A neptej se zda Zemí otáčí…

Aneb o věcech velkých a malých

Josef Poláček

Tímto se tedy uzavírá volná trilogie článků, spojených jménem a osobou české zpěvačky Petry Černocké. Přičemž právě až tento třetí díl je opusem hlavním, vůči kterému byly první dva díly víceméně jenom úvodem. Totiž – v té době kdy jsem v hlubinách internetu pro mě jaksi znovuobjevil tuto zpěvačku, se událo několik věcí, bezprostředně samostatných, které se pak ale v mém vědomí spojily v jeden navzájem provázaný celek. A byla to nakonec tato vnitřní spojitost, která pro mě byla impulsem pro sepsání této úvahy.

Sešly a propojily se tu především tyto tři momenty: za prvé samotné zpívání Petry Černocké, za druhé zdejší hovory na HD o poetice české, jmenovitě semaforské písňové tvorby; a k té třetí záležitosti musím ještě podat krátké vysvětlení. V té samé době kdy jsem byl tak či onak v kontaktu s oněmi dvěma prvními událostmi jsem měl soukromou výměnu mailové korespondence s paní Hájkovou; vlastně zcela banálně-technické záležitosti, ale v té souvislosti jsem spustil jakési meditace o vztahu velkých a malých věcí, a především o relativnosti obojího.

Za normálních okolností by tím celá věc pro mě byla uzavřená, a už bych se jí více nezabýval. Jenže – právě za té zmíněné konstelace se mi všechny tyto tři události náhle spojily v jednu jedinou: filozofování o smyslu velkých a malých věcí, česká poetika, a písně Petry Černocké. Totiž: především její jedna zcela konkrétní písnička. Já jsem tuto písničku už uvedl a jmenoval v první části této trilogie, jakožto právě tu která se náhle a nečekaně a tak hluboce usadila v mé mysli: „Píseň na pět řádků“.

Jenže: v tomto prvním vyprávění jsem z oné písničky citoval jenom tuto její první, vlastně titulní řádku: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Jenže pro tuto úvahu je klíčové až pokračování textu oné písně: „…a neptej se zda Zemí otáčí!“ Pro připomenutí uvedu ještě jednou adresu internetového úložiště: https://www.youtube.com/watch?v=EuMbpK6bkXM

Takovéto sdělení, takovýto postoj by vlastně musely být hozenou rukavicí, bojovou výzvou pro někoho – jako je autor těchto řádků – kdo zastává a hlásá prioritní význam velkých věcí, velkých myšlenek, vysokých idejí které mají potenciál pohnout světem, pohnout dějinami. A najednou se tu zjeví jakási osůbka, která s odzbrojující bezstarostností svého mládí zvolá do světa: „Neptej se na to co je velké nebo malé, zazpívej si prostě se mnou mou písničku, a neptej se zda Zemí otáčí!“ Není tohle snad skutečně frontální atak na všechno velké, podstatné, vznešené?… A co hůře, není to snad přímo glorifikace banality, na úkor věcí velkých a podstatných?

Ovšem: paradoxně to byl právě autor těchto úvah, který ve zmíněné výměně názorů s p. Hájkovou argumentoval ve prospěch smyslu a důležitosti oněch zdánlivě „malých věcí“! Tak kde je tedy nakonec pravda, jaký je vlastně vztah velkého a malého, dějinně převratného a spontánně osobně prožívaného?

„Není malých věcí,“ říkají mudrci; a dozajista mají pravdu. Ale – kdybychom se spokojili jenom s touto větou, zůstali bychom stát nebezpečně blízko banalitě. Tady je zapotřebí jít ještě o něco dál. Vyostřeme si ještě celou záležitost, doveďme ji až na samotnou hranici. A poslechněme si ještě jednu písničku té samé zpěvačky: https://www.youtube.com/watch?v=Kd6Ts2toUFA

Tato písnička nese prostý název „Hop hop“ – a ten jako by už sám vyjadřoval její obsah, její celé vyznění. A co teď s tím? Jak zhodnotit, kam zařadit toto hop-hop poskočení? Bylo by ovšem snadno možné říci, že je to písnička jednoduchá, banální, až přímo triviální. „Hop hop, cink cink“ – a nic více.

