„Pléthokracie“ V. Bělohradského I.

Aneb povstání částí proti celku

Josef Poláček

Tento text bude kritickou recenzí knihy V. Bělohradského „Čas pléthokracie“, s podtitulkem „Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně“. Recenzi této publikace svého času už napsal Ondřej Slačálek (Salon, 13. říjen 2022); ovšem on se zabýval spíše jen politickými respektive politologickými souvislostmi tézí V. Bělohradského, zatímco zde se mají do centra pozornosti dostat především principiální filozofická východiska.

Tato recenze bude sestávat ze dvou částí. V prvé budou předestřeny základní myšlenky vyslovené v „Pléthokracii“; ve druhé pak budou tyto myšlenky kriticky přezkoumány s ohledem na jejich odůvodněnost.


I. Základní téze V. Bělohradského; pléthokracie proti demokracii

Co se samotné reprodukce myšlenkových konceptů V. Bělohradského týče, zde musí recenzent přiznat, že se v tomto ohledu potýkal s nemalými potížemi, a to ve dvojím ohledu: za prvé značná nejasnost ohledně základních ideových pozic autora publikace, a za druhé obtíže se samotným výkladem textů. Co se ideových postojů V. Bělohradského týče, pak ty se ukazují být velice obtížně uchopitelnými; vždy když se zazdá že je jejich nositele možno zařadit do určité kategorie, on učiní nečekaný obrat který tuto názorovou fixaci vzápětí zpochybní. Autor recenze V. Bělohradského vždy považoval za zastánce a propagátora liberalismu; a obdobně je charakterizován i v české Wikipedii. Ovšem – jak se s tímto ideovým zařazením snáší, když autor knihy v ní (bez vlastního protestu) uvádí citát, kde je liberalismus zařazen do výčtu řady ideologií?! Přitom ideologie jsou právě tím, proti čemu V. Bělohradský trvale a zásadně bojuje. A ještě pregnantněji: Bělohradský při své kritice současných vládnoucích poměrů dokonce zásadním způsobem zpochybňuje nedotknutelnost soukromého vlastnictví – tento posvátný princip liberalismu! (Právě toto radikální zpochybnění je ostatně snad nejsilnější pasáží celé knihy.) A sám politický systém liberální demokracie charakterizuje jako vládu hodnot prosazených oligarchiemi tradičních politických stran! Ukazuje se tedy, že určit ideové pozice V. Bělohradského jenom prostřednictvím liberalismu by bylo příliš zjednodušující, zkracující.

Jaká jsou ale tedy jeho skutečná názorová zakotvení, z jejichž perspektivy on pak zásadní kritice podrobuje struktury současného světa, současné moci? – Podle názoru recenzenta je u něj možno detekovat tyto tři zásadní ideové pozice: 1. radikální humanismus; 2. radikální demokratismus; 3. radikální liberalismus. Přičemž tato liberální složka je vlastně jakýsi pra-liberalismus; tedy ryzí liberální idea ještě předtím nežli byla deformována fixací moci politických partají, byrokratických aparátů a nadnárodních koncernů a institucí. Tento ideový purismus V. Bělohradského nemálo připomíná protestantsko-reformní hnutí v křesťanství, která – znechucena zkostnatělostí a mocenskými hierarchiemi oficiální církve – se také snažila či snaží obnovit původního, ryzího ducha evangelií a raného křesťanství. Přičemž tato tři základní ideová východiska jsou u V. Bělohradského někdy v souladu, ale někdy se také dostanou do vzájemného konfliktu; pak ale pravidelně vítězí ideologie liberalismu, tedy základní princip bezpodmínečné autonomie nezávislého subjektu. Typickým příkladem takovéhoto střetu je otázka tzv. „lidských práv“; Bělohradský je daleko spíše ochoten tolerovat diktátorské režimy ve státech jako je Čína nežli jejich kritiku ze strany Západu, jenom proto aby nebyla nějakým způsobem narušena jejich „kulturní autonomie“. (Mimochodem: je naprosto pozitivním momentem že V. Bělohradský dokáže prohlédnout skrytý ideologický charakter projektu lidských práv; ale vzápětí sleduje falešnou stopu, tím že příčinu této ideologizace spatřuje v jejich – možném – zneužití ve prospěch západního hegemonismu, místo aby ji objevil v nich samých, v jejich zužujícím a formalistickém pojetí.)

