Josef Poláček
V prvních dvou dílech této série jsme napřed určili pojetí demokracie v daném kontextu; a poté jsme dospěli k závěru, že ve vztahu k demokracii je kapitalismus naprosto ambivalentním útvarem, obsahuje jak tendence demokratické tak i tendence antidemokratické. Jejich vzájemný poměr pak závisí od právě aktuální konkrétní konstelace všech ekonomických, sociálních i politických faktorů. Nyní se věnujme blíže právě jednomu takovému klíčovému zlomu v poměru těchto dvou základních tendencí kapitalismu vůči demokracii.
4. Sociální stát a nástup neoliberalismu
Petr Kužvart mi ve svém komentáři vytýká, že prý jsem v líčení vztahu kapitalismu a demokracie zůstal stát někde na konci sedmdesátých let minulého století. Já naopak musím konstatovat, že jeho způsob argumentace působí dojmem, jako by z celého historického vývoje vztahu těchto dvou fenoménů viděl jenom právě ten poslední časový úsek od oněch sedmdesátých let. (A to přesto že jinak podává podrobný historický přehled celého vývoje demokratických institutů.)
V jeho podání totiž celá věc vypadá tak, jako by v polovině minulého století existoval jakýsi bezmála zlatý věk demokratického (to jest především: sociálního) kapitalismu; ale že potom zčistajasna jako čertík z krabičky vyskočil jakýsi zlý neoliberalismus, který zlovolně zničil všechny tyto sociální a demokratické výdobytky, a od té doby nastal sešup k nadvládě, ne-li přímo tyranii mezinárodních koncernů, které se čím dál tím více stávají faktickým vládcem celé planety.
Totiž: ne že by P. Kužvart neměl vůbec pravdu. Samozřejmě, že k tomuto zlomu od poválečného relativně sociálního státu k principiálně asociálnímu liberalismu skutečně došlo. Jenže: to co nejen Petr Kužvart, nýbrž celý tábor radikální levice víceméně naprosto opomíjí, je rozebrání faktických příčin, proč vlastně k tomuto vývoji vůbec došlo.
Nejlépe asi bude, když namísto nějakého teoretizování uvedu několik vlastních osobních vzpomínek. Já jsem totiž podivuhodnou shodou okolností tento přelom od sociálního státu k neoliberalismu svého času mohl sledovat na vlastní oči.
Totiž: když jsem v osmdesátém druhém roce přišel do Německa, tři dny poté padla vláda. Tedy – vláda koalice sociální demokracie a strany liberálů. Přičemž hegemonem v této koalici byla samozřejmě sociální demokracie; která svého vládnutí využila k široké realizaci svých sociálních programů. A tak existovala velmi velkorysá a štědrá podpora v nezaměstnanosti, štědrá podpora sociální, štědrá stipendia pro studenty, a tak dále a tak dále. (Později mi všichni říkali, že jsem přišel pozdě: do té doby prakticky stačilo jenom nastavit ruku, a už se do ní sypaly peníze z těch či oněch fondů.)
Jenže: ono opravdu nikdy nic není zadarmo. Toto blahovolné rozdávání peněz bylo nutno z něčeho financovat. Levicové vlády znají v tomto ohledu jenom dva recepty: za prvé zvyšovat státní dluh, a za druhé zvýšit daně podnikové sféře. Tedy – kapitalistům. A k obojímu tehdy také skutečně došlo.
Jenže: státní dluh nelze zvyšovat donekonečna, to je jenom neustálé odsouvání problému do budoucnosti. A zatěžovat donekonečna produkční sféru? Ani tohle nemůže zůstat bez následků. Ani dojnou krávu není možno vysávat stále dál, když už žádné mléko nemá, aniž by nakonec nepadla vysílením. Ekonomika zatížená nadměrnými daněmi stagnuje, její konkurenceschopnost vůči zahraničí se snižuje. Stoupá nezaměstnanost – protože podniky kterým chybí finanční prostředky nepřijímají nové pracovníky, ale naopak propouštějí ty dosavadní.
A přesně k tomuto vývoji v tehdejším Německu došlo. A že tak náhle padla vláda, nebyla žádná náhoda. Liberální strana FDP už dávno kritizovala svého sociálně demokratického partnera za tato nadměrná sociální opatření, která podvazovala německou ekonomiku. Až tento střet dospěl ke svému vrcholu – a FDP změnila strany, a vešla ke koalici k pravicové unii CDU/CSU.
Tato nová „neoliberální“ koalice pak samozřejmě skutečně tvrdě osekala všechny sociální a podpůrné programy, čímž si uvolnila možnost pro snížení daní pro podnikovou sféru. A – ať se to komu zamlouvá či nikoli, dostavily se naprosto reálné výsledky. Ekonomika zbavená daňového zatížení zcela viditelně ožila, podniky začaly zase produkovat, zaměstnaly nové pracovníky, nezaměstnanost klesla. V důsledku toho stát získal opět další finanční prostředky: za prvé nemusel vydávat tolik peněz na podporu v nezaměstnanosti, za druhé z daní ze mzdy většího počtu zaměstnaných měl nyní vyšší příjmy.
