Kapitalismus a demokracie III/2

Josef Poláček

Po osvětlení samotného pojmu „demokracie“ – tak jak je používán zde, v daném kontextu – v prvním pokračování této série je v tomto druhém dílu pokročeno k teoretické analýze vzájemného vztahu fenoménu kapitalismu a demokracie.

2. Kapitalismus a demokracie

Po úvodním vyjasnění, co vlastně vůbec rozumíme pod pojmem demokracie, se tedy nyní můžeme věnovat hlavnímu tématu: vztahu kapitalismu a demokracie. Petr Kužvart ve svém příspěvku podává rozsáhlý a fundovaný historický přehled vývoje demokratických forem; přičemž jak už řečeno se mu tu dost neorganicky prolínají momenty demokracie institucionální a demokracie substanciální. Ale to tady není tak důležité. Rozhodující je jiný moment. Ve svém historickém přehledu P. Kužvart celkem vzato souhlasně s mým vlastním pojetím dokumentuje, že stupeň demokracie je úzce propojen se stavem „materiální základny“ společnosti. Ovšem: už tady se zdá, že jeho pojetí demokratického vývoje je poněkud zužující, ve smyslu „kdo má peníze, ten může participovat na moci“. Samozřejmě že tento kauzální nexus velmi výrazně existoval; ale není to zdaleka celá skutečnost.

Tento rozdíl se pak zcela radikálně vyhraňuje tam, kde se dostáváme ke vzniku společnosti kapitalistické, a k otázce participace širokých lidových vrstev na politickém rozhodování v této společnosti. Petr Kužvart správně konstatuje, že 1. postupem času se i dělnictvo dobralo možnosti politické participace (tj. všeobecné volební právo); a že 2. dělnictvo ale – v naprostém rozporu s očekáváním B. Engelse – této své politické moci nikdy nevyužilo k tomu, aby zlomilo moc a nadvládu kapitálu. Ovšem: Kužvart tyto okolnosti pouze letmo zmiňuje, ale přitom je ponechává bez jakéhokoli dalšího komentáře; a přitom právě tyto dva momenty jsou pro všechny další úvahy o vztahu kapitalismu a demokracie naprosto klíčové.

Ty zásadní otázky které zde vyvstávají (a které Petr Kužvart nijak neřeší) jsou tyto:

1. jak je to vůbec možné, že dělnická třída – která je přece v kapitalismu třídou utlačovanou! – se mohla domoci tak velké politické moci; fakticky by čistě svou početní silou mohla plně ovládnout parlament

2. jak je to pak ale možné, že tato dělnická třída, ačkoli má naprosto jednoznačnou politickou majoritu, této skutečnosti nikdy nevyužila ke svému „osvobození ze jha kapitalismu“?!…

Tohle a právě tohle jsou naprosto klíčové otázky, které musíme bezpodmínečně vyřešit, abychom mohli adekvátně popsat a analyzovat další vývoj vztahu kapitalismu a demokracie.

Vraťme se k už zmíněnému momentu, který se ukáže být opravdu naprosto zásadním. Připomeňme si, že podle P. Kužvarta je rozhodovací moc vázána v prvé řadě na bohatství; tedy za podmínek kapitalismu především na vlastnictví kapitálu. Ovšem: dělnická třída – přinejmenším v tom období kdy si vydobyla hlasovací právo, tedy demokratickou participaci a moc – tak v té době neměla prakticky žádný majetek, žádné bohatství! Jak je to tedy vůbec možné, že jí – mocensky vládnoucí – třída kapitalistů vůbec povolila získat si tuto politickou participaci?!

Samozřejmě, je možno odpovědět, že kapitalisté dělníkům tuto politickou participaci nepřenechali nijak dobrovolně, nýbrž že dělnická třída si ji musela vybojovat. Tak to dozajista skutečně souhlasí z hlediska historického; ale nijak nám to nezodpovídá principiální otázku jako takovou. Položme otázku poněkud jinak: jak je to možné, že v kapitalismu, který je založen na třídním panství buržoazie, jak je to vůbec systémově možné, že se zde prodere k parlamentní moci třída ovládaná, potlačovaná?

Touto otázkou se dostáváme k nejvlastnějšímu jádru celého problému; ale je nutno hned upozornit a varovat, že se jedná o záležitost, kterou je obecně velmi obtížné pochopit. A snad především pro vyznavače marxismu je to velice těžké, neboť to nabourává jejich klasické představy. A přitom to fakticky vyplývá ze samých základů marxistické teorie. Tato záležitost je natolik klíčová, že si ji musíme vytyčit jako další tematickou kapitolu:


3. Rozpolcená dynamika kapitalismu

Napřed se na věc tedy podívejme z optiky čistého marxismu. Podle marxistické teorie je kapitalismus samozřejmě společenský systém, který je založený na třídním antagonismu, a nad nadvládě třídy kapitalistů nad třídou proletářů. A veškeré úsilí marxisticko-komunistického hnutí pak směruje k tomu toto panství buržoazie zlomit, a celou společnost převést do stavu bez vykořisťování a bez nadvlády jedné třídy nad druhou.

Z tohoto hlediska se tedy kapitalistická společnost nejeví ničím jiným nežli právě jenom tímto třídním panstvím. Jenže: podle té samé marxistické teorie se v samotných základech této kapitalistické společnosti rodí síla, dynamika směřující přesně opačným směrem. Základním faktorem a zdrojem této dynamiky je to, co Marx nazývá „rozvojem výrobních sil“. Na rozdíl od Hegela totiž, který impuls dějinného vývoje spatřoval v seberealizaci (absolutního) ducha, materialista Marx tento impuls shledával nikoli ve filozofující, nikoli v ideální – nýbrž v naprosto reálné, praktické činnosti člověka, tedy v materiální produkci jeho vlastních životních podmínek.

Je to tedy právě tento „rozvoj výrobních sil“, který je motorem dějinného vývoje; který rozhoduje o tom, jaké vzniknou společenské formace, a jaký charakter budou mít společenská a politická zřízení s těmito formacemi spojená. Tento „rozvoj výrobních sil“ je zcela objektivní; a je nezadržitelný; a proto nevyhnutelně žene i společenský pokrok neustále dále. Tento pokrok svého času vedl ke vzniku kapitalismu (jakožto vůči feudalismu pokročilejšího uspořádání).

Ovšem: tento pokrok, tento „rozvoj výrobních sil“ neustává nijak ani za kapitalismu. – Přesněji řečeno zcela naopak, teprve k nástupem kapitalismu jeho dynamika přímo exploduje. To pak ovšem nevyhnutelně vede k tomu, že pro jeho další rozvoj nakonec i sám kapitalismus je už příliš těsnou, nevyhovující formou. Podle marxistické teorie se tu především dva momenty dostávají do zcela zásadního konfliktu: společenský charakter produkce na straně jedné, a soukromovlastnický způsob přivlastňování na straně druhé. Tento protiklad není možno v rámci kapitalismu vyřešit; a proto ta společenská třída, která svou pracovní činností přímo stojí v oné – objektivně společenské – produkci, nakonec svrhne třídu soukromých vlastníků, a nastolí společenský řád založený na společném vlastnictví. Ve kterém tedy zmizí onen zmíněný rozpor, zcela společenská bude jak produkce, tak i vlastnictví produkčních prostředků i vytvořených produktů.

Tolik tedy marxistická teorie. Jak víme dnes, onen pokus se zespolečenštěním vlastnictví se nepovedl. Nepovedl se pokus s „reálným socialismem“; ale stejně tak dělnická třída v západním světě obecně nijak nejevila ochotu převzít vlastnictví veškerých výrobních prostředků do vlastních rukou. Běh dějin se tedy nevyvíjel podle marxistických představ; ale přesto tu alespoň něco z oné marxistické teorie zůstává v platnosti. Totiž právě ta zmíněná dynamika „rozvoje výrobních sil“. To je objektivní stav věcí, který nikdo nemůže popřít. A tato dynamika skutečně směřuje někam za kapitalismus; přinejmenším za kapitalismus jeho původní, neregulované, tedy vlastně „ryzí“ podoby. Opírajíc se o tuto dynamiku, třída pracujících sice nesvrhla kapitalismus jako takový; ale prosadila vůči němu celou řadu opatření a zákonů ve svém zájmu, které onen původní „divoký“ kapitalismus velice zásadně modifikovaly, které ho donutily respektovat alespoň do jisté míry práva zaměstnanců, a vůbec dolních vrstev obyvatelstva.

Máme tu tedy i nadále stav, že kapitalismus není nějakým jednoduchým, homogenním, monolitním systémem prostého třídního panství; nýbrž současný kapitalismus v celém komplexu své existence je útvarem vnitřně rozpolceným, se dvěma zcela protichůdnými tendencemi a dynamikami. Na straně jedné kapitalismus samozřejmě nadále vykazuje tendence k nadvládě privilegovaných vrstev (tříd) nad vrstvami ovládanými; tedy tendence samovládné, vykořisťovatelské, latentně nebo akutně antidemokratické.

Ale na straně druhé jsou zde stejně tak přítomny tendence a síly progresivní, s vysokým emancipačním potenciálem, tedy tendence působící obecně k nárůstu a posilování demokratických institutů, procesů a struktur. Přičemž pod pojmem „demokracie“ zde nemám na mysli jenom pouhou formu politického uspořádání; to je jenom jedna část obecného demokratizačního trendu. Do toho musíme počítat právě i to zmíněné sociální a pracovní zákonodárství omezující svévoli zaměstnavatelů, jakož i nejrůznější formy reálné participace pracujících vrstev jak na řízení společenských procesů, tak v užším smyslu i na řízení procesů produkčních.

Opakuji tedy ještě jednou – a je to naprosto rozhodující moment: kapitalismus jako celek, jako společenský útvar je systémem niterně hluboce rozpolceným, ambivalentním, ve kterém působí jak faktory a tendence antidemokratické, tak ale i síly demokratické respektive demokratizační. Je tedy hlubokou a zásadní chybou (která se ovšem v táboře radikální levice objevuje znovu a znovu) kapitalismus pojímat jako jednolitý monoblok, který je chápán jako jenom systém třídního panství, jenom jako nedemokratický. To je hrubé zplošťování, zužování celé komplexní skutečnosti kapitalismu; a takto zúžený pohled nikdy nemůže vést k pravému poznání a pochopení toho, jakým způsobem je možno tuto omezenou dějinnou formaci překonat.

Ovšem, bylo by možno namítnout: tyto demokratizační tendence přece nejsou součástí samotného kapitalismu, nýbrž jsou naopak jemu cizí element. Všechna ta sociální, emancipační a demokratizační opatření přece bylo nutno vybojovat proti kapitalismu, a nikoli jeho vlastním přičiněním.

