z oné písničky citoval jenom tuto její první, vlastně titulní řádku: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Jenže pro tuto úvahu je klíčové až pokračování textu oné písně: „…a neptej se zda Zemí otáčí!“ Pro připomenutí uvedu ještě jednou adresu internetového úložiště: https://www.youtube.com/watch?v=EuMbpK6bkXM

Takovéto sdělení, takovýto postoj by vlastně musely být hozenou rukavicí, bojovou výzvou pro někoho – jako je autor těchto řádků – kdo zastává a hlásá prioritní význam velkých věcí, velkých myšlenek, vysokých idejí které mají potenciál pohnout světem, pohnout dějinami. A najednou se tu zjeví jakási osůbka, která s odzbrojující bezstarostností svého mládí zvolá do světa: „Neptej se na to co je velké nebo malé, zazpívej si prostě se mnou mou písničku, a neptej se zda Zemí otáčí!“ Není tohle snad skutečně frontální atak na všechno velké, podstatné, vznešené?… A co hůře, není to snad přímo glorifikace banality, na úkor věcí velkých a podstatných?

Ovšem: paradoxně to byl právě autor těchto úvah, který ve zmíněné výměně názorů s p. Hájkovou argumentoval ve prospěch smyslu a důležitosti oněch zdánlivě „malých věcí“! Tak kde je tedy nakonec pravda, jaký je vlastně vztah velkého a malého, dějinně převratného a spontánně osobně prožívaného?

„Není malých věcí,“ říkají mudrci; a dozajista mají pravdu. Ale – kdybychom se spokojili jenom s touto větou, zůstali bychom stát nebezpečně blízko banalitě. Tady je zapotřebí jít ještě o něco dál. Vyostřeme si ještě celou záležitost, doveďme ji až na samotnou hranici. A poslechněme si ještě jednu písničku té samé zpěvačky: https://www.youtube.com/watch?v=Kd6Ts2toUFA

Tato písnička nese prostý název „Hop hop“ – a ten jako by už sám vyjadřoval její obsah, její celé vyznění. A co teď s tím? Jak zhodnotit, kam zařadit toto hop-hop poskočení? Bylo by ovšem snadno možné říci, že je to písnička jednoduchá, banální, až přímo triviální. „Hop hop, cink cink“ – a nic více.

Ale – jaký je vlastně rozdíl mezi nekomplikovanou jednoduchostí takovéto písničky středního proudu, a mezi ryzí prostotou písně lidové, národní? Kterážto národní píseň bývá přece čítána ke zlatému pokladu lidové slovesnosti? Vždyť ve slovech těchto lidových písní často nebývá o nic více, nežli právě takovéto veselé, rozpustilé poskočení si. A přece… Přece tak někde vskrytu v pozadí za touto zdánlivě pouze bezprostřední rozpustilostí stojí hluboké zázemí celé lidové tradice, lidového ducha, duše našeho národa, jeho cítění, prožívání, jeho radostí i jeho bolestí.

Není to nakonec právě tato spontánně prožívaná radostnost to, co je základem veškerého života? Jestliže konečným smyslem a základem života má být štěstí – a že to takto viděli nakonec i tak přísní myslitelé jako byli Platón a Aristoteles – proč bychom tedy měli tuto hodnotu upírat tomuto pocitu štěstí, radosti, prožívanému v té nejjednodušší, nejpřirozenější podobě?… Jak by bylo možno i toho nejvyššího, „filozofického“ štěstí dosahovat, kdyby tu nebyl dán ten nejprvnější, nejpřirozenější základ spontánního lidského prožitku radosti?

Můžeme se na celou věc podívat také z trochu jiného úhlu. Soudí se někdy, že nejvlastnějším smyslem existence člověka a lidstva je – boj proti entropii. Všechny komplexnější struktury tohoto vesmíru mají nezadržitelnou tendenci k tepelnému vyrovnání svých energetických potenciálů – a tedy jaksi ke svému „rozpliznutí“. Kde není diference energií, tam není pohyb; a kde není pohyb, tam není nic. A je to nakonec jenom sám člověk, který může vědomě působit proti tomuto obecnému trendu k entropii – který může vytvářet útvary, artefakty vyšší, negentropické kvality.