Svým způsobem by se dalo říci, že Německo v té době zažilo svůj druhý „hospodářský zázrak“. A právě to bylo hlavní příčinou toho, že pravicový kancléř Kohl byl se svou konzervativní Unií ve všech následujících volbách volen do své vedoucí funkce znovu a znovu, celou řadu let nijak reálně neohrožován svými sociálnědemokratickými vyzyvateli. Pak sice došlo ke krátkému intermezzu kancléřství sociálního demokrata Gerharda Schrödera; ovšem ten se nedopustil těch samých chyb jako jeho předchůdci, a provozoval nadále politiku vstřícnou vůči ekonomické sféře. A stejně byl zase brzo vystřídán vládami pravicovými.
A pokud by se snad někomu zdál tento příklad s Německem příliš málo, příliš ojedinělým, pak si uveďme ještě vývoj v další významné evropské zemi, ve Francii. Tam se tento konflikt mezi socialistickými programy a reálnou ekonomikou totiž ukázal ještě ostřeji.
A to sice dokonce hned dvakrát: poprvé za vlády socialisty Mitterranda, a podruhé ještě i za vlády – taktéž socialisty – Hollanda. V obou případech došlo k naprosto identickému vývoji: socialisté (kteří kromě prezidentského úřadu navíc ovládali ještě i parlament) této své politické moci využili k tomu, aby přijali své sociální programy. Další vývoj byl ovšem naprosto totožný jako v Německu: produkční sféra zatížená vysokými daněmi víceméně zkolabovala, skokově narůstala nezaměstnanost. Takže nakonec byla socialistická vláda masovými demonstracemi svého vlastního pracujícího lidu donucena k tomu, aby tato svá sociální opatření vzala zpátky a produkční sféře snížila daně!!
Tohle je přesně to, co radikální levice znovu a znovu tvrdošíjně odmítá vzít na vědomí, i když jí to znovu a znovu ukazují zcela reálné historické události: jakákoli sociální opatření je možno provádět jenom po určitou hranici; ale za touto hranicí se stávají kontraproduktivní, protože dusí reálnou ekonomiku, což vede nevyhnutelně k nárůstu nezaměstnanosti!
To pak ovšem znamená: takzvaný „neoliberalismus“ není jenom svévolným výmyslem jakýchsi démonických kapitalistů, nýbrž je naprosto přirozenou reakcí reálné ekonomiky na nadměrnou daňovou zátěž ze strany poválečného sociálního státu!
Ideologové radikální levice staví věc vždy tak, jako by v poválečném období došlo k jakémusi zdravému vývoji směrem k sociálnímu státu – a že tento vývoj byl svévolně přerván úderem neoliberální reakce. A přitom vůbec nejsou ochotni uvažovat o věci tak, že to naopak byl poválečný ekonomický boom, který byl vlastně zcela mimořádným stavem – a že to byla naopak vlna neoliberalismu, která volnotržní ekonomiku vrátila do jejího přirozeného stavu!
Petr Kužvart nazývá kapitalismus „děvkou“; to je ovšem jenom čistě emocionální výkřik, který neposkytuje žádnou věcnou analýzu. Ano, kapitalismus je džungle – tedy ve své podstatě opravdu prostředí dravé, divoké, nemilosrdné. Silnější, schopnější, efektivnější přežívá; slabý a neschopný podléhá. Jenže: právě tato džungle kapitalismu je výsledkem samotné evoluce, přirozeného vývoje; a nadávat na kapitalismus (to jest: na tržní ekonomiku) má asi takový smysl jako nadávat na evoluci, že je taková jaká je.
My jsme na „Humanistických dialozích“ zrovna nedávno diskutovali otázku, do jaké míry je kapitalismus přirozeným, anebo ale nepřirozeným společensko-ekonomickým uspořádáním. Dospěli jsme přitom k závěru, že kapitalismus je v tomto ohledu velice ambivalentním, rozporuplným fenoménem: obsahuje jak elementy přirozené, tak i prvky nepřirozené. Ovšem, v tomto ohledu existuje jeden zásadní rozdíl: jeho nepřirozené elementy se vztahují především k principu humanity; zatímco jeho přirozené elementy k principu produkce.