Ale – jaký je vlastně rozdíl mezi nekomplikovanou jednoduchostí takovéto písničky středního proudu, a mezi ryzí prostotou písně lidové, národní? Kterážto národní píseň bývá přece čítána ke zlatému pokladu lidové slovesnosti? Vždyť ve slovech těchto lidových písní často nebývá o nic více, nežli právě takovéto veselé, rozpustilé poskočení si. A přece… Přece tak někde vskrytu v pozadí za touto zdánlivě pouze bezprostřední rozpustilostí stojí hluboké zázemí celé lidové tradice, lidového ducha, duše našeho národa, jeho cítění, prožívání, jeho radostí i jeho bolestí.

Není to nakonec právě tato spontánně prožívaná radostnost to, co je základem veškerého života? Jestliže konečným smyslem a základem života má být štěstí – a že to takto viděli nakonec i tak přísní myslitelé jako byli Platón a Aristoteles – proč bychom tedy měli tuto hodnotu upírat tomuto pocitu štěstí, radosti, prožívanému v té nejjednodušší, nejpřirozenější podobě?… Jak by bylo možno i toho nejvyššího, „filozofického“ štěstí dosahovat, kdyby tu nebyl dán ten nejprvnější, nejpřirozenější základ spontánního lidského prožitku radosti?

Můžeme se na celou věc podívat také z trochu jiného úhlu. Soudí se někdy, že nejvlastnějším smyslem existence člověka a lidstva je – boj proti entropii. Všechny komplexnější struktury tohoto vesmíru mají nezadržitelnou tendenci k tepelnému vyrovnání svých energetických potenciálů – a tedy jaksi ke svému „rozpliznutí“. Kde není diference energií, tam není pohyb; a kde není pohyb, tam není nic. A je to nakonec jenom sám člověk, který může vědomě působit proti tomuto obecnému trendu k entropii – který může vytvářet útvary, artefakty vyšší, negentropické kvality.

To celé je možno vyjádřit i jednodušeji: jedná se o to, udržet míč ve vzduchu. Nenechat ho dopadnout na zem – neboť právě tam by došlo ke vzájemné neutralizaci energií, k ustrnutí pohybu. A vlastně každý z nás je účasten této hry – hry na udržení míče ve výšce, hry proti negativním silám entropie. Každý z nás svým dílem přispívá k vítězství, anebo ale k promrhávání tohoto tvůrčího potenciálu lidstva. A v tomto smyslu opravdu není rozhodující, jestli tímto hráčem je Platón nebo Petra Černocká. Nebo kdokoli z nás. „Se mnou zpívej píseň na pět řádků, a neptej se zda Zemí otáčí“ – v daném smyslu „Zemí otáčí“ každý náš jednotlivý čin a počin. A to i ten nejnepatrnější.

Bezpochyby; je dost málo pravděpodobné, že někdy za tisíc let – kdy se stále ještě budou studovat myšlenky velkého Platóna – že by si někdo poslechl i rozpustilé „Hop hop“ Petry Černocké. Budou se asi zpívat už písničky o hodně jiné; takové které budou vyjadřovat atmosféru a životní rytmus světa na počátku čtvrtého tisíciletí. A přece – i potom to bude stále ještě to samé udržování toho samého míče v té samé hře, v tom samém věčném zápase lidského ducha proti entropii. A ti budoucí hráči – a budoucí posluchači – budou nakonec stát právě na tom základě, který jsme vytvořili my, který jsme časům budoucím zanechali my. Všechno, co je děláno poctivě, opravdově a s ryzím zaujetím vstupuje do této hry, a zanechává v ní jednou provždy svou nesmazatelnou stopu.

„Se mnou zpívej píseň na pět řádků

a neptej se zda Zemí otáčí…“

Neptej se, a zpívej. Naší Zemí otáčí každý z nás, každým svým – i zdánlivě sebenepatrnějším – činem. Jde jenom o to, kterým směrem; zda vzhůru k vyšším sférám, anebo dolů k bezduché přízemnosti.

33 komentářů u „A neptej se zda Zemí otáčí…“

  1. Píseň Hop, hop si nevybavuji. Možná je to tím, že je z roku 1980. To byl pro mne velmi těžký rok.

  2. Zato si pamatuji obdobnou píseň Marty a Teny Elefteriadu „Dirlada dirladadá“. Ta byla kdysi velmi oblíbená.
    Já jsem stejne častěji poslouchala nezáměrně – to, co nahlas pustili jiní.

