Měsíc: Únor 2021

Co byl reálný socialismus? I.

Josef Poláček

Úvodem: následující úvahy a analýzy týkající se dějinného fenoménu známého pod názvem „reálný socialismus“ vychází ze série článků Petra Kužvarta, zveřejněné na webových stránkách „E-republika“ a „Nová republika“. Vzhledem k tomu že by bylo neúčelné sem kopírovat celé dlouhé pasáže z těchto textů, je proto čtenářům naléhavě doporučeno přečíst si alespoň určité části ze závěrečného dílu této série: https://www.e-republika.cz/article4379-Realny-socialismus-Co-to-bylo-a-proč-13-dil. Důležitá je především úvodní část („Místo reálného socialismu v dějinách“), přinejmenším až k oddílu projednávajícímu ekonomický rozpad světa socialismu. V poměru k centrálnímu tématu už ne tak nepostradatelná, nicméně značně zajímavá a velmi výstižná je ovšem i závěrečná pasáž textu, ve které jeho autor staví do jedné roviny bezbarvé, šedivé a přizpůsobivé politiky éry finálně stagnujícího reálného socialismu, a politiky systému liberálně demokratického kapitalismu.

Ještě jedna technická poznámka úvodem: samotný termín „reálný socialismus“ se sice vytvořil až v procesu husákovské normalizace po potlačení reformního hnutí tzv. „Pražského jara“; nicméně v následujícím bude používán i pro označení celé éry trvání socialistických států – jako výraz skutečnosti, že pravý, autentický socialismus (natož pak komunismus) nikdy vytvořen nebyl, a všechno co pod tímto označením bylo vytvořeno bylo pouze socialismem deformovaným, nepravým.

I. O co vůbec jde?

Když se pronese slovo „socialismus“ respektive „reálný socialismus“, pak se z dnešního hlediska, na základě konkrétních zkušeností a poznatků s tímto historickým fenoménem nevyhnutelně vynoří celá řada otázek: Jaká byla vlastně podstata socialismu? Vznikl socialismus náhodně, jenom z nedočkavosti hrstky revolucionářů, anebo za jeho vznikem přece jenom stála nějaká objektivní dějinná dynamika, respektive přímo dějinná nutnost? A jestliže socialismus nevznikl náhodou, nýbrž jako objektivně podmíněný historický pokus o instalování sociálně spravedlivé, veskrze humánní společnosti – jak se pak vůbec mohlo stát, že tento pokus tak strašlivým způsobem ztroskotal? Tedy nejenom že se nepovedl, neuspěl v soutěži s kapitalismem; ale navíc namísto humánní a spravedlivé společnosti přinesl útlak, nespravedlnost, a namnoze děsivý a masový teror. Byly příčiny selhání socialistického experimentu pouze subjektivní, tedy na straně lídrů socialistických států – anebo byly tyto příčiny objektivní, systémově imanentní? A nakonec otázka ze všech nejdůležitější: jaké jsou výhledy do budoucna? Je možné vytvořit nějaký nový model pravého, svobodného, demokratického socialismu – anebo je nutno smířit se se skutečností, že socialismus byl, je a vždy bude pouhou utopií; a že každý pokus zavést tuto utopii nevyhnutelně skončí naprosto stejným výsledkem, tedy útlakem a násilím?…

Pokud zde tedy navazujeme na dílo Petra Kužvarta, pak je už v tuto chvíli nutno konstatovat, že on tyto zcela klíčové otázky prakticky vůbec neklade; a proto na ně ani nemůže poskytnout žádnou odpověď. Bude to tedy naším vlastním úkolem, abychom napravili toto jeho zmeškání; a abychom se pokusili – nakolik to stav našeho poznání umožňuje – zodpovědět především dvě zcela centrální otázky: za prvé, co byla vlastní podstata systému reálného socialismu; a za druhé, jestli je do budoucna možno reálně počítat s nastolením nějaké formy „pravého“ socialismu.

