Vzpoura barbarů

Lze ještě zastavit demagogy a konspirátory?

Věra Tydlitátová

Tento článek je převzat – se souhlasem autorky i provozovatele – z Nové Orientace, přílohy webové publikace Forum24

Ať chceme nebo nechceme, stojíme před zásadní otázkou: co s politickou negramotností lidstva? Demokracie moderního typu, kdy má volební právo každý dospělý občan, jen zvýraznila odvěké sny a touhy stejně jako iracionální tenze přítomné v každé populaci.

Jinými slovy to, co dříve bylo skryto v náboženských komunitách, studijních kroužcích, ezoterických a mysterijních bratrstvech, revolučních buňkách, stolních společnostech, salónech a uzavřených klubech, se díky všeobecné možnosti vstupovat do politiky a vytvářet politickou poptávku i současné mediální revoluci stává politickými silami.

Historický exkurz

Divíme-li se tomu, jak mocně dnes plebejci ovládají veřejné dění, je třeba si uvědomit, že nejde o nový jev. Pěkným příkladem je vulgarizace společenského diskurzu po Badeniho reformě v roce 1896. Rakousko-uherský ministerský předseda Kazimír Felix Badeni za podpory mladočechů prosadil pro volby do Říšské rady tzv. pátou kurii s uplatněním všeobecného volebního práva. Na naše poměry bylo toto volební právo ještě dost okleštěné, netýkalo se žen a muži mohli volit teprve od 24 let. Tento bezpochyby pozitivní krok, který roku 1907 vyústil v zavedení všeobecného hlasovacího práva pro všechny muže, měl ovšem v českých zemích i svá negativa.

Zatímco od poslední třetiny 19. století v jistých kruzích již kvetl antisemitismus, ale stále zde byl korektiv z pozice vzdělané šlechty, inteligence, ba dokonce i císaře, nyní byly elity prostě přehlasovány. Všeobecné volební právo znamenalo, že mnozí politici museli či chtěli jít naproti poptávce chudých, nevzdělaných vrstev po nacionalismu, ale i antisemitismu. Vášně a iracionalita frustrovaných lidí držících náhle moc kontaminovala politickou soutěž. Nejen plebs, ale i jeho zástupci vsadili na hledání viníků neutěšených poměrů, přičemž v české společnosti byli obětními beránky Němci a Židé, jakož i sílící sociální demokracie.

Tak například Karla Luegera jeho ukazování na židovské škůdce po několika neúspěšných pokusech, kdy jej císař odmítl jmenovat, vyneslo roku 1897 až do křesla starosty císařského hlavního města Vídně. V českých zemích se v témže roce vzedmula vlna šovinismu a antisemitismu během voleb do Říšské rady. Mezi některými mladočechy, do té doby pokrokovou, liberální stranou středních a vzdělaných vrstev, vypuklo protižidovské třeštění. Mladočeský politik, rukavičkář Václav Březnovský, vsadil ve své volební kampani na nejnižší nenávistné pudy a soustavně argumentoval konspirační teorií o všeobecném židovském spiknutí. Na jaře roku 1897 založil a posléze vedl antisemitský spolek Národní obrana. Paradoxní je, že mnozí Židé mladočeskou stranu aktivně podporovali, po výbuchu nacionální a rasové nenávisti v jejích řadách však přešli k socialistům. Ačkoliv Březnovský útočil také na klérus, nakonec jej katolické strany podpořily proti socialistickému kandidátovi Karlu Dědičovi a Březnovský se stal poslancem.

Březnovský však nebyl jediný. Ve volbách roku 1897 uspěl též významný člen mladočeské strany Eduard Grégr, jehož zvolání: „Praha jest antisemitskou!“ bylo míněno pochvalně. Během voleb do Říšské rady podle Grégra prý židovstvo ukázalo svůj nevděk vůči českému národu. Od roku 1897 vznikaly nové antisemitské strany, neboť ambiciózní politici povzbuzení úspěchem populistů vycítili voličský potenciál. Síla veřejného mínění se brzy naplno odhalila během Hilsnerovy aféry.

Můžeme se smát, nebo…

V globalizované komunikační síti je nadmíru snadné aktivizovat plebejské a nespokojené davy a nasměrovat je do podobného řečiště, které vyneslo do křesla Luegera, Grégra nebo Březnovského, později pak řadu dalších včetně jistého malíře pohlednic, jehož jménem argumentovat není v diskusi slušné. Současní demagogové již nemusejí vydávat nevzhledné sešitky svých agitací, mají k dispozici sociální sítě s obrovským dosahem a možností bleskurychlé reakce na každý závan nálady veřejnosti. Nahrává jim i vizuální kultura, stále více populární díky všelijakým „nezaměnitelným obličejům“. Populističtí politici včetně úspěšných diktátorů velmi dbají na to, aby je bylo snadné karikovat, a tak i neobratný kreslíř dokáže vyjádřit jejich podobu, jestliže si pěstují například patku a knírek nebo huňaté obočí, výrazné brýle, odbarvenou kštici, úspěšné jsou i takové absurdity jako oranžový make-up.

Demagogům nahrává infantilní popkultura a jejich projevy jsou záměrně či bezděky komické. Můžeme v přímém přenosu detailně pozorovat celou plejádu neuvěřitelných figur od nejmocnějších mužů planety přes chlupatého, rohatého mamánka pomateně bloumajícího po Kapitolu až po podivně vystrojené frustráty s megafony, křižáky s lepenkovými štíty a vřískající paničky na pražských náměstích. Mimo kategorii „věřících“ je pak řada manipulátorů, kteří se skrytě vysmívají svým obětem, ale jejich hněv obratně využívají k vlastnímu prospěchu, ať finančnímu či mocenskému. Pro takové není problém děsit lidi islámským vpádem a na druhé straně s muslimy čile obchodovat. Jde o psychopaty, kteří se v politice zpravidla pohybují s obratností úhořů.

Můžeme se jim smát a je vskutku těžké to nedělat. Za výsměchem a karikováním je zřejmá touha přimět ty lidi, aby si uvědomili, že je něco špatně. Ale výsměch nikoho z nich nevede k sebereflexi, naopak je palivem, které pohání jejich nenávist. Na jednu stranu jim dává nimbus mučedníka, na druhou stranu pomáhá šířit jejich věhlas. I největší ztrapnění mají zapracováno ve svém souboru sebepotvrzujících floskulí, posiluje totiž jejich víru v konečné vítězství pronásledované alternativní pravdy. Namaluje-li si zoufalec, věřící, že Trump vyhrál volby a vskrytu připravuje svou epifanii, na zadnici rudé srdce, jeho obrázek prolétne sociálními sítěmi a jeho věhlas předčí slávu posledního nositele Nobelovy ceny. Nelze se nesmát, ale bude také třeba objevit cestu, jak tyto zoufalce nejen přesvědčit, že destrukcí se jejich život nezlepší, ale také jak jim účinně pomoci, aby se vymanili z bídy a nevzdělanosti, aby měl jejich život smysl a aby byli užitečnější sobě i druhým. A ano, musíme vědět, že mezi nimi nejsou pouze pologramotní zoufalci, ale že mentální infekce zasahuje mnohdy i vysokoškolsky vzdělané, ale z nějakých důvodů nespokojené, ukřivděné, omezené, infantilní a snadno manipulovatelné jedince.

přesvědčovat?

Zdánlivě je řešením nebezpečného trendu, kdy na celém světě vyhřezává nenávist a hloupost, trpělivé poučování a přesvědčování. I k tomu sociální sítě nabízejí řadu příležitostí. Můžete se zapojit do diskusí, můžete zpracovávat sofistikované analýzy, ukazovat grafy, odkazovat na odborné autority. Je pravda, že je to kultivovanější způsob než výsměch. Ale je účinný? Každý, kdo se o to pokouší, zjistí, že má co do činění se sektářským myšlením, v němž pro racionální argumenty není místo. Jakmile je jeden blud vyvrácen, ihned se vynoří jiný pomatený výklad. Názorně to lze ukázat na zřetězení konspirací o údajném převzetí moci Donaldem Trumpem i po nedávno prohraných volbách. Jeho zfanatizovaní podporovatelé, nikoliv pouze v USA, ale i u nás, upínali své naděje k několika milníkům, v nichž měl Trump zvrátit výsledky voleb. Jak tyto termíny postupně procházely a Trump vyklízel pozice, vytvářeli stále fantastičtější vysvětlení a bizarní konstrukty. Poté, co Trump definitivně opustil Bílý dům a byl inaugurován Joe Biden, vynořily se „tajné“ informace, že ve skutečnosti byl Biden zatčen a uvězněn, Trump je stále prezidentem a po víkendu (kterémkoliv příštím) se to projeví. Joe Biden přítomný na inauguraci je údajně dvojník dosazený Trumpem, aby zmátl nepřátele a umožnil v klidu provést rozsáhlé zatýkání a popravy satanistů. Variací na toto téma je bezpočet.

QAnon – moderní forma radikálního dualismu

Nábožensko-filosofický postoj založený na přesvědčení o odvěkém souboji dobra se zlem je prastarým myšlenkovým vzorcem. Nejznámější je dualismus původem ze starověké Persie, radikálně formulovaný manicheismus, z něhož vychází gnóze, jež ovlivnila judaismus i křesťanství. Antický duchovní kvas, kde se tyhle myšlenky na přelomu letopočtů prolínaly, je dosti složitý fenomén a k jeho pochopení je třeba studovat nejen historii, ale i teologii, religionistiku, psychologii nebo sociologii, proto jen stručně: v radikální formě jde o víru v personifikované antagonistické duchovní síly, jimiž jsou například Ahura Mazda a Ahriman, Bůh a Satan a podobně, do jejichž vzájemného zápasu se na obou stranách zapojují lidé. Namísto racionální etické volby mezi dobrem a zlem, při vědomí, že tyto hodnoty neumíme nikdy naplnit dokonale a nedokáží to ani ti druzí, nastupuje fanatické přimknutí k idealizovaným mesiášským postavám na jedné straně a hledání Antikrista na straně druhé.

Judaismus i křesťanství ve své ortodoxní podobě potlačovaly dualistický radikalismus důrazem na boží jedinečnost a svrchovanost, na hříšnost každého člověka a na možnost pokání a odpuštění. To však nezabránilo průniku dualismu do heterodoxních proudů a do lidové spirituality. Identifikace nepřítele s odvěkým zosobněným zlem pak ospravedlňuje jakékoliv násilí. Jestliže zfanatizovaný dav následuje nekriticky vůdce, kterého si postaví do role božího pověřence, a jestliže tentýž dav lynčuje člověka, kterého kdokoliv označí za satanova služebníka, jde o popření našich duchovních tradic, jakkoliv v davu mohou vlát i prapory s Ježíšovým jménem.

Okolo Donalda Trumpa se zformovala řada do té doby oddělených konspiračních teorií a manichejských konstruktů pod označením QAnon. Různorodý materiál rozklenutý od všech forem ezoteriky, magie a spikleneckých teorií až po domnělé kontakty s mimozemšťany vykrystalizoval v popkulturní dualismus s mesiášskou postavou Donalda Trumpa na jedné straně a kabalou, tj. komplikovaným spiknutím politických, finančních, mediálních, vědeckých, hospodářských a kulturních elit, na straně druhé. Roli Satana zastupuje několik významných a vlivných osobností jako například Bill Gates, George Soros, rodiny Rockefellerů a Rothschildů, v poslední době též Hillary Clintonová a Joe Biden.

Toto nyní již světové hnutí má všechny charakteristiky náboženské sekty včetně symbolů a atributů, víry v černou a bílou magii, v černé mše, v krevní pověry, v záměrné šíření nemocí (AIDS, COVID), což je obdoba středověkého obviňování Židů z šíření moru. Donald Trump je naopak spasitelskou postavou poslanou Bohem, zachráncem před kabalou.

Konec iluzí a hledání cesty

Možnost nahlédnout do myšlení lidí postižených konspiračními bludy, dualistickým viděním světa a infantilismem zrozeným z nudy, z blahobytu či nouze i ze zmatení složitým světem může být frustrující. Zjistíme, že západní civilizaci hrozí obrovská barbarizace, zkáza racionality a všech výdobytků s ní spojených, sektářské násilí, vzestup diktatur. Nyní již víme, že nesmírný komplex destruktivních sil od vzývání násilí nebo odmítání vědeckých postupů, například v léčbě či prevenci nemocí, přes recyklování nejhloupějších pověr až po zneužití demokratických procesů k nastolení totality jsou živeny nejen ze suterénu nezvládnutých sociálních problémů a výchovy doma, ale i ze zahraničí. Existují nepřátelské státy, které vítají mentální rozpad západní civilizace, bez větších nákladů rozdmychávají vzpouru plebejců a dovedně využívají předrážděné naladění nemalé části společnosti.

Netuším, nakolik si naši politici, publicisté, kulturní sféra, učitelé a vědci připouštějí, že se zde děje něco nebezpečného, nebo zda se na této tiché válce sami nepodílejí. Jestliže žijí ve sladkých iluzích, že vše bude pokračovat jako dosud, že temný proud iracionálních vášní a pudů bude dále skrytý někde na periférii společnosti a veřejného zájmu, že jde jen o jakési zábavné kuriozity, jimž je nejlépe se vysmát nebo je ignorovat, pokud je vůbec zaregistrují, pak se zpronevěřují svému poslání. Jestliže se křupanský tělocvikář pokouší zavalit svým tučným dvoumetrákovým tělem předsedajícího Poslanecké sněmovny a rve mu z rukou mikrofon, je to samozřejmě směšné. Můžeme si to neustále přehrávat a bavit se. Ale je to jeden ze symptomů obrovského selhání. Především je něco v nepořádku, jestliže se nevychovaný násilník dostane ve svobodných volbách do parlamentu. Déjà vu, Lueger, Grégr a Březnovský? Ti aspoň byli vzdělaní.

Kdyby opravdu všechna média dokázala ignorovat tyto jevy, jistě by přispěla k jejich oslabení. Ale to je jen naivní iluze, média nefungují na ignorování a už vůbec nedokážou, ba ani nesmějí uzavřít vzájemný pakt o mlčení. A máme zde ještě obrovskou kapacitu sociálních sítí, jejichž regulace není nejen možná, ale ani žádoucí. Ani přehlížení, ani výsměch nejsou cestou z této páchnoucí stoky lží, nenávisti, fanatismu, lehkověrnosti, hlouposti a rozvratu.

Musíme si přiznat, že jsme se probrali pozdě a reagujeme neúčinně. Příliš mnoho našich spoluobčanů se již chytilo do sítě iracionality a negace. Žádné řešení, pokud je ještě vůbec možné, nebude rychlé a snadné. Zde má naprosto klíčovou roli stát. Ať jsme jakkoliv kritičtí k současné vládě, musíme ji vytrvale žádat, aby plnila svou roli. Nebo na to myslet při volbách.

Je naprosto nezbytné pomoci podfinancovanému školství na všech stupních včetně terciárního, kde jsou poměry doslova ostudné. Je nutné dbát o zdravý tělesný, duševní i duchovní rozvoj dětí. Nesmíme si dovolit ponechávat celé velké skupiny obyvatel na periférii zájmu, v materiálním nedostatku, bez kvalitního vzdělání, v nudě bez možnosti smysluplného využívání volného času. Je třeba podporovat sportovní aktivity na úrovni obcí a lokálních komunit, protože miliardy plynoucí do privilegovaných odvětví vrcholového sportu mnoho nepomohou.

