Existuje objektivní dobro? I.

Josef Poláček

Před nějakým časem jsme na stránkách „Humanistických dialogů“ diskutovali otázku, zda existuje něco takového jako „objektivní dobro“. Anebo zda názory na to, co je a co není dobré, jsou a budou vždy nutně jenom náhledy čistě subjektivními.

V průběhu oněch diskusí jsme si ozřejmili jeden základní moment, klíčový argument ve prospěch objektivně existujícího dobra: totiž že pokud vůbec za pozitivní moment považujeme samotnou existenci našeho vesmíru (a naši přítomnost v něm), pak tedy nejvlastnější základy onoho hledaného „dobra“ musí být identické se základními strukturami právě tohoto vesmíru. Respektive, v obecnějším smyslu: základní charakteristiky dobra musí být shodné se základními strukturami samotného bytí.

Určili jsme si tehdy také, v čem je možno spatřovat takovouto nejzákladnější strukturu bytí: totiž v principu symetrie. Už naprosto první ze starých řeckých myslitelů, jejichž dílo je nám alespoň v zásadě textově zachováno, totiž Anaximandros, objevil a pochopil tento základní princip všeho jsoucího: že toto existuje a udržuje se ve formě vzájemně protikladných párů, které se ovšem nacházejí ve stavu a vztahu vzájemné symetrie, vyváženosti. Oheň a voda, země a vzduch, chladné a teplé, těžké a lehké – tyto páry vzájemně spojených protikladů mají u prvotních řeckých myslitelů sice ještě charakter bezprostředně fyzikálních daností, nicméně už tady se vynořuje vědomí principiální protikladnosti a symetrie veškerého bytí vůbec. Tento motiv vzájemně spolu soupeřících, ale zároveň se navzájem podmiňujících a vyvažujících elementů se pak v plné intenzitě znovu vynořuje především u Hérakleita. Ale i Platón se cíleně zabýval vzájemnou vyvážeností základních metafyzických principů „klidu“ a „pohybu“; což bylo mimochodem také centrálním tématem jak pozdního novoplatonismu, tak gnóze, tak ale i rané křesťanské teologie.

Tento náhled starých řeckých myslitelů je pak plně potvrzován nálezy novodobé vědy, konkrétně fyziky: všechny standardní fyzikální modely vesmíru jsou založeny právě na předpokladu všeprostupující symetrie. Kterážto symetrie vládne už i v tom nejmenším mikrosvětě, ve vzájemném řazení protonů a elektronů. Je to ostatně naprosto logické: tam kde by nebyla dána symetrie, tam vzniká nerovnováha; a nerovnováha vyvolává napětí. Toto napětí je pak zdrojem pohybu – a tento pohyb nesměřuje nikam jinam, nežli k vyrovnání onoho napětí, čili k obnovení (či vytvoření) vztahu symetrického.

Můžeme tedy ještě jednou zopakovat: pokud vůbec existenci vesmíru, existenci samotného bytí považujeme za něco pozitivního (a to zřejmě musíme, neboť opačný náhled by znamenal tvrdit „nic“, jakožto opak bytí – a nic, neexistenci je sotva možno adorovat jako něco pozitivního, dobrého. Náš svět má tedy ve své nejhlubší podstatě vyvážený, symetrický charakter; a od této symetrie je už jenom nepatrný krůček ke stavu, k principu harmonie.

Je tedy právem možno za „dobro“ pokládat a tvrdit takový stav věcí, který je symetrický, vyvážený, a tedy harmonický. Tím by vlastně bylo možno naše úvahy na dané téma ukončit; a završit je výzvou, že tedy mravní povinností každého člověka je pracovat usilovně na vytváření takovéhoto harmonického stavu světa, na harmonickém uspořádání a vztahování všech jeho částí, všech jeho elementů, a všech jeho obyvatel.

Bylo by možno tímto způsobem skončit, a byl by to závěr dozajista pochopitelný, dobře odůvodnitelný, a všemi poctivě smýšlejícími lidmi bez dalšího sdílený. Jenže – byl by to bohužel závěr až příliš spěšný; a příliš laciný a pohodlný. Který by se ve skutečnosti velmi dalece míjel se skutečností tohoto světa, ale i samotného bytí; a jeho mravní výzva by tedy do značné míry zůstala jenom planým apelem.

