Josef Poláček
(V tomto oddíle bude pokračováno v reprodukci názorů Petra Kužvarta na historický útvar reálného socialismu.)
3. Reálný socialismus jako nadvláda partajní byrokracie
Petr Kužvart ve své dlouhé sérii článků znovu a znovu obdařuje vládnoucí kliku v reálném socialismu všemožnými atributy a charakteristikami: věrchuška, vláda partajní byrokracie, a mnohé další. To všechno samozřejmě víceméně přesně vystihuje stav, kdy se tato vládnoucí klika už dávno odtrhla od pracujícího lidu (za jehož „předvoj“ se neustále vydávala), a nakonec už hájila jenom přežilá dogmata a především svou vlastní moc. Jenže: to všechno jsou nakonec jenom invektivy, které – jakkoli oprávněné – nám nevypovídají naprosto nic o podstatě věci.
Úvodem jsme si poněkud ozřejmili styl práce a uvažování P. Kužvarta – tedy především jeho fixování se na precizní popisy stavu věcí, které ale nevedou k odhalení vnitřní podstaty. Teď k tomu musíme přidat ještě zmínku o dalším charakteristickém rysu jeho pohledu na sociální skutečnost. A jedná se o aspekt skutečně zcela zásadní.
Petr Kužvart původně vycházel z marxismu; ale jak sám přiznal, mezitím mnohé z Marxových metod opustil. Tady je jenom možno konstatovat: zcela ke škodě věci. Kužvart totiž zcela očividně z marxismu opustil a odhodil právě to, co je na něm to nejcennější a nedůležitější: totiž schopnost rozpoznat a analyzovat skryté, strukturální, objektivní faktory společenského dění. To jedinečné – a stále přínosné – na Marxovi bylo, že (plně v hegelovské tradici) za zdánlivě nepodmíněným, volním jednání aktérů společenského dění odhaloval hlubší, objektivní, materiální příčiny. Naprosto ne neprávem Marx o sobě prohlašoval, že je to právě on, kdo staví věci „z hlavy na nohy“. Že tedy tam, kde se běžný pozorovatel domnívá, že světem hýbají myšlenky, názory, představy jednotlivých aktérů, tam ve skutečnosti tito jenom nevědomě provádějí intence skrytých, materiálních procesů. Petr Kužvart ale naopak společenské dění přinejmenším zčásti zase subjektivizuje; jinak řečeno, zase všechno obrací zpátky z nohou na hlavu.
Právě proto se znovu a znovu tolik naváží do představitelů reálsocialistického systému: protože nedokáže detekovat objektivní příčiny jeho degenerace, a proto všechno musí vykládat subjektivisticky, jako víceméně zlou vůli těch či oněch aktérů. Už úvodem bylo řečeno, že on vlastně vůbec nestaví otázku, proč a jak vůbec mohlo dojít k tomu, že se porevoluční socialismus tak zásadním způsobem zpronevěřil původnímu projektu socialismu; a proto mu nezbývá nic jiného, nežli všechnu odpovědnost za tento deformovaný vývoj dávat za vinu jenom subjektivním faktorům, tedy oné komunistické „věrchušce“. Stejně jako v případě jeho snahy určit systém reálného socialismu prostřednictvím třídního panství – může to sice být správné, ale nic nám to neříká o vlastní podstatě daného fenoménu.
Navíc je Kužvartův pohled na svět vyhraněně černobílý; on musí mít vždycky svého nepřítele, proti kterému je možno vést „svatou válku“. Nic mu není vzdálenějšího nežli aristotelská maxima hledání „správného středu věcí“, uprostřed mezi extrémy. Veškeré společenské dění se mu pak zužuje prakticky jenom na třídní boj; a tento svůj třídní boj je s neotřesitelnou umanutostí odhodlán vést i tehdy, když už v každém případě klasický Marxův proletariát už dávno zmizel ze světové scény.
4. Proč ztroskotal reálný socialismus?
K oné první řadě tří bodů, kterými se Petr Kužvart pokouší vysvětlit fenomén reálného socialismu, je nutno připojit ještě bod čtvrtý, kdy se zabývá příčinami jeho zániku. Tento oddíl je proto důležitý, protože tady – a vlastně až tady – do celé věci vnáší to, co je nejvlastnější podstatou marxistické metody, totiž faktor materiální produkce. V tomto ohledu P. Kužvart zmiňuje tři faktory:
– socialismus prohrál v soutěži (ekonomické) s kapitalismem
– socialistická ekonomika selhala, protože prý byla příliš centralizovaná
– historickou úlohou (reálného) socialismu byla prvotní akumulace kapitálu.
