Co byl reálný socialismus? III.

Josef Poláček

III. Podstata útvaru „reálný socialismus“

Pokud se podíváme souhrnně na celou éru existence dějinného útvaru zvaného „reálný socialismus“, od chvíle jeho vzniku, přes léta a desetiletí jeho trvalých systémových potíží, až po fázi jeho vnitřního vyhnívání a konečného zániku, pak se nám jako jeho profilující znak ukazuje především jedno: reálný socialismus byl ve svém nejvlastnějším jádru hybridní útvar. Hybridní – to znamená, že byl vnitřně rozpolcený. A to sice tak naprosto zásadně, že toto své doslova schizofrenní uspořádání za žádných okolností nemohl natrvalo ustát.

V čem spočíval tento jeho hybridní, vnitřně protikladný charakter? – V prvém, nejobecnějším smyslu v tom, že veškerý pokus o socialismus byl nakonec permanentním střetem mezi ideologií na straně jedné, a mezi přirozenou realitou lidského žití na straně druhé.

Vraťme se opět ke sféře materiální produkce, kterou jsme si ve shodě s marxistickou teorií označili za rozhodující. Podle Marxových představ má produkce principiálně společenský, tedy kolektivistický charakter; podle toho tedy veškerá dynamika dějinného rozvoje zcela přirozeně směřuje ke komunismu. Jenže: veškerá zkušenost právě s reálným socialismem zcela jednoznačně ukazuje, že skutečností je pravý opak: přirozeným základem jakékoli produkční aktivity člověka je výhled na vlastní užitek, na vlastní prospěch. Kdo nemá možnost vidět v zásadě přímé lineární spojení mezi vlastním výkonem a mezi získaným užitkem – u toho okamžitě mizí veškerá motivace podávat výkon. Z jeho hlediska se plnohodnotný pracovní výkon za dané situace nevyhnutelně jeví jako mrhání vlastními zdroji: on sice vynakládá svou energii, ale nevidí žádný bezprostřední efekt své námahy. Heslo „jeden za všechny, všechny za jednoho“ mohl platit právě tak ještě u počtem čtyř mušketýrů – tedy v malých skupinkách, kde činnost každého jednotlivce je bezprostředně kontrolovatelná všemi ostatními. Ale jakmile mizí tento bezprostřední vzájemný dozor – a ten samozřejmě naprosto mizí v moderní masové produkci – pak nutně mizí i jakákoli motivace podávat maximální pracovní výkon.

Abychom se tedy vrátili zpět k našemu definování reálného socialismu jakožto fatálního střetu mezi ideologií a přirozeným světem: podle socialistické ideologie měl každý člověk pracovat nezištně s plným nasazením ve prospěch celku; ale podle své přirozenosti každý člověk samozřejmě hleděl především na svůj vlastní osobní, individuální zájem. My tento postoj samozřejmě můžeme – a to třeba i právem – dehonestovat jako „egoismus“; ale tím tento přirozený instinkt nijak nesprovodíme ze světa. A nejen každý člověk, každý pracovník – ale to samé platilo i ve sféře podnikové, tam kde ideologie nakazovala vzájemnou soudružskou kooperaci všech socialistických podniků, tam ve skutečnosti každý z nich hleděl jenom na jediné: aby on sám mohl splnit jemu uložený státní plán, a tedy aby byly prémie. To že jiné podniky jsou třeba plně závislé na jeho vlastní (monopolní) produkci, a že bez jeho dodávek ony nemohou splnit svůj vlastní plán – to bylo těmto podnikům respektive jejich vedení srdečně jedno.

Můžeme si tedy jako první poznatek poznamenat: socialismus nikdy nemohl fungovat. Byl odsouzený k zániku od svého samotného počátku; respektive ještě dříve, tento hluboký a neřešitelný konflikt v něm byl obsažen už od samotné jeho teorie, tedy ještě dávno před jeho první dějinnou realizací.

Tady je zapotřebí se ještě jednou vrátit k výkladům P. Kužvarta. Podle něj byli prvotní uskutečňovatelé socialismu naprosto bez viny na jeho pozdějším ztroskotání – oni se ho prý pokoušeli vybudovat s nejlepším svědomím, a to až teprve jejich následovníci ho prý tak zlovolně deformovali v byrokraticko-diktátorský systém.

Takže tedy: opravdu už sám Marx nenesl sebemenší vinu na tom, že tvrdošíjně odmítal uznat oprávněnost vší kritiky ohledně umělého charakteru jeho konceptu socialismu? Že od sebe nerudně a arogantně odmršťoval všechny námitky, že ekonomika s kolektivistickým vlastnictvím nikdy nemůže řádně fungovat, právě proto že je v ní přervána přirozená spojnice mezi pracovním výkonem a vlastním zájmem jak pracovníka, tak i majitele produkčních prostředků?