SYMETRIE A DYNAMIS

Takto pojatá harmonie – jakožto symetrie vůbec – by totiž měla jednu zcela zásadní vadu: byla by naprosto bez pohybu. Energeticky naprosto dokonale vyvážený stav je totiž stav entropie: vše je ve stejné energetické hladině, nejsou žádné rozdíly, žádné protiklady – a proto se nic nehýbe. Není kam. Stav dokonalé symetrie, dokonalé harmonie by tedy byl stavem trvalé smrti. To co zde tedy chybí je v prvé řadě dynamis, potenciál změny, kterážto změna se vyjadřuje a uskutečňuje pohybem. Skutečná symetrie či harmonie tedy nikdy nemůže a nesmí být mrtvým klidem; nýbrž musí být neustálým usilováním, a tedy i neustálým zápasem o dosažení harmonie – ale na pozadí dishamonie, disproporce. Jinak řečeno: harmonie je jenom druhá stránka disharmonie, symetrie je druhá stránka asymetrie. Bez disharmonie není harmonie; to platí ostatně i v samotné hudbě.

A i tento náš závěr je ostatně plně potvrzován nálezy moderní fyziky. Bylo sice řečeno, že všechny současné standardní modely fyziky jsou založeny na principu, na předpokladu symetrie; nicméně podle nejnovějších objevů se i tady zdá, že je v našem kosmu obsažen prvek jakési přesahující asymetrie. Že tedy náš kosmos je v principu symetrický; ale přece jenom s určitým momentem asymetrie. Tak jako tak: pro náš pozemský svět musíme nutně počítat s neustálou a neodstranitelnou přítomností asymetrie, disharmonie. Je proto v tomto smyslu ostatně naprosto logické, že představy o dosažení naprosté harmonie jsou většinou dislokovány až do nebe – tedy do života posmrtného. Neboť jak už řečeno, dokonalá harmonie rovná se smrt.

Co z toho všeho tedy vyplývá pro nás, pro naši otázku po objektivní existenci dobra? V zásadě se nám ukazuje dvojí: na jedné straně se ukazuje, že je opravdu určitým právem možno hovořit o objektivní existenci dobra, jakožto základního symetrického, harmonického uspořádání samotného bytí. Ale: na straně druhé se my, lidé, nikdy nemůžeme v konečném smyslu na toto „objektivně jsoucí dobro“ spolehnout jako na něco, co by nám nějak lineárně mohlo zaručit stejně tak symetrické či harmonické uspořádání našeho světa, našich vlastních životů. Za prvé ta objektivně jsoucí symetrie kosmu či bytí je opravdu jenom velice obecným základem, velmi vzdáleným od našeho bezprostředního žití; a za druhé náš svět, náš život je v neustálém pohybu a vývoji, je tu ta dynamická složka, která brání nastolení nějaké trvalé, statické harmonie, znovu a znovu ji narušuje a rozbíjí, ve jménu a právem pohybu a života samotného.

My tedy při našem hledání dobra, harmonie našeho světa máme k dispozici jenom onen obecný základ; ovšem ani to není vůbec málo. V každém případě existence tohoto základu umožňuje odmítnout všechny nihilistické náhledy, popírající objektivní existenci dobra vůbec. V našem jsoucím životě jsme to pak my sami, kdo sami – v jeho neustálém plynutí, měnění a střetávání – musíme vždy znovu a znovu hledat a vytvářet relativní harmonie, relativní ostrůvky dobra, v naší vlastní režii a v naší vlastní odpovědnosti za úspěch či neúspěch našeho konání; ale přece tu máme jako stálou oporu k dispozici ono základní směřování všeho jsoucího k vyváženosti a symetrii všech jeho částí.

Pokračování

142 komentářů u „Existuje objektivní dobro? I.“

  1. „Důvěryplná spolupráce člověka s Bohem“ – ovšem, pane Nusharte, já si ale právě vůbec nejsem jistý, jestli by něco takového bylo možno nalézt v samotných evangeliích. Nechci to tvrdit nějak apodikticky (nejsem zase natolik znalý textů Nového zákona); ale můj převažující pocit je, že Ježíš je zde v prvé řadě velice přísným a nesmlouvavým karatelem, který znovu a znovu pranýřuje lidské chyby. Ano, někde za tímto karatelstvím je samozřejmě skryt i veskrze pozitivní program, tedy dejme tomu Boží dílo, a tedy i určitá možnost pro člověka se tohoto Božího díla zúčastnit; ale těžištěm Ježíšova působení se mi zdá být spíše to karatelství. A další fáze křesťanství – to byla především (raně středověká) permanentní hrozba peklem, důraz byl kladem především na hříšnou duši člověka. Zatímco opravdu „důvěryplná spolupráce člověka s Bohem“ – skoro bych soudil, že něco takového v plném smyslu do křesťanství vchází až se svatým Františkem. Přičemž ovšem ta permanentní hrozba ohněm pekelným trvá nezmenšeně i nadále, a teprve v současné době ustupuje výrazně do pozadí.

