Co byl reálný socialismus? IV.

Josef Poláček

Co tedy vlastně byl „reálný socialismus“?

V dosavadních výkladech jsme si vlastně ozřejmili jenom to, co tento ominózní „reálný socialismus“ nebyl: nebyl v žádném případě nějakým „státním kapitalismem“, tedy prostě jenom dalším třídně-vykořisťovatelským útvarem; nebyl ale ani tím, čím měl být, tedy odstraněním všech třídních antagonismů, sociálně plně homogenní společností, založenou na vzájemné spolupráci a solidaritě. Byl jak řečeno útvarem hybridním, vnitřně rozpolceným, s neustálým pnutím mezi ideologií a přirozeným světem; ale co tento hybridní charakter vlastně doopravdy znamená?

Sám Petr Kužvart ve svých výkladech o reálném socialismu zmiňuje historickou společensko-ekonomickou formaci tzv. „asijského výrobního způsobu“, také někdy nazývané „orientální despocie“. Ovšem bohužel – Kužvart tuto formu zmiňuje jenom velice krátce a vzápětí od ní zase odbíhá; naprosto ke škodě věci, neboť je to právě a především tato „orientální despocie“, která je tou daleko nejnadějnější stopou při našem hledání podstaty historického fenoménu reálného socialismu!

Ocitujme si napřed, co pod heslem „Asijský výrobní způsob“ uvádí německý Pojmový slovník Marxe a Engelse, od autorů Lottera, Meinerse a Treptowa:

„Asijský výrobní způsob je jedna z předkapitalistických ekonomických formací, které spočívají na společném vlastnictví půdy. Ve své vlastnosti jakožto člen společenství je jednotlivec spoluvlastníkem společného majetku. (…) Jeho ekonomická základna spočívá na kombinaci agrikultury a manufaktury v malých obcích s pevně stanovenou plánovitou (!!) dělbou práce s cílem pouhé reprodukce jednotlivce, rodiny a dané pospolitosti (Gemeinwesen). Politická moc, která se může projevovat v různých formách, je založena na kontrole společně vykonávaných prací (například zavlažování) prostřednictvím určité kvalifikované skupiny (třídy) společnosti, která si pomocí této mocenské pozice přivlastňuje nadprodukt.“ (!)

Uveďme si ještě, co na toto téma píše sám Marx ve svých zápiscích „Grundrisse“: „Vůbec s ní (s formou přivlastňování) není v rozporu, že ta vyšší společná jednota, která stojí nad všemi těmito malými pospolitostmi (Gemeinwesen), se projevuje jako jediný vlastník, skutečné pospolitosti (obce) jenom jako dědičný držitel. Protože tato (vyšší) jednota je skutečný vlastník a skutečný předpoklad společného vlastnictví – tak se ona může zdát být něčím zvláštním nad těmi mnohými zvláštními pospolitostmi, kde je jednotlivec fakticky bez vlastnictví (!!), respektive vlastnictví se mu jeví být zprostředkováno jako přepuštěné celkovou pospolitostí – která je realizována v despotovi jakožto otci těch mnohých pospolitostí – jednotlivci prostřednictvím zvláštní obce (Gemeinde).“

Základními systémovými znaky asijského výrobního způsobu tedy jsou:

– společné vlastnictví výrobních prostředků

– společně vykonávané práce

– tyto práce mají plánovitý charakter

– tyto společné práce jsou řízeny a kontrolovány určitou specifickou společenskou vrstsvou

– této své mocenské pozice tato skupina využívá pro přivlastňování si nadproduktu

– jednotlivý člověk/pracovník je zde sice formálně spoluvlastníkem veškerého majetku; ale faktickým vlastníkem je centrální moc, která jednotlivé části společného majetku jednotlivcům pouze přepouští do držby, do užívání

– jako symbol, jako personifikace této pospolitosti vystupuje vládnoucí despota, který se jeví být společným „dobrým otcem“ všech jednotlivých pospolitostí.

A když se pozorně podíváme na tyto charakteristiky asijského výrobního způsobu, zjistíme – asi s úžasem, a dost možná i s ohromením: máme tady zároveň celý „reálný socialismus“ jako na dlani!

