Jan Ámos Komenský – fantasta nebo prorok?

Eva Hájková

 V Komenském se podivuhodným způsobem mísí ryzí konzervatismus s vizionářstvím a se smyslem pro pokrok. K tomuto muži, který býval velmi oceňován, ale zároveň nebyl brán vážně, se hlásí i mnozí avantgardní surrealisté. Jeho chiliastické sny se prolínají s fantaskními vizemi technických vynálezů, dá-li se to tak nazvat. Mít tak Mojžíšovu hůl, se kterou onen prorok dokázal, že ho poslal Bůh! Nebo – ještě lépe – perpetuum mobile! Komenský by to využil k všenápravě světa, pro niž se snažil získat mnohé potentáty. Také on sám si někdy musel připadat jako prorok. Třeba jako plačící Jeremiáš. Vždyť se něco natruchlil pro osud svého národa i své Jednoty!

Na konci života ho posedla eliášovská myšlenka, k níž prý ho přivedli Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova. Totiž myšlenka o třech Eliáších a jejich úloze v dějinách lidstva. Komenský rozeznává v dějinách tři hlavní věky, z nichž každý měl svého Eliáše. Eliáš byl chápán jako prorok „navrátivý“ a prorok-napravitel církve. (Církví byl míněn Hospodinův lid, počínaje Ábelem). Prvním Eliášem byl Eliáš Tišbetský, který nezemřel, ale byl vzat vzhůru na ohnivém voze. Druhým byl Jan Křtitel. První Eliáš horlil pro Boha, druhý Eliáš pro Syna Božího. Třetí Eliáš, který má podle Komenského teprve přijít, bude horlit pro Ducha Svatého. 

Komenský sice v díle Eliášovy křiky (Clamores Eliae) zaznamenává, že mnozí lidé pokládali za třetího Eliáše Martina Luthera, případně jiného z reformátorů, přesto se nevzdává naděje, že třetí Eliáš teprve přijde. Zahrává si s myšlenkou, zda by jím mohl být on sám. Ale přemýšlí také, že Eliášů může být více. Čím jsou pro jednotlivé církve biskupové a pastoři, tím jsou pro obecnou církev apoštolové a Eliášové. Má-li být Eliášů více, pak chce být Komenský jedním z nich. Má-li býti jen jeden, uvažuje, zda by jím měl být on sám, a váhá při tom. V Clamores Eliae se vyznává: „Aj já, vědom si své slabosti, jsem Bohu říkal, říkám a budu říkat s Mojžíšem: Pošli, koho chceš; a s Izaiášem uvažujícím o seslání Eliáše: Aj já, mne pošli! Je však plně na Boží vůli, pošle-li mne nebo jiného.“ Náprava se má dít všeobecným osvícením. Cestou světla. Vždyť vlastností světla je to, že se šíří všemi směry, dokonce rychlostí blesku. 

Hluboce věřící postmilenialista Komenský vidí nutnost pustit se do všeobecné nápravy světa upadlého do temnoty, protože všenáprava konvenuje jeho představě člověka jakožto spolupracovníka na Božím díle. Člověku nepřísluší být jen pasivním pozorovatelem jsoucího světa. Eliášové, pokud by jich bylo víc, měli být „zváči k svadbě Beránka“ se srdcem prorockým. Zatímco první Eliáš pobíjel bludaře, budoucí Eliášové mají po křesťanském způsobu pobíjet pouze bludy, a sice mečem Ducha a Božího slova. Jejich povinností bude nastolit rovnost a harmonii, spojit vše, co Bůh nerozdělil, „navracovati srdce jedněch k druhým“…