  2. Paní Hájková, ta baptistická konference která Vás tak šokovala – to mě nechalo vzpomenout zase jednou na Ericha Fromma; na jeho rozlišování mezi stavem „být“, a mezi stavem „mít“. Přičemž toto zásadní rozlišování vztahoval i na samotného Boha.

    Je prostě celá řada věřících, kteří „mají“ svého Boha, svou víru; ale tou vírou nežijí, Bůh je u nich nepřítomen, on je pro ně jenom dogmatem, které je zbavuje nutnosti onoho pravého žití.

  3. Bát se Boha, nebo ho milovat?

    Ale jistě, paní Hájková, že člověk může milovat Boha. Ale tady je řeč o tom, jak vztah člověka k Bohu pojímá křesťanství.

    A pokud vyjdeme ze samotného Ježíše: tam se mi pořád daleko spíše ukazuje ta hrozba „hněvem Otce nebeského“, nežli nějaká láska, a to ať už z jedné či z druhé strany. (Pokud tedy zůstáváme v oblasti synoptických evangelií.) Ne že by se u Ježíše onen moment či vztah lásky nevyskytoval vůbec; ale vzhledem k celkovému objemu jeho kázání se to zdá být opravdu jenom velice marginálním momentem.

    S boží láskou přichází v plné míře až Pavel; a o něm je zřejmě plným právem možno konstatovat, že on miloval Boha právě proto, že se ho bál. On trpěl trvalou hrůzou z trestajícího – židovského – Boha; a proto si vytvořil Boha milujícího, odpouštějícího, láskyplného. Teprve s Pavlem (a později evangelistou Janem) vstupuje do křesťanství v plné síle moment lásky. Přičemž ovšem – jak už jsem zmínil výše – vedle této lásky k Bohu a lásky Boha k lidem v křesťanství po celý středověk přetrvává stejně tak i neustálá hrozba mukami pekelnými. Pro která je sice bezprostředně příslušný ďábel; nicméně soudcem (hříšníky do onoho pekelného ohně posílajícím) ve skutečnosti i nadále zůstává samotný Bůh.

  4. Soucitné srdce – no ano, ta paní mluví o lásce vlastně spíše ve smyslu léčitelském, nežli křesťanském. Léčitelství všeobecně staví na potřebnosti lásky; ale máte pravdu, to je konec konců něco jiného, nežli láska křesťanská.

    Ta láska léčitelská – neřekl bych ani tak že je to vztah jenom sám k sobě, řekl bych že oni lásku pojímají jako dejme tomu jakousi éterickou substanci, která vyplňuje celý vesmír, která je univerzálně pozitivním činitelem, a která má léčivé účinky jak pro konkrétního člověka, tak ale i pro celý svět.

    Oni sami to myslím – přinejmenším v naprosté většině – chápou také jako boží lásku; ale přesto tato boží láska má konec konců dost jiný charakter, nežli láska Boží.

  5. Chápu. Láska v tom jejím smyslu je jakási vesmírná energie, všude kolem dostupná.
    Zatímco Boží láska je něco jiného. Tady jde o agapé – o lásku Boha k lidem nebo též o duchovní lásku člověka k jinému člověku.

  6. Kde je v evangeliích sdělována spolupráce velmi lidského Ježíše s Bohem? Asi všude:-)
    Určitě všude, kde Ježíš zprostředkovává uzdravení. Podmínkou víry ve smysluplnost skutečného uzdravení je tu důvěra v dostupnost odpuštění – smíření. A nakonec – bez důvěryplné vydanosti si nelze představit ty hodiny osamění mezi Getsemanskou zahradou a křížem.