Je nezbytné podpořit přímou komunikaci, neponechávat deprimované lidi manipulaci sociálních sítí. Záchrana začíná od malých obcí a komunit, setkáváním se sousedy v hospodách, klubech, spolcích, na tancovačkách, hřištích, trzích, výletech, přednáškách a výstavách. To je samozřejmě závislé na obětavosti a zájmu běžných lidí, ale stát by jim neměl házet klacky pod nohy. Jestliže v důsledku přílišné byrokracie a kriminalizace živnostníků zanikají v obcích hospody, malé obchody a drobné podnikatelské aktivity, jestliže jsou rušeny knihovny, malotřídky, poštovní pobočky a ordinace, jestliže chátrají sokolovny, kina a taneční sály, jestliže jsou likvidováni drobní zemědělci a důležité krajinné prvky, nejde jen o ohrožení venkova. Zánikem aktivního života a komunikace mezi lidmi a zahnáním zoufalců do virtuálního exilu si připravujeme chmurnou budoucnost.

Jistě budu obviněna, že propaguji centrální hospodaření a sociální inženýrství, že chci od státu, aby dotoval venkovskou infrastrukturu a vychovával občany. Myslím si, že do jisté míry to úlohou státu je, platíme si jej za to všichni. Koneckonců i dnes stát dotuje kdeco a bohužel kdekoho, kdo je dost vlivný a napojený na správné mafie. Stejně tak si ale myslím, že i bez dotací by stát mohl zasáhnout už jen tím, že by neškodil a nechal by lidi žít, kdyby jeho představitel například zanechal všelijakého zaklekávání a kdyby bezpáteřní zbohatlíci ztratili téměř feudální moc nad svými državami. Nyní je to už věc příštích voleb, je to na nás…

58 komentářů u „Vzpoura barbarů“

  1. Náš – stále ještě dosti mladý – web tímto zažívá svým způsobem premiéru: poprvé je zde převzat externí text. K tomuto kroku mě pohnuly především dvě okolnosti: za prvé, naprostá většina zjištění, výkladů a názorů autorky velmi souzní s mými vlastními hodnoceními dané situace; a za druhé, část z jejích tézí nicméně přímo volá po podrobnějším prodiskutování (ať souhlasném či kritickém), které ale na původním médiu není možno provést. Požádal jsem tedy jak autorku tak i provozovatele „Nové orientace“ o souhlas s otištěním zde, kterýžto souhlas byl oběma stranami laskavě poskytnut.

    Tolik tedy úvodem. Co jako první podotknout k samotnému textu? Kdo je jen trochu blíže seznámen s mými vlastními názory, pro toho nebude ničím novým, že já vystupuji principiálně velmi skepticky vůči celému principu (liberální) demokracie. Konkrétněji řečeno: že tento princip považuji za krajně ambivalentní. S určitými nespornými a nepopiratelnými pozitivy; ale na straně druhé stejně tak s celou řadou zcela fatálních závad. Kde ovšem takové fenomény jako demagogie a populismus stojí v tomto seznamu na prvním místě.

    Není ani zapotřebí tyto nedostatky demokracie konstatovat až v 19. století v souvislosti s lidovým antisemitismem; tyto její charakteristické rysy se projevovaly od samotného jejího počátku, tedy od instalování demokracie antické (řecké). Ta sice samozřejmě na jedné straně přinesla ten přelomový emancipační efekt, že zlomila nadvládu aristokratických klanů nad obecným lidem; jenže na straně druhé se touto lidovou demokracií otevřely dveře dokořán pro onen zmíněný populismus, pro demagogickou manipulaci lidovým míněním ze strany (všeho) schopných rétorů a pouličních křiklounů. Až nakonec došlo – na základě „lidového soudu“ – i k popravě Sokrata, což jeho žák Platón zřejmě nikdy nepřestal považovat za faktickou justiční vraždu, což pak bylo jedním z důvodů (ovšem: zdaleka ne jediným, a ani ne tím centrálním) pro jeho zavržení demokracie jako takové.

    Ponechme ale historii historií; faktem je, že v současné době se nacházíme v relativně zásadně nové situaci, ve srovnání s předcházející érou. V poválečném období se totiž mohlo relativně dost dlouho zdát, že demokracie (liberální) přece jenom v zásadě je tím konečným, naprosto ideálním politickým uspořádáním (moderní) společnosti. Na Západě byla tato demokracie spojena s víceméně trvalým růstem blahobytu; což je ovšem velice účinný argument. Na Východě lidé demokracii (liberální) neměli; a proto po ní toužili, a velice často si ji také nekriticky idealizovali.

    Nyní se ale nacházíme ve zcela zlomové situaci, kdy naprosto není nepřípustným hovořit přímo o krizi demokracie. A to nejenom z důvodu naprosto evidentního – a to sice masového – výskytu nejen antiliberálních, antidemokratických, ale i vysloveně antihumánních hnutí v prostředí této demokracie; ale v důsledku toho byly už napsány dokonce teoretické publikace zpochybňující samotný princip demokracie jako takové! Něco takového by předtím (snad s jedinou výjimkou pohrobků nacismu) nebylo prakticky myslitelné.

    Máme tedy objektivně dán krizový stav klasické liberální demokracie. Tím se nám nutně staví dvě základní otázky: za prvé co s tím, kde najít řešení této krize; a za druhé, jaké jsou vlastně pravé příčiny tohoto stavu, tohoto vývoje. Právě těmito otázkami se chceme zabývat v následujících úvahách.

  2. Podívejme se napřed, kde příčiny krizového stavu hledá sama autorka úvodního článku. Ocitujme si některé pasáže z jejího textu:

    „infantilismem zrozeným z nudy, z blahobytu či nouze i ze zmatení složitým světem“; „ze suterénu nezvládnutých sociálních problémů a výchovy“; „demagogům nahrává infantilní popkultura“; „objevit cestu, jak tyto zoufalce nejen přesvědčit, že destrukcí se jejich život nezlepší, ale také jak jim účinně pomoci, aby se vymanili z bídy a nevzdělanosti, aby měl jejich život smysl a aby byli užitečnější sobě i druhým. A ano, musíme vědět, že mezi nimi nejsou pouze pologramotní zoufalci, ale že mentální infekce zasahuje mnohdy i vysokoškolsky vzdělané, ale z nějakých důvodů nespokojené, ukřivděné, omezené, infantilní a snadno manipulovatelné jedince“; „velké skupiny obyvatel na periférii zájmu, v materiálním nedostatku, bez kvalitního vzdělání, v nudě bez možnosti smysluplného využívání volného času“.

    Zdá se, že Věra Tydlitátová vidí příčiny současného krizového stavu především v těchto základních oblastech:

    – faktory konstantní subjektivní („iracionální tenze přítomné v každé populaci“)

    – sociální deprivace, a to v obojím směru: tedy nejen klasická deprivace z chudoby, ale dokonce i „infantilismus pramenící z blahobytu“!

    – s tím spojená ztráta smyslu života, zoufalé a křečovité hledání náhražkového smyslu

    – deficity ve výchově a vzdělání, ve školském systému, obecněji v možnostech smysluplného vedení vlastního života.

    S tím vším je bezpochyby možno souhlasit; nicméně se nám tu zároveň staví několik zásadních otázek.

    Začněme bodem prvním, tedy vysvětlením prostřednictvím faktoru subjektivního. Je nepochybné: i člověk moderní civilizace je stále ještě náchylný k naprosto iracionálním postojům a způsobům jednání, a to v míře daleko větší, nežli bychom si dříve v éře racionalistického myšlení dokázali uvědomit a přiznat.

    Ovšem: jestliže by tedy na vině byla tato subjektivní konstanta člověka, tedy jeho náchylnost k iracionálnu – čím pak vysvětlit, že k této vysloveně explozi iracionálno došlo až teď, a právě teď? Tuto otázku nechává autorka bez povšimnutí, a tedy i bez odpovědi.

    Sociální deprivace: tady je ovšem odpověď či vysvětlení Věry Tydlitátové poněkud rozporuplná: příčiny spatřuje jak v chudobě, tak ale i v nadměrném blahobytu! V zásadě nechceme zpochybňovat správnost této téze: samozřejmě se obojí týká různých skupin populace, a tak je samozřejmě naprosto možné, že skutečně platí obojí: jedni jsou frustrováni z chudoby, druzí ze zbytnělého konzumu.

    Ovšem, i tady se neodbytně staví ta samá otázka: proč právě teď? Obecně vzato není současná západní společnost nijak signifikantně chudší než dříve; spíše naopak: proč tedy k této erupci iracionalismu a nenávistnosti dochází až právě teď, a ne už dříve? A navíc podle sociologických průzkumů (například německého hnutí Pegida) se celkem jednoznačně ukazuje, že jeho účastníci naprosto nepocházejí z řad nezaměstnaných či vůbec sociálně deklasovaných, nýbrž daleko spíše ze středních (malopodnikatelských) vrstev. A přesycenost z nadměrného blahobytu? – Přesycenost konzumismem přece vedla jmenovitě v šedesátých létech k emancipačnímu, tedy radikálně demokratizačnímu hnutí mládeže; proč by tedy ten samý faktor měl teď náhle vést k přesnému opaku, tedy k tendencím autoritářským, antiliberálním?…

    Navíc připomeňme: vlastně „první vlaštovkou“ těchto antiliberálních hnutí byli rakouští „Svobodní“ Jörga Haidera; v oné době v Rakousku asi nebylo možno monitorovat ani nějakou výjimečnou chudobu, ani neobvyklý nárůst blahobytu. A ve Francii, v době vzniku pravicově populistické „Národní fronty“ asi také ne. Znovu a znovu se nám tedy vrací otázka: proč zrovna teď?…

    Deficity ve výchově a vzdělání?… Autorka zřejmě vychází z (tristního) stavu českého školství; ale je možné jako stejně kritický hodnotit například stav školství německého, rakouského, francouzského?…

    Zdá se, že autorka úvodního textu sice velice precizně vyjmenovala s y m p t o m y, a snad i b e z p r o s t ř e d n í příčiny současného krizového stavu; ale co se týče příčin konkrétně historických a systémově imanentních, zdá se že bude zapotřebí provést ještě dále a hlouběji jdoucí analýzy. O tom ale zase až příště.

  3. Já bych je neodsuzovala. Třeba to všechno jsou nějaké síly chaosu, proti nimž jednotlivec nic nezmůže.

  4. „Síly chaosu“ – paní Hájková, to mi tak nějak připomíná „Pána prstenů“, zloducha Saurona a jeho orky. Ti byli samozřejmě ztělesněním zla; ale v podání J.R.R. Tolkiena i jejich existence byla nakonec nevyhnutelná, a dokonce svým způsobem i pozitivní: neboť byla výzvou pro síly dobra, svým negativismem přinutily síly dobra vybojovat novou éru, nový věk. V daném smyslu tedy jejich dějinná úloha byla vlastně objektivně progresivní. (Nějak velmi podobně by to ostatně viděl dozajista i Hérakleitos.)

    S tím „odsuzováním“ – tím se tu ještě budeme zaobývat mnohem podrobněji, to je totiž otázka vztahu subjektivního a objektivního, a já už jsem výše naznačil že to bude jedna z hlavních linií mých komentářů k úvodnímu článku. Máte v každém případě pravdu v tom, že celá věc nekončí/nesmí končit jenom a prostě tím, že tyto „síly chaosu“ odsoudíme a zavrhneme. Ano, jsou to síly destrukce, síly chaosu, síly negace – ale přesto, i tohle je život.

    Ostatně: zrovna dnes jsem dostal jeden mail, který právě na tuto záležitost vrhá zcela netušené, až přímo převratné světlo. Prozatím jsem požádal autora této myšlenky, aby ji sem sám vložil; nebo aby přinejmenším svolil abych ji sem zreprodukoval já sám. Tak zatím vyčkejme.

  5. PROČ PRÁVĚ TEĎ?

    Vraťme se tedy k výše položené otázce: proč vlastně teď? Proč se tato vlna iracionálna, negativity, chaosu, nenávisti a bludů všeho druhu s takovou silou pozvedla až teď, a právě teď?

    Samozřejmě – bylo by možno tu jmenovat určité faktory, které svou působnost vyvinuly právě až v současné době. To jest v prvé řadě: novodobé masově komunikační prostředky. Především internet, a obdobné komunikační kanály. Je skutečně možno soudit: to (tedy to kvantum lidské zabedněnosti) co dříve zůstalo víceméně uzavřeno v soukromí zaplivaných hospod nejnižší kategorie, to se teď nezadržitelně valí všemi těmito informačními a sdělovacími kanály. (Přičemž slovo „kanály“ tu naprosto může mít podvojný význam.)

    Takže tento faktor tedy dozajista je ve hře. Nicméně – zdá se že to přece jenom nebude vysvětlení celé.

    Já bych v každém případě viděl ještě faktory další.

    Čirou shodou okolností v dnešním Deníku Referendum vyšel článek autorů Šterna a Pehe, ve kterém předkládají své návrhy na to, jak zlepšit stav (české) společnosti. https://denikreferendum.cz/clanek/32311-ctyri-vyzvy-pro-ceskou-republiku V mém komentáři jsem autorům vytkl rozporuplnost jejich pozice: na jedné straně sami přiznávají, že je to sám systém, který z lidí dělá „pasivní kolečka“; ale na straně druhé chtějí toto objektivní působení systému neutralizovat, překonat jenom cestou politiky – čili čistě voluntaristicky. Aniž by přitom hodlali změnit nastavení samotného systému.

    Jedná se o to: tímto „systémem“ je ovšem stále ještě starý známý kapitalismus. Který z lidí dělá ona „pasivní kolečka“, orientovaná jenom na svůj vlastní soukromý prospěch. Tito lidé (tato „kolečka“) touto svou degradací ovšem trpí (ať už si toto své odcizení sami jasně uvědomují či nikoli); a toto niterné utrpení si ovšem žádá nějakou nápravu, uvolnění nahromaděného napětí.

    Teď ale: v průběhu celé druhé poloviny 20. století zde existovaly určité ventily pro uvolnění tohoto napětí. V politice stále ještě existoval jasný pravolevý konflikt; to znamená, i spodní, deprivované společenské vrstvy mohly stále ještě vkládat naděje do své politické partaje. Konkrétně: tehdy se ještě mohlo zdát, že sociální demokracie dokáže v míře dostatečné spoutat, zreformovat, zhumanizovat tento kapitalismus.

    Jedním jediným slovem řečeno: tehdy ještě bylo možno mít naději. Naději v budoucnost, naději v „lepší příští“.

    Ale přesně tato naděje dnes už není. Sociální demokracie splnila svou historickou úlohu tím, že kapitalismu vnutila sociální reformy – až po samou krajní mez, po kterou to vůbec bylo možné. Jenže – pak se ukázalo, že dál už to nejde. V sociálních reformách a úlevách nebylo možno pokračovat ještě dále, aniž by se tím podryla půda pod samotnou tržní ekonomikou. Sociální demokracie se tedy dostala na samou hranici svých možností; a už nemůže dál. Už může jenom udržovat dosažené; ale už nemůže ztělesňovat nějaké naděje do budoucnosti, na principiálně lepší, humánnější, smysluplnější lidskou existenci.

    To znamená: sociálně deprivované vrstvy společnosti se ocitly bez vedení. Jejich niternou frustraci už není možno kanalizovat společensky/politicky standardním, přijatelným způsobem. Navíc se k tomu přidala celá řada krizí stávajícího systému (tedy kapitalismu): krize ekonomické, krize finanční, krize ekologická. Na místo naděje na lepší budoucnost nastoupilo heslo „no future“. Není už k čemu se upnout, není v co věřit. Není v co (reálného) doufat.