A opravdu nenesl žádnou vinu na další deformaci socialismu třeba takový Lenin – ten samý Lenin, který kritikům své bolševické cesty z demokratického tábora pohrozil, že je nechá všechny postavit ke zdi?!… Že by mezi tyto „nevinné“ měl patřit i Trockij – který sice kritizoval Stalinův systém partajně-byrokratické samovlády, ale sám se osobně podílel na krvavé likvidaci povstání kronštadtských námořníků – prakticky toho jediného hnutí v rámci celé bolševické revoluce, které mělo skutečně demokratický charakter?… Kde je zde vůbec ještě možno nalézt někoho bez viny na tom, že socialistická revoluce skončila nakonec nejenom historickým krachem, ale navíc za cenu obrovských obětí, obrovského utrpení?…

Pokročme teď ale dále. Jestliže se systém reálného socialismu ukázal být útvarem hybridním na poli ryzí ekonomiky, kde se spolu svářely komunistická doktrína a přirozené potřeby ekonomických subjektů, pak ta samá protikladnost existovala prakticky i ve všech dalších oblastech společenského života; v prvé řadě v oblasti politiky a v oblasti idejí.

Jestliže nebyla v praxi udržitelná komunistická doktrína o naprosté jednotě všech lidí v oblasti ekonomické produkce, pak je naprosto jasné, že nemohlo dojít k žádné jednotě ani na poli idejí, přesvědčení, a tedy i politiky. Zase zde nevyhnutelně došlo ke střetu ideologie a reality: doktrína hlásala naprostou názorovou jednotu všeho lidu, zatímco tento lid byl naprosto přirozeně diferencován na zastánce kolektivistického způsobu života na straně jedné, a na zastánce individualistického usilování o vlastní osobní zájmy na straně druhé. V oblasti politiky to pak znamená, že komunistická doktrína a komunistická strana měly od počátku svého zásadního odpůrce – nikoli pouze v rezervoáru „poražené buržoazie“, nýbrž u všech vyznavačů individualistického životního stylu. A tento rozpor nemohla socialistická moc potlačovat jinak, nežli politickým diktátem a permanentním násilím, nebo přinejmenším neustálou hrozbou násilím. Z toho co bylo řečeno sice vyplývá, že komunistická idea měla u části obyvatelstva zásadní podporu (u té části která preferuje zabezpečený, kolektivistický způsob existence) – ale tu druhou, opačně orientovanou část populace si nikdy nemohla natrvalo získat.

V této souvislosti je zapotřebí opět uvést jedno tvrzení P. Kužvarta. On se odvolává na výsledky výzkumu veřejného mínění z listopadu roku 1989, podle kterého si drtivá většina obyvatelstva nepřála odstranění socialismu. Kužvart z tohoto faktu dovozuje, že kapitalismus byl v Československu restaurován uměle, shora, proti vůli lidu, jenom v důsledku masivního působení pravicové propagandy ze strany nového režimu.

Jenže: už Jan Rychlík ve své publikaci o socialismu v Československu naprosto oprávněně konstatuje, že tady je velká otázka, co si kdo tehdy pod pojmem „socialismus“ vlastně představoval. Samozřejmě, že lidé uvyklí relativním sociálním jistotám z dob socialismu se jich nechtěli vzdávat: plná zaměstnanost, levné (i když mnohdy nedostupné) bydlení, a tak dále.

Ale: to samé obyvatelstvo toužilo po dosažení toho životního standardu, jaký vidělo všude kolem sebe ve státech rozvinutého kapitalismu. A tady prostě nebylo možno mít obojí; bylo nutno se rozhodnout, buďto socialismus anebo kapitalismus. Buďto socialistické jistoty anebo konzumní blahobyt. Třetí volby nebylo. Pokud by se tehdy obyvatelstvo mohlo svobodně rozhodovat, nejspíše by zvolilo něco takového jako je skandinávský model; ovšem ten svého času natolik populární „švédský socialismus“ ve skutečnosti sám není ničím jiným nežli ryzím kapitalismem, jenom s poněkud vyšší mírou přerozdělování a vyšším společenským konsensem ohledně ideálu vzájemné solidarity. Ale jinak – zopakujme znovu – jedná se o čistý kapitalismus, o nic jiného.

Zase tedy platí: jestliže celá éra existence reálného socialismu byla profilována fatálním konfliktem mezi kolektivistickou doktrínou na straně jedné a mezi přirozeným osobním individualismem na straně druhé, pak v okamžiku zhroucení socialistického systému prostě přirozená realita zvítězila nad doktrínou; to je všechno. Že to všechno probíhalo za doprovodu masivní propagandy vítězné pravice, to je nesporný fakt; ale to všechno byly pouhé kulisy, a nikoli vlastní příčina zániku socialismu.

(Pokračování)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.