Tady si ale musíme jasně uvědomit, v jakém smyslu právě v kterou chvíli o kapitalismu hovoříme: zda hovoříme o kapitalismu jakožto o světě neúprosného zákona zisku a neustálé maximalizace kapitálu, bez jakýchkoli humánních ohledů – anebo zda hovoříme o kapitalismu jakožto celku, jakožto o komplexním ekonomicko-společenském útvaru. Neboť připomínám ještě jednou: sám Marx ten přímo explozivní rozvoj výrobních sil – tento primární zdroj emancipační dynamiky – spojil právě s tímto kapitalismem! Jednou větou by se tedy dalo říci: kapitalismus plodí demokratické tendence, i když sám nechce. On sám svou produkční dynamikou budí síly, které se vzápětí postaví proti němu samému. Je tedy skutečně možno právem konstatovat: kapitalismus – jako celek – je stejně tak nedemokratický jako demokratický; kapitalismus usiluje o nadvládu, ale zároveň rodí demokracii.

Konkrétní stav demokracie v tom či onom kapitalistickém státě je pak dán konkrétním poměrem sil obou těchto složek; proto dochází k neustálé oscilaci tím i oním směrem, podle toho zda právě vítězí zájmy kapitálu, anebo síla emancipace.

40 komentářů u „Kapitalismus a demokracie III/2“

  1. K textu Josefa Poláčka “Kapitalismus a demokracie III/2”
    Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz), Praha 8.11. 2020

    Z druhého pokračování Poláčkova textu vyrozumívám, že se bohužel mé předchozí obavy zatím potvrzují. Nejde o analýzu a výklad vycházející od konkrétního přes zpracování a zobecnění poznatků k teorerickému uchopení věci. Místo toho výklad setrvává na čistě doktrinální úrovni, s trochou nadsázky jde o příručkový výklad obecných marxistických přístupů v jejich klasické podobě, nepoznamenaných studiem dějinného pohybu a tedy klidně uplatňovatelných jaksi “nadčasově” – šlo by to publikovat v 60. letech (v éře sociálního státu v západní Evropě), v 80. letech (doba praktického zavádění neoliberalismu v Evropě), ale i v 90. letech (zlatá doba panování neoliberalismu a provozu kapitalistického supermarketu snů – podrobení a drancování nově ovládnutých ekonomik a zemí východní Evropy) stejně jako nyní (doba do krajnosti dotahované kapitalistické globalizace, extrémního zužování početnosti a vzůstání přitom moci globalistické hyperoligarchie). Dotyk s pulzem překotné doby tu tedy rozhodně nehledat. Ovšem to smysl a význam textu velice omezuje. Koho dnes zajámá opětovné a znovu podnikané memorovvání základní, klasických, občas už spíše archivních pouček klasického marxismu? Lepší by byl jeho radikální, důsledný a antisystémový rozvoj.

    Konkrétní poznámky k textu samotému:

    1. Není pravdou, že bych “neorganicky prolínal momenty demokracio institucionální a damokracie substanciální”.
    Demokracii je nutno pojímat jako způsob kolektivního rozhodování (oprávněných subjektů, jejichž okruh se v průběhu dějin a v různých verzích demokracie hodně lišil) o společných záležitostech, probíhající prostřednictvím k tomu vzniklých nebo k tomu přizpůsobených orgánů (struktur) a to podle dohodnutých pravidel, procedur. Tyto jednotlivé prvky tvoří jednotu, jeden prvek bez druhého prostě nefunguje. Funguje to jen jako celek. Tak je tomu třeba rozumět a tak také případně analyzovat. V celku.

    2. Poněkud schematické a strnulé je uvažování, proč dělnická třída, jež v průběhu průmyslové revoluce vysoce přečíslila podnikatele, obchodníky, prostě kapitalisty, jednoduše po získání volebního práva tuto třídu nepřevrstvila, nepřečíslila a nenastolila svou vládu a posléze své všeobecné panství, překonávající kapitalismus novým uspořádáním. Takto lze sice uvažovat, ale reálná dějinný pohyb je podstatně složitější. Uvedu jen některé faktory, jež lze odvinout ze studia dějin.
    Předně i za průmyslové revoluce dlouho přetrvává ( postupně slábnoucí) převaha venkovského obyvatelstva, agrárního osídlení, agrární společnosti. Ta mívá ze své podstaty sklon ke konzervativnosti, k tradicím. A nabízí se tu vliv velkostatkářstva. Obratné podchycení venkovského voličstva různými agrárními a klerikálními, ale i národoveckými politickými subjekty volební aritmetikou hodně zacloumá a poměr sil je pak o hodně jiný, než by abstraktizující doktrinář čekal. Dokonce i dnes, kdy v pokročilých ekonomikách Západu je podíl aktivních zeměďělců pouhých pár procent z celkové populace, je ovládnutí venkovského voličstva důležitým faktorem – stačí se podívat k nám, do povolebních analýz v České republice.
    Dále: vzniknuvší masová demokracie má tendenci radikální, antisystémové politické subjekty vytlačovat na periférii politického dění, dál od šancí na účast na přímém výkonu moci. Je tu tendence osatních politických subjektů překonat na chvíli vzájemné rozdíly a účelově se spojovat proti nim a jejich politickým aspiracím.
    Proti uplatnění antisystémových politických subjektů včetně radikální levice kolikrát působí také samotný fakt roztříštěnosti politického spektra, což je zpravidla dáno převažujícím systémem poměrného zastoupení. Zvýšená četnost politických stran a hnutí ucházejících se o vstup do parlamentu nebo do oblastních zestupitelstev vede k drobení  voličské podpory mezi vícero politických subjektů a po volbách vyvolává nutnost slepování co možná stejnorodých vládních koalic, do nichž se běžně radikální formace nezvou, když většina potenciálních koaličních partnerů bývá umírněné (levo)středové nebo pravicové orientace.
    Takže dovršení masové demokracie v zastupitelské formě vybojováním všeobecného a rovného hlasovacího práva ještě automaticky neznamená nevyhnutelnost následného nastolení nového režimu a prosazení hlubších systémových změn. Výsledkem je nakonec většinou stav, kdy se vlastně nic moc ani po zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva nemění, kapitalismus není podroben žádným zásadním změnám, prostě se pragmaticky přizpůsobí a funguje dál. 
    Těch příčin a působících faktorů bude ještě daleko víc. Někdy to v dějinách bylo převládnutí reformistických koncepcí v dělnickém hnutí, prosazovaných často politickými profesionály a podporovaných vznikající stranickou a odborovou byrokracií, někdy dochází následně k drobení sil cestou rozštěpení hnutí na radikální menšinu a se systémem víceméně konformní reformní zbytek. Někdy se riziko změny systému řešil také fašistickou diktaturou, zvláště, když se stala radikální levice nepříjemně silnou. Je to celé dobu od doby, zemi od země různé – a velmi pestré.
    Dějiny ukazují, že ani vydobytí všeobecného a rovného hlasovacího práva (a toto právo muselo být na přelomu 19. a 20. století opravdu vybojováno proti stávajícímu politickému establishmentu), neznamená automatické následné prosazení systémových změn revolučního charakteru.

    3. I v kapitalismu, stejně jako v jiných dějinných třídních uspořádáních, jsou výsledné momentální poměry určovány konec konců vždy poměrem třídních sil a poměrem působení různých převážně materiálních skupinových (nikoli vždy nezbytně třídní povahy) zájmů na celkové směřování společnosti, na institucionální strukturu a pravidla provozu politického režim, ale také na právní řád – rozsah a obsah pracovněprávního, sociálního zákonodárstí, progresivitu či degresivitu zdanění, rozsah samosprávných prvků v politice i hospodářství apod. Tak to prostě je.
    Kapitalistický systém funguje v tomto širším společenském kontextu a je jím ovlivňován a sám jej spoluurčuje. Jak to tu nebo jinde, nyní nebo jindy je a proč, to se zjistí jen podrobným studiem, nevyskočí to z hlavy od dění se izolujícího “teoretika”!

    4. Obecný popis rozvoje výrobních sil za kapitalismu a z něj odvinutá nevyhnutelnost odstranění kapitalismu je samozřejmě – jak učí dějiny – hodně zjednodušující, hodí se ale dobře do agitačních brožurek.Zatím tohle jaksi nezafungovalo – a bez konkrétní hostorické analýzy se nedozvíme, proč – abstraktně, neplodně spekulovat v rámci poněkud povrchní dojmologie nemá mnoho smyslu.
    Že se experiment s reálným socialismem nepovedl je nezvratný historický fakt. Nicméně proč se tak stalo, je složitější. Snažím se toto pojednat ve svém textu “Reálný socialismus: co to bylo a proč?”, který mi vychází na pokračování paralelně na webových stránkách e-republika.cz, outsidermedia.cz a novarepublika.cz. Vyšlo již 10. pokračování a vyjdou v dvoutýdenních intervalech ještě alespoň tři.

    5. K otázce, zda opravdu dělnická třída na Západě “nejevila ochotu převzít vlastnictví výrobních prostředků” je opět třeba studovat dějiny.V řadě, zvláště krizových situacích k přebírání výrobních prostředků v dílčích případech docházelo nebo bylo požadováno. Vzpomeňme případ Argentiny po státním bankrotu – tuším Naomi Kleinová o tom psala a dokonce s ní byl natočen před lety až dojemný filmový dokument.
    Ale byly také momenty a šance, jež dějiny přinesly a nebyly využity. Vzpomínám, že v době jarních studentských bouří v Pažíři v roce 1968 byla média plná barikádových bojů, ale v tomto mumraji poněkud zanikl fakt, že ve Francii probíhala paralelně mohutná stávnová vlna – a dělníci okupující továrny požadovali jejich převzetí. Francouzská komunistická strana tehdy tyto tendence velice snaživě tlumila a eliminovala., takže De Gaullův režim přežil a k systémovým změnám tehdy nedošlo, ač to bylo proveditelné. Podobných story bude asi v dějinách víc – jen to nastudovat!