  3. Udržet míč ve hře… Úžasný příměr. Chce se mi napsat že není co dodat… jenže to by musela skončit tato naše hra:-)
    Takže se jen připojuji přáním: kéž získává naše/Vaše/moje „hra“ aspoň okamžiky takovou poctivou energii, v jejíž existenci dokážeme uvěřit:-)

  4. U té lidové slovesnosti bylo krásné, že si nikdo nečinil nárok na autorská práva.

  5. Elefteriadu, Martha a Tena: ano, právě tyto dvě zpěvačky „přežily“ to mé období, kdy jsem přestal poslouchat mnohé zpěváky z dřívějška, snad to dělá jejich autentická řecká muzikalita, snad jejich smysl pro humor. A to jejich „Dirlada“ si občas rád poslechnu z internetu: https://www.youtube.com/watch?v=zcFaAVP7qBk

    Máte pravdu, paní Hájková, je to zase tak naprosto jednoduchá, zdánlivě banální písnička; ale je v ní přesně ta samá spontánní radost ze života jako v „Hop hop“ od Petry Černocké, a nemalá porce humoru.

    Mimochodem: právě „Hop hop“ je ta písnička, která mi teď ze všeho nejvíce zní v hlavě. Naštěstí sice už ne tak naprosto neodbytně jako to byla předtím „Píseň na pět řádků“, ale pořád tak nějak tvoří kulisu mého dne. Ani tak ne jednotlivá slova či verše, ale jako spíš jako melodie, jako by P. Černocká zpívala beze slov.

  6. „Nikdo si nečinil u lidové písně nárok na autorská práva“ – no, práva ve vlastním smyslu asi ne, ale jednou v televizi nějaký znalec lidové písně konstatoval, že tyto lidové písničky nebyly ani zdaleka tak anonymní respektive „lidové“ jak se soudilo, podařilo se mu v mnoha případech vystopovat naprosto konkrétní autory.

    Což je sice na jednu stranu samozřejmost, samozřejmě že lidová písnička nevzniká z ničeho, vždycky ji musí nakonec vytvořit nějaký konkrétní jednotlivec.

    Což teď ovšem může být popudem pro přemýšlení: jaký je vlastně v písňové (lidové, ale i vůbec) tvorbě podíl individuálního a národního elementu?

    Na jedné straně tu stojí ten zcela konkrétní tvůrce, který si vymyslí slova, a hraje je na zcela určitou melodii; ale na straně druhé to opravdu asi není jenom otřepané klišé když se řekne že jmenovitě lidová písnička se rodí tak nějak „z duše lidu“. Právě proto se mohla také rozšířit mezi lidem, protože vycházela z jeho vlastní zkušenosti, souzněla s jeho vlastním životem. Většinou jejich tématem také byly záležitosti zcela přirozeného života, především láska, partnerské a manželské vztahy (veselé i ty méně harmonické), ale třeba i bída, a také umírání, smrt.

    Specifické postavení tu má lidová píseň moravská, tady znovu a znovu zaznívá národní zkušenost s tureckými výpady, tuto zkušenost české regiony nemají, a tak se v nich toto téma pokud vím neobjevuje prakticky vůbec.

    Škoda že tu už není pan Kubička, ten se zřejmě především moravskou lidovou písní dost intenzivně zabýval.

    Ale zpátky k poměru individuálního tvůrce a lidové tvořivosti: u současné populární písně je samozřejmě prakticky vždycky znám konkrétní autor jak textu, tak i hudby. V daném smyslu se tedy jedná o výtvor umělý, jaksi „od psacího stolu“. Ale na straně druhé: bylo by tady možno paušálně tvrdit, že tato populární písnička nemá žádné spojení s tou zmíněnou „duší lidu“? Když je mimochodem naprosto zřetelné, že česká populární písnička se naprosto zřetelně liší od té německé nebo anglické? (Pokud se ovšem nejedná o nápodobu, kdy naši tvůrci slepě kopírují především angloamerické vzory.)

    Například zmíněný humor v písničce: samozřejmě, nějaká humorná složka může být přítomna v populární písničce každého národa. Ale – v české písničce se alespoň podle mého názoru ozývá specifický, nezaměnitelný humor český. Mimochodem: tohle by bylo opravdu zajímavé téma pro muzikologa, porovnat čistě kvantitativně míru humorných elementů v písních různých národů. Troufal bych si tvrdit, že tady česká písnička bude na jednom z předních míst.

    A stejně tak i ten už mnohokrát zmíněný smysl pro poetiku, já sice nejsem nijak velký příznivce „tvrdé“ muziky, ale na českém beatu šedesátých let se mi líbila právě ta naprosto jedinečná kombinace, že zde tvrdé rockové rytmy byly mnohdy zmírněny českou muzikalitou, až přímo českou poetikou.