To znamená: ne že bychom se neměli znovu a znovu pokoušet zhumanizovat tuto kapitalistickou džungli, ve jménu člověka; ale musíme si přitom vždy být plně vědomi toho, že tím fakticky jdeme proti přirozenosti samotné ekonomiky, proti přirozenému stavu produkčních procesů. My máme právo jít proti této přirozenosti, my máme dokonce povinnost jít proti této – živelné a asociální – přirozenosti; ale zároveň vždycky musíme respektovat tento přirozený stav věcí, musíme vždy vědět že naše humánní, sociální opatření jsou všechna svou podstatou umělá, že jdou proti přirozenosti evoluce; a že je tedy nesmíme provádět bezhlavě, svévolně, voluntaristicky, nýbrž jenom krajně promyšleně a vyváženě, s ohledem na nerušený chod celého komplexu ekonomicko-sociální sféry.
Zopakujme si tedy ještě jednou: takzvaný „neoliberalismus“ je sice samozřejmě odklonem, je negací poválečného štědrého sociálního státu; ale nástup tohoto neoliberalismu naprosto nebyl nějakou nahodilou či dokonce svévolnou záležitostí, kterou by si vymyslela hrstka reakčních politiků respektive US-ekonomů; nýbrž jednalo se o zcela přirozenou a fakticky nevyhnutelnou reakci ekonomické sféry, po výkyvu k poválečnému sociálnímu státu se kyvadlo obrátilo zase opačným směrem. Jestliže tedy přece jenom chceme nějakým zásadním způsobem zhumanizovat produkční, ekonomickou sféru (tedy: kapitalismus), pak nám nijak nepomůže vrhat nadávky na zlovolnost neoliberálů; nýbrž co je zapotřebí udělat je vytvořit, vymyslet nějaký zcela nový model ekonomiky, který by na straně jedné obsahoval žádaný princip humanity, ale který by na straně druhé zároveň respektoval potřeby a nutnosti přirozených struktur a procesů reálné ekonomiky.
Milý Josefe,
konečně tedy poněkud konkrétnější přístup. Nicméně to není pokračování Tvého teoretického výkladu, ale jen polemika se mnou. I ta má však svá ale – zde jsou:
– neoliberalismus nevznikl jako „přirozená“ reakce na údajné přehmaty sociálního státu. Vznikl dřív. Teoreticky byl prošlapáván nejpozději od počátku 70. let především v Americe (zejména v univerzitním a byznysovém prostředí), kde sociální stát neúčinkoval ani tehdy, ani nikdy jindy. Vznikl primárně díky kapitalistické nenažranosti a chtivosti maximálních zisků, neomezovaných zbytečnými výdaji na chamraď, kterou každý zbohatlík hluboce pohrdá.
– prvý praktický náklad neoliberálních reforem muselo snášet Chile, ovšem až po svržení levicové vlády a pozavírání a často i povraždění jejích vůdců a stoupenců v čele s legálně zvoleným prezidentem. To máme reformy zahájené na konci prvé poloviny 70. let.
– zlatý věk zavádění neoliberálních reforem nastal koncem 70. a počátkem 80. let a k jejich prosazení došlo pod vládou Reagana a Thacherové., tedy v USA kde nikdy sociální stát nebyl a v Británii, kde se v poválečné době vyvinul. Podstatné bylo zlomit moc odborů a zničit těžký průmysl – vyvézt ho tam, kde bude fungovat levněji a ziskověji.
– časově navazující německý případ je problematický z několika příčin. Předně si nejsem jist, zda za Tvým výkladem je nějaká ekonomická analýza, nebo spíš v mezičase vypilovaná neoliberální propagandistická frazeologie a doktrinalita, pomocí které se dají lidu prodat i zcela protilidové změny.
– ostatně je faktem, že sociální stát byl v západní Evropě v posledních desetiletích oslabován, ale nikoli zcela odstraněn. Důkazem je nynější dojemná vlna ekonomických migrantů z Asie i Afriky, která velmi energicky usiluje o dosažení Německa a dalších štědře podporovatelských států. Žádný nechce k nám. A to rozhodně nejsme sociálně necitlivou zemí.
– s Francií je to obdobné jako s Německem..
– ostatně i sociální stát musí vždy vážit, co poskytne a co jej to bude stát a kde na to vezme – a také, co tím způsobí (např. demotivaci jedinců k práci nebo k podnikání). Jde o celkem banální případ vícekriteriální optimalizace. Tady se dá napáchat dost chyb, ale neoliberalismus nevznikl jako reakce na ně. Logika jeho vzniku a expanze je hlubší a vychází ze samotné podstaty kapitalismu.
