Existuje objektivní dobro? I.

Josef Poláček

Před nějakým časem jsme na stránkách „Humanistických dialogů“ diskutovali otázku, zda existuje něco takového jako „objektivní dobro“. Anebo zda názory na to, co je a co není dobré, jsou a budou vždy nutně jenom náhledy čistě subjektivními.

V průběhu oněch diskusí jsme si ozřejmili jeden základní moment, klíčový argument ve prospěch objektivně existujícího dobra: totiž že pokud vůbec za pozitivní moment považujeme samotnou existenci našeho vesmíru (a naši přítomnost v něm), pak tedy nejvlastnější základy onoho hledaného „dobra“ musí být identické se základními strukturami právě tohoto vesmíru. Respektive, v obecnějším smyslu: základní charakteristiky dobra musí být shodné se základními strukturami samotného bytí.

Určili jsme si tehdy také, v čem je možno spatřovat takovouto nejzákladnější strukturu bytí: totiž v principu symetrie. Už naprosto první ze starých řeckých myslitelů, jejichž dílo je nám alespoň v zásadě textově zachováno, totiž Anaximandros, objevil a pochopil tento základní princip všeho jsoucího: že toto existuje a udržuje se ve formě vzájemně protikladných párů, které se ovšem nacházejí ve stavu a vztahu vzájemné symetrie, vyváženosti. Oheň a voda, země a vzduch, chladné a teplé, těžké a lehké – tyto páry vzájemně spojených protikladů mají u prvotních řeckých myslitelů sice ještě charakter bezprostředně fyzikálních daností, nicméně už tady se vynořuje vědomí principiální protikladnosti a symetrie veškerého bytí vůbec. Tento motiv vzájemně spolu soupeřících, ale zároveň se navzájem podmiňujících a vyvažujících elementů se pak v plné intenzitě znovu vynořuje především u Hérakleita. Ale i Platón se cíleně zabýval vzájemnou vyvážeností základních metafyzických principů „klidu“ a „pohybu“; což bylo mimochodem také centrálním tématem jak pozdního novoplatonismu, tak gnóze, tak ale i rané křesťanské teologie.

Tento náhled starých řeckých myslitelů je pak plně potvrzován nálezy novodobé vědy, konkrétně fyziky: všechny standardní fyzikální modely vesmíru jsou založeny právě na předpokladu všeprostupující symetrie. Kterážto symetrie vládne už i v tom nejmenším mikrosvětě, ve vzájemném řazení protonů a elektronů. Je to ostatně naprosto logické: tam kde by nebyla dána symetrie, tam vzniká nerovnováha; a nerovnováha vyvolává napětí. Toto napětí je pak zdrojem pohybu – a tento pohyb nesměřuje nikam jinam, nežli k vyrovnání onoho napětí, čili k obnovení (či vytvoření) vztahu symetrického.

Můžeme tedy ještě jednou zopakovat: pokud vůbec existenci vesmíru, existenci samotného bytí považujeme za něco pozitivního (a to zřejmě musíme, neboť opačný náhled by znamenal tvrdit „nic“, jakožto opak bytí – a nic, neexistenci je sotva možno adorovat jako něco pozitivního, dobrého. Náš svět má tedy ve své nejhlubší podstatě vyvážený, symetrický charakter; a od této symetrie je už jenom nepatrný krůček ke stavu, k principu harmonie.

Je tedy právem možno za „dobro“ pokládat a tvrdit takový stav věcí, který je symetrický, vyvážený, a tedy harmonický. Tím by vlastně bylo možno naše úvahy na dané téma ukončit; a završit je výzvou, že tedy mravní povinností každého člověka je pracovat usilovně na vytváření takovéhoto harmonického stavu světa, na harmonickém uspořádání a vztahování všech jeho částí, všech jeho elementů, a všech jeho obyvatel.

Bylo by možno tímto způsobem skončit, a byl by to závěr dozajista pochopitelný, dobře odůvodnitelný, a všemi poctivě smýšlejícími lidmi bez dalšího sdílený. Jenže – byl by to bohužel závěr až příliš spěšný; a příliš laciný a pohodlný. Který by se ve skutečnosti velmi dalece míjel se skutečností tohoto světa, ale i samotného bytí; a jeho mravní výzva by tedy do značné míry zůstala jenom planým apelem.

SYMETRIE A DYNAMIS

Takto pojatá harmonie – jakožto symetrie vůbec – by totiž měla jednu zcela zásadní vadu: byla by naprosto bez pohybu. Energeticky naprosto dokonale vyvážený stav je totiž stav entropie: vše je ve stejné energetické hladině, nejsou žádné rozdíly, žádné protiklady – a proto se nic nehýbe. Není kam. Stav dokonalé symetrie, dokonalé harmonie by tedy byl stavem trvalé smrti. To co zde tedy chybí je v prvé řadě dynamis, potenciál změny, kterážto změna se vyjadřuje a uskutečňuje pohybem. Skutečná symetrie či harmonie tedy nikdy nemůže a nesmí být mrtvým klidem; nýbrž musí být neustálým usilováním, a tedy i neustálým zápasem o dosažení harmonie – ale na pozadí dishamonie, disproporce. Jinak řečeno: harmonie je jenom druhá stránka disharmonie, symetrie je druhá stránka asymetrie. Bez disharmonie není harmonie; to platí ostatně i v samotné hudbě.

A i tento náš závěr je ostatně plně potvrzován nálezy moderní fyziky. Bylo sice řečeno, že všechny současné standardní modely fyziky jsou založeny na principu, na předpokladu symetrie; nicméně podle nejnovějších objevů se i tady zdá, že je v našem kosmu obsažen prvek jakési přesahující asymetrie. Že tedy náš kosmos je v principu symetrický; ale přece jenom s určitým momentem asymetrie. Tak jako tak: pro náš pozemský svět musíme nutně počítat s neustálou a neodstranitelnou přítomností asymetrie, disharmonie. Je proto v tomto smyslu ostatně naprosto logické, že představy o dosažení naprosté harmonie jsou většinou dislokovány až do nebe – tedy do života posmrtného. Neboť jak už řečeno, dokonalá harmonie rovná se smrt.

