Existuje objektivní dobro? II.

Křesťanské pojetí a jeho kořeny

Josef Poláček

V první části našich úvah jsme si položili otázku, zda je vůbec možno nějakým objektivním, od subjektivních lidských tužeb a představ nezávislým způsobem odůvodnit, dokázat existenci dobra ve jsoucím světě. Ukázali jsme si, že – pokud tedy vůbec samotnou existenci našeho světa, celého vesmíru, a nás samých budeme považovat za pozitivní skutečnost – že to v zásadě možné je. Celý fyzikální kosmos existuje jenom a pouze na základě principu symetrie protikladných momentů; pokud tento ontologický princip symetrie aplikujeme na lidský svět, pak on – navíc – obdrží charakter všeobecné harmonie. Učinili jsme tedy takový závěr, že pokud jsoucí svět bude směřovat k všeobecné symetrii a harmonii svých částí (a tedy i mezi jeho obyvateli), pak bude jistým právem možno hovořit o „dobrém světě“.

Nicméně – konstatovali jsme i to, že takovéto určení „symetrie“ respektive „harmonie“ je příliš obecné, nežli aby nám mohlo dávat dostatečnou orientaci pro rozlišování mezi dobrem a zlem, mezi pozitivním a negativním v jednotlivých případech. A vůbec aby nám mohlo poskytnout dostatečnou základnu pro označení jsoucího světa jako „dobrého“. A rozhodli jsme se, že se podíváme, jak tento problém přítomnosti dobra ve jsoucím světě řeší křesťanství. Které se ovšem domnívá, že tento problém jednou provždy vyřešilo tím, že celý jsoucí svět deklarovalo jako „dobré dílo“ Boží. Kde jenom zlovolný ďábel a mravně nespolehlivý člověk mohou vnášet – a vnášejí – elementy deformace, respektive vůbec zla.

Ale napřed si musíme ujasnit, kde a v čem tento problém vlastně spočívá. Už první řecký myslitel, jehož dílo se nám alespoň zčásti v písemných záznamech dochovalo, totiž Anaximandros, učinil na tomto poli jeden naprosto klíčový krok: jsoucí svět rozdělil na dvě zásadně různé sféry, na sféru „věcí konečných“, a na sféru „apeiron“, toho co je neohraničené, nekonečné, jsoucí samo o sobě. Ty „konečné věci“ (tedy náš jsoucí, bezprostředně předmětný svět) – ty nemají v sobě samých poslední důvod své vlastní existence. Tyto věci podléhají procesům vzniku a zániku, procesům změny. Není v nich – totiž v této jejich bezprostřední existenci – nic stálého. Ale přesto: něco stálého tu být musí; něco co všem těmto jednotlivým věcem vůbec propůjčuje možnost a schopnost jejich existence. Na rozdíl od oněch „konečných“ věcí tedy jak řečeno Anaximandros tuto druhou sféru nazval „apeiron“, neohraničené, nekonečné.

V dalším průběhu a vývoji řecké filozofie onen vztah mezi oběma sférami pak nabyl formy vztahu vztahu mezi „Jedním“ a mezi „mnohým“. Přičemž toto „Jedno“ bylo v zásadě identifikováno s božským momentem (nikoli nutně s jednotlivým bohem); zatímco pod tím „mnohým“ byl obsažen především svět lidí. Ovšem – a to je pro naše uvažování klíčové – spolu s tímto vzájemně podmíněným, ale vzájemně protikladným párem se vynořil naprosto kardinální problém: totiž problém jejich vzájemného zprostředkování.