Že je kapitalismus děvka, to není žádný čistě emocionální výkřik. Bohužel. Motivací kapitalismu je výroba a přivlastňování maximálního možného zisku. Dlouho v dějinách se zisku nebylo možno dobrat převážně jinak, nežli produkcí užitných hodnot, jež by se daly úspěšně pumpovat na trh, tedy zboží a služeb, které je někdo ochoten koupit. Pokud to fungovalo, kapitál obíhal a plodil zisky. Jenže už od nějakého času se tu od produktivního kapitálu oddělil finanční kapitál, který už žádné užitné hodnoty nemusí plodit a přece se zhodnocuje, a to ve fiktivních, spekulativních operacích, na burzách. To se dílčím způsobem děje už dlouho, celá staletí (prvé burzy vznikají v Londýně a v Nizozemí kolem naší Bělohorské bitvy!). Jenže teď k tomu dochází na dovršené globální úrovni a je to ten pravý kapitalistický ráj. Peníze z ničeho, takové globální letadlo. Peníze se tisknou, nepodloženy užitnými hodnotami. A na tom se závratně fiktivně bohatne. Fiktivně – dokud to nepraskne. No řekněte, není to opravdu všeho schopná děvka? Co si najde příště? Věřím, že žádné příště pro ní už nebude! Čeká nás buď hluboká systémová změna nebo strašlivá fašistická diktatura, strašlivá ve své dokonalosti a globalitě.
S modrou oblohou
P.K..
KAPITALISMUS, TRŽNÍ EKONOMIKA A PLÁNOVANÉ HOSPODÁŘSTVÍ
No tak vidíš, Petře, že ses přece jenom dopracoval k nějakým skutečně hlubokým teoretickým principům a základům. Ovšem – bohužel stále jenom ve zcela jednostranné podobě.
Jedná se o tu záležitost s „užitnými hodnotami“. Tedy obecněji řečeno: jedná se o Marxovo rozlišování mezi „konkrétní prací“ a „abstraktní prací“.
Jenže: právě tohle je jedno z témat, která jsou ve skutečnosti tak složitá, že je budu až postupně zpracovávat jednotlivými monotematickými texty.
V tuto chvíli tedy jenom tolik: to že finanční operace nejsou žádnou „skutečnou prací“, a že jsou tedy pouhou „lichvou“ – tak tohle se domníval už Aristoteles.
Jenže – to se nedá nic dělat – tady se i tento velký myslitel starověku zcela evidentně mýlil. A Marx až příliš ochotně tento omyl převzal.
Jistě, na první pohled to samozřejmě budí tento dojem, že všechny ty burzovní a jiné operace jsou naprosto fiktivní, neproduktivní činností, nevytvářející žádné skutečné hodnoty. A musím přiznat: sám jsem to dlouhou dobu viděl zcela stejně.
My jsme tuto otázku opakovaně probírali jak už v diskusích na Deníku Referendum, tak i tady na HD. Já jsem přitom použil ten příměr, že celý ten systém bankovních a burzovních operací je něco podobného, jako v lidském těle lymfatický oběh. O kterém se sama medicína dlouhou dobu domnívala, že je vlastně zcela zbytečný: vždyť on přece nevykonává žádnou – viditelnou – práci!
Jenže pak se ukázalo, že ve skutečnosti bez tohoto lymfatického systému v těle neběží prakticky vůbec nic.
Finančně-burzovní operace: ty mají především dvě základní funkce, za prvé funkci motivační, za druhé funkci informační.
Funkce informační: právě burzy jsou jedinečným, a fakticky nenahraditelným ukazatelem ekonomické efektivity. Kde je dosahováno vyšší efektivity, tam se přelévají finanční prostředky – a tím se podporuje další rozmach této efektivity.
Připomeňme si jenom: socialismus zrušil akcie a burzy jako atributy „buržoazní“ ekonomiky. Důsledkem toho pak bylo, že socialistická ekonomika naprosto ztratila základní schopnost vůbec porovnávat hodnoty. Vůbec se nevědělo – nebylo čím změřit – jaká produkce je efektivní a jaká ne. Důsledkem bylo strašlivé mrhání společenskou produkcí; ztráty byly daleko větší, nežli kolik jich kdy můžou způsobit ty či ony fiktivní, falešné či přímo podvodné burzovní spekulace.
Funkce motivační: ale vždyť jsou to právě ty údajné „burzovní bubliny“, které ve skutečnosti táhnou ekonomiku! Především úvěr, dluh, akcie vydané na doposud neexistující produkci – to všechno žádá své splacení, to znamená že právě toto všechno žene ekonomiku neustále dál, aby se produkovalo více a efektivněji.
Samozřejmě: je to ve své podstatě slepý hon za ziskem, za kapitálovou efektivitou; ale nedá se nic dělat, to všechno za sebou táhne i zcela r e á l n o u ekonomiku.
Znovu je nutno použít srovnání se socialismem: tam byla odstraněna motivace zisku, a byla nahrazena motivací splnit abstraktní kritéria státního plánu. Výsledek? – Vyrábělo se nikoli pro koncového spotřebitele, pro zákazníka – nýbrž právě jenom pro státní plán. Zcela bez ohledu na to jestli se vyrábí něco užitečného, a zcela bez ohledu na kvalitu.