To celé je možno vyjádřit i jednodušeji: jedná se o to, udržet míč ve vzduchu. Nenechat ho dopadnout na zem – neboť právě tam by došlo ke vzájemné neutralizaci energií, k ustrnutí pohybu. A vlastně každý z nás je účasten této hry – hry na udržení míče ve výšce, hry proti negativním silám entropie. Každý z nás svým dílem přispívá k vítězství, anebo ale k promrhávání tohoto tvůrčího potenciálu lidstva. A v tomto smyslu opravdu není rozhodující, jestli tímto hráčem je Platón nebo Petra Černocká. Nebo kdokoli z nás. „Se mnou zpívej píseň na pět řádků, a neptej se zda Zemí otáčí“ – v daném smyslu „Zemí otáčí“ každý náš jednotlivý čin a počin. A to i ten nejnepatrnější.

Bezpochyby; je dost málo pravděpodobné, že někdy za tisíc let – kdy se stále ještě budou studovat myšlenky velkého Platóna – že by si někdo poslechl i rozpustilé „Hop hop“ Petry Černocké. Budou se asi zpívat už písničky o hodně jiné; takové které budou vyjadřovat atmosféru a životní rytmus světa na počátku čtvrtého tisíciletí. A přece – i potom to bude stále ještě to samé udržování toho samého míče v té samé hře, v tom samém věčném zápase lidského ducha proti entropii. A ti budoucí hráči – a budoucí posluchači – budou nakonec stát právě na tom základě, který jsme vytvořili my, který jsme časům budoucím zanechali my. Všechno, co je děláno poctivě, opravdově a s ryzím zaujetím vstupuje do této hry, a zanechává v ní jednou provždy svou nesmazatelnou stopu.

„Se mnou zpívej píseň na pět řádků

a neptej se zda Zemí otáčí…“

Neptej se, a zpívej. Naší Zemí otáčí každý z nás, každým svým – i zdánlivě sebenepatrnějším – činem. Jde jenom o to, kterým směrem; zda vzhůru k vyšším sférám, anebo dolů k bezduché přízemnosti.

Boření chrámů

Eva Hájková

Boření chrámů lze chápat doslovně nebo obrazně. O boření a stavění chrámu mluvil Ježíš a měl přitom na mysli sama sebe, své tělo, které mělo být usmrceno a pak vzkříšeno. Chrámem může být obrazně míněno i něco, co je lidem posvátné. O „boření chrámů v lidských srdcích“ psal kdysi v Epištolách kutnohorských Karel Havlíček Borovský: „Mně zajisté svatá jest víra upřímná každého člověka i v tom pádu, kde ji držeti musím dle svého přesvědčení za pošetilou, neboť umím oceniti ten pokoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením, pročež za nedovolené držím bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly), pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly.“

O boření chrámů se zmiňují i jiní autoři. Nedávno mě zaujal například Saint-Exupéry, ačkoliv on zřejmě, na rozdíl od Havlíčka, „chrámem“ neměl na mysli jenom náboženství. Ve své Citadele, vyjadřuje myšlenku, že člověk, který přestal věřit ve smysl své práce, člověk, pro nějž něco, čemu věřil, ztratilo význam, se stává obyčejným cynikem a egoistou, prázdným člověkem, který pak svůj cynismus šíří dál. Boří „chrámy“ jiných lidí.

„Takový člověk ti řekne: „K čemu umírat pro chrám, když je to pouze snůška kamení?“ A ty mu nemáš co odpovědět… Ve skutečnosti však ten člověk postupně ničí všechno tvé bohatství. A ty už nebudeš chtít umírat, a tedy ani milovat, a nazveš to odmítnutí rozumem, zatímco jsi nevědomý a vynakládáš síly na to, abys zbořil, co bylo uděláno, a abys promrhal svůj nejvzácnější majetek: smysl věcí.“

Havlíček a Saint-Exupéry měli asi pramálo společného. Žili v různých zemích a v různých dobách. Havlíček byl patrně racionalista (i když se srdcem), kdežto Saint-Exupéry byl spíš snílek. Zatímco Havlíček se svými slovy odvolává na (osvícenský) rozum, který jemu samotnému nedovoluje některým věcem věřit, Saint-Exupéry rozum odsuzuje jako cynický. Píše o rozumu člověka vedeného iluzí falešné vědy, která si myslí, že má-li poznat, musí rozložit. Rozložením se ztrácí smysl věcí. Jejich kouzlo a nesamozřejmost. Podobnou myšlenkou se zabývá i Karel Čapek ve své Kritice slov, v úvaze Pouhost. Vyjadřuje tam myšlenku, že Bůh nestvořil „pouhý svět“. Pouhost je dílem člověka, který sám zbavuje věci a jevy jejich smyslu a činí je samozřejmými a všedními, místo aby se z nich radoval a byl za ně vděčný. Kdo ví, zda si Čapek myslel, že cynik je „pouhý cynik“? Možná je cynismus jenom maska. Slupka, za níž je něco ukryto.