    Prvotní hřích by se dal možná také charakterizovat jako „ztráta důvěry“(ve smysluplnost instrukce netrhat neuzrálé ovoce;-)). Ježíš, i tím uzdravováním, nabízí tu důvěru obnovit – a tak prvotní hřích překročit.

    František z Assisi – ano, také jej tak vidím. Ale on tento postoj postavil do středu svého života právě proto, že jej nalezl u Ježíše.

  7. …hodiny Osamění – nepřijetí.

    S možná (jak se sám „diagnostikuje“) mladistvě narcistním, přesto o jakési skutečnosti svědčícím pokusem o empatii tento aspekt (nepřijetí/neporozumění) Ježíšovy mise z kritické nekřesťanské interpretační pozice nasvěcuje Karol Sidon v Evangeliu podle Josefa Flavia.

  8. Někdy přemýšlim, zda ztratil Ježíš víru,když na kříži volal Bože můj, proč jsi mě opustil (a přitom věděl, čím musí projít). Možná částečně. A částečně možná ztratil i naději, ale určitě neztratil lásku, a proto vytrval.
    Víra, naděje, láska. To jsou ty tři známé křesťanské „ctnosti“, které si nemůžeme sami vypěstovat, ale můžeme je dostat darem.

    Nevím proč jsem si právě teď zároveň vzpomněla na F. L. Věka. Na jeho slova o „příliš velké naději“. Hlavní hrdina v posledním díle seriálu přemýšlí o společenské „depresi“, o strachu z návratu starých časů po smrti císaře Leopolda a říká „asi nám svitla příliš velká naděje“ (že společenské změny k lepšímu půjdou tak rychle).
    Příliš velká naděje zpravidla přináší příliš velké zklamání.

  9. Pane Nusharte, ohledně toho co si myslel, co prožíval, co pociťoval Ježíš v období mezi svým zatčením a svými posledními chvílemi na kříži, tak tady zase musíme rozlišovat mezi Ježíšem historickým, a mezi tím Ježíšem, jak jej podávají evangelia.

    O tom, co prožíval skutečný Ježíš Nazaretský, objektivně vzato nevíme naprosto nic. Víme jenom tolik, že neodvolal; ale s plnou jistotou nevíme ani to, jestli k tomuto odvolání dostal opravdu příležitost.

    Křesťanská tradice je ovšem tvořena v prvé řadě právě Ježíšem z evangelií; tady je ovšem skutečně možno hovořit o „důvěryplné vydanosti“. Ovšem, i tady bych velmi zásadně rozlišoval mezi evangelii synoptickými, a mezi evangeliem Janovým; jeho autor píše už víceméně zcela nový příběh.

    Ale já – místo abychom tady donekonečna rozebírali dílčí aspekty – se raději konečně pustím do práce na druhém dílu o „objektivním dobru“ – z křesťanské perspektivy.

  10. Já jsem si před chvílí shodou okolností přečetla kritiku Čornejovy knihy o Janu Žižkovi. Pokud jde o písemné historické prameny, dochovalo se toho o něm opravdu velmi málo. Čornej tedy při psaní knihy hodně používá pravděpodobnost a kontext. Přičemž samozřejmě netvrdí, že to, co napsal, je jediná a nerozporovatelná pravda (ta už asi nebude nikdy možná). Zaujalo mě, jak autor recenze o knize píše: „Z kladů Čornejova přístupu k záhadnému vojevůdci by se toho jistě dalo připomenout ještě mnoho. Připomeňme si tedy alespoň tu starou sympatickou diltheyovskou snahu pochopit dobu (Zeitgeist) skrze výjimečnou osobnost. Nikoliv naopak.“
    To mi připadá jako velmi zajímavá myšlenka – pochopit dobu skrze výjimečnou osobnost, nikoliv naopak. Přestože si myslím, že toto pojetí je dost nemarxistické. Jenže výjimečné osobnosti bývají nositeli výjimečného ducha. A určitě bychom neměli chápat všechny osobnosti jako „produkty své doby“, které musely být nutně takové jaké byly.
    A pak mě zaujala slova o vciťování se do historických postav: „Čornej se místo toho přes tolik staletí přesvědčivě vcítil do Žižkova konání, a to především proto, že se stejnou vervou se vciťoval i do jednání jeho protivníků.“
    Já myslím, že o to vciťování se můžeme použít i u evangelií. A také nejen do Ježíše, ale i do jiných postav se můžeme pokusit vcítit.
    Čornejovu knihu jsem nečetla, ale dost jsem četla o ní, takže si ji možná časem přečtu. Recenze je zde.
    https://nazory.aktualne.cz/komentare/stredovek-neskoncil-stredovek-trva-proc-je-cornejuv-zizka-ta/r~aa9bc588ec9c11ea9d74ac1f6b220ee8/?fbclid=IwAR0OiMIVieSaPRH5glUZy7bBAv8Yt10rbQa_MNZyFIWPOVyyuv76r7WHjio