    6. Poláčkovu textu asi nejvíc zazlívám, že je neposkvrněn jakýmkoli dotčením dějinným pohybem řady posledních desetiletí. Mohl být publikován v nějaké té levicové revue třeba v Paříži vprostřed 60. let – a úplně by se tam hodil, vůbec nic by nepřečnívalo!
    Vůbec tu není zachycen podstatný vývoj nejprve v levicové intelektuální produkci a posléze i v reálném životě západní levice, Jde o fakt, že v prostředí sociálního státu v 50. a 60. letech minulého století nbastala situace, kdy konformní dělnictvo bylo většinově spokojeno se svou vzrůstající prosperitou a zčásti i vzestupen do středních vrstev, požívalo řady práv a výsad dříve netušených a vznikaly i závodní rady a prvky hospodářské samosprávy. V tomto se zájem levicových intelektuálů společenskovědní orientace, typicky pověstné Frankfurtské školy (jejiž produkce se správně označuje za “neomarxismus”, v ostatku jde dnes o demagogická zneužití tohoto termínu), odklonil od zásadních otázerk a rozporů kapitalismu ke zkoumání sociálně psychologické problematiky, vztahů poroby a domiance a postupně k otázce reálného prosazení velkoryse pojatého kodexu univerzálních lidských práv a tedy nutně i k otázkám diskriminace a znevýhodnění, útlaku nejrůznějších často i okrajových sociálních skupin (minorit) a tato problematika časem hypertrofovala a nakonec se stala stěžejní tématikou západní “nové levice”. Tady se projevily emancipační tendence, ale už nešlo o emancipaci a osvobození dělnické třídy, dělnictva a zaměstnanectva, ale oněch různých minorit. Postupně se rozšiřovalo jejich spektrum, ale stupňovaly se i cíle a požadavky, až to dnes došlo ad absurdum. Místo podstatných a stěžejních otázek společenských pořádků se řeší počty různých pohlaví, přeexponovávají se pořadavky gendrové rovnosti a kácejí se pomníky – dějí se tu zjevně aktivity zástupného i jen ryze symbolického charakteru.
    Samotné mě to hodně překvapilo: v USA v létě byla situace, kdy masové celkově propojené proteství hnutí nabylo takové intenzity, že mělo reálnou šanci proti establismentu prosadit přinejmenším takové naprosto zásadní záležitosti systémového charakteru, jako je zásadní reforma základního a středního školství a jeho náležité zafinacování, zásadní reforma zajištění zdravotní péče a sociálního zabezpečení pro všechny, ale měli dost sil a vlivu prosadit třeba i radikální reformu federálního volebního systému, který není ani přímý, ani rovný. Neudělali vůbec nic, místo toho nesmyslně káceli pomníky a snažili se o zrušení policie, navíc někteří dokonce zapalovali, rabovali! Takto si nechali utéct příležitost prosadit proti odporu Kongresu, prezidenta i vlády a její byrokralice naprosto zásadní požadavky systémového charakteru, jež by mimo jiných řešily i diskriminaci barevného obyvatelstva a demokratizaci výkonu moci. Jde o obrovské selhání a musí být úkolem pro budoucnost, podrobně zmapovat, proč a jak se to mohlo stát. Množství působících faktorů asi vydá na knihu, ne-li hned na několik!
    Obrovsky se to liší od poslední klasické dělnické revolty starého střihu, jakou byla stávková vlna v Polsku a následný vznik Solidarity v srpnu 1980. Tomu musel rozumět každý erudovaný marxista, pokud nebyl raněn biľakovským dogmantismem a zkostnatěním. Ale co se odehrálo v Americe, co se odehrává na amerických i západoevroských universitách, doposavad citadelách levicového myšlení a společenskévědních sudií, ale co se děja i v mediálním a politickém mainstreamu, to je něco naprosto nového a stěží uvěřitelného. Tady se s dogmatickými kategoriemi a strnulými, metafyzickými, schematickými představami o společnosti rozhodně nevystačí.

    7. Poslední poznámka: kapitalismus je v honbě za zisky tak elastický, agresívní a přizpůsobivý, že i ze svých protivníků nadělá kolikrát postupně své placené zřízence, že i protikapitalistickou agataci, symboliku a ideje dokáže se ziskem zpeněžit a rozjet jejich masovou produkci za účelem ziskového kšeftu. Na to pozor! Je to tak.
    Vychází totiž z cynické úvahy, že všechno a všichni jsou na prodej, I ti nejtrdohlavější, I ti nejzásadovější, i ti nejpoctvivější. Je to jen otázka ceny. A kdo se projeví jako neobchodovatelný deviant, toho prostě existenčně nebo i fyzicky zničí nebo jen marginalizují, v případě potřeby ho bulvárně znemožní tak, že jej prostě poplivají (profesionálních presstitutů mají k tomu celé smečky!), že se od nich všichni štítivě odvátí a začnou je ignorovat. Takový je kapitalismus. Neschematizovat! Nepodceňovat!

    Se zájmem čekám na budoucí překročení hranic běžné příručkové produkce.

  2. Petře, ještě jednou: soustavně zaměňuješ příčiny a následky.

    Opakuji znovu: kdyby dělnická (respektive pracující) třída měla opravdu v i t á l n í zájem na svržení kapitalismu – pak by to udělala, a k žádném tříštění sil by nedošlo.

    To všechno co popisuješ (vlastně duplikuješ, všechno to samé stálo už v Tvém původním textu) – to všechno jsou pouze symptomy, pouze důsledky toho zcela základního stavu, že tato dělnická/pracující třída to evidentně n e p o c i ť u j e jako svůj vitální zájem, aby tento kapitalismus (respektive moc koncernů) svrhla, a aby moc ve státě (respektive vlastnictví výrobních prostředků) převzala do svých rukou.

    Co se Tvého výkladu reálného socialismu – už jsem Ti přislíbil, že k tomu napíšu obsáhlý komentář, až s tím svým seriálem budeš hotov. Takže toto téma prozatím odložíme.

    Frankfurtská škola: ale samozřejmě, že ona opustila klasický, na třídní antagonismus orientovaný marxismus. Jenže – ona to neudělala jen tak z plezíru, nýbrž proto že její protagonisté naprosto jasně viděli, že dělnická třída jakožto potenciální subjekt revolučního převratu prostě zmizela; a bylo by naivní bláhovostí čekat, že nějakým zázrakem znovu povstane, jako bájný Fénix z popela. Frankfurtská škola byla v podstatě pokusem ještě zachránit co se dá: když už není naděje na komplexní systémovou změnu, pak tedy alespoň boj na kulturní a obecně humánní frontě. Neříkám že sdílím tento postoj (opravdu se zde z původního marxistického impulsu mnoho ztratilo a ztrácí) – ale za dané situace se sotva dalo dělat něco příliš jiného. Komunistická revoluce byla tehdy už definitivně pasé.

    Novodobý boj „kulturní levice“ za práva minorit: tuto problematiku jsme zde na HD opakovaně prodiskutovávali; můj názor je víceméně totožný s tím, který v nedávné diskusi ohledně „konzervativního socialismu“ vyslovil tuším sociolog Slačálek: „Jakou důvěryhodnost si ještě může zachovat levice, pokud nebude bojovat p r á v ě za práva znevýhodněných menšin?!…“ Má snad tato (do značné míry fiktivní) dělnická třída prohlásit: „My bojujeme jenom za své vlastní zájmy, a jinak nám do nikoho nic není!?“ Pokud je tomu opravdu tak, pak s takovouto levicí nemám a nechci mít nic společného.

    Opět: tím nechci říct že bych se s touto „kulturní“ či „novou“ levicí bez dalšího ztotožňoval; ale tento její základní postoj má svou váhu, pokud si chce levice v současném světě vůbec ještě uchovat nějakou důvěryhodnost, pak nemůže a nesmí k právům člověka přistupovat selektivně (to v míře dostatečné dělá už pravice).

    Znovu mi vytýkáš nedostatečný teoretický základ; a znovu musím konstatovat, že to samé spatřuji já u tebe. (Kromě toho právě proto nedokážeš vyložit a pochopit tak celkem vzato samozřejmou věc, jako že současné levicové hnutí v USA nepřikračuje k nějakému radikálnímu antisystémovému činu.) – Přičemž ovšem to co jsi jmenoval Ty (například reforma školství) – to opravdu nevím, co by to mělo mít za antisystémový potenciál. A i kdyby se zavedlo zdravotní pojištění pro všechny – neznamenalo by to nic jiného nežli to, že by se Spojené státy konečně dostaly na standard současné Evropy – a to ovšem znamená Evropy kapitalistické!

    Co se Tvých opakovaných výtek týče, že prý jsem zůstal stát někde v 70. letech – neměj obavy, v dalších dílech se výslovně věnuji i době pozdější.

    Tak to by bylo asi pro tuto chvíli.

    A přece jenom ještě něco, totiž k událostem ve Francii roku osmašedesátého. Ano, tehdy stávkovala skutečně i „dělnická třída“ – jenže ona fakticky stávkovala jenom a pouze za zvýšení mezd. Jakmile toho dosáhla – v tom okamžiku veškerý její „revoluční“ elán vyhasl. Převzít továrny do vlastních rukou – něco takového nikdy nebylo (s výjimkou skupin radikálů) cílem francouzských dělníků. Jestliže komunistická strana takového snahy tlumila, pak k tomu měla velice závažné důvody. Neboť takovéto činy by státní moc využila 1. k diskreditování celého protestního hnutí; a 2. k tomu aby toto protestní hnutí mohla zlomit nasazením přímého násilí, třeba i za použití armády.

  3. Milý Josefe,

    myslím, že vše nezbytné jsem již uvedl. nebudu se opakovat.

    Není třeba brát marxismus dogmaticky, ale je žádoucí to, co je z něj životné, dále rozvíjet. Lpět za každou cenu na dějinami překonaných dogmatech je k ničemu. Tolik k té roli proletariátu, který údajně „zklamal“ ve své stěžejní dějinné roli.

    Pokud jde o Francii roku 1968, obávám se, že přebíráš argumentaci poněkud zkostnatělé, stalinismem poznamenané a Moskvě celkem poslušné FKS. V té zemi má radikální levice svou bohatou tradici. Osobně jsem znal Krivina a i nyní je tam zajímavá partaj pana Mealanchona. Tehdejší krize byla určitě šance využít jí k pokusu o opravdovou systémovou změnu. Nestalo se. Takové příležitosti se ale v dějinách neopakovávají.

    Kde spatřuješ můj „nedostatečný teoretický základ“, to bych tedy chtěl vidět.

    A citace z přítele Slačálka ukazuje na limitovanost a zabedněnost „nové levice“. Je totiž třeba jít novou cestou, totiž cestou obnovy tradiční radikální, antisystémové levice, jež zvládne na úrovni analýzu a kritiku aktuálního stavu kapitalismu, tedy kapitalistické globalizace a hyperoligarchizace na nadnárodní úrovni.

    Mám trapný pocit, že si tu vyměňujeme názory jen my dva. To se ale dá zvládnout e-mailovou komunmikací. Měl bys své výstupy prezentovat před širším levicovým publikem na serverech, jež jsou zavedené a čtou je denně tisíce lidí. Víš dobře, že lidi kolem nich znám a nabízel Ti urovnání cesta v tomto smyslu. Zamysli se nad tím.

    S pozdravem

    P.K..

  4. JAKOU ZMĚNU?

    Totiž, Petře, ono by především bylo velice užitečné, kdybys naprosto jednoznačně vyložil, jak si vlastně takovou „radikální systémovou změnu“ představuješ. Především: kdo ji má provést, jakým způsobem, a co konkrétně má být jejím výsledkem.

    Jinak to totiž pořád tak nějak budí dojem, jako bys chtěl znovu zopakovat revoluci bolševickou.

