Petr Kužvart
Převzato z webu „e-republika.cz“, se svolením autora
V dějinách reálného socialismu se přece jen čas od času vyskytly případy obdivuhodného lidového vzepětí proti panství stranicko-státní monopolní byrokracie. Polsko je klasickým příkladem.
Polsko je bezesporu zajímavý soused. Pokud se omezíme pouze na období od poloviny 40. let minulého století, vyplyne nám řetěz povstání a stávek, jež se opakují jako jakýsi dějinný příboj vždy po několika letech – a všechny směřují proti reálnému socialismu.
Prvé velké povstání proběhlo v Poznani v červnu 1956. Jádrem protestujících byly davy zaměstnanců velkého strojírenského závodu Cegielski (Zakłady imeni Cegeilskiego). Demonstrace přerostly v povstání, jež po několika dnech rozdrtily tanky T34 polského vojska. Vrchní velení nad mohutnou operací měl tehdy maršál Rokossovskij, hrdina Velké vlastenecké války, kterého Sověti lidovému Polsku poskytli do funkce polského ministra obrany. Povstalci se nedali lacino. Asi 10 % zasahujících tanků zneškodnili nebo ovládli. Následovalo zatýkání a procesy s povstalci, ale na podzim skončil v Polsku tvrdě stalinistický režim a začalo gomułkovské tání. Zatčení byli propuštěni.
Následně vrcholí v březnu 1968 studentské protesty a protirežimní demonstrace. Podhoubím protestů mládeže byla nepochybně narůstající nespokojenost a zklamání z politiky vůdce Polské sjednocené dělnické strany (PZPR – Polska Zjednoczona partija Robotnicza) od podzimu 1956, prvního tajemníka Władysława Gomułky, který začal velmi rychle upouštět od změn a reforem. Protestující požadovali především ukončení represí, návrat svobody a odmítnutí propagandistických lží. Šlo o jasný generační protest. Protestní hnutí se inspirovalo a bralo naděje i ze soudobého československého “obrodného procesu”. Bylo totiž stále zjevnější, že vývoj událostí v Československu na počátku roku 1968 více a více ovlivňoval vývoj v Polsku, především měl vliv na názory liberálních spisovatelů, umělců, novinářů a nespokojených studentů. Společným cílem studentských protestů celospolečenského charakteru v Polsku i ČSSR byla liberalizace reálného socialismu.
Hesla solidarity s československými změnami se objevila už 9. března 1968 na demonstraci ve Varšavě, sympatie k československému vývoji a polské naděje se promítly do hesla “Celé Polsko čeká na svého Dubčeka!” Vztahy mezi oběma státy se v březnu 1968 výrazně zhoršily a Gomułka útočil na československé reformní vedení. Určitě se cítil ohrožen. Veřejné protesty byly potlačeny silami ministerstva vnitra a následovaly represe, jež vedly k emigraci mnoha intelektuálů a zejména k exodu Židů z lidového Polska. Mezi zadrženými v souvislosti s březnovými událostmi tvořili studenti téměř jednu čtvrtinu a v pouličních protestech hráli zpravidla vedoucí roli. Podle ministerstva vnitra bylo v celé zemi k 25. březnu 1968 zatčeno 2549 osob. Toto číslo zahrnuje zatčené během demonstrací, dopadené tvůrce a distributory letáků i spojky pohybující se mezi akademickými pracovišti. Specifickou a obzvláště citelnou formou postihu bylo povolávání studentů do prezenční vojenské služby.
V prosinci 1970 došlo na Pobřeží (v tzv. Trojměstí, Trojmiasto, tedy v Gdyni, Sopotech a Gdaňsku) k velké vlně sociálně motivovaných stávek a nepokojů, v jejichž čele byli dělníci z loděnic a dalších velkých průmyslových podniků aglomerace. Chyby ve velení represívních operací polské bezpečnosti a informační chaos vedly k proslulému masakru před branami loděnice v Gdyni (Stocznia imeni Komuny Paryskej v Gdyni), kdy byly palbou z kulometů a samopalů povražděny desítky dělníků, kteří šli ráno do loděnice normálně pracovat. Policejní síly si blížíci sev dav vyhodnotily jako nepovolenou demonstraci a přímý útok na závod. Prý se střílelo dokonce i z helikoptér. Tehdy vznikly v povstalém Trojměstí dokonce zárodky organizace autonomní veřejné moci. Vše bylo násilně tvrdě zpacifikováno. Nově nastoupivší první tajemník PZPR Edward Gierek vzbuzoval zprvu naděje na změny a liberalizaci. Ale bohužel, jen se tak tvářil. Skutek utek!