    Onen nahromaděný vnitřní tlak si však nadále žádá své ventilování; a jestliže není k mání pozitivní možnost sebevyjádření, pak ovšem nastupuje forma negativní. Svět, který je pociťován jako odcizený, jako lidskou bytost ovládající, jí manipulující – tento svět nyní sklízí své vlastní ovoce, v přívalech negativity, odporu, nenávisti.

    Tato nenávist je ovšem slepá; a namísto aby se obracela proti skutečným – systémovým – příčinám, obrací se buďto proti viditelným symbolům (proti politickým představitelům, respektive proti „koncernům“), anebo se ventiluje nenávistí vůči všemu, co vůbec může sloužit jako příhodný objekt.

    Pocit odcizení v kapitalistické skutečnosti velice dobře koresponduje s atavistickou averzí vůči všemu cizímu, které je automaticky vyhodnoceno jako přinejmenším potenciálně nebezpečný agresor. Či vůbec rušivý element stádní identity. A tak se útočí na cizince, na homosexuály, na menšiny všeho druhu. A také na elity, které jsou také pociťovány jako odrodilé „zdravému lidu“.

    Ještě jednou tedy: jestliže klademe otázku, proč zrovna a právě teď dochází k takovému výronu iracionálního myšlení a nenávisti, pak je zásadní rozdíl mezi dobou současnou a dobou předchozí nutno spatřovat právě v této naprosté ztrátě perspektivy, především pro spodní společenské vrstvy. Není to – opakuji ještě jednou – zdaleka faktor jediný; ale podle všeho se to jeví být faktorem klíčovým.

  6. Ona se v tom článku zmiňuje o sektářském myšlení. Je škoda, pokud se do takového sektářského myšlení uzavírají i křesťané. Já jsem před chvílí četla v Rohrově knize Nesmrtelný diamant, jak obdivuje apoštola Pavla, že uměl jít k pohanům a snažil se je získávat takovou řečí, aby se jim přiblížil:

    „Ježíš řekl, že máme kázat evangelium všem stvořením. Mohu se jen domnívat, že tím myslel, že máme vstoupit do jejich slov, naučit se jejich terminologii a pokorně chápat jejich domněnky, a ne posedávat a čekat, dokud oni nepochopí a zcela ne odsouhlasí ty naše. Neschopnost vůbec stát o komunikaci s ostatními tvoří z jakékoliv skupiny uzavřený systém a nepřináší nakonec dobrou zvěst nikomu uvnitř ní ani mimo ni. Všimněte si, jak Pavel přizpůsobuje své promluvy a myšlenky každému publiku, za což dokonce sám sebe chválí (1 Kor 9,19-23). Atéňanům říká (Sk 17,27-28): „Aby jej celé lidstvo hledalo, zda by se ho snad nějakým způsobem mohlo dopátrat, a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme.“ Pak cituje několik pohanských zdrojů, aby dokázal, že „všichni jsme jeho dětmi“ Svou známou řeč začíná přiznáním, že můžeme „uctívat Boha, kterého zvěstuje, aniž bychom jej vůbec znali“ (Sk 17,23) Jak je vidět, nemusíte vědět, že uctíváte Boha, abyste ho uctívali. Člověk se opravdu diví, jak mohly být takové texty zapomenuty nebo přehlíženy ve jménu pozdějšího myšlení za zavřenými dveřmi. Kdyby se Pavel nevydal oslovit nezasvěcence a nebyl srozumitelný „nežidům“ a pohanům, křesťanství by zůstalo malou židovskou sektou a většina z nás by dnes nečetla tuto knihu.“

  7. Vážený pane Poláčku, omlouvám se ale nic převratného mne nenapadá:-)
    Vše o čem jsem Vám ráno psal zde již dnes bylo jinak a lépe, citlivěji řečeno.
    Jen mne zpočátku napadlo, že na Vaši otázku co se změnilo „právě teď“ by se možná dalo odpovědět:

    Začali jsme přikládat příliš velký význam našim názorům. A tím i jejich rozdílnostem.

    Máme tendenci nadhodnocovat význam názoru mezi ostatními nástroji naší orientace a dosahování pocitu našeho organického ukotvení (přijetí!) v našem (společenském) prostředí.

    Funkcí názoru bývá (také) snížení úzkosti/neklidu z nevědění – z rozpadu pocitu porozumění. Tuto hojivou funkci může nějaký čas plnit i názor objektivně (?) mylný, dokonce bludný, pokud je sdílen. A my, pokud chceme opravdu pomoci, máme se snažit rozbíjet či vyvracet si navzájem tyto své chabé nástroje které nám pro boje se silami chaosu zbyly? Jen proto, že každý jsme je „koupil“ jinde?
    Člověk je nejen přirozeně soutěživý, ale také, pokud by se cítil odtržen od pospolitosti, přirozeně úzkostný. Máme tedy ještě v našich velmi komplexních společnostech nějaké nástroje (jiné než marketingově prefabrikované názorové konstrukty) jak se navzájem zbavovat důvodů pro tuto „separační/exkomunikační“ úzkost?

  8. Něco takového jako báseň o jedné únorové chvíli, o které věříme že se jednou vrátí, v nové světle? Pod kterou už se nedá nic napsat, tak to píšu sem:-)

  9. Proč právě teď?
    Protože se podle mne potkal svět individuí bezradně trpících absencí společenské seberealizace anebo prosté interakce /což se týká jedinců ze všech sociálních i vzdělanostních vrstev/ s možností hledat kontakty a spříznění na sociálních sítích. Příliv těchto lidí, frustrovaných svou společenskou samotou, vedl na internetu k vítězství sprostoty a iracionality hraničící s duševní poruchou celkem zákonitě.
    Že jsou v podhoubí myšlení americké společnosti, hlavně v prostředí ovlivněném evangelikály, silné iracionální tendence, je známo. Tudíž nebyla příliš překvapující ochota Američanů konzumovat produkty QAnonu a přijmout Trumpa jako anděla spásy před silami zla. V našem prostředí mne ovšem myšlení odvozené z tohoto amerického módu zprvu šokovalo. Dnes už ho beru jako jeden z výrazů /spolu s všeobecným zhrubnutím/ oné výše zmíněné frustrace.
    Věra Tydlitátová předkládá recept – pomáhat lidem nacházet způsoby seberealizace a mezilidských kontaktů v reálném světě. Zdola – od zapomenutých vesnic zbavených všech bodů dřívějšího setkávání, tj. hospod, krámků a pošt, až po hrozivou anonymitu velkoměstských ulic. Začít zároveň s dětskou výchovou ke schopnosti komunikovat v reálu. Chce účast státu na takovém programu.
    Byl by to grandiózní úkol, kdyby se našla síla, která by v něm viděla prioritu.

  10. CO DĚLAT?

    Teď už se pozvolna od otázky „proč právě teď?“ (tedy otázky po příčinách) dostáváme k otázce, co s tím. Věry Tydlitátová – a souhlasně s ní paní Zemanová – spatřují řešení především v lepší výchově a vzdělávání, v permanentní kultivaci společnosti.

    Paní Zemanová v této souvislosti konstatuje „všeobecné zhrubnutí“ současné společnosti. Shodou okolností o přesně tom samém fenoménu hovořil Jiří Suchý v televizním pořadu „Vzkaz Jiřího Suchého“. https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10160488386-vzkaz/210452801410007-vzkaz-jiriho-sucheho

    I Jiří Suchý zde hovoří (asi od 10 minuty stopáže) o postupném hrubnutí společnosti; a zabývá se úvahami, co proti tomu dělat. I jeho recept zní: vzdělávat, kultivovat. On si je vědom pouze relativních možností této cesty; nicméně soudí že „čím bude ta menšina kultivovaných lidí větší, tím to bude mít pro národ větší význam“.

    Takže tedy: vzdělávat, kultivovat? A jinak nic dalšího?…

    V tom samém pořadu hned na začátku Jiří Suchý konstatuje, že „teď žijeme v dobách raného kapitalismu; a kapitalismus je samozřejmě mnohem lepší než socialismus – ale horší, než jsem čekal“.

    To znamená: i Jiří Suchý sice sází na vzdělání a kultivaci; ale přece jenom si do jisté míry uvědomuje, že to jím monitorované zhrubnutí společnosti má své objektivní příčiny. A to sice v samotném základním uspořádání společnosti.

    Podívejme se teď, co na téma výchovy a vzdělávání praví Karel Marx, ve své 3. tézi k Feurbachovi (tuto jeho tézi uvádím nikoli v Marxově originálu, nýbrž v pregnantnějším znění v podání Engelse):

    „To materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, změnění lidé tedy produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná že okolnosti jsou měněny právě lidmi a že vychovatel sám musí být vychován. Toto učení tedy přichází s nutností rozdělit společnost do dvou částí, z nichž jedna je povýšena nad společností (například u Roberta Owena).“

    Co nám vlastně chce sdělit tato Marxova myšlenka? Marx tu tedy komentuje Feuerbacha – materialistu Feuerbacha. K němu měl Marx velmi ambivalentní vztah; na straně jedné oceňoval, že to byl právě Feuerbach, který proti idealistickým konstrukcím Hegela postavil materiální realitu zde přítomného světa; ale na straně druhé Feuerbachovo pojetí člověka se Marxovi jevilo statické, Feuerbach vycházel stále z představy jakési nadčasové, věčné, neměnné „podstaty“ člověka – zatímco Marx pojímal člověka důsledně v jeho reálné životní praxi, tedy v celém procesu jeho dějinných, společenských a kulturních změn.

    Vraťme se k našemu tématu: vzdělávání a kultivování. To je dozajista pozitivní počin; Marx nám k tomu ale říká: kde my vlastně vůbec vezmeme všechny ty učitele a vzdělavatele, kteří budou – kteří dokáží – kultivovat naši mládež? Když i tito učitelé a vychovatelé budou stále ještě sami p r o d u k t y nezměněných, tedy nehumánních a nekultivovaných poměrů?!… Takovýto (to jest: feurebachovský) názor skutečně musí postulovat jakési rozštěpení společnosti na dvě části: jedna je produktem obhroublých poměrů (tu je nutno kultivovat) – ale na straně druhé, jaksi nad celou společností, stojí jakási vrstva či kasta ušlechtilých vzdělavatelů, kteří nejenže sami nejsou všeobecnou obhroublostí poměrů nijak dotčeni, ale navíc mají naprosto jedinečný a neomezený potenciál čistě jenom silou výchovy zlomit moc objektivně jsoucích poměrů, a vychovat zjemnělý a kultivovaný národ!

    Marx tedy konstatuje, že veškeré snahy o kultivaci, o humanizaci společnosti nakonec zůstanou jenom zbožným přáním, dokud zásadně a radikálně nezměníme samotné objektivní (to jest: materiální) poměry, ze kterých zhrubnutí společnosti vyrůstá, jejichž je produktem.

    Tu samou myšlenku můžeme přímo (a snad trochu názorněji) vyjádřit i bezprostřední replikou na názor vyslovený Jiřím Suchým. Ten se sice na jedné straně smiřuje s tím, že nikdy nebude možno kultivovat společnost jako celek – ale zároveň tvrdí, že „čím větší bude ta menšina kultivovaných lidí“, tím bude pro společnost lépe.

    Jenže: co když si naopak ta v ě t š i n a nekultivovaných lidí stejně tak řekne, že jí přece vyhovuje obhroublost a arogance, a že tedy ona se stejně tak bude ze všech sil pokoušet celou společnost přizpůsobit k obrazu svému?!… Kde pak máme nějakou záruku, nějakou reálnou vyhlídku na to, že to bude právě ta menšina kultivovaných, která dokáže své představy o správném životě čím dál tím více vtiskávat celé společnosti?

    Zopakujme si ještě jednou: jestliže zde máme objektivně dán systém kapitalismu, který sám zcela přirozeně neustále produkuje individualismus a egoismus – jak vůbec můžeme reálně počítat s tím, že se za těchto rámcových okolností může podařit společnost zkultivovat a zhumanizovat?…

    Samozřejmě: vždycky je možno věci (tedy charakter společnosti) posouvat poněkud více tím či oním směrem. Tento střet mezi kulturou a nekulturou, mezi kultivovaností a mezi obhroublostí je svým způsobem skutečně věčný; a – řečeno spolu s Werichem – my tento boj s lidskou hloupostí nikdy nesmíme vzdát.

    Ale přesto je nutno uvědomit si i ten druhý aspekt, totiž že tento boj mezi kultivovaností a obhroublostí se neodehrává někde ve vzduchoprázdnu, nýbrž za zcela konkrétních historických, a tedy především materiálních podmínek. A že otázka kdo v tomto věčném zápase bude mít navrch zcela podstatně závisí od toho, v jakém konkrétním prostředí se tento střet bude odehrávat.

    Fotbalovou řečí vyjádřeno, jde o to která z obou stran bude mít možnost tento zápas vybojovat na svém vlastním, domácím hřišti.

  11. A to je zároveň hlavní důvod, proč jsem článek Věry Tydlitátové chtěl přemístit i sem. Jakkoli je totiž možno plně souhlasit s její diagnózou společenských poměrů, jakkoli je možno plně sdílet její zhrození a znechucení nad konkrétními plody všeobecného zhrubnutí společnosti – pak nakonec i ona zůstává stát jenom u subjektivní stránky věci. Tedy u holého konstatování, že – zkráceně vyjádřeno – „lidé jsou špatní“. A že špatní byli vždycky, že nevzdělaný lid měl vždycky sklony k hrubosti, k iracionalitě a agresivitě.

    Věry Tydlitátová činí tedy to samé co Feurbach: člověka pojímá jenom jako jakési abstraktum, tedy bez přihlédnutí ke konkrétním dějinně-systémovým podmínkám, do kterých je tento člověk postaven, a které ho zcela podstatně formují.

    Na tomto srovnání je ostatně možno vidět, jak skutečně geniálním myslitelem Karel Marx byl; jak dalece dokázal překročit i nejzazší horizont, ke kterému se dopracuje běžné lidské vědomí. A to sice i samo o sobě vzdělané a kultivované vědomí.

    Marx do celé záležitosti vnáší komponentu, kterou si běžné lidské vědomí jinak nedokáže zpřítomnit – protože ta přesahuje jeho přirozenou zkušenost.

    „Poznání vyvěrá ze zkušenosti,“ konstatoval Aristoteles. To pak ovšem znamená ale i to, že naše – běžné – poznání je l i m i t o v á n o naší běžnou, přirozenou zkušeností. A že jestliže se chceme dobrat poznání vyššího, pak musíme dokázat překročit tyto hranice běžné lidské zkušenosti.

  12. Není to jenom kultivace a vzdělávání, v čem vidím shodně s autorkou možnou cestu ke změně. Je to poskytování více příležitosti k lidskému setkávání tváří v tvář.
    „Kéž chcípneš na rakovinu v bolestech i s tvojí rodinou!“
    Pochybuju, že by to ten člověk řekl hejtmance Peckové do očí, kdyby se s ní sešel třeba ve vlaku.
    https://www.facebook.com/peckovapetra/photos/p.269725647844298/269725647844298/?type=3&theater

  13. Člověk není racionální, JE iracionální. Myslet si, že se to týká jenom těch ostatních, není východisko z této nouze. Týká se to i mě. A jak jste na tom v tomto směru Vy, pane Poláčku?