Co z toho všeho tedy vyplývá pro nás, pro naši otázku po objektivní existenci dobra? V zásadě se nám ukazuje dvojí: na jedné straně se ukazuje, že je opravdu určitým právem možno hovořit o objektivní existenci dobra, jakožto základního symetrického, harmonického uspořádání samotného bytí. Ale: na straně druhé se my, lidé, nikdy nemůžeme v konečném smyslu na toto „objektivně jsoucí dobro“ spolehnout jako na něco, co by nám nějak lineárně mohlo zaručit stejně tak symetrické či harmonické uspořádání našeho světa, našich vlastních životů. Za prvé ta objektivně jsoucí symetrie kosmu či bytí je opravdu jenom velice obecným základem, velmi vzdáleným od našeho bezprostředního žití; a za druhé náš svět, náš život je v neustálém pohybu a vývoji, je tu ta dynamická složka, která brání nastolení nějaké trvalé, statické harmonie, znovu a znovu ji narušuje a rozbíjí, ve jménu a právem pohybu a života samotného.

My tedy při našem hledání dobra, harmonie našeho světa máme k dispozici jenom onen obecný základ; ovšem ani to není vůbec málo. V každém případě existence tohoto základu umožňuje odmítnout všechny nihilistické náhledy, popírající objektivní existenci dobra vůbec. V našem jsoucím životě jsme to pak my sami, kdo sami – v jeho neustálém plynutí, měnění a střetávání – musíme vždy znovu a znovu hledat a vytvářet relativní harmonie, relativní ostrůvky dobra, v naší vlastní režii a v naší vlastní odpovědnosti za úspěch či neúspěch našeho konání; ale přece tu máme jako stálou oporu k dispozici ono základní směřování všeho jsoucího k vyváženosti a symetrii všech jeho částí.

Pokračování

142 komentářů u „Existuje objektivní dobro? I.“

  1. Nakonec i Ježíš řekl Petrovi: „Satan si vás vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici. Ale já jsem se modlil, aby tvá víra nezanikla.“

    Pořád se pohybujeme na hranici zániku víry.

  2. Přijetí a odmítnutí – ano, paní Hájková, to jsou skutečně pro člověka klíčově důležité momenty či prožitky, i sám Hegel to takto viděl, vlastně právě toto je jádrem jeho proslulého pojednání „Pán a knecht“.

    Jde především o to, že člověk jako jedinec, jako izolovaný subjekt vůbec nemůže získat potvrzení sebe sama, své vlastní existence. Tohoto potvrzení se mu může dostat jenom prostřednictvím toho druhého – jeho protějšku, druhé osoby. Bez tohoto „ty“ tedy vlastně neexistuje v plném smyslu ani vlastní „já“. Právě proto je skutečně tak naprosto zásadně důležité, aby se člověku dostalo tohoto potvrzení, uznání druhými, jako jim rovného. A je pro člověka opravdu jedním z největších ponížení, když se mu tohoto uznání nedostává.

    Já jsem například ve svém zaměstnání v Německu měl jednoho afrického kolegu. A ten zcela evidentně trpěl tím, že v Německu vždy znovu a znovu naráží na odmítnutí respektive zneuznání, kvůli svému původu. Formálně měl sice samozřejmě všechna práva (jakožto uznaný azylant, s právem trvalého pobytu); ale něco zcela jiného jsou reálné mezilidské vztahy.

    Jakožto příslušník „bílé rasy“ jsem samozřejmě neměl vlastní zkušenost s tím, jak tento latentní rasismus nebo přinejmenším xenofobie může být v životě postiženého všudypřítomný; a vlastně až právě z jeho náznaků na dané téma jsem zjistil, jak hluboké je to pro něj trauma.

    Ale určité osobní pochopení jsem pro něj měl i tak; s těmi či oněmi projevy xenofobie jsme se setkávali i my, emigranti z východní Evropy. Ale třeba i Italové, kteří do Německa přišli jako gastarbeiteři. A i tyto vlastní zkušenosti a zážitky mě teprve udělaly skutečně citlivým pro to, jak urážlivý a lidsky ponižující je jakýkoli projev diskriminace vůči druhému člověku.

  3. Ano, pane Petrasku, esej pana Štampacha skutečně natolik pohnula mou myslí, že jsem pak byl ochoten vynaložit dokonce tolik energie, že jsem natáhl ruku pro Patočkovu knihu o nejstarší řecké filozofii a vypsal z ní několik citátů z Hérakleita. Ale – že by tato Štampachova narace měla potenciál zapříčinit u mě nějakou hlubokou názorovou, životní, hodnotovou změnu?… To asi opravdu ne. (I když v daném případě ovšem především proto ne, že s jeho náhledy tak jako tak víceméně plně souzním, takže není co a proč měnit.)

    Jenže: jaký účinek by tento Štampachův apel mohl mít u obecného publika? (A to dokonce i za okolností, kdyby toto obecné publikum takovéto intelektuálně náročné úvahy vůbec četlo?) A především: jaký účinek by mohl mít právě u těch, kteří by toho v něm obsaženého zduchovnění měli ze všeho nejvíce zapotřebí?… Po nich, po jejich lhostejnosti a nezájmu to sjede jako po teflonové pánvi voda.

    Vůbec, my si tady vlastně žijeme v dost exkluzivní bublině víceméně kultivovaných, intelektuálně zainteresovaných jedinců; ale shodou okolností jsem se zrovna dnes po dlouhé době podíval na diskuse běžící na jednom ideologicky orientovaném (a podjatém) webovém serveru. Můj dojem z toho byl vyloženě otřásající. Kdybych měl naturel a způsob argumentace naprosté většiny diskutujících charakterizovat jedním slovem, pak by to bylo – paranoia. Člověk musí jenom s úžasem hledět, jak deformovaná a i vysloveně nesmyslná tvrzení mohou vyslovovat dospělí – a zřejmě svéprávní – lidé. Bojoval jsem s popudem něco svého jim tam připsat; ale bylo předem jasné, že by to nemělo sebemenšího smyslu. Jenom bych píchl do vosího hnízda. Protože – jak vysvětlit paranoikovi, že je paranoik? Jeho paranoia spočívá právě v tom, že si vytvořil svůj vlastní, fiktivní svět – ale právě tuto fikci své vlastní mysli s železným přesvědčením pokládá za naprosto nepopiratelnou realitu.