První bod – porážka socialismu v ekonomické soutěži s kapitalismem – je naprosto správný a zjevně klíčový; škoda že mu P. Kužvart věnuje jenom velmi krátkou zmínku. Ovšem hned je nutno připojit: nejde o to, že socialismus prohrál v soutěži s kapitalismem; nýbrž socialismus to ve sféře materiální produkce prohrál sám se sebou. Krátce řečeno: i kdyby svého času socialismus zvítězil na celé planetě, a kdyby se tedy žádná soutěž s kapitalistickým protivníkem nekonala – i tak by se socialismus musel dříve či později stejně zhroutit. Neboť socialismus nejen že nedokázal produkovat tolik jako kapitalismus; ale socialistická produkce byla chronicky mizerná, nekvalitní, nedostatková, nedokázala uspokojovat mnohdy ani základní potřeby obyvatelstva. I ten kdo by nikdy nic neslyšel o kapitalismu by nemohl přehlédnout, že musí znovu a znovu vystávat třeba hodinové fronty na nedostatkové zboží, že v produkci vládne trvalý šlendrián, že národní ekonomika není často schopna zabezpečit ani dostatek elektrického proudu na svícení, a tak dále a tak dále. Není naprosto žádných pochyb: žádný socialismus s takto dezolátní ekonomikou nemohl přetrvat.
Jestliže ovšem Petr Kužvart měl v prvém bodu alespoň částečnou pravdu, pak ohledně jeho výkladu, že socialistická ekonomika selhala proto, že prý byla „příliš centralizovaná“, je možno pouze nevěřícně potřásat hlavou, že je takovýto výklad možno vyslovit vážně. Vždyť například svého času Chruščov celou svou snahu o ekonomickou reformu postavil právě na decentralizaci! A vůbec nebyl schopen pochopit, když se mu – při jeho návštěvě Prahy – otec československé ekonomické reformy Ota Šik snažil vysvětlit, že veškerou decentralizací se základní problém jenom přesune z centra o úroveň níž. Co pak může pozitivního přinést nějaká „decentralizace“, když veškerá socialistická ekonomika trpí tou zcela fundamentální a fatální vadou, že veškeří její aktéři – a to od národních podniků až po samotné dělníky – nemají žádnou skutečnou motivaci na tom, vykonávat smysluplnou a efektivní produkci? Tohle a právě tohle bylo nejvlastnější příčinou ekonomického, a tedy i celkového ztroskotání socialismu; ale právě tímto zcela klíčovým faktorem se Petr Kužvart nezabývá vůbec! Zde by se tedy muselo hovořit o tom, že základní vadou socialistického hospodářství byla plánovaná, tedy netržní ekonomika – ale to je principiálně jiný pojem, nežli otázka centralizace či decentralizace.
A co se třetího bodu týče, že prý historickým účelem reálného socialismu byla „prvotní akumulace kapitálu“ – tady je opět možno jenom pokrčit rameny. Za prvé: jmenovitě vyspělá československá a (východo)německá ekonomika skutečně neměly zapotřebí této prvotní akumulace; a za druhé i kdybychom vzali jenom samotné Rusko, tak ani tam nebylo k této akumulaci kapitálu provádět socialistickou revoluci, na to by naprosto stačil kapitalismus (respektive volný trh) sám. Který ostatně v předrevolučním Rusku byl přítomen ve větší míře nežli se všeobecně soudí, v evropské části Ruska, především ve velkých městech existoval už nemálo rozvinutý průmysl. A navíc: v Rusku byl potenciálního kapitálu naprostý dostatek, venkovská vrstva pozemkových vlastníků držela ve svých rukou obrovské majetky, obrovské finanční prostředky, stačilo by je pouze transformovat v průmyslový kapitál.
Závěrem je nutno ještě zmínit, že Petr Kužvart tedy sice na jedné straně uznává, že (reálný) socialismus historicky neuspěl; ale na straně druhé jak řečeno stále ještě neúhybně vede svůj třídní boj; jako by žil v přesvědčení, že na ulicích stále ještě celé masy zbídačelého proletariátu jenom čekají na první znamení, aby mohly provést novou socialistickou revoluci, pro tentokrát „tu pravou“. Tuto svou víru v budoucnost socialismu opírá o několik příkladů s kolektivistickým hospodářstvím na samosprávném principu, například v mexickém Chiapasu, anebo v regionu s kurdskou samosprávou na syrsko-tureckém pomezí. Ponechme teď stranou okolnost, že těchto několik početně nepatrných případů skutečně ještě žádné „socialistické jaro“ neudělá; rozhodující vada v úsudku je v tom, že Kužvart jako doklady možnosti uskutečnit socialismus jmenuje výhradně regiony s víceméně agrární či řemeslnou malovýrobou; ale nemůže uvést jediný příklad, kde by takto kolektivistické hospodaření efektivně působilo ve velkém měřítku za podmínek moderní masové průmyslové a vysoce technologické produkce.
———————————————————————————
Tím je tedy možno uzavřít tuto část našich úvah o reálném socialismu, které se zakládají na sérii článků Petra Kužvarta na toto téma. Zopakujme ještě jednou: celá řada jeho charakteristik tohoto společenského útvaru je naprosto přesná a výstižná; ale jeho pozorování a úsudky nakonec zůstávají stát jenom u jevové stránky, a poskytují nám jenom velice málo poznatků ohledně vlastní podstaty tohoto fenoménu. Jestliže se tedy chceme dobrat poněkud blíže této podstatě, musíme sami provést své vlastní analýzy dané věci.
(Pokračování)