Josef Poláček
Tento text byl původně napsán pod jedním článkem v Deníku Referendum https://denikreferendum.cz/clanek/34631-lze-slavit-17-listopad-bez-kyce-kdo-jsou-dnesni-mladi-nositele-jeho-idealu, především jakožto odpověď na komentář I. Štampacha k úvodnímu textu. Je sice možná trochu nevhodné opakovat své vlastní myšlenky na jiném místě ještě jednou; nicméně při dané příležitosti jsem v celkem kompaktní a souhrnné formě vyjádřil víceméně všechny zásadní body mé kritiky na systému liberální/buržoazní demokracie, jak je v různých souvislostech vyslovuji už celé roky. Snad tedy nebude zcela na škodu je zde ještě jednou předestřít v koncentrované a přehledné podobě.
„Volíme skutečně mezi možnostmi a volbou reálně ovlivňujeme poměry,“ míní Ivan Štampach. Zkusme si poněkud podrobněji rozebrat tuto klíčovou tézi.
Bylo to ještě za časů hluboké totality, když protestní písničkář Jaroslav Hutka s geniální předvídavostí v jednom ze svých songů vyjádřil hlubokou touhu národa „mít možnost volby a mít volbu možností“.
Jistě, v demokracii občanského/buržoazního typu bezpochyby možnost volby – tedy možnost svobodného hlasování – existuje. A dozajista je možno tímto hlasováním určité procesy a tendence do určité míry ovlivnit.
Ale – je tím bez dalšího skutečně dána možnost člověka svobodně a uvědoměle formovat, určovat svou lepší, svou progresivnější, svou humánnější budoucnost?…
Jinak řečeno: je tato „možnost volby“ skutečně doprovázena odpovídající „volbou možností“? Je zde skutečně přítomna, k volbě předložena dostatečně široká škála možností, projektů, vizí jak v progresivním smyslu přetvořit současný stav společenského, politického a ekonomického uspořádání? Anebo se všechny tyto „možnosti“ které jsou standardním předmětem voleb nakonec ukazují být jenom pseudoalternativami, které nijakým způsobem nepřekračují omezený systémový rámec kapitalistické ekonomiky a s ní spojeného konzumního způsobu existence, s faktickým vytěsněním jakýchkoli vyšších, hodnotnějších životních horizontů?
Je skutečně možno tento omezený rámec lidské existence překročit pouhou „možností volby“ v rámci tohoto systému; anebo je nutno si opravdové alternativy k němu vyvzdorovat, vybojovat, vyprotestovat, jak se o to zrovna v současné době pokouší (alespoň v náznacích) část především mladé, ekologicky (a snad i sociálně) uvědomělé generace?…
Ústředním klamem politického uspořádání občanské/buržoazní demokracie je velice úspěšné generování iluze, že se prý jedná o „otevřený systém“. Že je tu tedy člověku poskytnuta plná svoboda podle svého vlastního uvážení formovat svůj svět, vytvářet svou budoucnost. Ve skutečnosti jsou zde pouze zaměněny pojmy „smíš“ a „můžeš“.
Ano, v tomto politickém uspořádání člověk/volič smí svůj hlas dávat (téměř) čemukoli a komukoli. (A podle toho to pak také velice často vypadá a dopadá.) Ale toto „ty smíš“ ještě zdaleka s sebou nepřináší automaticky reálnou možnost změnit základní nastavení daného systému. A to včetně toho, jak tento panující systém svým faktickým ideovým/ideologickým monopolem formuje, ovládá, manipuluje mysli lidí – takže nakonec rozhodující většina z nich „svobodně“ hlasuje v souladu s potřebami panujícího systému.
Aby někdo totiž dokázal – intelektuálně a ideově – překročit hranice stávajícího systému, k tomu je zapotřebí nemálo vysoká míra schopnosti kritické reflexe a sebereflexe; natolik vysoká, že za standardních okolností ji vykazuje jenom nepatrné procento populace. – Právě tento fakt byl vždy základní oporou všech společenských a politických uspořádání, ať jakéhokoli druhu: většinový člověk právě přítomné státní uspořádání časem přijme jako faktické, neměnné, „přirozené“, aranžuje se s ním; a neplýtvá energií na hledání – progresivnějších – alternativ.
Zkrátka: nedělejme si iluze, že by nám systém občanské/buržoazní demokracie spočívající na základně kapitalistické zbožní produkce reálně poskytoval k volbě více možností, nežli jaké jsou kompatibilní právě s jeho vlastní existenční formou. „Svobodné volby“ zde nemají jinou funkci, nežli být prostředkem autoreprodukce (včetně určité autoregulace) právě přítomného panujícího systému.
Jakékoli skutečné alternativy k tomuto uspořádání – které právě v současné době už z ryze environmentálních důvodů nepřehlédnutelně ukazuje limity svých možností – bude nutno nalézat, formulovat a zřejmě i prosazovat podstatně jinými cestami, nežli pouze vhazováním hlasovacích lístků do volebních uren.