Havlíček se tedy vyjádřil, že má za nedovolené „bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly)“. Možná se nám zdá, že Havlíček se tím sám neřídil. Že to byl právě on, kdo ty chrámy bořil (už jenom tím, co psal). Ale on se neprezentoval jako cynik, který nemá žádnou víru. Odvolával se jak rozum, tak na srdce . Podle svých vlastních slov nebyl proti víře, která pomáhá prostým lidem překonávat životní těžkosti, je jim oporou, ale vadilo mu, když si někdo na víře druhých postavil dobré živobytí. Kritizoval tedy určitou část kléru. Havlíček doufal v rozum a v toleranci. Nevěřil v samospasitelnost římskokatolické církve: „Každé náboženství je pravé, pokud mu ten, kdo je veřejně před světem vyznává, také skutečně ve svém srdci věří. Falešné náboženství se jen před světem ukazuje, v srdci ale nevěří.“

Je zajímavé, že Havlíček v tom svém výroku připouští možnost postavení jiných „chrámů“ na místo „chrámů model“. Havlíček totiž výslovně píše: „…pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly“. Zřejmě tedy ani podle něj nebylo tak úplně jedno, v co člověk věří.

Na to, zda a do jaké míry byl Havlíček křesťanem, by asi měli různí lidé různý názor. On se za křesťana pokládal. Dokonce prý za katolického křesťana. Někteří mu jeho křesťanství nevěřili, i když se odvolával na Ježíše, jak je patrno z Kutnohorských listů. Možná byl spíš humanistou. Karel Skalický vyslovil v jednom svém článku názor, že Kutnohorské listy jsou jakousi starší verzí „teologie osvobození“. S Havlíčkem v některých věcech souhlasí a v některých ne.

Můžeme si myslet cokoliv o správnosti či nesprávnosti bořit „chrámy model“, čili falešná přesvědčení či falešné naděje. Skutečnost je taková, že stále ještě žijeme v postmoderní době, která je charakteristická tím, že „každý má svou pravdu“. Oficiálně vládne (alespoň v části světa) tolerance i náboženská pluralita. Může ovšem vládnout taková tolerance, aby do sebe jednotlivé víry, náboženství a přesvědčení vůbec nenarážely? Je možné, aby si každý tu „svou pravdu“ udržel napořád?

Co když některé „chrámy“ zboří prostě sám život? A co když sám staví nové? Co když už jenom tím, že jeden člověk nahlas vyznává svou víru, může druhému jeho víru zbořit? Je vůbec možné chránit víru druhých a nezapírat při tom tu svou? Vím sama, jak je těžké smiřovat se se ztrátou víry. Vím, jak to rozbíjí duši. Ale říkám si, pokud člověk svou víru nebude stavět na písku, nemůže o ni přijít. Ta, která je vystavěna na skále, nemůže být přece vyvrácena.

Někteří křesťané si stěžují, že se na jejich víru neberou ohledy. Vadí jim sekulární stát. Chtěli by raději křesťanský. Ztotožňují význam slov „sekulární“ a „ateistický“, ale ono to není totéž. Vlastně by si měli přát, aby boření i stavění „chrámů“ bylo zákonem dovoleno. Vždyť za takových podmínek lze snáze zvěstovat evangelium. Boření nebo stavění „chrámů“ by však určitě neměl dělat sám stát. Stát se nemá a nesmí vázat na náboženství, ale ani na ateismus. Sekulární stát, který by záměrně šířil a propagoval ateismus, tedy určitou ideologii, by nebyl ideologicky nezávislý, a tedy by vlastně nebyl sekulární. Sekulární stát naopak musí dovolovat, aby každý vyznával to, čemu věří. Dovolovat, ale nezajišťovat. Zajišťování toho, abychom vyznávali, v co věříme, je na nás. Někdy to může být těžké. Ne protože nesmíme, ale protože nevíme nebo to neumíme vyjádřit. Nesprávně pochopená slova zkreslují smysl vyjádření. Můžeme se však alespoň to, v co věříme (nebo co cítíme), snažit žít.