Ono (božské) „Jedno“ je totiž právě proto „jedním“, že není oním „mnohým“. Existuje respektive vzniká tu tedy naprosto zásadní propast mezi oběma sférami. To „mnohé“ existuje jenom díky současné přítomnosti „Jednoho“, které tomu „mnohému“ poskytuje základ jeho existence; ale zároveň jak řečeno ono „Jedno“ je od onoho „mnohého“ naprosto striktně odloučeno, jakožto nekonečné oproti konečnému se vyznačuje naprosto protikladnou charakteristikou. Ještě Parmenides se rozhodl veškerou pravdivou existenci přiznat pouze „Jednomu“ (jakožto „čistému Bytí“), zatímco svět „konečných věcí“ degradoval na sféru omylu a klamu. Ovšem už sofisté mu vzápětí dokázali, že takovéto schéma vede k neudržitelným aporiím, logickým protimluvům.

Poté učinil Platón ten rozhodující krok, že se pokusil oboje sféry – tedy „to Jedno“ a „to mnohé“ spojit prostřednictvím jakési střední sféry, totiž sféry jeho proslulých „idejí“. Tyto jeho ideje – budiž ve velké stručnosti řečeno – jsou (respektive pět nejvyšších z nich: jsoucnost, identita, rozdíl, pohyb a klid) logicko-ontologické formy, v jejichž rámci podle Platónova přesvědčení existuje vše jsoucí. Samotné Bytí – jakožto Jedno – může existovat jenom prostřednictvím těchto forem; a stejně tak i v každé konkrétní existenci (tedy v onom „mnohém“) můžeme stejně tak nalézt a objevit tyto základní formy.

Ponechme teď stranou filozoficky slabá místa tohoto Platónova konceptu; naším dnešním tématem je křesťanský koncept dobra, a vše doposud řečené bylo jenom úvodem k tomuto centrálnímu tématu. Ovšem – úvodem naprosto nezbytným; neboť jak uvidíme dále, křesťanství se – v dobách konstituování své prvotní teologie – potýkalo s naprosto tím samým problémem, totiž s problémem zprostředkování mezi Bohem (tedy: Jedním) a mezi lidmi (tedy: mnohými). A nejen tento problém byl společný jak pro antické myslitele tak pro nově vznikající křesťanství; ale jak uvidíme, i samotné řešení tohoto problému je krajně podobné. Musíme si totiž uvědomit jedno: první křesťanští teologové vycházeli z intelektuálního prostředí platónského, respektive novoplatónského. Novoplatonismus byl tehdy vůdčím myšlenkovým směrem, a jeho znalost byla v podstatě součástí základního vzdělání každého z tehdejších intelektuálů.

Athenagoras z Athén – jeden z prvních křesťanských autorů-apologetiků, činný ve druhé polovině druhého století našeho letopočtu, byl tím, kdo vytvořil základ křesťanského pojetí tohoto zprostředkování mezi Bohem a člověkem; a tím zároveň základ křesťanského učení o Trojjedinosti. Athenagoras píše: „Syn je otci (jím) první stvořené, ne jako by se zrodil (…), nýbrž vzešel, aby byl pro všechno hmotně-tělesné praobrazem (ideou) a působící silou (energeia).“ Athenagoras tu tedy staví Ježíše („Syna“) do prostředka mezi Bohem-Stvořitelem a mezi předmětně jsoucím (lidským) světem – což je prakticky naprosto shodné schéma, jaké použil Platón pro zprostředkování mezi „Jedním“ a „mnohým“!

Porovnejme si teď bezprostředně obě tato schémata:

Platón: Athenagoras

Jedno 1 Otec
Idea 1 + 2 Idea = Logos = Energeia
Mnohé 2 vše předmětné, hmotné

Zde – u Athenagorase – tedy vidíme prvopočátek křesťanského učení o Trojjedinosti; v pozdějším procesu pak ve druhé řádce místo ještě platónské „ideje“ a metafyzické „energie“ stojí Kristus, jakožto Logos, jako zprostředkovatel mezi Bohem a mezi světem lidí.