  7. Přičemž ovšem mnohé je dáno už čistě charakterem národní řeči, například čeština vůbec neumožňuje vytvářet tak tvrdé rockové rytmy jako angličtina, na to je čeština principiálně příliš „měkká“, a snad i její slova jsou obecně delší respektive mají více slabik, takže neumožňují typicky úsečné frázování angloamerického rocku.

  8. Zajímavé je, pane Poláčku, že kromě rozdílu mezi Čechami a Moravou, jde prý nějaká hranice ještě napříč Moravou. Respektive nepravidelně šikmo Moravou. Projevuje se to nejen v charakteru hudební a písňové tvorby, ale i ve zvyklostech. Například Haná se blíží víc Čechám, Moravské Slovácko je zase blíž západnímu Slovensku. Vždyť na tom našem Slovácku se běžně zpívaly slovenské písně a lidé si vůbec nepřipadali, jako že nejsou jejich.

  9. Lidé dnes hledají kořeny, což se projevuje i ve vzrůstající oblibě matričních rešerší, které je možno dělat si na dálku (neboť staré matriky jsou oskenovány na internetu).
    Asi ty kořeny potřebují.

  10. „Udržet míč ve hře“ – my se tu samozřejmě (vedle záležitostí spojených s teorií společnosti) znovu a znovu tak či onak zabýváme smyslem života, smyslem lidského počínání, smyslem naší přítomnosti na tomto (respektive na onom) světě.

    A samozřejmě na jedné straně existuje zásadní rozdíl mezi „velkými“ tématy jako jsou velké dějinné činy, myšlenky velkých myslitelů, Bůh atd. – a mezi akty docela obyčejného, všedního dne.

    Jenže na straně druhé – a právě na to jsem chtěl poukázat – z jiného úhlu pohledu je rozhodující dělení naprosto jiné. Ne už na „velké“ a „malé“ činy; nýbrž na to, co je pravé, ryzí, životné – a na to co je umělé, povrchní, plytké, prázdné, bezobsažné. Tady platí to jediné uvedené kritérium: zda nás to či ono naše jednání, konání, tvorba vynáší „nahoru“, k výšinám ducha a duše, anebo nás naopak stahuje dolů, k banální nicotnosti.

    Už si přesně nevzpomínám, ale mám pocit že jsem v té výměně myšlenek s paní Hájkovou zmínil i Jaroslava Hutku (já ten případ připomínám častěji), který se svého času nějakým způsobem dostal k astrologii. Kterou provozoval nějaký jeho strýc. Hutka celou astrologii napřed považoval za nesmysl a hokus pokus; a ponořil se do jejích tajemství vlastně jenom proto, aby svému strýci dokázal že je to všechno jenom humbuk. No – ale po čase prý naopak sám zjistil, že to funguje!

    Já nemám samozřejmě možnost si to ověřit (ale prý mu to docela vyšlo například s jeho první ženou, když ona – jemu do té chvíle zcela neznámá – si k němu přišla pro výklad jejího osudu, a on vyčetl z hvězd, že se brzy bude vdávat, a že „její budoucí muž je někde docela nablízku“). Ale v tom svém vyprávění o svém setkání s astrologií Hutka vyslovil jednu krásnou větu: „Z kosmického hlediska není žádného rozdílu mezi zánikem supernovy a smrtí mravence.“

    To znamená: z kosmického hlediska není absolutně žádného rozdílu mezi „velkým“ a „malým“. Celý vesmír je nakonec jedním jediným klubkem, propletencem různých sil, vztahů, významů; a nikdy se předem nedá říci, co z toho je nějak „významnější“ nežli cokoli druhého.

    Je také možno udělat příměr s orlojem mistra Hanuše: jsou zde samozřejmě mechanismy centrální a vedlejší, ale jak známo nakonec stačí aby se zastavilo jedno jediné kolečko, a zůstane stát i celý orloj.

    Vztah „velkých“ a „malých“ věcí je tedy vždy přinejmenším relativní. – Ostatně, kdyby svého času nespadlo jistému Newtonovi na hlavu jablko, dost možná bychom dodnes neměli jednotný fyzikální model světa… 😉

    A kdyby nebylo Newtona, nebylo by ani Einsteina; a nebyly by tedy ani atomové bomby, a mnoho dalších věcí, potřebných i nepotřebných…

  11. Tedy, paní Hájková, já bych především řekl že základní dělicí hranice jde mezi Moravou jižní a Moravou severní. Pokud je řeč o moravské lidové písni, pak je tím pravidelně míněna právě jenom Morava jižní. Nejsem takový znalec lidové písně abych tu mohl vyhlašovat nějaká jednoznačná tvrzení, ale osobně jsem se setkal z oblasti severní Moravy opravdu jenom s velmi málo projevy té lidové hudebnosti kterou se vyznačuje Morava jižní.