Není prakticky jedna jediná z těchto klíčových vlastností asijského výrobního způsobu, která by nenašla buď přímý, nebo alespoň nepřímý protějšek v základních určeních systémů reálného socialismu!

Ano, i reálný socialismus byl založen na společném vlastnictví a na společné práci; ale fakticky skutečným vlastníkem i v něm byl někdo jiný, a to sice ona mocenská skupina, která řídila, která kontrolovala tyto společné práce a vše s nimi související! A dokonce i natolik specifický znak reálsocialistické ekonomiky jako bylo centrálně plánované hospodářství – dokonce i to bylo přítomno už ve starém asijském výrobním způsobu! A když se podíváme na to jak se v zemích reálného socialismu provozoval kult osobnosti, a především když si vzpomeneme na samotného Stalina – pak tady máme přesně ten stav, který Marx popisuje jako takový, že vrchní despota se jeví jako „dobrý otec“ všech jednotlivých dílčích pospolitostí, a že i samotné majetky jednotlivců se jeví jako jím zprostředkované, jím poskytnuté!

Prakticky ta jediná modifikace či transformace kterou je zde nutno učinit je ta, že jestliže Marx hovoří většinou o jednotlivci jakožto subjektu produkce v asijském výrobním způsobu, v socialismu tímto subjektem produkce byly především národní podniky; ale jinak je ekonomicko-majetkový stav přesně stejný, i tyto „národní podniky“ dostaly svůj majetek samozřejmě poskytnutý z centra, jakožto reprezentanta celku, formálně správce společného vlastnictví.

Bylo by sice možno namítnout, že existuje rozdíl v tom, že onen „asijský výrobní způsob“ byl ekonomicky zaměřený na pouhou substituční reprodukci, že tedy jeho ekonomika neměla expanzivní (růstový) charakter, zatímco socialismus se neustále snažil zvyšovat svou produkci. (Kterýžto aspekt by ho skutečně mohl stavět do jedné řady s kapitalismem.) Ovšem: ekonomiky za podmínek asijského výrobního způsobu byly statické proto, že jim objektivní rámcové podmínky žádný intenzivní růst vůbec neumožňovaly. Kdyby tu možnost měly, samozřejmě by také ochotně zvyšovaly svou produkci. A na straně druhé reálný socialismus: ten se sice skutečně snažil o zvyšování produkce (už proto že mu to přikazovala komunistická doktrína o „stále vyšším uspokojování potřeb pracujícího lidu“); nicméně naprosto zásadní je ten moment, že v socialistickém režimu byla vždy na prvním místě jednoznačně ideologie, nikoli produkce. Kdyby se jednalo jenom o maximalizaci produkce (respektive zisku), pak by nic nebránilo tomu národní ekonomiku prostě transformovat na kapitalistickou, jak to bylo učiněno v Číně. Jenže v reálném socialismu byla primární doktrína pospolitosti, a pro ni byla obětována možnost efektivní produkce.

Ještě jednou onen naprosto klíčový moment: ano, je zde přítomno (formálně) společné vlastnictví, vykonávají se práce které v zásadě mají sloužit celé pospolitosti (celému lidu); ale faktickým vlastníkem je ona zvláštní skupina společnosti, která také drží politickou moc, a tohoto mocenského postavení využívá pro vlastní obohacování, tedy pro přivlastňování si vytvořeného nadproduktu!

Je tedy možno konstatovat: jakmile se vytvoří nějaká příliš monopolní moc (byť by to bylo původně ve společném zájmu!), tak se postupem času nevyhnutelně zdeformuje v moc samovládnou, v moc nad lidem. Anebo jak to vyjádřil Ludvík Vaculík ve svém kdysi legendárním projevu na IV. sjezdu československých spisovatelů: ať moc vykonává kdokoli (tedy i „předvoj dělnické třídy“), tak nakonec se jejím hlavním zájmem stane – právě čiré udržení moci! Z tohoto železného pravidla zřejmě není úniku; a proto je skutečně bezpodmínečně nutné i ty nejlepší úmysly mající moc vyvažovat autonomním postavením „dolního lidu“.