    Co se toho týče že tady „diskutujeme jenom my dva“ – to je sice momentální stav, asi si nikdo z přítomných netroufá vstoupit do toho, co možná považují právě jenom za náš vlastní dialog. Ale myslím, že časem se k tomu někdo přidá; přinejmenším tehdy až bude celá tato série článků dokončena. (Právě dnes jsem zveřejnil třetí díl, následovat budou ještě dva nebo tři.)

    Co se týká diskuse na jiných serverech: já se ale právě obávám, že pořád ještě je možno daleko smysluplněji diskutovat tady, v relativním klidu, nežli na webech které jsou apriori ideologicky podjaté. Ne že bych se takovýmto diskusím bránil; ale z toho co jsi mi doposud nabídl jsem nezískal pocit že by tam bylo možno diskutovat – a přemýšlet – o věcech opravdu do hloubky. A to vlastně už z čistě praktických důvodů – buďto tam není prostor pro diskuse vůbec, anebo jenom ve stylu naprosto obvyklých a banálních internetových hádek, kde si naprostá většina účastníků jenom vylévá svoje frustrace.

  5. Ostatně není tomu opravdu tak, že by tento web byl svým dosahem omezen jenom na těch několik aktivních účastníků; statistiky mi ukazují 200 až 300 návštěv denně, například včerejší hodnota je 321 návštěv. Část z toho jsou samozřejmě návštěvy nás samých (tak je to ale samozřejmě u všech obdobných statistik); ale to v žádném případě nemůže pokrýt ty tři stovky (naše vlastní návštěvy dají dohromady asi sotva více nežli nanejvýš několik tuctů záznamů).

  6. Co se Slačálka a spol. týče: ano, dozajista zásadní slabinou „nové levice“ je to, že necílí na zásadní systémovou přeměnu. O tom není sporu.

    Ovšem: opakuji znovu, v časech kdy žádná taková zásadní systémová změna není na dohled, nemá levice fakticky příliš jiných možností nežli prozatím dělat tuto „drobnou masarykovskou práci“.

    Co se pak Tvé výzvy týče „obnovy tradiční radikální, antisystémové levice, jež zvládne na úrovni analýzu a kritiku aktuálního stavu kapitalismu, tedy kapitalistické globalizace a hyperoligarchizace na nadnárodní úrovni“ – jenže právě tato „kapitalistická globalizace a hyperoligarchizace“ je to, co ve mně nebudí víceméně žádný zájem. To jsou totiž všechno jenom vnější symptomy současného kapitalismu, ale s jeho nejvlastnější podstatou to nemá prakticky nic společného. A je to právě tato podstata, kterou je nutno znovu a zcela od počátku promyslet.

  7. Milý Josefe,

    Tvá argumentace je určitě pozoruhodná a dozajista inspirující k dalšímu přemýšlení.

    Nicméně:

    K otázce „radikální systémové zněmy“ se opravdu vyjádřím, ale je to spíš na knihu než na obsáhlý článek a už vůbec to není na stručnou repliku. Je to tedy úkol do budoucna. Něco je z mé strany zatím zkratkovitě naznačeno v té knížce, co má vyjít („Budoucnost levice“, kolektivní dílo, hlavní spoluautoři Drulák, Švihléková, Keller a mladý Stropnický). nevím, kdy to bude na pultech, dneska se to nedá odhadnout. A knihkupectví jsou ostatně zavřená. Dotážu se Petra Druláka, který to celé organizuje, snad bude něco bližšího vědět.

    Pokud jde o možnosti na jiných webech, to záleží samozřejmě na Tobě. Možnosti tu nesporně existují. Mít k této cestě výhrady, aniž jsi ji vyzkoušel, je problematické. Ta blokace a nežádoucí omeznost je podle všeho hlavně na Tvé straně. A návštěvnost webu cca 200 – 300 denně je opradu zanedbatelná oproti desítkám tisíc na jiných webových stránkách. Řada těch připojení bude nevyhnutelně nejen nás samých, ale i případů vyložených omylů a vedlejších nahodilých efektů brouzdání po webu. To je nutno vzít v úvahu – a takových případů nebude málo. Takže reálně odhadem cca 150 – 200 opravdových shlédnutí. Spolupráce s dalšími weby by měla i ten vedlejší efekt, že by se dalo dohodnout (až by si jejich provozovatelé prověřili, co jsi zač) pověšení odkazu na „Humanisticke-dialogy.eu“ na jejich titulní stránky. I to by pomohlo přilákat čtenáře a diskutéry. Riziko banálních, zcela obsahově mimoběžných reakcí, inrernetových hádek, výhřezů frustrací čtenářů a vyložených sprostot a urážek v elektronickém veřejném prostoru bohužel díky možnosti anonymity je. S tím se nedá mnoho dělat. Dá se to ignorovat a ve zvlášť odpudivých případech se mi osvědčilo naprosto decentně replikovat a dotyčného energicky srovnat do latě. Většinou se už neozve a na ostatí to má jistý zkulturňující, výchovný účinek.

    Konečně k tomu naprosto zásadnímu a stěžejnímu: kapitalistická globalizace a hyperoligarchizace charakterizuje dnešní realitu kapitalismu. Pokud ji nehodláš zkoumat, tak Tvoje tvorba ztrácí hodně na smysluplnosti. Mýlíš se, nejsou to jen (nepodstatné) vnější symptomy ale podstatné rysy systému v dané fázi vývoje, stejně, jako měl své podstatné rysy raně novověký manufakturní a koloniální (kupecký) kapitalismus, jako je měl (liberalistický) kapitalismus volné soutěže doby prvé fáze průmyslové revoluce (zavedení masové mechanizované tovární výroby), který popisuje a kritizuje Marx, jako je měl i následný monopolní kapitalismus počátku 20. století, který celkem trefně popsal Lenin. Obávám se od počátku, že někde tady je Tvůj podstatný problém, zásadní obsahová omezenost Tvojí politické publicistiky a také riziko sklouzávání k poněkud bludnému, samoúčelnému teoretizování. No, uvidíme. Přeju si, aby to s Tebou tak nebylo a já se strachoval zbytečně.

    S modrou oblohou

    P.K..

  8. „Mám trapný pocit, že si tu vyměňujeme názory jen my dva.“

    Já Váš dialog se zájmem sleduji a komentuji ho v duchu.

  9. Jenom, jestli ta progresivní levice počítá také s duší člověka. S tím, že v člověku je obrovský potenciál energie (i destruktivní).
    V knížce „Co je duše? Moje tajemství – moje síla“ píšou, že teprve duše dělá člověka cele člověkem. Že duše je život, podněcovatelka života. „Duše zkouší všechno, aby nás udržela živé. K tomu používá i různé nástrahy: Nechává na sebe dopadnout různé těžkosti, neštítí se triků, pastí, aby v nás probudila síly, které jsou potřebné, abychom svůj život žili a utvářeli smysluplně a plodně.
    Jednou se naše duše hlásí, když se zamilujeme, když se v nás něco probudí polibkem s druhým člověkem. Cosi, co by nás chtělo vyvést ven, protože to dosud nedostalo jasné obrysy a leželo nevyužito ladem.
    Podruhé nás duše vrhá do krize, nechává nás dělat skutky, které nás mohou uvést do vnější i vnitřní tísně – abychom se tím vyburcovali ze spánku a přemýšleli o sobě uvnitř ve svém nitru: kam směřujeme a jak moc jsme se při tom možná zaběhli.“

    V úvodu knížky je Goethova báseň, která na mě velmi zapůsobila:

    Johann Wolfgang Goethe: Zpěv duchů nad vodami

    Je duše lidská
    podobná vodě:
    přichází z nebes
    k nebesům stoupá
    a znovu dolů
    až k zemi musí
    v změnách věčných.

    Z vysoka prýští
    z příkré skály
    paprsek proud,
    pak sladce stříká
    v prášení deštném
    o hladký sráz,
    a zlehka přijat,
    závojem hustým
    šum tichý
    do hloubky padá.

    Ční-li bradlo
    vstříc vodopádu,
    vztekle se pění
    po stupíncích
    až v propast.

    V řečišti mělkém
    plazí se dolinou luk
    a v hladkém jezeře
    pasou své tváře
    všechny hvězdy.

    Vítr je vlně
    lichotným svůdcem,
    ode dna míchá
    pěnivé proudy.

    Ty duše lidská,
    jsi jak ta voda!
    Osude lidský,
    Jak vítr jsi ty!

  10. RADIKÁLNÍ LEVICE A LIDSKÁ DUŠE

    Paní Hájková, tohle mi připomnělo jeden francouzský film, který jsem viděl už kdysi před léty. Byl to film opravdu kvalitní, umělecký, kritický. Bylo to o jednom chlapci, který byl obdařen jedinečnou genialitou, takže nakonec odmítl nadále chodit do školy, protože už nemohl snášet, že učitelé ho tam učí jenom věci, které on sám už dávno zná.

    A v tom filmu byla jedna scéna, kdy tento hoch je doma, se svou rodinou – rodiče, a jeho sestra, která pro jeho podivnost měla podle všeho ještě tak ze všech největší pochopení.

    Už si přesně nevzpomenu na konkrétní průběh oné situace, myslím že to byla právě tato jeho sestra, která se onoho chlapce zeptala na jeho názor na duši. Zřejmě to bylo ještě v nějaké další, konkrétní souvislosti, protože onen chlapec pak lakonicky odpověděl:

    „Hegel – to je duše. Marx – non!“

    Tedy: osobně bych měl opravdu velké pochybnosti o platnosti oné první věty. Ano, Hegel dozajista dopodrobna analyzoval lidskou duši; jenže – právě že jenom analyzoval. To jest: doslova ji rozřezal na jednotlivá logická určení své metafyzické dialektiky. Takže nakonec před námi sice stojí v určitém smyslu opravdu kompletní lidská duše – ale jenom jako kostra, zbavená všeho co ji dělá opravdovou duší, tedy zbavená veškeré hloubky citovosti.

    Ale druhá věta, tedy že „Marx není duše“ – ta je samozřejmě naprosto správná a trefná. Já jsem zrovna nedávno napsal, že Marx se nikdy nezabýval individuální psychologií; a tedy ani duší. Jeho předmětem zájmu bylo něco zcela jiného: člověk tak jak je uchopený (respektive polapený) v celém síťoví společenských vztahů.

    V zásadě to nebyl od Marxe nijak nelegitimní počin, toto fokusování pozornosti jenom na společenskou stránku existence člověka. Moderní věda čím dál tím více směřuje ke specializaci; a Marx se prostě specializoval na ono téma společenské podmíněnosti člověka.