    Samozřejmě daleko větší rozdíl je mezi Moravou vůbec na straně jedné, a mezi Čechami. Česká lidová písnička je podle mého cítění mnohem méně výraznější, méně osobitá. Ještě tak relativně nejvíc uznání mohu mít pro lidovou píseň jihočeskou; a pak především pro chodský region, který má svůj vlastní, osobitý „genius loci“, stejně jako právě jižní Morava.

    Co se pak interní dělení jižní Moravy týče: ano, Moravské Slovácko má – jak už samotné pojmenování napovídá – kulturně hodně blízko ke Slovensku; ale osobně bych přece jenom soudil, že samotná slovenská píseň má už poněkud jiný charakter, nežli moravská. To jest: je docela dobře možné že na Moravském Slovácku se zpívaly písničky slovenské provenience; ale je otázka, jestli se zpívaly opravdu tím samým způsobem.

    Slovenská písnička – opravdu dost dobře nevím jak bych to charakterizoval, ale mám pocit že v ní chybí typická jihomoravská rozšafnost, Slovák je přece jenom o něco přímočařejší, snad dokonce i svým způsobem „bojovnější“. A řekl bych že i slovenská lidová píseň je pak o něco „beatovější“, nežli moravská.

  12. „U Hradišťa na trávníčku“ – no ano, naprosto ryzí (jiho)moravská píseň, okamžitě je znát typické cifrování houslí, tuhle písničku ovšem znám v trochu jiné, zřejmě trochu modernizované verzi, od Tomáše Kočky, ale pokud mě neklame paměť tam je nakonec vyznění jiné, celá historie nakonec končí tragicky. (Ale tato internetová ukázka ze zdá být předčasně nějak předčasně ukončená.)

    Ale i v této písničce se jasně ukazuje naprosto jedinečný rys moravské lidové písně: totiž naprosto uvolněný, jaksi až „frajerský“ postoj k – vlastní – smrti. Toto téma respektive tento postoj se tu opakuje znovu a znovu, mládenec zpívá že padne (či už dokonce padl) v boji, nebo že jde na popravu – a přitom to zpívá furiantským, bezmála až radostným tónem, skoro jako by šel na veselku. Zase nemohu definitivně soudit, jestli něco takového přece jenom neexistuje i někde jinde, i u jiných národů; ale mně je tohle známo právě a jedině z písní jihomoravských.

  13. Moravští Slováci že jsou rozšafní? Tak to se možná hodí spíš pro Hanáky.
    O obojích napsal hezkou charakteristiku Petr Bezruč (v básních Hanácká ves a Kyjov)

    KYJOV

    Ej, ztepilí šuhaji v čižmách vy,
    ej, děvčata v suknici rudé,
    vždy veselo bývalo v Kyjově,
    vždy veselo v Kyjově bude.

    Tak jako to táhne z vonných rév,
    tak jako ty kypíš, má sloko,
    tak hoří těch ohnivých Slováků krev,
    tak ret pálí a srší oko.

    Kdo chce nás bít, kdo chce nás urazit?
    My nevíme o pánu žádném,
    jak vesele dovedem žít a pít,
    tak vesele na poli padnem.

    Ta píseň „U Hradišťa na trávníčku“ ovšem končí pro šohaje dobře: „Nebojí sa, není vinen, celá obec stojí při něm…“

  14. Tak tohle je zrovna dokonalý příklad toho o čem jsem psal: ano, na jedné straně bojovnost (znovu a znovu se zpívá o vojně) moravskoho chasníka – ale zároveň naprosto lehkovážný, „frajerský“ postoj k vlastní smrti.

    I když je fakt, že ta charakteristika „rozšafnost“ by se hodila spíše na Hanáky.

    Ale máte pravdu, ta píseň „U Hradišťa“ i u Tomáše Kočky končí (snad) dobře; rozdíl je ale v tom že Tomáš Kočko tu písničku zpívá ve zcela jiné tónině, zdaleka ne tak vesele-rozverně, to pak zřejmě v mé paměti evokovalo pocit, že to všechno nakonec stejně skončí špatně. Ta písnička je tady: https://www.youtube.com/watch?v=l9cxX95IMaw

  15. Když už tady probíráme české (a moravské) písničky, musím ještě něco připojit (než bych to zase zapomněl): musím trochu odvolat mé tvrzení které jsem učinil nedávno, totiž že česká populární písnička v průběhu osmdesátých let povětšině naprosto zdegenerovala (a že jsem před tím ještě právě tak zavčas utekl). Já jsem toto přesvědčení získal především když jsem se po létech podíval na tehdejší vyhlašování „Zlatých slavíků“; ale teď se dívám na reprízy pořadu „Hitšaráda“ z poloviny osmdesátých let (kdy už jsem tedy sám byl v cizině) – a musím přiznat, tam se objevila celá řada písniček, které naprosto nebyly marné. Měly svou myšlenku, a mnohé – opět – nezaměnitelný český humor.