II. Reálný socialismus podle P. Kužvarta

Začněme naše pátrání po podstatě historického fenoménu zvaného „reálný socialismus“ tím, jak jeho vznik, trvání a zánik vidí Petr Kužvart. Předem je ale zapotřebí říci něco o stylu psaní a uvažování tohoto autora. On dokáže – to je mu nutno přiznat – velice přesně popsat způsob fungování systému reálného socialismu, včetně procesu jeho rozkladu, respektive jeho mutace v režim vlády odcizené většině lidu. Ale – na straně druhé je právě tato jeho schopnost velmi přesných popisů a vystižení svým způsobem pastí, do které se uchytil. Je to nakonec ten samý případ jako je přístup současných věd vůbec: totiž přesvědčení, že když se nějaký fenomén naprosto precizně popíše a definuje, tak že už tím bylo dosaženo veškerého možného poznání, a že není možno žádat ničeho více. Jenže: tento popis jevových forem na straně jedné a postižení pravé, vnitřní podstaty daného fenoménu na straně druhé – to jsou dvě velmi rozdílné záležitosti. Kdo se chce dobrat podstaty, ten se musí napřed oprostit od všeho toho, co je vidět očima; podstata sama je neviditelná, tu je možno si jenom nepřímo odvodit z celého komplexu fenoménů, jaksi „za nimi“.

Proto jsem měl od samého počátku sledování výkladů P. Kužvarta o vývoji reálného socialismu dost rozporný pocit: na jedné straně skutečně natolik precizní popisy, že se zdálo že je sotva možno k dané věci říci ještě něco více; ale na straně druhé narůstající dojem, že zde něco zcela zásadního chybí. Jeho výklady o reálném socialismu jsou konec konců vlastně jenom popisem jeho historie; ale je tu nabídnuto sotva něco více, nežli co by mohl předložit víceméně každý jen trochu schopný historik-amatér. Chybí zde nadstavba; něco co by čtenáři mohlo zprostředkovat nějaké skutečně hlubší poznání.

Víceméně pouze v úvodním, a pak v závěrečném dílu své třináctidílné série P. Kužvart prezentuje několik tézí, které by mohly směřovat k určení toho, co reálný socialismus vlastně vůbec byl. Podívejme se tedy blíže na tyto jeho charakteristiky systému socialismu. Podle něj byl reálný socialismus především:

– třídní společností, třídním panstvím

– státním kapitalismem

– vládou partajní byrokracie.

Co se pak otázky týče, proč se vůbec reálný socialismus vyvinul právě v takto deformovaný útvar, a proč nakonec historicky ztroskotal, nabízí autor prakticky jediné vysvětlení: že prý zásadní chyba byla v tom, že jeho ekonomika byla řízená příliš centralisticky!

Rozeberme si teď tedy bod po bodu jeho téze.

1. Reálný socialismus jako třídní panství

Což o to: tato téze může být v zásadě pravdivá. Přinejmenším její pravdivost není možno vyloučit. Ovšem – není to možno ani definitivně dokázat. Na rozdíl od kapitalismu, kde moment třídního vykořisťování vyplývá ze samé definice námezdní práce, je v socialismu situace podstatně jiná. (Blíže bude tento bod osvětlen v pasáži o „státním kapitalismu“.)

Samozřejmě že v socialismu je část vyrobené hodnoty (přesněji: společenského produktu) odčerpávána státem. A samozřejmě že tento stát ovládala komunistická partaj, respektive její vedoucí vrstva. Jenže – už sám Marx psal o tom, že i za socialismu bude toto odčerpání určité části nadproduktu naprosto nutné a legitimní – jak pro budoucí investice, tak i pro obecné úkoly při řízení společnosti, například pro zdravotní pojištění. A neexistuje prakticky žádné objektivní kritérium pro určení toho, zda tento – socialistickým státem odčerpaný – nadprodukt je využíván pro celospolečenské zájmy, anebo ale jako zdroj ilegitimních prebend vládnoucí třídy.

Samozřejmě – komunistické špičky měly příjmy které několikanásobně přesahovaly průměrnou dělnickou mzdu. Jenže: je možno už ze samotného faktu příjmové diferenciace tvrdit existenci třídního panství v klasickém slova smyslu? Aby zde existovalo třídní panství, musela by panující třída mít možnost vlastnit produkční prostředky – to jest, ovládat a užívat je svou vlastní mocí, a ve svém vlastním zájmu. Jenže: i když dejme tomu komunistická strana skutečně měla faktickou výkonnou moc ve státě, a i v hospodářství, a její špičky z tohoto stavu také profitovaly – přesto ani strana jako celek, ani nejvyšší stranické špičky nikdy nemohly ovládat ekonomiku jako soukromí vlastníci. Nakonec to vždycky byli jenom správci společného majetku – nebyli jeho dědičnými vlastníky. A jakmile byl někdo odstraněn ze své funkce – okamžitě spolu s tím ztrácel možnost tohoto společenského nadproduktu užívat.

Samozřejmě, je možno říci že státní hospodářství (a tedy společenské bohatství) bylo ovládáno komunistickou partají jako celkem; ovšem i tady se staví dost zásadní teoretická otázka, do jaké míry je vůbec možné, aby institut vlastnictví byl realizován ryze politickou cestou.