    Ovšem: nedá se nic dělat, ale nakonec tu opravdu vzniká jeden zcela zásadní a závažný deficit. Protože Marx si nakonec dělal nárok na to, že dokáže vybudovat celou novou společnost – a to sice společnost všestranně rozvinutých lidí, zralých a kultivovaných lidských osobností. A tady už samozřejmě nevyhnutelně nastává velký zádrhel: jak je možno vytvořit takto všestranně vyzrálou lidskou osobnost, a přitom zcela opomenout vnitřní, duševní stránku existence člověka?…

    Musím přiznat: dříve jsem i já propadl tomuto domnění, že to možné je. Že přece postačí osvobodit lidskou společnost od svěrací kazajky dehumanizovaného kapitalismu, a že pak se všechny přirozené lidské vlohy, schopnosti, potenciály uvolní samy sebou, jako vysoko do výše vytryskne gejzír, když se z něj odvalí těžký balvan.

    Jenže dnes už vím: takto jednoduché to v žádném případě není. Marx se tu příliš dalece spolehl na lidskou přirozenost; to jest, on tuto lidskou přirozenost bez dalšího identifikoval se vším dobrým v člověku. A nikdy nebyl ochoten si přiznat, že tato lidská přirozenost může být stejně tak negativní, agresivní, egoistická. A že odvalení onoho balvanu kapitalismu může uvolnit cestu i mnohem méně ušlechtilým tekutinám a silám, nežli je čirá voda.

    Já si v takových případech vždycky vzpomenu na Pandořinu skříňku: ta když se otevřela, tak také z ní napřed vyskočily všechny špatné, negativní lidské vlastnosti – protože ty jsou vždy silnější a agilnější, nežli vlastnosti dobré. Takže jenom svrhnout kapitalismus a přitom se vůbec nezabývat tím, co je člověk doopravdy, tedy člověk ve svém nitru, ve své duši – to je opravdu cesta do pekel.

    Ale – tady máte paní Hájková naprostou pravdu, s něčím takovým si hlavu nelámal ani tradiční marxismus, a už vůbec ne současná radikální levice. Pro tu stále ještě platí jediné: svrhnout kapitalismus, a pak už bude všechno dobře! Po revoluci se přece všichni poctiví lidé přidají na naši stranu; a kdo se nepřidá, o tom je jasné že je nepoctivý, a tak se mu stane jenom po právu, když skončí v Gulagu.

  11. S KÝM REVOLUCI?

    No právě, Petře: to co tu vypočítáváš za různé typy kapitalismu, to není nakonec nic jiného nežli jeho jednotlivé fáze, tedy jednotlivé f o r m y ve kterých se v dějinách projevoval. Ale žádná z těchto jednotlivých forem nikdy nemůže postihnout jeho vlastní podstatu. Takže místo zkoumání skutečné podstaty se tu ulpívá jenom na vnější, jevové stránce dané věci.

    Já jsem se vůbec ne náhodou ptal na ty tři věci: s kým vlastně vůbec svrhnout kapitalismus; jak by tato systémová změna měla probíhat; a co by konkrétně mělo být jejím výsledkem. To všechno totiž souvisí velice úzce právě s podstatou kapitalismu (jakož i s podstatou společnosti která by měla následovat po něm).

    Ty jsi mě odkázal až na nějakou knihu která má vyjít; za prvé při výčtu jejích autorů propadám značné skepsi že by zde o podstatě kapitalismu bylo mohlo být vyřčeno něco opravdu závažného a objevného; a za druhé a především mě to jenom utvrzuje v mém přesvědčení, že současná radikální levice se upíná na čirý akcionismus, aniž by si předem ujasnila, odkud kam vlastně vůbec má vést její cesta.

    Já se – tak snadno se mě opravdu nezbavíš – já se tu omezím jenom na jednu jedinou z oněch tří otázek, totiž na otázku, s kým vlastně provést onu žádoucí systémovou změnu, tedy revoluci.

    Zrovna nedávno jsme tu diskutovali jeden sociologický průzkum, podle kterého má současná současná (česká) společnost dosti komplikované třídní složení, kdy ale:

    – opravdu prekarizovaná („ohrožená“) třída obnáší 15 procent populace

    – podíl klasické dělnické třídy je ještě menší, totiž 14 procent.

    A teď mi řekni, s kým je tady vlastně možno dělat nějakou – antikapitalistickou – revoluci. Přičemž ani tyto dvě skupiny není vůbec možno sčítat dohromady; vzhledem k chronickému nedostatku pracovních sil právě ve většině dělnických profesí je nutno předpokládat, že velká část z této skupiny v žádném případě není identická s tou skupinou prekarizovaných. Nýbrž že tato „dělnická třída“ je relativně blahobytná, a sotva bude možno ji získat pro nějakou revoluci.

    A ta skupina prekarizovaných: ta by sice mohla mít objektivní zájem na provedení revoluce, ale za prvé je to skupina obvykle velmi izolovaných, tedy neorganizovaných jedinců; a za druhé je nutno vycházet z toho že je názorově velmi heterogenní. To jest: nahrubo řečeno, podle všech dosavadních zkušeností je nutno předpokládat, že je v ní přinejmenším stejně tolik fašistů jako potenciálních komunistů.

    (A zdá se ostatně, že současná „konzervativní levice“ má v úmyslu své dušičky lovit právě mezi těmi prekarizovanými fašisty…)

    Zkrátka: systémovou změnu ve smyslu klasické sociální revoluce (nemluvím už vůbec o revoluci komunistické) není s kým provádět; a nejsou žádné vyhlídky na to, že by se na tomto stavu mělo v historicky dohledné době cokoli zásadního změnit.

    To znamená: jestliže stále máme za cíl provést takovouto zásadní systémovou změnu, není to možné jenom s klasickým „proletariátem“, ale je nutno pro tento cíl získat a zapálit i zcela jiné vrstvy obyvatelstva. Jenže za tímto účelem je nezbytné znovu do hloubky promyslet, ale i předefinovat všechny dřívější klasické instituty a předpoklady levicového hnutí. Bez takovéhoto zásadního teoretického počinu zůstane jenom prázdný akcionismus, který bude svou energii vybíjet pouze slepým tlučením hlavou o hradby kapitalismu.

  12. A nejsou vlastně všechny ty špatné, negativní lidské vlastnosti, touhy a
    sklony oněmi démony, které vyháněl Ježíš?
    Člověk má samozřejmě tendenci hledat je především vně sebe. Tedy ne že by nás cizí démoni nemohli trápit, ale je třeba zbavovat se především těch vlastních.

  13. A ještě něco k tomu tématu vzájemné spolupráce širší levice: opakuji znovu, já bych se tomu nijak nebránil; ale muselo by to mít smysl.

    Řeknu na rovinu, co by bylo mým přáním: dostat dohromady skupinu lidí, kteří

    – mají o věc zájem (rozumí se: o věc levice)

    – kteří mají alespoň základní znalosti marxistické teorie

    – ale kteří nejsou marxistickými dogmatiky, nýbrž jsou ochotni podrobit přezkoumání všechny základní principy a výpovědi marxismu.

    Pokud snad máš znalost o nějakém serveru, webu či jiné komunitě, kde by bylo možno si v daném smyslu vyměňovat myšlenky a názory – pak mi dej vědět, velice rád se toho zúčastním.

    Ale já sám o žádné takové komunitě nic nevím; a tak stále raději zůstávám v tomto malém kroužku, kde je přece jenom možno si krok za krokem ujasňovat některé základní otázky. Ostatně už Shakespeare napsal, že „hodnotnější je jediný divák, který rozumí, nežli velká masa která nic nechápe“.

  14. Ježíš vyhánějící démony… V bezprostředním smyslu asi spíše ne, paní Hájková. Totiž tyto jeho činy tak jak jsou líčeny v evangeliích se pokud vím vztahují opravdu jenom na léčení konkrétních nemocí; a tehdy se prostě věřilo tomu, že nemoci jsou způsobovány démony. (Obdobně jako se tomu dodnes věří ve velkých částech především subrovníkové Afriky.) A proto tedy Ježíš „vyháněl démony“.

    Takže na vyhánění negativních lidských vlastností by to mohlo platit jenom dost přeneseně. A já si stejně myslím, že Ježíš špatné lidské vlastnosti kladl za vinu lidem samotným; a ne nějakým „démonům“.

  15. Co když za špatné lidské vlastnosti člověk může stejně jako za nemoci? Tedy částečně ano, částečně ne.
    Mimochodem, v Komenského Labyrintu je taková myšlenka, že si člověk sám své nemoci způsobuje:
    „Když sem tak nesčislné létajících Smrti střel množství spatřil, na mysl mi přišlo: „Kde pak ta Smrt těch šípů tak mnoho bere, že se z nich nikdy nevystřílí?“ I hledím a spatřím čistě patrně, že ona žádných svých šípů neměla, než luk toliko; šípy pak od lidí brala, každý od toho, kterého ním trefiti měla. A viděl sem, že lidé šípy takové sami strojili a připravovali, někteří je všetečně a opovážlivě i sami jí vstříc nosíce, takže ona sotva, co jich zhotovených viděla, bráti a do srdce jim vstřelovati postačovala. I zkřikl sem: „Již vidím, že pravé jest: Et mortis faber est quilibet ipse suae;“ vidím již, že žádný neumírá, kdo by nestředmostí, nezdrželivostí, všetečností aneb naposledy nešetrností hliz, pryskýřů, ran vnitřních i zevnitřních (nebo to jsou šípové Smrti) sám na sebe nepřipravoval.“

  16. „S kým vlastně vůbec svrhnout kapitalismus; jak by tato systémová změna měla probíhat?“

    Taková otázka mi přijde docela cynická, a to i v případě že by se při svrhávaní kapitalismu řešila otázka, co je člověk doopravdy, tedy člověk ve svém nitru a ve své duši.

    Abych to trochu přiblížil, připadá mi to, jako kdybych třeba v září 1938 stál v Mnichově za dveřmi a slyšel:

    „S kým vlastně rozbít to Československo, jak by ta změna měla probíhat?“

  17. I když ono je to většinou složitější: Mnichovu předcházela Nečasova mise, v listopadu 89 zase mnozí progresivní komunisté asi také nebyli proti změnám, v obou případech navíc mezinárodní situace nedávala velký prostor pro zásadně jiná rozhodnutí.

    V současné době možná zase proti těm zásadním změnám nejsou někteří „progresivní kapitalisté“. Ty změny mohou zpočátku dost nepostřehnutelně směřovat k čínskému modelu „svrženého kapitalismu“.

  18. Tedy, podobně jako v Číně, k silnému provázání politické moci s kapitálem, ale tentokrát v globálním měřítku.

  19. Ono to bude o mnoho složitější a také zajímavější, až bude odstraňován kapitalismus v dnešním vydání. Mudrovat jen o klasické dělnické třídě a prekarizovaných je vcelku neplodné.