Komenského vlastně můžeme počítat k utopistům. Název utopie, za níž se skrývá představa ideálního lidského bytí, společnosti, obce nebo státu, je odvozen od řeckého slova ú-topos, což znamená místo, které neexistuje (ne-místo). Utopie, které jsou umisťovány do určitého, byť nejsoucího místa, se nazývají prostorovými utopiemi. Utopisté, ať raně novověcí (T. Campanella, F. Bacon) nebo moderní (Ch. Fourier, R. Owen) tak či onak svým způsobem navazovali na Platóna. Platónská touha po jiném světě se může mísit s touhou po Bohu, jenž je přítomen ve svém stvoření. Ani Komenskému, který sama sebe označil za muže touhy, nebyl Platón cizí. Komenského utopie byla ovšem utopií univerzální a časovou  (zaměřenou do budoucnosti). Utopií, jejíž autor se zároveň snažil věrně držet Písma. Satan, vládce labyrintu světa, musí být na Boží příkaz spoután řetězem světla a pravdy a uvržen do temné propasti. Nový řád musí být takový, aby v něm platilo, že „vše volně plyne a v ničem násilí není“. Svět bude prost „všelikého kvaltování“ (jímž je míněno pachtění se za marnostmi). 

Komenský vysvětluje důvody své víry (postmilenialismu) v díle Cesta světla: První dvě z výše zmíněných tří epoch lidstva (věk bez Zákona, věk Zákona a věk Mesiáše) se dělí každá na dvě období. V prvních obdobích obou věků – věku bez Zákona i věku Zákona – se „církvi“ dařilo hůře, ve druhých lépe, protože byli zničeni její nepřátelé (kainovci potopou světa a faraónova jízda v moři). Analogicky Komenský vyvozuje, že i věk Mesiáše musí mít dvě období. V prvním byla církev pronásledována, ve druhém období bude vládnout s Kristem nad nepřáteli.

Je utopie hloupost? Většina současných ideálů (právní stát, rovnost ras a pohlaví, mír mezi národy, sociální péče, náboženská tolerance aj.) se prý poprvé objevila právě v utopiích, podobně jako se technické vynálezy objevily ve vědeckofantastické literatuře mnohem dříve, než byly realizovány v praxi. Sny a utopické vize jsou koncentrací společenských ideálů a tužeb. Vždyť M.L. King také nejprve snil svůj sen o rovnosti bílých a barevných obyvatel země. Díky snu se mu podařilo v té záležitosti aspoň trochu pohnout světem.

Komenskému se nepodařilo světem pohnout tak, jak měl v úmyslu, ač se bezpochyby zapsal zlatým písmem nejen do dějin pedagogiky. Jeho současníci mu vytýkali, že věřil „proroctvím“ lidí, kteří byli považováni za šarlatány. Proroctvím, které bychom dnes možná nazvali konspiračními teoriemi. Pro Komenského však měly útěšnou funkci. Za to, že si troufl otevřeně projevovat své nejhlubší tužby, se musel Komenský smířit s tím, že bude nazýván „pošetilým starcem“.

Komenský marně doufal v přejití „vichřic hněvu“ a vrácení české vlády do rukou národa. Nikdy se úplně nesmířil s doživotní ztrátou vlasti a s její porobou. Těšil se nějakou dobu aspoň tím, že by snad mohla sehrát ústřední roli ve všenápravě světa. 

Touha po všenápravě světa, po míru a svornosti všech lidí pod vládou Kristovou je výrazem Komenského hluboké lásky k Bohu i k celému stvoření. „Vždyť veškeré Boží pokolení je ve svém nitru krásné, ač se od sebe svou vnější podobou lišíme, třeba nás hyzdí skvrny, které z nás sejme náš Ženich, oddáme-li se mu všichni za Nevěstu, a žádná vráska nás nebude hyzdit více.“

16 komentářů u „Jan Ámos Komenský – fantasta nebo prorok?“

  1. Díky za ten odkaz, paní Hájková, některé komentáře na „Křesťanu“ byly opravdu zajímavé, sám jsem tam hned něco připojil; jenom se mi tam pak zase objevila nějaká zmínka o spamu, tak nevím jestli se tam objeví i můj druhý komentář o kapitalismu. Ale to je stejně jiné téma, hlavně se tam jednalo o poměr Platóna ke Komenskému, tady má účastník Pavel V naprosto pravdu v tom, že Komenský se nezabýval organizačními otázkami „obrozené“ společnosti. Komenský spoléhal na to, že lidé budou sami ochotni se vzdělávat, kultivovat. Zatímco Platón byl v tomto ohledu mnohem skeptičtější (a dalo by se říci, že mnohem realističtější); a proto chtěl, aby stát řídili filozofové, kteří – jakožto specialisté – jako jediní dokáží rozpoznat nejvyšší pravdy.