    Někdy mám opravdu pocit, že by celé lidstvo – nebo přinejmenším jeho velká část – potřebovalo psychiatra. Od příchodu osvícenství byla západní společnost hrdá na svůj racionalismus, na svůj střízlivý rozum; ale nejpozději s nástupem postmoderny se ukazuje, jak hluboký to byl omyl. Člověk je svým způsobem stále tak málo racionální jako opice.

    Takže všechno tohle, pane Petrasku, jsou příčiny toho, proč lze tak málo reálně ovlivnit v současném světě – ať už racionálními úvahami, ať už hlubokomyslnými literárními analýzami hnutí lidské duše.

    V poslední době – ač ateista – tak nějak stále více dospívám k ocenění toho, jak naprosto geniálním dějinným počinem byl křesťanský koncept, který každého člověka apriori zatížil vědomím hříchu. Protože jedině člověk vědomý si své principiální hříšnosti, špatnosti a omylnosti je schopen se alespoň trochu utlumit v jinak ničím nebrzděném ventilování svých atavistických pudů a předpojatostí.

    Teprve nedávno jsem nadhodil otázku, co by to udělalo s lidskou společností, kdyby se dětem už od počátku jejich školní výchovy zprostředkovávalo vědomí zásadní omylnosti jejich osobních přesvědčení. Fakticky by to bylo – v rovině vědomí a vědění – to samé, co koncept dědičného hříchu znamenal v rovině podprahově emocionální.

    „Moderní“ člověk svými činy stále znovu dokazuje, že svou ničím nelimitovanou volnost zneužívá pro ventilování těch nejzaostalejších stránek své bytosti. Jestli se má změnit něco k lepšímu, pak se musí začít právě na tomto poli. Tedy – skoncovat radikálně s touto (post)moderní hybris.

  4. Já jsem si myslela, pane Poláčku, že v Německu už nacionalismus a rasismus skoro není. Můj syn, který pracuje v Googlu, bydlí se snachou a s dětmi v Mnichově, předtím žili několik let ve Švýcarsku. Ve Švýcarsku se snacha cítila velmi nepřijímaná. Švýcaři se jí zdáli vůči cizincům nafoukaní. Ale v Mnichově je to prý mnohem lepší. Jsou tedy Němci lepší? Nebo je Mnichov už tak multikulturní, že je tam až polovina cizinců?

  5. Pane Poláčku, s tím náhledem na hřích jste udělal opravdu veliký obrat. Pokud mě paměť neklame, ještě docela nedávno vám to nesmírně vadilo, že křesťanství má učení o dědičném hříchu, a vůbec, že neustále operuje s hříchem.

  6. POKORA A SPRÁVNÁ MÍRA

    Paní Hájková, zrovna někde tady bude ležet jádro věci. V tom článku o Buddhovi, tam je řeč o „pokoře“, a o tom, že prý české slovo „pokora“ označuje člověka, který zná svou míru a respektuje ji.

    Totiž: proti té „znalosti vlastní míry“ není možno nic rozumně namítat; já sám znovu a znovu poukazuji na tento univerzální princip antické morálky a antického myšlení vůbec. Jenže: mezi tímto antickým pojetím a mezi křesťanskou „pokorou“ přece jenom existuje jeden podstatný rozdíl.

    Antické pojetí bylo založeno v prvé řadě na z n a l o s t i, na poznání, na vědomí. A za druhé – na připravenosti k vlastnímu sebeovládání, právě ve smyslu umírnění se, nalezení správné míry. Sofrosýné. Respektive dvojice fronésis a sofrosýné: rozpoznat rozumem, a podle rozumu ovládat své vášně.

    Zatímco ta křesťanská pokora – ačkoli autor onoho článku se snaží onomu slovu vsugerovat jiné kořeny, nedá se nic dělat, ale jeho pravým základem je: pokořit se. Pokořit se boží vůli. Jestliže tedy antický člověk jednal (a správnou míru nalézal) primárně na základě svého vlastního pochopení, svého vlastního uvědomění – pak v křesťanství vždy na prvním místě stojí toto podřízení se vůli Boha. Pokoření se před vůlí Boha. Křesťanský člověk tedy primárně nejedná proto, že by sám – rozumem – nahlédl správnost věcí; nýbrž proto, protože to od něj žádá Bůh.

    Takto skutečně nemyslel antický člověk. Ten sice samozřejmě uznával že bohové jsou mocnější nežli on sám, mohl se sklonit před touto jejich mocí a před jejich autoritou; nicméně si stále uchovával svou vlastní svébytnost. Cesta k rozumnému nalézání této správné míry – ta byla nakonec stejná jak pro člověka, tak i pro bohy.

    Právě z těchto důvodů je pro mě tato křesťanská „pokora“ zásadně suspektní; protože se nikdy nedá plně separovat od onoho „pokoření se“. Pokud by (dnešní) křesťané pod tímto slovem přece jenom měli na mysli nějaký jiný smysl, pak by pro tento jiný smysl bylo nutno nalézt i nové označení.

  7. Ambivalence křesťanského pojetí hříchu: paní Hájková, vtip je v tom, že ohledně svého – mytologického – odůvodnění je ten koncept „dědičného hříchu“ i nadále krajně pochybný; a víceméně naprosto eliminuje lidskou svobodu.

    Ale nedá se nic dělat: drtivá většina lidí není tak jako tak schopna jednat skutečně svobodně, nýbrž nechá se vláčet svými nevědomými vášněmi a pudy; a pro tyto nevědomé lidi je jak řečeno toto vědomí vlastní hříšnosti nakonec pořád ještě to nejlepší, co se jim může stát.