  14. „Poznání vyvěrá že zkušenosti“.
    T.j. ze zkušenosti zažívané. Autorka (a p. Zemanová:-)) vyzývá k podpoře tvorby „materiálních podmínek existence“ prostředí pro zažívání zkušeností. A já bych pro to (v porovnání s „vyvracením bludných názorů“) také hlasoval. Jenže – jako konkrétní realita společnosti nemůže být (pouhým) naším konstruktem, tak i ta prostředí setkávání, aby zprostředkovávala skutečné poznání, musí nějak odrážet skutečnou společenskou realitu? – např. tedy realitu financování klubů v některých sportovních odvětvích?…Je sympatické, že podle Marxe, jestli Vás dobře chápu pane Poláčku, je učitelem (materiál) života samého. Není pak ale ten marxismus až příliš fatalistický?

  15. To je otázka, jak si Marx vlastně představoval obrat k novému systému. Michael Hauser v jedné své knížce poznamenává: Lidská subjektivita se sama za vlasy z vody nevytáhne.
    Myslel si Marx, že revoluce bude nějaká magická chvíle, kdy se vše jako zázrakem otočí a proletář, dosud determinovaný svým prostředím se náhle stane subjektem? Nebo počítal s delším obdobím, kdy se na půdě starého systému, starého prostředí formuje nové, pouze na základě odporu vůči materiálním podmínkám? Spíš věřil, že vznikne-li hnutí, časem se začnou přidávat i lidé, kteří na tom nejsou tak zle, jako dělníci.

  16. V každém případě se ukazuje, jak potřebným počinem bylo článek V. Tydlitátové přetisknout zde. To co se původně mohlo zdát relativně jasnou záležitostí, z toho se najednou vynořují další a další aspekty, které si vyžadují podrobnější vyjasnění a prodiskutování. A přitom se jedná o opravdu velice zásadní záležitosti: jak změnit chování společnosti a jejích příslušníků.

  17. Pan Jiří Nushart: netroufám si tvrdit jestli skutečně všichni lidé mají i svou iracionální stránku (s největší pravděpodobností ano); ovšem v prvé řadě je naprosto zásadní rozdíl mezi tím, jestli někdo toto své iracionálno vyjadřuje prostřednictvím čisté poezie jako paní Hájková, anebo ho ventiluje vulgární arogancí jako onen člověk z příkladu paní Zemanové.

  18. „Více příležitosti k lidskému setkávání tváří v tvář“ – bezprostřední odpověď, paní Zemanová, je ta, že v daném ohledu (setkávání se tváří v tvář) poskytuje dostatek prostoru a příležitosti každá hospoda. Je ovšem dost velká otázka, do jaké míry právě hospodské prostředí přispívá ke kultivaci mezilidské komunikace.

    Vezměme si třeba sportovní kluby, které zmínil pan Nushart. Všeobecně by se ovšem soudilo, že sport, sportovní vyžití přispívá přinejmenším v základní míře ke kultivaci člověka. V zdravém těle zdravý duch! – Jenže touto vírou (kterou jsem sám víceméně sdílel) svého času dost otřáslo, když jsem se v německých novinách dočetl, že na některé zápasy mládežnických(!) mužstev nižších tříd je skoro nemožné zorganizovat nějakého rozhodčího – protože ti se bojí o svou čistě fyzickou bezpečnost! Zkrátka: zřejmě zde vládne taková brutalita, a takové vzedmutí temných vášní, že potenciální rozhodčí nemá chuť riskovat své zdraví tím, že by se zamíchal do této mlýnice.

    Zřejmě se tedy nejedná pouze o to, aby se lidé setkávali „tváří v tvář“; ale jde o to, jakou toto setkávání bude mít kvalitu, charakter.

    Tady se nám ale celá věc hned zase větví do dvou různých poloh či rovin.

    Na straně jedné: vždycky je možno se o něco pozitivního snažit. Například v Německu (a asi i jinde na Západě) existuje tzv. mediační služba. Je to v zásadě (poslední) prostředek jak zabránit soudnímu sporu. U mediátora se sejdou obě strany sporu; a mediátor se pak pokouší zprostředkovat jim navzájem porozumění pro pozici toho druhého. A pokud vím, výsledky této mediační služby jsou opravdu nemalé, daří se tímto způsobem zabránit mnoha – zbytečným – soudním procesům.

    Ale – na straně druhé je vždycky ve hře přítomno celkové společenské a kulturní prostředí. A tím jsme zase u stále téhož tématu: jestliže kapitalismus (jakožto vlastní materiální substance společnosti) přímo nutí své účastníky do vzájemné konkurence, tedy do vzájemného usilování přemoci, zatlačit svého konkurenta – jakou naději za daných okolností může mít nějaká vstřícnost, pochopení, solidarita mezi lidmi?

    A nejenom tento přímý konkurenční boj; ale vstřícný vztah člověka k člověku vyžaduje vysokou míru pochopení, schopnosti empatie, tedy klidné mysli a vyrovnaného citového života – jenže do jaké míry může takto klidnou, zdravou a kultivovanou myslí vládnout někdo, kdo je vystaven anonymním mechanismům kapitalistické zbožní produkce a kapitalistického trhu?…

    Opakuji vždy znovu a znovu: my nesmíme člověka vidět jenom v jeho bezprostřední individualitě, ale musíme vždy zároveň hledět i na celkové rámcové životní podmínky, v kterých je tento člověk zasazen, a které ho formují. Protože pokud tyto objektivní rámcové podmínky přehlížíme, pak sice můžeme – z hlediska kultivovaného občana – velkolepě moralizovat, můžeme si přát že je t ř e b a aby se dělo to a to, aby lidé byli takoví a takoví, aby se učinila taková a taková opatření; ale jestliže tyto rámcové podmínky budou stále generovat neurotické a egoistické osobnosti, pak s tím naše přání po všeobecné kultivaci asi příliš nezmohou.

  19. „Fatalistický marxismus“… Pane Nusharte, my si především musíme uvědomit, že Marx rozlišoval dva zcela základní stavy:

    – stav přirozené pospolitosti

    – stav třídního antagonismu (a v kapitalismu navíc stav odcizení).

    Marx vycházel ze základního předpokladu, že člověk je ve svém základním, přirozeném stavu tvor pospolitý; a že tato pospolitost sama o sobě generuje mezilidskou solidaritu a vstřícnost.

    Přičemž Marx tento svůj předpoklad opíral o axióm, že sama produktivní činnost člověka má společenský charakter. Jinak řečeno: tato „materiální základna“ ve svém ryzím, přirozeném stavu sama generuje pospolitého, a tedy „dobrého“ člověka.

    To jediné o co se Marxovi jedná je tedy to, všechny společenské vztahy navrátit zpět do tohoto původního, přirozeného stavu.

    Nedá se tedy ani tak dost dobře tvrdit, že by Marx byl „fatalista“; zásadní problém je v samotném jeho klíčovém argumentu, totiž v jeho tvrzení že produkce má „společenský charakter“. A že tento společenský charakter produkce víceméně automaticky generuje stejně tak pospolitého člověka.

    Už jsem to zmínil opakovaně: ve skutečnosti má produkční činnost člověka vždycky přinejmenším stejně tak charakter individuální, jako společenský. A ta individuální stránka produkční činnosti je vždycky přinejmenším bezprostřednější. Svou práci nakonec musí každý jednotlivec vykonat sám, svým vlastním úsilím, za vynaložení své vlastní pracovní energie. A očekává za to v prvé řadě individuální užitek, pro sebe samého.

    Marx tedy v každém případě přecenil toto pozitivní působení produkční činnosti člověka (a proto jeho koncept komunismu nikdy nemohl fungovat); ale to nic nemění na tom, že jeho poukaz na formující sílu „materiální základny“ na celou společnost si stále uchovává svou platnost.

    Sice souhlasí i to, že Marx i toto působení „materiální základny“ poněkud přecenil (respektive nedocenil působnost jiných faktorů); ale opakuji znovu, jako princip si tato jeho téze uchovává svou platnost, a bez zohlednění tohoto formujícího působení „materiální základny“ nikdy nemůžeme dostat opravdu úplný obraz společnosti, jejích struktur a jejího charakteru.

  20. „Lidská subjektivita se sama za vlasy z vody nevytáhne“ – paní Hájková, to je velmi případná poznámka, je to velmi klíčový moment; ale k tomu se vrátím až zase příště.

    Teď jedu prodávat auto. 😉

  21. O tom působení kapitalistické reality (jakožto rámce) na jinou realitu:
    Kdysi jsem četla vzpomínky jakéhosi dělníka z první republiky, který vzpomínal, jak chodíval cvičit do Sokola, kde se všichni oslovovali „bratře“. Setkal se tam se svým nadřízeným – podnikatelem, který mu řekl: Tady mi, Franto, můžeš klidně tykat, jako bychom byli kamarádi. Ale v práci mi budeš nadále vykat a oslovovat mě „pane šéfe“, to si dobře pamatuj.
    Člověka napadne, že to tedy byla fraška. To si nemohli tykat i v práci?
    Na druhé straně, když jsem četla Žižka, vzpomínám si, jak on kritizoval to, že v dnešní době si nadřízení se svými podřízenými v práci tykají a tváří se, jako by byli přátelé. V práci vládnou zdánlivě humánní vztahy dobré spolupráce. Jenže ona je to jen fasáda, která neodráží skrytou realitu. Když je třeba propouštět, tak ten, kdo má moc, propouští, protože musí.

  22. A když je řeč o konspiračních teoriích, tak musím uvést jeden bonmot z knížky Nesmrtelný diamant:
    Církev jakékoliv podoby by měla být „Boží konspirací“ (lat. con-spirare = společně dýchat)

  23. Tykání a vykání: paní Hájková, ta Vaše příhoda sděluje přesně to samé, co já jsem uvedl v souvislosti s tím co z lidí udělá zelené vojenské sukno. Kdy tedy lidé jsou ochotni v soukromí si spolu tykat (to jest: pěstovat důvěrné vzájemné vztahy), ale v zaměstnání, ve firmě (nebo v armádě), tam se zase okamžitě obnoví veškerá subordinace.

    Ale: já osobně bych to nechtěl paušálně zatracovat. Nedá se nic dělat, ale my se v našich životech pohybujeme v různých prostředích – a ne vždy je možno v nich vystupovat stejným způsobem. Někdy je nutno zachovávat určité dekorum. I když to někdy působí dost nepřirozeně, když například sportovní reportér dělá rozhovor se sportovcem kterého jinak důvěrné zná a tyká si s ním, a najednou před kamerami mu musí vykat a předstírat, že je to pro něj vlastně někdo cizí.

  24. Co se toho (nařízeného) tykání ve firmách týče, jak o tom psal Žižek – no ano, tak tohle jsem sám zažil, pracoval jsem dlouhá léta ve filiálce jednoho amerického koncernu: a Američané si jak známo nenuceně tykají, to jest oslovují se křestními jmény. A tuto svou zásadu přenášejí i do svých evropských filiálek. Takže i u nás jsme si tykali; a to i s těmi nejvyššími šéfy.

    Co k tomu říci? Ani tady bych to tak zcela naprosto nezatracoval. Na jedné straně – dozajista má Žižek pravdu v tom, že se tím vytváří do značné míry falešný pocit vzájemné vstřícnosti, pospolitosti, solidarity. Kapitalismus se nestane o nic méně bezohledným jenom proto, že si v něm lidé budou tykat.

    Na straně druhé musím přiznat, že mně osobně toto tykání docela vyhovovalo. Za prvé člověk si nemusí pořád znovu lámat hlavu s tím, komu smí tykat a komu musí (ještě) vykat; a za druhé, ono to přece jenom dost znatelně odbourá bariéry, když jak řečeno i ten nejníže postavený zaměstnanec může tykat i svému nejvyššímu šéfovi. A tak jsem si tykal i s vedoucím manažerem celé jižní divize našeho koncernu – tedy nejvýše postavenému manažerovi naší firmy v celém jižním Německu. A díky této nenucenosti jsem se s ním několikrát i přel o docela zásadních záležitostech, což bych si asi jinak sotva dovolil, kdyby on ke mně vystupoval z pozice nějaké vysoké, nedostupné autority.

  25. LIDSKÁ SUBJEKTIVITA A REVOLUCE

    Podívejme se teď tedy na onen Hauserův výrok, že „lidská subjektivita se sama z vody za vlasy nevytáhne“.

    Zcela spontánně mě přitom napadlo: to je zase jednou typický Hauser. Nevím sice ovšem v jakém konkrétním kontextu tato jeho slova (či snad spíše bonmot) byla vyslovena; ale já tu okamžitě vidím profesionálního filozofa. Který ale nemá pravé materialistické kořeny, i když se snaží alespoň do jisté míry navazovat na Marxe. Jenže: on Marxe převádí, transformuje do ryze filozofických kategorií – což je přesně to co by Marx sám se vší razancí odmítl. (Marx by něco takového pociťoval vlastně jako urážku, nebo přinejmenším za naprosté nepochopení jeho vlastních myšlenek.)

    Marx se nikdy nezabýval něčím takovým, jako je „subjektivita“. (Nanejvýš ještě ve svých nejranějších pracích, přesněji řečeno osobních poznámkách, kdy se ještě ne zcela emancipoval od klasické filozofie.) Marx se zabýval reálnými, materiálními podmínkami lidské existence; a nikoli takovými abstraktními filozofickými kategoriemi jako je „subjektivita“. Protože jakmile začneme filozofovat o „subjektivitě“, pak těžiště věci už přenášíme jinam, od reálných materiálních procesů do noblesního ticha filozofických kabinetů.

    Já tím naprosto nechci tvrdit že filozofování o subjektivitě apod. by principálně mělo být něčím špatným, něčím marným; ale pokud se v tomto filozofování nemáme utopit, musíme si vždycky být naprosto důsledně vědomi této její principiální odtrženosti od materiální reality.

    ———————–

    A teď konkrétně k té otázce, jestli se „lidská subjektivita“ může sama vytáhnout za svůj cop z močálu. Já bych tady kritizoval Hausera dokonce dvakrát; vedle onoho uvedeného vlažného vztahu k materiální realitě i z hlediska čistě filozofického.

    Totiž: přinejmenším pokud by měl pravdu Hegel, pak toto Hauserovo tvrzení neobstojí. Podle Hegela se subjektivita jako taková (a tedy i lidská subjektivita) musí nevyhnutelně v průběhu vývoje bytí vynořit, konstituovat. Jakmile jednou nastane pohyb bytí, není možné aby se tato subjektivita někdy časem nevytvořila. (To tedy znamená: tato subjektivita, v nejobecnějším smyslu, naprosto m á potenciál „vytáhnout se z vody za vlastní vlasy“.) Problém je tady jediný: pro takto čistě obecně pojatý vznik subjektivity milión let znamená ještě mnohem méně, nežli pro celou evoluci. S tím si tedy opravdu nijak nepomůžeme, jestliže si stavíme otázku po obnovení lidské subjektivity dejme tomu v současné době, za podmínek kapitalismu. O což se Hauserovi evidentně jedná.

    Podívejme se teď na celou záležitost z marxistické perspektivy. Opakuji znovu co jsem už uvedl v předchozím komentáři: podle Marxe se humánní charakter společnosti (a tedy: „lidská subjektivita“) obnoví sám od sebe, jakmile bude zlomena moc odcizeného kapitalismu nad společností a člověkem. Pro Marxe tedy není po svržení kapitalismu v žádném případě zapotřebí tuto „lidskou subjektivitu“ někam vytahovat; ta se obnoví sama od sebe, jako zcela přirozený stav.