  11. „Středověk neskončil, středověk trvá“ – tak tohle byl refrén jedné české hardrockové skupiny, v nějaké písničce vzniklé někdy nedlouho po listopadovém převratu. Už si z té písničky jinak nevzpomenu skoro na nic; ale toto „středověk neskončil, středověk trvá“ se mi vrylo nesmazatelně do paměti. (A přece, vzpomínám si teď ještě na jeden úryvek z oné písně: „Jsme černí andělé!“) Nějak mám trochu podezření, že autor recenze musel tuto píseň také mít na mysli, že to není shoda čistě náhodná.

    Ale teď k samotné recenzi. Tu knihu jsem samozřejmě sám také nečetl, takže nemohu soudit. Na webu „Forum24“ tuto knihu ostře zavrhli, že prý je k Žižkovi příliš shovívavá, že ho glorifikuje. Forum24 je ovšem pravičácký web, oni tu zřejmě čichají Nejedlého, a to je pro ně automaticky znamení ďáblovo.

    Přičemž alespoň Čornej sám tvrdí, že Žižku nijak jednostranně neglorifikuje; že vlastně až při rešerších k němu si uvědomil, jak je ve skutečném životě vše nečernobílé. A i když byl původně skutečně Žižkovým obdivovatelem, tak ve své knize uvedl i jeho negativní stránky. Klíčový problém kterým se Čornej zabýval byl ten, p r o č se vlastně Žižka vůbec přidal k husitskému hnutí; ačkoli on sám nebyl v žádném případě proletář, nýbrž zámožný měšťan a králův vojevůdce. Čornej to vysvětluje tím, že Žižka – v už pokročilém věku – si tak chtěl u Boha vyžehlit své hříchy z mládí. Ovšem – za tím účelem se přece Žižka ještě nemusel stávat husitou; přesně naopak, být husitou znamenalo v očích oficiální církve být heretikem!

    Co se té recenzentovy téze týče, že „dobu je nutno chápat přes výjimečnou osobnost, nikoli naopak“ – to je ovšem velice problematická téze. Zkusme si jenom představit, jak by to vypadalo, kdyby nějaký historik náhle prohlásil: „Já nebudu osobu Hitlera vykládat z kontextu doby, nýbrž naopak dobu fašismu budu vykládat výhradně prostřednictvím osoby Hitlera.“ Před celým cechem historiků by se tím okamžitě naprosto zesměšnil; neboť kdyby se od osoby Hitlera odstřihl celý kontext doby („Zeitgeist“), pak nezůstane prakticky nic více, nežli osoba jednoho pomateného psychopata (jakých jsou na světě stále ještě celé spousty.

  12. Mimochodem: to mé slíbené pokračování o „objektivním dobru“ jsem už dohotovil. Stačil jsem to za dnešní odpoledne; to mě samého překvapilo, je to velice složitá matérie, počítal jsem s tím že nad tím budu muset strávit několik dní. Ale jako obvykle se ukázalo, že nejtěžší je vždy začátek; pokud se věc pak už sama rozběhne, pak už dál pokračuje do nemalé míry vlastním samospádem.

    Ještě ten text musím samozřejmě zkontrolovat a případně upravit, ale myslím že už zítra ho budu moci uveřejnit.

  13. No ovšem, ta teze o tom, že dobu lze chápat přes výjimečné osobnosti, je poněkud sporná. Marxisté, myslím, tvrdí opak. Doba si zrodí osobnosti, jaké potřebuje. I když, oni samozřejmě neříkají Zeitgeist, nýbrž mluví o materiálních podmínkách.
    To, že si chtěl Žižka u Boha něco vyžehlit, jsem už někde četla. Možné to je. Ale pane Poláčku, jak s tím souvisí oficiální pohled tehdejší církve na to, co je a co není hereze? Církev snad má na Boha nějaký patent (který by navíc museli všichni uznávat)?
    Otázkou by spíš bylo, zda si vůbec lze u Boha něco „vyžehlit“ skutky. Pokud Žižka správně chápal křesťanství, tak měl vědět, že nelze. Bůh obráceným hříšníkům odpouští. Ale zdarma.