Ovšem: konkrétní způsob, kterým měl Kristus plnit úlohu zprostředkovatele mezi Bohem a lidmi, byl ještě celá staletí v raném křesťanství předmětem tuhých a mnohdy velmi rozhořčených teologických sporů. Stejně jako u Platóna je toto schéma zprostředkování zatíženo velkými nejasnostmi a zásadními problémy. Bylo to (vedle nestorianismus) především učení monofysitismu, které závažně hrozilo rozštěpením křesťanské církve. Podle tohoto učení je sice v Kristu spojená jeho božská i lidská přirozenost – ale ta lidská byla tou božskou „vysáta“. Tím byla prakticky uznána jenom jedna dominantní přirozenost Krista – totiž ona božská. Odůvodnění této pozice bylo: „Dvě dokonalé bytosti se nemohou stát jedinou.“

A až teprve na koncilu v Chalkedonu v roce 411 byl monofytismus definitivně zavržen, a místo toho bylo vyhlášeno nadále platné, rozhodující křesťanské dogma: „Učíme jednoho a téhož Krista, zrozeného Syna, pána, který budiž uznán ve dvou přirozenostech, bez smíšení, nezměnitelně, neodděleně a neoddělitelně; nikdy nemůže být na základě sjednocení zrušen rozdíl v přirozenostech, naopak jedinečnost obou přirozeností zůstává zachována; tato různost se stává jedinou osobou…“ Tato nemálo komplikovaná věta znamená, že božská a lidská přirozenost jsou naprosto rozdílné – a přesto zároveň sjednocené, v osobě Krista.

Můžeme tedy vidět: tato křesťanská formule o zprostředkování mezi božským a lidským elementem má sice v zásadě dialektický charakter (tedy principiálně směřující ke spojení, zprostředkování protikladů); nicméně toto dialektické zprostředkování tu není skutečně dovršeno, stále zůstává nevyřešená otázka, jak mohou být (v osobě Krista) bezrozporně spojeny dva momenty – božský a lidský – o kterých je zároveň tvrzeno, že jsou naprosto odlišné. Tento deficit se pokusil o nějakých dalších 70 let později odstranit Leontios z Byzance, který znovu aplikoval platónskou dialektiku, s tím že v Kristu je sjednocená božskost jakožto „neměnná substance“ a zároveň lidskost jakožto „proměnná substance“. Ovšem: i tady vidíme, že toto údajné sjednocení je především velice abstraktní, a za druhé stále ještě značně málo přesvědčivé.

Pro nás to všechno znamená především toto:

1. křesťanské dogma o Trojjedinosti je přímým potomkem (a fakticky kopií) platónského modelu zprostředkování mezi „Jedním“ a „mnohým“;

2. v důsledku toho ovšem křesťanské učení o Trojjedinosti trpí prakticky těmi samými nedostatky jako samotný Platónův model.

Přičemž těmito nedostatky jsou v prvé řadě i nadále nepřesvědčivý způsob spojení, zprostředkování mezi naprosto protichůdnými momenty: mezi nekonečným Jedním (božským) na straně jedné, a mezi konečným mnohým (světským, lidským) na straně druhé. Křesťanství se pokouší tento protiklad překlenout tak, že obojí vkládá do jedné jediné osoby (Krista); ovšem není nijak vysvětleno, jak to konkrétně má být uskutečněno. Leontiův pokus s „neměnnou substancí“ a „proměnnou substancí“ zůstává jak řečeno značně nepřesvědčivým.

A za druhé – a právě to je pro nás rozhodující – tento křesťanský model trpí tou samou vadou, která je typická prakticky pro celou antickou myšlenkovou tradici: totiž že v onom vztahu „Jedno“ – „mnohé“ nakonec to „Jedno“ zůstává vůči „mnohému“ naprosto dominantní. To jest: Řekům se nikdy nepodařilo vytvořit, zformulovat skutečně vyvážený, symetrický vztah obojího. Nakonec opravdu „dobré“, primární je jenom to „Jedno“, tedy božský element; zatímco ta sféra „mnohého“ (tedy i sféra lidská) zůstává natrvalo pouze odvozenou, nesvébytnou, nedokonalou.