————————————-
Ostatně, v dané souvislosti je nutno si jednou provždy vyjasnit jednu věc. Radikální levice stále útočí (bezpochyby právem) na kapitalismus; jenže si nikdy nedá námahu s tím, tento kapitalismus separovat od reálné, totiž tržní ekonomiky.
Nebo jinak řečeno: jestliže chce radikální levice prostě a jednoduše odstranit, z povrchu zemského smést kapitalismus – pak musí zároveň být schopna sdělit, co má nastoupit na jeho místo. Protože odstranit kapitalismus, to znamená odstranit tržní ekonomiku. A jestliže odstraníme tržní ekonomiku, pak nám nezbude nic jiného, nežli zase zavést – státně plánovanou ekonomiku, se vším jejím naprostým marasmem!
Tohle a právě tohle je naprosto centrální problém jakékoli systémové (antikapitalistické) změny: jakou nabídnout alternativu ke kapitalistické, to jest volnotržní ekonomice. A není mi nic známo o tom, že by levice byla schopna nabídnout nějakou reálnou, funkční alternativu.
A pokud bychom přece jenom chtěli zachovat tržní ekonomiku – pak musíme zachovat i všechno co k ní patří, tedy i ty burzy, s jejich – zdánlivě – zcela neproduktivní činností.
OTÁZKA NEOLIBERALISMU
Tak trochu nechápu, z jakých důvodů a s jakými argumenty zpochybňuješ má konstatování o nástupu tzv. „neoliberalismu“. Jestli tento nastoupil o nějaký rok dříve či později, nehraje roli. A opakuji znovu: stejně tak tady nehraje žádnou roli, že by si ho snad „vymysleli“ nějací spiklenečtí američtí ekonomové. Kdyby po něm nebyla poptávka v reálné ekonomice, zůstal by navždy uzavřen jenom v čistě akademickém prostředí.
Mimochodem: jeden švédský radikální socialista docela přesvědčivě dokazoval, že k postupnému odbourávání štědrého sociálního státu (tedy fakticky: k „neoliberalismu“) ve Švédsku začalo docházet už od šedesátých let! Už tehdy totiž zaměstnavatelé začali tlačit stát k tomu, aby alespoň trochu odboural to velice štědré švédské sociální zákonodárství.
Tento dobrý muž to samozřejmě chtěl prezentovat jako doklad asociálního charakteru švédských kapitalistů; ve skutečnosti ale dokumentoval pravý opak, totiž že už v šedesátých létech (tedy dávno předtím, nežli teorie neoliberalismu vůbec spatřila světlo světa!) se ten přebujelý sociální stát stal ekonomicky neúnosným, a že už tehdy ho produkční sféra nedokázala unést.
———————————–
Co se Tvého zpochybňování mých zcela konkrétních příkladů, kdy se ty či ony socialistické vlády snažily tento štědrý sociální stát znovu obnovit, a přitom naprosto zkrachovaly – opravdu nevím, jak můžeš zavírat oči před těmito naprosto jasnými, reálnými dějinnými skutečnostmi. Opakuji ještě jednou: ve Francii samotná pracující třída masovými demonstracemi donutila socialistické vlády, aby skončily s těmito socialistickými experimenty!! Protože ty zatížily produkční sféru natolik, že ta upadla do akutní krize; jejímž výsledkem byl dramatický nárůst nezaměstnanosti.
Toto jsou naprosto reálná historická fakta, které můžeš vyčíst z jakékoli jenom trochu seriózní historické či ekonomické příručky. A ostatně: to že není možno – beztrestně – produkční sféru zatěžovat sociálními odvody donekonečna, to je tak naprostou samozřejmostí, jako rovnice 1 + 1 = 2. I když v daném případě spíše platí, že 1 – 1 = 0. Když se reálné ekonomice vezme možnost produkovat zisk, je jasné že výsledkem je nula.
Ostatně celou řadu dalších zcela konkrétních příkladů o vztahu daňového zatížení (tedy štědrého sociálního státu) a reálné ekonomiky jsem podal ve čtvrtém pokračování mé série, kterou jsem zveřejnil právě dnes.
Kromě jiného je tam rozebrána i situace v Chile, na kterou se také odvoláváš.
Všeho všudy ještě jednou: nástup liberalismu byl naprosto přirozenou reakcí na zbytnělost sociálního státu v poválečné éře. A není tomu v žádném případě tak že by od té doby neoliberalismus vykonával nějakou absolutní vládu nad ekonomikou a společností; nýbrž od té doby trvá víceméně stálá oscilace mezi oběma protichůdnými momenty, tedy mezi snahou o sociální stát na straně jedné, a mezi nutností dát reálné ekonomice dostatečný prostor k její prosperitě na straně druhé.