    Jak jsem mezitím napsal: daleko nejlepší je vlastní uvědomění, v onom antickém smyslu. Ale něco takového dokáže jenom velice málo lidí; a především po celou éru středověku byl ten koncept „dědičného hříchu“ prakticky jedinou reálnou možností, jak nějak účinně působit na člověka. Ale i tak: dnes by bylo nutno tento koncept přinejmenším modifikovat; nějaké strašení „dědičným hříchem“ dnes může dosáhnout jenom čím dál tím menší část populace.

  8. Multikulturalismus a nacionalismus: ano, paní Hájková, jedna věc je ta, že město Mnichov je skutečně už do značné míry „multikulti“, velká část jeho obyvatel má tak či onak nějaké cizí kořeny, nebo má partnera-cizince.

    To je jedna věc. Ale co se samotných mnichovských Němců týče, tady velice záleží na tom, v jakém prostředí se kdo pohybuje. Pokud se jedná o prostředí intelektuálně-kultivované, pak zde skutečně naprosto převažuje liberalismus, tolerance, vstřícnost. Ale – u nižších vrstev, u obecného lidu, tam je možno znovu a znovu narazit na přinejmenším latentní nesnášenlivost vůči cizincům. Samozřejmě ani tady ne u každého; ale přece jenom, leckdy to znát je.

    Shodou okolností jsem zrovna na téma vztahu Němců k cizincům napsal v minulých dnech dost rozhořčený dopis redakci deníku Právo. Protože jeho německý zpravodaj Plesník k výročí slavného výroku kancléřky Merkelové „Dokážeme to!“ v souvislosti s otevřením německých hranic vlně migrantů ze Sýrie napsal celostránkovou reportáž, kde se snažil tento krok německé vlády všemi možnými – a to velice manipulativními – způsoby a pseudoargumenty dehonestovat. Zatímco on sám naprosto evidentně sympatizoval s německými xenofoby, a obhajoval dokonce proticizinecké demonstrace německých neofašistů. Jak řečeno poslal jsem redakci protestní dopis, kde jsem jeden po druhém vyvracel jeho argumenty; ale samozřejmě se mi z redakce nikdo vůbec neozval.

  9. Ale proč by se člověk Boha musel bát? Proč by ho nemohl například milovat? Když někoho milujeme, taky se mu přece snažíme vyjít vstříc, dá se říct podřídit se mu. Aspoň tedy v případě, že také on miluje nás.

  10. Když se ještě vrátím k velké černé hlubině Soucitného srdce – tam je přece také řeč o lásce. Konkrétně se tam mluví o nutkavém chování – o alkoholismu, různých závislostech a pod., která ta hlubina způsobuje, a říká se tam – uvědomit si stará zranění a hříchy a zbavit se jich. A také o tom, že se má ta černá hlubina prosvětlit láskou a soucitem, až bude zářit. Mně ale přijde, že s takovou člověk tedy tu lásku projevuje sám vůči sobě. Na rozdíl od křesťana, kterého miluje Bůh. To je trochu něco jiného – je to vztah!
    V každém případě tedy i ta paní mluví o lásce. Nikoliv o tom, že alkoholik nahlédne svým rozumem, jak je nerozumné nezřízeně pít, a proto s tím přestane. Člověk prostě tu lásku potřebuje. A nejhorší je, když se mu jí nedostalo jako dítěti. Nebo dostalo, ale byla to láska podmíněná.

  11. „Důvěryplná spolupráce člověka s Bohem“ – ovšem, pane Nusharte, já si ale právě vůbec nejsem jistý, jestli by něco takového bylo možno nalézt v samotných evangeliích. Nechci to tvrdit nějak apodikticky (nejsem zase natolik znalý textů Nového zákona); ale můj převažující pocit je, že Ježíš je zde v prvé řadě velice přísným a nesmlouvavým karatelem, který znovu a znovu pranýřuje lidské chyby. Ano, někde za tímto karatelstvím je samozřejmě skryt i veskrze pozitivní program, tedy dejme tomu Boží dílo, a tedy i určitá možnost pro člověka se tohoto Božího díla zúčastnit; ale těžištěm Ježíšova působení se mi zdá být spíše to karatelství. A další fáze křesťanství – to byla především (raně středověká) permanentní hrozba peklem, důraz byl kladem především na hříšnou duši člověka. Zatímco opravdu „důvěryplná spolupráce člověka s Bohem“ – skoro bych soudil, že něco takového v plném smyslu do křesťanství vchází až se svatým Františkem. Přičemž ovšem ta permanentní hrozba ohněm pekelným trvá nezmenšeně i nadále, a teprve v současné době ustupuje výrazně do pozadí.

  12. Paní Hájková, ta baptistická konference která Vás tak šokovala – to mě nechalo vzpomenout zase jednou na Ericha Fromma; na jeho rozlišování mezi stavem „být“, a mezi stavem „mít“. Přičemž toto zásadní rozlišování vztahoval i na samotného Boha.

    Je prostě celá řada věřících, kteří „mají“ svého Boha, svou víru; ale tou vírou nežijí, Bůh je u nich nepřítomen, on je pro ně jenom dogmatem, které je zbavuje nutnosti onoho pravého žití.

  13. Bát se Boha, nebo ho milovat?

    Ale jistě, paní Hájková, že člověk může milovat Boha. Ale tady je řeč o tom, jak vztah člověka k Bohu pojímá křesťanství.

    A pokud vyjdeme ze samotného Ježíše: tam se mi pořád daleko spíše ukazuje ta hrozba „hněvem Otce nebeského“, nežli nějaká láska, a to ať už z jedné či z druhé strany. (Pokud tedy zůstáváme v oblasti synoptických evangelií.) Ne že by se u Ježíše onen moment či vztah lásky nevyskytoval vůbec; ale vzhledem k celkovému objemu jeho kázání se to zdá být opravdu jenom velice marginálním momentem.