    A mluvit o povaze té které vývojové epochy kapitalismu jako o pouhých formách, pod nimiž je jakási podstata, kterou teprve je nutno zkoumat, to je příklad bludného teoretizování. Realita je vždy konkrétní a proměnlivá. Teprve jejím poctivým prozkoumáním můžeme získat podklad pro zkoumání podstaty. Pro opravdové, platné a účinné teoretizování.

    Pokud jde o případnou možnost širší levicové diskuse, tady se, milý Josefe, projevuješ jako klasický sektář, ostražite hlídající svou ortodoxii. Tvým osudem bude asi do nekonečna v třech a půl lidech planě teoretizovat bez jakéhokoli tahu na branku. Ale i to může někono naplňovat a může z toho mít dobrý pocit.

    S pozdravem

    P.K..

  20. „Realita je vždy konkrétní“ – tady ovšem všechno záleží na tom, co rozumíme pod pojmem „konkrétní“.

    Pro Hegela toto „konkrétní“ vždy zásadně znamenalo syntézu obecného a jednotlivého.

    „Konkrétní“ tedy v žádném případě není, kdy jenom popisujeme j e d n o t l i v é fenomény, jak se nám navenek jeví. To jest: jestliže například stále dokola popisujeme údajnou moc koncernů, pak nám to v žádném případě nezadává poznání skutečně konkrétní; nýbrž právě pouze poznání jednotlivin.

    Co se „sektářství“ týče: ale jistě, pokud se mého požadavku týče, aby se společenské fenomény napřed poznaly skutečně do hloubky, a ze všech jejich stran, a teprve na základě toho se přikročilo k činu, pak se takovýto postoj skutečně může jevit „sektářským“. Protože jenom velice málokdo je ochoten se k takovémuto pravému poznání poctivě propracovávat.

    A tak se lidé daleko raději sdružují do skupin, kde se žádné složité myšlení a zkoumání nevyžaduje, nýbrž kde se všichni navzájem ujišťují o naprosté dokonalosti a nezpochybnitelnosti jejich vlastní doktríny.

    Ovšem: z mého pohledu a podle mých kritérií je sektářstvím právě toto. Totiž když se z celého složitého komplexu společenské a dějinné skutečnosti vytrhne jenom jeden jediný aspekt, a tento jeden jediný moment se nekriticky proklamuje za absolutní a jedině určující.

    Nežli bych se zúčastnil sektářství tohoto typu, to opravdu raději zůstanu v té své vlastní „sektě“, ať početně jakkoli malé. Lidský duch ani objektivní pravda se nedají měřit počtem jejich vyznavačů; takovéto kritérium je platné pouze pro politické partaje.

  21. A ostatně je mi skutečně naprosto nejasné, co by tak „sektářského“ mělo být na docela obyčejném a logickém požadavku, že když někdo chystá komplexní systémovou přeměnu společnosti, takže by 1. měl mít alespoň nějaké znalosti marxismu (jakožto systémové teorie par excellence), a 2. že by tuto marxistickou teorii neměl vykládat dogmaticky, nýbrž s respektováním dalšího dějinného vývoje.

  22. Lidské nemoci a špatné vlastnosti: paní Hájková, tím jsme zase u té polemiky mezi Sokratem a Aristotelem, jak jsme si o tom psali nedávno. Ano, podle Sokrata jsou skutečně špatné lidské vlastnosti to samé jako nemoci – člověk si je tedy způsobuje jenom sám, svým vlastním zaviněním. Lidskou – obecnou – přirozeností je jak zdravé tělo, tak i zdravá (tedy: čistá) duše.

  23. „Co tak ‚sektářského‘ by mělo být na docela obyčejném a logickém požadavku, že když někdo chystá komplexní systémovou přeměnu společnosti, tak by měl mít alespoň nějaké znalosti marxismu (jakožto systémové teorie par excellence)…“

    Před Marxovým narozením žádné komplexní systémové přeměny společnosti neprobíhaly?

  24. Máte samozřejmě pravdu, pane Nusharte. Jenže: já jsem napsal že marxismus je „systémovou teorií par excellence“ – což už samo jasně naznačuje, že to není jediná systémová teorie. V každém případě před Marxem byl už Hegel; a obecná neznalost Hegela je ostatně jednou ze základních příčin i deformací (respektive špatného chápání) marxismu v současnosti.

    Ale faktem je, že pokud někdo chce stav současné společnosti kritizovat „zleva“, pak to fakticky není možné jinak, nežli za použití alespoň některých základních pojmů z arzenálu marxistické systémové teorie.

    Jinak řečeno: jakkoli je možno u Marxe shledat celé množství metodologických chyb respektive jednostranností, faktem je že nebýt jeho, neměli bychom dnes v ruce prakticky nic, na základě čeho bychom mohli současný kapitalismus podrobit zásadní kritice.

  25. Stažení Windows načerno, stažení demokracie (verze 1938) nahnědo

    „Windows“ někdo vytvořil, jsou duševním vlastnictvím, majitel autorských práv může tento operační systém prodávat ostatním, může ho modernizovat, vytvářet nové verze…

    Naproti tomu autorem společenského systému (nebo třeba autorem přírody, autorem Měsíce obíhajícího kolem Země…) není žádný člověk (například Karel Marx), „autorem“ společenského systému jsou „dějiny“, společenský systém je tedy ve společném užívání a žádný z jeho uživatelů – uživatelů „dějinami bezplatně poskytované služby“ – nemá autorské právo tímto operačním systémem disponovat, operační systém společnosti proti vůli ostatních uživatelů měnit – či modernizovat, a nutit tak jeho koncové uživatele k investicím do změny hardwarového zařízení (hardwaru v jejich osobním vlastnictví) tak, aby zůstali kompatibilní s operačním systémem celé společnosti.

    Pokud se tedy sám uživatel této dějinami bezplatně poskytované služby nepovažuje za součást dějin – respektive za dějinnou sílu (a považuje se naopak za individualitu, která dějinné síly nezávisle zkoumá) nemá autorské právo touto službou disponovat, měnit ji, omezovat funkčnost zásuvného modulu demokracie, stahovat demokratický plugin nahnědo (podobně, jako již zmínění mnichovští hackeři – jak to na ně vyzvonil starý Daladierův papoušek).

    Podmínkou pro vstup do oddílů dějinné síly je samozřejmě prokázání dostatečných znalostí teorie marxismu i praktických revolučních dovedností.

  26. Zdá se tedy, že u pana Nusharta přístup k psaní komentářů funguje bez problémů.

    O těch dějinách by, pane Nusharte, bylo možno prohlásit něco podobného jako o Hérakleitově řece: voda v ní stále proudí, ale břehy zůstávají pevné.

    V každém případě máme na výběr dvojí možnost: buď se těmi proudy nechat slepě a nevědomě unášet, s blahou nadějí že nás přinesou někam do ráje; anebo se naučíme rozpoznat podstatu a zákonitosti těchto vod, což nám umožní přinejmenším zčásti vědomě řídit směr našeho pohybu. Případně tu a tam dokázat plavat i proti proudu.

  27. Mít odpovědnost jen sám za sebe by ale nebylo v souladu s tou „svobodou, která je závazkem vůči vyšším hodnotám, sdíleným kolektivně“ (viz diskuse pod článkem „Socialismus versus samospráva“).

  28. Vody té „dějinami bezplatně poskytované“ řeky kolem nás i v nás můžeme i musíme zkoušet svou chvilku sjíždět. Ať s pádlem statečně do vod ponořeným nebo převážně nad hlavou, přeci snad trochu pomůže učit se tu vodu aspoň pár metrů před námi „číst“ . A když už máme ty dary potenciálně splouvání synchronizujících jazyků, tak i zkušenosti toho čtení sdílet kulturně-kolektivně-konektivně. S velkým respektem k těm vodám, a zkušenosti, že vždy znovu umějí naše pokusy o čtení překvapovat. ¨
    Nikdo v nich nečteme doopravdy sám, i když zároveň – zpravidla nikdo nedokážeme „plně“ unést odpovědnost ani sami za sebe.
    Jsem jen naprosto amatérský nedouk se stopami dojmů a hesel z povinného M-vzdělávání v paměti ale podstata problému, na kterém se mi nyní zdá štěpit dialog mezi pány Poláčkem a Kužvartem, mi asociuje s asi nerozhodnutelným sporem nominalistů a realistů:-)…?
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Realismus_a_nominalismus
    —————–
    Ten tendr do „Oddílů dějinné síly:-)“ – zábavný i když trochu hrůzný obrat, Jirko:-)
    Zněl a bude vždy znovu znít mnohdy mnohým lákavě a nejde se tomu vzhledem k realitě všudypřítomného utrpení spojeného s tím splouváním řeky divit.
    Bylo by užitečné včas dovozovat ze zkušeností dřívějších „čtenářů“, že zřejmě jde současně tendr do Sil Bezmoci vůči vlastním silám (vod jimi proudícím).

    Ač nejsem svou vírou marxista ani materialista, zní mi logicky, že je opravdu tou důležitou reálně proměňující „dějinnou silou“ lidská nebezpečná hravost/zvědavost/invence. Která nejprve proměňuje produkční technologie, s nimi kvalifikaci-kompetence produkčních sil je používající, s nimi pak proměňuje vztahy včetně způsobů rozdělování/přivlastňování prospěchu z produkce… Marxismus ale zdá se mi opomíjí váhu/ocenění rizikovosti investice do vývoje/vlastnění/zhodnocování nákladných produkčních prostředků. Proto pak může mluvit o „krádeži nadhodnoty“. To přivlastnění hodnoty části práce by se ale mohlo jednoduše chápat jako vyjádření „hodnoty rizika“ investice. Odpovídala by tomu i někde výše ve Vašich diskusích zmíněná historická zkušenost „překvapivě“ malé chuti pracovních kolektivů převzít i v době kdy se to vzácně snad nabízelo vlastní zodpovědnost nad těmito riziky (a ne pouze domoci se více demokracie v rozdělování případných zisků). Hodnotu práce zřejmě nejde oddělovat od hodnoty a účinnosti prostředků, které reálnou společenskou účelnost té práce zprostředkovávají. Účelnost „měřenou“ uplatněním na trhu sice nedokonale a s bohužel systémovou chybovostí. Ví už ale někdo z levicově orientovaných ekonomů o jiném lepším „měřidle společenskosti“ produkce?

    Jiné „téma levice“ – otázka zprostředkování společné zodpovědnosti za ovzduší bezpečí a solidárnosti ve společenství – mi už připadá mnohem reálnější a zdá se mi, že s velkými úspěchy, kterých bylo v této oblasti reálnými institucemi a zákony všeobecné dostupnosti vzdělání, všeobecného sociálního a zdravotního pojištění dosaženo, si tohoto stavu přátelského solidárního nastavení společnosti přestáváme vůbec všímat a vážit, bereme je jako samozřejmost, kterou ale být v budoucnu vždy nemusí… Přitom myslím že jde o stav i ekonomické prospěšnosti takového uspořádání.