V létě 1976 vypukly sociální bouře v Radomi, kde byl vypálen sekretariát strany – a také ve velkém traktorovém závodě Ursus u Varšavy, kde protestující dělníci vyšli z fabriky a na protest rozmontovali přilehlou rychlíkovou trať. Následné soudní represe daly vzniknout Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników – KOR, později přejmenovaný na KSS-KOR, tedy Komitet Samoobrony Spolecznej – Komitet Obrony Robotników, tj. Výbor společenské sebeobrany – Výbor na obranu dělníků), který soudní procesy monitoroval, zajišťoval právní zastoupení perzekvovaným a také sháněl a distribuoval materiální pomoc jejich rodinám.
Zde je nutno se zastavit a udělat dvě poznámky. Předně Polsko bylo ve velké míře do 40. let 20. století agrární zemí. Velká industrializační vlna proběhla koncem 40. a v 50. letech, kdy šlo zejména o rozvoj těžkého průmyslu. Tehdy byl uskutečněn prestižní projekt výstavby mohutné “Huty imeni V. I. Lenina” nedaleko Krakova a v návaznosti na ni vzniká hned vedle celé nové město, Nowa Huta, postavené ve stylu socialistického realismu. Důležitým poznatkem je, že masové průmyslové dělnictvo se vlastně konstituuje v rámci této industrializační vlny, vedené ortodoxně stalinistickým režimem v čele zprvu s Bolesławem Bierutem, od března 1956 pak s Edwardem Ochabem. Jde tedy o velmi mladou dělnickou třídu, o lidi, kteří před krátkou dobou přišli z vesnic do rodících se průmyslových center. Šlo o poměrně vzpurnou sociální skupinu, jež si zdražování životních potřeb, zpevňování výkonových norem a jiné úřední ústrky zrovna moc nenechávala líbit. A nadto byla v tisícových zástupech koncentrována do velkých závodů a přilehlých měst. Tady nebylo daleko k odporu, ke stávkám, demonstracím až k povstáním. Dalo by se říci, že to byla ukázková, poněkud dějinně opožděná, nicméně klasická dělnická třída vzešlá z prvotní strojové industrializace a vzniku mechanizované tovární velkovýroby. Celé to nevyhnutelně evokuje vzpomínky na povstání a třídní konflikty v 19. století, zejména v tehdejší také se zrovna industrializující Francii.
Druhá poznámka: KSS – KOR vytvořili převážně konzervativně, katolicky orientovaní intelektuálové stojící z těchto pozic proti reálně socialistickému režimu. Ti pak sehráli rozhodující roli v dalším vývoji a v určování politického a ekonomického kurzu transformace reálně socialistických pořádků v nové společenské uspořádání. Neměli daleko ani k posléze tak módním neoliberálním teoriím a návodům ekonomické transformace. Na reálně socialistickém režimu nezávislá levice zde byla příliš roztříštěná a slabá, než aby byla schopna účinněji ovlivnit vývoj.
A v této situaci začíná koncem 70. let hnutí nezávislých odborů v Trojměstí a rozvíjejí se i další nezávislé iniciativy. Následně v důsledkem dlouhodobější a stále se prohlubující hospodářské krize dochází ke drastickému zdražení základních životních potřeb, a to v létě 1980. V celé zemi startuje postupně mohutnějící stávková vlna, jež vede přes týdny okupačních stávek ve velkých podnicích už nikoli k násilnému potlačení a kriminalizaci aktérů, ale reálně socialistická moc je donucena k vyjednávání. A tak končí dělnická revolta vítězně a vznikají Nezávislé samosprávní odbory “Solidarita” (NSZZ Solidarność – Niezaleźne Samorządne Związki Zawodowe Solidarność), prvek v reálném socialismu ojedinělý a naprosto nevídaný, zcela “nesystémový”. Následuje 15 měsíců křehké a stále zpochybňované rovnováhy mezi oficiální mocí a masovou organizací dělníků a zaměstnanců, která už svou samotnou existencí zásadním způsobem zpochybňuje a podvrací moc stranicko-státní monopolní byrokracie, oné svérázné panující třídy v reálném socialismu. Ačkoli si je “Solidarita” vědoma bezvýchodného geopolitického kontextu a snaží se neútočit na spojenecké závazky Polska ani na základy reálně socialistických pořádků a tlumí projevy celkem pochopitelného hluboce zažitého lidového antikomunismu, je přesto zřejmé, že to takto nemůže trvat dlouho. Něco se musí stát. Katastrofická rovnováha mezi reálně socialistickou mocí a dobře zdola organizovaným hnutím nižších společenských tříd je ryze přechodná a nemůže dlouho vydržet.