Jeden aspekt je ale nutno ještě zvláště zmínit: to privilegované postavení oné řídící skupiny tedy není zcela a naprosto svévolné, parazitární; za daných podmínek je tato centrálně řídící a organizační činnost nutná a potřebná. O této vládnoucí a řídící skupině je tedy sice na straně jedné možno hovořit jako o „třídě“, a to dokonce v jistém smyslu třídě vykořisťovatelské; ale na straně druhé jak řečeno ji není možno degradovat pouze na tuto čistě parazitární činnost, nýbrž ona přese všechno vykonávala určitou společensky potřebnou činnost.

Pokud tento aspekt přeneseme na poměry ve společnosti reálného socialismu, pak se nám ozřejmí, proč ta byla vnímána mnohdy natolik diametrálně rozdílně: tato vládnoucí skupina se sama skutečně domnívala, byla pevně přesvědčena o tom, že ona – svou řídící činností – vykonává společensky prospěšnou činnost! A své vyšší příjmy (ve srovnání s jednoduchými pracovníky) považovala za svou legitimní odměnu, a nikoli za akt třídního vykořisťování. A je nutno vidět i toto: po určitou dobu tento náhled sdílel i „dolní lid“! Protože je samozřejmé, že stát musí být někým řízen, že výroba musí být někým organizována – a kromě Marxe je prakticky každému jasné, že tyto řídící činnosti nemohou být efektivně organizovány prostě „sdruženími svobodných výrobců“, nýbrž že je k tomu zapotřebí určité specializované vrstvy (respektive státní byrokracie).

Jak už bylo zmíněno na samotném počátku tohoto textu, za podmínek kolektivního vlastnictví je prakticky nemožné najít objektivní kritéria pro rozlišení, zda tato řídící vrstva své nadřazené vůdčí postavení vykonává ještě alespoň relativně legitimně, anebo jestli je fakticky jejím jediným zájmem už jenom udržení vlastní moci a vlastních prebend, a nějakou činnost pro blaho celku vykonává už jenom jako víceméně obtížnou povinnost.

Toto rozhodování o legitimitě či nelegitimně vládnoucí vrstvy je tedy principiálně velmi nejisté; a rozhodují konkrétní podmínky, které z obou mínění nabude vrchu. V zásadě je možno říci: dokud tato vládnoucí vrstva dokáže alespoň v základní míře efektivně organizovat výrobu a jiné společné záležitosti, do té doby může být lidem pociťována za principiálně legitimní; a to dokonce i když používá násilných metod prosazení své vůle. Ale jakmile ztratí tuto schopnost racionální organizace společných záležitostí a především společné ekonomiky, pak se její parazitární charakter už nedá přehlédnout, a ona ztrácí dramaticky na legitimitě v očích vlastního lidu.

Má socialismus budoucnost?

Co tedy říci závěrem o světě reálného socialismu? – Socialismus měl vlastně tu smůlu, že byl zaveden v době průmyslové revoluce – ačkoli nese všechny znaky toho systému, který byl svého času příhodný pro agrární produkci a řemeslnou malovýrobu. Marx se domníval, že jeho projekt komunismu bude návratem – na vyšším vývojovém stupni – k počáteční fázi vývoje lidstva, tedy k prvotnímu komunismu; ve skutečnosti socialismus vzniklý na základě jeho teorií byl návratem k formaci „asijského výrobního způsobu“. Je tedy samozřejmé, že za podmínek moderní průmyslové produkce se tento systém nemohl natrvalo udržet, neboť neodpovídal reálným historickým materiálním podmínkám.