Petr Kužvart 17.11. 2020:
Tak jsem dočetl i páté pokračování a se zklamáním musím konstatovat, že žádná hluboká analýza složitých teoretických témat se nekonala. V překvapivě velké části jde jen o polemiku s mými texty. Vyjádření k výše uvedeným reakcím (tj. dvěma po sobě jdoucím vyjádřením Josefa Poláčka z 12.11. 2020 pod textem “Kapitalismus a demokracie III/3”) je nyní zde:
K bankovním a burzovním operacím: problém je v tom, že autor opět uvízl v představě jejich fungování před řadou desítek let. Ano, burza vždy pomáhala k ziskové optimalizaci rozmístění celkového disponibilního kapitálu v dané (převážně ještě národní) ekonomice. Bankovní servis (vedení účtů a prostředkování v peněžních operacích) usnadňoval a urychloval oběh kapitálu a úvěrové aktivity bank byly v moderním hospodářství důležité pro usnadnění podnikání (podnikatel nemusel mít doma v sejfu velkou hotovost, aby mohl spustit podnikání nebo investovat do jeho rozčíření či modernizace) a konečně právě banky zahájily na přelomu mezi manufakturní a industrializační vývojovou fází kapitalismu přechod od oběhu drahých kovů k papírovému oběživu, začaly vydávat “bankocetle” (státovky přišly až později) – i toto dále usnadňovalo ekonomické aktivity. To vše je pravda. Problém je v tom, že už před nějakými 40 lety se začaly tyto mezitím zinternacionalizované nástroje odtrhávat od reálné ekonomiky (výroby zboží a služeb, kterou původně usnadňovaly) a začaly fungovat jakoby ve vlastní, fiktivní sféře, ve virtuálním protředí, kde už sloužily jen samy sobě, staly se samoúčelem a začaly generovat virtuální spekulativní zisky. Ve zglobalizovaném kapitalismu zisky přímo pohádkové. To samozřejmě zadělává na budoucí krize. Mělo to ale i bezprostřední společenské důsledky, jejichž zesilování sledujeme dodnes: zmenšující se promile populace pronikavě bohatne a velké části společnosti relativně chudnou, Společnost se nebezpečně polarizuje, snižuje se stabilita společenských pořádků. Vlastnictví kapitálu znamená nejen shrabování zislů, ale i moc na lidmi. A velký majetek znamená velkou moc nad lidmi. Závratně veliký majetek pak závratně rozsáhlou moc nad mnoha lidmi. Tohle přítel Poláček nevidí, možná nechce vidět a nepokládá to za natolik důležité, aby se tomu věnoval. To je ovšem nejen škoda, to je i chyba. Jde o soudobý stav kapitalismu, jeho podstatné rysy ve srovnání s předchozími fázemi jeho dějinného vývoje.
Nemá smysl neustále se otírat o “radikální levici”. Dnes je v celkovém rozkladu. “Nová levice” zkrachovala – už jsem o tom psal, jak to bylo – a nyní stojíme před úkolem obnovit na tradičních základech založenou (nikoli “konzervativní”, jak se někdy píše, ale tradiční, autentickou) radikální levici, což znamená provedení analýzy dnešního zglobalizovaného kapitalismu a z této analýzy odvodit její program včetně (se všemi obvyklými riziky) formulovaných žádoucích změn společenského uspořádání a od toho bude odvinut politický program této radikální levice. A pak se dá jít do boje. Momentálně je předčasné spekulovat o odstranění tržního mechaniismu a podobných svérázných nápadech včatně celkového svržení kapitalismu. Bez kvalitní analýzy je to jen radikalistické vaření z vody.
K neoliberalismu doporučuji nastudovat si dějiny tohoto směru ekonomické teorie a hospodářské politiky. A přibrat rovněž prostudování základů keynesiánstí jako směru, proti kterému se neoliberalismus vymezoval a také souvisejících pojmů monetarismu a neoklasické ekonomické teorie. Kdo takový rychlokurs podnikne, zjistí, že nástup neoliberalismu nelze redukovat na reakci na zbytnělý a rozhazovačný sociální stát. Takto neoliberalismus nezačal ani v teorii (kde reagoval na “New deal” administrativy prezidenta Roosevelta, a právě na keynesiánství) ani v praxi, kde šlo o oponenturu státních zásahů při zmáhání Velké deprese 30. let a válečného dirigismu v USA. Dost překvapivě se tu přítel Poláček omezil na obvyklou povrchní propagandistickou mantru kritiky sociálního státu z neoliberálnícvh pozic. Přitom se považuje za levicového intelektuála a snad i za marxistu.
Odkazuje při tom na “jakékoli jenom trochu seriózní historické či ekonomické příručky”. Tedy prosím o sdělení, z jakých příruček Josef Poláček tu konkrétně při své literární tvorbě vycházel. Slušelo by se ostatně pod čarou nebo na závěr textu uvést použitou literaturu. Samozřejmě, pokud nepsal pouhý na dojmologii založený úvodník, esej či fejeton. Zatím jeho texty tyto žánry připomíná bohužel víc, než opravdovou společenskovědní analýzu.