    Právě z toho důvodu si Komenský mohl dovolit být daleko větším „demokratem“ nežli Platón; je ovšem otázka jestli pak nebyl ještě daleko větším utopistou.

  2. Jinak ale paní Hájková tuto Vaši úvahu budu podrobněji komentovat až později, napřed musím vyřídit ještě celou řadu starších restů, u jiných témat.

  3. Tak teď se tedy dostávám k tomu co jsem slíbil, k podrobnějšímu komentáři. Vlastně bych se napřed věnoval ještě jednomu staršímu tématu, v souvislosti s článkem „Co byl reálný socialismus?“; ale pak jsem dospěl rozhodnutí tento aspekt zpracovat jako samostatný text.

    Takže Komenský; napřed několik spíše jenom technických poznámek. Za prvé mě poněkud zarazilo, jak Komenský říká že při potopě světa bylo zlikvidováno „Kainovo pokolení“: jak se pak tedy mohlo stát, že se lidská špatnost znovu dostala do světa? Když tedy vlastně přežilo jenom do dobré, „ábelovské“ pokolení?…

    Ale to jen tak mimochodem. Co se týče toho tvrzení že mnoho budoucích vynálezů či jiných pozitivních aspektů lidského žití se napřed objevilo v utopiích: tím bych si nebyl tak zcela jistý, například principy demokracie, občanské rovnosti, vlády práva apod. – to všechno známe už z antiky, tady nebylo třeba čekat až na novodobé utopie. A stejně tak s čistě technickými vynálezy: jmenovitě Jules Verne nebyl zdaleka až takový vizionář jak se obecně soudí, ty technické vynálezy s kterými pracoval byly už v jeho době učiněny, on je jenom svou fantazií jaksi „vylepšil“, maximalizoval.

    Co se pak Komenského vztahu k „eliášovství“ týče, tak já jsem naopak četl něco o tom, že Komenský za Eliáše považoval jednoho ze svých vlastních „guru“, a že ho dokonce neustále tlačil k tomu, aby „se projevil“. Tedy aby veřejně deklaroval své eliášství. Ale dotyčný měl asi pořád ještě větší smysl pro realitu nežli Komenský, asi správně tušil jak by to s ním skončilo, a proto se proti tomu bránil, že prý „tento svět je závistivý“, a že „ještě nenadešla vhodná chvíle“.

    Ale podle toho co je uváděno zde to vypadá, že opravdu i sám Komenský koketoval s myšlenkou sám být novodobým Eliášem. Zdá se že on byl tou myšlenkou eliášovství opravdu hodně zaujatý.

  4. A teď tedy k vlastnímu tématu: fantasta nebo prorok?

    V každém případě je nepochybné: Komenský fantastou byl. Zcela evidentně žil do značné míry v říši svých vlastních snů, a stále se oddával nadějím že tyto jeho sny o krásném, dokonale harmonickém a bezrozporném (božském) světě jednou najdou svého reálného naplnění.

    Jestli byl ale zároveň i „prorokem“ – tedy jestli v jeho vizích není přece jenom obsaženo něco, co se jednou (třebas i v daleké budoucnosti) stane realitou?

    Bezprostředně vzato: stejným způsobem by bylo možno se zeptat, jestli třeba Marx byl takový „prorok“. Tuto otázku jsme zrovna nedávno diskutovali: v současné době, za současného stavu lidstva, a to dokonce i za současného stupně „rozvoje výrobních sil“ (abychom použili originální marxistickou terminologii) jsou Marxovy představy o bezrozporné, harmonické komunistické společnosti naprostou utopií. Reálný svět (a i reálná produkce) je prostě někde jinde, nežli Marxovy vize. A to samé platí ovšem i o Komenském.