    S boží láskou přichází v plné míře až Pavel; a o něm je zřejmě plným právem možno konstatovat, že on miloval Boha právě proto, že se ho bál. On trpěl trvalou hrůzou z trestajícího – židovského – Boha; a proto si vytvořil Boha milujícího, odpouštějícího, láskyplného. Teprve s Pavlem (a později evangelistou Janem) vstupuje do křesťanství v plné síle moment lásky. Přičemž ovšem – jak už jsem zmínil výše – vedle této lásky k Bohu a lásky Boha k lidem v křesťanství po celý středověk přetrvává stejně tak i neustálá hrozba mukami pekelnými. Pro která je sice bezprostředně příslušný ďábel; nicméně soudcem (hříšníky do onoho pekelného ohně posílajícím) ve skutečnosti i nadále zůstává samotný Bůh.

  14. Soucitné srdce – no ano, ta paní mluví o lásce vlastně spíše ve smyslu léčitelském, nežli křesťanském. Léčitelství všeobecně staví na potřebnosti lásky; ale máte pravdu, to je konec konců něco jiného, nežli láska křesťanská.

    Ta láska léčitelská – neřekl bych ani tak že je to vztah jenom sám k sobě, řekl bych že oni lásku pojímají jako dejme tomu jakousi éterickou substanci, která vyplňuje celý vesmír, která je univerzálně pozitivním činitelem, a která má léčivé účinky jak pro konkrétního člověka, tak ale i pro celý svět.

    Oni sami to myslím – přinejmenším v naprosté většině – chápou také jako boží lásku; ale přesto tato boží láska má konec konců dost jiný charakter, nežli láska Boží.

  15. Chápu. Láska v tom jejím smyslu je jakási vesmírná energie, všude kolem dostupná.
    Zatímco Boží láska je něco jiného. Tady jde o agapé – o lásku Boha k lidem nebo též o duchovní lásku člověka k jinému člověku.

  16. Kde je v evangeliích sdělována spolupráce velmi lidského Ježíše s Bohem? Asi všude:-)
    Určitě všude, kde Ježíš zprostředkovává uzdravení. Podmínkou víry ve smysluplnost skutečného uzdravení je tu důvěra v dostupnost odpuštění – smíření. A nakonec – bez důvěryplné vydanosti si nelze představit ty hodiny osamění mezi Getsemanskou zahradou a křížem.

    Prvotní hřích by se dal možná také charakterizovat jako „ztráta důvěry“(ve smysluplnost instrukce netrhat neuzrálé ovoce;-)). Ježíš, i tím uzdravováním, nabízí tu důvěru obnovit – a tak prvotní hřích překročit.

    František z Assisi – ano, také jej tak vidím. Ale on tento postoj postavil do středu svého života právě proto, že jej nalezl u Ježíše.

  17. …hodiny Osamění – nepřijetí.

    S možná (jak se sám „diagnostikuje“) mladistvě narcistním, přesto o jakési skutečnosti svědčícím pokusem o empatii tento aspekt (nepřijetí/neporozumění) Ježíšovy mise z kritické nekřesťanské interpretační pozice nasvěcuje Karol Sidon v Evangeliu podle Josefa Flavia.

  18. Někdy přemýšlim, zda ztratil Ježíš víru,když na kříži volal Bože můj, proč jsi mě opustil (a přitom věděl, čím musí projít). Možná částečně. A částečně možná ztratil i naději, ale určitě neztratil lásku, a proto vytrval.
    Víra, naděje, láska. To jsou ty tři známé křesťanské „ctnosti“, které si nemůžeme sami vypěstovat, ale můžeme je dostat darem.

    Nevím proč jsem si právě teď zároveň vzpomněla na F. L. Věka. Na jeho slova o „příliš velké naději“. Hlavní hrdina v posledním díle seriálu přemýšlí o společenské „depresi“, o strachu z návratu starých časů po smrti císaře Leopolda a říká „asi nám svitla příliš velká naděje“ (že společenské změny k lepšímu půjdou tak rychle).
    Příliš velká naděje zpravidla přináší příliš velké zklamání.

  19. Pane Nusharte, ohledně toho co si myslel, co prožíval, co pociťoval Ježíš v období mezi svým zatčením a svými posledními chvílemi na kříži, tak tady zase musíme rozlišovat mezi Ježíšem historickým, a mezi tím Ježíšem, jak jej podávají evangelia.

    O tom, co prožíval skutečný Ježíš Nazaretský, objektivně vzato nevíme naprosto nic. Víme jenom tolik, že neodvolal; ale s plnou jistotou nevíme ani to, jestli k tomuto odvolání dostal opravdu příležitost.

    Křesťanská tradice je ovšem tvořena v prvé řadě právě Ježíšem z evangelií; tady je ovšem skutečně možno hovořit o „důvěryplné vydanosti“. Ovšem, i tady bych velmi zásadně rozlišoval mezi evangelii synoptickými, a mezi evangeliem Janovým; jeho autor píše už víceméně zcela nový příběh.

    Ale já – místo abychom tady donekonečna rozebírali dílčí aspekty – se raději konečně pustím do práce na druhém dílu o „objektivním dobru“ – z křesťanské perspektivy.