    Neobnoví se ovšem hned; neboť člověk je napřed stále ještě zatížen negativním charakterem buržoazní společnosti. V bezprostředně porevoluční společnosti tedy člověk stojí sice v objektivně pospolité, solidární skutečnosti; ale sám se ještě chová jako egoista. Proto komunistická společnost nepřichází hned, ale napřed nastává přechodná fáze od společnosti buržoazní ke společnosti komunistické. (Tato fáze byla až později navzána „socialismem“.) Ale opakuji znovu: pro Marxe je obnovení humanity, tedy „lidské subjektivity“ naprosto přirozený proces, který není nutno nijak uměle vyvolávat. Člověka není zapotřebí nikam „tahat“.

    Samozřejmě: my si můžeme – nemalým právem – říci, že Marx se mýlil, že ve skutečnosti toto obnovení lidské subjektivity není zdaleka tak jednoduchým, přirozeným procesem, jak si to představoval Marx.

    Tady se pak dostáváme ke klíčovému momentu. Právě tady jsem se svého času dost zásadně nepohodl s M. Hauserem; a právě od té doby ho dost dobře nemohu považovat za skutečně důsledného materialistu.

    Já jsem totiž tehdy argumentoval tím, že dokonce i podle samotného Marxe tato „lidská subjektivita“ nikdy nemůže zcela zaniknout. A to ani za podmínek toho nejtvrdšího kapitalismu. Naprosto primárním zdrojem této „lidské subjektivity“ podle Marxe totiž není nějaká filozofická abstrakce – nýbrž samotná práce!

    Tohle je věc kterou si obecně ani samotní marxisté nedokáží (či nechtějí?…) uvědomit: že totiž i za kapitalismu má práce nevyhnutelně a nezrušitelně svou „člověkotvornou“ komponentu. I za kapitalismu, tedy na nadvlády momentu „abstraktní práce“ (tržní hodnoty, peněz) nad vším lidským tu stále ještě nevyhnutelně musí být t a k é vykonávána práce konkrétní – tedy právě ta práce, která podle Marxe polidštila opici. Která vytvořila člověka. A která ho tedy vytváří stále. Tohle a právě tohle je ten absolutní, nezrušitelný základ materialisticky fundovaného humanismu: ani ta nejtvrdší diktatura, ani ten nejodcizenější mechanismus moci nemůže odstranit tuto konkrétní, a tedy ve své podstatě humanismus generující práci – protože jinak by tím podkopaly své vlastní základy.

    Je to fakticky přesně to samé, co Orwell vylíčil ve svém románu „1984“. Je tam jedna scéna, kdy hlavní hrdina Winston Smith pozoruje z okna pokoje jakousi prostou ženu z lidu. Která tam snad zrovna věší prádlo, a přitom si zpívá. A Winston Smith právě při tomto pohledu nabývá přesvědčení, že právě tihleti „proles“, tedy pracující lid, je to, co ani totalitní moc nemůže nikdy definitivně ovládnout, zlomit. Právě v tomto – manuálně pracujícím – lidu se vždycky obnoví a zrodí autentické lidství, samo od sebe. Jednotlivé své kritiky, odpůrce může vládnoucí moc zlomit, zničit, zlikvidovat – ale nikdy nemůže zlikvidovat sám tento pracující lid.

    A přesně tohle nechtěl uznat M. Hauser; a proto on musí pak vytvářet jakési vysoce sofistikované filozofické konstrukce o „touze po smrti“ člověka, aby z toho pak jakousi podivuhodnou negativní dialektikou mohl vykouzlit své obnovení lidské subjektivity.

    Znovu opakuji: nechci tím principiálně zavrhovat filozofický pohled na celou problematiku, i ten má samozřejmě svou hodnotu. Ale – zůstávám u přesvědčení že Marx měl naprostou pravdu v tom, že absolutním základem nakonec zůstává reálná, ve svém jádru materiální životní praxe člověka. A ne nějaké abstraktní úvahy o „subjektivitě“.

  26. Ale Rohr si podle všeho myslí totéž, co Hauser, pane Poláčku. Totiž, že ta blízkost smrti je důležitá:
    „Smrt není jen fyzické umírání, ale klesnutí do hlubiny, dotknutí se dna, zdolání vzdálenosti, za kterou již nic neovládám, kde už vůbec nejsem já, tak jak jsem zde a nyní.
    Pokud sestoupíme do úplné hlubiny a do smrti, někdy dokonce do hlubin vlastního hříchu, vyjdeme ven na druhé straně a tomu se říká vzkříšení.“
    Uvádí také příklad zážitků blízkých smrti, tedy podobně jako Hauser.
    A dále píše: „Vypadá to, že něco nebo někdo vyplňuje prostor mezi smrtí a životem, ale pouze v místě, odkud již není návratu.“
    Ostatně, Ježíš o tomtéž mluvil s Nikodémem: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“

  27. Ono totiž to, co umře (nebo se aspoň přetvoří), je falešné já. Zatímco duše, ta zůstane. Ona je tím „nesmrtelným diamantem“, o kterém kniha pojednává.

  28. Jenže paní Hájková tady zase musíme rozlišovat mezi individuálním prožitkem, a mezi dynamikou celého komplexu společenských vztahů.

    Když se díváme na to co prožívá jedinec jako takový, ve svém nitru, pak samozřejmě v popředí stojí jeho vlastní psychické či transcendentální zážitky a pocity. Ale pokud se díváme na společnost jako celek, tak tady je opravdu jen stěží možno argumentovat „prožitkem smrti“ jako nějakým relevantním faktorem. Jediná výjimka by byla, kdyby skutečně došlo k tomu, že lidstvo jako celek by bylo akutně ohrožené zánikem, vyhynutím například v důsledku klimatické krize. – Ovšem, dost podobným prožitkem si lidstvo prošlo už v minulém století, při akutní hrozbě atomové války; a nezdá se že by se v důsledku tohoto prožitku nějak zásadně vnitřně obrodilo.

    To je přesně to proč jsem psal že Hauser se na věc dívá především jako filozof (a Rohr jako teolog): tady se operuje s niternými prožitky, ale vlastní (materiální) realita života společnosti je tu buďto zcela ignorována, nebo přinejmenším vytlačena na vedlejší kolej.

  29. A ten Rohrův „nesmrtelný diamant duše“ zůstane za podmínek kapitalismu stejně tak odcizený, stejně tak vystavený neosobním mechanismům trhu a peněz jako předtím. Na tomto faktu Rohr nic nezmění; jenom svým básněním o „nesmrtelné duši“ poskytuje falešnou útěchu, a tím fakticky brání řešení skutečných problémů společnosti a člověka.

  30. MARXŮV MATERIALISTICKÝ FATALISMUS

    Já se ještě jednou vrátím k otázce pana Nusharta (Jaroslav), zda Marx nebyl „materialistickým fatalistou“.

    Já jsem odpověděl napřed poukazem na to, že Marx veškeré působení materiálních (produkčních) vztahů pokládal jenom za prostředek návratu člověka k jeho přirozenému stavu. Vlastně se dá říci: návrat k jeho pravé svobodě.

    Ale přesto: je fakt že Marxův postoj v této záležitosti zůstává přece jenom poněkud nevyjasněný. Což je způsobeno asi do značné míry i tím, že Marx s Engelsem jen zřídka napsali nějaké skutečně systematické pojednání; většinou se jednalo o polemiky, respektive o osobní Marxovy poznámky a téze.

    Takže jak se to má vlastně s tím „materialistickým determinismem“? Engels v pozdějších létech napsal, že jim oběma byl materialistický determinismus skutečně často vytýkán; ale že na vině bylo právě to, že oni museli v rámci polemik posilovat především tu pozici deterministickou. Ačkoli ji sami nikdy nezastávali v natolik vyhraněné podobě.

    A sám Marx k tomu napsal: „Dějiny nedělají nic, nemají žádné nesmírné bohatství, neprobojovávají žádné boje! To všechno dělá, má a probojovává člověk, skutečný živý člověk. Není to tak, že by dějiny používaly člověka jako prostředku k dosažení osobních cílů – jako by byly nějakou zvláštní osobou – ne, dějiny nejsou ničím jiným než činností člověka, který sleduje své cíle.“

    Dějiny tedy jsou „činností člověka který sleduje své cíle“ – právě tohle je naprosto klíčová formulace.

    Ačkoli to na první pohled vypadá, jako by tu Marx hlásal naprostou volnost jednání lidských jedinců, ve skutečnosti je tu řečeno něco jiného.

    Na jedné straně je tu opravdu řečeno, že člověk – jako jednotlivec – sám jedná, sám sleduje své cíle; ovšem na straně druhé, tyto jeho c í l e nejsou jenom nějak nahodilé, nýbrž je člověku předkládají samy objektivní podmínky jeho (materiální) existence!

    Máme tu tedy ve skutečnosti vyřčenu podvojnou výpověď: na jedné straně člověk jedná autonomně – ale na straně druhé je mu směr jeho jednání fakticky předurčován objektivními faktory. Tedy – podmínkami jeho materiální praxe, jeho produktivní činnosti.

    Fakticky tato Marxova téze není ovšem nic jiného, nežli materialistická varianta svého času proslulého Hegelova výroku o „lsti rozumu“: i podle Hegela je tomu tak, že člověk se domnívá že svým jednáním sleduje jenom své vlastní, ryze individuální cíle – ale ve skutečnosti za tím vším stojí vyšší inteligence, vyšší řád dějin, který člověka staví do zcela konkrétních situací, které on pak může vyřešit prakticky jenom jedním jediným způsobem: totiž zásadní změnou způsobu své existence. Jediný rozdíl mezi Hegelem a Marxem je v tom, že u Hegela veškerý podstatný vývoj probíhá v rovině vědomí, zatímco u Marxe v rovině (materiálního) bytí.

    Takže ten „materialistický fatalismus“ u Marxe: ano, na jedné straně Marx nepropadá iluzi o naprosté bezpodmínečnosti lidského konání, právě to je na něm tak velkolepé že si uvědomil reálné determinanty lidského žití; ale na straně druhé se nedá říci že by zastával naprosto deterministické názory ohledně člověka a jeho dějin.

    Fakt ovšem je: on sice správně vidí obě tyto komponenty – moment autonomie a moment determinace – ale nedokázal obojí spojit v jedno opravdu konzistentní celek. (To se podařilo spíše Hegelovi; ovšem za tu cenu že veškerou materiální realitu naprosto podřídil svému konceptu „Absolutního ducha“.)

  31. Objevila se tu řada zajímavých námětů, a já jsem se ne a ne dostat k tomu, abych reagoval. Jak přibývá „restů“, člověk ví méně a méně, k čemu se ještě vracet a co už nechat být. V pořadí zůstávají staré i nové podněty, dokonce jsou spolu jaksi „v klinči“.

    Pro začátek bych si vybral něco snazšího, tak tedy to tykání. V Česku jsme v tomto směru dost konzervativní. Jen zřídka volí tykání, započnou-li v metru hovor, dokonce i dvacetiletí. Jen výjimečně je pak možno slyšet „ty“ v oslovení řekněme brigádníka v samoobsluze nějakým vrstevníkem. Aspoň v Praze je tomu takhle. Nositelem příjemně uvolněného přístupu tu bývají většinou lidé z Moravy či Slovenska.
    Kolektivní tykání je v našich podmínkách třeba většinou vysloveně nastolit. Je to případ třeba turistického zájezdu. Nebo firemního kolektivu. V jednom takovém podniku jsem taky pracoval. Mohu tedy konstatovat, že ač tykání bylo praktické a zaměstnance poněkud zbližovalo, bylo zároveň dokladem neblaze dynamické povahy firmy, jež se vyznačovala neférovými praktikami vůči zákazníkům. Na alkoholových mítincích byli zdatnější jedinci s rovněž zdatným šéfstvem vskutku k nerozeznání. V mezidobí ovšem dostávali citelné finanční postihy za porušení stupidních požadavků ohledně obchodního postupu a občas ve firmě skončili tak, že jim byl, aniž věděli proč, odepřen přístup na pracoviště.

    Později jsem pracoval v jiné firmě téže branže, která nešla za ziskem se stejným cynismem. Zaměstnancům ovšem platila trochu méně. Společná setkání byla decentní a nekonala se kvartálně, nýbrž jen jednou do roka. Vedení praktikovalo konzervativní přístup. V respektu vyjadřovaném vykáním se dal cítit důraz na spolehlivost.

  32. Neumím to lépe vysvětlit. Mohu uvést nanejvýš příklady od jiných autorů. David Steindl-Rast namísto o pravém já (duše) a nepravém já (ego) mluví o „Já“ a „Selbst“. Naše Já je v prostoru a čase, zatímco naše Selbst není ohraničeno prostorově ani časově. zažíváme ho v „Nyní“, které je povznesené nad prostor a čas, přičemž lidská velikost a zároveň lidský úkol je žít v této dvojaké oblasti.
    „V té dvojaké oblasti stojíme takříkajíc oběma nohama, jednou s naším Já v prostoru a čase, druhou s naším Selbst v Nyní, v nadčasově trvajícím.“
    Duše, která žije v Nyní tedy odcizená není. Ale Já, žijící v prostoru a čase je odcizené. Já je součástí jakéhosi „kolotoče“. Tady bych zase připomněla Komenského s tím jeho: „svět je kolo, které se otáčí, čím blíže jsme obvodu, tím rychleji se točíme, čím blíže jsme středu, kterým je Bůh, tím větší pokoj zažíváme.“
    Zkrátka, existují různé popisy . Já už se tím teď nemohu zabývat, jdu vařit oběd.

  33. Ano, pane Horáku, opravdu se tu teď nahromadila celá řada různých témat a podnětů, sám pomalu nevím kam dřív skočit; a to už mám „na skladě“ hned několik nových textů (vlastních i cizích), které budu publikovat v nejbližší době.

    Jenom tento samotný text obsahuje či vytváří celou řadu souvislostí, to jsem konstatoval hned na začátku. A to jsme ještě zdaleka neprobrali všechno.

    Ale tady se jedná o opravdu naprosto zásadní problém, kolem kterého se točí všechny otázky či spory, jakým způsobem vlastně reformovat, kultivovat společnost: prostě vzděláváním a běžnou kultivací – anebo ale zásadní, radikální změnou rámcových podmínek? Zastánci zásadních změn mají dnes ovšem velice těžkou pozici; ale o to potřebnější je tuto cestu rehabilitovat, argumentovat v její prospěch.

    Mimochodem, ještě k tomu tykání/vykání: v těchto dnech jsem musel prodat své staré auto, které už neprošlo (přísnou německou) technickou prohlídkou. Pro prodej jsem využil internetový portál jedné obchodní sítě s ojetými automobily. A v korespondenci – automatizované – s tímto portálem jsem byl oslovován křestním jménem a bylo mi tykáno. (Jinak tomu bylo když jsem v jedné věci komunikoval s živým pracovníkem oné firmy, tady mi i v písemném styku vykal.)

    Toto tykání – to mělo samozřejmě svůj jasný kalkul, v potenciálním zákazníkovi měl být evokován pocit jakési kamarádské důvěrnosti, a tím měla být zvýšena pravděpodobnost že využije služeb dané firmy, a neobrátí se někam jinam.

    Je to tedy – z hlediska obchodníka – celkem vzato logický počin; na straně druhé ovšem poněkud riskantní, mohlo by se stát že nějakému konzervativněji založenému potenciálnímu zákazníkovi se to bude zdát až příliš nenucenou důvěrností od cizích lidí, a že právě proto půjde jinam. V každém případě je něco takového zřejmě možné právě jenom v branži obchodníků s ojetými automobily, kde se tedy s nějakou větší bezprostředností už spíše může počítat; něco takového – tedy tykat svým zákazníkům, byť i jen v automatizované korespondenci – by si samozřejmě nedovolil žádný obchodník s novými automobily.