    Na straně druhé jsme si ale uvedli i to, že je krajně obtížné dělat nějaké naprosto jednoznačné předpovědi do budoucna. Jmenovitě s těmi marxistickými „výrobními silami“: bylo řečeno že zcela principiálně není možno vyloučit, že lidstvo bude donuceno (například hrozící klimatickou katastrofou) řídit svou produkci centrálně-kolektivisticky. Kde už by nebylo místo pro soukromnické aktivity, s jejich vždy přinejmenším latentně přítomnými egoistickými spády.

    V daném smyslu by tedy ani nebylo možno zcela absolutně vyloučit, že by mohly nastat určité podmínky, za kterých by došlo i ke Komenského „všenápravě“. Například prostřednictvím genetického inženýrství. Což je už docela realistická, a bezmála aktuální perspektiva. Kdy by se tedy už v prenatální fázi prováděly zásahy do genomu jedince, tak aby se v něm potlačily všechny jeho negativní, asociální vlastnosti; a aby se posílily jeho sklony a vlastnosti prosociální.

    V zásadě to tedy opravdu není možné vyloučit. Ovšem – všechno hovoří proti tomu. Totiž: proti tomu, že by se mohlo jednat o nějaký přirozený proces. V obou případech by bylo nutno takovýto stav „všeobecné harmonie“ vyvolat uměle.

    Proč? – Stejně jako Marx musel vytvořit svou fikci, že lidé ze své nejvlastnější přirozenosti spějí ke vzájemné pospolitosti a harmonii, stejně tak Komenský svou „všenápravu“ staví na fikci, že všichni lidé si ze své přirozenosti přejí stav všeobecné harmonie, rovnosti a pospolitosti. Ani jeden z obou autorů ale nepodává nijaký důkaz, že by tomu tak skutečně mělo (či mohlo) být.

    Oba naprosto podceňují, respektive zcela přehlížejí nevyhnutelnou přítomnost negativity ve jsoucím světě. Respektive přehlížejí už nezbytnou přítomnost faktoru individuality. Neboť lidská individualita – ta se nemůže vůbec konstituovat jinak, nežli prostřednictvím negativity. Já jsem já jenom tím, že nejsem ten druhý – tedy že druhého nějakým způsobem omezím, že proti jeho existenci postavím mou vlastní identitu. Proto také Komenského snahy o „všenápravu“ zůstaly bez odezvy; ne proto že by svět byl tak špatný, ale proto že jeho koncept vůbec neodpovídal realitě lidské existence.

    Ale přesto vize obou těchto autorů nebyly zase zcela a naprosto zbytečné. Za prvé: i samy o sobě nerealistické vize získávají alespoň určitou míru reality, když na jejich platnost, na jejich uskutečnitelnost uvěří dostatečné množství lidí. „Konečný cíl není ničím, hnutí je vším“ – tento Bernsteinův výrok má vlastně dvě stránky, na jedné straně sice devalvuje „konečný cíl“ jako utopii, a přiklání se k praktické reformní činnosti; ale na straně druhé i tato běžná reformní činnost je sama inspirována oním „konečným cílem“.

    V daném smyslu tedy i utopie mají svou určitou realitu: ačkoli samy nerealizovatelné, přesto jsou inspirací, aby společnost nezačala stagnovat, ale aby stále směřovala k nějakým vyšším cílům, a hledala cesty k nim.