Už u Řeků pak platilo, že člověk může na dokonalém, na dokonale dobrém božském světě být pouze účasten; ale ani u Řeků člověk není tohoto dobra, této dokonalosti autonomním, svébytným tvůrcem. U Řeků je tento asymetrický vztah přece jenom poněkud mírněn tím, že u nich je rozhodujícím momentem myšlení, duch, logos – a ten je nakonec stejný jak pro bohy, tak pro člověka. Zatímco v křesťanství na prvním místě stojí nikoli logos, nýbrž víra – tedy víra člověka v Boha, kdy je člověk se vší samozřejmostí v pouze sekundární, podřazené pozici. Anebo jak to s až brutální přímočarostí ve své „Citadele“ vyjádřil Saint-Exupéry: „Naprosto neběží o nás: všichni společně jsme cestou Boha, který na okamžik sáhl po našem pokolení a použil ho.“

Ano, v tomto platónsko-křesťanském pojetí se člověk napřed zdá být povýšen, svou možností účasti na nejvyšších sférách bytí respektive božskosti a božího Dobra; ale v tom samém aktu, v tom samém momentu je fakticky degradován na pouhý nástroj vyššího skutečnosti, vyššího plánu, vyšší vůle; a jemu samému zde není přiznána žádná možnost vytvářet sám svou vlastní autonomní, nezávislou a nepodmíněnou hodnotu. Veškeré „dobro“ je konec konců ze sféry lidské odsunuto do sféry nadzemské; a člověk nemůže nic více, nežli na zemi vytvářet pouze nedokonalé kopie oné dokonalosti nadzemské, onoho božího či metafyzického „dobra“.

Budiž tedy závěrem zopakováno ještě jednou: zásadním deficitem tohoto platónsko-křesťanského modelu je, že zůstává – přes všechnu snahu o dialektické zprostředkování – nakonec asymetrickým. Sféra „Jednoho“ a „mnohého“, sféra božského a lidského tu nejsou propojeny v pravém dialektickém smyslu, v kterém obě strany onoho vztahu mají svou vlastní, autonomní hodnotu – a kde žádná nemůže existovat bez strany druhé. Bůh může existovat bez člověka; a člověk pro něj vposledku vždy zůstane jenom někým, „po kom Bůh sáhl a použil ho“.


Sociální inženýři

Eva Hájková

Jezuitská redukce San Ignatio

Jednou jsem přemýšlela o tom, proč se Tovaryšstvo Ježíšovo nazývalo tovaryšstvem. Samozřejmě vím, že tovaryš ve staré češtině znamená totéž, co druh (v ruštině tovarišč=soudruh). Ale v řeči středověkých cechů je to mezistupeň mezi učedníkem a mistrem. Tovaryš znamená totéž, co druh mistra. Mistr byl vlastně jenom prvním mezi svými tovaryši. Nebylo trochu troufalé nazývat se Ježíšovými přáteli namísto jeho učedníky?

Jezuité ovšem bývali skutečnou elitou. Byli velmi učení a také velmi horliví. V českých dějinách jim nepatří právě nejčestnější místo. Ale jak tomu bylo jinde?

Jezuitský řád proslul svou misijní činností. Jakmile španělští conquistadoři dobyli nějaké území v Latinské Americe, přicházeli jim v patách jezuitští patres, které indiáni mimořádně zajímali. Jezuité byli vůbec první, kdo byl schopen se s indiány domluvit. Kolonizátoři byli na nich zpočátku závislí. Očekávali od jezuitů, že jim půjdou na ruku a pomohou jim udělat z indiánů poslušné nevolníky, aby z nich a z jejich území vytěžili co nejvíce bohatství, ale v tom se zmýlili.