  14. Vciťování do evangelií…ano, to je můj způsob víry (a taky Sidonův způsob nevíry;-)…i když on používá především jiné prameny.

    Stran “žehlení“ mne napadá: ano, byla by to bláhová marnost. A marnivost. Ale činy, vyrůstající přirozeně z toho „obrácení“-odhalení, se možná mohou někdy vnějšímu pozorovateli jako to žehlení jevit.

  15. Omlouvám se – (snad)byl: ta kniha byla napsána v letech 1969-70. A ty hypotézy osobního vciťování se snaží stavět do silného dialogu s dostupnými prameny.

  16. Možná je to vcítění se jediný způsob, jak překonávat komunikační bariéry. I mezi současnými lidmi.

    Sidonova nevíra…
    Je zajímavé, že Židé nemusí věřit. Oni prostě musí naplňovat Zákon.
    U křesťanů je (měla by být) naplněním zákona láska.

  17. Napřed tedy k Žižkovým motivům pro účast na husitství. Za prvé: on docela jistě uvažoval ještě „katolicky“ a ne „protestantsky“. To jest: pro středověké myšlení bylo ještě naprostou samozřejmostí, že Bůh odpouští hříšnost za dobré skutky. Tedy snad ne výlučně jenom pro ně; ale konat dobré skutky, to v každém případě zvyšuje vlastní šance obstát před božím soudem. Proto byla například nejlepší místa pro žebráky vždy před vchody do kostelů – při myšlence na Boha se dávalo nejvíce almužen; proto bohatí dávali dary klášterům; a kromě jiného to bylo i podstatou prodávání odpustků.

    Ovšem, právě v tomto ohledu se mohl někdo takový jako Žižka dostat opravdu do nemalého dilematu. Na jedné straně tedy platilo, že člověk si boží přízeň může získávat konáním dobrých skutků; ale na straně druhé právě zásadní odmítnutí prodávání odpustků bylo jedním z konstitutivních momentů celého husitského hnutí. Tady bylo možno danou záležitost vidět tak i tak. V případě Žižky tedy naprosto bylo možné, aby se připojil k církevnímu náhledu, že koupí odpustků je skutečně možno smazat své hříchy – a tím by pro něj celá věc byla vyřízena. Jako zámožný člověk by si tuto koupi mohl dovolit.

    Na straně druhé: tehdejší církev se nacházela opravdu v mravně dezolátním stavu. Papežské schizma, zhýralý život příslušníků kléru, život kněží v konkubinátu – lidé přestávali věřit, že takováto církev jim může zabezpečit posmrtný vstup do nebe. A Žižka byl samozřejmě v samotném centru této kritiky církve, navštěvoval a poslouchal kázání Jana Husa. Takže je samozřejmě možné, že jeho myšlenkový pochod byl opravdu takový: Já jsem zatížen hříchy z mých mladších let, římská církev není schopna pro mě dosáhnout odpuštění u Boha, tak se raději přidám na stranu kritiků této církve.

    Ovšem: stále mi tu celá řada bodů nesouhlasí. Za prvé: kdyby se Žižka opravdu cítil být zatížen svými dřívějšími hříchy: proč by hledal svou spásu zrovna u mravně vysoce náročných husitů? – Tam by přece jeho výčitky svědomí, jeho pocit že ho čeká boží (či pekelný) trest musely být ještě mnohem palčivější?…

    A za druhé: opravdu by mě zajímalo, na základě čeho Čornej dospěl ke svému přesvědčení, že Žižka vůbec trpěl nějakými výčitkami svědomí za své minulé činy. Jistě – ve svých mladých létech byl Žižka opravdu podle všeho víceméně obyčejným pocestným lupičem. Jenže – v oněch dobách si místní zemanové jako byl on přepadáváním bohatých obchodníků „přivydělávali“ celkem naprosto běžně, to platilo bezmála za kavalírský delikt. A že se to tehdy nebralo tak příliš vážně, o tom svědčí i ta skutečnost, že i s tímto „kádrovým profilem“ se Žižka dostal do královských služeb! Že by tedy Žižka – a to až mnoho let později – najednou začal trpět nějakými výčitkami svědomí, to se mi vzhledem ke kontextu doby zdá být dost překvapivým tvrzením. Opravdu nevím, jestli se v tomto ohledu Čornej může opřít o nějaké dobové dokumenty (jak zaznělo v recenzi, o Žižkovi je takovýchto dokumentů všehovšudy nějakých deset stránek, a sotva se kdo tehdy zabýval stavem jeho svědomí) – anebo jestli se jedná o čirou Čornejovu spekulaci.