  5. „…jak se pak tedy mohlo stát, že se lidská špatnost znovu dostala do světa?“
    Asi proto, protože lidská špatnost není v genech, které by se daly jednoduše sprovodit ze světa vymřením všech nositelů těchto genů. Křesťané přece věří, že člověk není zlý, ale že je pouze náchylný ke zlu. Zlo je tedy jakoby duchovní povahy, člověk se jím nakazí, jako se organismus nakazí virem. Když je však člověk k něčemu náchylný, neznamená to, že se tím musí nutně nakazit, zvlášť když se neocitne ve zlém prostředí.
    Nevím, zda kainovci jsou míněni genetičtí potomci Kaina, nebo jen lidé, kteří byli jako on. Kain byl bezpochyby chytřejší a vynalézavější než jeho bratr – prosťáček Ábel. Byl záludný. Nechal se ovládnout závistí, že Hospodin přijal Ábelovu oběť, zatímco Kainovu nepřijal. Karol Sidon uvádí v knížce Návrat Abrahamův důvod, proč prý to Hospodin udělal. Hospodin prý má raději chudé a prosté lidi. Ábel byl chudý pastevec, zatímco Kain bohatý zemědělec. Ábel obětoval z čiré radosti, Kain s určitým záměrem. Ač byl bohatší, obětoval méně než Ábel.
    Mimochodem, s představou, že pastevci jsou přímější a ve svém nitru lepší než zemědělci, se lze setkat i v mimobiblických pramenech.
    Zajímavé je, že tentýž Sidon napsal, že Ábel měl de facto vlastnosti člověka „před pádem“. Tedy vlastně před prvotním hříchem.
    Pokud jde o to, kdo se měl stát třetím Eliášem, myslím si, že je možné obojí. Tedy že Komenský uvažoval jak o sobě, tak o někom jiném. („Je však plně na Boží vůli, pošle-li mne nebo jiného“). Hlavně, aby se konečně nějaký ten eliáš našel.
    Jinak mi není jasné, koho míníte tím „guru“. Komenský podle mého soudu žádného guru neměl. Měl jen vzdělané přátele, s nimiž si tu více, tu méně rozuměl.

  6. Ještě bych poznamenala, že proroci v biblickém smyslu nejsou věštci, čili primárně nejsou od toho, aby (jen) předpovídali budoucnost. Mohou ji sice také ohlašovat, ale především vykládají Boží přítomnost v dějinách. Jejich zvláštním posláním je vyzývat lid Izraele k věrnosti smlouvě, která Izrael spojuje s Bohem.
    Jestliže Komenský chce napravovat svět (lidstvo), chce to vlastně dělat také tímto způsobem. Chce začít u křesťanů – chce je přimět k obnovení jejich spojení s Bohem, které lidem všech národů zprostředkoval už Ježíš.

  7. „Nakazit se zlem jako virem“ – jenže tady je zase otázka, kde se virus zla bere ve světě stvořeném Bohem; tedy ve světě bez zla.

    Komenského guru: tady mám jiné informace, Komenský podle všeho skutečně měl své „duchovní vůdce“, kterými se nechal značně manipulovat. A kteří se od něj zřejmě nechali finančně vydržovat.

    Co se izraelských „proroků“ týče: ano, to skutečně nebyli proroci v běžném slova smyslu, spíš mravní obroditelé. Ovšem je otázka, jestli to samé není možno říci zrovna i o Karlu Marxovi. I on vstoupil do světa a do dějin s určitou vizí, jak by lidská společnost měla vypadat, aby byla skutečně mravně bezvadná a humánní; a tuto vizi se snažil prosadit.

    Marx sám sice celý svůj život s železným přesvědčením tvrdil, že je tomu přesně naopak, že právě a zrovna jeho koncept komunistické společnosti není žádným vizionářstvím ani žádným moralizováním, nýbrž že se tu jedná o objektivní a nezměnitelný historický proces, a že veškeré jeho teorie jsou ryze vědeckou analýzou tohoto historického procesu. Ve skutečnosti byl ale Marx ve svých „vědeckých“ analýzách vždy apriori veden svým komunistickým přesvědčením; a v zájmu těchto svých vizí zcela jednostranně vykládal celou řadu společenských, ekonomických i dějinných fenoménů.

  8. No, když myslíte, že nějaké duchovní vůdce měl a ještě je vydržoval, tak nějaké jmenujte, pane Poláčku.

  9. Ve svém článku k výročí Komenského http://www.novarepublika.cz/2020/11/k-nedelnimu-350-vyroci-umrti-jana-amose.html?spref=fb Petr Kužvart uvádí celkem tři Komenského „proroky“: jircháře Kryštofa Kottera, potom jeho schovanku Kristinu Poniatowskou, a nakonec Mikuláše Drabíka.

    Na stejné téma jsem kdysi četl článek v německém deníku „Süddeutsche Zeitung“, ale je to už hodně dávno, na konkrétní jména si nevzpomenu. Ale právě tam se psalo o tom že Komenský jednoho z těchto svých „proroků“ znovu a znovu tlačil k tomu, aby se ten veřejně projevil jako vtělení proroka Eliáše. Ale dost pravděpodobně by se mohlo jednat o toho Kottera.