    Zajímavé ovšem je – a nutně to vyvolává neveselé myšlenky o pomíjivosti všech věcí – mnozí interpreti z oné doby mezitím naprosto zapadli. A přitom – oni vůbec nezpívali špatně! Měli docela dobré, znělé hlasy (alespoň nakolik já to mohu posoudit); ale dnes už jejich jména zřejmě prakticky nikomu nic neřeknou. Tady je vidět, jak mnohdy rozhoduje opravdu snad jenom čirá náhoda, jestli někdo natrvalo uspěje u publika, anebo ne. Stačí když po určitou dobu nemá nějaký „hit“, a už vypadne z paměti lidí. Anebo se prostě změní převládající hudební styl a vkus, do kterého se dotyčný už nějak „nevejde“.

  16. To je zřejmě nějaká vlastní úprava, ale nic proti. Vždyť lidová slovesnost se vyznačuje velkou variabilitou slov i melodií.
    Řekla bych, že Moravští Slováci jsou horkokrevní, jak naznačuje i Bezruč, ale druhým pólem je jistá tesklivost, která se projevuje zase v jiných písních.

  17. K tomu vztahu „velkého“ a „malého“ mě napadá ještě jedna – dost populární – historka z řecké antiky. Ono se takovýchto příběhů – anekdot – z života tehdejších osobností, jmenovitě filozofů traduje dost velké množství; přičemž ovšem jenom málokdy je historicky ověřené, do jaké míry odpovídají skutečnosti, anebo to jsou jenom zkazky.

    Ale v každém případě podle jedné z těchto anekdot šel nějaký vážený filozof (snad to byl sám velký Parmenides) krajinou, a pozoroval přitom oblohu. A jak tak šel s hlavou obrácenou vzhůru, přehlédl jámu vyhloubenou v zemi, a spadl do ni. Tento výjev spatřila nějaká mladá služka jdoucí právě se džbánem pro vodu; a s veselým smíchem kvitovala tuto jeho nehodu.

    Tato historka se uvádí jako ukázka střetu abstraktního, vzdáleného světa velkých filozofů na straně jedné, a přirozeného života „obyčejných“ lidí na straně druhé.

    A skutečně, tady je možno se ptát: kdo z těch dvou má tady vlastně více pravdy na své straně? Renomovaný, slavný myslitel, který ale pro své velkolepé myšlenky a teorie zcela ztratí pohled pro „přízemní“ věci přirozeného života – anebo toto děvče, zřejmě bez jakéhokoli vyššího vzdělání, ale s naprostou přirozeností a veselostí svého mladého života?

    Jako by tu byl přítomen sám Goethe, se svým slavným úslovím o tom, že „šedivá je všechna teorie, a věčně zelený je strom žití“…

  18. „U Hradišťa“ – no ano, Tomáš Kočko si ovšem upravuje lidové písničky do své vlastní (modernizované) podoby, ale v zásadě zachovává jejich ducha.

    V daném případě ale je tu zásadní rozdíl v podání, v té „cimbálové“ podobě se od začátku zpívá v jakési veselé, optimistické tónině, takže celkem vzato všechno směřuje k pozitivnímu vyústění. Zatímco Kočko zpívá mnohem dramatičtějším tónem hlasu, takže posluchač daleko spíše čeká, že nakonec přece jenom dojde ještě k nějakému zvratu, kde se zase všechno obrátí ke špatnému. Je to také ostatně naprosto výjimečný případ, že nějaká moravská písnička tohoto druhu (tedy kde je řeč o šibeničkách, či o smrti vůbec) skončí takto dobře. Alespoň já sám si nevzpomínám snad na žádnou jinou takovou.

  19. O šibeničkách se ovšem v lidových písních zpívá dost málo. Častěji se zpívá o verbování na vojnu nebo o lásce.
    O šibeničkách se zpívá leda tak ve zbojnických písničkách.
    Například:

    Ej, na straňanskéj věži, ej, dva kosírky visá,
    ej, já jich dostať mosím, ej, keď mňa hneď oběsá.
    Ej, kebych já byl věďél, ej, že mňa budú věšať,
    ej, nechodíval by já, ej, šibeničky kresať.