  20. Já jsem si před chvílí shodou okolností přečetla kritiku Čornejovy knihy o Janu Žižkovi. Pokud jde o písemné historické prameny, dochovalo se toho o něm opravdu velmi málo. Čornej tedy při psaní knihy hodně používá pravděpodobnost a kontext. Přičemž samozřejmě netvrdí, že to, co napsal, je jediná a nerozporovatelná pravda (ta už asi nebude nikdy možná). Zaujalo mě, jak autor recenze o knize píše: „Z kladů Čornejova přístupu k záhadnému vojevůdci by se toho jistě dalo připomenout ještě mnoho. Připomeňme si tedy alespoň tu starou sympatickou diltheyovskou snahu pochopit dobu (Zeitgeist) skrze výjimečnou osobnost. Nikoliv naopak.“
    To mi připadá jako velmi zajímavá myšlenka – pochopit dobu skrze výjimečnou osobnost, nikoliv naopak. Přestože si myslím, že toto pojetí je dost nemarxistické. Jenže výjimečné osobnosti bývají nositeli výjimečného ducha. A určitě bychom neměli chápat všechny osobnosti jako „produkty své doby“, které musely být nutně takové jaké byly.
    A pak mě zaujala slova o vciťování se do historických postav: „Čornej se místo toho přes tolik staletí přesvědčivě vcítil do Žižkova konání, a to především proto, že se stejnou vervou se vciťoval i do jednání jeho protivníků.“
    Já myslím, že o to vciťování se můžeme použít i u evangelií. A také nejen do Ježíše, ale i do jiných postav se můžeme pokusit vcítit.
    Čornejovu knihu jsem nečetla, ale dost jsem četla o ní, takže si ji možná časem přečtu. Recenze je zde.
    https://nazory.aktualne.cz/komentare/stredovek-neskoncil-stredovek-trva-proc-je-cornejuv-zizka-ta/r~aa9bc588ec9c11ea9d74ac1f6b220ee8/?fbclid=IwAR0OiMIVieSaPRH5glUZy7bBAv8Yt10rbQa_MNZyFIWPOVyyuv76r7WHjio

  21. „Středověk neskončil, středověk trvá“ – tak tohle byl refrén jedné české hardrockové skupiny, v nějaké písničce vzniklé někdy nedlouho po listopadovém převratu. Už si z té písničky jinak nevzpomenu skoro na nic; ale toto „středověk neskončil, středověk trvá“ se mi vrylo nesmazatelně do paměti. (A přece, vzpomínám si teď ještě na jeden úryvek z oné písně: „Jsme černí andělé!“) Nějak mám trochu podezření, že autor recenze musel tuto píseň také mít na mysli, že to není shoda čistě náhodná.

    Ale teď k samotné recenzi. Tu knihu jsem samozřejmě sám také nečetl, takže nemohu soudit. Na webu „Forum24“ tuto knihu ostře zavrhli, že prý je k Žižkovi příliš shovívavá, že ho glorifikuje. Forum24 je ovšem pravičácký web, oni tu zřejmě čichají Nejedlého, a to je pro ně automaticky znamení ďáblovo.

    Přičemž alespoň Čornej sám tvrdí, že Žižku nijak jednostranně neglorifikuje; že vlastně až při rešerších k němu si uvědomil, jak je ve skutečném životě vše nečernobílé. A i když byl původně skutečně Žižkovým obdivovatelem, tak ve své knize uvedl i jeho negativní stránky. Klíčový problém kterým se Čornej zabýval byl ten, p r o č se vlastně Žižka vůbec přidal k husitskému hnutí; ačkoli on sám nebyl v žádném případě proletář, nýbrž zámožný měšťan a králův vojevůdce. Čornej to vysvětluje tím, že Žižka – v už pokročilém věku – si tak chtěl u Boha vyžehlit své hříchy z mládí. Ovšem – za tím účelem se přece Žižka ještě nemusel stávat husitou; přesně naopak, být husitou znamenalo v očích oficiální církve být heretikem!

    Co se té recenzentovy téze týče, že „dobu je nutno chápat přes výjimečnou osobnost, nikoli naopak“ – to je ovšem velice problematická téze. Zkusme si jenom představit, jak by to vypadalo, kdyby nějaký historik náhle prohlásil: „Já nebudu osobu Hitlera vykládat z kontextu doby, nýbrž naopak dobu fašismu budu vykládat výhradně prostřednictvím osoby Hitlera.“ Před celým cechem historiků by se tím okamžitě naprosto zesměšnil; neboť kdyby se od osoby Hitlera odstřihl celý kontext doby („Zeitgeist“), pak nezůstane prakticky nic více, nežli osoba jednoho pomateného psychopata (jakých jsou na světě stále ještě celé spousty.

  22. Mimochodem: to mé slíbené pokračování o „objektivním dobru“ jsem už dohotovil. Stačil jsem to za dnešní odpoledne; to mě samého překvapilo, je to velice složitá matérie, počítal jsem s tím že nad tím budu muset strávit několik dní. Ale jako obvykle se ukázalo, že nejtěžší je vždy začátek; pokud se věc pak už sama rozběhne, pak už dál pokračuje do nemalé míry vlastním samospádem.

    Ještě ten text musím samozřejmě zkontrolovat a případně upravit, ale myslím že už zítra ho budu moci uveřejnit.

  23. No ovšem, ta teze o tom, že dobu lze chápat přes výjimečné osobnosti, je poněkud sporná. Marxisté, myslím, tvrdí opak. Doba si zrodí osobnosti, jaké potřebuje. I když, oni samozřejmě neříkají Zeitgeist, nýbrž mluví o materiálních podmínkách.
    To, že si chtěl Žižka u Boha něco vyžehlit, jsem už někde četla. Možné to je. Ale pane Poláčku, jak s tím souvisí oficiální pohled tehdejší církve na to, co je a co není hereze? Církev snad má na Boha nějaký patent (který by navíc museli všichni uznávat)?
    Otázkou by spíš bylo, zda si vůbec lze u Boha něco „vyžehlit“ skutky. Pokud Žižka správně chápal křesťanství, tak měl vědět, že nelze. Bůh obráceným hříšníkům odpouští. Ale zdarma.

  24. Vciťování do evangelií…ano, to je můj způsob víry (a taky Sidonův způsob nevíry;-)…i když on používá především jiné prameny.

    Stran “žehlení“ mne napadá: ano, byla by to bláhová marnost. A marnivost. Ale činy, vyrůstající přirozeně z toho „obrácení“-odhalení, se možná mohou někdy vnějšímu pozorovateli jako to žehlení jevit.

  25. Omlouvám se – (snad)byl: ta kniha byla napsána v letech 1969-70. A ty hypotézy osobního vciťování se snaží stavět do silného dialogu s dostupnými prameny.