  18. A teď tedy ke vztahu „ducha doby“ a výjimečných osobností. – Ano, paní Hájková, to je skutečně nemalý problém, nalézt správný poměr mezi obojím. A přitom – pro správný výklad dějin je právě tohle naprosto klíčová záležitost.

    V trochu jiné rovině se jedná o vztah „dějin idejí“ a „materiálních dějin“. Já ale napřed dám zcela konkrétní příklad. Když například Milan Machovec psal svého „Ježíše pro ateisty“, tak se opravdu poctivě snažil nalézt pro Ježíšovo působení tak maximální míru pochopení, porozumění a uznání, k jaké se vůbec může dobrat materialisticky, marxisticky orientovaný autor. A právě v této souvislosti je nutno si povšimnout dvou základních momentů:

    Za prvé, Machovec právě jakožto marxisticky orientovaný filozof jde mnohem dále „za“ samotný text evangelií; to jest, Machovec klade otázku, jak a proč se vlastně vůbec stalo, že Ježíš se svým novým učením vůbec mohl uspět. To jest, že jeho učení přečkalo, přežilo jeho fyzickou smrt, a že postupem času nastoupilo své vítězné tažení Evropou. Takovéto otázky si běžná křesťanská exegeze neklade; pro ni je vše vysvětleno plánem a vůlí boží. Machovec oproti tomu rozebírá společenské, sociální, ale i politické souvislosti doby Ježíšova působení; a dochází k závěru, že tehdejší (římská) společnost byla vysloveně zralá, ne-li přímo hladová po duchovním zvěstování, které přichází s postulátem principiální rovnosti všech duší před Bohem. Které i tomu nejníže postavenému členu společnosti dává naději na blažený život posmrtný. Tehdejší římská společnost se nacházela ve stavu značné destrukce, sociální i politické nejistoty – a nyní přicházelo poselství naděje, pro každého.

    Tolik tedy marxista a materialista Machovec; a je nutno přiznat, že je to právě tato marxisticky fundovaná analýza, která dokáže novozákonní příběh zasadit do širšího rámce, a především která dokáže vyřešit onu záhadu, jak se víra nepatrné odštěpenecké skupinky nepatrného semitského nárůdku z východního Středomoří mohla během několika staletí stát dominantní náboženskou skutečností Evropy.

    Na straně druhé: stejně tak je ale znát, že ani tak bezpochyby kvalitní a kompetentní filozof jako byl Milan Machovec se nedokázal skutečně vnořit do vlastního jádra křesťanské zvěsti. Do její čistě duchovní, ideální části. A to sice právě proto, že se na celé křesťanské hnutí díval jenom z hlediska objektivního, jakožto určitého společensky-historického procesu.

    My tedy máme stav, který se v celé historiografii opakuje znovu a znovu: ti jedni sledují jenom a pouze vývoj idejí (a roli osobností tyto ideje ztělesňující) – ale ti pak propadají domnění, že reálnými dějinami hýbaly jenom a pouze tyto ideje. Respektive tyto osobnosti. A nejsou v naprosté většině schopni uvědomit si (respektive vůbec přiznat) si neopominutelnou působnost objektivních materiálních faktorů.

    Na straně druhé pak stojí materialisté, marxisté, objektivisté – kteří sice dokáží vysvětlit tento reálný společensko-materiální kontext (který si vposledku skutečně fakticky sám nachází „své“ historické osobnosti); ale zase nejsou schopni vykročit z tohoto okruhu materiality, a jsou slepí právě k onomu svébytnému vývoji a působení idejí, ideálních momentů a faktorů dějin.

    A tak tu máme i nadále vlastně trvalou rozpolcenost, buďto stranu jednu anebo druhou, ale sotva kdo je schopen obojí spojit dohromady, v jeden jediný vnitřně provázaný celek.