    Nebo

    Hej, zabili, zabili, dvoch chlapcov bez viny,
    dvoch chlapcov bez viny,
    hej, jeden bol Kapusta,
    druhý bol Ursíny, druhý bol Ursíny.
    Hej, Kapusta, Kapusta, čože si pokradol,
    čože si pokradol?
    Hej, že ťa poviazali do hrubých povrazov?
    Hej, veď som neukradol, iba jeden kotál,
    iba jeden kotál,
    hej, už ma idú vešať na bystrický chotár,
    na bystrický chotár.

    Možná i v dalších, ale momentálně si nevzpomínám.

  20. Ej hore háj, dolu háj,
    pod tým hájom chodník.
    Moj otěc bol dobrý,
    ja mosím byť zbojník.
    Ja mosím byť zbojník,
    bo krivda veliká.
    Nepravosť u pánov,
    pravda u zbojníka.

    No ano. Jánošík, Kozina, Ondráš… Všichni skončili na šibenici.

  21. Pardon. Kozina zbojník nebyl, nýbrž byl „nevinně hutracenej“.

  22. „Nevinně hutracenej“ – tak se to ovšem jevilo z pohledu samotných Chodů, jakož i romanopisce Jiráska.

    Z perspektivy vrchnosti se ovšem nejednalo o nic nežli o rebelii, když Chodové odmítali splnit – tehdy naprosto samozřejmou – pracovní povinnost na panských polích. Chodové se sice odvolávali na své majestáty, které je této povinnosti (za jejich strážní službu na hranicích) zbavovaly; ovšem tyto majestáty byly mezitím už právoplatně zrušeny císařem. (A navíc pohraniční hlídky Chodů byly v té době už anachronismem.)

    Nedá se nic dělat, ale z ryze právního hlediska byl skutečně v právu Laminger/Lomikar, a nikoli Kozina.

  23. Jenže nevolnictví bylo na ústupu už od 15. století. Robota byla nahrazována peněžní rentou. Zejména v západní Evropě. Vedla prý k tomu demografická krize způsobená morovou epidemií. Během 15. a 16. století se dal ústup nevolnictví pozorovat i ve střední Evropě. Tam byl ale přerušen krizí spojenou s třicetiletou válkou. Demografická krize zde naopak vedla k nové vlně nevolnictví.
    Ale Chodové tohle asi nevěděli. Tedy netáhl je cizí příklad. Oni se prostě odvolávali na stará práva.
    Ale stejně, pane Poláčku, jestliže světská spravedlnost je takhle vrtkavá, nezdá se vám, že nutně musí existovat ještě jiná spravedlnost, která by byla skutečně spravedlivá?

  24. Neptej se zda Zemí otáčí….
    Ten verš si pamatuju. A víte proč? Protože jsem nechápala, co přišlo dál.
    „Zpívej se mnou píseň na pět řádků
    a neptej se, zda Zemí otáčí,
    stačí, že tvůj hlas si na zvukový pás
    kráva na památku natáčí….“
    KRÁVA??? Proč si kráva něco natáčí?
    Vrtalo mi to pár okamžiků hlavou, pak jsem se tím přestala zabývat, podobně jako slovy mnoha jiných písniček.
    No a teď díky Vám, pane Poláčku, když jste tu písničku vytáhl ze zapomnění a já si bůhvíproč našla její text, vím, že jsem prostě jenom špatně slyšela. Není tam kráva, ale tráva.
    Jenže proč TRÁVA? Proč si tráva natáčí zpěvaččin hlas na zvukový pás? Tato záhada není o nic menší.

  25. Paní Zemanová, tak to já jsem byl s porozuměním textu této písničky na tom ještě daleko hůře. Já jsem se totiž vždycky domníval že ten text zní takto:

    „Stačí že tvůj hlas
    si na zvukový pás
    ráda na památku natáčím…“

    Já jsem přitom zřejmě vycházel z logiky věci, je to přece na počátku sama zpěvačka, která zve svého posluchače ke společnému zpěvu: „Tuhle píseň můžeš zpívat se mnou…“

    A vůbec celá písnička je ve formě dialogu mezi zpěvačkou a posluchačem; proto jsem tak nějak automaticky předpokládal, že i nadále vše zůstane v osobní rovině, a že to tedy bude taktéž zpěvačka která svému protějšku nadějně sdělí, že si jeho hlas „ráda na památku natáčí“. Já jsem sice vnímal že akusticky to nějak nesouhlasí, ale sám jsem si namlouval že to já slyším špatně, že z logiky textu to nemůže být jinak.