Navíc je zde další otázka: jestliže bychom skutečně chtěli vycházet z existence třídně antagonistické společnosti – kdo všechno by pak personálně byl členem vládnoucí třídy? Všichni členové komunistické strany? Když mnozí řadoví členové z toho neměli prakticky žádné, nebo jenom minimální výhody? Nebo touto „třídou“ byly opravdu jenom stranické špičky? V našich poměrech by to bylo řádově snad několik tisíc lidí – může takto relativně malé množství jedinců dát skutečně dohromady jednu celou společenskou třídu?…

K tomu si ještě připočtěme tu okolnost, že – ve srovnání s kapitalismem – byly příjmy i těch nejvyšších stranických špiček naprosto zanedbatelné. Stačí si jenom připomenout legendární projev M. Jakeše na Červeném Hrádku, jak se zcela zjevnou závistí předčítá, kolik miliónů si za rok vydělá zpěvačka Hana Zagorová…

Ještě jednou: nemá tu být principiálně popíráno, že společnost reálného socialismu může být definována jako společnost třídní, třídně antagonistická. Ale má tu být upozorněno na to, že takovéto tvrzení je nemálo problematické, a především by bylo krajně obtížné jeho platnost jednoznačně prokázat.

—

V předchozím úseku jsme se zabývali problematičností definování fenoménu reálného socialismu jako třídní společnosti z hlediska teorie; daleko závažnější ale nakonec je to, že toto třídní hledisko – i pokud by bylo opravdu správné – je jen omezeně přínosné. Jen málo nám prozradí o vnitřní podstatě dané věci.

Především: jestliže prohlásíme, že svět reálného socialismu byl třídně antagonistickou společností, pak tím fakticky nezískáme žádný jiný poznatek, nežli že tento společenský typ byl – naprosto stejný jako všechny ostatní, s výjimkou prvobytně pospolné společnosti! Neboť i všechny následující historické společenské formace byly samozřejmě taktéž společnostmi s třídním antagonismem. Takovýto pokus o definici nám tedy neříká naprosto nic o tom, v čem spočívá vlastní specifikum systému reálného socialismu. Vlastně nám tento třídní aspekt jenom sděluje, čím reálný socialismus nebyl (třídně neantagonistickým řádem); ale nijak nám neosvětluje, čím byl.

Jistě; svého času pro nás bylo toto odhalení, ať od Djilase či od Kuroně a Modzelewkého vzrušujícím, přelomovým, až osvobozujícím zjištěním: neboť to pro nás znamenalo, že husákovský normalizační režim už v žádném případě nemusíme respektovat jako pravý socialismus, ale že mu můžeme naprosto legitimně vyhlásit boj. Jenže – dnes je situace už naprosto jiná, celý svět reálného socialismu je dnes už natolik jednoznačně demaskovaný jako říše útlaku a násilí, že jestli k tomu přistoupí ještě i aspekt třídního antagonismu, to je už naprosto vedlejším aspektem, který dnes už prakticky nikoho nezajímá.

Tuto pasáž tedy můžeme ukončit konstatováním, že snaha systém reálného socialismus vysvětlit prostřednictvím momentu třídního antagonismu naráží na nemalé teoretické potíže; ale především je její přínos pro určení podstaty tohoto fenoménu velice omezený.

2. Reálný socialismus jako státní kapitalismus

Jako druhou základní charakteristiku pro systém reálného socialismu Petr Kužvart uvádí, že tento je prý „státním kapitalismem“. Podívejme se tedy blíže, do jaké míry je tento náhled oprávněný.

Jako zcela první krok si ovšem musíme uvědomit jednu zcela základní věc: jakýkoli kapitalismus nemůže existovat nikde jinde, nežli za podmínek soukromého vlastnictví a volného trhu. Už jsme si ukázali, že snahy deklarovat státní vlastnictví za socialismu jakožto vlastnictví soukromé (třídní) naráží na nemalé teoretické potíže; ale v každém případě bez jakýchkoli pochybností platí toto: všechny socialistické státy jako jedno z prvních opatření po převzetí moci odstranily volný trh. A učinily tak z naprosto nutných důvodů: volný trh je principiálně nekompatibilní s principem socialismu. Volný trh a kapitalismus jsou prakticky synonyma. Toho si byl naprosto přesně vědom už Marx; a proto důsledně žádal, aby v komunismu byl volný trh odstraněn, a aby veškerá produkce byla plánovitě řízena přímo „svobodnými sdruženími výrobců“, tedy dělníků.