Dobrodruzi přicházející do země podněcovali války mezi indiánskými kmeny a pak od nich vykupovali zajatce. Ty vláda přidělovala jako otroky nově příchozím bohatým Španělům. Tato snaha však u jezuitů narazila. Jezuitům šlo o šíření evangelia, nikoliv nevolnictví. Proto se od začátku oháněli přirozeným právem domorodých obyvatel. Dnes bychom řekli – lidskými právy. Brojili proti lovu indiánů i proti trhům s otroky. Neměli sice nic proti tomu, aby indiáni pracovali, dbali však o to, aby měli denně dostatek volna ke zotavení a také k výuce křesťanského náboženství, kterou jim sami chtěli zprostředkovávat. Jezuité neváhali vměšovat se i do vládnutí – například chtěli prosadit zákaz prodeje lihovin indiánům, čímž si proti sobě velmi popudili obchodníky s pálenkou.

Jedním z prvních misionářů byl José Anchieta (v roce 2014 svatořečený papežem Františkem), který do Ameriky odejel roku 1553. Za svého života (zemřel 1597) Anchieta studoval, podobně jako mnoho jezuitů po něm, indiánské jazyky a snažil se z domorodých jazyků vytvořit jeden společný jazyk, jemuž by všichni jihoameričtí indiáni rozuměli. Vypracoval k němu slovník a gramatiku. Ten jazyk prý dodnes existuje a v Brazílii je možné se jím s indiány domluvit. Anchieta se spřátelil s kmenem Tamuyos, uzavřel s nimi mírovou smlouvu, a když zjistil, že je smlouva jeho krajany porušována, nebál se kázat na náměstí v Riu užaslým Portugalcům: „Vy jste je napadli bez ohledu na smlouvy. Vy jste z nich nadělali proti jejich přirozenému právu otroky!“ Týž Anchieta napsal velké drama ve verších, v němž nemilosrdně zostudil hříchy bílých kolonistů. Na představení, v němž účinkovali indiáni, pozval indiány z celého širokého okolí. Portugalci byli rozezleni, ale nic s ním nepořídili.

Jezuité ihned po svém příchodu do Ameriky zjistili, že indiánům chybí spousta nectností, jimiž se vyznačovali Evropané. Ti byli, podle jejich názoru, nenapravitelně zkažení. Ale indiáni k radosti jezuitů vůbec neuměli podvádět a lhát. Neznali peníze a v mnohém byli jako děti. Sice se mezi nimi vyskytoval kanibalismus, ale ten patres přičítali nedostatku osvěty, nikoliv jejich zkaženosti. Indiánská nevinnost podnítila jezuity k pokusům vytvořit v Novém světě Kristovo království, což by se v hříšné Evropě jistě nepodařilo.

V 17. století se jezuitům v Peru v Bolívii (a později na území dnešní Paraguaye a dalších států) podařilo shromáždit indiány v tzv. redukcích. Byla to samostatná uzavřená území, v nichž se indiáni zabývali obděláváním půdy, chovem dobytka a řemesly. Jezuité získávali indiány hudbou a chórovým zpěvem. Ten je přitahoval jako magnet. Díky němu přicházeli z pralesů, překonávali svou vrozenou plachost a spřátelili se s jezuity, od nichž se pak velmi rychle naučili nejen hraní na hudební nástroje, ale i mnoha jiným dovednostem. Indiáni uměli skvěle napodobovat – podle předlohy vyrobili například i napodobeniny drahých krajek a různého luxusního zboží dovezeného z Evropy. Pod vedením jezuitů předli, tkali a vyráběli oděvy i jiné užitkové předměty. Stavěli obydlí, nemocnice i kostely.