    Na mě osobně to působilo poněkud ambivalentně; na straně druhé jsem ze svého bývalého zaměstnání na tykání zvyklý, ale na straně druhé tato bezdistanční důvěrnost působila přece jenom poněkud zvláštně.

  34. ODCIZENÁ DUŠE

    Tedy, paní Hájková, v prvé řadě se mi použitá terminologie zdá být poněkud pochybnou. Že by zrovna časové určení „nyní“ bylo mimo čas a prostor?… „Nyní“ přece neznamená nic jiného nežli „teď“; a tady je časové určení respektive přiřazení celkem naprosto jednoznačné. (Bylo by ovšem možno uvažovat i o tom, jestli se nejedná o nějaký nedokonalý překlad z originálu.)

    Ve věci samotné: ale ano, já Vám rozumím; ale to pořád ještě neřeší danou záležitost. Steindl-Rast sice přiznává že část celkové lidské existence (ta kterou nazývá „já“) je vystavena odcizení; jenže u něj má toto odcizení naprosto abstraktní, fixní charakter. Jeho tvrzení je v zásadě takové: „já“ je (na rozdíl od „pravé duše“) vystaveno odcizení ve jsoucím, materiálním světě – a nedá se s tím nic dělat!

    Tady Marx ovšem říká něco zcela zásadně jiného: ke skutečnému, přirozenou lidskou podstatu deformujícímu a ničícímu odcizení nastává jenom za podmínek masové tržní produkce a kapitalismu; člověk se ale může vrátit ke své přirozenosti (tedy ke své „pravé duši“) tím, že odstraní tyto konkrétní okolnosti, které toto odcizení způsobují.

    Pozice Steindl-Rasta tedy nevede k ničemu jinému, nežli ke klasickému úniku z reálného života: když je odcizení „já“ nezrušitelné, tak se utečme k naší transcendentální duši, tam jedině nám bude dobře!

  35. DVĚ FORMY ODCIZENÍ

    V zájmu pravdy je ovšem nutno doplnit, že T. Adorno (z postmarxistické „Frankfurftské školy“) to viděl poněkud jinak, nežli Marx.

    Jestliže Marx vycházel z přesvědčení, že po zrušení kapitalismu zavládne (respektive se v plné míře obnoví) sféra „konkrétní práce“ – tedy té práce která má kreativní charakter a která vytvořila a utváří člověka, pak Adorno tvrdí, že i tato práce má zásadně utilitaristický charakter. Že tedy ani ona nepozvedá lidského ducha (a lidskou duši) k vyšším horizontům, nýbrž ho stále poutá k přízemním (materiálním) zájmům a cílům.

    Tady je ovšem nutno připomenout i to, že pozdní Marx to neviděl zase tak příliš jinak. I podle něj ke skutečně svobodné, kreativní práci dojde (a to i v komunismu) až tehdy, když už všechnu hrubou práci budou za člověka dělat už jenom stroje, a člověk sám se bude moci věnovat už jenom ryze kreativní činnosti.

    Rýsují se nám tu tedy – ohledně odcizení – dvě základní roviny. Na straně jedné skutečně v ryze materiální činnosti (zaměřené na vlastní obživu a vůbec hmotné zájmy) člověk vždycky podléhá určité míře odcizení; ale na straně druhé stejně tak platí, že vedle tohoto obecného odcizení především za podmínek kapitalismu a masového trhu k tomu přistupuje ještě odcizení druhé, konkrétně systémově podmíněné.

    Jestliže tedy člověk chce těmto dvěma odcizením uniknout, musí

    1. odstranit dehumanizující vliv kapitalismu na jeho život

    2. musí konat jenom takové činnosti, které jeho osobnost pozvedají na vyšší duchovní a duševní úroveň: podle Marxe kreativní produkční činnost, podle Adorna pravá vzdělanost, pravá filozofie, pravé umění.

    To poslední se tedy dost prolíná s onou transcendentální „pravou duší“ Steindl-Rosta; ten ovšem zcela opomíjí odcizení člověka za zcela konkrétních podmínek kapitalismu. Jeho návody k řešení jsou tedy pouze transcendentálně idealistické, ale zcela se míjejí s konkrétní společenskou realitou.

  36. Tak já uvedu ještě citát od Jacquese Philippa: „Jednou z nejnezbytnějších podmínek k získání vnitřní svobody je schopnost žít přítomný okamžik. Svou svobodu můžeme uplatňovat jen v přítomném okamžiku. Pouze v přítomném okamžiku jsme opravdu v kontaktu se skutečností.“
    Reálný život je tedy ten, který žijeme v tomto okamžiku. Philippe říká, že kontakt s Bohem má člověk právě v Nyní. Minulost už neexistuje a budoucnost ještě neexistuje. Minulost nemůžeme ovlivnit vůbec a budoucnost jen málo. Nejvíc můžeme ovlivnit přítomný okamžik. Minulost je determinující a budoucnost je zdrojem nejistoty. Proto není dobré nechat se do nich příliš vtahovat.

  37. To vypadá jako velmi rozumný poznatek:-)
    Minulost už se skládá jen ze zkolabovaných vlnových funkcí všech tehdejších přítomných chvil (proto se nám asi jeví tak determinující)…ale co bude se všemi Schrödingerovými kočkami v budoucnosti, až tam také zkolabují, o tom můžeme reálně snít jen právě teď:-)
    (Anebo jít dát právě teď jedné z nich snídani.)

    (Omlouvám se, bratře Jirko, za naivní pokus o aplikaci kvantové fyziky:-))

    Taky mám asi podobné pocity jako pan Horák stran nestíhání vývoje a větvení našich dialogů. Nešlo by vymyslet nějaký nástroj pro pojmenovávání-označování významnějších významových „rozcestníků“ – abychom si jejich minulost mohli lépe-poučeněji zkoušet zpřítomňovat;-)?

  38. KREATIVNÍ POSPOLITÁ PRÁCE/HRUBÁ INDIVIDUÁLNÍ PRÁCE… VZDĚLANOST

    Když pomyslím na individuální práci mého dědy na polích která musela uživit jeho rodinu, individuální práci truhláře se dřevem které si vybral a připravil, své individuální hrubé zahradní práce… domnívám se pane Poláčku (a pane Marxi:-)), že i takové hrubé individuální práce, ačkoliv ve své zespolečenštění teprve doufající, mohou být člověku za jistých příznivých okolností (únorové slunce v koruně stromu;-)) nápomocné ke vzdělávání i k osvobozování.

    Proč bychom nemohli tu radost ze zespolečenštění produktů takových (různou měrou individuálních či pospolitých) prací svěřovat nadále trhům, a „jen“ hledat konsensus úrovně a hodnoty péče o jejich férovost, solidární sdílení jejich základní dostupnosti a (snad i??) pro-lidské kultivace.

  39. Paní Hájková: aha, tak to „nyní“ jsem pochopil nesprávně, to zřejmě není míněno jenom čistě transcendentálně, nýbrž zřejmě jako průsečík transcendentálního a bezprostředně jsoucího.

    Což o to: v daném smyslu to je samozřejmě postoj, který má své oprávnění. Sám Platón (a Hegel) by to asi neviděli nějak podstatně jinak: v bezprostředně jsoucím nacházet, spatřovat a objevovat vyšší smysl bytí – ať už Platónovy „ideje“, nebo Hegelova „absolutního Ducha“.

    Ovšem s tím vymazáním časové linie by zcela zásadně nesouhlasil především Hegel: podle něj k vývoji podstat dochází právě a jedině v čase. (To jest: podstaty jsou dány už předem; ale k jejich reálnému uskutečnění je zapotřebí právě reálných dějin; jinak tyto podstaty zůstanou „němé“, neuskuteční se.)

    Právě tímhle postojem Hegel překročil horizont křesťanství, i když se na jedné straně říká že je to právě křesťanství které v sobě obsahuje vývoj, směřování, pak na straně druhé je křesťanství skutečně statické: podstatou je prakticky zcela konstantní vztah individuální duše k vertikále hřích – Boží dobro. Zatímco u Hegela i to Boží dobro potřebuje dějiny, aby se mohlo rozvinout ve své plné obsažnosti.

    Ovšem: otázka by byla co dál, když podle Hegela právě společně s jeho filozofií (a s instalací „rozumného“ státu konstituční monarchie) nastal fakticky už tehdy Fukuyamův „konec dějin“ – všechny podstaty se už uskutečnily, už není kam jít dále. (Proto také podle Hegela byly nadále nutné neustálé války mezi národy! – právě proto že tu už nebylo k mání nic, co by lidské společnosti ještě mohlo poskytnout nějakou dynamiku, zachránit ji před stagnací a úpadkem.)

  40. Mimochodem, paní Hájková, zrovna dneska jsem dostal mail od mého německého přítele – toho který před několika léty utrpěl těžkou mrtvici. Až teď mi najednou vylíčil pocity které prožíval tehdy, v oné rané fázi, kdy jeho vědomí bloudilo mezi částečnou či temporální bdělostí a mezi jakýmsi nebytím, či vysloveně prožíváním nicoty – to mě dost upomnělo na tu transcendenci, alespoň jak jsem ji chápal předtím, jako čirou transcendenci bez vztahu k materiálnímu světu. – Právě proto jsem mému příteli odpověděl, že teď má tedy vlastně tu výhodu – poté co prorazil tuto hranici mezi vezdejším bytím a nebytím – že už alespoň nepodléhá žádnému odcizení, to už nad ním nemá žádnou moc…

  41. Větvení (přehlednost) našich dialogů: to by vlastně patřilo do rubriky „Nástěnka“, ale budiž když už to bylo zmíněno zde, odpovím také tady.

    Ano, v zásadě by bylo možné abych nastavení změnil tak, že by se zde vytvářela jednotlivá vlákna diskuse. Takže by pak bylo možno lépe sledovat tématické linie. Ovšem – na straně druhé mé dřívější zkušenosti z diskusních fór mě vedou ke skepsi, celá věc je nakonec ještě nepřehlednější než při časovém řazení. Navíc člověk potom vůbec neví, jestli od jeho poslední návštěvy přibyly nějaké nové komentáře, nebo ne. Kdyby tu alespoň každý pro sebe mohl sám přepnout z řazení časového na řazení podle vláken, nebylo by to ještě tak hrozné; ale taková možnost tady evidentně neexistuje. Ještě se podívám na to jaké jsou zde možnosti, ale jak řečeno moc optimisticky to nevidím.

  42. KONKRÉTNÍ PRÁCE, ABSTRAKTNÍ PRÁCE A TRH

    Tady se musím poněkud hlouběji ponořit do (marxistické) teorie, pane Nusharte.

    Vy tedy míníte, že i „hrubá“ fyzická práce naprosto může mít svou pozitivní funkce ohledně zušlechťování člověka a jeho duše.

    Ovšem: tady musíme opět jednou naprosto striktně určovat naše pojmy – a rozdíly mezi nimi.

    Takže tedy: podle Marxe má práce, pracovní činnost člověka zásadně dvě různé komponenty: práci „konkrétní“ a práci „abstraktní.

    Konkrétní práce: ta vytváří užitečné hodnoty. Tato práce je pozitivní, a pokud není spojena s (nadměrným) vykořisťováním či útlakem, je to skutečně ta práce, která „polidštila opici“, která vytváří a rozvíjí člověka.

    Abstraktní práce: tato práce nevytváří užitečné hodnoty, nýbrž jenom hodnotu směnnou, tržní. Tato práce – podle Marxe – vzniká až za podmínek rozvinuté tržní produkce, která historicky přichází souběžně s kapitalismem. Tato abstraktní práce tedy nemá svůj smysl v tom, že by vytvářela něco opravdu užitečného, že by rozvíjela a kultivovala humánní potenciál lidského rodu; nýbrž jediným cílem této „abstraktní práce“ je generování zisku.

    A celá tragédie záleží v tom, že za podmínek kapitalismu tato abstraktní složka práce nabývá vrchu, zcela zatlačuje do pozadí (respektive přímo okupuje) tu sféru práce konkrétní, užitečné. (Jak jsem uvedl o mém názorovém střetu s M. Hauserem, tady jsem poněkud jiného názoru; podle mého přesvědčení ani za podmínek kapitalismu není možno tu komponentu pozitivní, konkrétní práce zcela potlačit.) – Ovšem je nutno vidět, že Marx při pohledu na sociální bídu kolem prvotních anglických manufaktur asi sotva mohl dospět k náhledu, že na této bezduché dřině dvanáct hodin denně po šest dní v týdnu by mohlo být také i něco lidsky pozitivního. Tehdy to bylo skutečně víceméně jenom čiré vykořisťování.

    Co je vlastně tak špatného na tržní ekonomice? – Tady není odpověď nijak zcela jednoduchá. Pro pochopení se musíme vlastně zase vrátit do časů 19. století – do doby periodicky (jeden čas vlastně snad každých deset let) se opakujících těžkých globálních krizí, s následující masovou nezaměstnaností, která už tak chudý proletariát uvrhla do bídy ještě větší.

    Marx argumentuje v zásadě takto: za podmínek (kapitalistického) trhu není vůbec možná svobodná práce. Pracující člověk něco vytvoří – svou konkrétní prací, tedy užitečnou hodnotu. Ale – teprve dodatečně se dozví, jestli trh jeho práci vůbec uznal jako „hodnotnou“. A trh tuto jeho práci uzná jako hodnotnou jenom a pouze tehdy, když někomu (kapitalistovi) přinese zisk. Člověk tedy nemůže pracovat tak, aby to bylo pro někoho užitečné, nemůže si svobodně vybírat svou tvůrčí pracovní činnost – nýbrž on se musí naprosto podřídit potřebám a mechanismům trhu. Přičemž: tyto mechanismy jsou pro něj naprosto neprůhledné, on například může vypracovat nějakou hodnotu o které se může domnívat že uspěje i na trhu – jenže pak se třeba někde daleko na asijských trzích něco pohne, třeba tam někdo jeho produkt začne vyrábět levněji – a jeho vlastní produkt je náhle k ničemu, trh ho nepřijme.

    Zkrátka: člověk-výrobce je za podmínek kapitalistického trhu tímto trhem ovládán a vláčen, člověk tu není vlastním subjektem, není svobodným aktérem, nýbrž je jenom pasivním přívěskem tohoto trhu. Dochází k naprostému převrácení lidského a věcného momentu: to co je lidské je plně ovládáno zvěcnělými vztahy (masové) průmyslové produkce a anonymního (kapitalistického) trhu.

    Co se pak malovýrobců za podmínek kapitalismu týče (to by se týkalo třeba toho truhláře) – pak k tomu Marx říká, že tito malovýrobci propadají pravidelně iluzi o své vlastní samostatnosti, o své vlastní svobodě i za podmínek (kapitalistického) trhu. Oni svůj produkt vytvářejí a zároveň ho prodávají; proto se jim celá věc jeví jako by byli sami pány svého osudu. Oni si nedokáží uvědomit celé ty skryté mechanismy anonymních (kapitalistických) trhů; a když pro svůj produkt nenajdou odbyt, tak to pak vykládají jenom jaké své vlastní selhání.