  29. NOMINALISMUS A MARXISTICKÁ TEORIE HODNOTY

    Tak tohle nám tady ještě chybělo: smíchat marxismus se scholastikou! 😉

    Ale – ve věci samé je to samozřejmě legitimní počin. Marxovi bylo vždy vytýkáno, že se příliš spoléhá na „zákonitosti dějin“, jakož vůbec na strukturální vztahy ve společnosti, pod které pak prý mechanicky subsumuje jednotlivého člověka.

    Samozřejmě: ačkoliv se Marx rezolutně distancoval od Hegela kde jenom mohl, ve skutečnosti byl do značné míry jeho ideovým dědicem. A Hegel byl ovšem vyhraněný sémantický realista: to jest, univerzália, obecné pojmy pro něj měly mnohem vyšší stupeň reality, objektivity, nežli individuální fenomény. Včetně člověka. Už jsem vícekrát zmínil, že pro Hegela byl člověk (jednotlivý) fakticky jenom „loutkou dějin“; a ačkoliv Marx striktně odmítl veškerou Hegelovu metafyziku a sám za jedinou skutečnost prohlásil bezprostřední materiální (produkční) činnost člověka, ve skutečnosti tam kde je marxismus marxismem (a tedy nikoli pouhým feuerbachismem), tam ve skutečnosti přebírá tento hegelovský koncept, tedy že strukturální faktory jsou určující vůči jednotlivinám (a tedy i vůči jednání jednotlivců).

    Je snad zapotřebí připomenout: poté co především v německé jazykové oblasti dlouhou dobu dominovala filozofie klasického německého idealismu, byl nikoli Marx, nýbrž Ludwig Feuerbach tím, kdo provedl zásadní „kopernikánský obrat“, celé paradigma idealistické filozofie hodil přes palubu, a vyhlásil program filozofického materialismu.

    To byla svého času opravdu duchovní revoluce; která měla ovšem i zásadní důsledky společenské a politické. Především mladí revolucionáři byli nadšeni tím, že namísto Hegelova údajně „rozumného státu“ konstituční monarchie mohou nyní vyhlásit program společenské obnovy stojící na „malém člověku“, na třídě pracujících. Jak později napsal Engels, „tehdy jsme všichni byli feuerbachovci“.

    Jenže: tento feuerbachovský materialismus vykazoval jeden zásadní deficit – byl totiž naprosto amorfní. Jestliže s idealistickou filozofií bylo možno vytvářet velkolepé filozofické (i společenské) koncepty, s takovýmto bezprostředním materialismem nebylo nakonec možno nic více, nežli jenom neustále opakovat jedno a to samé: „Veškerá realita spočívá v materiální, předmětné činnosti člověka.“ Což – i kdyby to skutečně byla naprostá pravda – je krajně chudičké konstatování.

    A proto Marxovi nakonec nezbylo nic jiného, nežli jaksi „zadními vrátky“ do svého vlastního konceptu společnosti zabudovat alespoň některé základní momenty Hegelovy jinak prý zcela „duchařské“ filozofie. Ovšem – toto duchovní dědictví Marx nikdy nepřiznal; a tak vznikla jakási podivná směska, kdy Marxův materialismus je na jedné straně stejně tak plochý jako onen feurbachovský, a na druhé straně je stejně tak (apriori) konceptualistický jako idealistický model Hegelův.

    ———————————

    Stojí tu teď tedy před námi dva různé okruhy otázek: za prvé otázka samotného nominalismu, za druhé konkrétní otázka vztahu nadhodnoty a podnikatelského rizika.

    Co se čistě filozofické otázky nominalismu týče: tady naprostá většina zmatků vzniká z toho, že jednotliví autoři chtějí tuto záležitost vyřešit absolutně, jednou provždy – a neuvědomují si, že je naopak nutno na ni vždy hledět kontextuálně. Tedy – v jaké souvislosti ji chceme projednávat.

    Samozřejmě: bezprostředně vzato je každá věc (a tedy i člověk sám) ryzí jednotlivina. Musíme si uvědomit: jestliže měli staří Řekové (a moderní fyzika) pravdu, pak výchozím, tedy originálním stavem veškerého bytí je c h a o s. Tedy takový stav, kdy existují jenom naprosto jednotlivé částice (hmoty respektive kvanta energie) – které se ale pohybují natolik chaoticky, že nelze predikovat žádný příští stav. Tedy: tyto částice existují jenom ve svém vlastním samopohybu, ale neexistuje žádný obecný zákon který by mohl řídit jejich – absolutně chaotickou – existenci.

    A je nutno si uvědomit: náš svět vzešel z tohoto světa chaosu, a je tedy jenom fakticky jeho zvláštním stavem. Kdy se tedy – po určitou dobu – mohou vytvářet určité trvalé struktury, určité pravidelnosti. Které my sami pak seřazujeme do ustálených kategorií, a tyto kategorie pak nazýváme „přírodními zákony“. Ve skutečnosti ale za každou reálnou částicí stojí onen původní „chaos“, a v principu je kdykoli možné že ona svým samopohybem vybočí z tohoto relativního pořádku, a začne se opět chovat chaoticky.

    Z tohoto hlediska tedy mají pravdu nominalisté: existují jenom jednotliviny, jejich vlastní ryze individuální život; a všechny pokusy tyto jednotliviny vřadit do nějakých obecných zákonitostí a struktur jsou jenom subjektivním aktem našeho vlastního ducha.

    Ovšem: na celou věc je možno se podívat i ze strany zcela opačné. A začít musíme právě už tím chaosem. Řekli jsme si že jeho pohyb je absolutně chaotický, tedy nepredikovatelný. Ovšem: je toto tvrzení skutečně pravdivé? To je napřed nutno přezkoušet.

    Zase totiž platí: naprosto může být, že tato chaotičnost, tato nepredikovatelnost se takto jeví jenom z hlediska n a š e h o vlastního pohledu. Ale že ve skutečnosti to byl takto neuspořádaný pohyb jenom důsledkem naších vlastní neschopnosti rozpoznat jeho pořádek a řád. Už Aristoteles napsal: „Je sotva možné, aby se něco dělo bez příčiny.“ To je skutečně naprosto absolutní zákon; a pokud platí, musí platit i pro onen – zdánlivý – chaos. Připomeňme si opět jednou „Laplaceova démona“: fiktivní, ryze inteligibilní (myšlená) bytost, která má ale tu jedinečnou vlastnost, že dokáže v jednom jediném okamžiku obsáhnout veškerý pohyb (a impuls) všech reálných částic z kterých sestává tento vesmír. To pak znamená: tento démon by byl schopen na základě poznání současného stavu predikovat i veškeré stavy hmoty (vesmíru) příští. Z tohoto hlediska je všechno determinováno; všechno je možno určit předem. A to by pak samozřejmě muselo stejně tak platit i o stavu prvotního „chaosu“. Tento démon by znal energetický potenciál a impuls (směřování) každé jednotlivé hmotné částice, každého jednotlivého kvanta energie. Mohl by tedy s naprostou jistotou určit, jaký bude následující stav tohoto „chaosu“; a stejně tak by mohl predikovat i všechny stavy budoucí. A mohl by tedy i předem určit i to, kdy tento stav relativního chaosu přejde ve stav relativní stálosti – tedy v náš současný materiální vesmír.

    ————————

    Tento ryze filozofický výklad nám pak sděluje zcela konkrétní závěry: hegelovsko-marxovský strukturalismus (tedy nadřazený, determinující vztah struktur vůči jednotlivému člověku) je stejně tak chybný, jako je naprosto správný. Záleží jenom na tom, z jaké strany se na to podíváme.

    Já jsem zrovna v minulých dnech napsal: Marx se nikdy nezabýval individuálním člověkem, individuální duší. A to je v zásadě legitimní počin; stejně tak pracuje prakticky veškerá současná věda. Nikdo dnes už nemůže obsáhnout veškeré vědění, všechny vrstvy skutečnosti.

    Ovšem: stejně tak jsem napsal, že tato legitimita soustředění se jenom na jednu specifickou vrstvu je právě u Marxe značně pochybná: protože on měl za cíl dosáhnout k o m p l e x n í přestavby celé společnosti, a tedy i samotného člověka. A takovéto komplexní přeměny není možno dosáhnout jenom dílčími prostředky. A právě proto marxismus nakonec také v praxi ztroskotal – protože pracoval jenom se strukturami, ale ne s živoucím člověkem. Který je jako takový vždycky napřed ryzí individuum.

  30. Co se pak vztahu nadhodnoty respektive „vykořisťování“ a podnikatelského rizika týče – to je ovšem zase dost jiná záležitost.

    Napřed k tomu podnikatelskému riziku: to jsem vlastně sám chtěl původně zmínit v mé polemice proti P. Kužvartovi ohledně jím tvrzeného parazitárního charakteru burzovně-finančních operací. Vedle pozitivních funkcí těchto operací pro chod ekonomiky které jsem už uvedl (funkce motivační a funkce hodnotově-řídící) je tu skutečně přítomen i ten moment podnikatelského rizika.

    Zřídit nějaký nový podnik, novou firmu, to je vždycky riziko. Dotyčný podnikatel do tohoto projektu investuje velké množství finančních prostředků – a prakticky nikdy nemá předem jistotu, zda se mu tyto prostředky vrátí. Je tedy naprosto možné že nejenom že nedosáhne žádného zisku – nýbrž že naopak bude zatížen vysokými dluhy, možná až do konce svého života. Vydání akcií toto podnikatelské riziko tedy rozdělí na mnohem větší množství účastníků – takže to nakonec pro nikoho není zcela fatální. A především: umožňuje to nastartovat i takové projekty, pro které by jinak nebylo dost finančních prostředků. Ve svém souhrnu tedy toto zdánlivě parazitární konání (čerpání dividend bez vlastní práce) má vysoce pozitivní efekt pro celou ekonomiku.

    ——————————

    Ovšem: toto „podnikatelské riziko“ nemá ve své podstatě nic společného s Marxovou teorií nadhodnoty a „vykořisťování“. Protože i když odečteme toto podnikatelské riziko, stále tu ještě zůstane zcela principiální diference mezi hodnotou dělníkovy (zaměstnancovy) práce kterou mu ve formě mzdy uhradil kapitalista, a mezi celkovou hodnotou kterou tento dělník vytvořil, a za kterou bylo toto zboží zpeněženo na trhu. Krátce řečeno: podle marxistické teorie tu onen stav „vykořisťování“ trvá i nadále.

    Ovšem: to nijak neznamená, že by celý tento Marxův koncept „vykořisťování“ neměl své velice problematické momenty. Má je; ale celá věc je natolik složitá, že není možno ji tu postihnout jenom v rámci jednoho komentáře v běžné diskusi. Já už jsem několikrát avizoval, že až přijde čas rozeberu celou tuto problematiku opravdu dopodrobna. Možná tak učiním už v době celkem blízké.

  31. Zajímalo by mě, jak by klasikové aplikovali teorii nadhodnoty na čistě automatizovaný proces. Myslím tím na vznik výrobků bez účasti lidské práce.
    Jak to vidíte vy, pane Poláčku?

  32. Paní Zemanová, tak právě o tomhle jsme svého času diskutovali v jednom semináři s naším marxistickým docentem Treptowem. Já jsem argumentoval přesně tímhle způsobem: co by bylo, kdyby místo živých lidí všude pracovali už jenom samí roboti? Vytvářeli by či nevytvářeli nadhodnotu? A já sám jsem se klonil daleko spíše k tomu, že oni by tuto nadhodnotu vytvářeli. Protože dotyčný dejme tomu továrník (kapitalista) by ty roboty koupil – dejme tomu – za tu samou cenu za jakou kupuje (najímá) pracovní sílu dělníka; a je naprostou samozřejmostí, že vzniklé produkty by prodával s určitým obchodním rozpětím, tedy se ziskem.

    Jenže: podle nejvlastnějších základů marxistické teorie hodnoty je jediným (pravým, originálním) zdrojem zisku právě a pouze „vykořisťování“, tedy ten stav kdy kapitalista si – bez náhrady – přivlastní část celkové hodnoty vytvořené jeho dělníkem. Tedy – přivlastní si nadhodnotu.

    Náš marxistický docent se touto argumentací zřejmě cítil být dost zahnán do rohu. Jenže: vyvrátit ji nemohl. Čistě logicky se tento argument vyvrátit nedá. A proto on dosti rozčileně připustil, že „pokud by tomu tak opravdu bylo, pak je Marx vyřízen!“ A ve svém rozčilení tuto větu zopakoval dokonce dvakrát.

    Pak už ale byla hodina u konce, a nikdy více jsme se k tomuto tématu už nevrátili.

    Přičemž: já sám zdaleka nejsem zcela přesvědčený, že tento argument Marxe vyvrací – to jest, že by ho vyvracel naprosto a zcela. V každém případě je nutno ve světle tohoto argumentu Marxovu teorii podrobit zásadní revizi (jakož i z mnoha dalších důvodů). Ale v zásadě platí víceméně to samé co jsem napsal už v odpovědi panu Nushartovi (Jaroslav): přes všechny tyto pochybnosti a nutné revize Marxova modelu vykořisťování se zdá, že zde pořád ještě zůstává nějaké racionální, oprávněné jádro.

    Ale celá tato záležitost s „nadhodnotou“ a „vykořisťováním“ je opravdu krajně složitá, je tady nutno ponořit se skutečně až do nejhlubších rovin ekonomické teorie; proto bych tady odkázal až na můj chystaný monotematický text, ve kterém celou tuto záležitost rozeberu dopodrobna. Doufám, že se k jeho sepsání dostanu ještě v tomto roce. (Napřed je na řadě už také avizovaný text „Co je kapitalismus?“)

  33. Ponořen do nejhlubších rovin ekonomické teorie si říkám, když by všichni tři kapitalisté měli místo zaměstnanců pouze roboty a když by se globální kapitál zcentralizoval, zkoncetroval a zakumuloval u těchto tří miliardářů, kteří by pak vlastnili 99,999999…% světového bohatství a veškerou produkci (včetně starosti o její udržování a rozšiřování) by produkovali jen s pomocí svých robotů, komu a za co by tu svoji produkci prodávali (aby docílili zisku – zisku, který je smyslem existence kapitalisty)?

    Co by na to odpověděli marxističtí docenti? A co by řekl Karel Marx? Byl by vyřízený?

  34. Tak to klidně ve svých představách můžete jít ještě dál: dva by umřeli /jako v té říkance o deseti černoušcích/. Ten třetí by získal jejich pozůstalost a byl by z něj jediný vlastník světového bohatství. Všichni ostatní lidé by byli jeho zaměstnanci, včetně nejvyšších manažerů, řídících nižší zaměstnance, kteří by řídili ještě nižší….a tak dále. Pán světa by seděl ve svém sídle a na monitorech by sledoval, jak všichni vyrábějí a vyrábějí a jak jeho majetek roste.
    Pak by ho jednoho krásného dne klepla pepka.
    Co by bylo dál?
    Zdálo by se, že nastal ideální stav. Sen všech levicových teoretiků. Bohatství by nepatřilo nikomu, tudíž by bylo všech. Na všech úrovních by seděli kompetentní manažeři, kteří by automaticky pokračovali v díle Velkého Vlastníka, vše by jelo jako dobře namazaný stroj. Něco jako „demokracie“ by se jevilo úplná zbytečnost.
    Musím se přiznat, že pokračování radši nebudu domýšlet.

  35. Komu prodávat?

    To samo o sobě v zásadě není nijak nevěcná poznámka, pane Nusharte. Nejedná se samozřejmě o ty „tři miliardáře“ (odkud jste vlastně přišel zrovna na toto číslo?…); ale jedná se o otázku, že kdyby skutečně všichni kapitalisté vlastnili už jenom roboty (a nezaměstnávali žádné živé pracovníky), komu by vlastně mohli prodávat (se ziskem) své produkty. Když by přece kterýkoli jiný kapitalista (tedy potenciální kupec) mohl kdykoli svým robotům nařídit, aby dotyčný produkt pro něj vyrobili sami. On by ho tedy mohl získat za výrobní cenu – a nemusel by tomu druhému kapitalistovi platit žádný zisk. (A jak řečeno, podle marxistické teorie by stejně vůbec žádný zisk vznikat nemohl.) Takže skutečně bezprostředně vzato by tu existoval stav, kdy by kapitalisté mohli produkovat, ale neměli by nikoho komu by mohli prodávat.

    Ale řešení této otázky je přesně tak složité a vyžaduje přesně ten komplexní pohled, jak jsem to uvedl už výše; takže i nadále setrvávám u toho, že odpověď ve vlastní věci poskytnu až v onom avizovaném textu na dané téma.

  36. Laicky bych řekl, že nahrazení vší lidské námezdní práce robotickou by skutečně, beze změny systému, znamenalo konec vykořisťování. Tedy lidí. Roboty vykořisťujeme už dnes celkem všichni. (Proto se nám ostatně vede většinou lépe a lépe.) Pokud by se podařilo udržet i ty nejvyspělejší z robotů bez vyšších nároků (jako kdysi tažná zvířata), bohatli by jen jejich vlastníci. Asi podobně jako někteří lidé, když si pořizují nemovitosti coby investici. Řekl bych, že by ovšem nejen nezmizela, ale naopak zesílila vrstva lidí závislých zcela na státu (neboť s rukama se rodíme, nýbrž s roboty nikoli). Naštěstí nelze předpokládat, že většina profesí zmizí. Hudebních nahrávek např., a dobrých, je taky dost, nicméně orchestry proto nepřestanou lidem (natrvalo) hrát.

  37. Ještě jednou: ten zásadní – teoretický – problém je v tom, že by (alespoň podle marxistického pojetí) vůbec nemohla vnikat žádná nadhodnota. To znamená: kapitalisté by vůbec nemohli prodávat své produkty. Nebylo by za co. V podstatě by si kapitalisté jenom mohli navzájem vyměňovat své roboty. (To jest, jejich – tady se ani nedá ve striktním smyslu říci: jejich práci, nýbrž pouze jejich v ý k o n.)

    To srovnání s majiteli tažných zvířat neobstojí: podle marxistického pojetí vlastním zdrojem nadhodnoty nebylo tažné zvíře, nýbrž č l o v ě k, který s tím tažným zvířetem pracoval. (Odhlédněme teď od toho, že nadhodnota tak jako tak vzniká jenom za podmínek tržní ekonomiky a kapitalismu. V předkapitalistických formacích vzniká nanejvýš nadprodukt.)

    Principiálně jinak by tomu bylo, kdyby ty roboty ovšem i nadále ovládal, konstruoval, řídil člověk. V tom případě by bylo opět možno říci: nadhodnotu vytvářejí nikoli stroje (roboti), nýbrž ten člověk který s nimi pracuje. (Stejně jako onen člověk s tažným zvířetem.)

    Ke zcela zásadnímu problému by došlo až tehdy, kdy už by roboti dokázali pracovat samostatně. Když už by tedy nebylo zapotřebí nikoho, kdo by je ovládal, kdo by je řídil, a možná dokonce ani nikoho, kdo by je konstruoval. Kdy by tedy i vývoj umělé inteligence (tedy novějších typů robotů) prováděli i sami roboti. Tady by skutečně pro marxistickou teorii vyvstal zcela zásadní problém.

    Na straně druhé by ovšem bylo také možno argumentovat takto: pokud by jednou skutečně existovali takoví roboti, kteří by dokázali provádět vývojové činnosti – pak by to prakticky byli už lidé. Sice umělí, ale lidé. Neboť by vlastnili zcela zásadní schopnost, kterou Marx člověka odlišuje od zvířete – totiž schopnost kreativity.

    Jak je tedy vidět, to všechno je opravdu krajně složité a propletené; a proto ještě jednou odkazuji na můj budoucí článek (asi to bude muset být zase celá série článků), kde se pokusím celou marxistickou teorii hodnoty, nadhodnoty a vykořisťování rozebrat do hloubky.

  38. Porozhlédl jsem se teď trochu po internetu ohledně Marxovy teorie hodnoty. A narazil jsem zde na jednu větu, která se týká přímo našeho tématu:

    „Kdyby byli dělníci nasazováni nikoli jako svobodní námezdní pracovníci, nýbrž jako otroci, podobně jako roboti nebo pracovní zvířata, byla by jejich nadpráce přivlastňována nikoli jako zisk, nýbrž bezprostředně jako otrocká práce.“

    To znamená: otroci patří (stejně jako pracovní zvířata a stroje – a tedy i roboti) ke konstantnímu kapitálu, nikoli ke kapitálu variabilnímu (který podle Marxe jako jediný vytváří nadhodnotu, neboť najímá námezdní pracovní sílu). Čili: ani otrok, ani zvíře, ani stroj a ani robot podle tohoto modelu nevytvářejí nadhodnotu, neboť majitel-kapitalista n e n a j í m á jejich pracovní sílu, nýbrž je jednou provždy k o u p í – a cena kterou za ně zaplatil se prostě a m o r t i z u j e, během doby jejich životnosti.

  39. Ostatně, znovu se ukazuje, že tyto naše diskuse zde leckdy opravu mají svůj pozitivní smysl. Právě přitom jak jsem si teď srovnával názory na Marxovu teorii hodnoty se mi definitivně ozřejmilo, kde přesně leží zásadní Marxova metodologická chyba. Já jsem toto místo sice už dávno tušil – ale až teď jsem objevil přesně ten jeden jediný zcela specifický institut Marxova konceptu, kde se tato chyba skrývá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.