  10. No dobře, ale toto přece nelze nazvat slovem „guru“. Zvlášť, když tvrdíte, že to byl právě on, Komenský, který je k čemusi tlačil. Nikoli naopak.
    Toto jen ukazuje Komenského slabost pro mystická zjevení.
    Chtěla bych vidět někoho na jeho místě a v jeho situaci, co by dělal.

  11. No nevím nevím… Jak jsem to četl v těch německých novinách, Komenský byl tímto svým „duchovním vůdcem“ skutečně velmi silně – a efektivně – manipulován. A ta myšlenka že by on (Ketterer) měl být vtělením proroka Eliáše, ta vzešla zřejmě od něj samého, ne od Komenského. Ten tuto – ovšemže obskurní – myšlenku pak vzal za svou, a zpětně tlačil jejího původce aby se „projevil“.

    V daném ohledu má myslím Kužvart skutečně pravdu: nikdo není dokonalý. Každý má své podivnůstky, někdo takové a ten zase onaké. Jedna moje sestřenice – mimochodem docela zdatná léčitelka – vždycky říká, že „každý má něco“; a že jde jenom o to aby to nebylo až moc přes čáru.

  12. O tom Marxovi, kterého skutečně někteří lidé přirovnávali k prorokovi, jsem se nedávno zmínila v diskusi na Křesťan dnes. Napsala jsem tam, že Marx se vztekal, když se dělníci nechovali podle jeho představ. Podobně jako se vztekal prorok Jonáš, když Hospodin odpustil Ninivským a nezničil to město, přestože předtím přinutil Jonáše k tomu, aby prorokoval jeho zkázu.

  13. „…aby to nebylo až moc přes čáru…“
    Kdo tu čáru určuje?

  14. Kdo tu čáru určuje? – Řekl bych, že prostě a jednoduše přirozený život. Dá se to poznat. I když samozřejmě hranice je pohyblivá. Měl jsem například jeden čas jednoho kolegu, závozníka na rozvážce, který trpěl nutkáním k umývání rukou. Což v praxi znamenalo, že když šel na toaletu, tak mohlo potom trvat třeba i čtvrt hodiny, než se dokázal odtrhnout od umyvadla. Umývárna byla za prosklenou stěnou, takže bylo i zvenku vidět jeho počínání. A jak řečeno: ať by se snažil jak snažil, on se od toho odtrhnout nedokázal. I když jsme byli třeba zrovna v časovém tlaku. Ale jinak – nechci tvrdit že jinak by byl naprosto „normální“, bylo už napohled vidět že je trochu nestandardním typem, ale v zásadě se jinak nevykazoval nějaké závažnější anomálie.

    Takže bych zopakoval: tou „čarou“ je to, kde se v běžném životě začnou projevovat znatelné kolize.

    Ale ty hranice mohou být opravdu velmi „plovoucí“, zrovna dneska je na DR recenze jedné knihy o psychických poruchách, kde postižení líčí své stavy, zážitky a prožitky. A oběma autorům (kteří taktéž mají svá psychická postižení) by to napohled nikdo nepřisuzoval, vypadají naprosto spokojeně a vyrovnaně.

  15. Ale o tom „vztekání“ Marxe když se dělníci „nechovali podle jeho představ“ jsem doposud nic neslyšel, musím přiznat. Ale dokážu si to docela dobře představit, objektivní důvod byl zřejmě v tom že zdaleka ne všichni dělníci byli přesvědčení revolucionáři, daleko spíše přesně naopak. Z hlediska Marxe to tedy byli vlastně zrádci své vlastní věci. A při jeho zcela typické sršatosti pak není žádného divu, že se „vztekal“.

    Ostatně ale už Hegel si ještě v posledním roce svého života stěžoval na francouzské dělníky, že namísto aby pochopili že stát konstituční monarchie je tím nejrozumnějším ze všech možných, tak že pořád spřádají nějaké své sociální protesty a revoluce.

    Takže Hegelovi byli dělníci příliš revoluční, zatímco Marxovi zase příliš málo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.