    ———————-

    Takže tohle jsou tedy pane Nusharte důvody, proč Marx zcela zásadně odmítal přítomnost (masového) trhu v osvobozené společnosti, tedy za komunismu. Váš návrh o zřízení „férových trhů“ se pro Marxe jeví asi něčím podobným, jako snahou vydrezúrovat „férového tygra“. Ano, i tygra je možno určitým způsobem vycvičit, ovládnout, ochočit; ale konec konců (jak se ke své škodě přesvědčil už nejeden krotitel) tento tygr ve svém nitru stále zůstává šelmou, a vždycky si bude žádat syrové maso.

    —————————-

    Takhle tedy celou záležitost s trhy a (konkrétní) prací viděl Marx; v krystalicky čisté podobě surového kapitalismu 19. století.

    Samozřejmě: je možno se ptát, do jaké míry jeho analýzy platí i dnes. Podle mého přesvědčení mají i dnes v zásadě svou platnost; že i v dnešním světě přetrvává odcizení člověka od produktů jeho práce, na tom se shodují prakticky všichni autoři z oblasti sociálních věd – alespoň ti levicově orientovaní.

    Na straně druhé ovšem Marx naprosto zásadně podcenil jak nevyhnutelnost existence trhu, tak ale i právě Vámi zmíněnou funkci z e s p o l e č e n š t ě n í. Podle Marxe má práce sama od sebe společenský charakter; zatímco (kapitalistický) trh naopak tuto pravou společenskost denaturuje, vytváří jenom její nepravý, abstraktní (zbožně peněžní) derivát.

    Podle mého přesvědčení tady Marx roli trhu hodnotil jenom jednostranně. Nikoli chybně – ale jednostranně. Masový trh má i nadále ty negativní stránky které Marx s tak pronikavým duchem odhalil a analyzoval; nicméně tu zprostředkovací funkci trhu (a to i tu abstraktní, prostřednictvím tržní hodnoty) není možno ničím jiným nahradit.

    A právě to je to dilema před kterým nyní stojíme: masový trh stále vykonává svůj dehumanizující vliv na člověka a jeho práci; ale my zároveň právě tento masový trh nevyhnutelně potřebujeme. To o co se jedná je to, tu abstraktní složku práce a trhu zbavit její negativity, a využít její pozitivní stránky.

    Jinak řečeno: jestliže kapitalistický trh sféru živé, konkrétní práce podřazuje pod nadvládu práce abstraktní, je zapotřebí tento poměr zase obrátit. Nikoli paušálně zrušit trh a funkci peněz (jak to žádal Marx), nýbrž vytvořit nějaký mechanismus, který by sice zcela nezrušil tu abstraktní komponentu, ale aby ji – alespoň v zásadě – podřídil práci konkrétní, tedy užitečné, smysluplné, tvůrčí a polidšťující.

  43. Ano, dá se to tak možná napsat: průsečík transcendentálního a bezprostředně jsoucího.
    Jedna paní mi řekla, že jí kdysi dělalo ohromnou radost, když mohla uvařit manželovi (který už nežije) čaj do krásného hrníčku. Nebo i zvednout z podlahy jeho ponožku.
    Já jsem odpověděla, že při mytí nádobí někdy myslím na to, že Bůh je přítomen, tady a teď, což způsobí, že mě ta práce neotravuje. Jiná paní zas psala o tom, jak si věšení prádla dělá rituál s používáním různobarevných kolíčků . Zkrátka, i v úplně běžných okamžicích (i v okamžicích práce) lze zažít transcendenci.
    Hlavně nebýt negativní.
    Rohr napsal (mám pocit, že už jsem to citovala): „Pokaždé, když nabídnete odevzdání se, je vaše víra přivedena na hlubší úroveň a vy tam dole objevujete Větší já. Rozhodnete se, že se nebudete ve frontě tlačit dopředu, a na jejím konci vás potká něco mnohem lepšího. Vypustíte svou narcistickou zlost a zjistíte, že se začínáte cítit mnohem šťastněji. Rezignujete na svou potřebu kontrolovat partnera a váš vztah rozkvete… “

    Já samozřejmě nechci bagatelizovat minulost ani budoucnost. Obojí je určitě taky důležité.

  44. Já tedy tímto jako první vyzkouším řazení komentářů do vláken.

    Tedy dobře, paní Hájková, v zásadě je tedy srozumitelné, o co se jedná; a tento průnik transcendentálního s profánním má dozajista své oprávnění.

    Ale – na straně druhé si nemohu pomoci, ale mám trvalý pocit že jak to podává Steindl-Rast, že je to nevyvážené. Že je tu stále ještě lidský svět podáván tak, že svou pravou hodnotu získá až „shůry“, ze sféry transcendentálna. Je to prakticky přesně ten samý model (a stejně ten samý problém) jako u Platóna: u něj taky tou jedině pravou a hodnotnou skutečností byla říše nehmotných „idejí“; a profánní materiální svět byl jenom nedokonalým odleskem, kopií těchto božských idejí.

    A souvisí to právě s tím co jsme diskutovali ohledně odcizení: při takovémto pohledu na svět a na člověka prakticky vůbec není možné osvobození se od odcizení hledat v reálném životě, nýbrž výhradně v transcendenci. Právě proto že reálnému životu je tu přiznána principiálně jenom menší hodnota, a vlastně i vůbec jenom odvozená skutečnost.

  45. ROZPOLCENÉ JÁ

    A ještě jedna věc, velmi zásadní: svým modelem profánního „já“ na straně jedné a transcendentálního „selbst“ (které je principiálně neodcizené) Steindl-Rast vytváří fikci, jako by se to „pravé selbst“ vznášelo v jakémsi vzduchoprázdnu, někde vysoko nad samotným reálným životem, a jím a jeho kolizemi naprosto nedotčené.

    On naprosto opomíjí skutečnost, že ani toto údajně „transcendentální“ já nevzniká nijak jinak, nežli v dlouhodobém procesu svého tvoření, svého konstituování v průběhu evoluce. Toto „transcendentální selbst“ tedy není ve skutečnosti nějakou naprosto nezávislou, konstantní, fixní veličinou či entitou, nýbrž je daleko spíše k v i n t e s e n c í všech zcela reálných existenčních prožitků, zkušeností, střetů a bojů, kterými daný jedinec prošel v celém svém vývoji individuálním, ontogenetickém – ale i rodovém, fylogenetickém!

    Opačně nahlédnuto, n a p ř e d zde stojí celá fylogenetická zkušenost daného druhu, kondenzovaný substrát celého jeho potkávání se, střetávání a potýkání se s reálným světem; a teprve p o t é se z tohoto komplexu všech jednotlivých, reálných zážitků a produktů může vytvořit určitý relativně konstantní základ, jádro toho všeho. Kteréžto relativně konstantní jádro pak může nabývat charakteru „transcendentálna“.

    Jinak řečeno: Steindl-Rast není schopen záležitost lidského já uchopit skutečně dialekticky, to jest ve vzájemné souvislosti a vzájemné podmíněnosti obou jeho složek – složky bezprostředně jsoucí a složky nadčasové, „transcendentální“. Steindl-Rast místo toho š t ě p í jednolitou osobnost člověka na dvě různé části, dvě různé sféry – z nichž jedna je natrvalo postižena „odcizením“, zatímco ta druhá je údajně naprosto čistá, ryzí, transcendentální, božská; a zcela nekontaminovaná jakýmikoli profánními mechanismy odcizení.

    Steindl-Rast si tu tedy velice zjednodušuje celou záležitost. Ta tím sice získává na přehlednosti – ale je tím zároveň deformována, vytržena ze své vlastní dynamiky, ze své vlastní životnosti.

  46. BLUDY RADĚJI NELÉČIT?

    V dosavadních diskusích jsme už podrobně rozebrali všechny možné aspekty ohledně (současné) barbarizace společnosti. Samozřejmě – my všichni zde tento proces či stav barbarizace považujeme za alarmující; a následně byly tedy probírány a diskutovány i možnosti a cesty, jak tento proces barbarizace -vyjadřované prostřednictvím evidentně naprosto bludných názorů – zvrátit, či alespoň zmírnit.

    S velmi originálním pohledem ale vystoupil pan Nushart (vzhledem k běžící diskusi se až teď dostávám k podrobné odpovědi). Napřed tedy znovu zreprodukuji jeho centrální myšlenku:

    „Příliš jsme si nadhodnotili význam svých názorů.

    ….A tím nadhodnocením (mezi ostatními percepcemi či tušeními, která nám pomáhají „orientovat se v prostředí“) se stalo, že z původních myšlenek a názorů povstaly nevývratné bludy. Které už umí jen to co sněhové koule: nabalovat na sebe další a další vrstvy obětí a obran. Jedinou jejich regulací bude zřejmě opět muset být – rozbití se o realitu.
    Přičemž zřejmě nedostatečný potenciál pandemie být touto korektivní realitou je smutným varováním.

    Velmi to celé připomíná dynamiku prožívání jedné z variant rozvoje psychosy. Konstrukce bludu a pevné „přimknutí se“ k ní je vlastně projevem snahy o opětovné zcelení-zhojení „popraskaného“ jáství. Pokud se podaří tu novou percepci reality sdílet, vede to k poklesu úzkostí, zklidnění…
    Bylo by surové člověka „léčit“ vyvracením toho jednotícího aspoň-konstruktu. Některé naše choroby jsou sice léčitelné, ale jen s velkým štěstím/jakoby zázrakem skutečně vyléčitelné.“

    Což by tedy znamenalo asi toto: naše společnost je nemocná; což se pak u jednotlivců manifestuje jakýmsi „popraskáním jáství“. Člověk ztrácí jistotu své vlastní identity – tedy naprostého základu své vlastní existence. Daný jedinec se pak zoufale snaží toto své „popraskané“ jáství nějakým způsobem zhojit, slepit – a to jakýmkoli způsobem, který je možno získat. On si tedy vytvoří nějakou novou konstrukci svého jáství, a jeho pozice uprostřed světa; tato konstrukce je sice objektivně bludem, ale pro daného jedince je jeho jedinou spásou. A pokud bychom ho chtěli z jeho bludů vyléčit – v naprosté většině případů tím jeho stav ještě zhoršíme.

    To je ovšem velice závažné konstatování. Které veškeré naše úvahy o tom, jak se postavit procesu barbarizace společnosti (a vytváření bludů) staví do radikálně jiné perspektivy.

    Faktem je: vyvracet bludy pomocí racionální argumentace je prakticky zcela beznadějným podnikem. Současná psychologie už přišla na to, že – jmenovitě v souvislosti s očkováním a jeho odpůrci – když se racionálními argumenty vyvrátí nějaký názor fundamentalistických odpůrců očkování, pak oni vzápětí vyrukují s teorií novou, ještě obskurnější.

    Za dané situace se nám tu vlastně znovu staví stará leninská otázka: „Co dělat?“ Racionální argumenty nepomáhají, ale na straně druhé: nechat plně průchod těmto bludům, to se také jeví být zcela nepřijatelným.

    Marx by řekl: „Vše je jasné, napřed je nutno vyléčit patologickou společnost samu, a až teprve poté je možno léčit jednotlivce. Napřed je nutno odstranit – systémové – příčiny, a teprve potom je možno léčit symptomy.“

    A zcela otevřeně řečeno: Marx tady má naprostou pravdu. Otázka nicméně je: co dělat v tuto chvíli, když nemáme možnosti napravit společnost samu (tedy její „popraskané jáství“), a zároveň je tu potřeba s tímto patologickým stavem alespoň něco udělat.

    Ale upřímně řečeno, v tomto ohledu vypadá situace opravdu dost špatně. Sice je samozřejmě kdykoli možno – a potřebno – snažit se o kultivaci společnosti, vzděláváním, kulturou, výchovou; ale nakonec stejně stále platí, dokud zůstane vnitřně rozpolcená a odcizená sama společnost jako celek, pak zde veškeré možnosti terapie jejích členů (a jejich bludů) natrvalo zůstanou jenom velmi omezené.

  47. V dané souvislosti je ovšem nutno položit otázku, do jaké míry jsou či nejsou naše vlastní přesvědčení ve skutečnosti také „bludy“. To jest: konstrukty našeho mozku. Které jenom ve více či méně relativní míře odpovídají objektivní realitě.

    Vlastně je už dávno známo: náš mozek opravdu není orgánem, jehož primární funkcí (respektive schopností) by bylo dávat nám nezkreslené informace o vnějším světě. V dané souvislosti by snad bylo možno říci, že primární funkcí našeho mozku je být nástrojem, který naše „popraskané já“ s pokud možno nejmenším počtem kolizí provádí „popraskaným světem“.

    Prvotním zájmem a účelem našeho mozku tedy není pravda; nýbrž efektivita. Efektivita v uvedeném smyslu: provést nás pokud možno bez větších otřesů naším životem. Za tím účelem je mu každý prostředek dobrý; a tak nám neustále vytváří své vlastní obrazy, své vlastní výklady, které se mu právě v danou chvíli jeví ty nejefektivnější. Že jsou to objektivně „bludy“, to ho zajímá jenom zcela sekundárně.

  48. Já si myslím, že člověk není vybaven k tomu, aby poznával realitu (nebo řekněme pravdu) jako izolovaný jednotlivec. V minulosti ji lidé poznávali vždy společně. Nemyslím celé lidstvo naráz, ale konkrétní skupiny, v nichž lidé přirozeně žili. Protože člověk je kolektivní živočich.
    Mám-li něco poznávat, potřebuji k tomu potvrzení dalších osob, že poznávají stejně jako já. Ani v případech, že nějaká osoba si stála na svém osobním poznání, třeba i proti vlastní skupině či kultuře, která danou věc vnímala jinak, tedy ani v těchto případech nešlo o individuální poznání. Člověk byl vždy formován i zkušenostmi jiných. Byl formován určitou kulturou, kterou si nevybral.

  49. Souhlasím s paní Hájkovou – člověk si nevybírá jak společenskou tak individuální formu, kterými je formován.
    Mám dojem, že se poprávu cítím být homo nevybíravý…bych z epicentra neoliberální formy poznamenal.

  50. P. Poláček 15.12: …účelem je efektivita provést nás (sdíleným!, důležitá poznámka od p. Hájkové) životem.
    Ano. Člověk je (evolučním tlakům vystaven jako) kolektivní živočich. A problém současné bolestné či varovné stále agresivněji bráněné nekompatibility našich konstruktů-„bludů“ o světě v němž spolu žijeme a spolu bojujeme je v tom, že jsou POUHÝM sdílením těch názorových konstruktů naše „stará“ společenstva trhána na jakési nové kolektivy, bohužel o nižší vztahové komplexitě(?)…Ale zdá se mi docela povzbudivé, že pokud šlo o dialogy nad snahami zobrazit náš svět uměním, vždy tu v tomto našem malém prostoru docházelo ke spontánně tvořivému nárůstu porozumění:-)

  51. „Nové kolektivy o nižší vztahové komplexitě“ – to je nádherná formulace, pane Nusharte, to je skutečně to o co se jedná, stupeň této „vztahové komplexity“ je obecné kritérium (narůstající) kvality, ale právě tohle nechtějí uznat (mnozí) současní evolucionisté, podle nich neexistuje žádné univerzálně platné kritérium vyšší či nižší kvality, podle nich je „kvalitní“ prostě to co dokáže přežít, přetrvat v čase.