Je tímto tedy možno celý projekt socialismu odškrtnout jako historický omyl? – Buďme přece jenom opatrnější. Za prvé: jako první faktor zde máme právě onen rozdílný stupeň charakteru společenské produkce; asijský výrobní způsob byl naprosto nepoužitelný pro dnešní charakter produkce, ale byl příhodný ve své době. A my v tuto chvíli nijak nemůžeme s jistotou predikovat, jakým dalším směrem se produkční síly společnosti budou dále vyvíjet. Je sice opravdu krajně nepravděpodobné, že by se kdy tento „asijský výrobní způsob“ mohl znovu uplatnit v celé své původní podobě; ale nelze vyloučit že alespoň některé jeho elementy znovu nabudou určité platnosti. Jestliže jedním z klíčových faktorů pro instalaci „asijského výrobního způsobu“ byla nutnost společných prací na zavlažování, pak se může stát, že současné lidstvo bude taktéž postaveno před úkoly (například v souvislosti s hrozící klimatickou krizí), které bude možno zvládnout pouze společným úsilím, společnou koordinovanou činností.

A za druhé: jestliže jsme v předcházející pasáži hodnotili systém (reálného) socialismu v zásadě z hlediska čiré ekonomické efektivity, pak nelze přehlédnout, že celý projekt socialismu byl zároveň něčím mnohem ambicióznějším, nežli jenom snahou o vyšší efektivitu společenské produkce. Byl především historickým projektem osvobození člověka od tlaků a závislostí, kterým je vystaven za podmínek současné soukromovlastnické, tedy kapitalistické organizace produkce. Onen projekt socialismu neuspěl, protože z uvedených objektivních příčin uspět nemohl; ale to neznamená, že by tím otázka skutečného osvobození lidské bytosti od působení ahumánních struktur a tlaků kapitalismu přestala být méně naléhavou, méně palčivou. Jestliže socialismus byl pokusem o jednostrannou orientaci společnosti a společenské produkce na princip kolektivismu a pospolitosti, pak kapitalismus je modelem naprosto stejně jednostranným, jenom směrem opačným – směrem k individualismu, který ale principiálně vždy upozaďuje zájem celospolečenský, a jeho hnacím impulsem je výhradně zájem soukromý, tedy egoistický.

Zopakujme si: socialismus neztroskotal proto, že by byl skrz naskrz špatný či vadný; on byl pouze jednostranný. Obrazně řečeno, on stál jenom na jedné jediné noze; a proto se časem musel přechýlit, zhroutit. Ztratil rovnováhu. Ke stejně tak jednostrannému kapitalismu ale princip socialismu stále ještě zůstává komplementárním momentem, nutnou protiváhou. A veškeré snažení do budoucna nemůže jít jiným směrem nežli tím, dokázat oba tyto protichůdné momenty spojit v jeden jediný, vnitřně provázaný a harmonující celek. Svým způsobem se nejedná o nic jiného, nežli dotáhnout do konce to, o co se svého času pokusili českoslovenští reformátoři roku osmašedesátého. Oni si ještě nedokázali uvědomit hloubku problémů které před nimi stojí, a proto je nemohli vyřešit, i kdyby nedošlo k zásahu zvenčí; ale i tak jejich pokus o demokratický socialismus zůstává jasným signálem do budoucnosti, kudy musí vést další cesta.

(Dokončení)

2 komentáře u „Co byl reálný socialismus? IV.“

  1. Tímto tedy uzavírám mou sérii článků a úvah na dané téma. Ovšem – musím přiznat že v průběhu psaní se mi málem přihodila zcela fatální chyba. Já se otázkami socialismu respektive reálného socialismu tak či onak zabývám už dlouhou řadu let, či spíše celá desetiletí. Postupem času se mi v mém hledání jeho podstaty čím dál tím zřetelněji ukazovala jeho bytostná příbuznost s Marxovým „asijským výrobním způsobem“. A přesto – teď když jsem své myšlenky o tomto historickém útvaru poprvé mohl prezentovat systematicky, v první napsané verzi mého textu jsem právě na tuto souvislost zcela zapomněl! Mé výklady jsem ukončil jenom jakýmisi obecnými úvahami ohledně současného kapitalismu a přetrvávající potřebnosti odstranění jeho systémových vad.

    Ale budiž; naštěstí jsem se ještě včas vzpamatoval z této chvíle intelektuálního selhání, a tento výkladový model jsem do mých analýz systému reálného socialismu implantoval.

    Na vině byl asi do nemalé mír ten fakt, že jsem tuto sérii článků psal především jako recenzi seriálu P. Kužvarta na dané téma; kde o onom „asijském výrobním způsobu“ byla jenom nepatrná zmínka.