  19. „Židé nemusí věřit“ – to je pro mě opravdu nemálo překvapivý výrok. Faktem je: právě Židům byla víra (v Jediného Boha) po celá staletí a vlastně tisíciletí vtloukána do hlavy; takže je možné, že se tato víra pro ně stala už takovou samozřejmostí, že o ní vůbec není nutno nějak dále uvažovat. A za druhé: pro židy je Bůh naprosto bezprostředně přítomný v jejich každodenním životě, takže i tady by se nějaká „víra v Boha“ mohla jevit něčím vlastně nadbytečným. Už jenom tím že konají tyto každodenní rituály, se znovu a znovu setkávají s Boží přítomností. „Víra v Boha“ se jim proto může zdát být natolik nadbytečnou, jako například „věřit ve Slunce“, v jeho existenci.

  20. Nadbytečná víra:-)… Nepovažoval jsem sice nikdy za vhodné s někým zúčastněným na toto téma mluvit, ale Vaše vysvětlení vypadá velmi přirozeně a věrohodně. Prostě : žitý respekt ke Skutečnosti.

    Nicméně jsou Židé s velmi osobním, empatickým vztahem k Ježíšovi, ačkoliv nevyznávající výslovně křesťanské „dogma“. Určitě Leonard Cohen, pak vzpomínám na knihy Amose Oze…

  21. Společenské postavení Jana Žižky bylo vzhledem k jeho vojevůdcovské roli relativně nízké. Ve výčtech velitelů či pořadím podepsaných také figuroval na spíše podřadných (skutečnosti neodpovídajících) místech. Výjimkou nebyl ani vojenský řád Žižkovo jméno dávno právem nesoucí.

    Vojenské úspěchy Jana Žižky byly opředeny legendami, nicméně byly realitou, k níž lze nalézt jen minimum historických paralel. Byly založeny jak ve sféře strategické a taktické, tak v oblasti bojových prostředků. Neméně ovšem stály na bojovém duchu. Ostatně, po kterém jiném vojevůdci se zvali bojovníci sirotky?

    Jan Žižka samozřejmě na rozdíl od mnohých nepřebíhal od jedné strany k druhé podle vývoje situace. Poměrně skromný hrad Kalich(!), který si zbudoval, jej dovoluje považovat za člověka nechamtivého, vzdáleného prototypu tehdejších kondotiérů. Jeho víra a přesvědčení byly zajisté vzdáleny složitostem, obhajovaným v četných univerzitních disputacích. Byl však věrným a neoblomným zastáncem Čtyř pražských artikulů. Jen a právě za jejich přijetí bojoval. K extrémismu netíhl, jak o tom svědčí likvidace adamitů Martina Húsky. Lze také věřit jeho rozhořčení, když vojsko proti jeho vůli vraždilo a plenilo v dnes Havlíčkově Brodě, jež se Žižkovi vzdal.

    Troufnu si říci, že se Jan Žižka stal vojevůdcem husitským z přesvědčení. Možné osobní vazby, jež to prostředkovaly, na tom mnoho nemění.

  22. No ano, Žižka dozajista patřil k umírněnému křídlu husitů. Ovšem: právě proto musel projít trpkým zážitkem z interní rozpolcenosti kališníků. V české společnosti tedy v té době došlo vlastně k dvojímu rozpolcení: za prvé rozpolcení na katolíky a na husity, a za druhé pak ještě mezi umírněnými a mezi radikálními husity.

    V této souvislosti se člověk nemůže zbavit myšlenky na to, zda se lidé opravdu nikdy nedokáží sjednotit, na jedné společné ideji. Zda i vyznavači jedné a téže ideje se nakonec musí vždy rozhádat a rozštěpit v bratrovražedném boji.

    Na straně druhé tato – v dějinách stále znovu a znovu opakovaná – skutečnost jednoznačně podporuje a dokládá přesvědčení všech těch myslitelů, kteří skutečnost pojímají a vykládají právě jakožto neustálý boj protikladů. Pro ně jsou tyto – neustále vznikající a neustále spolu soupeřící – protiklady naprosto přirozeným, nutným stavem, neboť jenom tyto boje vytvářejí dynamiku vývoje, jenom ony jsou prubířským kamenem, na kterém se progresivnější, vyspělejší odděluje od toho, co je zaostávající, méně kvalitní. A nedá se nic dělat – tyto teorie mají skutečně velmi přesvědčivou logiku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.