    Co se těch samotných kolektivů týče, v této souvislosti je ovšem možno zavést ne tak docela nezajímavé úvahy o tom, jakou kvalitu – a jaký stupeň komplexity – měl nařízený kolektivismus za socialismu, samozřejmě zde účelem a cílem byl také vyšší stupeň „vztahové komplexity“, jenže Hegel by na to zcela s určitostí řekl, že tato pospolitost je ve skutečnosti pouze abstraktní, nikoli konkrétní. To znamená: tato pospolitost byla pouze formální, ale bezobsažná, nebyla dovedena ke konkrétnímu jedinci, jedinec zde byl pod onu pospolitost pouze mechanicky subsumován, ale nedošlo zde ke skutečně dialektickému pnutí mezi oběma póly, a proto se nevyvinula žádná skutečně pozitivní, vnitřně bohatá komplexita vzájemných vztahů.

    Je ovšem nutno si uvědomit, že touto „vztahovou komplexitou“ není jenom samotná společnosti (či kolektivy nižší úrovně), nýbrž tou samou „vztahovou komplexitou“ je i samotný jedinec, to jest jeho mozek, jeho psychický život, jeho – dejme tomu – duše.

    Takže fakticky je stav takový, že jedna „vztahová komplexita“ (individuální) stojí uvnitř vztahové komplexity skupinové, a záleží právě na jejich vzájemném obohacování se (respektive na jejich vzájemném blokování se).

    Ale vraťme se ještě k té „nižší vztahové komplexitě“ – to je fakticky synonymní výraz pro primitivismus lidských vztahů, opět ať kolektivních či individuálních, právě proto není možno akceptovat onen postoj evolucionistů, z jejich hlediska – když jediným kritériem je schopnost přetrvání daného druhu – je samozřejmě naprosto lhostejné jestli se tento udrží jako dejme tomu vysoce komplexní delfín anebo jako primitivní měňavka, ale přinejmenším jakmile vstoupíme do říše člověka pak už je tento stupeň „vztahové komplexity“, to jest míra primitivismu naprosto zásadní, neboť rozhoduje o tom jakou kvalitu či nekvalitu bude mít náš lidský svět.

    Shodneme-li se tedy na tom, že vyšší stupeň „vztahové komplexity“ je znamením vyšší kvality (existenční, funkční, intelektuální, kulturní, duševní…), pak je tedy logickým příštím krokem uvažování o tom, jakým způsobem je možno tento stupeň vztahové komplexity zvýšit.

    Na jedné straně na tom v tomto ohledu asi příliš dobře nebude individuum, které by bylo ponechané samo sobě – bude postrádat impulsy které by ho vůbec motivovaly k budování komplexnějších vztahových struktur. Na straně druhé jak bylo ukázáno samotný kolektivismus ještě zdaleka není zárukou nárůstu této „vztahové komplexity“, pokud je tento kolektivismus samoúčelem, pouhou vnější formou.

    Je tedy opravdu zapotřebí „komplexity v komplexitě“, vnitřně bohatý jedinec může prospívat jenom v takovém (kolektivním) prostředí, které je pro něj výzvou, které je rezonancí, které je zrcadlem jeho vlastní komplexity.

    Ovšem: jakým způsobem konkrétně takovýto optimální stav a vztah vytvořit, to i nadále zůstává velkou otázkou.

  52. „potvrzení dalších osob, že poznávají stejně jako já“ – ale jistě, paní Hájková, že nikdo nepoznává naprosto izolovaně (až snad na naprosto extrémní případy, kdy se někdo dobrovolně izoluje od celé společnosti) – ale to ještě není žádným důkazem toho, že není možno i kolektivně vnímat skutečnost naprosto mylně.

    Například už čistě druhově jsme omezeni – při vnímání skutečnosti – na našich pět (hlavních) smyslů. Kdybychom například měli schopnost detekovat ta obrovská množství neutrin které každým okamžikem prolétávají našimi těly (a kdybychom měli schopnost s nimi interagovat), pak by náš obraz skutečnosti byl dost podstatně jiný.

    Proto opakuji mou tézi: náš mozek tu není v zásadě od toho, aby nám sděloval jaká je objektivní skutečnost; náš mozek je tady od toho aby nás pokud možno úspěšně provedl tím časovým úsekem, který je nám vymezen pro náš pozemský život. Jak bylo uvedeno máš mozek vůbec nevnímá (a nesděluje nám) celou spoustu informací o okolním světě; a co se výkladu světa týče, pak se nijak neohlíží na realitu respektive pravdivost, nýbrž pouze na to, co se jemu v danou chvíli pro svého nositele jeví nejúčelnějším.

  53. Vybíravý – nevybíravý

    Tak to já jsem naopak velice vybíravý, pane Petrasku. 😉

    Samozřejmě máte naprostou pravdu v tom ohledu že my si nemůžeme vybrat ani kolektivní (společenskou), ani individuální (vrozenou) formu našeho formování.

    To ovšem neznamená, že bychom neměli vůbec žádnou možnost si vybírat. Od té doby co začneme víceméně vědomě vnímat svět, a především od té chvíle co si vypracujeme schopnost rozlišovat mezi vyšší a nižší kvalitou – od té doby máme alespoň určitou možnost volby. Máme v každém případě možnost volby, kterou z oněch obou alternativ – vyšší či nižší kvality – budeme upřednostňovat; a kterou z nich se budeme snažit naplnit a vyplnit náš život.

    Ano, je to sice samozřejmě jenom relativní možnost volby; především s tou společenskou stránkou naší podmíněnosti máme jen nepatrnou možnost něco dělat. Ale i tady máme přinejmenším tu možnost volby, zda se touto společenskou skutečností necháme formovat – anebo jestli se jejímu vlivu na nás vzepřeme, alespoň v rámci možného.

    (Přičemž ovšem ne vždy je špatně, když nás společnost formuje; zase přijde na to, jakou kvalitu toto formování v tom kterém konkrétním případě má.)

  54. „…náš mozek je tady od toho aby nás pokud možno úspěšně provedl tím časovým úsekem, který je nám vymezen pro náš pozemský život“.
    Ale co je vlastně z hlediska mozku úspěch? Snaží se mozek prostě udržet naživu?

  55. Ach tenhle mozek.
    O komplikovanosti své činnosti nám v posledních tisíciletích sice nabízí stále více poznatků, ale ty nadále vrcholí povzdechem „vím že nic nevím“.
    Toto poznání pedagogové základního vzdělávání laškovně doplňují významným pohledem do růžolících tváří a dodatkem „a ani to nevím“.
    Pohříchu nutným počinem mozku je vytěsněním tohoto poznatku umožnit překlenutí vyměřeného života. A to od té doby co začne víceméně vědomě vnímat svět, a především od té chvíle co si vypracuje schopnost rozlišovat mezi vyšší a nižší kvalitou společenské existence.
    Teprve v závěru své činnosti nám mozek nabízí k verifikaci to kdesi zastrčené/vytěsněné sdělení pedagoga…“vím že ni……..
    Jde o vytěsňování poznatku, které se silně podílí na všeobecné neschopnosti kvalitativního rozlišování, což mozku po zásluze vytýkám ……..bych dodal.

  56. NÁŠ MOZEK A MY

    Jak vidím, docela hezky jsem si tu nadrobil: můj – musím přiznat že poněkud od boku vystřelený – výrok o funkcionalitě našeho mozku se teď ke mně vrací jako bumerang, teď tedy mám (ačkoli v oblasti neurověd naprostý laik) definitivně rozhodnout k čemu nám tento podivuhodný orgán vlastně je. 😉

    To mi teď ovšem připomíná jednu – údajně pravdivou – historku ze Spojených států. Nějaký patolog si nesl k soudnímu jednání preparovaný lidský mozek, v průhledné baňce. A strážce pořádku před soudní budovou při pohledu na tento mozek v baňce zděšeně vykřikl: „Proboha! K čemu to je?!…“

    Takže ani uniformovaný příslušník americké soudní moci neví, „k čemu to je“; jak to pak má vědět neuniformový soukromník?… Tady se skutečně vnucuje otázka kterou nabízí – spolu s jistým antickým myslitelem – pan Petrasek: Vím že nic nevím…

    No ale budiž; pokusme se alespoň o několik základních určení. Především ohledně otázky paní Hájkové, zda se mozek (nás) prostě snaží udržet naživu.

    Něco takového jsem ovšem já netvrdil. Má téze byla, že náš mozek nám slouží především k tomu, aby nás pokud možno nekonfliktně provedl nám vymezeným úsekem našeho života.

    Ovšem: to naprosto neznamená, že by náš mozek byl fixovaný jenom na to, chránit nás od jakýchkoli konfliktů. V tom případě by nás všechny prostě naprogramoval jako naprosto submisivní osobnosti – my bychom se pak vyhýbali všem konfliktům, a byl by pokoj. Ovšem – cenou za tuto mírumilovnou existenci by bylo to, že bychom v životě víceméně všechno prohráli. Že bychom vždycky ve všem ustoupili, a tedy nic nezískali.

    Takže situace je přece jenom poněkud jiná. Já jsem hovořil především o efektivitě: náš mozek musí mít základní snahu provést nás pokud možno e f e k t i v n ě naší pozemskou existencí; přičemž ovšem k této efektivitě patří i potřebnost uchránit se od nějakých zcela zásadních kolizí, které by nás ohrožovaly buďto přímo fyzicky, anebo ale které by hluboce a trvale blokovaly či dokonce destruovaly náš vnitřní, psychický život.

    Musíme si také uvědomit, že my máme v prvé řadě mozek rodový (respektive druhový): v daném smyslu je tedy jeho primárním účelem zachování rodu. To znamená ovšem v případě člověka: nejen zrodit příští generaci, ale zároveň ji vybavit dostatečnými schopnostmi pro to, dostatečně efektivně zvládat životní situace; a to i ty konfliktní, problematické, krizové. Nejedná se tedy o pouhé (fyzické) přežití; nýbrž o celý komplex životních situací kterými prochází daný jedinec.

    Podívejme se teď tedy blíže na to, jaký charakter mají tyto „životní situace“. V první rovině se ovšem jedná především o zachování své vlastní osobní integrity – tedy čistě fyzické přežití, nutnost obstarat potravu, další základní materiální potřeby atd.

    Ovšem: u člověka tyto „životní situace“ nejsou zdaleka vyčerpány jenom touto bezprostředně fyzickou či materiální rovinou existence. Člověk nejen prochází situacemi – ale člověk navíc hledá jejich v ý k l a d y. I to je vlastně samo o sobě naprosto účelným evolučním počinem: člověk nemusí znovu a znovu procházet těmi samými (potenciálně problematickými) situacemi, když už si předem utvořil jejich hodnocení, ví tedy co od nich může očekávat. Tato apriorní znalost mu tedy umožňuje efektivně nakládat s jeho životní energií.

    No a jednou specifickou součástí tohoto hledání (respektive utváření) významů je pak i hledání s m y s l u. O tomto „smyslu“ by se snad dalo říci, že je to onen výchozí „význam“, který je ale vztažen na nás samé, na naši vlastní osobu, na náš vlastní život.

    Náš mozek tedy musí hledět, aby nás pokud možno efektivně (a tedy jak řečeno bez nějakých nadbytečných, destruktivních konfliktů a kolizí) provedl naším životem. A tady se obloukem vracíme zpět k původní tézi. Totiž že nejvlastnějším účelem našeho mozku není poskytování objektivně pravdivých informací o okolním světě. (A dokonce ani o nás samých.)

    Připomenu znovu konstatování pana Nusharta: pro „popraskané já“ je stále ještě efektivnější, účelnější, spásnější, když mu jeho mozek vytvoří nějakou představu, která je objektivně bludem – nežli aby daný jedinec musel neustále prožívat pocit destrukce své vlastní identity.

    My už jsme o tom jednou hovořili: pro (lidský) subjekt jsou naprosto zásadní, nejdůležitější tyto dva momenty: udržení vlastní integrity, a udržení vlastní identity.

    Udržení (uhájení) vlastní (fyzické) integrity: tohle má člověk ovšem společné se všemi ostatními živými tvory. Kdo nedokáže uhájit svou integritu, ten podléhá, respektive umírá.

    Udržení vlastní identity: těžko soudit jak je tomu u (vyšších) živočichů; ale pro člověka, s jeho schopností sebe-vědomí, se bezpochyby jedná o naprosto zásadní nutnost. (Stačí se podívat na pacienty v psychiatrických léčebnách s rozpadem osobnosti.)

    Náš mozek nás tedy s maximálním úsilím chrání a brání před ztrátou naší identity; přičemž ovšem tato naše identita je tvořena nejenom samotným vědomím našeho já, nýbrž i celým komplexem oněch výše zmíněných situačních výkladů a hodnocení – tedy našich životních názorů.

    Právě proto je to pro nás tak obrovsky obtížné, a vlastně až zničující, když jsme donuceni zásadním způsobem revidovat svá centrální životní přesvědčení: protože my v průběhu této změny perspektiv vlastně ztrácíme svou dosavadní identitu; a teprve postupně si budujeme novou.

    A právě proto náš mozek vyvíjí maximální úsilí, aby nás od nutnosti takto zničujícího vnitřního boje uchránil: nejenže je to kritická fáze naší existence, ale sám mozek vůbec neví, že výsledkem tohoto boje bude identita nová, dost možná kvalitnější než ta dosavadní. Mozek je v tomto ohledu velmi konzervativní: drží se toho co je „osvědčené“. Respektive mozek jedná podle této maximy: stále ještě lepší identita narušená, respektive bludná, nežli vůbec žádná. Takže nás nutí setrvávat u našich starých přesvědčení, i když je to pro nás objektivně škodlivé.

    Když si to celé ještě jednou shrneme, nelze jinak nežli zopakovat: v každém případě z hlediska evolučního primárním účelem našeho mozku naprosto není, aby nás za každých okolností vedl k poznání objektivní pravdy. Náš mozek musí znovu a znovu provádět jakousi kalkulaci ohledně efektivity: na straně jedné je pro nás samozřejmě nutné a potřebné adekvátně poznávat objektivně jsoucí svět (především jeho čistě fyzikální vlastnosti) – ale na straně druhé naprosto důsledné hledání pravdy by pro nás (jako jednotlivce) často znamenalo bezprostředně mnohem větší škodu nežli užitek. Opakuji ještě jednou: takto se to jeví hlediska čistě evolučního respektive ontogenetického; dost jiná záležitost je, když se na danou záležitost chceme podívat z hlediska mravního, respektive metafyzického.

    Ovšem: náš mozek je stále ještě daleko více produktem (nevědomé) evoluce, nežli mravnosti a filozofie, respektive teologie.

  57. Což pak souvisí s tou neschopností našeho mozku „kvalitativního rozlišování“, na kterou si stěžuje pan Petrasek.

    Svým způsobem je to zase ta samá otázka efektivity.

    Tady je ale nutno rozlišovat dvě různé roviny: mozek mnohých lidí vůbec není schopen takovéhoto rozlišování. Protože vypracovat si tuto schopnost rozlišování, to je velmi náročná záležitost; a tak se mozek velmi mnohých lidí „rozhodne“, že raději ušetří životní energii svého majitele a tuto schopnost mu vůbec nevypracuje.

    Pak je tu ale ve hře i ten druhý, už výše probraný aspekt: i ti lidé jejichž mozek by sám o sobě takovéhoto kvalitativního rozlišování schopen byl, raději zůstávají u nekvality (a popírají kvalitu) – prostě proto že oni jsou s tou nižší kvalitou vnitřně srostlí, ona je součástí jejich identity – a jejich mozek je tedy opět „chrání“ před tou rizikovou operací, která je spojena se změnou názorů, a tedy se změnou vlastní identity.

    Jednou větou by se dalo říci: někdy mozek nemůže – a jindy prostě nechce.

    Nakonec ovšem obojí vyjde víceméně nastejno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.