Model jezuitské redukce v Argentině


Půdu jezuité rozdělili mezi rodiny, respektive mezi dospělé muže. Každý muž měl nárok na své soukromé pole zvané abamba a zároveň všichni dohromady obdělávali společnou půdu – tzv. Boží pole. Největší problém bylo naučit indiány počítat (vystačili si většinou s pojmem „mnoho“) a hospodařit – tedy myslet na zítřek, nesníst všechno hned (obilí, dobytek), nýbrž odkládat zrní na příští setbu, zachovat dobytek k orbě atd. Z výnosů Božího pole byly zabezpečovány společné potřeby celé komunity (každá z redukcí byla uzavřenou společností). Byli z nich vydržováni ti, kdo byli neschopni práce, i vdovy a sirotci. Hospodářství bylo čistě naturální, neboť peníze byly jezuity považovány za kořen všeho zla. Dokonce i zahraniční obchod se obešel bez peněz. Jezuité se snažili zamezit přímému styku indiánů a cizích obchodníků.

Sami léčili nemoci a zranění svých svěřenců. Nezapomínali ani na zábavu, jakou bylo například divadlo. Indiáni si volili vlastní samosprávu, která rozhodovala o společných záležitostech obce, jejich osobní svoboda byla omezena jen natolik, nakolik to vyžadoval zájem celku.

Jezuitům se podařilo vybudovat v Paraguayi v podstatě komunistický stát, v němž bylo realizováno společné vlastnictví výrobních a spotřebních prostředků, bezpeněžní hospodářství, dále byla zajištěna rovnost všech občanů, likvidace jakékoli materiální bídy, zabezpečení starých a nemocných lidí, vdov a sirotků, zavedena všeobecná pracovní povinnost (či právo na práci?) s osmihodinovým pracovním dnem, společná výchova všech dětí, které si mohly svobodně volit své povolání.

Mohli bychom říct, že zde byl realizován úspěšný pokus o Boží království na zemi. Nebo by se také dalo říct, že se patres inspirovali Platónem. Celý tento řád byl vybudován bez jakéhokoli použití násilí a trval sto padesát let.

Byl ovšem solí v očích těm, kdo žili z obchodu s otroky. Jezuité se však dlouhou dobu těšili ochraně španělské koruny. Nebylo snadné se jich zbavit. Proto na redukce posílali tzv. mameluky (míšence – potomky bělochů a indiánek), kteří chytali domorodce a prodávali je do otroctví. Mameluci odvlekli z osad tisíce lidí. Jezuité hledali ochranu v tzv. papežském breve, ale obchodníci s otroky ho vůbec nerespektovali. Patres se proto pokusili přesunout své lidi přes pralesy do vzdálenějších a méně ohrožených oblastí. Avšak mameluci pronikli brzy i tam. Za těchto okolností usoudili jezuité, že ani Kristovo království se na tomto světě neobejde beze zbraní, a vymohli si u španělského krále povolení vyzbrojit indiány evropskými zbraněmi a postavit z nich armádu. Založili továrny na výrobu pušek a děl a indiáni se cvičili v evropském způsobu boje. Naučili se to dobře. Dlouhou dobu se uhájili. Nakonec ale zvítězila ziskuchtivost kolonizátorů.

V polovině 17. století zeslábl vliv jezuitů ve Španělsku a poté i v dalších evropských zemích. Posléze byl řád rozpuštěn. Rozšířilo se, že jezuité prý s pomocí indiánů ukrývají velké množství zlata v řece Orinoko. Jejich nepřátelé byli hnáni touhou zmocnit se domnělého pokladu. Do redukcí byli posláni vládní komisaři a když nic nenašli, zajali jezuity a lodí je transportovali do Španělska v poutech, jako zločince. Jejich dílo bylo rozprášeno a mnoho indiánů pak zmizelo znovu v pralesích.

Na závěr si dovolím pár otázek: Bylo dílo jezuitů v Paraguayi podle dnešních měřítek dobré? Nebo šlo o nemístný paternalismus, sociální inženýrství a navíc vměšování se Evropanů do cizích kultur a do života přírodních národů? Byla to demokracie, protože osady si volily vlastní samosprávu? Nebo nebyla, protože všechny redukce byly pod vlivem jezuitů, kteří zamezili vstupu obchodníků s alkoholem a s všelijakými nežádoucími způsoby, jimiž by mohli být indiáni zkaženi?