No ano – takže Petr Kužvart potvrzuje mé hodnocení jeho přístupu, totiž že u něj platí jednoduchá lineární rovnice „bohatství = moc“.
Samozřejmě že tato rovnice do určité míry platí; platila vždycky a bude platit i nadále. Ovšem: Kužvart naprosto ignoruje všechny mé argumenty o tom, že současné – demokratické – státy naprosto mají prostředky, kterými mohou vyvíjet protiopatření proti této čistě finanční moci. Nelze tedy – a právě toto je Kužvartův hlavní argument – nelze tedy v žádném případě seriózně tvrdit, že současné demokracie by byly jenom jakýmisi otrockými „servisními organizacemi“ nadnárodních koncernů. Uvedl jsem celou řadu konkrétních příkladů, které dokládají naprostý opak.
Neoliberalismus versus keynesiánství: ale jistě, máme tu před sebou naprosto klasický dialektický protiklad, dva principy které jsou oba objektivně platné, ale každý z nich je omezený jenom na jednu určitou perspektivu, na jeden jediný výklad komplexní skutečnosti, a také na jeden jediný návod k řešení. Oba tyto koncepty je tedy legitimně možno aplikovat v reálné praxi; jenže po čase se nevyhnutelně ukáže jejich jednostrannost, jejich omezenost – a pak přijde chvíle pro nástup „konkurenta“, tedy pro koncept protichůdný. Právě proto jsem napsal a znovu opakuji: ve svém celku se jedná o kyvadlový pohyb, o neustálou oscilaci mezi principem volného trhu a mezi principem silného (sociálního) státu. To co je pro nás rozhodující je toto:
– nástup neoliberalismu byl naprosto zákonitým momentem v tomto procesu trvalé oscilace
– žádný „sociální stát“ není natrvalo udržitelný, protože je stejně tak jenom jednou fází v tomto oscilačním procesu. Kdyby takovýto sociální stát mohl být trvalým řešením, pak by tu prostě byl. A nebylo by síly která by ho mohla vyvrátit.
Co se týče konkrétních dokladů které po mě Petr Kužvart žádá: tady je problém, že já mohu nabídnout jenom ty z německojazykové oblasti. Tady je například jeden velmi kvalitní rozbor, který naprosto přesně rozebírá, jak francouzský socialistický prezident Hollande napřed zkusil realizovat svá prosociální opatření; ale jak ho čirá ekonomická realita už o půl roku později donutila, aby veřejně (!) doznal svůj omyl, a aby zavedl prakticky „novou ekonomickou politiku“, bezmála ve stylu Lenina: https://www.hss.de/download/publications/AMZ_100_Frankreich_05.pdf
Tady je jako na dlani dokumentováno všechno co jsem na dané téma uvedl: nadměrně sociální stát zatíží podnikovou sféru; ta ztrácí výkonnost, což vede k poklesu životní úrovně, a k nárůstu nezaměstnanosti. Takže Hollande pak narychlo musel snížit daně celé produkční sféře (a zároveň odbourat své sociální programy, na které v důsledku toho už neměl peníze). A výsledek se skutečně dostavil: francouzská ekonomika se skutečně zvedla, nezaměstnanost klesla.
A co se dělo za Hollanda, přesně to samé jako přes kopírák se dělo už předtím za Mitterranda; a to samé se dělo v Německu, kdy si přebujelý sociální stát vyžádal změnu celé vlády.
Znovu a znovu se ukazuje to samé: reálná – to jest: tržní – ekonomika se nenechá vést doktrinálně. Nýbrž ona žádá své. A když jí to není poskytnuto, pak ona velice zřetelně ukáže, co je v nepořádku.
To naprosto neznamená, že bychom se s daným stavem věcí měli smířit. Ale znamená to, že se nemáme utápět v iluzích. Tedy v iluzích, že – trvalým – řešením by mohl být jakýsi štědrý sociální stát. Na základě tržní – tedy kapitalistické – ekonomiky takovýto sociální stát natrvalo není udržitelný.
A stejně tak na straně druhé nemá smysl utápět se v neustálých nářcích nad údajným panstvím koncernů. To je jenom vnější, jevová stránka věci. Podstatou je dynamika kapitálu – a ta zase vyplývá z přirozené dynamiky tržní ekonomiky. Buďto se tedy podaří nějakým zásadním způsobem transformovat právě tuto tržní (to jest: ziskově orientovanou) ekonomiku, anebo všechny ty stížnosti na „vládu koncernů“ budou jenom pláčem nad rozlitým mlékem.