Druhá klíčová potíž recepce textů V. Bělohradského vyplývá z jejich vlastní výkladové a argumentační struktury: autor publikace sice velice důkladně mapuje všechny relevantní politické a společenské fenomény, struktury, instituty současného světa; ale v těchto podrobných a detailních líčeních jako by chyběl nějaký pevný ústřední „archimédovský bod“, s jehož pomocí by tuto mapu světa bylo možno uchopit, centrovat, ujasnit si kterým směrem toto putování a hledání vlastně má vést. Až ke konci knihy její autor do jisté míry odkrývá karty; nicméně zda je už jenom tím nalezen hledaný středobod, zůstává velmi nejisté.

Tolik tedy úvodem; nyní k samotným myšlenkám a tézím V. Bělohradského. Mnohé bylo naznačeno už v úvodu: on je radikálním kritikem všech odcizených, odosobněných politických, mocenských, ekonomických struktur tohoto světa. Tyto struktury, jakkoli se ve svých ideologických obrazech prezentují jako svobodné a demokratické, se ve skutečnosti naprosto vzdálily skutečnému, pravému člověku-občanu, s jeho konkrétní, osobní životní zkušeností, s jeho vlastní životní a občanskou kompetencí. Bělohradský proto zavrhuje samotný princip politické reprezentace, kdy anonymní masa lidu je prostřednictvím volebních uren daleko spíše izolována od svého práva být originálním tvůrcem státní vůle, nežli aby tuto svou vůli mohla naplnit. Je to právě tento důvod, proč Bělohradský kritizuje, respektive zavrhuje v současné době naprosto dominantní systém liberální demokracie: ta podle jeho přesvědčení už dávno neplní svůj původní účel, fakticky není ani liberální, ale ani vůbec pravou demokracií!

Z této fundamentální kritiky současného politického uspořádání pak logicky vyplývá vlastní Bělohradského koncept, návrh na řešení této krize principu politické reprezentace: od odcizených, zbyrokratizovaných a zideologizovaných státních, technokratických a partajních aparátů se má těžiště tvorby společensko-politických aktivit přesunout zpět ke svému autentickému počátku a východisku. Ne však k jakémusi „pravému lidu“ (tento pojem je pro Bělohradského principiálně falešný, zideologizovaný), nýbrž k samotnému člověku, respektive k volným sdružením aktivních jednotlivců, s jejich konkrétní, lokální životní zkušeností. Centrálním subjektem a aktérem politického dění se má stát „argumentující obec“, která se při formulaci společných cílů emancipovala od jakékoli ideologie, a namísto toho se drží striktně racionálního způsobu argumentace. Na místo – odosobněné a deformované – institucionalizované demokracie má nastoupit pléthokracie – tedy vláda ideologicky nevázaných „tekutých“ seskupení jednotlivých občanů, kteří budou v těchto ad-hoc sdruženích vytvářet „kritická množství“, mající potenciál být účinnou opozicí vůči oněm odcizeným strukturám současné moci. Tato „tekutá“ uskupení se mají formovat prostřednictvím internetových platforem, za určitým konkrétním cílem; ale po jeho dosažení se mají opět rozpadat na své výchozí elementy, tedy jednotlivé občany.

Přičemž naprosto centrální cíl a smysl těchto spontánních občanských aktivit Bělohradský spatřuje v boji proti hyperobjektům, proti externalitám zasahujícím brutální devastující silou do našeho přirozeného života; takovým klasickým hyperobjektem je především hrozící klimatický kolaps.

Tolik tedy v krátkosti základní rysy Bělohradského kritiky současného světa, jakož i jeho vlastní vize možné nápravy. Recenzent zde musí poznamenat: v daném smyslu – až na několik dílčích momentů – sdílí s autorem publikace víceméně naprosto jeho názory, to jest především jeho fundamentální kritiku odosobněných mocenských struktur a ideologických clon současného světa. A to sice – budiž ještě jednou výslovně zdůrazněno – toho světa, který o sobě stále ještě tvrdí že je „naprosto svobodný“ a „naprosto demokratický“. Dokázat prohlédnout, že ve skutečnosti se u této rétoriky jedná pouze o ideologickou kamufláž, není vůbec snadné; a že se k takto kritické distanci dokázal propracovat někdo kdo sám původně vyšel „ze struktur“, a v každém případě je stále ještě součástí přinejmenším akademického establishmentu, je počin který zasluhuje respekt a uznání.

Chtělo by se tedy Václavu Bělohradskému vlastně ve všem přisvědčit, a připojit se k jeho boji za návrat „vlády věcí tvých“ zpět do rukou samotného konkrétního, rozumně a odpovědně jednajícího občana. Jenže bohužel – v celém tomto konceptu „pléthokracie“ se skrývá celá řada nemálo problematických momentů; jejich kritické přehodnocení bude předmětem druhé části této recenze.

(Pokračování)

Memy V. Bělohradského a liberální demokracie


Josef Poláček



V deníku Právo z 16. června tohoto roku byla pod názvem „Názory, memy, násilí“ otištěna jedna další z rozsáhlých úvah a analýz filozofa V. Bělohradského, pro tentokrát na téma tzv. „memů“. Obecněji vzato jednalo se o to, jak soudobý způsob především internetové komunikace vede k prosazování se zúžených, ideologických, fundamentalistických, heslovitých názorů a tvrzení na úkor odpovědně argumentačně vedeného veřejného diskurzu.

Jak vyplývá už z nadpisu článku, Bělohradský k vyjádření tohoto – o sobě nijak obzvlášť nového či překvapivého – náhledu používá faktum tzv. „memů“. Které jsou jakousi obdobou genů, ovšem na poli společenské komunikace. Stejně jako geny i tyto „memy“ mají tendenci šířit se, řetězovitě se reprodukovat, a především podřizovat sobě samým, tedy svému „genetickému kódu“, vše co se ocitne v dosahu jejich vlivu.

Bělohradský tedy toto šíření a působení memů pokládá za fenomén veskrze negativní; podle jeho soudu jsou memy „vzpourou proti komplexitě světa“. Bezprostředně vzato by bylo možno namítnout, že jestli memy jsou opravdu komunikativní obdobou genů, proč by pak zrovna ony měly být něčím veskrze negativním, když na genech je založená celá naše lidská existence, bez působnosti genů bychom vůbec nemohli existovat. Ale budiž; berme jako fakt že Bělohradský se tu zaměřil na – o sobě naprosto oprávněnou – kritiku reduktivního způsobu uvažování které je v současné internetové komunikaci skutečně velice rozšířené (pravděpodobně dokonce dominantní), a ponechme stranou případnou určitou nelogičnost jím zvoleného nástroje kritiky. Co je ale opravdu zajímavé – a jmenovitě u V. Bělohradského nemálo překvapivé – je jeho odůvodnění, jaké reálné společenské příčiny a konstelace podle jeho názoru stojí na touto explozí (negativních, destruktivních, až přímo násilnických) memů. Bělohradský píše:

„Memy… šíří se coby výraz vzpoury proti pokrytectví západní kultury, která je přetížena stále viditelnějším rozporem mezi normou rovnosti a realitou třídní společnosti.“ (!!)

Musím přiznat, že ačkoli se Bělohradský v minulosti už opakovaně kriticky vyjádřil na adresu kapitalistického společenského uspořádání, je to naprosto poprvé – a pro mě téměř neuvěřitelné – kdy se setkávám s tím že se v minulosti natolik konzervativní až přímo pravicový autor propracoval k tak zásadnímu posunu k opačnému pólu ideového spektra, že nyní současné západní společnosti dokonce atestuje vysloveně třídní charakter!

Pro vysvětlení je ovšem nutno připojit, že on jako původce těchto destruktivních memů považuje především takové sociální vrstvy, které jsou víceméně identické s masou amerických podporovatelů Donalda Trumpa. Tedy takové vrstvy, které jsou sociálně frustrované mizením pracovních míst v jejich oboru, tedy v sektoru především manuální (dělnické) práce; a vinu za tento stav spatřují u liberálních společenských elit, které se nijak nezajímají o jejich (dělnické třídy) osud. V této souvislosti Bělohradský píše:

„Extrémní formou vzpoury proti liberálně demokratickým oligarchiím (!!) je regresivní kultura nadvlády bílé rasy.“

Je skutečně nemálo zajímavé sledovat, jak liberál (!) Bělohradský zde náhle používá formulace o „liberálně demokratických oligarchiích“! Musím přiznat, že názorová variabilita, neuchopitelnost tohoto prominentního autora je pro mě někdy nemalou hádankou.

Bělohradský tedy stanoví určitou diagnózu současné společnosti liberální demokracie. V závěru své úvahy ale předkládá i svou představu příslušné terapie: prý jedinou možností, jak překonat tuto hrozbu nadvlády redukcionistických, reakcionářských memů, je podle jeho názoru „humanities“, soubor humanitních oborů a činností, které ve svém souhrnu vytvářejí schopnost dané společnosti komunikovat na základě odpovědné úvahy, svobodné volby. „Nakažlivá a osvobozující kritika tradic (hermeneutická kompetence), kterou šíří ve společnosti humanities, je hlavním zdrojem jedinečné západní soft power. (…) V civilizacích, které se tímto uměním nakazí, budoucnost přestane být jen opakováním minulosti, stane se výsledkem svobodné volby politické obce.“

Tolik tedy V. Bělohradský. Ovšem: jestliže jsme mu úvodem prominuli určitou logickou nedůslednost ve vytváření umělého protikladu mezi reproduktivní funkcí genů a memů, na tomto místě je nutno v jeho argumentaci zaznamenat nedůslednost, ne-li přímo rozporuplnost zcela zásadní.

Bělohradský totiž na straně jedné – ohledně příčin vzniku „memů“ – argumentuje ryze materialisticky, tedy reálným působením sociálních a třídních disproporcí; ale když pak přejde k možnostem překonat tento stav, pak náhle argumentuje čistě idealisticky!

Jednou větou řečeno: působení reálných sociálních konfliktů má být překonáno – výchovou k humanitě!! Karel Marx – na kterého se sám Bělohradský při svých kritikách kapitalistického společenského zřízení nezřídka odvolává – se v tuto chvíli musí obracet v hrobě. Neboť to co zde Bělohradský provozuje, to je naprosto přesně to, co Marx nazýval „stavěním věcí na hlavu“. Kdy se reálné společenské problémy nemají řešit v té sféře, ve které vznikají – tedy ve sféře materiálně sociální, nýbrž čistě jenom ve sféře myšlenek! Nikoli ve sféře (reálného) bytí, nýbrž pouze ve sféře vědomí! Nakonec tu fakticky vše zase jednou skončí u Habermase, u jeho akademické fikce „nikdy nekončícího nenásilného dialogu“.

Co k tomu dodat závěrem? Upřímně řečeno, je jen obtížně možné nějak nezaujatě komentovat takovýto argumentační kotrmelec, kterého se tu Bělohradský dopouští. Ono Marxovo „stavění věcí na hlavu“ evidentně zůstává i dnes oblíbenou zábavou akademicky preformovaných intelektuálů, pro které i nadále primární realitou zůstává to, co oni mají ve svých vlastních hlavách. Téměř by se chtělo říci, že ze všech možných „memů“ ten nejfatálnější je právě toto železné přesvědčení intelektuálů, že svět je možno v kvetoucí krajinu transformovat prostě tím, že všude zavedeme akademický diskurs, kde každá ze stran bude nezaujatě a vstřícně naslouchat argumentům strany náprotivné.

Boj V. Bělohradského proti „digitálním mělčinám“

Josef Poláček


Poznámka úvodem: tento text byl původně sepsán jenom jako komentář v sekci „Forum“ na jeden aktuální novinový článek. Poté jsem se ale rozhodl uveřejnit ho jako samostatný text – za prvé pro jeho rozsáhlost, a za druhé pro význam jeho centrálního tématu. Z daných příčin tento text ale může trpět určitou nepřipraveností; je zde otištěn víceméně tak jak byl sepsán jako pouhý běžný komentář.


V dnešním vydání deníku Právo (18.11.2021, příloha Salon) byla otištěna část předmluvy k nové knize českého autora politicko-filozofických textů V. Bělohradského; článek má název „Čas pléthokracie“. (Pléthokracie – vláda tematických a dočasných většin.) V této předmluvě Bělohradský v zásadě rekapituluje svůj vlastní ideový vývoj od roku 1989; a dokonce své dřívější názory podrobuje určité kritice a revizi. Musím přiznat: pro tentokrát jsem více nežli kdykoli jindy mohl získat určité pochopení pro ideové postoje tohoto autora; z tohoto hlediska je to vlastně snad ten vůbec nejcennější text, který jsem od něj kdy (přinejmenším v posledních letech) četl.

Až se mi jednu chvíli skoro zazdálo, že bych s ním přece jenom mohl do určité míry sdílet společné názory; až se pak v závěru ukázalo, že je to nakonec pořád ještě ten samý, v zásadních otázkách nijak nezměněný Bělohradský jako vždy v minulosti.

Bělohradský napřed líčí, jak původně převzal disidentský koncept „přirozeného světa“ (jakožto kontrast k umělému světu ideologií); ale postupem času se mu i tato disidentská fixace na toto téma čím dál tím více zdála být taktéž jakýmsi ideovým fundamentalismem. A on se podle svých slov čím dál tím více rozcházel s jakýmkoli druhem fundamentalismu; až si vysloužil kritiku že – v českém veřejném diskurzu – znivelizoval respektive zrelativizoval všechny hodnoty. (Přesně z toho důvodu jsem jeho názory znovu a znovu kritizoval i já sám.)

Jeho klíčový výrok na dané téma je zřejmě tento: „Filosofická kritika fundamentalismu je jedním z velkých příběhů Západu: vypráví o tom, proč jeden příběh chce být více než jen příběhem, proč se jeho vypravěči neumějí smířit s tím, že jejich instance jsou jen vyprávěním, proč chtějí, aby byly happy endem lidstva. A proč jsou cestou k tomu happy endu tak krutí.“

Jistě: po všech zkušenostech s totalitními režimy jmenovitě ve 20. století a s jejich ideologiemi se takovýto kritický postoj vůči „fundamentalismům“ může zdát být zcela oprávněný. Jenže – právě tady se naprosto jasně ukazuje totální (a vysloveně fundamentalistický!!) Bělohradského relativismus, přecházející až ve vyslovený nihilismus.

Všechno co vůbec jenom lidský duch v celých dějinách vytvořil za velké a velkolepé projekty a ideje, nic – naprosto nic! – z toho nemá platit více, nežli pouhé „vyprávění“!!

A tak Sokratův neústupný důraz na vedení lidské duše k pravdě a mravnosti (podložený jeho vlastním životem, tj. jeho obětováním) není ničím více nežli jenom jakýmsi nezávazným „vyprávěním“; Platónův monumentální koncept imateriálních vůdčích idejí (na kterém do značné míry stojí i povelikonoční křesťanství) není ničím více nežli pouze „vyprávěním“ jakéhosi dávného filozofa, a samotné křesťanství (včetně smrti Ježíše na kříži) opět není ničím závažnějším a závaznějším nežli pouze jakousi dávnou „vyprávěnkou“.

Nic, naprosto nic tedy nemá mít nějaký vyšší status nežli pouhého subjektivního příběhu – ovšem s jedinou výjimkou samotného Bělohradského pluralismu a relativismu; tento jeho vlastní názor z jakýchsi záhadných důvodů nespadá do oné kategorie „pouhého vyprávění“, nýbrž má platit jako absolutní a nijak nezpochybnitelná maxima!!

Přitom – a to činí postoje V. Bělohradského natolik paradoxními – je to on sám, kdo velice přesvědčivě ukazuje, k jak nihilistickým důsledkům vede jím propagovaný princip pluralismu a liberalismu ve světě politiky, respektive v politické demokracii! Sám Bělohradský konstatuje:

„Legitimnost moci je v moderních demokraciích dána ustavením názorové většiny ve volbách, v digitálních mělčinách se však tradiční názorotvorné procesy rozpadly a názory se přibližují pouhému g u s t u. Ryba smrdí od hlavy, liberální demokracie od voleb.“ (!!)

A Bělohradský k tomuto konstatování pak staví ještě zcela jednoznačnou, ve vztahu ke klasické demokracii vysloveně kacířskou otázku:

„Mohou být většiny z digitální mělčiny zdrojem legitimní moci?“ (!!)

K těmto zcela klíčovým problémům současné demokracie pak Bělohradský připojuje (a tím bohužel celou záležitost jako obvykle značně rozmlžuje) další témata, jako je ekologie a jakási „hybridizace“.

Zůstaňme na rozdíl od něj u zcela zásadního tématu. Bělohradský zde tedy zpochybnil samotné jádro principu liberální demokracie – institut voleb, respektive legitimitu procesu utváření „vůle lidu“, jakožto údajně absolutního suveréna v této demokracii.

Já se zde ani vůbec nebudu zabývat problematizování této údajné „vlády lidu“ za podmínek kapitalismu (to by bylo už na jiné téma); naprosto postačí podívat se blíže na onen institut voleb a lidového mínění. Bělohradský tedy naříká nad „digitálními mělčinami“, které prý vedou k rozpadu „tradičních názorotvorných procesů“.

Podle Bělohradského tedy zřejmě kdysi (snad v jakémsi bájném „zlatém věku“ demokracie?…) existovaly blažené doby, kdy politika ve státech liberální demokracie byla provozována výhradně moudrými, rozmyslnými, odpovědnými a ušlechtilými občany a politiky – a teprve s nástupem digitalizace náhle došlo k jakémusi ďábelskému zvratu, kdy se do všeho začal míchat nějaký digitální plebs.

Když si ale vzpomeneme třeba jenom na časy československého parlamentu v naší – stále ještě často tak glorifikované – První republice, jaký obraz tu spatříme? Snad obraz uvážlivých, odpovědných politiků? Usilujících nezištně o obecné blaho? – Divoké hádky, ideologické střety, výtržnosti a bitky přímo v budově parlamentu – to je reálný obraz tehdejších zákonotvorných procesů. A samotný lid? – Poté co bylo prosazeno všeobecné volební právo, bezprostředním důsledkem byla až děsivá míra korupce – samotného voliče! Bylo pak nutno zavést speciální zákonodárství o tom, co se smí – a hlavně nesmí – dít přímo ve volebních místnostech a bezprostředně před nimi, neboť se jinak dělo naprosto běžně, že voličské hlasy byly masově kupovány – a to doslova za pivo a za uzenku! – v samotný den voleb, přímo před volebními místnostmi. V té době vznikl přímo speciální termín pro „uzenkové hlasy“.

Zkrátka: Bělohradský sice správně konstatuje naprostou devastaci veřejného diskursu v kontextu stávající liberální demokracie a jejích procesů tvorby státní (respektive lidové) vůle; ale ve skutečnosti se zcela vyhýbá skutečnému problému, tím že ho přesouvá a redukuje jenom na bezprostředně přítomný digitální věk.

Bělohradský ve svém článku píše, že jeho centrálním tématem je vztah mezi legalitou a legitimitou; ale odmítá připustit, že tento problém se vynořuje už se samotným principem plurality jako takové. Právě té plurality, která všechny vyšší ideje redukuje a devalvuje na pouhá subjektivní, nezávazná „vyprávění“. Kde bláboly hospodského opilce mají naprosto stejnou hodnotu jako velkého antického myslitele nebo duchovního zvěstovatele.

Celkem vzato, Bělohradský tedy správně konstatuje krizi současné doby respektive současné liberální demokracie; ale nepřispívá ničím k jejímu vyřešení, protože odmítá spatřit a uznat její skutečně kořeny.

Chaos a řád podle profesora Přibáně

Josef Poláček

Nedávno jsme v našich diskusích krátce probírali – a příliš lehkými shledali – vývody profesora cardiffské univerzity Jiřího Přibáně na téma pravdivosti v politice; nyní ten samý autor napsal další text v Salonu (Právo), který z určitých důvodů zasluhuje bližší pozornost. Tento jeho nový článek nese titul „V chaosu je řád. Rok s covidem“. Původně jsem měl v úmyslu na jeho zde vyjádřené názory opět reagovat jenom v rámci běžných diskusí; ale pak jsem dospěl k názoru že dané téma má natolik principiální význam, že stojí za to ho rozebrat ve formě samostatného článku.

O co se tu jedná? – Musím přiznat, že sám jsem byl nějakou chvíli bezradný nad tím, co zde vlastně „chce básník říci“. Profesor Přibáň své úvahy začíná citováním jednoho amerického profesora, který tvrdil, že s covidovou epidemií se úspěšně mohou vypořádat pouze demokraticky vedené státy. Oproti tomu Přibáň sám naprosto správně uvádí, že v potírání nákazy jsou daleko úspěšnější autoritativně či přinejmenším populisticky vedené státy, jako je Izrael, či přímo diktatury jako je Čína.

Nicméně pak Přibáň jakýmsi podivným argumentačním zvratem tvrdí, že přednost demokracií spočívá v tom, že jedině ony dokáží operativně reagovat na nově vznikající situace. Že tedy nepostupují dogmaticky, nejsou svázány nějakou závaznou ideologií, nýbrž mohou přijímat čistě věcně odůvodněná opatření.

Tuto svou tézi pak Přibáň uvádí do obecného rámce úvah o vztahu chaosu a řádu. Opírá se přitom o jednu hru dramatika Toma Stopparda, ve které tento zřejmě přesvědčivým způsobem rozehrál dialektiku řádu a chaosu: chaos vznikající z řádu, a v chaosu se obnovující řád.

Potud tedy dobře; jenže z tohoto v obecné rovině naprosto správného pojetí Přibáň pak napohled neznatelně sklouzává k výkladu jednostranně zjednodušujícímu. V jeho pojetí se totiž společnost a společenské dění stávají náhle pouze a jenom „chaosem“, to jest sumou jednotlivých událostí, jejichž nástup a další vývoj jsou naprosto nepředvídatelné. A kdy jenom až sekundárně zde vznikají nějaké struktury řádu. A přednost demokracie podle Přibáně spočívá právě v tom, že dokáže na tyto nepředvídatelně vznikající situace adekvátně reagovat.

Přibáň tvrdí, že současná politika je stále ještě uchycená v osvícenském myšlení vycházejícího z předpokladu rozumného světa, který je tedy možno řídit osvíceným rozumem, zatímco sociologie tento model racionálního a předvídatelného světa už dávno opustila, a pracuje o ním „chaotickým“ pojetím společnosti, jakožto volného proudu naprosto nepředvídatelných situací.

Potud tedy Jiří Přibáň. Konstatujme jako první krok, že argumentačně odporuje bezprostředně sám sobě. Na jedné straně tvrdí že jsou to demokracie, které principiálně dokáží na nečekané situace reagovat lépe, operativněji nežli autoritativní režimy závislé na názoru jednoho vůdce; a na straně druhé sám přiznává, že covidovou epidemii ze všech postižených států zcela nejlépe dokázala zvládnout diktátorská (a ideologicky fixovaná) Čína.

Podívejme se teď ale na celé teoretické zázemí jeho argumentace. Jejím jádrem je tvrzení, že společenské procesy jsou principiálně nepředvídatelné, a že je tedy možno je adekvátně řešit jenom metodami ideologicky nesvázané demokracie. Přibáň se při tomto svém tvrzení o nepředvídatelnosti společenských dějů odvolává na německého sociologa Luhmanna.

Jistě: pokud budeme vycházet z převládajících směrů současné sociologie, skutečně se nedostaneme nikam dále, nežli k chaosu. (V ryze teoretickém smyslu míněno.) Sociologie – pokud není vedena a inspirována vyšší teoretickou, tj. filozofickou úrovní, nevyhnutelně zůstane polapena ve svém vlastním předmětu, a především ve své vlastní metodologii, tedy ve víceméně kvantitativně-statistickém pojímání a zkoumání společenských procesů. Sociologie sama ze sebe vůbec nemá dostatečný teoretický a metodologický aparát k tomu, aby překročila meze ryze empiricko-pozitivistického pohledu na svět, aby dokázala spatřit struktury vyššího řádu. Takovýto pohled tedy nutně zůstane jenom ve sféře „chaosu“, tedy víceméně nahodilého výskytu nových událostí; a nikdy nedokáže pokročit k pochopení toho, že celý tento bezprostředně-empirický chaos se může pohybovat v rámci obecnějších faktorů, které ve svém souhrnu vytvářejí řád, jakožto protiklad a protiváhu onoho chaosu.

Já jsem už v oné zmíněné první diskusi o názorech prof. Přibáně konstatoval, že ačkoli jeho specializací je právní filozofie, tak zřejmě nikdy nečetl (respektive nepochopil) Hegelovu „Filozofii práva“. Což je naprosto klíčové dílo právě pro pochopení toho, že existují tyto faktory, tyto struktury vyššího řádu, které vytvářejí rámec pro ony bezprostředně jenom chaoticky se jevící pohyby empirické sféry.

Právě proto bylo zapotřebí se tímto článkem J. Přibáně zabývat podrobněji. Naprosto výmluvně se v něm totiž zrcadlí žalostný stav současného filozofického, respektive společensko-filozofického myšlení. Prakticky zcela se vytratilo vůbec jakékoli povědomí o vyšších rovinách filozofie, a tedy i o vyšších strukturách řádu, stojícího v pozadí zdánlivě chaoticky probíhajících společenských procesů. Namísto filozofie skutečné veřejný prostor praktiky okupuje (jmenovitě v českých poměrech) jakási „profesorská filozofie“, opírající se o nespornou akademickou erudici pánů profesorů, kteří dokáží své výklady podpořit (nebo snad spíše: zamlžit) napohled velice precizní a zdánlivě nevývratnou argumentací; kteréžto „profesorské filozofii“ ale naprosto chybí vhled do vyšších sfér a obecnějších struktur skutečnosti.

Jmenovitě u politického uspořádání demokracie se pak tímto způsobem adoruje její schopnost operativního reagování na nově vzniklé situace – aniž by se přitom jakkoli zmínila druhá stránka tohoto přístupu, totiž že tyto demokracie na tyto nově vzniklé situace mohou vždy reagovat fakticky až ex post. Právě proto že tyto demokracie nejsou schopny existovat a pracovat s pochopením onoho vyššího řádu, s pochopením jeho strukturálního působení, pak nemohou předvídat důsledky jeho projevů v empirickém světě, a vždy se musí omezit na pouhá ad hoc řešení chaoticky vznikajících situací.

Všeho všudy: dozajista, Přibáň má pravdu v tom, že demokracie tuto schopnost ideologicky nesvázaného řešení nově vzniklých situací mají; ale on naprosto přehlíží druhou stránku věci, tedy principiální neschopnost demokracií působit v rozsáhlejším časovém horizontu, fakticky ne delším nežli je právě běžící volební období. Ze v obecné rovině správného principu „řád v chaosu a chaos v řádu“ tedy Přibáň nakonec sklouzává nejen k pouze jednostranné preferenci chaosu před řádem; ale navíc k vysloveně ideologické adoraci jednoho specifického politického systému, tedy liberální demokracie současnosti.