To pak ovšem znamená: jestliže za reálného socialismu neexistuje trh – pak zde není vůbec možno hovořit o jakémkoli kapitalismu. A to ani o kapitalismu státním. Jestliže tedy P. Kužvart systém reálného socialismu definuje jako „státní kapitalismus“, pak se tím v každém případě ocitá naprosto mimo klasickou marxistickou terminologii; pokud by pak chtěl zavést terminologii vlastní, musel by její platnost a nosnost podložit odpovídajícím teoretickým aparátem.

Jistě: je možno namítnout, že v Číně, do určité míry ve Vietnamu, a v období Leninova NEPu existuje či existoval volný, tedy kapitalistický trh. Jenže: právě proto není možno jmenovitě Čínu bez dalšího zařadit do kategorie „reálný socialismus“. Současná Čína je smíšený útvar, je to směsice kapitalistické ekonomiky a přetrvávající (pseudo)komunistické ideologie. Tato vyčpělá ideologie ale už dávno ztratila poslední zbytky jakékoli původní substance, a jejím jediným účelem a smyslem je udržování politického panství vládnoucí kliky. Ponechme tady stranou spekulace, zda by v daném případě opravdu mohlo být legitimním zde hovořit o státním kapitalismu (nejsme natolik seznámeni s interním charakterem čínské ekonomiky, abychom mohli určit podíl státního a soukromého sektoru); ale zopakujme ještě jednou, současnou Čínu není možno hodnotit současně s klasickými státy „reálného socialismu“, neboť se jedná o dva různé fenomény. Paralelní existenci kapitalistické ekonomiky a komunistické ideologie v Číně je možno vysvětlit především tamějšími specifickými podmínkami; ale i tak se nevyhnutelně jedná jenom o přechodný jev, tato koexistence vzájemně protichůdných principů není natrvalo možná. Kapitalismus si žádá volný trh a ten si žádá (a tvoří) osobně svobodné aktéry; výsledkem bude nevyhnutelné svržení svěrací kazajky ideologie, která se stává rodící se čínské občanské (buržoazní) společnosti čím dál tím cizorodějším elementem.

V každém případě je tedy možno konstatovat: označení systému reálného socialismu jako „státní kapitalismus“ je pouhá nálepka, která nic nevysvětluje; a která spočívá na zcela zásadním teoretickém omylu ohledně vztahu kapitalismu, volného trhu a klasického centralistického socialismu.

(Pokračování)

Mlčení Boha

Josef Poláček

Úvodem: následující text jsem původně zamýšlel pouze jako komentář do diskuse; poté co v obecných diskusích se krátce vynořilo téma filmu podle románu Šúsakua Endóa „Mlčení“. Poté co jsem ale dopsal tento můj komentář k tomuto filmu, uvědomil jsem si že témata v něm projednávaná jsou natolik závažná, že zasluhují prezentaci jako samostatný text. Ovšem – tento text zde zveřejňuji víceméně v jeho původní, tedy zcela spontánní formě pouhého diskusního příspěvku; tím mohla být negativně ovlivněna jeho kvalita, stylistická i obsahová.

Předem musím předeslat jedno: původní Endóův román jsem vůbec nedočetl do konce. Jeho literární styl mě zčásti nudil, zčásti dráždil. Dráždil především naprostou nevěrohodností jednání jeho aktérů. Bylo jasně znát, že pro autora románu je naprosto prioritní jeho ideová stránka – a že jednání svých aktérů bez jakýchkoli skrupulí podřídil svým vlastním potřebám. Především onen japonský – polokřesťanský – průvodce misionářů Kičidžiró jedná opakovaně naprosto iracionálně, znovu a znovu mizí, a opět se vynořuje z ničeho jako čertík z krabičky, i v těch nejméně pravděpodobných situacích. Ano, takto iracionální jednání aktérů je zřejmě dost obvyklé v japonské literární či divadelní tradici, tam se vždycky jednalo především o velké, vyhrocené střety emocí a daleko méně o dějový realismus; ale můj smysl pro realitu něco takového nesnáší, to mě velmi rušilo například už u Kurosawových „Sedmi samurajů“. A jmenovitě v Endóově románu „Mlčení“ – postupem času pro mě jednání aktérů ztratila i poslední zbytky jakékoli věrohodnosti, nemohl jsem se s nimi v žádném případě ztotožnit; a proto jsem knihu nakonec odložil.

A ostatně, i samotný literární styl autora se mi jevil značně plochý; je mi nemalou záhadou jak za takové dílo mohl dostat vysokou literární cenu, ale předpokládám že to bylo daleko spíše díky populárnímu tématu které si zvolil, nežli kvůli skutečné literární kvalitě.