Petr Kužvart mě tedy označuje za „neoliberála“. No, to už je alespoň určitý pokrok. Pan Krupička mě rovnou prohlásil za pravičáka.
Ovšem: už Aristoteles věděl, že ten kdo stojí „ve správném středu“ věcí, že ten se vždy těm, kteří stojí na extrémních pozicích, vždy jeví jako by přicházel ze strany opačné. Pro mě to tedy není naprosto nijak nová zkušenost: stejně jako pravičáci mě vždycky prohlašovali za komunistu, tak pro zastánce fundamentalistické levice jsem „pravičák“ – jenom proto že si dovolím kritizovat jejich tak oblíbená klišé.
Takže Petře, ujasněme si jednou provždy: já budu kritizovat všechno a všechny. Totiž všechno, kde vidím jakoukoli jednostrannost, jakoukoli ideologickou podjatost. Stojím sice svým základním přesvědčením na levici – neboť jedině levicový postoj považuji za sociálně spravedlivý. Ale proto ještě nezačnu slepě papouškovat všechna klišé, která jsou tak oblíbená – protože pohodlná – v jistých levicových kruzích.
Ostatně pokud se skutečně shodneme na tom, že současný svět je krajně komplexní a složitý – pak to neznamená nic jiného, nežli že sestává z různých, a to i zcela protichůdných stran, momentů a sil. – Což ostatně platilo vždycky, ne až pouze dnes. Jde jenom o to si tuto (dialektickou) podvojnost světa připustit a přiznat.
OTÁZKA AUTENTICKÉ LEVICE
A teď se nakonec podívejme ještě na otázku klíčovou – na otázku „autentické levice“. Tedy na otázku, co je možno – respektive co je smysluplné – z levicových pozic v současné situaci dělat.
Napřed k „nové levici“: dozajista, jejím cílem, jejím potenciálem není zásadní systémová (tedy: revoluční) přeměna společnosti.
Ovšem: ono to není především proto, že tato levice udělala zcela reálnou zkušenost, že k tomu nejsou podmínky. O takovouto zásadní změnu se svého času (alespoň v ekologické oblasti) pokusila strana německých Zelených. Výsledek? – Volební potenciál něco kolem 5 – 8 procent hlasů. Prostě: pro skutečnou systémovou změnu „nejsou lidi“. Takovouto revoluci by bylo možno provést opravdu jenom „po bolševicku“ – tedy s aktivní revoluční minoritou proti naprosté většině společnosti.
Němečtí Zelení tento problém vyřešili tím, že ze sebe vyloučili radikální frakci. Výsledek? Současný volební potenciál vysoko přes dvacet procent, už předhonili i tradiční sociální demokracii.
Nechci nijak tvrdit že bych byl vyznavačem této jejich umírněnosti; ale je prostě naprosto reálným faktem, že současná společnost v průmyslově vyspělých zemích nemá prakticky žádný potenciál k radikální systémové změně. (Jedinou výjimkou by mohl být naprostý kolaps v důsledku ekologického zhroucení celé planety.)
Takže jestliže se nyní klade otázka po „autentické levici“, pak se nutně staví otázka: s kým vlastně. A – kam, k jakému cíli.
Přičemž tato druhá otázka je ještě mnohem závažnější. A zcela centrálním problémem je – jak už řečeno výše – vztah k reálné, to jest tržní ekonomice.
Pokud levice nevyřeší tento problém, pak je naprosto vedlejší záležitostí, jestli se chceme nazývat „autentickou levicí“ či jakkoli jinak. My se nemůžeme nazývat astronauty, dokud nejsme schopni postavit kosmickou raketu.
Pojem „autentická levice“ má v tuto chvíli víceméně jenom ten význam, že zásadně odmítneme r e f o r m i s m u s klasické sociální demokracie. Tedy reformismus jako trvalý program, který staví na iluzi, že je možno kapitalismus nějak trvale a zásadně zhumanizovat shora, ve stylu „mírného pokroku v mezích zákona“.
Mimochodem, Petře – ten poválečný sociální stát který tak vyzdvihuješ, to přece ve skutečnosti není nic jiného, nežli součást právě tohoto sociálně demokratického reformismu! Který naprosto rezignoval na skutečně zásadní proměnu společnosti, a domnívá se že pro pracující vrstvu – respektive pro člověka vůbec – udělá dost, když lidem nacpe do kapes peníze.
Všeho všudy tedy: nechci nijak zlehčovat pojem „autentická levice“. Má svůj význam, především jako vymezení se proti veškerému systémovému konformismu. Ovšem: tento titul „autentická levice“ je nutno si z a s l o u ž i t, zcela konkrétní snahou a zcela konkrétními schopnostmi nabízet smysluplná (a komplexní!) řešení společnosti na současném stupni vývoje lidstva. Mechanické lpění na starých dogmatech ještě žádnou „autenticitu“ nevytvoří.