    Nicméně musím být nakonec P. Kužvartovi povděčen že on tento svůj elaborát napsal a zveřejnil; ačkoli jsem nakonec musel odmítnout většinu jeho tézí ohledně podstaty historického fenoménu známého pod označením „reálný socialismus“, přesto pro mě jeho dílo bylo velice příhodným „odrazovým můstkem“ pro rozvíjení mých vlastních myšlenek a úvah. Nebýt toho – kdo ví kdy bych se dostal či přiměl k tomu, tuto analýzu vypracovat.

    K tomu musím podotknout ještě toto: alespoň já sám jsem přesvědčen o tom, že tato mnou zde naznačená stopa je správná. Paralel mezi systémem „reálného socialismu“ a „asijského výrobního způsobu“ je tolik a jsou natolik substanciální, že je sotva možné jejich bytostnou příbuznost popírat. Svým způsobem jsem tu tedy u konce mé cesty hledání podstaty tohoto dějinného fenoménu. Ovšem na straně druhé: tím jsme ještě zdaleka nevyčerpali všechny cesty vedoucí k jeho poznání. V prvé řadě se chystám ještě dopodrobna analyzovat dění roku osmašedesátého – naprosto klíčového pro veškeré úvahy o možnost reformování „reálného socialismu“ v socialismus demokratický. Stejně tak bude nutno ještě dopodrobna rozebrat samotné základy marxistické společensko-ekonomické teorie, tedy především pojmy a instituty hodnoty, nadhodnoty, vykořisťování a tak dále.

    V daném smyslu tedy cesta ještě zdaleka není u konce; stále ještě zůstává mnoho k hledání a ke zkoumání.

  2. Vrátím se teď ještě k poznámce pana Nusharta pod první částí mé série o reálném socialismu: totiž že tento se spíše blíží uspořádání feudálnímu, nežli kapitalistickému. Především s ohledem na to, že reálný socialismus nebyl ekonomicky zdaleka tak expanzivní, jako je kapitalismus.

    Jak už jsem tehdy zmínil: ano, to je skutečně velice zásadní rozdíl. Je proto zcela zásadní chybou, když se například P. Kužvart pokouší systém reálného socialismu definovat prostě jako „státní kapitalismus“.

    Na straně druhé není možno socialismus ani prostě postavit na roveň feudalismu. Tady přece jenom existují zároveň relevantní rozdíly. Feudalismus sice ve své většinové produkci skutečně nebyl tržně (tedy ziskově) orientovaným typem ekonomiky, nýbrž byl hospodařením substitučním, zaměřeným především na vlastní obživu producenta.

    Ale – na straně druhé prakticky veškerá produkce měla ryze soukromovlastnický charakter. Spočívala tedy na zájmu, na prospěchu v zásadě individuálním. Zatímco socialismus, ten měl přece jenom zásadně jiný charakter: jeho primárním cílem byl prospěch celku.

    Samozřejmě, bylo by možno namítnout že i v socialismu nakonec prakticky každý sledoval především své osobní zájmy. Právě proto jsem ale jeho podstatu označil za h y b r i d n í; protože se spolu neustále svářely tyto dva momenty, priorita zájmu společenského v teorii respektive ideologii na straně jedné, a priorita individuálního zájmu v reálné praxi na straně druhé.

    Samozřejmě, tento dualismus existuje prakticky vždycky, i v „asijském výrobním způsobu“ dozajista každý hleděl také především na svůj vlastní osobní zájem; ale obecná potřebnost společných prací (na zavlažovacích zařízeních) byla natolik očividná, že se jedinec mohl s tímto celospolečenským zájmem bez dalšího spontánně identifikovat.

    Zatímco v socialismu – takováto spontánní identifikace byla možná jenom zpočátku, kdy se ještě mohlo zdát že tento způsob socialismu skutečně může být v souladu i se zájmem individuálním. Ale čím více se projevovala těžká ekonomická stagnace (to znamená: naprosto podzásobený spotřebitelský trh), tím více se tato původní identifikace vytrácela.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.