    Takže i já jsem byl hodně překvapen, když jsem teď také zjistil, že ten hlas posluchače si „natáčí tráva“. Určitou logiku by tady bylo možno nalézt pouze v tom, že tráva by tu vystupovala jako reprezentant Země. S tím tedy že ta – společně zpívaná – písnička sice nemusí otáčet Zemí celou, ale že v ní přece jenom i tak zanechá provždy svou stopu.

  26. Ano, přesně tak jsem si to vysvětlil i já – ale až teď díky pečlivému poslechu p. Zemanové.
    A šel bych ještě kousek dál, přihřát trošku zenové polívčičky: ta tráva je zde reprezentantem přijetí (naší písničky) přítomným okamžikem:-)

  27. „Zpívej se mnou píseň na pět řádků“ – zde jsme tedy vybízeni k účasti na společném díle.

    Už ve druhém řádku ale musíme našpicovat uši, abychom nepopletli, zda ta píseň má skutečně takovou sílu, že „Zemí otáčí“, nebo naopak „Zem jí otáčí“. Na Zemi totiž pochopitelně roste ta tráva, která zde plní funkci magnetofonové pásky – těmi svými jemnými pohyby zaznamenává nejen směr a sílu větru, ale dokonce i akustické vlny, které se takto na památku do té trávy obtisknou. Planeta Země samozřejmě tím travním porostem (tedy tím záznamem písně) při své rotaci otáčí nějak podobně, jako magnetofon otáčí cívkou s navinutou magnetofonovou páskou, čímž by záhada té písně mohla být konečně rozluštěna. Píseň zde tedy neotáčí světem (padesátá léta jsou pryč), svět naopak v šedesátých a počátkem sedmdesátých let otáčí tou písní ať už prostřednictvím gramofonu, či později i magnetofonu. Protože je to technicky složité a trochu náročné na představivost, nemáme se na to raději moc ptát – prostě úplně stačí, že náš hlas si na zvukový pás tráva na památku natáčí.

  28. Ještě jedna myšlenka mě napadla při celé té záležitosti: jak je to vlastně svým způsobem naprosto podivné, že i nás dnes může – třeba i velmi intenzivně – oslovit něco z daleké minulosti, v daném případě písnička.

    Vždyť přece: tato písnička byla zazpívána už někdy před padesáti lety. (Ano, strašlivě to utíká…) Takže před padesáti lety zazněl zpěvaččin hlas, rozezněl příslušné akustické vlny, ty si našly svou cestu do uší posluchačů, v jejich hlavách či mozcích vybudily určité pocity.

    Jenže: to všechno už dávno minulo, tehdejší okamžik je nenávratně pryč, akustické vlny už dávno dozněly; jak je tedy možno vysvětlit, že ten dávno minulý okamžik pro nás dokáže ožívat znovu a znovu?… Buďto my se vracíme do minulosti; anebo minulost vstupuje do přítomnosti. V každém případě tu máme velice názorný argument pro relativitu času…

  29. Anebo by také bylo možno říci: některé věci jsou skutečně nesmrtelné. Vlastně vůbec: moderní fyzika tvrdí, že ohledně informací platí ten samý zákon, jako pro hmotu a energii: tedy zákon zachování informace. Informace jako taková je skutečně „nesmrtelná“; může se jenom transformovat, ale nikoli definitivně zmizet. (Jako jediná výjimka platilo extrémní prostředí kosmických černých děr, kde je pohlceno všechno včetně informace; ale podle nejnovějších nálezů ani tady to není zcela definitivní.)

    V daném smyslu má například i křesťanská víra v nesmrtelnost duše skutečně svůj reálný fyzikální základ: ve fyzikálním smyslu celá naše „duše“, tedy naše psychika není ničím jiným, nežli komplexem informací. Které jako takové skutečně přetrvávají „navěky“.

  30. Tomu, že nás dnes může – i velmi intenzivně – oslovit něco psaného – třeba i z daleké minulosti, se říká nepřímá komunikace.
    Příkladem jsou třeba i biblické texty.

  31. No ano, nějaké označení to dozajista má; ale jde o to, že svým způsobem je to vlastně zázrak. Něco takového například nemá nikdo z celé zvířecí říše: pro zvířata všechno vzniká, a zároveň pomíjí právě přítomným okamžikem. Nemají možnost povznést se nad vzdálenost času, jako to máme my.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.