  26. Možná je to vcítění se jediný způsob, jak překonávat komunikační bariéry. I mezi současnými lidmi.

    Sidonova nevíra…
    Je zajímavé, že Židé nemusí věřit. Oni prostě musí naplňovat Zákon.
    U křesťanů je (měla by být) naplněním zákona láska.

  27. Napřed tedy k Žižkovým motivům pro účast na husitství. Za prvé: on docela jistě uvažoval ještě „katolicky“ a ne „protestantsky“. To jest: pro středověké myšlení bylo ještě naprostou samozřejmostí, že Bůh odpouští hříšnost za dobré skutky. Tedy snad ne výlučně jenom pro ně; ale konat dobré skutky, to v každém případě zvyšuje vlastní šance obstát před božím soudem. Proto byla například nejlepší místa pro žebráky vždy před vchody do kostelů – při myšlence na Boha se dávalo nejvíce almužen; proto bohatí dávali dary klášterům; a kromě jiného to bylo i podstatou prodávání odpustků.

    Ovšem, právě v tomto ohledu se mohl někdo takový jako Žižka dostat opravdu do nemalého dilematu. Na jedné straně tedy platilo, že člověk si boží přízeň může získávat konáním dobrých skutků; ale na straně druhé právě zásadní odmítnutí prodávání odpustků bylo jedním z konstitutivních momentů celého husitského hnutí. Tady bylo možno danou záležitost vidět tak i tak. V případě Žižky tedy naprosto bylo možné, aby se připojil k církevnímu náhledu, že koupí odpustků je skutečně možno smazat své hříchy – a tím by pro něj celá věc byla vyřízena. Jako zámožný člověk by si tuto koupi mohl dovolit.

    Na straně druhé: tehdejší církev se nacházela opravdu v mravně dezolátním stavu. Papežské schizma, zhýralý život příslušníků kléru, život kněží v konkubinátu – lidé přestávali věřit, že takováto církev jim může zabezpečit posmrtný vstup do nebe. A Žižka byl samozřejmě v samotném centru této kritiky církve, navštěvoval a poslouchal kázání Jana Husa. Takže je samozřejmě možné, že jeho myšlenkový pochod byl opravdu takový: Já jsem zatížen hříchy z mých mladších let, římská církev není schopna pro mě dosáhnout odpuštění u Boha, tak se raději přidám na stranu kritiků této církve.

    Ovšem: stále mi tu celá řada bodů nesouhlasí. Za prvé: kdyby se Žižka opravdu cítil být zatížen svými dřívějšími hříchy: proč by hledal svou spásu zrovna u mravně vysoce náročných husitů? – Tam by přece jeho výčitky svědomí, jeho pocit že ho čeká boží (či pekelný) trest musely být ještě mnohem palčivější?…

    A za druhé: opravdu by mě zajímalo, na základě čeho Čornej dospěl ke svému přesvědčení, že Žižka vůbec trpěl nějakými výčitkami svědomí za své minulé činy. Jistě – ve svých mladých létech byl Žižka opravdu podle všeho víceméně obyčejným pocestným lupičem. Jenže – v oněch dobách si místní zemanové jako byl on přepadáváním bohatých obchodníků „přivydělávali“ celkem naprosto běžně, to platilo bezmála za kavalírský delikt. A že se to tehdy nebralo tak příliš vážně, o tom svědčí i ta skutečnost, že i s tímto „kádrovým profilem“ se Žižka dostal do královských služeb! Že by tedy Žižka – a to až mnoho let později – najednou začal trpět nějakými výčitkami svědomí, to se mi vzhledem ke kontextu doby zdá být dost překvapivým tvrzením. Opravdu nevím, jestli se v tomto ohledu Čornej může opřít o nějaké dobové dokumenty (jak zaznělo v recenzi, o Žižkovi je takovýchto dokumentů všehovšudy nějakých deset stránek, a sotva se kdo tehdy zabýval stavem jeho svědomí) – anebo jestli se jedná o čirou Čornejovu spekulaci.

  28. A teď tedy ke vztahu „ducha doby“ a výjimečných osobností. – Ano, paní Hájková, to je skutečně nemalý problém, nalézt správný poměr mezi obojím. A přitom – pro správný výklad dějin je právě tohle naprosto klíčová záležitost.

    V trochu jiné rovině se jedná o vztah „dějin idejí“ a „materiálních dějin“. Já ale napřed dám zcela konkrétní příklad. Když například Milan Machovec psal svého „Ježíše pro ateisty“, tak se opravdu poctivě snažil nalézt pro Ježíšovo působení tak maximální míru pochopení, porozumění a uznání, k jaké se vůbec může dobrat materialisticky, marxisticky orientovaný autor. A právě v této souvislosti je nutno si povšimnout dvou základních momentů:

    Za prvé, Machovec právě jakožto marxisticky orientovaný filozof jde mnohem dále „za“ samotný text evangelií; to jest, Machovec klade otázku, jak a proč se vlastně vůbec stalo, že Ježíš se svým novým učením vůbec mohl uspět. To jest, že jeho učení přečkalo, přežilo jeho fyzickou smrt, a že postupem času nastoupilo své vítězné tažení Evropou. Takovéto otázky si běžná křesťanská exegeze neklade; pro ni je vše vysvětleno plánem a vůlí boží. Machovec oproti tomu rozebírá společenské, sociální, ale i politické souvislosti doby Ježíšova působení; a dochází k závěru, že tehdejší (římská) společnost byla vysloveně zralá, ne-li přímo hladová po duchovním zvěstování, které přichází s postulátem principiální rovnosti všech duší před Bohem. Které i tomu nejníže postavenému členu společnosti dává naději na blažený život posmrtný. Tehdejší římská společnost se nacházela ve stavu značné destrukce, sociální i politické nejistoty – a nyní přicházelo poselství naděje, pro každého.

    Tolik tedy marxista a materialista Machovec; a je nutno přiznat, že je to právě tato marxisticky fundovaná analýza, která dokáže novozákonní příběh zasadit do širšího rámce, a především která dokáže vyřešit onu záhadu, jak se víra nepatrné odštěpenecké skupinky nepatrného semitského nárůdku z východního Středomoří mohla během několika staletí stát dominantní náboženskou skutečností Evropy.