Vedení polské komunistické strany, tedy PZPR, je pod opravdu drsným tlakem Moskvy a ostatních východoevropských režimů – všichni v polském vývoji po srpnu 1980 vidí právem přímé ohrožení i své vlastní moci. V létě a počátkem podzimu 1981 je připravována mohutná vojenská “akce Krkonoše” (alespoň tak se to jmenovalo u nás, ČSLA se opravdu naostro a v utajení připravovala!), což má být společná vojenská pacifikace polského “krizového vývoje”. Všem včetně reprezentací okolních reálně socialistických režimů a jejich generalitě se hodně ulevilo, když pod hrozbou této vnější vojenské intervence generál Wojciech Jaruzelski v čele armády a represivního aparátu lidového Polska provedl tu špinavou a odpudivou práci, tedy potlačení masové “Solidarity” sám, prostřednictvím polských represivních sil. Stálo to řadu životů a tisíce aktivistů byly zavřeny do internačních táborů. V Polsku v roce 1981 by invaze zvenčí určitě neskončila jako v srpnu 1968 v Československu. Poláci by se bránili a i po zlomení ozbrojeného odporu pravidelných sil by byly okupační jednotky terčem účinného podzemního ozbrojeného odporu. V tomhle byli Poláci vždycky opravdu špičkoví. Na rozdíl od nás… .
Vyhlášení válečného stavu (Stanu wojennego) na úsvitu 13. prosince 1981 zahájilo několikaletou poměrně drsnou periodu otevřené vojensko-policejní diktatury. Odpor se stáhl do společenského podzemí, do ilegality. Byl mohutný. Projevoval se navenek obrovskou záplavou nezávislého podzemního tisku. Začal také už být otevřeně antikomunistický a jednoznačně směřoval k destrukci reálného socialismu.
Už při vyjednávání s vládní delegací v posledních srpnových dnech roku 1980 v Gdaňské loděnici V. I. Lenina (Stocznia Gdańska imeni V. I. Lenina), kde sídlil Mezipodnikový stávkový výbor (MKS – Męzizakładovy Komitet Strajkowy), sehráli převážně konzervativní a katoličtí opoziční intelektuálové rozhodující roli expertního zázemí podporujícího dělnickou reprezentaci, jež vyjednávala s vládní delegací. Po odeznění válečného stavu tato převážně konzervativní a pravicová reprezentace sehrála klíčovou roli při politické a hospodářské transformaci Polska zahájené koncem 80. let. Lidové hnutí zdola bez adekvátního politického vedení se organizačně rozpadlo a celkové odeznělo a věnovalo se módní antikomunistické agendě a zmeškalo šanci vyvinout rozhodný vliv na formování nových pořádků. A tak přišla doba neoliberála Balcerowicze a jemu podobných stoupenců tehdy módní ekonomické doktríny. Ale u toho nezůstalo. S úžasem můžeme dnes sledovat už léta trvající rozmach ultrakonzervativních katolických a nacionalistických sil, jež se dostaly k vrcholové moci a lze se jen děsit jejich dojemného nadbíhání americkým velmocenským zájmům v Evropě (ve stylu srovnatelném s českým europoslancem Alexandrem Vondrou), za kterým je možno tušit důslednou až zběsilou rusofobii, vzhledem k průběhu novodobých dějin Polska celkem docela pochopitelnou. Nicméně pomáhají tím zadělat poněkud krátkozrace na budoucí pravděpodobnou velkou válku proti Rusku v Evropě!
V dějinách reálného socialismu se přece jen čas od času vyskytly případy obdivuhodného lidového vzepětí proti panství stranicko-státní monopolní byrokracie. Polsko je klasickým příkladem. Jako malý kluk jsem zažil rok 1968 a dodnes si pamatuji, jaké obecné naděje, jaké nadšení pro změny panovaly prakticky v celé společnosti. Tvrdé stranické jádro mlčelo a nebylo vidět. Porobená třída na chvíli uvěřila, že může být líp, že dokonce může žádoucí budoucnost spoluurčovat. Vzepětím lidové aktivity, vynalézavosti a soustavného odporu vůči okupantů ve dnech následujících po oné noci z 20. na 21. srpna 1968 dochází její výkon svého vrcholu. Spontánní, obdivuhodně masová, vynalézavá a přitom nedestruktivní, ale veskrze tvůrčí lidová aktivita zdola, a to i navzdory zjevnému faktu, že je již zase vše ztraceno a kapitulační moskevský protokol je podepsán! Následuje mstivá normalizace, krvavě dotvrzená brutálním zásahem ozbrojených složek proti masovým pražským demonstracím v den prvého výročí internacionální pomoci pěti bratrských armád. A pak následovalo postupné lámání charakterů, převlékání kabátů, zadupávání řady lidských existencí do bahna kombinované se slibným startem nových perspektivních a ke všemu ochotných kádrů, kterým se čistkami uvolnil netušený prostor pro nadějné kariéry v nových podmínkách. To vše jsem měl šanci jako dospívající mladíček vidět, sledovat a se zděšením prožívat. Navždy mě to hluboce poznamenalo.
Opojná, nadějná atmosféra cesty žádoucích liberalizačních a demokratizačních změn z roku 1968, to bylo něco, na co se nezapomíná. Připomnělo se mi to náhle o řadu let později, když jsem byl v Polsku v létě 1981 a opět cítil stejnou radostnou atmosféru nadějí na změny, nastoupené společenské obnovy a obrody a naděje na slibnou budoucnost. Lidé byli tehdy neuvěřitelně vstřícní dokonce i vůči nám, Čechoslovákům, ačkoli mohli mít veškeré rozumné důvody zrovna nám nedůvěřovat (neznaje tehdy ještě polsky, mluvil jsem na ně rusky – ale jak zjistili, že jsem z Prahy, bylo všechno v pořádku!). A když jsem se s velkou dávkou štěstí prosmykl do Polska navzdory skryté a utajované uzávěře hranic o rok později, už v době válečného stavu, nestačil jsem litovat a vzpomínat na to, co se u nás dělo v letech 1969- 1970. Zklamání, beznaděj, deziluze, rezignace mnohých – ale i záplava svobodných, nezávislých, podzemních skupin a aktivit, záplava podzemního tisku! Třetinu všech svých peněz jsem tehdy věnoval na podporu vydávání podzemních periodik.
Polský srpen 1980 byl třídní vzpourou přímo učebnicového charakteru. Možná dokonce poslední svého, klasického druhu. Brzy se pak panující třídy Západu a jejich zaprodané servisní vrstvy naučily taková autentická a spontánní revoluční vzepětí lidu cizí země prostě ukrást a využít, ba lstivě zneužít ve svůj vlastní sobecký prospěch. To jsou ty barevné revoluce a podvodná jara!
Předseda Mezipodnikového stávkového výboru v Gdaňsku Lech Wałęsa byl v létě 1980 mladým, sympatickým dělnickým vůdcem, který na čas překročil meze svého vlastního osobnostního, politického i kulturního formátu, byv stržen bouřlivým vývojem těch dní k nevšední roli. Dodnes si pamatuji jeho památnou větu: “Nasza, robotnicza sprawa, ciągle jest otwarta!” (Naše, dělnická věc je stále otevřená!) Pak už ale po internaci za válečného stavu šel jinými cestami, cestami reálné politiky, na nichž brzy opustil svou neuvěřitelnou, hvězdnou roli autentického dělnického vůdce v rozhodující dějinné chvíli. Byl a je ostatně celkem bigotním praktikujícím katolíkem a obklopil se při své politické kariéře konzervativci a neoliberály.
Podobné opojně nadějné to bylo i v prvých dnech listopadových událostí u nás v roce 1989: Opět lidové vzepětí, víra v lepší budoucnost, kterou si budeme spoluurčovat. Jak to celé dopadlo, dnes už víme. Byli jsme naivní. To se lidu v dějinách bohužel opakovaně stává. Nakonec mu zbývá jen role pasivního a manipulovaného komparzu v pozadí událostí. Nicméně to, že se v listopadu 1989 lid masově pohnul, teprve rozhodlo a vedlo k pádu reálného socialismu. Nikoli policejní výprask na Národní třídě. Ten by sám o sobě zůstal pouhou epizodou, jednou z mnoha podobných (mlácení studentů na Strahově na podzim 1967, brutální zásah 21. srpna 1969, Palachův týden). A je sociologickým výzkumem exaktně zjištěno, že lid tehdy rozhodně nezamýšlel restauraci kapitalismu, tíhl k svobodné cestě dalšího vývoje, který viděl značně matně, ale kapitalistická restaurace to rozhodně nebyla. Ta mu byla vnucena až později.
Vzpomeňme tedy v těchto dnech velkých a nadějných událostí konce srpna 1980 v Polsku. Pro připomenutí lze doporučit jednak shlédnutí dokumentárního filmu “Robotnicy´80” a jednak také Wajdova slavného celovečerního hraného filmu “Člověk ze železa”.
Napřed jedna historická poznámka: jestliže v roce osmašedesátém bylo heslem polské opozice žádající demokratizaci heslo „Celé Polsko čeká na svého Dubčeka!“, pak naopak českoslovenští reformní komunisté nechali polské demokraty bez jakékoliv podpory. Pokud československá stranická média vůbec informovala o polských událostech, pak víceméně striktně neutralisticky; prakticky nikde nebylo sebemenší zmínky o tom, že polští opozičníci sledují ty samé cíle jako českoslovenští reformátoři.
Na straně druhé je ovšem nutno uznat, že českoslovenští reformisté měli pro tento svůj postoj, kdy polské demokraty přenechali bez pomoci jejich osudu (a jejich porážce) značně závažné důvody: oni sami byli vystaveni masivnímu nátlaku ze strany ostatních socialistických států respektive jejich vedení, a hlavní strategií jejich obrany byl princip nezasahování do vnitřních záležitostí, právo na vlastní cestu. – Nakonec ale tato taktika stejně nic nepomohla, k zásahu zvenčí došlo stejně.
NADĚJE A ČAS
Ano, v průběhu času jsme si vytvářeli – znovu a znovu – naděje na lepší, svobodnější, pravdivější a humánnější uspořádání naší společnosti, našeho světa; a znovu a znovu byly tyto naše naděje zklamány. Ale přesto – v těch třech hlavních událostech které zmiňuje autor článku bych viděl dost velké rozdíly.
Pražské jaro roku 1968 – ano, to byla doba snad až neuvěřitelného oživení celé společnosti, dalo by se téměř hovořit o vyslovené „renesanci“. Renesanci socialismu, ale i vůbec obecně o renesanci ducha, renesanci občanské angažovanosti. Samozřejmě, komunisté a nekomunisté si dělali rozdílné představy o žádoucí podobě společnosti; nicméně alespoň po tu krátkou periodu „Pražského jara“ je spojoval tento všeobecný kvas, společně sdílené naděje na lepší příští.
Naděje spojované s polskou „Solidaritou“ – to už byly naděje poněkud jiného druhu, tady se jednalo především o to svrhnout prohnilou vládnoucí kliku, ať už jakýmkoli způsobem. Ano, tehdy se ještě zdálo že se jedná o čistě dělnické hnutí, tedy že se jedná sice o požadavek demokratizace, ale nikoli demokratizace zaměřené proti socialismu. Nicméně – výše zmíněná „renesance socialismu“ tu ve skutečnosti už v žádném případě nebyla centrálním tématem (a asi ani vedlejším).
A naděje roku osmdesátého devátého? – Já osobně jsem si v daném případě už nedělal naděje naprosto žádné. Já jsem měl ovšem (na rozdíl od autora článku) tu výhodu, nebo přinejmenším tu jinou pozici, že už jsem z vlastní zkušenosti poznal nejen kapitalismus, ale i západní způsob demokracie. A nedělal jsem si žádné iluze o tom, že československý Listopad skončí něčím jiným, nežli právě tímto kapitalismem a právě touto demokracií. Petr Kužvart píše, že v té době lidé ještě vůbec nechtěli zrušení socialismu (a že kapitalismus jim byl až později „vnucen“). Na toto téma jsme už v minulosti několikrát diskutovali; je sice faktem že lidé si tehdy zrušení socialismu nepřáli, ale na straně druhé se opravdu dost dobře nedá právem tvrdit, že by jim kapitalismus byl čistě jenom „vnucen“. Události nabraly prostě svou vlastní dynamiku; a opakuji znovu, jinak nežli restaurací kapitalismu a restaurací klasické, prvorepublikánské, „buržoazní“ demokracie to objektivně nemohlo skončit. Tehdy ještě nebyl k mání žádný recept na nějakou jinou, dejme tomu „třetí“ cestu; a ostatně ten není k mání ještě ani dnes.
Účastníci listopadových událostí sice tvrdí (a autor článku také), že tehdejší euforie byla plně srovnatelná s událostmi roku osmašedesátého. Já sám jsem listopadové události sledoval jenom zvenčí; ale přesto bych tomuto názoru oponoval. Společná byla jenom ta čirá euforie ze svržení vládnoucí kliky zkostnatělých partajních dogmatiků; ale jinak byl celý náboj společenského a politického dění už někde zcela jinde. Jednou větou by se snad dalo říci: jestliže v osmašedesátém ještě vládl idealismus, pak v devětaosmdesátém už převažoval čirý pragmatismus. Lidé v šedesátém osmém toužili ekonomicky dohnat Západ – ale za podmínek další výstavby socialismu, při návratu k jeho původním ideálům. Zatímco v osmdesátém devátém se jednalo prakticky už jenom o to, užít si západního konzumu. O nějakých vyšších ideálech tu už prakticky vůbec nebylo řeči. (Pokud tedy pomineme Havlovy vzletné, sice snad upřímně míněné, ale politicky naivní proslovy na dané téma.)
Ještě malá poznámka k Wajdovu „Člověku ze železa“: nakolik mám tento film ještě v paměti, byl to až děsivě kýčovitý panoptikový obraz tehdejších polských událostí, plný vysloveně stupidních klišé.
Polské události z let 1980-1981 se dost lišily od našich jak v roce 1968, tak 1989, už proto, že se odehrávaly v mezidobí. Východní blok se dosud nezdál být na odpis a naše nedávná historie stála varovala (byť SSSR si právě zadělával na problém v Afghánistánu). Dále, samozřejmě, Polsko je zemí dost odlišnou svou historií i velikostí. Poválečný prosovětský režim zde ovšem nedosáhl zdaleka takové společenské hegemonie jako režim u nás.
Prvním rozdílem byl v zemi trvající vliv náboženství a silné postavení katolické církve. S bezprecedentní volbou Karola Wojtyly papežem dostalo národní sebevědomí Poláků mohutný impuls. Druhou zásadní skutečností byl charakter polského zemědělství s rozsáhlou (a rozdrobenou) soukromou držbou půdy.
Shodou okolností jsem se do Polska podíval v červenci 1980. Obchody byly neuvěřitelně prázdné. Rozdíl oproti východoněmeckému sousedství, odkud jsem tam přijel, šokující (a dokladem reálné podoby socialistického internacionalismu).
V Polsku se na úkor pevných cen prosadil černý trh. Lidé, kteří neměli na venkově příbuzné, museli platit za jídlo a následně i další zboží vyšponované ceny. Dělníci za těchto podmínek ovšem neprotestovali proti zemědělcům, ale proti nedostačujícím platům a neúspěšnému málo legitimnímu režimu.
Projevy českého národního sebevědomí jsem mohl zaznamenat zanedlouho. V zaměstnání jsem hlasy o tom, že Poláci by měli hlavně začít makat, slyšel především od těch, kteří se sami nejčastěji „zdejchávali“ z práce nakupovat nebo v pátek na chatu. Přestože do vzniku ODS chybělo více než 10 let, politické „přesvědčení“ budoucích straníků, v kontrastu s míněním „polonofilů“ i s mlčením opatrných, vystoupilo nápadně do popředí.
Události v Polsku předznamenaly 80. léta, poslední dekádu režimu vzešlého ve střední a východní Evropě z válečného běsnění. Generál Jaruzelski se později obhajoval, že jednal z vlasteneckých pohnutek, aby zabránil vojenské intervenci SSSR. Možná tak nevědomky na svět pomohl sovětské glasnosti a perestrojce i všemu, co následovalo.
Napřed k roli Jaruzelského: musím přiznat, že já si dodnes nejsem zcela stoprocentně jist, jak ji vlastně hodnotit. Tehdy byl pro mě Jaruzelski ovšem „jestřáb“, dogmatický představitel režimu; k tomuto dojmu navíc pomáhalo jeho strnulé držení těla, a především jeho tmavé brýle. – A až později jsem se dozvěděl, že je to důsledkem onemocnění.
Jestli tedy generál Jaruzelski vyhlásil válečný stav „pro záchranu národa“, tedy aby Polsko uchránil před sovětskou invazí? Kdy by tedy represe byly možná ještě horší? – Tady je opravdu velice těžko soudit. Jisté je: vojska Varšavského paktu byla k invazi připravena; byla už vykonána příslušná cvičení, a přinejmenším jednou už i československé jednotky byly přímo na cestě k polským hranicím, a až na poslední moment byly vráceny zpět. Ale – bylo to pouhé harašení zbraněmi? Psychologický nátlak? Nebo byla invaze opravdu na spadnutí, a jenom nějaká náhodná okolnost ji odvrátila? Nebo touto okolností byl právě příslib polského vedení, že samo vyhlásí výjimečný stav? Anebo tyto zdánlivé vojenské útoky měly za svůj cíl právě jenom to, poskytnout Jaruzelskimu dostatečnou výmluvu pro vyhlášení válečného stavu? – To všechno mohou vědět jenom zasvěcení; respektive ti kdo mají přístup i k nejtajnějším archivům.
Jisté je: odborové hnutí Solidarita byla pro východoevropské papaláše stejně smrtelným nebezpečím, jako svého času reformní hnutí v Československu.
I když z poněkud jiných důvodů: jak už jsem uvedl, zásadní rozdíl byl v tom, že čs. reformisté byli stále ještě upřímně přesvědčení komunisté, zatímco polská Solidarnośč byla ne-li vyloženě antikomunistická, pak přinejmenším ne-komunistická. Ale – na straně druhé Solidarnośč byla v prvé řadě masové hnutí dělníků; a právě to východoevropské partajní kádry usvědčovalo ze lži, že prý oni jsou „předvojem dělnické třídy“.
V každém případě jak řečeno, Solidarita byla pro vládnoucí vrstvu ve státech východní Evropy akutním nebezpečím; a bylo jasné, že dříve či později dojde k finální konfrontaci. Že patová situace nemůže existovat natrvalo. Buďto zvítězí Solidarita (a to bude konec vlády jedné strany) – anebo se protistrana musí vzchopit k nějakému činu.
Jestli tedy Jaruzelski byl zloduch, nebo „zachránce národa“? – Snad opravdu něco mezi tím. On sám byl dozajista pevně přesvědčen že jedná v nejlepším zájmu svého národa; ale úplnou pravdu by mohl posoudit a rozsoudit opravdu snad jenom samotný Bůh… 😉
Ta zpráva o prázdných obchodech mě ale dost překvapila. Já sám jsem byl v Polsku jednou, a to sice zrovna v trojměstí Gdaňsk-Gdyně-Sopoty, tedy v pozdějším rodišti Solidarity. A tamější obchody byly docela dobře zásobeny. Ovšem – to bylo o několik let dříve, myslím že někdy v polovině sedmdesátých let. A také zřejmě toto turistické centrum bylo lépe zásobováno, nežli venkov. Ale fakt je, že už tehdy naplno kvetl černý obchod.
Mně třeba z poměrně nedávno natočeného filmu o Lechu Walesovi uvízla v hlavě jedna scéna, kde ho polská tajná policie zadrženého vezla špalírem demonstrantů – dělníků, o kterých se Walesa domníval, že jsou na jeho straně, ale když se ti demonstranti dozvěděli, že v autě je Walesa, tak ho chtěli zlynčovat 🙂
Tak možná byly ty polské obchody prázdné proto, že peníze šly ze Sovětského svazu přes kubánskou armádu do Angoly, respektive financování angolské války. Někdo by řekl, že socialistický blok byl až příliš ambiciozní a bojoval předem prohranou bitvu, což by jistě nebyl argument od věci, nicméně dnes zase vidíme, jakých odporných forem nabývá totální vítězství kapitálu.
Se musím opravit, Walesu nechtěl zlynčovat špalír demonstrantů, ale jen nějaký hlouček lidí na cestě.
Hezká je v tom filmu scéna, kdy Walesa seřve nějakou skupinku intelektuálů, že se musí začínat odspoda. Což se stalo a komunisté měli po zásluze problém.