Ovšem jednu věc je nutno uznat: ačkoli filmová zpracování literárních předloh mnohdy za těmito kvalitativně zaostávají (neboť jsou spíše zaměřena na bezprostřední vizuální efekt), v daném případě je stav věcí zcela opačný. Tvůrci filmu – dost možná proto že to nebyli Japonci – důsledně osekali většinu těch nejnejpravděpodobnějších scén, takže výsledné dílo poskytuje už celkově přijatelný, relativně věrohodný obraz, a místy i skutečně silný příběh.

K samotnému tématu je ovšem jako první nutno připojit jednu okolnost, která je zcela zamlčena jak v románu tak v jeho zfilmování: pronásledování křesťanství v Japonsku se totiž naprosto nedělo bez příčiny. Jenom z nějaké zlé vůle. Napřed byli Japonci vůči nově přicházejícímu křesťanství naprosto tolerantní; přijímalo ho (zcela typicky) především chudé, zbídačelé rolnictvo, které pro sebe hledalo naději ve vyhlídce na křesťanské nebe pro všechny bez rozdílu. Ale postupem času ke křesťanství konvertovali i mnozí příslušníci vyšších vrstev, respektive místní vládci.

Ovšem – pak došlo ke zlomovému momentu, kdy se při ztroskotání jedné španělské lodi výslechem jejího osazenstva provalilo, že Španělsko chová plány na vojenské obsazení Japonska – a že křesťanští misionáři k tomu měli připravit příhodnou duchovní půdu! Je samozřejmé, že něco takového se prakticky rovná vyhlášení války; křesťanští misionáři od té chvíle fakticky měli status špiónů, nepřátelských diverzantů. A není tedy žádného divu, že s nimi japonské úřady zacházely jako s nepřáteli, s agenty cizí moci.

Tolik jen tak pro pořádek. Ale i pokud bychom ponechali stranou tento aspekt, i tak skýtá děj skutečně dosti látky k zamyšlení. Musím sám přiznat, že jsem očekával jiné vyústění příběhu – tedy že hlavní hrdina nepodlehne, že raději zvolí mučednickou smrt za Krista. Ovšem – autor se v daném ohledu výjimečně držel reality, jeho misionáři měli své reálné předlohy, a dva z nich (včetně hlavní osoby) skutečně odřekli křesťanství, a zbytek svého života strávili – byť i pod dozorem – jako konvertité v Japonsku.

Co pro mě osobně bylo nejzajímavějším místem celého filmu, to byly ty scény, kdy páter Rodrigues vede teologický spor s japonským inkvizitorem. Jestliže totiž v dosavadním ději sympatie diváka zcela přirozeně stojí na straně hlavního hrdiny, a tedy i na straně křesťanské zvěsti – tady se najednou ve vší ostrosti vynoří otázka, proč by vlastně křesťanství mělo být nějakým privilegovaným vyznáním oproti buddhismu. A jaký to vůbec má mít smysl exportovat křesťanství do regionu, který už má svou vlastní, a to velmi vyspělou duchovní tradici.

Navíc zde stojí velmi palčivá otázka, do jaké míry japonští křesťané (a jmenovitě prostí japonští rolníci) skutečně dokázali pochopit duchovní podstatu křesťanství. A jestli to jediné co si z něj vzali nebyla právě jenom zcela osobní touha po ráji.

Vlastním tématem románu a filmu je ovšem něco jiného: drastická zkušenost mladého misionáře s tím, že Bůh/Kristus mlčí. Že i v těch nejdrastičtějších životních situacích (respektive právě v nich) neposkytuje ani žádnou reálnou podporu, ale ani žádnou osobní útěchu. Mlčí. V podání autora sice onen misionář nakonec právě v tomto mlčení objeví jakousi odpověď; ale vzhledem k dalším životním osudům onoho misionáře, který byl reálnou předlohou, je toto útěšné prozření nutno považovat spíše jenom za literární fikci.

Všeho všudy: pokud zde mám hodnotit pouze film jako takový (a tedy odhlédnout od jeho literární předlohy), pak zde byl předestřen bezpochyby silný příběh, který zaujme syrovostí svého podání; a jeho hodnotu já sám jak řečeno spatřuji především v odvaze k sebepochybnostem. Tedy k sebepochybnostem o tom, do jaké míry křesťanství skutečně má či mít může univerzální dosah. A také o tom, odkud opravdu přichází jeho hlas – zda skutečně shůry, anebo „pouze“ z lidského nitra.