    Na straně druhé: stejně tak je ale znát, že ani tak bezpochyby kvalitní a kompetentní filozof jako byl Milan Machovec se nedokázal skutečně vnořit do vlastního jádra křesťanské zvěsti. Do její čistě duchovní, ideální části. A to sice právě proto, že se na celé křesťanské hnutí díval jenom z hlediska objektivního, jakožto určitého společensky-historického procesu.

    My tedy máme stav, který se v celé historiografii opakuje znovu a znovu: ti jedni sledují jenom a pouze vývoj idejí (a roli osobností tyto ideje ztělesňující) – ale ti pak propadají domnění, že reálnými dějinami hýbaly jenom a pouze tyto ideje. Respektive tyto osobnosti. A nejsou v naprosté většině schopni uvědomit si (respektive vůbec přiznat) si neopominutelnou působnost objektivních materiálních faktorů.

    Na straně druhé pak stojí materialisté, marxisté, objektivisté – kteří sice dokáží vysvětlit tento reálný společensko-materiální kontext (který si vposledku skutečně fakticky sám nachází „své“ historické osobnosti); ale zase nejsou schopni vykročit z tohoto okruhu materiality, a jsou slepí právě k onomu svébytnému vývoji a působení idejí, ideálních momentů a faktorů dějin.

    A tak tu máme i nadále vlastně trvalou rozpolcenost, buďto stranu jednu anebo druhou, ale sotva kdo je schopen obojí spojit dohromady, v jeden jediný vnitřně provázaný celek.

  29. „Židé nemusí věřit“ – to je pro mě opravdu nemálo překvapivý výrok. Faktem je: právě Židům byla víra (v Jediného Boha) po celá staletí a vlastně tisíciletí vtloukána do hlavy; takže je možné, že se tato víra pro ně stala už takovou samozřejmostí, že o ní vůbec není nutno nějak dále uvažovat. A za druhé: pro židy je Bůh naprosto bezprostředně přítomný v jejich každodenním životě, takže i tady by se nějaká „víra v Boha“ mohla jevit něčím vlastně nadbytečným. Už jenom tím že konají tyto každodenní rituály, se znovu a znovu setkávají s Boží přítomností. „Víra v Boha“ se jim proto může zdát být natolik nadbytečnou, jako například „věřit ve Slunce“, v jeho existenci.

  30. Nadbytečná víra:-)… Nepovažoval jsem sice nikdy za vhodné s někým zúčastněným na toto téma mluvit, ale Vaše vysvětlení vypadá velmi přirozeně a věrohodně. Prostě : žitý respekt ke Skutečnosti.

    Nicméně jsou Židé s velmi osobním, empatickým vztahem k Ježíšovi, ačkoliv nevyznávající výslovně křesťanské „dogma“. Určitě Leonard Cohen, pak vzpomínám na knihy Amose Oze…

  31. Společenské postavení Jana Žižky bylo vzhledem k jeho vojevůdcovské roli relativně nízké. Ve výčtech velitelů či pořadím podepsaných také figuroval na spíše podřadných (skutečnosti neodpovídajících) místech. Výjimkou nebyl ani vojenský řád Žižkovo jméno dávno právem nesoucí.

    Vojenské úspěchy Jana Žižky byly opředeny legendami, nicméně byly realitou, k níž lze nalézt jen minimum historických paralel. Byly založeny jak ve sféře strategické a taktické, tak v oblasti bojových prostředků. Neméně ovšem stály na bojovém duchu. Ostatně, po kterém jiném vojevůdci se zvali bojovníci sirotky?

    Jan Žižka samozřejmě na rozdíl od mnohých nepřebíhal od jedné strany k druhé podle vývoje situace. Poměrně skromný hrad Kalich(!), který si zbudoval, jej dovoluje považovat za člověka nechamtivého, vzdáleného prototypu tehdejších kondotiérů. Jeho víra a přesvědčení byly zajisté vzdáleny složitostem, obhajovaným v četných univerzitních disputacích. Byl však věrným a neoblomným zastáncem Čtyř pražských artikulů. Jen a právě za jejich přijetí bojoval. K extrémismu netíhl, jak o tom svědčí likvidace adamitů Martina Húsky. Lze také věřit jeho rozhořčení, když vojsko proti jeho vůli vraždilo a plenilo v dnes Havlíčkově Brodě, jež se Žižkovi vzdal.

    Troufnu si říci, že se Jan Žižka stal vojevůdcem husitským z přesvědčení. Možné osobní vazby, jež to prostředkovaly, na tom mnoho nemění.

  32. No ano, Žižka dozajista patřil k umírněnému křídlu husitů. Ovšem: právě proto musel projít trpkým zážitkem z interní rozpolcenosti kališníků. V české společnosti tedy v té době došlo vlastně k dvojímu rozpolcení: za prvé rozpolcení na katolíky a na husity, a za druhé pak ještě mezi umírněnými a mezi radikálními husity.

    V této souvislosti se člověk nemůže zbavit myšlenky na to, zda se lidé opravdu nikdy nedokáží sjednotit, na jedné společné ideji. Zda i vyznavači jedné a téže ideje se nakonec musí vždy rozhádat a rozštěpit v bratrovražedném boji.

    Na straně druhé tato – v dějinách stále znovu a znovu opakovaná – skutečnost jednoznačně podporuje a dokládá přesvědčení všech těch myslitelů, kteří skutečnost pojímají a vykládají právě jakožto neustálý boj protikladů. Pro ně jsou tyto – neustále vznikající a neustále spolu soupeřící – protiklady naprosto přirozeným, nutným stavem, neboť jenom tyto boje vytvářejí dynamiku vývoje, jenom ony jsou prubířským kamenem, na kterém se progresivnější, vyspělejší odděluje od toho, co je zaostávající, méně kvalitní. A nedá se nic dělat – tyto teorie mají skutečně velmi přesvědčivou logiku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *